Do Thajska jsme odjížděli bez iluzí, ale s cílem dostat se od turisticky přeplněných míst co nejdále. Své předsevzetí jsme si jen potvrdili v okamžiku, kdy jsme se probíjeli davy naháněčů z cestovek a taxislužeb na přístaviště v Phuketu, jednom z největších letovisek thajského pobřeží Andamanského moře. Naším prvním cílem byl ostrov Ko Yao Noi, ležící zhruba na půli cesty mezi Phuketem a pevninskou šíjí. 

Zrod pohádkové krajiny

Podle průvodců mají být ostrovy – větší, ale méně obydlený Ko Yao Yai i menší Ko Yao Noi – oázou klidu v této části Thajska, která patří vůbec k nejoblíbenějším. Ostrovy mají opravdu poněkud ospalou atmosféru a o nepříliš velké návštěvnosti svědčí i chabá angličtina lodníků, s nimiž si domlouváme celodenní výlet do národního parku Ao Phang Nga, zátoky poseté snad tisíci skalních útvarů. Nakonec se ale povedlo a ráno naskakujeme do tradiční lodi, nazývané long-tail neboli „dlouhoocasá“. Jméno je inspirované lodním šroubem na dlouhé tyči, což umožňuje snadné manévrování. Za typického rachotu motoru, který spíš než loď připomíná letadlo, vyplouváme.

Národní park Ao Phang Nga leží v mělké zátoce mezi Phuketem a Krabi a z jihu je ohraničen právě dvojicí ostrovů Ko Yao. Zhruba 80 % z jeho celkové plochy 400 km² zabírá moře, zbytek připadá na ostrovy, ostrůvky a skaliska obrostlé mangrovovými porosty. Spolu s vietnamskou zátokou Halong Bay jde zřejmě o světově nejznámější lokalitu tzv. kuželového krasu – mořské krajiny plné skalních věží. Tyto oblasti se vyskytují převážně v tropických krajích, kde mohly vzniknout díky dlouhodobému teplu a vlhku, které umožňují intenzivní krasovění. Vápenec vzniká ukládáním vápnitých schránek živočichů, které za mnoho milionů let vytvoří až několik kilometrů mocné vrstvy, jež mohou být později rozlámány a posunuty. Podstatný je pak charakteristický proces rozpouštění vápence za vniku jeskyní, krápníků, škrapů či závrtů, jaké známe i z naší krajiny. Původně rovná plocha vápencové desky je postupně rozčleněna závrty, zřícenými jeskyněmi i propastmi. Nakonec zůstanou jen nejodolnější části, odborně nazývané mogoty, laicky homole či kužely.

James Bond a zelený ostrovní porost

Vápenec thajské zátoky vznikl před zhruba 300 miliony let, během nichž hladina moře několikrát stoupla a klesla. Před deseti tisíci let se z Phuketu do Krabi dalo přejít suchou nohou, o čemž svědčí malby na stěnách mnohých jeskyní, dnes zatopených vodou. Naopak mořským příbojem vymodelované útvary vysunuté několik desítek metrů nad současnou hladinu dokazují i posuny hladiny opačným směrem. 

Typické kužely a skaliska, která často připomínají různá zvířata, lemují obzor během celé plavby k naší první zastávce – ostrůvku Ko Du. Tady si vychutnáváme první plavání v moři, které je téměř 30 °C teplé. Malá zátoka s písčitou pláží je uzavřena skálou, jež připomíná známou scénu z jednoho filmu o Jamesi Bondovi. Přestože je zde takových útesů nepočítaně, největší davy míří právě na ostrov Ko Phing Kan, kde se film natáčel. Pochopitelně, že dnes vápencové krásy prakticky zastiňují stánky se suvenýry.

Z Ko Du míříme na o něco větší ostrov, kde se i na chvíli vydáváme do džungle. Na ostrovech máme možnost rozlišit dva základní typy lesa – na menších ostrůvcích s mělčími půdami rostou spíše křoviny, zatímco velké ostrovy pokrývá stálezelený les. V něm nás nejvíc přitahují stromy s obrovskými deskovými kořeny, které z kmene vyrůstají i několik metrů nad zemí. Pravděpodobně vznikly jako adaptace na velký obsah vody v půdě. Z jiných druhů se zase jako provazce spouštějí vzdušné kořeny, které umožňují zachytávat vlhkost z ovzduší. 

