Manang je malá vesnička přímo pod Annapurnou III a Ganggapurnou. Významná je tím, že dosud totožné cesty mnoha horolezců a trekerů se tady dělí. Před tím, než se sami budeme muset rozhodnout, se ale potřebujeme na tuto křižovatku dostat. Z Pisang Lower směrem do Manangu je to příjemných patnáct kilometrů, během nichž se po levé straně tyčí mohutné stěny Annapuren a po pravé straně se ukazují nádherné výhledy na Pisang Peak, Chulu West a Chulu Central. Jde o jedno z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších himálajských údolí.

Nahoře a dole

Dva kilometry za Pisangem je skalní vyvýšenina Deuralidanda, z níž je nádherný výhled na východní a západní stranu údolí. Po prašné stezce se za neustálého cvakání uzávěrky fotoaparátu dostáváme k vesničce Humde a o kus dál před námi se otevírá nádherná kulisa – Annapurna III se svým masivem a stezka do Braggy.

Zastavuji se u jezirka Mugje, abych pořídil další záběry, a v tu chvíli si všímám, jak na Annapurně III zuří sněhová vichřice. I když nás dělí „jen“ 4 000 výškových metrů, tady v 3 600 metrech je příjemných 22 °C; zatímco nahoře na vrcholu bude ve stejném okamžiku zhruba o 35 stupňů míň. Sněhová mračna se kroutí nad Annapurnou a pokračují dál, aby pokryla Ganggapurnu. Obdivujeme z dálky toto velehorské divadlo a říkáme si spolu s Petrem, jak je nám tady dole dobře. A to, i když se slunce střídavě schovává za mraky a začíná foukat silný protivítr – zřejmě důsledek zuřivé vichřice nad námi.

Písečná bouře velehor

Po třech hodinách se dostáváme před himálajskou vesničku Bragga. Kroutím hlavou nad místní elektrifikací a hledám volný průzor mezi kůly a rozvěšenými dráty. Nakonec se snažím zachytit tu překrásnou idylu Braggy z vyvýšeniny vedle Gompy. Vítr je tak silný, že přes maximální zatížení stativu mi ho ještě oběma rukama musí pevně přidržovat nosič Chyantu.

Nepálci neustále něco přenášejí z místa na místo. Děti pobíhají po městském prostranství, které k mému údivu zahrnuje také jakousi bažinu, do které při sestupu náš nic netušící nosič zapadl až po kotníky. Domácím ale past očividně nevadí, vždyť vědí, kudy ji mají obejít po suché zemi.

Za silného protivětru pokračujeme směrem k Manangu, míjíme magické skalní útvary nad našimi hlavami a otevírá se před námi asi kilometr dlouhá rovinatá pláň. Zvířený prach a vítr z toho dělají zcela ojedinělou kulisu. Spíš než velehory mi to ale připomíná pouštní drama. Kontroluji vak, abych co nejvíc chránil foťák před prachem. V těchto podmínkách jsem ale stejně nucen čistit každý večer na pokoji čip fotoaparátu.

Rozsvěcení vrcholků

Po několika hodinách cesty se objevuje tradiční vstupní brána do Manangu. Procházíme přes hlavní třídu, což je asi dva metry široký vydlážděný chodník, a zastavujeme se u Hotelu Tilicho. Překvapuje mne jeho obsazenost a vytíženost. Slyším angličtinu, němčinu, francouzštinu, dialekty Nepálců a zřejmě i Japonce nebo snad Korejce. V hotelu jsou ubytované dvě expediční výpravy na Khatungkang a Purbung Himal.

