Jednu z historických zemí Velké Británie by ovšem stejně dobře charakterizovala ovce, kterou zde potkáte častěji než člověka. Kromě neolitických staveb, rozlehlých národních parků s dech beroucími scenériemi a tradičních hospůdek zde najdete také nejvíce hradů na světě.

Pro Velšany na jihovýchodě představuje Wales britský region, kde vás nikdo nebude upozorňovat na drobný omyl, když ho nazvete Angličanem. Mnoho Velšanů totiž dojíždí do práce do blízké Anglie a považují se v první řadě za Brity. Naopak, v severozápadní části Walesu, tedy vlastně Cymru, jak zní velšské jméno země, pokud nějakého hrdého Velšana označíte za Angličana, bude to považovat za sprostou urážku. Určitě vám ale promine, když ho jako omluvu pozvete na pivo.

S návštěvou Walesu nečekejte na léto kvůli lepšímu počasí. Pršet totiž nepřestane. Zatímco pořádný slejvák patří ke každodennímu koloritu, lehký déšť už je důvodem k pozvání přátel na venkovní grilovací párty. A kdyby vám Velšané náhodou chtěli ukázat některou ze svých pláží, vůbec nevadí, že jste si sebou nevzali plavky. Budou vám stačit gumáky. Velšská pláž totiž většinou představuje pás bahna podél moře.

Keltská tradice

Již v pravěku Wales obývaly kmeny, které po sobě zanechaly mnoho kamenných staveb. Jednou z nejpůsobivějších památek je dolmen Pentre Ifan z období neolitu. Přestože z původní stavby se zachoval pouze zlomek, stále zde stojí tři obrovské balvany, které podpírají čtvrtý kámen vážící šestnáct tun. Ačkoliv se zde nenašly žádné kostry, Pentre Ifan zřejmě sloužil jako pohřebiště a rituální místo.

Od šestého století před naším letopočtem se do země dostávají Keltové, kteří si nechají říkat Cymry, z čehož je odvozen velšský název země. Přestože měli vlastní písmo, keltská kultura se předávala hlavně ústně, proto se mnoho informací o Keltech dozvídáme až ze zápisků starých Římanů.

V keltské společnosti dělba práce příliš nepokročila, proto nejvýše postavení, druidové, často zastávali roli kněžích, učitelů, filozofů ale také doktorů nebo soudců. Vzdělávání druida trvalo dvacet let. Školy druidů se nacházely v severním Walesu, na ostrově Anglesey, než sem v roce 60 přitáhli Římané. Pro ně představovali druidé teroristy, kteří burcovali Kelty k revoltě nad římskou nadvládou, proto Římané vypálili posvátné dubové háje a zničili školy v Anglesey.

Vetřelci z Anglie

V následujících stoletích bojují rozdrobená velšská království buď proti vnějším nepřátelům (Anglosasové, Vikingové, Irové, Normané) nebo sami proti sobě. Posledním velkým hrdinou v boji za samostatný Wales je Owain Glyndŵr. Tomu se podařilo vyburcovat většinu Velšanů na odpor v poslední válce za nezávislost. Roku 1404 ovládl velkou část Walesu, založil velšský parlament a osnoval spolu s Francouzy a Skoty plány proti anglickému králi Jindřichu IV. Velšské povstání bylo nakonec rozprášeno, ale Owain Glyndŵr se stal inspirující osobností pro velšský nacionalismus v 19. a 20. století.

Dnes se vzpoura proti „anglickým vetřelcům“ omezuje na několik skupin velšských aktivistů. Například hnutí Cymuned (v překladu komunita) vede kampaň proti „kolonizaci“ Walesu Angličany. Kromě demonstrací proti realitním firmám, které prodávají domy Angličanům oslovují členové hnutí velšské radnice, aby stavěly nové domy pouze pro potřeby místních, nikoliv přistěhovalců.

