Pro leteckou expedici do Norska, která měla volně sledovat historické události související s druhou světovou válkou, jsme se s přáteli „od letadel“ rozhodli poměrně operativně. První červencový týden sliboval příznivé počasí, takže jsme zkontrolovali a doplnili vybavení, naplnili nádrže skutečné i pomyslné a začali jsme se těšit na Skandinávii z pohledu, jenž je dopřán jen málokomu.

Mraky na čele i na obloze

Startovali jsme z letiště Vodochody směrem na švédský Höganäs a první den nepřinesl nic mimořádného. Klidný let, pohodové přistání a večerní fotbalové utkání právě probíhajícího mistrovství světa jako by předznamenaly většinu dalších dní.

Pod křídly letadel se spalo velice příjemně a procházka po Höganäs nás rozpohybovala před letem do norského Stavangeru na letiště Sola. Těšili jsme se na místní muzeum, které však bylo bohužel zavřené. Zklamání podtrhla neochota a pomalost letištní obsluhy, ale obloha se mračila ještě víc než místní personál. I tak jsme se pokusili „najít díru“ v mracích a prorazit na Bomoen. Brzy jsme to ale vzdali a po otočce přistáli opět ve Stavangeru.

Přistání na uzavřeném letišti

Počasí se do rána umoudřilo a my třetí den vzlétli směrem k letišti Floro. Po vzletu jsme si vychutnali pohled na známý skalní útvar Pulpit Rock (Kazatelna), známou turistickou atrakci, která se v jednom z fjordů tyčí 600 metrů nad hladinou.

Přes moře jsme provedli nádherné přiblížení na letiště ve Floro. Bylo úplně prázdné a okolí vypadalo fantasticky. Po přistání jsme pěšky prošli přes kilometr dlouhou přistávací dráhu a čekali na kolegy ve druhém letadle. Mezitím se letiště probudilo k životu a my na křídle letadla plánovali další trasu. Teprve při pojíždění jsme se z věže dozvěděli, že v době našeho příletu bylo letiště uzavřeno. Za samoobslužné přistání jsme naštěstí dostali jen mile vynadáno.

Noční světlo

Dalšími postupnými cíli naší trasy bylo Molde a po něm Bodø. Cestou jsme prolétali mraky, hustým deštěm, námrazou a silnou turbulencí. Zažili jsme asi téměř vše, co k létání neodmyslitelně patří. Ke konci letu se nám ale norské fjordy odměnily překrásnými pohledy. Během tohoto letu jsme nevědomky překročili severní polární kruh, čehož si nikdo z expedice ani nevšiml a událost jsme oslavili až dodatečně. Muzeum letectví v Bodø bylo otevřeno a my si bohatě vynahradili zklamání z Höganäs.

Dalším cílem bylo Leknes na Lofotech, kde jsme jeden den neplánovaně zatvrdli kvůli špatnému počasí. Den, který jsme strávili popojížděním v zapůjčeném voze po různých částech Lofot ale rozhodně stál za to. Příroda na Lofotech je opravdu úchvatná. Večer jsme strávili plánováním, které se protáhlo až do druhé hodiny ranní. Teprve tehdy jsme si uvědomili, že i přes všudypřítomné světlo polárního dne je již noc a tedy čas jít spát.

Přelet nad Královnou severu

Šestý den bylo krásně a my jsme za necelou hodinu dorazili nad fjordy do Tromsø. Dokonce jsme si ještě před přistáním prohlédli zbytky trosek slavné bitevní lodě Tirpiz – druhého bitevního křižníku třídy Bismarck, kterou disponovala za 2. světové války německá Kriegsmarine. V pozdějších fázích války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu. Na vodu byl spuštěn 1. dubna 1939 a vyslán do Severního Atlantiku, kde se měl podílet na blokádě a narušování obchodních tras západních zásobovacích konvojů. V září roku 1943 byl však velmi vážně poškozen při útoku speciálních britských miniponorek X-5 a X-7 a do konce války dostával další ránu za ranou. Definitivně byl potopen v listopadu 1944. Po přistání v Tromsø jsme vyrazili do místního muzea, které je věnováno právě potopení Tirpitze za druhé světové války.

