Řada nákupních středisek na Pyrenejském poloostrově je stejně plná jako ta naše. Avšak jedna změna je zřejmá – prodavači mají na tvářích úsměvy, a s nakupujícími si povídají, aniž by se další zákazník v pořadí mračil. Ve Španělsku plyne život poněkud jinak. Naučíte se zde najít si čas na čekání na přechodu pro chodce. Budete zdravit lidi všude, kam vejdete, a ptát se jich, jak se mají. I když nechcete, naučíte se španělsky. Anglicky s vámi totiž komunikovat nebude téměř nikdo, Španělové jsou hrdí na svůj jazyk a se španělskou artikulací vyslovují třeba i jména amerických prezidentů. Komunikovat ale chtějí pořád – španělštině se tedy nevyhnete. A to je dobře. Abyste naplno ucítili atmosféru země, musíte poznat odpověď na otázku: Hola, que tal? „Ahoj, jak se máte?“, zeptala se jedna ze dvou žen, které se u nás zastavily, když jsme s kamarádkou hledali na mapě Cádizu místní obchodní dům. „Potřebujete pomoc?“ pokračovala dál. A my jsme stály před místní katedrálou v němém úžasu, že nám někdo sám od sebe nabídl pomoc. Řekly jsme, kam se potřebujeme dostat, a nechali se vést dvěma neznámými ženami na místo.

Noční život i v čajovně

Cádiz je přístavné městečko na jihu Španělska v provincii Andalusie. Je považováno za nejstarší město v západní Evropě, založili ho Féničané před 3000 lety jako důležitý obchodní uzel. Ačkoli jde o město s největší nezaměstnaností v regionu, na nočním životě Cádizu to nepoznáte. Španělští přátelé nás nejdřív vzali na večeři. Při obrovském sudu jsme v jedné z uliček ochutnali místní tapas – malé pokrmy, které jsou oblíbené napříč celou zemí. Speciální klobáska či sépie na grilu prý nemají konkurenci. Odtud jsme se vydali do čajovny, která rozhodně nepřipomínala klidné místo s lidmi sedícími na zemi a tiše usrkávajícími čaj. V téhle čajovně teplý nápoj nikdo nepil. Podávalo se místní víno, oblíbené pivo a řada jiných alkoholických nápojů. V rohu místnosti hrál Španěl na kytaře tradiční flamenco a všichni návštěvníci podniku stáli a povídali si. Nejprve s jednou skupinkou přátel, poté s další. V podobném stylu místní vystřídají během jedné noci i několik podniků.

Ztraceni v krásách města

Cádiz se může pochlubit širokou pláží se zlatistým pískem, kterou obmývají vody Atlantského oceánu. Ačkoli je obyčejně voda v prosinci již ledová, dvacetistupňová teplota přes den umožňovala turistům stanovat pod jedním z mol. Přímo z pláže vedou dvě cesty. Každá vede k jinému hradu – jedna k hradu Svaté Kataliny, druhá zase k hradu Svatého Sebastiána. V Cádizu se můžete hodiny toulat úzkými uličkami, které vás v létě zaručeně ochrání před úpalem. Pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslem pro orientaci, budete mít pocit, že v uspořádání uliček neexistuje žádný řád. Pořád se budete ztrácet. Díky tomuto „dopravnímu chaosu“ máte jedinečnou příležitost objevovat krásy města, k nimž patří i majestátní bílá katedrála. Rovné střechy, téměř výhradně bílých domů nápadně připomínají arabský svět, který je od téhle části Španělska vzdálen, jen co by kamenem dohodil.

Kousek od Maroka

Při dobré viditelnosti se z jižního pobřeží Španělska naskýtá pohled na severní Afriku. Městečko Tarifa, nejjižnější cíp Evropy, je vzdáleno pouhých 14 kilometrů od pobřeží Maroka. Několikrát denně vás na černý kontinent odveze loď, nebo se můžete jen tak kochat modrým oceánem a jasným výhledem přes Gibraltarský průliv. Do Tarify jezdí turisté také kvůli plážím a windsurfingu, který se tady provozuje i v zimě. Na miniaturním čtvercovém náměstí sedí každý den místní v krátkých rukávech a ve dvě hodiny odpoledne obědvají. Následuje typická siesta, kdy se restaurace i obchody na dvě hodiny zavřou, město zmlkne a všichni odpočívají. My jsme si zatím vyfotily dlaždičkové tabule označující historicky významné stavby, jako je královské vězení z období římského impéria, které dnes slouží jako muzeum. Prohlédnout si můžete i ruiny opevnění z dob, kdy se město bránilo nájezdům severoafrických muslimů. Do historického centra se tehdy vstupovalo třemi bránami. Dnes již stojí jen jedna z nich – Puerta de Jerez. Přechodem přes slavnou bránu jsme opustily jiný svět a ocitly jsme se na nákupní ulici, po které jsme došly na autobusovou zastávku. Směr Gibraltar.

Británie ve Španělsku

Minuly jsme policisty sedící v malých budkách a v okamžiku jsme stály na anglické půdě. Poprvé v životě jsme se ocitly uprostřed přistávací plochy, protože do Gibraltaru vede cesta přes mezinárodní letiště. Kvůli pravidelným příletům a odletům britských a amerických aerolinek musí být cesta přes letiště denně několikrát uzavřena.