Mangrove a dům z vápníku

Na třetím ostrově poznáváme mangrovy – poslední z důležitých ekosystémů parku. Tato společenstva se přizpůsobila těžkým podmínkám na rozhraní moře a pevniny. Mangrovníky, jimž se také říká kořenovníky, umí například dýchat kořeny a dokáží vylučovat sůl.

V celosvětovém měřítku jde o jeden z nepestřejších ekosystémů a bohužel také jeden z nejohroženějších. Za to mohou jak tuny odpadků, zejména PET lahví, tak chov krevet právě v těchto oblastech. Při brodění podél kořenů se snažíme zahlédnout až dvoumetrového varana skvrnitého (Varanus salvator), který se zde vyskytuje. Obří ještěr se nám však vyhýbá. Zato nad námi na obloze krouží bělohlavý luňák brahmínský (Haliastur indus), jeden z mnoha dravců, který ve zdejším moři loví ryby.

Nedílnou součástí krasu jsou jeskyně. Na každém ostrovu je aspoň jedna, takže při procházení mezi mohutnými krápníky se nemusíme prodírat davem turistů. Charakteristickým útvarem zátoky jsou někdejší jeskyně s propadlým stropem, které dnes tvoří jakési propasti nazývané hong, což thajsky znamená „dům“. Do jedné z jeskyň se jdeme podívat zhruba stovku metrů dlouhou jeskynní chodbou, která je přístupná pouze za odlivu. Po několika minutách chůze za svitu čelovek se před námi objevuje světlo a za chvíli již stojíme na dně velké propasti, plné mohutných mangrovníků. Jejich kmeny začínají asi dva metry nad bahnitým povrchem propasti. Vysoko dosahující kořeny naznačují, kam až sahá voda za přílivu. Krásné přírody si užíváme jen chvíli, dokud na místo nedorazí velká skupina dalších turistů a my dáváme nádherným scenériím zátoky Ao Phang Nga sbohem.

Z ptačí perspektivy

Našim dalším cílem je poloostrov Railay nedaleko města Krabi. Jeho západní okraj je díky okolním scenériím se skalními věžemi považován za jednu z vůbec nejkrásnějších thajských pláží. Celou oblast mají v mimořádné oblibě lezci, na které zde čeká několik stovek vertikálních cest různé obtížnosti. V dnešní době je ale poloostrov zaplněn množstvím resortů a jeho pláž je přelidněná. Přitom je region dostupný pouze po moři.

Ještě než se vydáme dál na jih, míříme k jedné z vyhlídek, kam se turisté mohou dostat i bez lezeckého vybavení. Prudkou odbočku k přírodní rozhledně napoprvé míjíme. Na druhý pokus se již červeně zbarvenou půdou šplháme za pomoci fixních lan a kořenů prudce vzhůru. Námaha spojená s výstupem v tropickém klimatu se vyplácí. Nahoře je mezi stromy malé okýnko, z nějž máme úzkou šíji poloostrova, okolní skály i obě pláže jako na dlani.

Konečně klid?

Opět se snažíme uniknout davům, a proto nasedáme do autobusu, jehož cílem je provincie Satun na úplném jihu Thajska. Z malého přístaviště Pak Bara, které ožívá pouze v dopoledních hodinách, vyplouváme na cestu do národního parku Tarutao. Ten byl založen v roce 1974 a je tvořen sedmi relativně velkými a více než čtyřmi desítkami menších ostrovů na celkové ploše 1 490 km². Největším a zároveň pevnině nejbližším ostrovem je Ko Tarutao, jenž se rozkládá pouhých pět kilometrů od malajského Langkawi. Hornatý povrch ostrova (nejvyšší bod dosahuje 713 m n. m.) je prakticky všude pokryt džunglí, v níž žijí například makaci jávští (Macaca fascicularis) či hulmani tmaví, jejichž latinské jméno Presbytis obscura vystihuje jejich zvláštní obličej. Kromě zvířat a přírody jsou velkou zdejší atrakcí také pozůstatky věznice z 2. světové války. 

