Národní park Pirin na jihozápadě Bulharska se za půl století od svého vzniku stal jednou z nejoblíbenějších turistických destinací Balkánu. Důvod je zřejmý – drsná krása krajiny doslova vyráží dech. Při návštěvě tamních vápencových horských hřebenů lze narazit na téměř sedmdesát průzračných ledovcových jezer, spoustu vodopádů i dosud neprozkoumaných jeskyní. Místní rozlehlé louky a pásy jehličnanů navíc poskytly prostor pro zrod zcela unikátního ekosystému. 

Mluvíme-li v číslech, pak v tomto národním parku nalezneme 1 315 druhů rostlin, mezi nimiž nechybí 86 endemitů Balkánu a 17 druhů rostoucích pouze v Bulharsku. Fascinující jsou zejména mohutné borovice staré až 500 let, které se tyčí do téměř padesátimetrových výšek. Při obdivování přírody se ovšem turisté musejí mít na pozoru – kromě 159 druhů ptáků obývá oblast také mnoho velkých savců, včetně medvědů hnědých a vlků. 

Perunovo sídlo 

Toto unikátní přírodní dědictví se stalo národním parkem v roce 1963, tehdy ovšem ještě pod názvem Vichren podle nejvyššího vrcholu tamního pohoří. Mytologie pak zmíněnou horu považuje za sídlo pohanského boha nebes Peruna. Současné jméno nese chráněná krajina od roku 1976, kdy došlo k jejímu rozšíření na 27 tisíc hektarů; v roce 1987 se park definitivně rozrostl na 40 tisíc hektarů. Neustálé zvětšování chráněného území souvisí mimo jiné se značným nárůstem turismu. Především v 80. a 90. letech vyrostla v těsném sousedství nedotčené krajiny národního parku mnohá lyžařská střediska a sjezdovky, a to v podstatě mimo jakoukoliv zákonnou kontrolu. 

Do panenské přírody necitlivě zasáhl zejména průmyslový růst rychle se rozvíjejícího města Bansko s množstvím hotelů a rekreačních středisek. Pirin však ohrožuje také nezákonná těžba dřeva a pytláctví nebo používání skútrů a čtyřkolek.

Je neděle a v Rangúnu je klid. Nejvíce to žije v čajovnách. Místní lidé – Barmánci, Indové či příslušníci některé z více než 130 etnických menšin – posedávají u malinkatých stolečků a popíjejí. Na každém stole je zdarma k dispozici termoska s čínským zeleným čajem, který si můžete nalít, než vám donesou skutečný barmský černý čaj s kondenzovaným mlékem. 

Zlatá stúpa s Buddhovým vlasem

Jako každou neděli nosí lidé do jedné z desítek pagod ve městě obětní dary k Buddhovým nohám. Největší „frmol“ panuje u Šweitiguomské zlaté pagody, kterou místní buddhisté považují za svůj nejcennější monument, neboť je zde ukryt pramen Buddhových vlasů a další významné relikvie. Dva a půl tisíce let stará Zlatá stúpa měří na výšku 110 m a ze všech světových stran k ní vedou dlouhé schody. Podle buddhistické tradice si již u vstupu na schodiště musí návštěvníci zout boty. Kromě modlení zde věřící oblévají sochu Buddhy vodou a vyslovují u toho svá přání. Jde o tradiční rituál, který uvidíte ve všech pagodách a buddhistických chrámech napříč celou zemí. Podobně kouzelnou moc má prý také bušení do obrovských zvonů umístěných okolo stúpy. 

Před západem slunce se kolem zlaté pýchy Rangúnu hromadně zametá prach. Ženy i muži odění do dlouhých sukní, tzv. sarongů, obcházejí s košťaty v rukou celou stúpu, jako by šlo o jakési společenské setkání. V tu dobu se pagoda zahaluje do nejkrásnějšího hávu: poslední sluneční paprsky totiž dopadají na stovky zlatých desek a přesně na 4 531 diamantů. Ten nejdražší, 72karátový obr, je umístěn na samém vrcholu.

Pohled do soukromí 

Se západem slunce a zametením prachu ale život v Rangúnu nekončí – spíš naopak. Ve stáncích můžete ochutnat nejrůznější pokrmy a kterýkoliv prodejce vám mačetou ochotně rozbije kokosový ořech plný chladného mléka. 

Všechny dveře i okna se otevírají dokořán. Je nejteplejší měsíc v roce, duben, a v Rangúnu panuje čtyřicetistupňové horko. Jako všude v jihovýchodní Asii, i zde má pojem „soukromí“ úplně jiný význam, než na jaký jsme zvyklí. Není tak problém nahlédnout do pokoje, kde září televizní obrazovka a domácí sedí okolo na zemi. Paradoxy rozvojového světa. 