Za přistávací dráhou návštěvníka ohromí obrovská skála, na které se britská samospráva rozkládá. Na vrcholu skály volně běhají opice. Zdejší průvodci vás ochotně ke zvířatům zavedou přímo od úpatí skály. Taky jsme se divily typickým červeným telefonním budkám a tabulím, které lákaly turisty na populární britské jablečné víno „cider“. Pro toho, koho nezajímá britská kultura a kdo by měl strach z opic, mají i v Gibraltaru krásný výhled na Afriku. Evropa point je obrovská rovná plocha se dvěma významnými monumenty – bílo-červeným majákem a mešitou. Gibraltar v minulosti spadal celých šest staletí pod muslimskou nadvládu králů ze severní Afriky. Poté se ho několikrát pokoušeli získat Španělé. V rukou Britů je až od roku 1969, kdy Španělé na protest uzavřeli společnou hranici a opětovně ji otevřeli až v roce 1985. Dodnes se tady míchají kultury, jazyky i náboženství. „Hodně Španělů i jiných cizinců tady pracuje, ale nebydlí. Život je tu poněkud drahý,“ vysvětlil náš průvodce Portugalec Nelson. Gibraltar je dnes důležitým dopravním uzlem a lákadlem pro turisty. Na cenách, které se počítají v gibraltarských librách, to poznáte okamžitě.

Zdravě na kole

Zpátky ve Španělsku se člověk cítí o něco svobodněji. Cesta autobusem do naší další zastávky uběhla rychle. Sevilla – hlavní město celé Andalusie, nás překvapila svou velikostí. Kromě hromadné dopravy, na jakou jsme zvyklí u nás, zde jezdí i kočáry poháněné koňmi. V oblibě jsou i jízdní kola, cyklistu zde potkáte na každém rohu. Za pár euro si během tří dnů můžete ze stojanů po celém městě půjčovat kola a rychle a zdravě se tak prohánět ulicemi. Pokud ovšem máte štěstí, že při konkrétním stojanu nějaké funkční kolo objevíte. Španělé totiž nejsou natolik pracovití a zodpovědní, aby hned závady oznámili, a postarali se o jejich opravu. Nicméně, noční projížďka podél řeky až k obrovské soše Krištofa Kolumba za to hledání stojí. Turistů tady moc není, Kolumbus je bezpečně ukryt v aleji stromů.

Vůně prosincových citronů

Odhalena celému světu je však gotická katedrála, o niž Španělé hrdě prohlašují, že je největší na světě. Slavná je katedrála především díky věži se zvony La Giralda, která byla postavena na místě zničeného minaretu patřícího k již neexistující mešitě. Nedaleko katedrály stojí palác krále Petra Krutého, který si Sevillu zamiloval natolik, že v ní chtěl bydlet. Alcazar, jak se hrad jmenuje, dýchá arabskou kulturou a i v prosinci voní po citronech a pomerančích.

Zahrada je i v zimě plná stromů s exotickými plody a také malířů v bílých pláštích a baretkách, kteří se snaží zachytit atmosféru jedné z největších atrakcí města. Atmosféru, kterou ale musíte zažít na vlastní kůži, má bývalá židovská čtvrt Santa Cruz. Kamenná dlažba, uličky úzké tak pro jediné kolo, květinami dokonale vyzdobené vstupy do domů. Město obyvatelům téhle části přispívá na aranžování květin a nábytku ve vstupních prostorách, asi tuší, jak moc je to v jiných koutech Evropy nevídané. A nikde jinde také nemají slavný balkón, ze kterého skákal Don Juan, když utíkal od milenky. Andalusie je jedinečná – pocitem, kterým vás naplní. Pocitem svobody, odpočinku. A ta vůně prosincových citrónů na stromě…

Málokdo z nás tuší, že v oblasti dnešní Etiopie se v dávné minulosti rozkládala jedna z mocných světových říší a že se tam doslova tvořily dějiny. Známky někdejšího civilizačního rozpuku jsou na mnoha místech, zvláště na křesťanském severu země, patrné dodnes.

Křesťanství se sem, do mocného království Aksum, uctívajícího slunce a měsíc, dostalo tak nějak omylem ve 4. století. Z řecké obchodní lodi vypleněné u afrických břehů se tehdy zachránili jen dva mladí bratři – Frumentius a Edesius. Skončili jako otroci na královském dvoře v Aksumu, ovšem brzy si získali panovníkovu přízeň. Tu využili k rozšíření křesťanství, které pak král Ezana vyhlásil státním náboženstvím. A tak se malým žertem dějin stalo, že Etiopie jako jediná subsaharská země přijala víru v trojjediného boha. Dnes má tato orientální verze ortodoxní křesťanské církve přes čtyřicet milionů věrných oveček. Kostelů je v Etiopii opravdu hodně a davy věřících, proudící ve svátek ulicemi, prozrazují, jak je místní obyvatelstvo pobožné.

Božská Archa úmluvy

Centrálním bodem etiopského křesťanství je však Archa úmluvy. Ta Archa úmluvy, obsahující desky s vytesaným desaterem přikázání, které Bůh na hoře Sinaj svěřil do rukou Mojžíšovi. Jedna kopie Archy se nachází v každém jednotlivém kostele – a že jich jsou v Etiopii stovky! Je uložea v komoře uprostřed kostela, což bývá pečlivě střežené místo oddělené od veřejné části kostela pevnou zdí a těžkým závěsem ve dveřích. Vždy tu sedí nějaký pozorný mnich s dlouhou modlitební holí, takže se nám do žádné tajemné komory ani jednou nepodařilo nahlédnout.

S Archou to však není jen nějaká hra. Etiopie totiž údajně vlastní její originál pocházející přímo od Boha. Pravá Archa úmluvy, za níž se hnali lovci pokladů i tajné zednářské lóže, je dnes uložena v nenápadné kapličce v komplexu kostela Panny Marie Sionské v Aksumu. Někdejší centrum kvetoucí říše, dnes živořící město, je tak nejsvětějším místem celé Etiopie.