Země hradů

Než podlehnete krásám velšské přírody, navštivte hlavní město Cardiff a jeho okolí.  Z hradů máte na výběr mezi Cardiffským hradem, což je vlastně soustava několika hradů, pohádkovým hradem Coch a velkolepou středověkou pevností Caerphilly. Ta patří k největším v Británii. Masivní hradby se odrážejí na hladině dvou jezer, která posloužila pro stavbu vodních příkopů a umocňují atmosféru nedobytnosti.

V Cardiffu stojí za zmínku jistě také Cardiffský záliv. Po úpadku uhelného průmyslu zdejší doky chátraly, ale radnici se podařilo místo kompletně zrenovovat, takže zde nyní najdete Senedd (velšský parlament), Wales Millennium Centre (sídlo velšské národní opery), různá muzea i restaurace. Během léta přístav ožívá množstvím pouličních bavičů a umělců jako by se jednalo o nějaké přímořské letovisko.

Pokud máte nejméně půl dne volna, zastavte se i nedaleko Cardiffu ve vesničce St. Fagan‘s, kde se ukrývá skanzen Muzeum velšského života. Zde ožívá každá etapa velšské historie v dobových stavbách, od keltské vesnice po domky dělníků z období průmyslové revoluce. Na venkovské farmě skutečně najdete dobytek a v krámcích zase prodavače nebo řemeslníky v kostýmech předvádějící své řemeslo.

Nedaleko najdete i ruiny Tinternského opatství, které učarovaly anglickému básníkovi Willamu Wordworthovi. Přejte si, ať prší, protože v dešti obvykle zahalí rozvaliny opatství mlha, což dodá místu nádech tajemna.

Vodní víly

Kde najdete velšské vodní víly Gwragedd Annwn? Možná v jednom z tří národních parků, které pokrývají pětinu území Walesu a skrývají množství jezer i vodopádů. Na severu se rozprostírají horské vrcholky parku Snowdonia. Horolezci i turisté se zde mohou kochat nejen výhledy na majestátní pohoří, ale také pohledem na strmá údolí, nespočet horských jezer a pohřební monumenty z období pravěku. Pokud byste uměli velštinu, napadlo by vás to hned, jelikož velšský název oblasti Yr Wyddfa znamená v překladu hrobka. Na nejvyšší horu Mount Snowdon (1085 metrů) se můžete dostat také vlakem díky Snowdonské horské železnici.

TIP: Velšská tradice: Podle pórku poznáš přítele

Druhý park Pembrokeshire coast lemuje pobřeží jihozápadního Walesu. Hlavní stezka vám nabídne členité skalní útvary, mořské jeskyně, tradiční kopce plné ovcí a možná i setkání s volně se pasoucími koňmi. Třetici uzavírá národní park Brecon Beacons, tedy strážné ohně z pohoří Brecon. Signální ohně na vršcích hor se původně používaly, aby varovaly místní před útokem Angličanů, dnes jsou zapalovány při slavnostních příležitostech. Kromě ledovcových jezer Llyn y fan fach a Llyn y fan fawr zde najdete i mnoho vodopádů.

Setkání bardů

Wales bývá někdy označován jako země písní. Kromě mužského sborového zpěvu zemi na hudebním poli proslavily také středověké turnaje mezi básníky a hudebníky nazývané Eisteddfod. O titul nejlepšího umělce se ucházeli talentovaní Velšané z celé země poprvé v roce 1176 na dvoře lorda Rhyse v Cardiganu. Často ale nešlo jen o příležitost k rozveselení obecenstva a panovníka. Setkání poetů mnohdy mělo i svůj politický podtext. Velšští šlechtici pořádáním těchto akcí sjednocovali národ proti anglickému vlivu. Nejlepší básník byl oceněn stříbrnou židlí, nejlepší zpěvák stříbrným jazykem a nejlepší hráč na harfu obdržel stříbrnou harfu. S upadajícím zájmem o velšskou kulturu se z Eisteddfodu stávalo stále menší a neformálnější setkávní pár nadšenců. Tradici oživil až Thomas Jones v roce 1789. Velký úspěch této akce vedl k obnovení zájmu o velšské umění a literaturu. Dnes se koná Národní velšský Eisteddfod každý rok. Týdenního setkání se účastní kolem šesti tisíc soutěžících básníků a umělců. Díky velšským imigrantům můžete Eisteddfod navštívit také v Austrálii nebo Argetině. Argentiští básníci musí ovládat velšštinu i španělštinu.

