Hůlky zabodávám vzhůru nad sebe do svahu, co to dá. Pak se snažím nohám trochu odlehčit a částečně se rukama zvedám výš. Hledám cestu na hřeben Hirlnli. Jeden jediný bezpečný vstup na hřeben Matterhornu. Hirlnli vede úzkým skalním koutem a na konci, přímo naproti místa výlezu, se tyčí křížek. Když jsem ho uviděl, symbolicky jsem se pokřižoval a požádal Pánaboha o ochranu. Hřeben je dlouhý snad alespoň tři sta metrů. Při každém kroku se propadám po lýtka do bílé sypké pokrývky skal. Za sebou nechávám stopy ve sněhu jako dlouhou řadu perel. Dostávám se na samotné úpatí hory, hřeben končí a přede mnou se prudce zvedá samotný Matterhorn.

Kdo se ztratí, skončil

Sníh se ale na prudkém svahu drží jako přilepený. Snažím se vystoupat. Prohrábnu se jen o pár centimetrů výš a ani nevím jak, jsem po pás ve sněhu. Snažím se nohou dostat nad sníh, skoro neřešitelný problém. Nikam se nemůžu posunout. Uhýbám z plánované cesty. Ta nová je sice snazší, ale zavádí mě do neznámých vod. Hlavou mi prochází pár vět, které jsem dostal od zkušenějších. "Hlavně se ve stěně neztratit". To pak jde o život.

Na stěně zjišťuji, že je sníh hodně lavinozní a lehce se od podkladu trhá. Pode mnou se odlamují zledovatělé kusy a sjíždějí dolů. Nakonec vybírám cestu v mixu, tedy částečně po skále a částečně ve sněhu. Je to mnohem bezpečnější, kameny drží sníh pohromadě spolehlivěji, než kdyby ležel ve volné vrstvě.

Dostávám se na ostrý hřeben. Můžu na něm sedět skoro obkročmo. Dívám se nahoru a říkám si, jak se tam dostanu. Zdá se to nekonečně daleko. Při pohledu na hodinky a na únavu, kterou cítím mi je jasné, že vrchol to určitě nebude.

Ještě výš, ještě dál

Pak si všimnu, že okolo se začíná zatahovat. Z Italské strany fouká silný a studený vítr. A to dole v údolí Zermattu svítilo celý den slunce a bylo teplo. Srážka dvou mas vzduchu s tak rozdílnou teplotou tak vytvořila hrnec, ve kterém se teď doslova vaří oblaka. Černá mračna se roztahují po celé obloze. Uvědomuju si, že to je pro dnešek konec, v takovém počasí se nedá lézt. Ale něco mě pořád žene dál. Škrábu se výš a výš a přitom vím, že musím dolů. Zbláznil jsem se? Hlas ve mě řve „Slez dolů, okamžitě!“ Ale jdu pořád dál.

Chci ještě o kousek výš, támhle za ten kámen a tam ještě za tam ten. Vítr nabírá na síle s takovou razancí, že sníh žene do prudkého svahu a tepe mě do očí. Nic nevidím a je mi jasné, že teď skutečně přišel konec. Čeká mě cesta dolů z výšky tří a půl tisíce metrů nad mořem. A to už jsem měl dávno být v teple doma. Ještě si urvu poslední pohled na okolní vrchy a zahlédnu několik špiček Monte Rossi. Pode mnou padají strmé stěny. Beru si do ruky kamínek. Musím ho dovézt babičce. Vždycky nějaký přivezu.

Jízda na lavině

A teď rychle nazpět. Nevím, kde se ve mně bere ten šílený nápad, ale v tu chvíli mi připadá jako skvělý. Ve snaze co nejrychleji sestoupit nacházím hezký kuloár, sněžný žlab padající dolů. Sedám si do něj a po zadku ho začínám sjíždět. 

Po pár metrech se mnou něco prudce trhne, cítím, jak mě sníh tlačí do zad a přepadá přes mé tělo. Hlavu i ramena mi zavaluje bílý příval. Rychlost se prudce zvedá. Všude okolo mě prší sníh a vytváří neprůhlednou clonu. Kolik sekund mi zabere, než pochopím, že jsem v lavině?