Velká letecká rodina

Tromsø je největším městem ve Skandinávii, které je situováno za polárním kruhem. Město od 19. století funguje jako námořní přístav a právě odtud vyráželi na své polární expedice průzkumníci Amundsen a Nansen. Od roku 1972 je ve městě také nejseverněji položená univerzita na světě.

Po Tromsø byl dalším místem přistání Narvik, město, které bylo během druhé světové války téměř celé zničeno. Po něm následovalo travnaté letiště v Optandu, kde kvůli nám členové místního aeroklubu otevřeli klubovnu a klábosili s námi o všem, co se týká létání.

Samoobsluha letiště Visingso

Osmý den ráno jsme natankovali a dohustili pneumatiky a pak jsme vyrazili na prohlídku muzea. Po snídani a milém rozloučení s místními příznivci letectví jsme se vydali na další cestu na jih přes nekonečné lesy a jezera na letiště Avesta nedaleko Borlage.

Další traťový bod bylo ostrovní letiště Visingso – jedno z nejklidnějších a nejopuštěnějších míst, která jsme průběhu expedice navštívili. Chyběl tady i letištní personál, a tak jsme přistávací poplatek zanechali v obálce podle předepsaného postupu. Podle původního letového plánu jsme tady měli zůstat přes noc, ale díky krásnému vlahému večeru, pro další let jako stvořenému, jsme se rozhodli pro přelet na dánský ostrov Bornholm do Ronne. Tady jsme přenocováním na pláži za šumění moře stylově prožili poslední noc.

Zpátky na zem

Probuzení do posledního dne naší letecké výpravy bylo nádherné a ranní koupání ve studeném Baltu jsme vnímali skoro jako povinnost. Po příjemném ranním posezení na pláži jsme vyrazili na letiště, posnídali a podali letový plán. S posledním ohlédnutím na Balt jsme se vydali na konečný přímý let přes moře a Peenemünde, kde na nás ještě naposledy dýchla druhá světová válka.

Hladké přistání ve Vodochodech proběhlo za dvě hodiny po vzletu. Krásné vzpomínky na úžasný týden plný létaní, překrásné přírodní scenérie, neopakovatelné zážitky a tisíce nových leteckých zkušeností nám z paměti určitě hned tak nic nevymaže.

Moje oblíbené rčení, které souvisí s cestováním, zní: „Pokud chcete, aby se vše událo přesně tak, jak si představujete a plánujete, pak jeďte na dovolenou do Švýcarska.“ Tato věta přesně vystihuje podstatu naší výpravy na severní pól. Mocná příroda zapříčinila spoustu nepředvídatelných situací a změn, na něž bylo potřeba reagovat. Naštěstí jsme s sebou měli ruské kolegy, kteří byli jako organizátoři většiny aktivit na severu schopni vteřinových reakcí, překvapivých improvizací a okamžitých změn zejména v návaznosti na rozmary počasí. Jsem přesvědčen, že například Američané, zvyklí fungovat v „procesu“ a „systému“, by zde tak jako Rusové neuspěli.

Poklona dávným polárníkům

Jedním z nejsilnějších prožitků, který jsem si z výpravy na pól přivezl domů, je větší respekt k přírodním silám. Příroda umí být skutečně nemilosrdná a člověk je proti ní absolutně bezmocný. Na severu to platí dvojnásob. Pokud je v dané chvíli neprůchodný terén a k tomu ještě špatné počasí, člověk s tím nic nenadělá. Nemůže se vydat jinudy, nemá žádný technický prostředek, jak s překážkami bojovat. V nejlepším případě může jen vyčkávat. Ale i tak, není kam se schovat, utéct, nemůžete si zatopit v krbu…