Přesto došlo v Barmě k velkému obratu a lidé už nesledují média ovládaná vojenskou juntou. Po doplňujících volbách se do parlamentu dostalo 42 zástupců opoziční strany Národní liga za demokracii a s nimi i disidentka Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny za mír z roku 1991, kterou junta držela dlouhá léta v domácím vězení. 

Hodinková ulice

Než se v Rangúnu vrhnete do nakupování, je dobré se seznámit s místním obchodním systémem. Pokud si chcete obstarat třeba hodinky, musíte znát ulici, na které je prodávají – každá ulice totiž nabízí konkrétní zboží. „Hudební nástroje? Ty budou na jednapadesáté nebo třiapadesáté, asi spíš vlevo,“ vysvětluje zdejší prodavač a záhy se dozvídám, že nejlepší jogurty jsou zase na rohu 36. a Mahabandoola Garden Street, jen několik metrů od Suleonské pagody. I ta, stejně jako Šweitiguomský svatostánek, září zlatým leskem, a dokonce se o ní traduje, že je ještě starší než známá stúpa. 

Zájemci o barmskou minulost by neměli minout koloniální vilu kousek od jezera Kandawgyi. Žil v ní generál Aung San (otec Su Ťij), který nesl hlavní zásluhy na nezávislosti Barmy. Jejího vyhlášení se ale nedožil – v roce 1947 byl zastřelen. Po dlouhá léta se vila, přeměněná na muzeum, otevírala jen na pět hodin jediný den v roce, a to 19. července u příležitosti úmrtí tehdy pouze dvaatřicetiletého hrdiny. Od loňského března má však muzeum otevřeno celoročně, a tak jsem i v dubnu mohla obdivovat knihovnu se dvěma stovkami knih nebo jídelnu, jejíž stěny zdobí nespočet fotografií. 

Ačkoliv Charkov a obležený Doněck dělí necelých tři sta kilometrů, vypadá to, jako by v prvním zmíněném městě existoval jiný svět. Centrum Charkovské oblasti tepe životem a rozvíjí se závratným tempem. Brzy by tak mohlo rozšířit řady nejmodernějších evropských metropolí. S otevřenou náručí však vítá své návštěvníky již nyní. V roce 2012 se Charkov zařadil mezi hostitelská města mistrovství Evropy ve fotbale a na nezájem diváků si organizátoři rozhodně nemohli stěžovat. Místní sport milují a vytvářejí fotbalovému týmu Metalist, hokejovému Dynamu i volejbalovému Lokomotivu skvělou kulisu. 

Stejně jako celá Ukrajina však Charkov stále zůstává místem propastných rozdílů. Při čekání na přechodu uvidíte nejnovější model „vytuněného“ Mercedesu a za ním oprýskanou Volhu s neurčitým rokem výroby. Před výlohou luxusního butiku žebrají babičky a polehávají toulaví psi. O kousek dál se vedle upoutávky na nejnovější hollywoodský trhák vyjímá billboard oslavující rudoarmějce a hrdiny Velké vlastenecké války. 

Krátká historie 

Severovýchod Ukrajiny už od středověku protínaly důležité obchodní trasy spojující Moskvu a ruská knížectví s Krymem, Balkánským poloostrovem či Kavkazem. Pozůstatky skythského a sarmatského osídlení však sahají až do doby bronzové. Historie Charkova jako města je nicméně poměrně krátká. První sídla se v rovinaté stepi, poblíž soutoku řek Uda, Lopan a Charkov, datují do roku 1654. Tehdy v oblasti probíhalo kozácké povstání za nezávislost Ukrajiny na Polsku, jemuž velel národní hrdina a velmi krutý válečník Bohdan Chmelnický. V místě dnešního Charkova vznikla pevnost, jež měla bránit jižní hranice Ruské říše. Kolem později vyrostlo město, které pod ochranou moskevských knížat prosperovalo z čilého obchodního ruchu. 

V dalších staletích se Charkov rozvíjel obdivuhodným tempem. V roce 1765 se stal hlavním městem ruské části Ukrajiny. O čtyřicet let později zde byla založena první univerzita na ukrajinském území, od roku 1812 vycházely první národní noviny s názvem Charkovský týdeník. V 19. století se objevila železnice, tramvaje či moderní kanalizace a vyrostlo množství továren i průmyslových podniků. 

Bašta sovětského pokroku 

Nicméně zároveň Charkov podléhal silným rusifikačním vlivům a později především sovětizaci. Mezi lety 1919 a 1934 byl hlavním městem Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR), poté však Stalin přesunul centrum moci do Kyjeva. Čistky a velký hladomor počátkem 30. let si vybraly krutou daň i na charkovském obyvatelstvu, přestože následky nebyly tak devastující jako jinde. Na rozdíl od ostatních částí země zde totiž Sověti potřebovali lidskou sílu na nohou, aby zachovala v provozu životně důležité uhelné doly a továrny – zejména Malyševovy závody produkující lokomotivy, turbíny, motory a tanky. 