Míříme ještě dál, směrem k ostrovům Ko Adang a Rawi. Na cestě nás čeká ještě jedna zastávka, a to skalní brána na ostrůvku Ko Khai, který patří k souostroví Muu Ko Klang. Má sice na výšku jen asi dva metry, ale díky neuvěřitelně čistému moři okolo ostrova je oblíbeným turistickým cílem a dokonce se dostal na jednu z thajských poštovních známek. Po asi dvou hodinách plavby nás loď vysazuje na Ko Lipe, nejznámějším z ostrovů národního parku. Malý ostrov (jen 4 km²), byl svým způsobem obětován turismu a podle toho také vypadá. Na plážích je hlava na hlavě a jeden bungalov střídá druhý. Přestupujeme proto na další long-tail a plujeme ještě ke kilometr vzdálenému Ko Adang. Na tomto ostrově, stejně jako na Ko Tarutao, funguje pouze ubytování a služby provozované správou národního parku. Na jednom místě je tak zhruba dvacítka bungalovů, pár ubytovacích domů, kemp a jedna restaurace, které – mimo rančerské stanice v několika dalších zátokách – tvoří jedinou infrastrukturu ostrova. Tím je počet návštěvníků omezen, a i když se zde občas zastavují lodní výlety z Lipe, po většinu dne jsou zdejší pláže příjemně prázdné.

Ráj s ručením omezeným

Ko Adang má sice rozlohu plných 30 km², ale bez lodi se dostanete jen na pár míst. Skrze džungli plnou zajímavých zvuků i rostlin se dá dojít k Pirátským vodopádům (v období sucha poněkud vyschlým) nebo na vyhlídku na útes Chado cliff, odkud je vidět i Ko Tarutao. Na odlehlejších plážích, přístupných jen lodí, je možné potkat i mořské želvy a pozorovat, jak kladou svá vejce do písku. Ostrov obklopuje pás korálových útesů, kde jsme při šnorchlování pozorovali klauny, růžové i modré hvězdice a v písku několikrát zahlédli i rejnokovitou trnuchu vanicorskou (Dasyatis kuhlii).

Jsou tedy ostrovy národního parku Tarutao oním hledaným rájem? Zatím asi ano, ale nikdo neví, jak dlouho vydrží. I na Ko Adang jsme viděli novou turistickou vesničku s už postavenými chatkami, těsně před otevřením. Nezbývá než doufat, že ostrovy alespoň někde odolají tlaku turistů a zůstanou na nich čisté pláže a původní džungle namísto kaučukovníkových plantáží a rekreačních center.

Jméno Sardinie je antického původu. Protože tvarem připomíná otisk nohy nebo boty, staří Řekové ji nazývali Sandalyon, což znamená sandál. Další řecký název zněl Ichnusa, tedy otisk nohy, avšak toto pojmenování časem zaniklo. Návrat pojem Ichnusa slavil až v roce 1912, když se stal oficiálním názvem značky místního piva, které je dnes populární v celé Itálii.

Dvojí tvář ostrova

Tento druhý největší ostrov ve Středozemním moři se skládá z velice rozdílných světů. Zatímco pobřeží představuje oblast čilého turistického ruchu s hektickým nočním životem, ve vnitrozemí jako bychom se ocitli v minulosti. Horská krajina s vrcholky přes 1800 metrů ukrývá malá městečka a vesnice, v nichž lidé žijí v rytmu předchozích generací. Po staletí je tu hlavním způsobem obživy zemědělství, především pěstování vinné révy. Dlouhou tradici zde má také chov ovcí, z jejichž mléka se vyrábí vynikající sýr. Po několika dekádách hromadného přesunu do měst za prací se v posledních letech mladí lidé stále častěji vracejí do rodných vsí a oživují regionální produkci. 

Vnitrozemí bylo vždy poměrně izolované od pobřežního ruchu a snad právě proto se zde uchovala řada dávných zvyků. Stále je populární nošení tradičních krojů při venkovských slavnostech a v některých horských regionech jsou bohatě vyšívané kroje dosud každodenním oblečením starých žen. Také místní karnevaly jsou proslulé po celé Itálii. Jejich původ sahá do středověku a ty nejstarší se pravděpodobně vyvinuly z tisíce let starých pohanských tradic.