Po celou dobu naší cesty jsem myslel na ty silné chlapy, kteří před desítkami let brázdili daleký sever a všudypřítomné torosy bez jakýchkoli technických vymožeností a moderních technologií. Dnešní podmínky jsou nesrovnatelné, ať už se jedná o prostředky proti zimě a větru, nebo o stravu. Je až s podivem že za teplot kolem minus 40 °C a za silného větru jsem se venku mohl pohybovat pouze v pěti tenkých vrstvách oblečení – stačila dvě funkční trika, jedna windstopper vrstva, tenká fleecová mikina a svrchní bunda. Samozřejmě i dnešní stany mají naprosto jiné vlastnosti než ty, jimiž byli vybaveni naši dávní předchůdci. Moderní materiály použité na plášti stanů propouští ven veškerou vlhkost, kterou člověk uvnitř vygeneruje, ale směrem dovnitř téměř nic. Zima a vítr z vnějšího prostředí jsou tedy jen mírně nepříjemné, ale ne likvidační. Technologie materiálů navíc zabraňují i námrazám na stanech. Technická výbava je tedy velmi důležitá, ale sám jsem pocítil, že není samospásná.

Exploze ve stanu

V některých ohledech byla výprava trochu nebezpečnější, než jsem původně předpokládal. Ani jednou jsem však během cesty neměl pocit, že mi „jde o život“. Snad pouze na jednom úseku dlouhém asi čtyřicet metrů byl terén skutečně tak náročný a nepředvídatelný, plný torosů, nejistého ledu a vody, že jsme z bezpečnostních důvodů odepnuli jindy na karabinách upevněné saně a táhli je volně zavěšené na ramenou. To pro případ, že bychom se propadli – saně by nás mohly stáhnout pod led. V tomto okamžiku jsem byl plně soustředěn, připraven reagovat na jakoukoliv změnu skupenství pod nohama. Počítal jsem s nejhorším, s potřebou vymanit se z vody, z pod ledu. V hlavě jsem si přehrával, jak budu reagovat.

Druhým momentem, kdy mě napadaly černé myšlenky, byly dny, kdy jsme „v tom“ byli úplně sami. Počasí během naší expedice bylo tak neúprosné, že po dva dny byl zastaven letový provoz na Barneu, což je základní tábor všech polárních výprav, kde lze mimo jiné „nafasovat“ veškeré vybavení potřebné k přežití v polární krajině. Pokud bychom se v tyto dny ocitli v nouzi nebo byli zraněni, či napadeni medvědem s vážnými důsledky, záchrana by nebyla možná. Za normálních okolností se každá výprava dovolá pomoci přes satelitní telefon. Dalším, s odstupem času spíše vtipným okamžikem, kdy ale mohlo jít teoreticky o život, byla nečekaná exploze uvnitř stanu. Až několik sekund po ohromujícím zvuku a oslňujícím záblesku jsme si s Mirkem Jakešem uvědomili, že se vznítila signální světlice. Drama, naštěstí s dobrým koncem bez následků.

V mraze tuhnou myšlenky i nemoci

Podle zkušeností z mých minulých výprav jsem se těšil, jak si cestou na točnu utřídím myšlenky či popřemýšlím o pracovních projektech. Byl jsem ale překvapen – polární „turistika“ mě zaměstnávala natolik, že nezbýval čas myslet na cokoliv jiného než na pochod. V prvé řadě vás náročný terén v některých oblastech neustále nutí přemýšlet o správném kladení nohou, musíte se soustředit se na místa, kam lze bezpečně šlápnout. Navíc je zde zima a silný vítr, což vás nutí být neustále v pohybu. Za pochodu není čas na přemýšlení nebo nějaké kochání se okolím. Někdy jsem i celé hodiny počítal kroky, veškerou energii jsem dával do pochodu a přemýšlení o něm. Vyčerpání pak také bylo adekvátní.

Na vlastní kůži jsem zažil, jak mráz eliminuje veškeré infekce. V prvních dnech na Špicberkách a ještě i na Barneu jsem byl mírně nachlazený. S největší pravděpodobností jsem se nachladil kvůli klimatizaci v letadle a s rýmou jsem vyrážel i první den pochodu. Během hodiny ostré chůze v mraze byla rýma pryč. Samotného mě překvapilo, s jakou účinností mráz funguje. Člověk se cítí velmi zdravý a silný. Je to krásný pocit, zima, sucho, žádný prach, čisto a žádné infekce…

K zamyšlení jsem si ze severního pólu přivezl ještě jednu otázku. Ač jsem nakloněn názoru, že globální oteplování je spíše uměle vytvořené téma, velmi mě překvapil fakt, že jsem na pólu zažil den, kdy teplota vzduchu byla plus jeden stupeň Celsia.