V žilách mi jede adrenalin, tep střílí nahoru a srdce buší jako o závod. Překulím se na břicho, vší silou tisknu cepín a naléhám na něj celou svoji vahou, aby se co nejvíc zaryl do podkladu. Přes všechny nácviky jak přežít a jak brzdit se mi nedaří udržet ho pod sebou. Jakmile ho zaryju do sněhu, okamžitě mi letí nad hlavu. Jeho poutko se mi zarývá do masa.

Cítím, jak se přese mě valí slabá vrstva sněhu. Rychlost je pořád velká a ne a ne se zastavit. Čekám, co nastane, nic jiného ani dělat nejde. Pak zpomalení. Chvíli ještě trvá než se úplně zastavím. Otáčím se od svahu. Brýle mám plné sněhu, stejně tak jako nosní dírky a uši. Dostal se mi i pod oblečení. Rozpouští a chladí mi tělo. Chvíli oddechuji a pak se vydávám na cestu.

Odmávnutý vrtulník

Vím, že musím jít na vpravo a pak sejít na hřeben Hirlnli. K mému údivu nemusím nikam scházet. Jsem přímo tam. To znamená asi šest set metrů sjezdu na lavině! Sedám si na hřeben a oddechuji. V tom nad sebou slyším hukot. Vrtulník!
Přemýšlím, co tu v takovém počasí asi dělá? Obletí mě jednou, dvakrát, třikrát. Dochází mi, že mě zachraňuje. Vstanu a jednu ruku dám šikmo nahoru a druhou šikmo dolů a doufám, že to je správně. To je mezinárodní znamení, které říká „Díky kluci, já to zvládnu“. Slzy se mi valí z očí. Vrtulník odlétá.

Ještě musím po hřebeni najít svoji cestu dolů. Mé staré stopy už jsou z části zasypané. Jdu už tak dlouho, že mám pocit, že jsem správnou cestu minul. Nikde tu nevidím křížek! Po pár desítkách metrů ho ale nacházím a sestupuji dolů. Konečně v údolí. Potkávám první lidi a zařazuji se mezi ně a jejich příběhy. V blízké restauraci si dávám čaj. A pak domů. Matterhorn tentokrát odolal. Ale já jsem pořád tady.

Již při prvním pohledu na mapu je jasné, že Makedonie je velmi členitá země. Většina cestovatelů, kteří sem míří, obvykle zavítá do západní části státu, kde je koncentrována převážná část národních parků a kulturních zajímavostí.

Největší romská osada na Balkáně

Makedonie je hornatá a nejvyšší z jejích vrcholů se nacházejí v oblasti pohoří Šar a planiny Vraca. Zde, na hranicích s Kosovem, leží i kdysi nejvyšší hora Makedonie, 2 747 metrů vysoký Titov Vrh. Administrativním centrem tohoto cípu země je město Tetovo v jehož okolí žije početná menšina etnických Albánců. Emancipační snahy v Tetovu nedávno vedly k otevření univerzity. Pozoruhodné je, že tato vysoká škola je podporovaná Albánskou vládou, protože její studijní programy makedonská vláda údajně neakceptovala.

V Tetovu jsme se přesvědčili o tom, že chudí lidé mají mnohdy otevřenější srdce i dlaně než obyvatelé bohatých oblastí. Místní stařík nás pozval do zdejší „čajovny“ na makedonskou specialitu burek, tj. placku plněnou buď tvarohem nebo zelím. Toto velmi syté dopolední jídlo nás posilnilo na průjezd osadou Šutka, která je údajně největší romskou osadu na Balkáně. Táhne se kam oko dohlédne a kdo si chce udělat bližší představu, může si sehnat film Kniha rekordů Šutky. Vřele doporučuji!

