Súdán: Země krvavých nejistot

01.07.2013

Občanská válka mezi severní a jižní částí Súdánu byla vystřídána stále zamotanějším konfliktem v Dárfúru. Ne neprávem je Súdán označován za nejméně stabilní zemi světa


Reklama

Symbolika súdánské vlajky říká, že rudá značí boj a súdánské mučedníky, bílá islám a mír, černá mahdijskou revoluci a zelená prosperitu a zemědělství

Už rok před získáním samostatnosti vypukla občanská válka mezi severní a jižní částí Súdánu. Obyvatelé súdánského jihu se báli, že nad novým státem převezme kontrolu jeho severní část, která měla užší historické svazky s Egyptem a byla převážně arabská a muslimská. Naproti tomu na jihu byla vždy převaha černošského obyvatelstva a směs animismu a křesťanství. První súdánská občanská válka trvala až do roku 1972, kdy byla v Addis Abebě uzavřena mírová dohoda. Tím ale válečný stav v zemi zdaleka neskončil.

Sever proti jihu

V roce 1983 se prezident Nimajrí rozhodl vytvořit federální Súdán zahrnující i jižní státy. Tím byla porušena smlouva z Addis Abeby, která jihu garantovala autonomii. V květnu 1983 vznikla Súdánská lidově osvobozenecká armáda (SLOA), vedoucí síla jižního odporu proti vládě v Chartúmu. O pár týdnů později vláda prezidenta Nimajrího zrušila mírovou smlouvu z Addis Abeby a koncem téhož roku pro celou zemi vyhlásila platnost muslimského právního systému šáríja.

Válka pokračovala i poté, co byl v roce 1985 Nimajrí zbaven moci a byla zvolena demokratická vláda. Nekrvavý puč v roce 1989 dal ovšem kontrolu nad Chartúmem do rukou Umara al-Bašíra a Národní islámské fronty v čele s Hassanem al-Turabim. Súdánská vláda tak nabrala ještě radikálnější islamistický směr.

Nezávislost na dohled

Jihosúdánská SLOA vznikla jako marxistické hnutí, ale její zakladatel a velitel John Garang se vedle Sovětského svazu brzy obrátil i na vlády západních zemí. Žádal je o podporu jihosúdánského křesťanského hnutí proti islamizačním tendencím súdánského severu. Tak byl konflikt, v němž šlo vedle náboženského rozměru také o střet arabských a černošských obyvatel, postaven. Nesmiřitelná občanská válka trvala více než dvacet let, vzala život asi dvěma milionům lidí a domovy zhruba čtyřem milionům (z celkem odhadovaných 32 milionů). Zničila súdánskou ekonomiku a vedla k nedostatku jídla a podvyživení obyvatelstva. Celá generace, zejména na jihu, ztratila přístup k základní zdravotnické péči, vzdělání a práci.

Na přelomu let 2003 a 2004 došlo k velkému pokroku v mírových hovorech mezi jižními rebely a severní vládou a v lednu 2005 byla mezi oběma stranami podepsána v Nairobi mírová dohoda. Ta mimo jiné garantovala jižnímu Súdánu šestiletou autonomii s následným referendem o nezávislosti jihu.

Pastevci proti zemědělcům proti vládě

Na pozadí konfliktu mezi severem a jihem se začal rodit ozbrojený konflikt v Dárfúru. Už ke konci první občanské války severu proti jihu docházelo na začátku 70. let 20. století v Dárfúru k ozbrojeným střetům mezi pasteveckými a zemědělskými kmeny. K bojům o použitelnou půdu a pastviny zásadně přispíval nedostatek vody, a tak se postupem let přiostřovaly místní konflikty a rostla frustrace Dárfúřanů.

V roce 2003 vypuklo otevřené povstání proti chartúmské vládě jako důsledek mnohaletého zanedbávání a útlaku. Ke společnému boji proti vládě v Chartúmu se dárfúrští povstalci rozhodli i proto, že viděli, jak jižní SLOA má po mnoha letech bojů na dosah nezávislost a chtěli dosáhnout téhož. Povstalecké skupiny vzaly útokem vládní cíle v Dárfúru, ukořistily velké množství zbraní a zabily mnoho policistů. Chartúmská vláda nemohla odpovědět vlastní vojenskou silou, která byla stále vázána na jihu země. Proto vyzbrojila arabské dobrovolnické oddíly Janjaweed a zmocnila je k boji s rebely.