Drift, který podráží nohy

Osobně považuji expedici na pól za můj největší dosavadní výkon. I přesto, že kvůli nepříznivému počasí jsme pólu nedosáhli ve stanoveném desetidenním limitu po svých a na posledním úseku jsme se k točně přiblížili vrtulníkem, mohu se domnívat, že mít více času, další týden pochodu bych ještě vydržel. Po fyzické stránce jsem na něj byl dobře připraven.

Dobrá kondice souvisí v severských podmínkách nejen s fyzickou připraveností, ale také se stravou. Já jsem přežil díky čokoládě. Za posledních patnáct let jsem nezkonzumoval v součtu tolik čokolády, jako během deseti dní na severu. Další významnou položkou v jídelníčku byla instantní strava. Potravinový balíček, který jsem nafasoval od ruských organizátorů výpravy, obsahoval kouzelné aluminiové sáčky, jejichž obsah se po několikaminutovém kontaktu s horkou vodou proměnil v hovězí s bramborem. Denně jeden hliníkový oběd, kousek sýra, kandované ovoce a salámky doplněné o uherák z domova mi poskytly dostatek energie.

Důležitá je ovšem nejen fyzická příprava, ale i duševní zdraví. Člověk se musí obrnit proti přírodě, se kterou stále prohrává. První dny nám počasí přálo, vítr byl příznivý a my se blížili mílovými kroky k pólu. Pak ale ze dne na den příroda změnila kurz a kilometry, které jsme pracně ušli přes den, nám drift během noci vzal. Byl to marný boj s větrnými mlýny. Pocit bezmoci, zbytečné práce… Kvůli silnému větru však ve stanovených termínech nedošla žádná z expedic, které v tomto období vyrazily.

Eskymo Welzl a hon za neznámem

Už jako malý kluk jsem hltal stránky knihy Třicet let na zlatém severu od Jana Eskymo Welzla. V té době mě ani nenapadlo, že sen, který jsem měl tehdy někde uvnitř, se jednou stane skutečností. Poprvé jsem s myšlenkou „dobýt Severní pól“ začal koketoval před třemi lety, reálně jsem na přípravách expedice začal pracovat před dvěma lety. Jednalo se spíše o organizační záležitosti než nějakou speciální fyzickou přípravu.

Na svém životním stylu jsem v podstatě nemusel měnit nic. Mám přirozený tréninkový plán, aktivně běhám třikrát týdně deset kilometrů a hodně jezdím na kole. Jediné, co jsem velmi zintenzivnil dva týdny před odjezdem, byla strava. S myšlenkou na budoucí strádání jsem zcela systematicky navýšil příjem potravy. Například běžně nevečeřím, nebo jen velmi skromně, nyní jsem si večeře „naordinoval“ a ne zrovna malé porce.

A motivace k takové cestě? Svou roli v tomto ohledu pravděpodobně sehrává i blažený pocit „být na špičce sportovního výkonu“, ale prvotním hybatelem je bezesporu touha poznávat neznámé.

Vlak se v některých úsecích cesty zelenými kopci plouží k oblakům rychlostí snad deseti kilometrů za hodinu. Není divu, vždyť železnici vystavěli Britové už v padesátých letech devatenáctého století. Chtěli tehdy zabezpečit přístup k čaji, největšímu bohatství Srí Lanky, jež je ukryto právě v horách. Cesta za nedotčenou cejlonskou přírodou se chvílemi zdá nekonečná, ale ten pohled z okna je úchvatný. Čajové plantáže, kvetoucí banánové palmy a pohledy na vodopády vyrážejí dech.

Z uniformy do civilu

Britský dokumentarista Basil Wright natočil v roce 1934 dokument Song of Ceylon (Cejlonská píseň). Film financovaný britskou čajovou společností zobrazuje život obyčejných obyvatel hor, kteří jsou právě díky pěstování čaje a tudíž i britské kolonizaci spokojení. Vzpomněla jsem si na něj při devítihodinové cestě vlakem z hlavního města Kolombo do mlhou zahalených hor. Krajina se totiž od dob tohoto dokumentu vůbec nezměnila.