V reálu působí osada poněkud chaotickým dojmem, k čemuž přispívá zejména velká různorodost místní zástavby. Některé z  obytných domů působí až kýčovitě luxusně, jiné jsou rozestavěnými nebo nepříliš stabilními příbytky z různorodého materiálu. Nakonec, klima je tady teplejší než v Česku, takže bydlet se dá i v provizoriu…

Od kláštera ke klášteru

Kromě několika „turistických“ míst (Ohrid, Mavrovo) nejsou v Makedonii ubytovací kapacity příliš dostupné. Mnozí návštěvníci, včetně nás, tak putují od kláštera ke klášteru, kde pravoslavní mniši nabízejí volné pokojíky. Každý klášter je v podstatě samostatná jednotka na pozemku obehnaném zdí nebo plotem, kde se nachází kostel a klášterní budova určená pro spaní. Kolem jsou obvykle další hospodářské nebo technické budovy. Host může dle domluvy spát buď venku ve svém stanu, nebo v pokojíku kláštera. Může čerpat pitnou vodu, jejíž přírodní zdroj je součástí každého kláštera.

Přijaté peníze jsou pro mnichy žádoucím přilepšením. V některých klášterech kvůli návštěvníkům dokonce rozšířili koupelny a toalety o část pro návštěvnice – ženy. Tato část klášterů stále ještě bývá značně primitivní až nevábná, ale je to pořád lepší než v kempech u Ohridu. Každý host také musí v klášteře dodržovat pravidla slušného odívání, to znamená zahalená ramena a kolena, u žen nejlépe celé ruce i nohy, ideálně i vlasy. Není dovoleno tropit hluk. Na oplátku může člověk pozorovat klášterní život, jemuž udává tempo několik modliteb denně a bohatý kalendář církevních svátků během celého roku. Účast na pravoslavné, zpěvné liturgii za vůně kadidla bývá krásným zážitkem. Mezi modlitbami mniši pracují, připravují pokrmy, starají se o budovy, hospodářství, opravují auta a podobně.

Chraň se před ženou

Všimla jsem si, že služebně starší mniši odmítají pohlédnout na ženu. Pokud se tak náhodně stane, viděla jsem v  jejich očích dokonalé opovržení. Pak se několikrát pokřižovali. Mniši obvykle zcela odmítají se ženami komunikovat, natož se jich dotknout. Paradoxní situace nastala v jednom starém klášteře, kde vybírali vstupné za prohlídku interiérů. Se skupinkou návštěvnic odmítl mnich komunikovat i ve věci zaplacení vstupného. Nakonec mu peníze zprostředkovaně podal kolemjdoucí muž.

Poblíž pravoslavného kláštera nad Tetovem se nachází i tekje – také v podstatě klášter, ale tentokrát pro muslimské derviše. Vybavuji si návštěvy obdobných tekjí i v dalších zemích Balkánu či Orientu a návštěvu hrobky zakladatele řádu, Mevlámy, ve městě Konya v Turecku.

Ale zpět do Makedonie. Je vhodné zmínit, že většina ze zdejších etnických Albánců jsou dnes muslimové a centrem jimi obývaných měst je mešita. Díky jejich snahám vzniká dnes ve Skopje, hlavním městě Makedonie, údajně největší mešita na Balkáně.

Rodný dům Matky Terezy

Skopje je působivé město s pohnutou historií. Tu poměrně nedávnou připomíná polorozbořená budova bývalého vlakového nádraží přebudovaná na muzeum. Po velkém zemětřesení v roce 1963 se hodiny tehdejšího nádraží zastavily přesně v okamžiku prvních velkých otřesů – 5 hodin 17 minut – a tento čas na hodinách dodnes zůstal. Ze starší zástavby Skopje se po otřesech ve větší míře dále zachovala snad jen „turecká“ obchodní část Čaršíja, most a prastarý pravoslavný kostel. To alespoň stavitelům národního muzea poskytlo v 80. letech 20. století prostor pro velkolepou výstavbu. Muzeum je rozděleno na dvě základní části: národopisnou a historickou, v níž je značný prostor věnován národnímu boji za uznání svébytnosti jazyka a později i země.