V Dárfúru o Chartúm

Situaci v Dárfúru nelze jednoznačně popsat a její obraz v médiích se od skutečnosti v mnohém liší. Předně nejde o náboženský boj mezi křesťany a muslimy. Obyvatelé Dárfúru jsou v převážné většině muslimové – stejně jako útočící jednotky. Nejde ani o konflikt mezi černým a arabským obyvatelstvem – mnoho dárfúrských kmenů se hlásí k arabské národnosti a černošská a arabská krev je zde velmi promísena.

Vedle jiných činitelů se tady projevuje dlouholetý politický boj mezi súdánským prezidentem Bašírem a významným islámským duchovním vůdcem Hassanem al-Turabim. Neshody mezi dřívějšími spolupracovníky vedly v průběhu let k uvěznění Turabiho a jeho pozdější internaci v domácím vězení. Tento extrémisticky laděný univerzitní profesor, který před rokem 2001 neváhal Usámu Bin Ládina nazvat hrdinou, byl obviněn z podpory jedné z dárfúrských rebelských skupin, kterou vedou někteří z jeho dřívějších studentů. Dárfúr je proto i bojištěm o vládu nad Chartúmem.

V Dárfúru o ropu

Západní část Súdánu je i dějištěm mezinárodní politiky. Projevuje se zde vliv sousedního Čadu, jehož prezident Idriss Deby si v roce 1990 udělal z Dárfúru vojenskou základnu pro bleskový útok do své země. Díky němu se dostal k moci, ale jako příslušníka jednoho z dárfúrských etnik jej tento akt později vázal k podpoře dárfúrských rebelů. Někteří z nich mají dnes základny v Čadu, zatímco súdánská vláda je obviňována, že v Dárfúru podporuje čadské rebely bojující proti Debymu.

Do děje vstupuje i Čína, pro niž je Súdán čtvrtým největším dodavatelem ropy. Čínská vláda prohlásila, že bude chartúmský režim podporovat a použije svého práva veta v bezpečnostní radě OSN, aby na Súdán nebyly uvaleny žádné sankce. Chartúmská vláda se tedy cítí do značné míry chráněna.

Jihosúdánští povstalci zase mají pocit, že za všech okolností budou mít podporu americké vlády. I proto už byla několikrát ze strany rebelů ukončena mírová jednání. Přispělo tomu označení „genocida“, které střetům v září 2004 přisoudil americký ministr zahraničí Colin Powell. Američané ale přitom začali spolupracovat s „původci genocidy“ – chartúmskou vládou – na „boji proti terorismu a nastolení míru na jihu země“, což do situace vnáší další zmatek.

Vrstvy dárfúrského konfliktu

Na první pohled je konflikt bojem utlačovaných Dárfúřanů za podíl na súdánském bohatství a moci v centrální vládě. Zároveň ale jde o kmenovou válku mezi obyvateli Dárfúru, a když se podíváte pozorněji, zjistíte, že ve hře je mnohem víc faktorů. Do zřejmě největšího ozbrojeného konfliktu současnosti jsou zapojeny i zcela netušené motivy. Dárfúrský konflikt se tak stále komplikuje a podle neoficiálních zdrojů má na kontě 200–400 tisíc mrtvých a víc než 2,5 milionu uprchlíků.

Na základě výsledků referenda vznikla v červenci roku 2011 Jihosúdánská republika. Mezi oběma nyní již samostatnými státy doznívá řada sporů, ale oddělení Jižního Súdánu k jisté stabilizaci v regionu s největší pravděpodobností přispěje.

STRUČNÉ DĚJINY

Počátky známé historie Súdánu jsou spojeny s Římskou říší, kdy si Římané podmanili Núbiji a Meroe. Kolem roku 540 přijali místní obyvatelé křesťanství a později se zde zejména prostřednictvím arabských obchodníků pomalu šířil islám.

V 16. století vznikl v jižní Núbii sultanát Sinnar, který se stal základem říše Fundž. Tato říše byla nadřazena vazalským státům od třetího nilského kataraktu na severu až po deštné pralesy na jihu. V roce 1820 si Fundžskou říši podrobil egyptský paša Muhammad Ali. Ve stejném roce se pod egyptskou nadvládu dostal i súdánský sever.