Kopečky s čajovníky vypadají jako pancíř želvy, která se vyhřívá na sluníčku. Uprostřed některých z nich hrdě stojí čajové továrny. Především jsou ale plantáže poseté hlavami Tamilek, které sbírají čajové lístky do pytlů upevněných kolem čela. Rýžová pole jsou utopená ve vodě, připravená k sázení plodiny, jež je každodenním pokrmem všech obyvatel ostrova.

Vlakem prochází policisté, jelikož hodně lidí cestuje načerno a revizory na Srí Lance neznají. Vyberou pokuty, pak se převlečou z uniforem do triček a s úsměvem se posadí mezi cestující druhé třídy. Trochu to připomíná „civilního“ poručíka Pihrta z Cimrmanovy hry Lijavec. Většina cestujících je namačkána do nejlevnější třetí třídy – ta je někdy natolik plná, že lidé stojí na schodech i ve dveřích. Prý se stává, že občas někdo z vlaku i vypadne.

Chilli s kokosem se jí rukama

Ella je malé městečko uprostřed zelených srílanských kopců. Je tady plno turistů, kteří v restauracích pijí západní pivo, jedí pizzu a automaticky očekávají i další „vymoženosti“ civilizace. Naproti tomu za zatáčkou, kde stojí domy místních obyvatel, není po setmění vůbec žádné světlo. K čemu by horalé měli elektřinu?

Na poště leží v okénku velký linkovaný sešit a v něm v posledním sloupci pod sebou několik otisků prstů. „Staří lidé v horách neumí číst, ani psát. Dnes už je v každé větší vesnici škola, která je pro děti zdarma. Pořád ale existují místa, odkud děti musí do školy chodit několik kilometrů pěšky,“ vysvětluje majitel naší oblíbené restaurace, zatímco se svou ženou připravuje rýži s kari. Jde o typické srílanské jídlo, které se podává v několika menších miskách. V každé je něco speciálního – hlavně zelenina, mnohdy s rybou, v kokosové omáčce a s kari. Chybět nesmí kokosový sambal – na plochém kameni rozdrcené chilli papričky s červenou cibulí, čerstvým šťavnatým kokosem a limetkou. Místní lidé jedí jenom rukama. Na rýži si lžičkou naloží trošku z každé misky a všechno smíchají. Každá miska v sobě totiž skrývá jiný pocit z jídla – sladkost, kyselost, a všechny – pálivost. Jedení prsty výhradně pravé ruky dává chuti další rozměr, zabrání popálení jazyka a dá prostor i hmatu, aby jídlo ucítil.

Dovoz lidí pro vývoz čaje

Po Britech, kteří kolonizovali tehdejší Cejlon více než 140 let, zůstalo v zemi několik viditelných stop. Povinné, neplacené a opravdu kvalitní školství, silnice, železnice a angličtina, která se učí na školách, a proto ji ovládá množství místních lidí. Kromě toho zde zůstaly typické červené poštovní schránky, někde i londýnské telefonní budky a také čajová produkce. Srí Lanka je třetím největším vývozcem čaje a čajové zemědělství poskytuje zaměstnání většině obyvatelstva. Skutečnost se ovšem liší od růžového obrazu vymalovaného černobílým filmem Basila Wrighta.

Čaj dovezli Britové z Číny, když v horách kvůli nemoci vyhynuly původně pěstované kávovníky. Průkopník James Taylor začal v roce 1867 s pěstováním čaje na plantáži o velikosti 19 hektarů a první čaj byl ze Srí Lanky vyvezen o sedm let později. Čajové plantáže se začaly rozrůstat napříč cejlonskou vysočinou. Sinhálci, kteří tvořili většinu srílanského obyvatelstva, odmítli na plantážích pracovat a tak Britové násilně přiváděli Tamilky z jihu Indie. Několik desítek tisíc žen dostalo ubytování v chatrčích uprostřed plantáží. Několikrát denně dostávaly jídlo a celé dny pracovaly jen za několik rupií.