Přistání na letišti v Honolulu, hlavním městě Havaje, může být pro Evropana šokující. Ačkoliv je říjen a jedenáct hodin večer, je 28 stupňů, vlhkost jako v prádelně a absolutní bezvětří: vzduch je těžký, téměř nedýchatelný. Na jeden z nejméně „turistických“ havajských ostrovů – Kaua´i – to odsud máme půl hodiny letu. Dříve se mezi jednotlivými ostrovy dalo cestovat levnější lodní dopravou, ovšem před pár lety byly všechny námořní spoje zrušeny, kvůli ohrožení korálových útesů. 

Kaua´i je společně se soukromým ostrovem Ni´hau nejzápadnějším ostrovem Havajského souostroví. Od ostrova O´ahu je vzdálen asi sto dvacet kilometrů. Hlavní město Lihu´e se nachází na jihovýchodě ostrova. Na malém letišti nás vítá poněkud vlezlá havajská hudba a všude kolem jsou američtí turisté v kloboucích a havajských šatech s květinovým vzorem. O důvod víc, proč co nejrychleji opustit toto nudné maloměsto a vyrazit do panenské džungle ve vnitrozemí. Korálové útesy a překrásné písečné pláže jsou hlavním lákadlem pro většinu turistů, nás sem však přivedla nádherná příroda tohoto ostrova. Pokud jste viděli film Jurský park či King Kong a vzpomínáte si na ten opuštěný ostrov a úžasnou přírodu, pak víte, jak vypadá Kaua´i. Právě tady se točí mnoho amerických filmů z tropického prostředí.  

První seznámení s Kauaií však není vůbec přívětivě. Na informačním středisku se dozvídáme, že převážná část stezky Kalalau Trail na severozápadě ostrova je na celý měsíc uzavřena - opět se tu natáčí nějaký film. Zjišťujeme navíc, že táboření mimo kempy je na Kauaii zakázáno a plánovaný nocleh v kempu musí být dopředu nahlášen a zaplacen. To je však možné provést jen zde v hlavním městě a nikde jinde, ani přímo v kempu, což je pro nás, stopaře, naprosto nerealizovatelné nařízení. Jsme tedy hned nuceni porušovat předpisy. Ačkoli se o místních lidech říká, že jsou nejmilejší na světě, setkáváme se spíše se zamračenými výrazy. Navíc všude kolem místo exotického ptactva pobíhají  přemnožené slepice, které utekly z chovů po ničivém hurikánu Iniki v září 1992 a nekontrolovatelně se rozšířily. V noci je takové vedro, že se ve stanu nedá vydržet, venku zase nedají člověku vydechnout otravní komáři. Nechápu, jak tomuhle místu někdo může říkat ráj na zemi…

Žhavá historie ostrova

Havajské ostrovy vznikly bouřlivými geologickými procesy, které začaly před miliony let na dně oceánu. Horké magma se valilo na povrch a při chladnutí utvářelo pod hladinou moře rostoucí hory. Současné Havajské ostrovy jsou výsledkem završení těchto procesů. Před nimi existovaly jiné havajské ostrovy jako například Kure, Midway a další, po nichž zůstaly jen atoly. Stejná budoucnost čeká i všechny současné Havajské ostrovy.