Lidé v Manangu chodívají dost brzo spát, ale zato vstávají při východu slunce. Noc je v podstatě klidná, sem tam slyším jenom Evropany a jejich smích. Při světle čelovky čistím fotoaparát a připravuji věci na noční výstup pod Bejhotang Goth. Před čtvrtou ranní budu muset pomalu vstávat, do kopců jdu tentokrát úplně sám. Vyhlédl jsem si místo ve 4 000 metrech na severním svahu nad Manangem – ideální bod pro ranní focení Annapurny III v rudém hávu. Opar v údolí sice záběr trochu kazí, ale při tak velkém výškovém rozdílu je tato „nečistota“ vzduchu pochopitelná. Mám pod sebou celý Manang, je ticho a bezvětří. Čekám na rozbřesk a světlo, které vyšlehne nejdřív na nejvyšší Annapurně II, pak se zablýskne Ganggapurna a následuje Annapurna III. Přesně naopak jak je to při západu.

Poslední odpočinek

Opět prožívám fotografickou euforii a pak se po pěti minutách jako vždy vše nahoře proměňuje v panenskou bílou. Sestupuji dolů a připojuji se ke snídani, po níž se jdeme podívat na Ganggapurna Lake – obrovské jezero doplňované ze stékajícího ledovce Ganggapurny.

Přes nový most vede cesta směrem ke skalním útvarům u jezera. Tam si můžete vybrat, zda vystupovat cca 1–2 hodiny směrem pod ledovec Annapurny III a Ganggapurny a dostat se do míst, odkud je úžasný pohled na Manang a jezero z výšky 3 880 metrů, nebo si vybrat důkladnou prohlídku Ganggapurna Lake. Kdo se cítí v kondici, měl by volit „výběh pod ledovec“. V opačném případě je možné střádat síly na následující pochod.

Manang ve vás určitě zanechá dojem. Pro nás to byla poslední vesnička pod úrovní 4 000 metrů, kde jsme se opravdu zmobilizovali a doplnili energii pro nastávající dny. Tady v Manangu, jak už jsem psal, padne vždy rozhodnutí, kudy dál. Jedna stezka vede přes frekventovaný Thorung La Pass, druhá náročnější přes jezero Tilicho. Nyní tedy mělo přijít to, na co jsem se těšil několik let. Přejít Tilicho Lake – nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě.

Bude to celodenní a namáhavý výšlap. Vyjdeme na tři nebo čtyři strmé pahorky z původních sedmi konstantinopolských, podle nichž se městu kdysi říkalo Nový Řím. Vydáme se proti proudu času místy, odkud vyvěrá muslimské Turecko. Půjdeme také po stopách istanbulských minorit. Kdysi zde totiž žili velké komunity Řeků, Židů, Arménů a Bulharů, které však vystřídala jiná etnika. Někdejší bohaté čtvrti dnes obývají černomořští Lazové a Kurdové z nejvýchodnějších provincií.

Výlet začíná na konečné stanici metra v Aksaraj, kousek od bulváru prvního prezidenta Atatürka. Vyrazíme-li odtud na sever, dojdeme do rozlehlého parku při vnitřním pásu hradeb, jemuž vévodí monumentální jezdecká socha sultána Mehmeda II. Ten roku 1453 dobyl byzantský Cařihrad a zbavil jej křesťanské podoby. Vysloužil si tak hrdý přídomek Fatih – Dobyvatel. Muž v turbanu se na koni rozmachuje v gestu, že teď je vše Turkovo a nikdy už nebude jinak.

Mešita Fatih

Ještě jeden pohled na sveřepého vojevůdce a protáhneme se skrze tržiště, kde notnou část prodávajících tvoří obchodníci z Východu (tedy ze všech satelitů bývalého sovětského impéria). Istanbul je rájem světoběžníků a domácí, mají-li obstát, se jim musí přizpůsobit. Už ani nepřekvapí, když na nás zdejší polygloti sem tam zavolají dobrou češtinou: „Áhój, co si koupíš?“

Na nejvyšším bodě čtvrti Fatih narazíme na pompézní mešitu. Nepřehlédnutelná stavba ve stylu, který lze s nadsázkou označit za „osmanské baroko“, se jmenuje opět Fatih a je oblíbeným poutním místem. K vyhledávané mešitě patří nápadný počet žen v šátcích – krmiček neuvěřitelných hejn holubů. Ale ptáci nejsou jedinými živočichy, jimž se tu zjevně daří. Chcete-li důvěrně poznat istanbulské kočky, tady k tomu máte nejlepší příležitost. Jsou jich stovky a domácí je obětavě přikrmují.