Cesta čaje

Situace se z pohledu dělnic dodnes moc nezměnila. Sběračky čaje se rekrutují ze všech generací žen s barevnými tečkami uprostřed čela, nebo taky náušnicemi v nose, což značí příslušnost k hinduistickému náboženství. To tady vyznávají především Tamilové. Například do továrny Halpewatte UVA denně přinesou přibližně 20 tun čajových listů, z nichž se získá jen 5 tun čaje. Továrna nemá vlastní plantáž a lístky proto skupuje od okolních pěstitelů za cenu 55 rupií za kilogram (v přepočtu asi 10 Kč).

Proces výroby černého čaje je zdlouhavý. Na začátku obsahují čajové listy asi 75 % vody a nejdříve se musí sušit 12 hodin na dlouhých sítích umístěných ve dvou patrech továrny. Poté je zaměstnanci shazují dírami o patro níž, přímo do stroje, který listy drtí. Proces se opakuje i několikrát, dokud drť není dostatečně jemná. „Pak se rozloží na dlouhé a široké stoly, kde se nechá zoxidovat. Následně čaj v další místnosti prochází strojem, který jej zahřívá na teplotu 75 °C, čímž dochází k fermentaci,“ vysvětluje zaměstnanec továrny pověřený provázet turisty. Na závěr je čaj roztříděn podle velikosti na pět druhů, které se liší kvalitou a tudíž i chutí. „Důležité je ještě oddělit od černého čaje hnědé stonky listů. Donedávna se to dělalo ručně. Dnes však máme tenhle skvělý japonský stroj, který funguje na principu cenzorů rozeznávajících barvy,“ ukončuje výklad o procesu výroby čaje náš průvodce, přičemž hrdě ukazuje na obrovský stroj.

Čaj se z továrny prodává do Kolomba – ta nejvyšší kvalita někdy i za 300 Kč/kg. V Kolombu pak ochutnávači míchají do směsí čaje z různých častí Srí Lanky, čímž vznikají rozličné chutě. Na určení finální ceny se konají aukce a poté se čaj vyváží do ciziny.

Náboženská směs a svatba na konci světa

Haputale je městečko rozložené mezi dvěma údolími v nadmořské výšce 1 431 metrů. Chvíli je zahaleno v tajemné mlze, o chvíli později se nad hlavami prohání bílé mraky připomínající šlehačku. Pak zase můžete pozorovat kusy rozplývajících se oblaků, jak se zvedají z údolí nahoru. Když začne foukat hlučný vítr, máte pocit, jako byste byli na úplném konci světa.

V Haputale se míchají největší náboženské a národnostní skupiny Srí Lanky. Při cestě stojí dvě mešity, v obchůdcích se usmívají muslimští prodavači. Na kopečku nad městem láká malý anglikánský kostelík s hřbitovem ještě z dob kolonizace. Kousek za městem je buddhistický klášter a chrám, do kterého chodí nejčastěji Sinhálci. A na samém okraji Haputale stojí proti sobě hinduistické centrum a chrám – tovil.

Obě budovy jsou plné lidí a ulice hraje barvami. Podle horoskopu je správný den na svatbu a hinduisté se na ni oblečou do svých nejlepších šatů. U dveří stojí děvčata s obálkami, do kterých svatebčané vloží svůj finanční dar pro novomanžele, a pak postupují dovnitř absolvovat focení. Ženich s nevěstou tak stojí několik hodin. Jen přijímají obálky a usmívají se do kamery, než se vystřídá celá rodina.

Turecký záchod a ohniště v kuchyni

V hinduistickém centru, které připomíná kulturní dům, svatebčané museli za obřad zaplatit nemalou sumu. Také proto tam oddávají příslušníky bohatších vrstev. Naproti v pestrobarevném chrámu se odehrává svatba méně majetné rodiny. Souběžně se v chrámu zastavují kolemjdoucí, aby absolvovali každodenní náboženské rituály. Svatebčané z nižších vrstev si všimli naší zvědavosti a pozvali nás na hostinu do slunné místnosti přistavěné k chrámu. Holá podlaha, podél místnosti rozložené rohože, na nichž sedí hosté. Před sebou mají na zemi banánové listy, na které jim pobíhající muži servírují z velkých kovových věder rýži s kari.