Archa umí zabíjet na dálku, Izraelitům údajně rozestoupila vody Jordánu a i jejím pozdějším uchvatitelům prý pouhá její přítomnost vyhrála každou bitvu. Ochránit se tedy Archa umí sama. Nicméně pro případ, že by nějaký nenechavec při nedovoleném přiblížení neshořel plamenem, je kaplička hlídána ozbrojenou stráží. Na nějaké nakouknutí dovnitř rovnou zapomeňte. A ženy mají úplnou smůlu. Kaplička s originální Archou úmluvy stojí za zdí areálu mužského kláštera, takže návštěvnice ji ani nezahlédnou. To církvi ovšem nebrání, aby od žen chtěla stejně tučný poplatek za vstup jako od mužů! Prohlídka vedlejšího přísně střeženého muzea se vzácnými kříži, modlitebními holemi a pergamenovými knihami nemůže být pro zklamanou návštěvnici dostačující náhradou.

Velkorysý dar či nezdárnost syna?

Jak se původní božská Archa úmluvy dostala až do Etiopie? Aksum je místo, odkud měla legendární královna ze Sáby vládnout poté, co se přestěhovala z jižní Arábie (dnešní Jemen) na druhý břeh Rudého moře. Během své návštěvy u krále Šalamouna v Jeruzalémě, jehož proslulou moudrost velmi obdivovala, s ním počala syna Menelika. Ten se však královně narodil již na zpáteční cestě do vlasti, kam ji volaly státnické povinnosti. V dospělosti se Menelik vypravil svému otci poklonit a zpět domů si s sebou tak nějak nečekaně přivezl právě Archu úmluvy. Některé prameny tvrdí, že ji dostal od otce darem. Leccos, včetně obrazů se zamračeným Šalamounem na zdech etiopských kostelů, však naznačuje, že si ji povedený synek možná vzal bez ptaní. S boží pomocí se Menelikovi podařilo zázračně uniknout otcovu pronásledování a s cennou kořistí se úspěšně vrátil domů.

Oblast severní Etiopie se zřejmě opravdu těšila mocné záštitě Archy, a tak se zde Menelikovi podařilo založit slavnou salomonskou dynastii, která po celá staletí držela vzkvétající Aksumskou říši. Od počátku letopočtu byly na hrobech významných občanů vztyčovány vysoké stély, z nichž mnohé vás tu uvedou v úžas dodnes. Kolem Aksumu se nachází několik stélových polí, na nichž pocítíte majestátnost říše, o které jsme se my v dějepise snad ani neučili. Obrovské kamenné bloky zde vyrůstaly až někdy do 4. století našeho letopočtu, kdy sem s již zmíněným Frumentiem proniklo křesťanství.

Svatostánky ve skalách

Druhým nejsvětějším místem etiopských křesťanů je hned po Aksumu městečko Lalibela, kam řada věřících opakovaně vykonává svatou pouť. V okolí se totiž nachází monolitické skalní kostely zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Svatostánky nechal ve 12. století doslova vyrvat z vulkanického skalního masívu zbožný král Lalibela, jenž zde chtěl zbudovat nový Jeruzalém poté, co svatý Jeruzalém dobyli muslimové v roce 1187. Důvod, proč Lalibela tak vehementně podporoval církev, byl však dost prozaický. Pocházel z rodové větve Zagwe, která neměla nic společného s Menelikem založenou solomonskou dynastií a jejich pokrevní linií sahající ke králi Šalamounovi. A to byl tehdy docela problém. Bratříčkování s církví Lalibelově vládě přineslo kýženou legitimitu.

Dnes je v Lalibele jedenáct kostelů budících posvátnou hrůzu z té dřiny, která kameníky čekala od chvíle, co poprvé zasekli do kamene pod nohama, po první mši ve svatostánku vnořeném do červenofialové skály. Každý kostel je něčím zvláštní, mnohé se před vámi náhle zjeví poté, co jste nejistě bloudili spojovacím tunelem. Každá ze staveb má svou barvitou historii, jež se před vámi začne odvíjet, jakmile z ostrého slunce bosky vstoupíte do těžké tmy na tlusté koberce plné štěnic. Mniši tiše sedí v tmavém koutě, hlídají bohatě zdobené oltáříčky a vybírají další finanční příspěvky. Hlídají také roje divokých včel, které žijí přímo ve štěrbinách skalních kostelů a dávají posvátný lalibelský med.

Dnes se nad některými ze vzácných kostelů tyčí monstrózní střešní konstrukce, které sem v roce 2007 nainstalovalo UNESCO ve snaze ochránit skálu a především vnitřní malby před zatékáním dešťové vody. Tyto střechy jsou sice z materiálu propouštějícího světlo, ale jejich obří ocelové nosníky bohužel zkazí každou fotku.

Vánoční Lalibela

Oproti ostatním navštíveným místům v Etiopii byla Lalibela jen vesnička s blátěnými chatrčemi a boudami z plechu. Díky tomu se však zde člověk dostane do přímého kontaktu s místními, především když sem dorazí na etiopské Vánoce, jež se slaví 7. ledna. Úzké pasáže vykutané mezi skalními kostely i ulice městečka byly plné bíle oděných poutníků, kteří v tento velký svátek přišli podarovat almužnu, pomodlit se a políbit nesčetné amharské kříže. Vánoční trh byl plný lidí, z okolních chatrčí voněla silná etiopská káva a autobusy přivážející poutníky se v tom lidském mraveništi nestačily jeden druhému vyhýbat.