Je zajímavé, že místní národní obrození probíhalo v Makedonii až v průběhu 20. století a vzhledem k současnému postoji některých sousedních zemí nebylo jmenovaných cílů dodnes zcela dosaženo. Překvapením může být pro některé návštěvníky centra Skopje i velká pamětní deska na místě rodného domu paní Agnes Gonxhe Bojaxhiu (1910–1997), kterou snad celý svět zná pod přízviskem Matka Tereza.

Bulvár z minulosti

Země stále prochází cestou proměn. Mimo jiné přišla po rozpadu Jugoslávie o svůj primát Titov Vrh. O místo nejvyšší hory státu se hlásí masiv Golem Korab na východě země, který má mít 2 764 metrů. Je tedy ještě o 17 metrů vyšší než Titov Vrh a jde nejen o nejvyšší horu Makedonie, ale rovněž Albánie. Na dohled od Korabu je Národní park Prespanská jezera, umístěný taktéž na hranicích, a to států Albánie, Makedonie a Řecka. Tato dvě jezera jsou velmi důležitým hnízdištěm ptáků, kromě jiného pelikánů.

Východně od Prespanských jezer leží v Národním parku Pelister turisticky vděčné pohoří Baba, na jehož úpatí se nachází město Bitola. Večerní návštěva tohoto města je cestou do počátku 20. století. Široký hlavní bulvár dlážděný mramorem je osou města a spojnicí mezi mešitou, pravoslavným kostelem, hodinovou věží i krytou tržnicí – čaršíjou. Jsme v Evropě nebo v Orientu? Po setmění bulvárem tam a zpět korzuje snad celé město – rodiny s dětmi, skupinky chlapců, skupinky dívek. Všichni v nejlepším oblečení. Zdraví se, pochutnávají si na sladkostech, mnozí po sobě „házejí očkem“. Ideální místo pro seznamování! Sem snad ještě internetové seznamky nepronikly.

Unikát na břehu jezera

Pro návštěvníky ze zahraničí se obvykle hlavní perlou pobytu v Makedonii stává město Ohrid a Ohridské jezero. Od již zmíněného Prespanského jezera je oddělené hradbou pohoří Galičica, z jejichž hřebene máte obě jezera jako na dlani. Ohridské jezero je jedno z nejstarších na planetě Zemi, průzračně čistá voda poskytuje útočiště rybám včetně endemických pstruhů (letnica a belvica). Na břehu jezera je několik přibližně tisíc let starých klášterů a kostelů spjatých s obdobím, kdy bylo město Ohrid na severním břehu jezera centrem bulharského státu.

Historie Ohridu však začíná již ve 2. století př. n. l., kdy je místo známo jako osada Lichnidos na významné římské stezce Via Egnatia. Za časů bulharského cara Samuela (976–1014) zde působili žáci slovanským věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje, zejména biskup Kliment Ohridský, později svatořečený. Snad právě zde vzniklo písmo Slovanů, pojmenované po cyrilice. Car Samuel sídlil na mohutném hradě vybudovaném na kopci nad dnešním městem. Dodnes je vrcholek kopce ohraničen mohutnými hradbami s úžasným rozhledem. Až do roku 1767 byl Ohrid důležitým duchovním centrem Balkánu se sídlem arcibiskupství.

Ohrid a Ohridské jezero figurují díky svému unikátnímu přírodnímu a kulturnímu bohatství na seznamu UNESCO. Dokonce i pro obyvatele Makedonie je Ohrid a jeho okolí dodnes nejnavštěvovanější částí země. Lidé se procházejí starodávnými ulicemi, koupou se v jezeře a plaví se na loďkách k rozsáhlému prameništi řeky Crny Drim. Prameniště je vlastně rozsáhlé jezero spojené s jižním cípem jezera Ohridského.

Rodinky Makedonců posedávají v četných místních jídelničkách a pojídají lokální jídla - zejména ochucenou fazolovou kaši. Po prohlídce prameniště popojdou pěšky na vršek s přibližně tisíc let starým klášterem sv. Nauma a potěší se vyhlídkou na jezero a okolí. Nádherné středověké fresky vyplňují celý interiér klášterního kostela, jehož návštěva je nepsanou povinností pro každého, komu se poštěstí do těchto končin zavítat.