Majetkové rozdíly mezi lidmi nejen v horách Srí Lanky jsou veliké. Klidně vedle sebe naleznete lidi ve stanu jen z několika dřevěných tyčí a sáčků a betonový dům s kompletní fasádou. Lidé se myjí ve vodopádech nebo vodou z vědra před svými skromnými domečky. Ti šťastnější se živí provozováním hotelů a restaurací pro turisty, nebo pracují v obchodech. Ale i v případě, že mají nad hlavou patro plné volných pokojů s plně vybavenými koupelnami, používají svůj turecký záchod na dvoře a primitivní kuchyni s ohništěm. Jednoduše si žijí svůj tradiční způsob života.

Už jako kluka mne přitahovala historie severoamerických indiánů. To, jakým způsobem se dokázali vypořádat s drsnou divočinou a nepředvídatelnými okolnostmi své doby, ve mně vzbuzovalo a bude vzbuzovat nejen úctu ale také obdiv a kus zdravé závisti. Za obzvlášť fascinující jsem považoval indiánská teritoria a místa, která sami indiáni považovali za výjimečná. Mezi nimi mi snad nejromantičtěji znělo jméno Assiniboine, které dnes nese nejen řeka ale i hora a chráněná rezervace v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Efekt prázdné planety

Oblast Mount Assiniboine je vyhlášenou chráněnou rezervací, kam se dnes dostanete buď pěšky, což vám zabere dva dny, nebo helikoptérou. Osobně bych strašně rád dal přednost namáhavějšímu a dobrodružnějšímu způsobu, ale podvolil jsem se vůli ostatních členů výpravy, kteří byli jednoznačně pro cestu vzduchem. Po přistání jsem každopádně úplně zapomněl na „nedůstojnou dopravu“ a plně jsem se nechal okouzlit okolními horami.

Celá oblast Mount Assiniboine, kterou jsem měl možnost projít, na mne zapůsobila dojmem, jako bychom na světě byli sami. Civilizaci připomínal pouze kanadský srub, kam jsme se večer vraceli. Žádná elektrifikace, žádné komunikační sítě, pro přežití máte k dispozici pouze vodu stékající z ledovců a jídlo z vlastního batohu. Navíc je nutné velmi pečlivě plánovat, co si vezmete sebou, jelikož tady neexistuji odpadkové koše. Co si přinesete, musíte odnést i zpět.

Krása po bouři

Prvním naším počinem byl v oblasti Mount Assiniboine výstup na 2 755 metrů vysoký Nub Peak. Je to tady asi jediné místo, které vám poskytne panoramatický kruhový rozhled až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Vyplatí se vzít si dalekohled. Můžete si tak nejen přiblížit vzdálené vrcholky, ale když budete mít štěstí, zahlédnete i medvěda grizzlyho. Alespoň nám to tvrdil správce naší chaty.

I když ale neuvidíte medvědy, v každém případě doceníte monumentálnost Mount Assiniboine, který se vypíná nad ostatními vrcholky. I v horkém létě je na jeho vrcholcích kolem metru sněhu a ledu. Nejvyšší hora ale zdaleka není jediný bod, kam z Nub Peak zaměříte zrak. Nádherný je pohled na jakoukoli světovou stranu. Člověk stojí v němém údivu a čas pro něj přestane existovat. Zdá se až neuvěřitelné, že na tak fantastické místo se dá dostat za pouhé tři hodiny. Já měl výhled vyšperkovaný zapadajícím sluncem a několikaminutovou letní bouří. Po ní se obloha nádherně vyčistila a Mount Assiniboine se ukázal v těch nejskvostnějších barvách.

Grizzly s parohy a padající led

Sestupovali jsme po tmě, s velkým hlukem a zpěvem, abychom od záměru setkat se s námi odradili případné medvědí zvědavce. Asi hodinu před půlnocí jsme se dostali do srubu a hned jsme rozdělali oheň v krbu. Po skromné večeři se všem začaly pomalu ale jistě zavírat oči a já ani netuším, kdy jsem vlastně usnul.