Přes sváteční atmosféru však desítky chudáků v gumových sandálech a s dekou přehozenou přes ramena musely v chladném ránu náhorní plošiny vyrazit pěšky z Lalibely do vzdálených míst nasbírat dřevo na otop nebo na prodej. K polednímu se pak v zástupech vraceli zpět. V sobotu, kdy probíhají trhy, se k nim navíc přidali muži pochodující s eukalyptovými kládami a ženy s pytli zemědělských plodin přicházející z vesnic až kdo ví odkud. V atmosféře etiopské chudoby a kruhových chýší oplácaných bahnem měly najednou Vánoce narozdíl od těch našich opravdu duchovní rozměr.

Plechové kostely na jezeře

Pokročili jsme v čase ještě dál – na ostrovy jezera Tana poseté kláštery z 16. století. Tana je po Viktoriině druhým největším jezerem afrického zlomu. Vodní hladinu okupuje kolonie pelikánů, v zátočinách se chladí hroši. Břehy jezera zarůstají papyrem, který místní lidé dodnes svazují do tradičních loděk tankwa. Malé jsou pro rybáře, větší na převoz kávy, největší na dopravu dřeva a dřevěného uhlí na trhy v Bahar Daru. Loďku máte sice vyrobenou za jediný den, ale na rozlehlém jezeře pak plavba zabere několik hodin svižného pádlování.

Na ostrovech a březích jezera můžete s pronajatou loďkou navštívit tři desítky církevních objektů. Pro nás, architektonicky rozmazlené Evropany, jsou místní kostely vlastně jen kulatou garáží z vlnitého plechu. Vnitřek opět zdobí barevné malby a i zde je centrální komora s Archou úmluvy. Kláštery jsou opravdu svatým místem, kam turisté sice za patřičný poplatek smějí vstoupit, ale musejí se chovat uctivě, nefotit moc často církevní hodnostáře a v žádném případě nejíst a nepít. Na což se v horkém počasí docela snadno zapomene.

Náboženské ceremonie v kostelech probíhají několikrát denně. Nevýhodou etiopských mší však je, že se odehrávají v uzavřeném kostele s vyloučením turistů i místní veřejnosti. Takže nezbývá, než tajemné obřadní zpěvy, cinkání a zvuky afrických bubnů poslouchat zvenčí. Jediné, co se vám může podařit, je přimotat se pod nohy procesí několika mnichů či jeptišek, kteří po skončení obřadu náhle otevřeli dveře a vycházejí ven s berlami, s kříži, praporci a zlatými zvonky.

Archa v garáži

Proč jsou ale kostely jezera Tana tak důležité? Protože právě zde byla opakovaně skrývána původní Archa úmluvy, když jí hrozilo nebezpečí. Menelik si ji uchovával v Aksumu, poté ale údajně strávila 800 let střežena na ostrově Tana Kerkos, kde se ještě dnes nacházejí prastaré židovské obětní kameny. Když král Ezana přijal pro svoji zemi křesťanství, nechal Archu přenést do nově zbudovaného chrámu v Aksumu. Před zničením muslimy v 16. století Archa opět narychlo putuje do bezpečí jednoho z tanských ostrovů a v dalším století se znovu těší slávě v úplně novém aksumském chrámu. V roce 1965 pro ni tehdejší císař Haile Selassie nechal zbudovat speciální kapličku, kde se ta jediná pravá Archa úmluvy má skrývat dodnes.

Jenže novodobé dějiny Etiopie jako by naznačovaly, že božská Archa tady už dávno není. Země si sice podržela svou výjimečnost, když Rastafariáni začali uctívat etiopského monarchu Haile Selassie jako svého boha. Navíc jsou Etiopané dodnes hrdí na to, že nikdy nebyli kolonizováni. Ale prošla by Etiopie opakovanými hladomory, nevyhranou válkou s Eritreou a epidemií AIDS, kdyby nad ní držela ochrannou ruku Archa úmluvy? Spíš to tedy vypadá, že ta opravdová schrána s božími deskami bude přece jen v Jižní Africe, francouzském Languedocu, anebo britském Warwickshire, jak se občas tvrdí.

Pokud vás zmáhá neustálé pokřikovaní trhovců a cvrkot tržiště, můžete si odpočinout v tureckých lázních, v čajovně s vodní dýmkou nebo jen sedět na lavičce a koukat na lodě křižující na moři za zpěvu racků. Z evropského břehu Istanbulu snadno dohlédnete do Asie a naopak.

Istanbul je jako velké tržiště, jenže místo levného harampádí zde většinou najdete samé poklady, pochoutky a plno pouličních psů a koček. Obyvatele Istanbulu památky příliš nevzrušují – na ty tady prý narazíte na každém rohu. Svou pozornost místní radši věnují právě potulným zvířatům. S těmi se také podělí přinejmenším o desetinu jídla, které zkonzumují na ulici. Proto mají zdejší psi a kočky důvěru k lidem a často i pár kilo nadváhy.

Z baziliky mešitou

Kvůli získání titulu Evropské město kultury 2010 bylo mnoho istanbulských památek zrenovováno. Historické centrum města se nachází ve čtvrti Sultanahmet, jíž vévodí minarety mešity Aya Sofya (nazývána také Hagia Sofia) a Modré mešity a Theodosiův obelisk uprostřed Hipodromu.

Bývalá byzantská bazilika Aya Sofya byla po dobytí Cařihradu přestavěna na mešitu. Dnes ovšem neplní ani tuto funkci, protože z ní Atatürk udělal muzeum. A patří mezi pamětihodnosti, které turisté ve městě obvykle vyhledávají. Aya Sofya neohromí příchozího zvenčí, okouzlující je především její interiér, který je navzdory několika malým oknům dokonale osvětlen slunečním svitem. Tento chrám také proslavila více než třicetimetrová kupole.