Životní cyklus sopečných ostrovů je neúprosný. Miliony let trvá, než vyrostou nad hladinu moře. Další miliony let se se z drsných magmatických rodí takový „ráj na zemi“, jaký dnes známe z Havaje. Čím izolovanější a menší ostrovy jsou, tím déle živočišným a rostlinným druhům trvá jejich kolonizace. Jakmile se však ostrovy dostanou nad hladinu,  začínají na ně zároveň působit destruktivní síly oceánu a povětrnostních podmínek, které trpělivě opracovávají a ohryzávají útesy, až je nakonec ostrov opět pohřben pod hladinou moře a zůstane po něm jen atol – prstenec korálových útesů, které se utvořily na pobřeží ostrova. Každý atol je tak vzpomínkou na jeden sopečný ostrov,  pohřbený pod hladinou oceánu. I když v daleké budoucnosti zaniknou současné havajské ostrovy, vyrostou zase jiné, které se dnes kupí již pouhý kilometr pod hladinou.

První lidé objevili Kaua´i ve čtvrtém či pátém století. Připluli na velkých lodích z ostrovů Markéz. Naštěstí si s sebou přivezli sazenice obilnin, tara, chlebovníku a také prasata, psy a drůbež. Na Havaji v té době ze savců žili jen netopýři a chyběly zde i jakékoliv jedlé plodiny. Rybolov byl zpočátku hlavní obživou kolonistů. Tito lidé postupně na ostrově vytvořili hierarchickou společnost plnou přísných zákazů a tabu, jejichž porušení byla  trestána smrtí. Když 19. ledna 1778 na Kaua´i náhodou přistál britský mořeplavec James Cook a jeho flotila, mysleli si ostrované, že je navštívil sám bůh, jenž vydechuje oheň (dýmka) a vlastní kouzelnou hůl (puška). Na konci 19. století Havaj objevili Američané, v roce 1900 ji ustanovily za své námořní teritorium a 21. srpna 1959 se oficiálně stala 50. státem USA.     

Kaňon Waymea a pobřeží Na Pali

Vnitrozemí ostrova je autem prakticky nepřístupné. Střed ostrova je tvořen hustou džunglí a kráterem sopky Mount Wai´ale´ale (1569 m), jejíž okolí je vůbec nejdeštivějším místem na světě. Na pobřeží Kaua´ie však po celý rok vládne vlídné a slunečné počasí. Zatímco sever je díky severovýchodním pasátům také vlhký a čerstvě zelený, na jihozápadní pobřeží se srážky přes hory téměř nedostanou. Silnice vede jen podél pobřeží. Není však spojená, protože na severozápadě se z oceánu tyčí ohromné, jako břitva ostré špičaté útesy pobřeží Na Pali. To se dá obdivovat pouze z vyhlídek shora, které jsou z části na dvacet kilometrů dlouhé stezce Kalalau Trail, nebo z mořské hladiny, například na kajaku. To je však v tuto roční dobu prakticky vyloučeno. Počátkem října tady začíná zima a severní pobřeží bičuje vlnobití a pasáty. Obecně lze říci, že v zimě je bezpečnější koupání na jihu ostrova a v létě, kdy se větry změní, jsou menší vlny zase na severu.

My se autobusem a stopem přesunujeme na jihozápad a odtud úzkou silnicí do hor nad kaňon řeky Waimey. Při pohledu na jeho dno se tají dech a řidič, který nás nabral do auta, dokonce řadí s úžasem Waimea Canyon před věhlasný Grand Canyon. Ten je sice větší, ale tenhle prý působí daleko velkolepěji.