Vzpoura proti egyptsko-britské nadvládě vedla v roce 1885 ke vzniku teokratického státu vedeného náboženským vůdcem Muhammadem ibn Abdalláhem, Mahdím (Povolaným), jehož cílem byla čistota súdánského islámu. Mahdistický stát byl prvním čistě súdánským národním zřízením. Šest měsíců po ustavení vlády zemřel Mahdí na tyfus a jeho nástupcem (kalífem) se po bojích stal Abdallahi ibn Muhammad.

Začátek 90. let 19. století se v Súdánu nesl ve znamení svaté války kalífových vojsk, která měla za úkol šířit islám. Po počátečních úspěších šedesátitisícové armády v Etiopii přišla porážka od spojených egyptsko-britských sil v Egyptě, Belgičanů v Equatorii a Italů v Akordat (dnešní Eritrea). Kalífova vojska se nakonec musela stáhnout i z Etiopie.

V posledních letech 19. století Británie usilovala o zpětné ovládnutí Súdánu. Mimo jiné chtěla zabezpečit plánovanou přehradu v Asuánu. Mahdisté byli poraženi v bitvě u Umdurmánu roku 1899 a vznikl Anglo-Egyptský Súdan. Šlo vlastně o britskou kolonii, která byla mezi roky 1924–1956 Brity spravována jako dvě oddělená území – sever a jih.

První pokus o získání nezávislosti podnikla v roce 1924 skupina súdánských důstojníků nazvaných Bílá vlajka. Povstalci byli poraženi, ale napomohli osamostatnění Súdánu, ke kterému pod dohledem národního společenství oficiálně došlo 1. ledna 1956. Britskou a egyptskou vlajku vystřídaly národní barvy Súdánu.

LIDÉ

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: cca 34 milionů; Populační přírůstek: 2,1 %
Kojenecká úmrtnost: 55 mrtvých z 1 000 živě narozených
Průměrný počet potomků: 4,69 dětí na jednu ženu
Průměrná doba dožití: 63 let
Etnické složení: černoši 52 %, Arabové 39 %, Beja 6 %, ostatní 3 %
Náboženství: sunnitští muslimové 70 % (na severu země), křesťané 5 % (většinou na jihu), animisté 25 %
Nezaměstnanost: 19 %
Gramotnost: 61,1 %

Politika

Typ vlády: autoritářský režim generála Umara al-Bašíra
Nezávislost: od 1. ledna 1956 (dříve britská kolonie)
Volby: poslední proběhly v dubnu 2010, další spadají na rok 2015

Ekonomika

Země čelí obrovským problémům – zemědělství zaměstnává 80 % obyvatel, ale tvoří jen 35 % HDP; dlouhodobá nestabilita společně s nízkými cenami zemědělských výrobků znamenají přetrvávající hlubokou míru chudoby mnoha obyvatel.
HDP na hlavu: odhad pro rok 2012 byl 2 400 USD
Obyvatelé žijící pod hranicí chudoby: 46,5 % (odhad z roku 2009)
Měna: súdánský dinár (SDD), 1 USD = cca 200 SDD; od ledna 2007 byla zavedena nová měna – súdánská libra (SDG), 1 USD = cca 2 SDG
Inflace: 31,5 % (odhad z roku 2012)
Zemědělská produkce: bavlna, arašídy, čirok, jáhly, pšenice, arabská guma, cukrová třtina, ovoce, chov dobytka
Průmyslová produkce: nafta, textil, cement, obuv, rafinace ropy, zbraně

GEOGRAFIE

Poloha: severní Afrika, jižně od Egypta
Rozloha: 1 861 484 km2, více než 24násobek rozlohy ČR
Podnebí: na jihu tropické, sever zabírá poušť, období dešťů přichází do každé oblasti jindy (od dubna do listopadu)
Nejnižší a nejvyšší bod: Rudé moře 0 m / Kinyeti 3 187 m
Přírodní zdroje: nafta, malá ložiska železné rudy, mědi, chrómu, zinku, wolframu, slídy, stříbra a zlata, vodní zdroje

  • Zdroj textu: 100+1 zahraniční zajímavost
  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dole snímek Arsia Mons, v horní části zhroucená část padesátimetrového lávového tunelu na úbočí Arsia Mons, zachycený kamerou HiRISE

Vesmír

Alexandr Veliký si získal oddanost vojáků svým kouzlem osobnosti.

Zajímavosti

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

Příroda

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907