Vnější nádvoří zdobí obří platany, které pamatují první léta Istanbulu, a neméně poutavá je vyhlídka přes hradby vnitřního městského opevnění. Mehmed II. který je tu pohřben spolu s chotí poetického jména Gülbahar (Květ jara), má hlavně ve sváteční dny plno příznivců a i po smrti rozdává plnými hrstmi svá požehnání. I když je od letoška mešita pod lešením, stojí rozhodně za návštěvu. Nejen kvůli dokonalosti osmanské architektury a působivé atmosféře, kterou najdete v přítmí za těžkou plentou ve dveřích. Celý komplex se stal shromaždištěm religiózních obyvatel a navíc symbolem novodobého osmanství. Tedy ideálním místem pro bojovné demonstrace.

Mešita Fatih vám zkrátka připomene, že dnešní Turecko se vrací k přísnému islámu. Zapomeňte na dívky v tričku z butiků pod galatskou věží. U mešity natrefíte výhradně na zahalené ženy. Často v černém, jen s průzorem pro oči jako v ortodoxních sunitských zemích Arabského poloostrova. V Istanbulu donedávna nemyslitelný obrázek. S fotoaparátem zacházejte opatrně, tedy raději vůbec. Nejen že by se to nemuselo líbit samotným ženám. Také z poblíž diskutujícího hloučku mužů může přijít prudká reakce. U hrobu Dobyvatele navíc kvete kult mučednictví. Není náhodou, že účastníci propalestinské plavby, kteří byli zastřeleni izraelským komandem, spočinuli právě tady.

Periferie uprostřed velkoměsta

Sousední čtvrt Fener zůstala nejdéle řecká. Upomíná na to mohutná budova patriarchátu a několik kostelíků ukrytých za zdmi. Dnes tu na vás dýchne ale především duch tureckého konzervatismu. Ženy se přepečlivě halí a muži v pletených čepičkách rozhodně nepůsobí jako vzor tolerance. Obyvatelé patří k voličské základně Strany spravedlnosti a pokroku (AKP), díky níž se po desítkách let dostali k moci nikoliv sekulární, ale islamističtí politici. Chovejte se opatrně a ve vší muslimské počestnosti, neotáčejte se za ženami, jimž jsou vidět jen dvojice temných očí. I kdyby se na vás některá usmála, stejně to neuvidíte. Dodržovat bonton islámu tu patří k základním a nezbytným ctnostem.

Nikde v Istanbulu se nezachovalo tolik ze staré osmanské kultury bydlení jako v úzkých uličkách Feneru. Chudinská čtvrť skrývá zákoutí s dřevěnými domy, které drží jen silou vůle. Mezi nimi zejí úzké kaňony na rozpažení s prádlem posunovaným na kladce z okna do okna. Vydat se tudy nazdařbůh k tušenému zálivu znamená kličkovat v uličkách, z nichž každá druhá končí slepě a skoro všechny se kroutí a padají neuvěřitelně strmými schodišti. Je až překvapivé, jak náhle se tu Istanbul podobá středomořským městům. Není nad to, zastavit se právě tady a vnímat domáckou atmosféru – při čaji na vyplétané židli přímo na chodníku.