Celý následující týden objevujeme deštné pralesy Kaua´ie, vyhlídky na útesy Na Pali, o něž se tam dole tříští mohutné zpěněné vlny. Červená hlína ostře kontrastuje se svěže zelenou džunglí a modrým nebem. Konečně si připadáme jako v opravdovém ráji. Není tady zdaleka tak vyprahlo jako na pobřeží, celodenní pochod s krosnami na zádech si často můžeme zpestřit osvěžující koupelí pod vodopády či v teplé tůni. Společnost nám dělají exotičtí tropičtí ptáci. Nad pobřežím zahlédneme majestátní fregatku i nodyho bělostného, na červených květech v džungli zase sají nektar zářivě červení šatovníci šarlatoví. Několikrát v příkrovu džungle narazíme na patnáct centimetrů dlouhou, jedovatou stonožku, po jejímž kousnutí prý neumřete, ale budete si to alespoň přát. Občas nás v buši překvapí divoké prase či koza a po cestě nás neustále osvěžují neznámé divoké plody, především guavy, připomínající špendlíky a chutnající jako velmi sladké hrušky. Celý týden jsme odkázáni jen na divoce rostoucí ovoce, zásoby potravin jsme si neudělali a v horách není kde nakoupit. Nakonec slezeme do rozžhaveného kaňonu Waimea, jenž zezdola působí ještě mnohem impozantněji, a podél stejnojmenné říčky dorazíme zpátky na pobřeží.

Hula tance pro královnu

V horách nad Waimea kaňonem u malého muzea Koke´e Lodge se shodou okolností právě odehrává festival místních tanečních souborů, které své představení věnují samotné havajské královně. Na rozdíl od komerčních tanečních představeních na Havaji je tento festival zdarma a sejdou se tu především místní lidé (viz. Legenda jménem Hula).

Kaua´i je prostě perla tichomoří, kde dobrodružný turista může strávit celý měsíc a neprojde ani polovinu úchvatných turistických tras. Její neprostupné vnitrozemí stále nese plno magických míst, kam lidská noha ještě nevkročila. Nejen přeplněné pláže v hlavním městě Honolulu, ale i Kaua´i je tvář Havaje.

Je časně ráno, slunce vychází ve střední Americe velmi brzy, a já už hodinu sedím v podřepu ve vysoké trávě a sleduji chování zvířat okolo sebe. Ačkoli jsem se nepřesunul ani o metr, pořád je na co se dívat. Na barevné pěvce v koruně stromu, volavky rusohlavé v trávě, až po kondora na nedaleké cestě. Do Kostariky jsem se vydal za přírodou a fotografováním zvířat.

Země přecpaná životem

Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01 % zemské pevniny) žijí čtyři procenta všech živočišných druhů (téměř půl milionu). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii a takto bych mohl stále pokračovat.

Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2 500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si tvrdit, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské panorama. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží.

Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11 000 cévnatých rostlin, 1 600 druhů orchidejí, 2 564 hub a řas.

Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem

Jedním z nejnavštěvovanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.

Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

V ptačí rezervaci

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to legrační, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak celý den ve vodní lázni vydržím. Ale pouze touha po kolibřících žijící v tropickém mlžném lese, mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.

U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě mírně ojetého auta.

Rezervace, protože je velmi často zmiňována v průvodcích, je i hojně navštěvovaná. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: „What is it?“ Zpětně mohu říci, že se mi vždy život zvířat nejlépe pozoroval při stopování na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich pozorování najdete na světě jen pár vhodnějších lokalit.

Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.

Pobřeží Karibiku a Pacifiku

Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívají leguáni.

Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně poznávat pobřežní prales. Jednoznačně největším lákadlem národního parku je pozorování života kostarických opic. Při pečlivém hledání objevíte malpu kapucínskou, kotula rudohřbetého nebo vřešťana pláštíkového.

Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně léta malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky pro studium přírody ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek

Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seizmicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).

Pro milovníka přírody je velmi přitažlivé pozorovat, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí pět metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotaný na stromě nad vaší hlavou.

V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i milovník vnitřního lesa. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy atraktivní. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3 820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3 432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky

Pokud si budete chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina návštěvníků nemá přebytečných 140 dolarů na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček amazonský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán. A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech pozorovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze dva až tři dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit.

NP Denali je oblíbenou destinací jak amerických, tak zahraničních návštěvníků. Vedení parku nelze upřít vesměs velmi dobrou organizací turistického ruchu s patřičnou mírou regulace, pokud je nutná z ohledu na ochranu přírody. Některé prvky režimu parku jsou však v evropských podmínkách vcelku nepředstavitelné.