Tajemné megality 

Již od pravěku byla Sardinie terčem dobyvatelů, kteří sem připlouvali po moři. Proto se nejstarší osídlení téměř nikdy nenacházela na pobřeží, ale ve vnitrozemí mezi horami. Právě zde najdeme obrovské množství archeologických památek na období od paleolitu až po středověk. Nejvýznamnější historické unikáty pocházejí z doby bronzové, jsou to tři druhy megalitických staveb: nuraghi, hrobky obrů a dolmeny.

Nuraghi jsou až dvacetimetrové vícepatrové konstrukce kuželovitého tvaru, postavené z obrovských kamenných bloků. Vznikly zhruba 1800–1100 př. n. l. a jsou to největší a nejlépe dochované evropské megality. Dnes jich tu stojí na osm tisíc, ale zbývají z nich jen základy zarostlé vegetací. V dobách svého největšího rozkvětu byly mnohem početnější.  K čemu tyto obrovské stavby sloužily? Protože jsou rozestavěny po celé Sardinii vždy ve vzdálenosti asi tři kilometry čtvereční, sloužily pravděpodobně jako komunikační systém a ke kontrole teritoria. Mohly ovšem plnit i více funkcí, zejména pokud se jich nacházelo více v těsné blízkosti. Pak pravděpodobně sloužily jako chrámy, zásobníky obilí nebo obranné věže a sídlo vládnoucí třídy. Často se kolem jednoho nuraghi nachází menší kruhovité stavby, v nichž pravděpodobně bydleli prostí lidé. Celé tyto vesnické komplexy nezřídka lemovaly masivní kamenné hradby. 

Zrozeni z býka

O existenci prehistorického kultu posmrtného života svědčí také gigantické hroby z kamenných bloků, dnes nazývané hrobky obrů. Jejich vnitřní uspořádání připomíná býčí rohy. V době bronzové totiž lidé věřili, že Býk a matka Příroda se spolu páří, aby dali zemřelým život v záhrobním světě. Proto jsou také Hrobky obrů situovány na vyvýšených místech s úchvatným výhledem do širokého okolí. Tato pohřebiště byla zároveň náboženskými a kultovními místy pro uctívání boha Býka a matky Přírody. 

Hrobky pravděpodobně sloužily jako hromadná pohřebiště pro všechny jedince komunity, bohaté i nemajetné. Jednalo se zejména o úložiště kostí, protože těla mrtvých se nejdříve pohřbívala v obyčejných jámách. Po určité době rozkladu se mrtvoly vyhrabaly a očištěná kostra pak byla přenesena do hrobky. Z některých těl kvůli tomu maso odřezávali, jak je patrné ze zářezů na kostech.

Domov plameňáků

Sardinie nabízí také mnoho pokladů z říše přírody. Opravdovým skvostem jsou zdejší kolonie plameňáků růžových. Ti dříve na ostrov přilétali pouze během migrace do Afriky, ale od devadesátých let minulého století zde sídlí celoročně. Na ostrově se nachází také několik přírodních parků, chránících převážně pobřeží a křehký podmořský svět. Na některých plážích, například v severní oblasti Santa Teresa Gallura, se můžete koupat přímo v archeologickém parku. Rozprostírá se tu totiž antický lom, odkud Římané převáželi na lodích kámen pro své impozantní stavby. S úpadkem impéria náhle skončila i rozsáhlá stavební aktivita, proto mnoho vytesaných bloků a sloupů, před dvěma tisíci let připravených k odvozu, zůstalo ležet v okolí pláže nebo na mořském dně.

Nejdražší přístav

Pro své azurové moře s dlouhými písčitými plážemi je Sardinie již několik desetiletí oblíbeným letoviskem, jež se stalo synonymem luxusní dovolené. Každoročně se zde shromažďují světoví miliardáři, slavné osobnosti italského a světového showbyznysu, sportovci, modelky a významní politici. Obzvláště severní Smaragdové pobřeží je okázalou přehlídkou přepychových lodí, drahých obchodů, restaurací a klubů, kde za jednu kávu zaplatíte v přepočtu 700 korun. Ostatně lokalita Porto Cervo se řadí mezi nejdražší přístavy na světě a zaparkování dvacetimetrové jachty v hlavní sezóně stojí 60 000 korun na jediný den.