Aya Sofia sousedí s Modrou mešitou, kam zahraniční turisté zavítají nejčastěji, ale právě kvůli davům proudícím tam a zpět si její atmosféru příliš neužijete.
V oblasti Sultanahmet byste rovněž neměli minout Cisternu Yerebatan. Byzantská vodní nádrž poskytne příjemný chlad v horkých letních dnech, je totiž vybudována pod zemí. V části napuštěné vodou plavou různě barevní kapři včetně poloviny červených. Legenda praví, že až budou všechny ryby v Yerebatanské cisterně zbarveny do červena, Istanbul padne rukou dobyvatele.

Sultánův harém

Z historického centra lze pokračovat v chůzi několika směry. Pokud máte nejméně půl dne čas, neměli byste minout palác Topkapı, který se rozkládá na vyvýšeném pahorku, ohraničeném na jedné straně Ayou Sofyou a na druhé Marmarským mořem. Topkapı sloužil jako rezidence osmanským sultánům od dobytí Cařihradu až do 19. století, kdy panovníci začali bydlet v paláci Dolmabahçe napodobujícím evropský styl.

Palácový komplex Topkapı však přímo dýchá érou zámožných sultánů obklopených zlatými pokladnicemi a břišními tanečnicemi. Můžete vstoupit do labyrintu soukromých komnat sultánů a jejich rodin, který se nazývá harém. Jedná se o skoro tři sta pokojů, devět tureckých koupelen – hamamů, dvě mešity a jednu mešitu a nemocnici pro potřeby panovnické rodiny a jejich služebnictva. Nejde tedy o soukromý sultánův nevěstinec, přestože je tak pojem „harém“ někdy mylně chápán.

Kolem dokola pro Boha

Než podlehnete nutkání vzít si mořský taxík a přeplavit se do jiné části Istanbulu, sejděte z Topkapı přes secesní park Gülhane k nádraží Sirkeçi, kde končila trasa slavného Orient expressu. V železniční stanici, která snoubí osmanskou architekturu s evropským novoklasicismem, vás možná budou nahánět na představení tančících dervišů z mevlenského řádu.

Dervišové se neustálým rotováním kolem své osy dostávají blíže k Bohu, zatímco pravou dlaní obrácenou vzhůru čerpají energii z nebes a levou rukou s dlaní k zemi předávají energii ostatním. Tradice vychází ze spirituálního směru islámu, súfismu. Dojem z ukázky tančících dervišů v Sirkeçi ovšem kazí zvuky klaksonů aut z blízké křižovatky. Podobné představení je lepší vidět v některém podniku na Istiklalské ulici, která je pěší zónou.

Na trh s tureckým potěšením

Nádraží Sirkeçi je jen pár kroků od jednoho z hlavních dopravních uzlů Istanbulu, Eminönü. Setkávají se zde autobusy, tramvaje i mnoho linek vodních taxíků nebo větších mořských autobusů (deniz otobüsü). Eminönü je ideální místo k lehkému obědu – blízký Galatský most totiž každý den okupuje horda rybářů, kteří chytají ryby pro přípravu rybích sendvičů (balık ekmek) s čerstvou zeleninou.

V Eminönü stojíte před těžkým rozhodnutím. Můžete odbočit doleva a prozkoumat Egyptský trh, kde nakoupíte rozmanité druhy koření a sladký lokum, přezdívaný turecké potěšení, bez jehož ochutnání byste neměli Istanbul opouštět. Poté můžete pokračovat k ještě většímu, tentokrát již zdmi obehnanému a zastřešenému tržišti Velký Bazar. Spletitý labyrint uliček a všemožných obchůdků, v němž je těžké se orientovat, představuje ideální past na ztracené turisty, kteří pak musí využít placených služeb místních průvodců, aby se dostali ven.

Z Eminönü se můžete vydat i doprava po Galatském mostě a vystoupat ke Galatské věži, jež se vám odvděčí úžasným výhledem – ve dne na lodě křižující se na Bosporské úžině a v noci na ozářené velkoměsto s barevně světélkujícím Bosporským mostem.

Od Galatské věže vede ulice Istiklal, hlavní třída Istanbulu, po níž jezdí starodávná tramvaj na náměstí Taksim. Tam to díky množství hospod a barů nejvíce ožívá v noci.

Ostrov Capri je možné navštívit z mnoha důvodů. Tím zřejmě nejhorším je podlehnout svodům cestovní kanceláře a objednat si tam jednodenní výlet uprostřed turistické sezóny. Nešťastník unášený dravou řekou ostatních turistů uličkami rozžhaveného, přecpaného a předraženého městečka Capri pak cestou zpátky na trajektu do Neapole či Sorrenta usilovně přemýšlí, co je na tom kusu skály v Tyrhénském moři až tak skvělého.

Že by proslulá modř jeskyně Grotta Azzurra? Zážitek z efektu slunečních paprsků, odrážejících se od mořského dna v jeskyni, do které se lze dostat jen úzkým otvorem z moře, je ohromující. Pár minut úžasu, přesně odměřený lodníkův popěvek a už už zase ven, aby mohly dovnitř další a další čluny. Ano, hlavní turistická atrakce ostrova Capri určitě za vidění stojí, ale to skutečně podstatné ostrov ukrývá někde úplně jinde. Vlastně neukrývá, stačí se jen pořádně dívat.