Nejposvátnější místo Istanbulu

Za posledním úsekem hradeb překročíme překypující bulvár a před námi je hlavní cíl cesty – Eyüp, nejposvátnější istanbulský okrsek. Že je blízko, poznáte podle houstnoucího davu poutníků a také výletníků piknikujících na trávníku. Probijete se skrz přelidněný bazar náboženských předmětů a jste na místě. Nad svatým hrobem se vypíná mešita Eyüp Sultan Džami. Zatímco na vnějším nádvoří s vodotrysky panuje bujné veselí, uvnitř dav nápadně ztichne. Pod mohutným platanem nastává ta největší tlačenice. Muži se rozloží na rohožích při polední modlitbě, jako by se jich mumraj venku netýkal. Ženy a dívky líbají kachlíkovou zeď a celé poutnické procesí hlemýždím tempem míří do hrobky Mohamedova praporečníka Eyüpa Ensari, který tu zemřel v 7. století při bojích s Byzantinci.

Eyüp je docela jiný Istanbul, než jak ho znají běžní turisté. U zdejších hrobek se koncentruje muslimská podstata města. Pro rodinky je Eyüp oblíbeným cílem a příležitostí vypravit se na bohulibý výlet. Ve sváteční den tu narazíte na vyšňořené chlapce. Ve sněhobílém rouchu s chocholem vypadají zaraženě. Nedivte se. Všechna ta sláva a paráda jim má zmírnit utrpení při nezbytné muslimské obřízce. Před posvátným hrobem se odehrávají i další tradiční rituály, míří sem novomanželé, ale také ti, jejichž životní cesta se naplnila. Posvátné místo dalo vzniknout hřbitovu, kde toužili spočinout nejen bohatí měšťané, ale i prostí lidé. Je druhý největší v Istanbulu a při pohledu zdálky se vymyká z městské šedi korunami cypřišů a bělostnými náhrobky.

Gambie vypadá jako vztyčený prst zabodnutý do břicha okolního Senegalu. Neobvyklý tvar země je pozůstatkem koloniální éry a jejích mocenských her. Evropané sem proudí nepřetržitě už celá staletí. Dříve jako otrokáři, dnes jako turisté. A stejně jako kdysi, i teď je tepajícím srdcem malého státečku byznys.

Otroctví a „tetička z Ameriky“

S necelými dvěma miliony dušemi je Gambie jednou z nejméně lidnatých zemí Afriky. Zároveň je nejmenší zemí černého kontinentu. Co jí však Bůh a koloniální vládci ubrali na velikosti populace a rozloze, to nahradili mimořádnou bohatostí přírody. Málokde v západní Africe může návštěvník během pouhých několika hodin zaměnit plavbu po mohutné řece plné hrochů a obklopené zelenými rameny džungle za procházku vyprahlou rudohnědou buší.

A pokud člověka neuspokojuje ani válení se na písčitých plážích při březích Atlantiku, ani dobrodružství na cestách, stále ještě může vzít do ruky dalekohled a vydat se k hnízdištím nespočetných druhů ptáků, které jsou patrně největším gambijským pokladem.

Dějiny Gambie jsou těsně propojené s mocným senegalským sousedem. Obě území byla po tisíce let považována za jediné (odsud britský název Senegambia) a různé domorodé říše je podle libovůle připojovaly k sobě. S příchodem Evropanů se zde mimořádně rozjel obchod s otroky, kterých bylo z oblasti odvezeno snad až na tři miliony. Zhruba jedna šestina dnešní černošské populace USA má kořeny právě tady.

K demokracii daleko

Po nekonečných šachových hrách mezi Francií a Británií nakonec dostala Gambie pevné hranice a do vínku jako úřední řeč angličtinu, což je ve frankofonní západní Africe hotová rarita. Stejně jako jiné bývalé kolonie, i Gambie prošla trnitou cestou získání nezávislosti (1970), pádů zkorumpovaných vlád a nepokojů. Na krátkou chvíli se dokonce spojila se Senegalem v unii, která ovšem nevydržela. Nespokojenost s vládou dostoupila vrcholu v roce 1994, kdy vojáci neobdrželi slibovaný a dlouho zadržovaný plat. Následující rebelie vyústila v neplánovaný převrat, který vynesl k moci devětadvacetiletého plukovníka Yahya Jammeho.