Na tvrdých sedadlech otlučeného autobusu, jehož bezchybná klimatizace je zajištěna vytlučenými okny, směřujeme z Tagbilaranu do městečka Carmen v centrální části filipínského ostrova Bohol. Cesta se postupně stáčí do vnitrozemí a v zatáčkách stoupá na vyvýšenou náhorní plošinu. Z okna pozoruji rýžová políčka prostřídaná lesy, ale ráz krajiny se náhle mění. Jsme tady! Vysunuji ruku z okna a několikrát plochou dlaní udeřím do boční stěny autobusu. Zdejší signál pro „zastávku na znamení“ řidič rychle pochopí, bez prodlení stáčí volant k okraji cesty a zastavuje. Před námi se tyčí první ze symetrických vápencových kopců porostlých zelenou vegetací.

Čokoláda na seznamu UNESCO

Ostrov Bohol má oválný půdorys a na délku měří něco přes sto kilometrů. Jedno z bezpochyby nejpůvabnějších míst provincie Central Visayas je vzdušnou čarou vzdáleno zhruba šest stovek kilometrů jižně od filipínského hlavního města Manily. Vnitrozemí Boholu nabízí mnohé zajímavé pohledy, v prvé řadě právě na zvláštní formace více než tisícovky navlas podobných vápencových homolí. 

Tomuto území se říká „Čokoládové vrchy“. Kopečky rozmístěné na ploše zhruba padesáti čtverečních kilometrů vděčí za své jméno barvě, kterou porost získává v sušším období. Tehdy vegetace hnědne a útvary skutečně připomínají obří kapky ztuhlé čokolády. „Chocolate hills“ jsou typickým příkladem kónické krasové topografie. Díky jedinečnosti území je lokalita zapsána na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. 

Slzy, nebo hromady trusu?

Dívat se na zdánlivě nekonečné moře zaoblených vršků, které se v geologické terminologii označují slovem „mogot“, je jedinečný zážitek. Aby si jej člověk mohl vychutnat, je potřeba dostat se na vrchol jednoho z útvarů, zpřístupněného turistům. Ten postrádá neporušenost sousedních vrcholků – do svahů se mu zařezává asfaltová cesta a do temene nejvyšší části je zapuštěné betonové schodiště. Člověk tak nepříliš citlivě zasáhl do přirozeného geologického vývoje, který má zásluhu na vzniku celé oblasti. Před několika miliony let byly vápencové sedimenty tektonicky vyzdvižené a rozlámané. Hornina pak byla rozpuštěna dešťovou i podzemní vodou a na ohlazování kdysi ostrých hran se nejvíce podílela eroze způsobovaná říčkami a potoky. 

Geologové tedy mají o vzniku Čokoládových vrchů jasnou představu, ale místní legendy se s nimi v pohledu na věc rozcházejí. Podle jedné z nich jde o skály, které po sobě vrhali soupeřící obři. Ti se pak sice udobřili, ale nějak po sobě „zapomněli uklidit“. Druhá legenda vypráví o dalším obrovi, ale má mnohem romantičtější podstatu. Popisuje, jak se obr Arogo zamiloval do smrtelné dívky Aloye. Když jeho milovaná zemřela, změnily se obrovy slzy, prolité nad její ztrátou, v kamenné útvary. Třetí legenda je ústupem od jakékoli romantiky a bez rozpaků ji můžeme nazvat „fekální“. Symetrické vyvýšeniny jsou totiž podle ní exkrementy nenažraného vodního buvola, který široko daleko spásl veškerou vegetaci, a na náhorní plošině po něm zůstaly právě jen kopky trusu. 