Pěšky či lanovkou

Capri je mýtus, symbol zašlé slávy, cíl lovců ozvěn Dolce vita – zmizelých časů sladkého života z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Celebrity, kabriolety s kráskami v šátcích, superelegantní motorové čluny Riva z mahagonového dřeva, to vše ke Capri kdysi patřilo – a dnes je povětšinou pryč. Capri ovšem za objevení pořád stojí, protože pod pouťovou fasádou stále ukrývá lecos z toho, co sem už od pradávna přitahovalo vladaře, boháče i nevyléčitelné romantiky.

Možná budete mít štěstí a vykročíte na ostrov z paluby vlastní jachty. Ale spíš vás na betonové molo přístavu Marina Grande vyplivne ze svých útrob trajekt z Neapole či rychlý dopravní katamarán z nedalekého ostrova Ischia. Tváří v tvář impozantním bílým skálám, jež ostrovní krajině dominují, pak máte dvě možnosti. Buď se nechat až skoro na náměstí v centru městečka Capri vyvézt lanovkou, která tak trochu připomíná tu pražskou na Petřín. Nebo jít pěšky.

Stoupání po Via Don Giobbe Ruocco vám možná po chvíli přestane připadat jako dobrý nápad. Jméno té ulice sice zní honosně, ale ve skutečnosti jde o úzkou asfaltku, vinoucí se v serpentinách mezi zahradami, kde se chodec necítí zrovna nejlépe. S projektováním chodníku se tu očividně nikdo nezdržoval a řidiči žlutých ostrovních autobusů řežou ostré zatáčky s temperamentem vskutku italským...

Trocha nepohody je ale vykoupena zdánlivě banálním, přesto docela důležitým poznatkem. Zahrady se záhony rajčat, sušící se prádlo, poštěkávající psi za plotem a otřískané fiaty připomínají, že na ostrově bydlí také „normální“ lidé. A že všechny ty hotely, kavárny či butiky na přeplněných promenádách živí spoustu ostrovanů, pro které je ohromující výhled na neapolský záliv se siluetou Vesuvu součástí každodenního ranního espressa. Úlevné zjištění, že Capri skutečně nejsou nějaké bizarní kulisy z Felliniho filmu, pak člověku přece jen usnadní ten zbývající kus cesty vzhůru do centra městečka.

Capri a Anacapri

Ostrov Capri není velký. Délka necelých sedm a šířka zhruba tři kilometry umožní zdatnějšímu chodci pohybovat se v jeho uličkách i po strmých srázech pěšky, přestože je tam poměrně hustá síť autobusové dopravy. Tu lze jen doporučit, protože je poměrně levná, její systém je přehledný a na zastávku dřív nebo později vždycky narazíte. Na povalování se na pláži není ostrov tím pravým místem, i když přinejmenším v přístavu Marina Piccola pláž najdete.

Mnohem snadněji než azurovému moři lze však propadnout kouzlu z všudypřítomného doteku dějin. Stopami dávné i novodobé historie je ostrov doslova prosáklý. Nenabízí však žádné klasické turistické trasy po památkách. Abyste si jeho inspirativní atmosféru skutečně užili, je třeba alespoň pár věcí vědět předem.

V současné době obývá ostrov asi patnáct tisíc stálých obyvatel, soustředěných především do městeček Capri a Anacapri. Centrem ostrova a nejnavštěvovanějším místem je právě Capri, jehož domy začínají nad Marinou Grande a jehož centrum se přelévá přes vrchol ostrova na druhou stranu k Marina Piccola. A cestou k ní je možné pokochat se na některé z vyhlídkových teras pohledem na faraglioni, malebnou trojici skalních útesů, vyrůstajících z moře.

V zákrutách uliček v centru Capri se můžete toulat třeba několik hodin. Klidně zapomeňte na všechny krámky se suvenýry, kavárny či pizzerie, do nichž vás budou posílat cedule či prospekty cestovních kanceláří. Mnohem zajímavější je nahlížet přes zídky domů, procházet uličkami mezi hotely a představovat si, kdo slavný a známý v nich kdy bydlel, propadat nostalgii ošlapaných schodišť, vedoucích do zarostlých zahrad a snažit se rozluštit nápisy na zašlých pamětních deskách.

Slavné domy

Obliba ostrova coby luxusního letoviska se datuje už od dob starého Říma. Ostatně ruiny římských vil patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem ostrova. Na to, proč se ostrov jmenuje Capri, existují přinejmenším dvě možná vysvětlení. Jedno z nich vidí kořeny názvu v řeckém slově kapros, které znamená divoké prase. Podle druhé teorie, obecně považované za pravděpodobnější, je původ názvu ostrova ve slově capreae, což je latinský výraz pro kozy. Pro první hovoří poměrně bohaté nálezy kosterních pozůstatků divokých prasat na ostrově, pro druhé zas to, že Kozím ostrovem Capri nazývali už staří Římané. Dávnou historii ostrova potvrzují už záznamy z dob císaře Augusta, které popisují nálezy kamenných zbraní a údajných kostí obra při hloubení základů pro císařovu ostrovní vilu. Moderní archeologické výzkumy pak datují počátky osídlení na Capri do neolitu a doby bronzové. Císař Tiberius, který na ostrově vystavěl řadu vil, se na Capri dokonce trvale odstěhoval. Zůstaly tam po něm ruiny proslulé Villa Jovis na severovýchodním výběžku ostrova.
Po pádu římského impéria trpěl ostrov několik set let nájezdy pirátů či osmanských dobyvatelů a za napoleonských válek se proměnil v dobře opevněnou námořní základnu. Při jejím budování ovšem značně utrpěly tamní památky z dob římské říše.
Ještě předtím však propadl okouzlení z ostrova francouzský starožitník Jean Jacques Bouchard. Ten pobýval na ostrově v 17. století, ale až publikování jeho zápisků o Capri v roce 1850 přitáhly k ostrovu značnou pozornost.