Výběr aktivit

V nabídce turistických aktivit zde funguje dokonale trh. Je libo rafting nebo jiný adrenalinový sport? Žádný problém. Průvodci se specializují na tradiční kulturu, architekturu, pozorování přírody, horolezectví, náročnou i nenáročnou horskou turistiku, stačí si jen vybrat.

Klasickým zájmem pozorovatelů a fotografů přírody v NP Denali je tzv. „velká pětka“ – los, karibu, grizzly, ovce aljašská a vlk. Při troše štěstí můžete skutečně tato zvířata v rozmezí 3–5 dnů spatřit. Ale paleta zdejší fauny je o poznání širší – celkem 39 druhů savců, 167 druhů ptáků (z toho 119 hnízdících), 10 druhů ryb a pouze jeden druh obojživelníka. Tato pestrost je dána geologickou různorodostí v těch nejextrémnějších klimatických pásmech.

Za losy a vlky

Na konci záři dorazila naše parta do parku, kde jsme dostali povolení na vstup o dalších dvacet kilometrů do hloubi parku. To nejhezčí zabarvení podzimní přírody nás již minulo, na druhou stranu to byl čas vrcholu losí říje, což byl pro nás největší magnet. Tabule u silnice se zákazem opuštění silnice v délce pět mil nám však trochu kalila radost. Byla to oblast největší koncentrace losů a zákaz byl hlavně z důvodu bezpečnosti turistů. Losi jsou totiž velmi nevyzpytatelní, dokážou vás klidně ignorovat v bezprostřední vzdálenosti, a pak mnohdy z ničeho nic atakují vše, co je nablízku. V období říje je tohle pravidlo ještě aktuálnější. Návštěvní řád však nemá cenu porušovat, rangeři zde mají statut policie.

Cesta po Denali Highway je trochu monotónní a vcelku i traumatizující. Všude kam pohlédnete, je totiž jen nekonečná tundra, lemována na sever i na jih pásmem zasněžených hor a ledovců. Samozřejmostí je mít neustále plnou nádrž, protože široko daleko není žádna benzinka.

I když střídavě sněžilo a pršelo, vytvářel tenhle nečas onu atmosféru drsného severu. Vcelku příjemným poznáním bylo chování amerických turistů, kteří nás rádi upozornili na jakékoliv zajímavosti, které při pohybu parkem objevili. Jedna dvojice důchodců nás dokonce honila přes dvacet kilometrů, aby nám oznámila, kde viděla smečku vlků. Ty jsme pak díky nim opravdu našli. 

Na dosah losa

O místě výskytu ovcí aljašských jsme věděli, bylo jen otázkou, na které straně údolí se ovce budou pást. Skupinku ovcí s mláďaty bylo vcelku lehké najít a po troše strmého výstupu jsme se k nim přiblížili na vzdálenost cca 20–50 metrů. Berani byli na protějším vrcholku hory, a protože polovina naší party rezolutně odmítla za nepříliš příznivého počasí jakékoliv horské túry, museli jsme my dva zbylí rezignovat a přizpůsobit se. Na druhou stranu riskovat, že nás na vrcholu nebo cestou zastihne sněhová vánice, by také nebylo příjemné.

K nejakčnější scéně se schylovalo o několik hodin později. Našli jsme jednoho výzkumníka, který zblízka sledoval losí říji. Vlezli jsme za ním do křoví a téměř jsme si tak sáhli na obrovského losího býka. Respekt nám velel vrátit se na silnici, načež nás následoval i onen býk. Přecházeje přes silnici si nás prohlédl a pak následoval své losí „dámy“. Za neustálého sněžení jsme ho pozorovali více jak hodinu.