Rezervace velkých očí

Nedaleko Čokoládových vrchů, v rezervaci Tarsier Sanctuary nedaleko vesničky Corella, je možné spatřit mnohem nepatrnější ikonu filipínské přírody – nártouna filipínského (Tarsius syrichta). „Kupal“, jak drobnému savci říkají místní obyvatelé, žije nejen na Boholu, ale také na ostrovech Samar, Leyte a v částech Mindanaa. Západní svět jej poznal až v osmnáctém století.

 „Okatý býložravec je aktivní v noci, ve dne jej proto jen se štěstím můžete uvidět při odpočinku v korunách stromů,“ přibližuje nám život nártounů sympatická mladá průvodkyně. V jejím doprovodu opatrně našlapujeme lesními houštinami a máme možnost uvědomit si, jak těžké by bylo objevit nártouna ve volné přírodě. Proto je rezervace ideálním místem k jeho poznání. Už po několika minutách se na filipínské i zahraniční turisty usměje štěstí – z blízkého keříku na nás obrovskýma očima hledí drobné roztomilé zvířátko. Není příliš plaché, ale stejně se od něj držíme trochu dál, abychom zbytečně nerušili. O pár desítek metrů dál vidíme ještě nártouní samičku a jejího ještě drobnějšího potomka. 

S ohledem na zkušenosti z podobných rezervací je pro mne příjemným zjištěním, že místo vůbec nepůsobí uměle. V podstatě jde o oplocenou část přirozeného pralesa s dvojicí malých budov. Zatímco první slouží jako vstupní areál, ve druhé přitahují pozornost návštěvníků různé exponáty a fakta ze života nártounů. Například si tady můžete prohlédnout skelet drobného savce a v obrazové části si na své přijdou i nejmenší návštěvníci rezervace. 

Podzemní div přírody 

Dalších skoro šest set kilometrů západně od Boholu, za vodami Suluského moře, leží zhruba pět set kilometrů dlouhý ostrov Palawan – kdysi zapomenutý okraj Filipín. Časy se ovšem změnily a Palawan si dnes na nedostatek návštěv rozhodně nemůže stěžovat. Díky podzemní řece Cabayugan patří ostrov k nejvyhledávanějším oblastem země. Původní jméno bylo ovšem nahrazeno chytlavějším a pro západní turisty snadněji zapamatovatelným pojmenováním odvozeným od názvu zdejšího správního centra Puerto Princessa, tedy „Princeznin přístav“. Ačkoli stále platné jméno podzemního toku zní Cabayugan, turisté a většina místních mu dnes neřekne jinak než „Puerto Princessa Underground River“. Bezmála osm kilometrů dlouhá filipínská „Punkva“ byla roku 1999 zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Mnohem výrazněji si jí však svět všimnul poté, co byla v roce 2011 zvolena jedním ze „Sedmi nových divů přírody“. 

Zviditelněním ke zkáze?

Anketa nadace New7Wonders, která vzešla z iniciativy švýcarsko-kanadského filmaře Bernarda Webera, se stejně jako jiné podobné akce setkala se smíšenými reakcemi. Hledání sedmi přírodních NEJ bylo podrobeno tvrdé kritice především kvůli vysokým požadovaným sponzorským a organizačním poplatkům a způsobu hlasování prostřednictvím textových zpráv, jež mnozí považovali za neobjektivní. 

Jeden účel však anketa bezpochyby splnila – přitáhla pozornost se silou obřího magnetu. Jenže právě takový zájem vyvolaný podobnými anketami má na nejvýše vyhodnocená místa dvojsečný dopad. Jedinečná lokalita se na jednu stranu stane mnohem více známou, ale na straně druhé se právě to může podepsat na její postupné devastaci. Jedním z příkladů právě takového účinku může být obdobně kontroverzní žebříček „Stovky nejkrásnějších hor Japonska“. Po jeho zveřejnění musely četné japonské vrcholy čelit extrémnímu náporu turistů, vedoucímu k ničení cest a zvýšené erozi na svazích. 

Přes moře pod zem

Množství návštěvníků podzemní řeky je limitováno, o což se stará úřad v Puerto Princesse. Tady si každý zájemce musí dopředu obstarat povolení k návštěvě. Drobná byrokratická překážka ovšem určitě stojí za zážitek, který nabízejí malé čluny plující pod skalní klenbou. 