Vládu vojenské junty sice vystřídaly volby, ale nikterak překvapivě zvítězila Jammeho strana, která od té doby nepustila vládu z rukou. Jammeh vyměnil uniformu za bílý volný šat a modlitební korálky a nechal se zvěčnit na tisících plakátů a billboardů, lemujících i nejzazší vesnice hluboko ve vnitrozemí. Ačkoli je Gambie formálně demokracií, neustále se potácí mezi autoritativní vládou a otevřenou totalitou.

Lidé okolo prezidenta se poměrně často mění, podle toho kterým směrem jdou šeptandy o možném spiknutí. Opozice, ačkoli legální, se třese. Před třemi lety se při transportu politických vězňů „ztratilo“ v buši jedno z aut a podobné incidenty se prý dějí často. Většinové populaci z kmene Mandinka se také příčí etnické zastoupení na vysokých postech, které většinou sestává z menšinového lidu Jola. Můžete hádat, k jakému etniku patří pan prezident...

Korupce s dlouhými prsty

Na první pohled, z oken hotelů a pláží, se zemi ekonomicky daří. Fungují zde čtyři (!) mobilní operátoři a nové silnice vznikají jedna za druhou. Nutno říci, že jejich kvalita je občas vyšší než v Čechách. Všechny děti, dívky nevyjímaje, chodí povinně do školy. Vojáci neobtěžují turisty a policie, kromě kontrolních stanovišť, nenosí zbraně, zaměstnává ženy a dohlíží na dodržování rychlosti. A co je nejdůležitější – různá etnika spolu žijí v míru.

Pod nalakovanou fasádou jsou ovšem ukryty hluboké ekonomické problémy. Stát zápasí i s pravidelným přídělem platů pro státní zaměstnance, což v oblasti s živou tradicí vojenských převratů určitě důvodem k vráskám je.

Korupce je jedním z hlavních principů, na kterých země funguje a ačkoli se proti ní často a halasně spouštějí kampaně, všechny finanční nitky se sbíhají ve vládě. Dobrým příkladem je pořizování řidičského průkazu. Jeho cena je stanovena na pět set dalasí (asi tři sta korun). Pokud ho ovšem chcete mít už za tři měsíce, bude to neoficiálně za tisíc. Měsíční dodání vás bude stát dva tisíce a expresní vydání do týdne přijde na sedm tisíc. Přitom průměrný člověk si za den vydělá něco mezi padesáti a stovkou dalasí. Že vám expresní řidičák připadá nějak drahý? Ale jděte. Kolik asi bude stát otevření nového hotelu? Ne náhodou je Gambie podle Transparency International na sto šestém místě v žebříčku korupce. Je to jedno z nejhorších hodnocení ze všech zemí v regionu.

Běloši a jiné lidské druhy

Být bělochem v Gambii není legrace. Především v turistických oblastech podél pobřeží působí bílá kůže na domorodce jako muleta na nažhavené býky. Ne, nikdo vás nechce zabít - jenom oškubat. I turista přicházející z chudé střední Evropy se bude cítit jako rocková hvězda se všemi klady i zápory takového údělu. Každý si s vámi, chodící peněženkou, bude třást rukou, každý vám bude něco nabízet. Hotová pohroma jsou pak mladíci okolo dvacíti let, kteří si vysloužili pojmenování „bumster“, což se dá přeložit jako flákač nebo somrák. Většina z nich má vycizelovanou techniku přesvědčování a s úsměvem a podanou rukou vám nemilosrdně nabourají váš osobní prostor a budou do vás hučet, ať už jim odpovídáte nebo ne.

Nabízí se jako průvodci, lidé co umí věci zařídit a nebo milenci, bez ohledu na to, že partner oslovené ženy stojí hned vedle ní. Někdy jim energie vydrží i hodinu a pět šest kilometrů chůze, než zjistí, že skutečně ničeho nedosáhnou. Ne všem je ale jejich pozornost na obtíž. Bílé dámy z anglosaských zemí, okolo padesátky a s nadváhou, jim téměř radostně kříží cesty. Bumsteři ale nemají vyhráno. Na dámy tu totiž vyčkává jiný druh predátora, téměř jako vyrobený přes kopírák. Žije pouze na pláži, má dva metry, lesklou ebenovou kůži, osmdesát kilo svalů a úsměv složený z perel. Lovecká úspěšnost tohoto druhu je pro bumstery značně frustrující.