Seznam slavných umělců či bohatých průmyslníků, kteří si ostrov oblíbili a strávili tam několik měsíců či let svého života, zahrnuje například Clauda Debussyho, Maxima Gorkého či Grahama Greena. Svůj dům měl na Capri německý průmyslník Krupp a svého času i Benito Mussollini. Na ostrově pobývala švédská královna Viktorie a nějakou dobu i Vladimír Iljič Lenin. Už v devatenáctém století považovali Capri za relativně bezpečné a svobodné místo i lesby a gayové, kteří tam založili malou komunitu. Jedním z nich byl i spisovatel Norman Douglas, který vytvořil jeden z mála existujících popisů života obyvatel ostrova v románu Jižní vítr. Dnes jednu z vil na Capri údajně vlastní zpěvačka Mariah Carey.

Slavným obyvatelem Capri, jehož zpřístupněný dům je dodnes cílem mnoha návštěvníků, byl svého času Axel Munthe, autor proslulé Knihy o životě a smrti. Švédský lékař a humanista byl pro novodobou historii ostrova doslova požehnáním. Ve své knize, která je vlastně beletrizovaným životopisem, popisuje svůj mimořádně zajímavý a dramatický život, který měl už od mládí spojen s Capri. Zamiloval se do ostrova doslova na první pohled, koupil tam pozemek a na něm víceméně vlastníma rukama postavil dům, slavnou Villu San Michele, částečně vystavěnou z fragmentů římských staveb a postupně vybavenou uměleckými díly i archeologickými nálezy. Dům stojí v Anacapri, druhém z ostrovních městeček a vyhledávají ho především lidé, které Muntheho kniha okouzlila a kteří našli v jeho prosté a pozitivní životní filosofii inspiraci. Smutným paradoxem je, že Axel Munthe musel ve stáří svůj milovaný dům i ostrov opustit, protože středomořské slunečné počasí neprospívalo jeho zhoršující se oční chorobě.

Pro čínské komunisty

Jiným proslulým ostrovanem, jehož dům na Capri dodnes přitahuje pozornost, byl italský spisovatel Curzio Malaparte. Ten si v roce 1938 nechal na mysu Massullo postavit dům, který je dodnes považován za jedno z nejskvělejších architektonických děl a nechybí v žádné učebnici architektonických stylů ani v žebříčcích nejdůležitějších staveb v dějinách architektury.

Historie domu je přitom poněkud tragikomická. Ač to zní podivně, koupil Malaparte pozemek na Cap Massullo v době, kdy ho Mussolini nechal zatknout a internovat na ostrově Lipari. Malaparte se rozhodl na Massullo stavět i přesto, že celá oblast Matromania na jižním pobřeží Capri byla už od roku 1922 přírodní rezervací s absolutní stavební uzávěrou. Spisovatel však i přesto požádal o stavební povolení, k němuž přiložil projekt architekta Adalberta Libery. Tento představitel italského racionalismu patřil v oněch letech k oficiálním, Mussoliniho režimem oblíbeným architektům, a zřejmě právě proto Malaparte stavební povolení bez potíží získal. Při samotné stavbě však Liberovu studii výrazně pozměnil a navrhl dominantní prvek stavby, jímž je dvaatřicetistupňové schodiště na terasu. Ať už ho k tomuto zásahu do architektových plánů inspiroval kostel Santa Annunziata na Liparech, jak se traduje mezi historiky architektury, či cokoli jiného, vtiskl Malaparte svému domu zcela jedinečnou podobu. A Casa Malaparte proslavila svého majitele víc než jeho literární dílo.

Spisovatel s výrazně levicovým politickým přesvědčení pak odkázal své ostrovní sídlo čínské komunistické straně. Ta o ně však zájem neprojevila, takže dům nakonec získali Malapartovi příbuzní, kteří vilu nikdy nezpřístupnili a před nájezdy milovníků architektury se brání ploty z ostnatého drátu. Jednu z mála možností, jak nahlédnout dovnitř, tak poskytuje Godardův film Pohrdání z roku 1963. Část této adaptace románu Alberta Moravii s Brigitte Bardotovou a Michelem Piccolim se totiž odehrává právě v interiérech a na terase Casa Malaparte. Slavný červený dům na mysu Massulo je možné obdivovat z moře a každý z mnoha vyhlídkových člunů, které si lze najmout v místních marínách, tam zájemce rád odveze.

Je neděle a většina mužů s náruživým zaujetím sleduje místní fotbalový zápas. Atmosféra na stadionu se nijak zvlášť neliší od nedělních obrázků našich vesnic, v osadě to ale na naše poměry žije přece jen víc. Vesnice je plná lidí, kteří zapáleně diskutují před svými příbytky. Poslední den týdne je určen odpočinku, ale i setkáním a přátelským rozhovorům. Jediný, kdo zřejmě neodpočívá vůbec, jsou prodavači. Rušno je především podél hlavní cesty. Obchodníci vykřikují názvy nejrůznějších dobrot a děti se mne snaží přemluvit, abych si něco koupila.

Kilometry na farmu, kilometry za vodou

V zahradách a na farmách není v neděli nikdo, ačkoli právě zemědělstvím se v regionu živí až 80 % obyvatel. Ugandská vláda podporuje farmáře v tom, aby pěstovali více druhů plodin, protože třeba sezóna ananasů není celý rok. Je výhodné pěstovat ještě například banány, aby lidé mohli mít jistotu, že nezůstanou několik měsíců bez příjmu nebo jídla.