Vstupní branou k jednomu z divů „Velké sedmičky“ je vesnička Cabayugan, položená na západním pobřeží ostrova u zátoky svatého Pavla. Turisté tady nasedají do jednoduchých dřevěných lodí, které je vezou přes moře několik kilometrů na sever. Tady začíná u malého přístaviště krátký chodník k místu, kde se do moře vlévá říčka Cabayugan. V hustém lesním porostu vidíme i několik velkých ještěrů a malá procházka nás přivádí k portálu vápencové jeskyně, jíž podzemní řeka končí. 

Nasedáme do dalších lodí a proti proudu plujeme asi dva kilometry do nitra hory. Zážitek je doprovázen zvláštní harmonií šplouchající vody a nárazů dřevěného vesla o hladinu. Paprsky baterek křižují vlhkou tmu a mírně unavený hlas průvodce a lodivoda v jedné osobě minimalisticky komentuje jednotlivá místa jeskyně. Na chvíli je tady možné zapomenout i na realitu moderního světa, který za brány čarovné jeskyně nedosáhne. 

Srdce zvonící skály

Odpoledne opouštím vody Cabayuganu a úzkou betonovou cestou mířím na malém skútru zpět do Puerto Princessy. Na jednom místě se však ještě vyplatí zastavit. Vápencový útvar Ugong rock, tedy „Zvonící skála“ nemá nijak oslnivou krápníkovou výzdobu. Umožňuje však projít naskrz tmavým podzemím, vystoupit až na vrchol a na dvojici kovových lanek sjet zpět dolů. Zajímavé završení dne je pro mne posledním z malých výletů v zemi, kde vás příroda očaruje navzdory přítomnosti dalších návštěvníků a kde se za její skrytou tváří vyplatí putovat až do hlubin ostrovního vnitrozemí. 

Hlavní město Alžírska – Alžír – obsadila v roce 1830 Francie, která jej ihned začala přetvářet v evropském stylu. Výsledkem jsou široké bulváry lemované mnohapatrovými paláci, za kterými se v úzkých klikatých uličkách krčí původní budovy starého města v arabském stylu. Tato dvojí kultura ovlivnila i samotné Alžířany: zatímco jedni pokračovali v tradičním stylu života řízeném islámskými pravidly, druzí převzali vymoženosti moderního světa. Jejich vazby na islámskou kulturu ale zůstaly velmi pevné.

Islám a psi

Ještě před deseti lety převládal v Alžíru znatelně muslimský ráz. I v nejmodernějších čtvrtích chodily ženy zahalené, často i s rouškou přes obličej. Mnoho mužů nosilo tradičně střiženou bradku v arabském stylu a dlouhé košile. V posledních letech se ale udály rychlé změny, a to hlavně u mladé generace. Dívky vyměnily tradiční oděv za přiléhavé kostýmky a elastické džíny a na obdiv vystavují moderní střih vlasů. Ani chlapci se ničím neliší od svých evropských vrstevníků: seprané džíny doplňují trika s anglickými nápisy a vzhled podtrhují nagelované vlasy po vzoru slavných fotbalistů. 

Jedná se přitom o opravdovou změnu v mentalitě, nikoliv jen o módní výstřelky, jak dokazuje i skutečnost, že stále více lidí vlastní psa jako domácího mazlíčka. A to přesto, že islám označuje psy za stejně nečistá zvířata jako třeba prasata, která nemají mít s lidmi nic společného. Podle proroka Mohameda a Koránu je čistým zvířetem hodným sdílet domov s člověkem pouze kočka. 

Zpátky v čase

Čím více postupujeme od pobřeží do středu země, tím méně se projevuje vliv evropské kultury. I zde jsou sice velmi rozšířeny moderní technologie jako satelity, televize a mobilní telefony, ale život dál plyne v rytmu pěti denních modliteb a islámských tradic. Jih země u hranic Nigeru a Mali pak již nemá s moderním severem společného téměř nic. Ačkoliv i tady byly snahy francouzských dobyvatelů o podrobení území velmi intenzivní, z nadvlády nezbylo téměř nic kromě francouzštiny, která je tu úřední řečí. 