Nicméně i v Gambii lze potkat lidi, kteří si s vámi potřesou rukou a nic za to nechtějí. Především děti, řvoucí na každém kroku „Tubab, tubab!“ (což znamená běloch), si jen chtějí sáhnout a přesvědčit se, že vidí, co vidí. Když cestovatel vyrazí směrem do vnitrozemí, najde spousty ospalých vesniček, kde se zastavil čas. Prodavači banánů a pomerančů budou jen líně sedět ve stínu, ženské budou smažit taštičky plněné mletou rybou a ševci se budou činit s opravami sandálů. A všichni vám dají svatý pokoj, maximálně zamávají. Když budete mít štěstí, pozvou vás i na atáju, což je kofeinová bomba, sestávající ze stejných dílů vody, zeleného čaje, cukru a trošky máty, vařené v malé konvičce do podoby a konzistence asfaltu.

Tepající srdce Afriky

V Gambii je velké množství chráněných přírodních parků, které sice často nepřesáhnou plochu několika desítek hektarů, ale jejich rozmanitost všechno vyvažuje. Za mnohé je možné jmenovat Bijilo Forest Park s hordami opic, posvátné krokodýlí jezírko Katchikali a především ptačí rezervace, které nabízí neuvěřitelnou rozmanitost druhů a v zemi je jich půl tuctu. Jediným problémem zůstává téměř mafiánské chování průvodců, kteří se přes oficiální akreditaci velmi podobají bumsterům a z návštěvníků tahají peníze pohádkami o nemocných matkách a dětech, co nemůžou do školy.

Gambie však nabízí víc, než jen přírodu. Nejlepší bubeníci světa žijí v západní Africe a Gambie není výjimkou. Raketový nástup oblíbenosti africké kultury v Evropě pohání nejednoho muzikanta do náruče toho umění. Tradičnímu gambijskému nástroji se říká sabar. Je to štíhlý podlouhlý buben podobný řecké amfoře, na který se hraje paličkou v jedné ruce a prsty druhé ruky. Mnozí Gambijci na něj muzicírují s takovým tempem a vervou, při nichž by si kdokoli jiný polámal prsty.

Země má mezi mnoha dalšími ještě jednu zvláštnost a tou je velká diaspora lidí z nedaleké Guineje. Ta je nejméně stabilní zemí regionu - situace je zde považována za klidnou, pokud se právě nepopravuje na ulicích. Guinejci preferují buben jak jej zná Evropan – klasické djembe podobné avantgardnímu květináči. Mezi oběma styly panuje značná rivalita, protože Gambijci považují „své“ bubny za mistrovský nástroj, jehož zvuk nejlépe vynikne v mohutných orchestrech o dvaceti a více hlavách. Guinejci naopak nedají dopustit na téměř kulometná sóla mistrů. Horlivý student má tak na jediném místě dvě školy a může zkusit různé přístupy k africkému hraní.

Vrchol podívané, nejen pro milovníky hudby, pak představuje guinejská Dunumba. Překlad „Tanec silných mužů“ mluví za všechno. Dunumby bývají pořádány jako klasické vesnické slavnosti, při nichž si naoko a v tanečních krocích vyhrožují dvě skupiny mladých mužů se sekyrami. V městském prostředí se rytmus dunumby zuřivě zrychlil, ubyly zbraně a přibyly nové kroky akrobatického ražení. Zatímco prvky dunumby můžete vidět i v hotelových představeních, pro skutečný a až frenetických zážitek musíte vyjít do odlehlých městských čtvrtí a slumů. Jen tam tepe skutečné srdce Afriky.