Také učitel Arnold má svůj kousek země, kde pěstuje ovoce a zeleninu. A patří mu i malý hliněný domeček, kde z černých plastových tašek, plných pilin, zbytků kukuřice nebo čiroku, jakoby zázračně vyrůstají jedlé houby. „Na farmu jezdím na kole, jelikož bydlím asi šest kilometrů daleko, a musím tady být každý den,“ říká Arnold. To ale není jediná cesta, kterou musí opakovaně absolvovat. V okolí je totiž nedostatek vody a přehrada je také vzdálená několik kilometrů. Téměř pořád u ní najdete někoho, kdo vodu nabírá do žlutých kanystrů, a pak ji se vším vypětím nese pěšky domů. Na prašné cestě tak potkáte maminy s dětmi uvázanými šátkem na zádech, skupiny dětí s košíky, nebo mladé kluky pohánějící kozy a krávy.

Šikovné ruce a svéhlavá elektřina

Kabale je nejvýše položeným městem země a zároveň je i centrem veškerého dění v regionu. Rána jsou zde ovšem velice pokojná a teprve přes den se v ulicích objeví auta a desítky kol. V Ugandě slouží jako taxíky víc motorky než auta. V Kabale jsou ovšem i tyto stroje z velké části nahrazeny koly, do jejichž pedálů šlapou mladí kluci. Když kráčíte kolem cesty, pokřikují na vás a nabízejí vám odvoz, jako by nechápali, že se chcete projít. A když už pak nějakému zaplatíte za odvoz, povozíte se poměrně dlouho jen proto, aby se vám ta suma nezdála moc přehnaná. Jedinou, vcelku pochopitelnou nevýhodou, je nutnost na úpatí kopce sesednout a nahoru šlapat po svých.

Částečně vezena a z části po vlastních jsem se takto dostala do malinkého, ale velmi půvabného domu paní Phobes. Je jí už 68 let, ale nikdy byste jí tolik nehádali. I v tomto věku pracuje jako učitelka na místní průmyslovce, kde vyučuje šití, batikování a další ruční práce. Cokoli, co dětem pomůže, aby se později samy uživily. I když v tomto oboru je konkurence velká – když projdete hlavní ulicí Kabale, napočítáte víc než 50 švadlen a krejčích. Phobes také vyrábí krásné šperky: „Chodíme se synem do lesa, nasbíráme semínka různých rostlin a pak z nich vyrábíme náušnice nebo náramky,“ usmívá se. Je oblečena do vlastnoručně vyrobených šatů, ozdobena svými šperky. Přes dvě hodiny mi vypráví o tom, co ji v životě potkalo. Manžel jí umřel a později adoptovala Edwina, chlapce, jehož rodiče zemřeli na AIDS. V Ugandě jsou podobných případů tisíce. „Ráda bych vám alespoň udělala sójový čaj, už jste ho někdy měla?“ ptá se Phobes. Brzy ale zjišťuje, že nejde elektřina. Situace velice běžná v celé zemi, pořád ale dokáže Uganďany zarmoutit, když chtějí pohostit návštěvu.

Večerní ruch malého města

V podvečer je město dost živé. Hodně lidí je u zdejší mešity. Islám je v Ugandě hned po křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím, ale náznaky ortodoxního chování budete hledat dost těžko. Po modlitbě hrají kluci fotbal s malým balónem z banánové vlákniny, zatímco podél hlavní silnice se stále obchoduje. Mladý muž s kolem naloženým snad padesátkou ananasů dokáže zákazníkům sladké plody očistit speciální technikou během několika vteřin. Pak už se můžete s chutí zakousnout. Vedle sedí na malém stolečku další mladík se spoustou špinavých a potrhaných bot. Obuvník. Ukazuji mu svůj potrhaný batoh: „Dokážeš to spravit?“ „Určitě, počkej vteřinu,“ odpovídá a ztrácí se v obchodě naproti. Za chvíli je zpátky i s vyspraveným zavazadlem. „Kolik placek denně prodáš?“ ptám se místního pouličního pekaře, který vyrábí čapátí – jednoduché placky jen z mouky a vody. „Asi dvě stě. Ale jsem tady jen večer,“ vysvětluje. Na malé pánvičce otáčí za pomoci papíru horkou placku ve směru hodinových ručiček. Když je do zlatova, zabalí ji do novinového papíru a máte báječnou večeři v přepočtu jen za tři koruny.

Na ploše před největší bankou se kolem šesté shromažďují ti, kteří do města přišli nakoupit a teď se potřebují dostat domů do okolních vesnic. Sbírají je malé bíle dodávky, na které se navěsí všichni, kteří jedou stejným směrem. Podobně vytížená je doprava, kterou většinou mezi městy zabezpečují bílé minibusy. Na jejich dveřích sice je nápis „Schváleno pro 14 osob“, ale řidiči klidně vezmou dalších sedm a pak spolu závodí na silnici, která je široká právě tak pro jedno auto. Evidentně tady platí pravidlo: Raději první v nemocnici, než druhý na silnici.

Když začnete s místními komunikovat, po chvíli máte pocit, že máte stejnou barvu kůže, jste jakoby jeden z nich. „To je moje dcera,“ říká Beatrice, u které jsem v Kabale bydlela několik dní. Řidič se podíval na její ebenově černou a moji bledou kůži a mile se pousmál. Levnější lístek „pro místní“ mi pak prodal bez mrknutí oka.