Během druhé světové války zasáhly město čtyři mohutné bitvy a proměnily ulice v sutiny. Nacistická okupace mezi říjnem 1941 a únorem 1943 si vyžádala desítky tisíc životů. Po skončení konfl iktu vyrostl Charkov znovu téměř od základů. Stavební boom přitom posloužil coby vzorný příklad sovětského pokroku. Výzkumná střediska a továrny se rodily jako houby po dešti a z města se stalo třetí nejvýznamnější vědecko-technické a průmyslové centrum SSSR, přirozeně po Moskvě a Leningradu. Díky proudícím financím se ukrajinská metropole dočkala mimo jiné dvou letišť, metra (dnes má tři trasy a 29 stanic) a několika vysokých škol. 

Také po vzniku nezávislého státu si Charkov udržel výsostné postavení a bouřil se, když musel výrazně doplácet do státního rozpočtu na chudší regiony. Mimo jiné to pak ovlivnilo nepokoje, které město zachvátily počátkem roku 2014: atentátník postřelil oblíbeného starostu, rozvášněný dav zaútočil na radnici, bývalou premiérku Julii Tymošenkovou osvobodili revolucionáři z místní vězeňské nemocnice… 

Železobetonový unikát 

Centru Charkova dnes dominuje náměstí Svobody – jedno z největších na světě. Nachází se zde řada hotelů, barů a restaurací, radnice, dvě univerzity, knihovna, park a nezbytný monumentální pomník V. I. Lenina. V severozápadní části se pak tyčí Palác průmyslu a budova Deržpromu. Železobetonová stavba z časů Stalina má daleko k označení architektonický skvost, přesto se jedná o světové unikum: Na rozlehlém konstruktivistickém komplexu dokončeném v roce 1928 pracovalo pět tisíc dělníků. S výškou 63 m držela budova primát v celém SSSR, na její konstrukci se spotřebovalo přes 9 000 t oceli a 40 000 m² skla. Za války se nacisté pokusili vyhodit pýchu sovětského stavitelství do povětří, ale bez úspěchu: kolos zaujímající celkem 10 760 m² se nehnul ani o píď. 

Náměstí i celé centrum protíná Sumská ulice, pulzující třída s bujarým nočním životem. V ukrajinské metropoli však neuvadá ani život duchovní: například v roce 2007 zde vietnamská komunita nechala vybudovat vůbec největší buddhistický chrám v Evropě. Milovníkům kultury pak Charkov nabízí sedm velkých operních a divadelních sálů, šest muzeí a osm desítek knihoven. 

Věže, kříže, kupole 

Co se týče pravoslavných svatostánků, lákají všechny bedekry do Pokrovského chrámu: byl dokončen roku 1689 jako součást tehdejšího městského opevnění, a to ve stylu tzv. kozáckého baroka s mnoha specifickými prvky, například dekorativními štíty, pilastry a portály. Jeho zlaté kupole zalité sluncem a malebně zdobený interiér dodnes nabízejí úchvatnou podívanou. U východu se navíc prodává lahodné pečivo, jehož vůně se line do širokého okolí. Blagoveščenská katedrála z konce 19. století pak představuje nejvyšší ortodoxní chrám na světě – její zvonice se tyčí do výšky 80 m. Uspenská katedrála a chrám Nanebevzetí panny Marie zase vábí pozlacenými kupolemi a prosluly především skvělými varhanními koncerty. 

V Charkově najdete bezpočet parků a lesíků. Nejznámější je park Gorkého, který nabízí mnohé pouťové atrakce včetně ruského kola, ale ukrývá i řadu malebných jezírek, a láká tak k romantické procházce. Zamilované páry potkáte také v parku Vítězství u Zrcadlové fontány, která figuruje na seznamu UNESCO a neodmyslitelně patří k symbolům města. V létě se můžete vypravit pár kilometrů jižním směrem na předměstí Bezljudivka k Nahorivskému jezeru, které vás překvapí čistou teplou vodou a písečnými plážemi. 

Ať se stoly prohýbají! 

Chcete-li podlehnout svodům místní gastronomie, vyzkoušejte boršč a v létě přijde vhod i studená okroška – polévka z kefíru, smetany, koření, zeleniny a ryb či hovězího. Jako hlavní chod doporučujeme vareniky, tedy taštičky plněné bramborami, zelím, sýrem, houbami – zkrátka čím je libo. Jako dezert se pak na stole objevují třeba mlynci (ruské bliny) neboli palačinky: nejčastěji se podávají zavinuté do taštiček a plní se čímkoliv od ovoce až po kaviár. Nezapomeňte ochutnat i populární kvas – sladkokyselý šumivý nápoj hnědé barvy, bohatý na vitamin B. Ovšem pozor: rychle zalepí žaludek, takže jej nelze pít po litrech jako klasické pivo. Stejně tak se nevyplatí přehánět to s „gorilkou“, čímž nemyslíme laškování s lidoopem menšího vzrůstu, ale konzumaci nadměrného množství ukrajinské kořalky.