Obyvatelé oáz žijí stále velice skromně a ve stejném poklidu jako předchozí generace. Ve většině domácností sice najdete televizi, ale kanály jsou arabské, takže lidé nemají o západním světě žádnou představu. Téměř nikdo nemá doma počítač a připojení k síti tady takřka neexistuje. Najdete zde sice místa s veřejným internetem, ale ten často nefunguje a mnoho stránek blokuje stát.

Za sexem na Saharu 

Také zde, uprostřed pouště, však pomalu dochází ke změnám, a to především díky turismu. Otázkou zůstává, jak moc jsou tyto změny pozitivní. Rozšířila se zde například tzv. sexuální turistika v dunách. V praxi to znamená, že evropské ženy, převážně Francouzky, sem nepřijíždí ani tak za krásami Sahary, jako za mládím místních mužů. Tyto služby jsou jakýmsi veřejným tajemstvím, protože mladíci, kteří se oficiálně nechávají najmout jako průvodci v poušti, musí dopředu souhlasit se všemi požadavky. Za tyto „služby“ si nicméně vydělají mnohem víc peněz než za pouhý dohled nad karavanou. 

Další temnou stránku turistického ruchu představuje i častá necitlivost těchto cizinek vůči místním tradicím. Západní ženy si mnohdy kvůli pohodlí neodpustí šortky nebo tílka, což v místních vzbuzuje pohrdání a automaticky pak vidí ve špatném světle celý západní svět. V oázách se totiž za vzor ctnosti stále považuje celkové zahalení s nezbytným šátkem na hlavě. Ženy jsou také vidět v ulicích jen přes den – po setmění je jejich místo doma a ven smí vyjít jen v doprovodu příbuzného muže či manžela. 

Poušť, můj domov

Jižní Alžírsko představuje jednu z nejdůležitějších archeologických oblastí na světě. Ani vzrůstající příliv turistů a vědců však neprobudil v místních obyvatelích zájem o kulturní památky. Pohoří Tassili a Hoggar ukrývají unikátní pravěké malby a rytiny zapsané v seznamu UNESCO, které sem jezdí obdivovat lidé z celého světa, zatímco obyvatelé oáz se do hor nevydávají nikdy. Výjimku tvoří místní průvodci, kteří skalní obrazy dobře znají, ale bohužel k nim nemají žádný vztah. Tyto poklady proto zkoumají vědci z Evropy a Ameriky a veškeré publikace o nich vycházejí paradoxně mimo Afriku.

K čemu mají obyvatelé jihu naopak velmi vřelý vztah a co skutečně milují, to je poušť. Krajina, kde žijí, pro ně představuje nejen domov, ale i živou bytost. Znají každý kámen a skálu, přičemž neobvyklé přírodní útvary mají svoje jména a vztahují se k nim mnohé pověsti. Místní nemají mapy ani jim nerozumějí – v terénu se orientují výhradně na základě vizuální paměti, a to i na obrovské vzdálenosti až několika set kilometrů. 

Voda každý druhý den

Tvrdé podmínky pouště donutily lidi přizpůsobit své zvyky, a všichni zde proto žijí velmi úsporně. Tekoucí voda v domácnostech není žádnou samozřejmostí a je k dispozici jen obden, takže ke koupání musí stačit kbelík vody jen několikrát týdně. I v jídle jsou místní velmi střídmí – o velkých obchodech či dokonce supermarketech si mohou nechat jen zdát. V oázách se nachází pouze několik malých obchůdků a tržnic s omezeným sortimentem. Snad proto se zde nesetkáte s obezitou.  

Vybavení běžné domácnosti představuje matrace pro každého člena rodiny, skříňka s televizorem, lednice a kuchyňský stůl. Veškerý život se odehrává na podlaze. Při obědě a večeři sedí rodina v kruhu na koberci okolo mísy s jídlem, ze které nabírají buď rukama, nebo lžícemi. Pokud je mezi hosty muž, jedí ženy v oddělené místnosti. Večer si každý ustele tam, kde se mu chce zrovna spát. V létě si lidé nosí matrace na dvorek a spí pod širým nebem, v zimě nocují doma, protože teplota může klesnout i pod bod mrazu.