O nějakou dobu později mne probudil divný zvuk vycházející od hlavních dveří. Všude tma jako v pytli a já v momentě cítil srdce až v krku. První, co mne napadlo – přišel si nás omrknout grizzly. Nehybně ležím, ani nedýchám a říkám si, jestli všichni spí. Vyčkávám nějakou dobu a dívám se na displej hodinek – ukazují tři čtvrtě na čtyři a za chvíli bude svítat. Tma je pořád černočerná a podivný hluk přestal. Přemýšlím, jak nevzbudit ostatní a pořádně se obléct, abych stihl svítání u jezera Magog. Se mnou vstává i Daniel, který ještě na jedno oko spí. Během deseti minut jsme připraveni a ověšeni fotografickou výbavou jdeme kolem dalších srubů k jezeru.

Světla přibývá a my před sebou máme asi dva kilometry. Nečekaně se k nám přidává správce, kterého rádi přibíráme do naší ranní mini-expedice. Při chůzi se od správce dozvídáme, že noční zvuky neměl na svědomí medvěd ale mohutný jelen, který chatky navštěvuje často a místní strážci jsou na něj už zvyklí. Na břehu jezera rozkládám svůj vercajk a čekám na nejlepší světelné podmínky. Při focení se nám dostává i nečekaný bonus v podobě neskutečného rachotu praskajícího ledovce. Obrovské kusy ledu padají, třístí se na skalách a končí někde v roklinách ledovce.

Ledové osvěžení

Po rychlé snídani jsme už v devět hodin opět na nohou a míříme na severovýchod. Dnešním cílem je Wonder Pass – nenáročná túra vhodná pro každého. Po cestě vychutnáváme nádherný výhled na jezero Marvel. Teplota vzduchu stoupá a tak postupně svlékáme vše, co můžeme. Daniel nám ukazuje rozrytou půdu, což je pravděpodobně vizitka grizzlyho. Po dalších sto metrech pomocí triedru objevujeme obrovskou medvědici s dvěma mláďaty. Předáváme si dalekohled a zejména ženská část výpravy nemá z objevu vůbec radost. Přestože jsme přes kilometr daleko a medvědi jsou na protilehlém svahu, máme před samicí respekt. Raději hned otáčíme a míříme dolů – naším podvečerním cílem je opět neodolatelný Nublet Peak.

Jelikož byl den opravdu mimořádně teplý, těším se na jezero Magog, ale zjišťuju, že ostatní moje odhodlání rozčeřit jeho hladinu nesdílejí. Shazuju tedy sám oblečení a v rouše Adamově skáču do vody. Snad ještě rychleji jsem ale zase venku a třesoucíma se rukama na sebe navlékám šaty. Brutálně studená voda mě zbavuje další touhy se koupat. Vyrážíme v ústrety dalšímu stoupání na Nublet Peak.

Rozloučení s jiným světem

V průběhu celého dne opět nepotkáváme živou duši. Ticho, modrá obloha, bíle plující mráčky, čistý vzduch, průzračná jezírka. Sem tam zaslechneme pískot hlídkujících svišťů, kteří dávají ostatním v kolonii znamení, že je tady na návštěvě člověk. Dostáváme se na vrchol. Ačkoli za dobu svého pobytu v Kanadě jsem tohle už v různých obměnách viděl, ten úchvatný pohled mě stále nenudí.

TIP: Yosemitský národní park: Království vody a skal

Večer přijímáme pozvání do hlavního srubu. Daniel svou perfektní angličtinou popisuje dopolední zážitek s medvědy. „To máte štěstí,“ slyšíme z úst správce. „Zahlédnout medvěda, to není každodenní záležitost.“ Správce vysvětluje, že medvědi si člověka nevšímají. Pokud je neohrožujeme a necháváme v klidu, je vše OK. Už 25 let nedošlo v této oblasti k napadení člověka medvědem. Je to zřejmě díky faktu, že všichni návštěvníci docela respektují pevná pravidla, která by měl každý turista na půdě rezervace Mount Assiniboine ctít.

Dlouho do noci sedíme a vyprávíme o životě v Evropě, o focení, o přírodě, o hokeji, o lidech, o práci, no prostě o všem. Mnohé věci jsou pro místní nepochopitelné, ale těžko se jim divit. Kanada, Britská Kolumbie, Mount Assiniboine – to je docela jiný svět.