K večeru jsme se shodli, že za tohoto počasí není moc šancí na pořádnou fotografii, proto jsme na večer prostory národního parku Denali opustili a zamířili do naprosté divočiny po písčité silnici, která má honosný název Denali highway. Údržba silnice není nikterak nákladná. V letních měsících pouze srovnají nerovnosti a vyplní výtluky a to je vše. Po většinu roku je silnice stejně pokrytá ledem a sněhem. Asi po patnácti kilometrech jsme zaparkovali a připravovali se na další přespání v autech. Lilo jak z konve a byla zima. Při kempování se nám osvědčili jednoduché vařiče tzv. dřívkovače, na kterých bylo možné s pomocí několika větviček svařit litr vody za necelé tři minuty.

„Vysoká“ v plné kráse

V noci došlo k prudké změně počasí. Nad ránem mě ještě dávno před východem slunce vzbudila zima – bylo minus 8 stupňů a obloha jak vymetená. Rychle jsem vzbudil kolegy, protože rýsující se hora na horizontu mi byla nějak povědomá. Za chvíli jsem si byl jist – Mt.  McKinley se zjevil v plné kráse. Za půl hodiny jsme již nadšeně fotografovali růžově zbarvenou nejvyšší horu severní Ameriky, což se jinak povede málokdy, protože je téměř vždy zahalena v oblacích.

Do návštěvnického centra parku se dostanete po dálkové silnici z Anchorage asi po 360 kilometrech. Jde o velmi zajímavou cestu s nezaměnitelným koloritem severské přírody i architektury a současně projíždíte malými vesnicemi a městečky. Většinu nevyhnutelných věcí k pobytu dostanete koupit i na čerpacích stanicích a v malých krámcích. Pokud se cestou naskýtá nějaký zajímavý výhled na krajinu, můžete zastavit na upravených parkovištích označovaná jako „View point“ se symbolem fotoaparátu. Občas lze také zahlédnout zajímavou značku „Dejte přednost losům". Losi často křižují silnici a kolize s tímto téměř tunu vážícím kolosem je asi velice špatná zkušenost.

Samotné návštěvnické centrum poskytuje veškeré potřebné informace o pobytu i pohybu v prostorách národního parku. Můžete shlédnout videoprezentace z prostorů parku i o tom, jak se chovat při setkání s medvědem.

Povolení z loterie

Co se týká pohybu po národním parku, je pěší turistika vesměs povolena s výjimkou omezení, která jsou u silnice celkem dobře vyznačena. Dovnitř parku se dostanete po silnici z návštěvnického centra a prvních cca 30 kilometrů je volně dostupná vlastním autem. Dále se pak dostanou pouze auta s povolením vstupu do vzdálených kempů. Rezervace takového vstupu je možná pouze jeden den před příjezdem. Další speciální povolení uděluje správa parku dle svých kritérií ve formě loterií pro volný vstup na závěr sezony (10–15 září).

Asi 150 kilometrů od vstupu do parku, na samém konci silnice, se nachází chatová základna Denali Lodge, která nabízí převoz autobusem a ubytování v chatkách s plnou penzí. Cena je poměrně vysoká, ale je to výjimečná možnost k pobytu v panenské divočině.

Autobusem do divočiny

Poslední možností jak proniknout do divočiny, je využit rezervace místa v autobusu. Řidiči jsou velice dobře znalí poměrů na silnici a zastaví autobus, kdykoliv někdo z cestujících uvidí něco zajímavého. Jízdenka vás opravňuje vystoupit kdekoliv na silnici a pak zastavit autobus na zpáteční cestě, tedy pokud jsou ještě volná místa. Strážci parku, rangeři, kontrolují jména cestujících na vstupu i výstupu a tím lehce zjistí, kdo se toho dne z parku nevrátil. Samotná jízda autobusem od vstupu a zpátky trvá přes 12 hodin, takže na cestu se zastávkami si musíte plánovat celý den.

Aljaška evokuje naplno pocit vzdálené divoké přírody, Národní park Denali je pak jedním ze skvostů těchto končin. Přijdou si zde na své všichni, kteří chtějí zažít intenzivní pocit z nenarušené přírody.