Tunis je dnes nejbohatší zemí severní Afriky. Ženy zde mají větší práva než kdekoliv jinde v této oblasti. Místní muslimové patří k nejliberálnějším na světě. Čile se daří obchodu i turismu. Právě tady pak před čtyřmi lety začalo tzv. Arabské jaro, které se jako vlna rozlilo do okolních zemí ovládaných autoritářskými prezidenty. A zatímco Libyi a Sýrii uvrhly nepokoje do krvavého chaosu, Tunisané vše vyřešili mírumilovně: první svobodné volby vynesly k moci islámsky umírněnou, středně pravicovou stranu – jakousi tuniskou verzi křesťanských demokratů.

Politický klid dává do budoucna naději na velkou prosperitu. Téměř se zdá, jako by Tunis svou mentalitou ani nepatřil do regionu a spíše vypadl z jakéhosi jiného světa. A do jisté míry je to skutečně pravda. Ačkoliv je zdejší obyvatelstvo arabského (a částečně berberského) původu, jeho historické kořeny neoddělitelně prorůstají antickou minulostí. Na místě dnešního tuniského hlavního města totiž kdysi stávalo nejdříve punské a později i římské Kartágo.

Podnikaví mořeplavci

Když na severní pobřeží Afriky dorazili před třemi tisíci let Féničané (Římané jim říkali Punové), našli zelenou a úrodnou zemi. Severní Afrika tehdy vůbec nepřipomínala dnešní polopouštní oblasti – klima se v té době mnohem více blížilo jižní Evropě s jistotou sklizně ovoce i obilí dvakrát do roka. Národ námořníků a obchod níků teritorium velmi rychle kolonizoval a postupně vytlačil původní Berbery do méně úrodných lokalit hlouběji na jih.

Féničané založili na příhodném místě v dobře chráněné zátoce město – a tak povstalo Kartágo, které díky řemeslnickému umu, námořní zdatnosti a obchodnické nátuře místních obyvatel během pouhých několika generací vyrostlo v největší metropoli oblasti. Na vrcholu moci mu prý podléhalo na tři sta jiných měst na obou stranách Středozemního moře. V jeho ulicích stály velkolepé chrámy i honosné veřejné budovy, hradby neměly konkurenci a bez svolení kartaginského loďstva nesměla vyplout ani rybářská bárka.

Osudná válka s Římem

Střet se vzrůstající mocí Říma bohužel představoval logické vyústění situace. Následovaly tři války a sto let intenzivního krveprolití, v němž se střetly dva kolosální, ale z principu zcela rozdílné systémy. Kartáginci sázeli na sílu obchodu a námořnictva, politické aliance a žoldnéře. Řím kontroval občanskou armádou založenou na pěchotě, bojovností a také genialitou svých inženýrů. Kartágo boj nakonec prohrálo – Římané ho srovnali se zemí tak dokonale, že z něj nezůstal jediný sloup. Poté v dané oblasti na jiných místech založili vlastní kolonie, ale záhy se ukázalo, že poražená metropole disponovala zdaleka nejvýhodnější polohou, a tudíž se vrátili.

Obnovy města se chopil samotný Julius Caesar a jednalo se o projekt vskutku velkolepý. Byly položeny základy nového monumentálního sídla vybudovaného po římském vzoru. Centrální vrcholek Byrsa, kde stávala hlavní kartaginská Citadela a odkud kdysi Hannibal vyrážel válčit s Římem, ověnčily nové administrativní budovy. Okolo vyrostly lázně, náměstí a tržiště. Během pouhých sta let povstalo Kartágo z ruin a stalo se po Římu nejlidnatějším a nejokázalejším městem světa.

Velkolepý akvadukt

V samotném Kartágu, které tvoří předměstí hlavního města Tunis, dnes už mnoho neuvidíte. Dochovaly se například obrovské cisterny, které pro město schraňovaly vodu; co však chybí tady, najdete na jiných místech. K nejvíce fascinujícím památkám patří 190 kilometrů dlouhý akvadukt, jenž do Kartága přiváděl vodu z hor. Ačkoliv je na mnoha místech přerušený, stále podél něj můžete putovat dlouhé desítky kilometrů až k pramenům, z nichž se čerpala voda. Stavba patří ke geniálním inženýrským počinům antiky a díky nezměrné dřině mnoha otroků vyrostla za pouhých jedenáct let. Jak dlouho asi potrvá, než dokážeme kompletně opravit jen o málo delší dálnici D1…

Milovníci ruin pak zažijí chvíle nekonečného štěstí v oblasti města Thuburbo Majus. Přestože leží pouhých šedesát kilometrů od Tunisu, na turistu zde téměř nenarazíte. Zato vás čekají hodiny toulání se mezi velmi dobře zachovanými chrámy, lázněmi i domy obyčejných řemeslníků. Sáhnout si můžete na cokoliv, nenajdete tu žádné bariéry ani hlídače – něco podobného je v Evropě nemyslitelné.

Krásné arény smrti

K největším lákadlům ovšem patří místní amfiteátry. Místa, kde prolévali krev gladiátoři, otroci i vyhladovělé šelmy, vyzařují zvláštní mystické kouzlo, které vzrůstá úměrně kvalitě, v jaké se aréna dochovala. Tuniský amfiteátr El Džem představuje po římském Koloseu a amfiteátru v Capui třetí největší stavbu svého druhu na světě – a možná úplně nejzachovalejší. Můžete se nejen projít po písku arény, ale také kobkami, kde trávili odsouzenci poslední chvíle před smrtí či odkud vycházeli profesionální baviči krvechtivých davů. Dochovalo se mnoho schodů i chodeb, po nichž proudily davy diváků. Do ochozů El Džemu se pohodlně usadilo na 35 tisíc lidí a fantastická akustika zajišťovala, že jim neunikl jediný výdech (či smrtelný výkřik) dole v aréně. Žádný div, že tvůrci filmu Gladiátor natočili mnoho klíčových scén právě zde.

Druhý velký amfiteátr se nachází v Uthině a na rozdíl od jeho slavného a hojně navštěvovaného kolegy, který se dočkal spíše jen kosmetických úprav, jej tuniští archeologové kompletně znovu postavili z kamenů, jež na místě našli. Podobný proces by v podmínkách české památkové péče nejspíš narazil, ale Tunisané podobnou „útlocitností“ netrpí. Můžete tak bloumat nádhernou stavbou, která z čelního pohledu budí dojem, že ji Římané postavili teprve včera. A jelikož většina turistů nevytáhne paty z hlavního města, budete opět pravděpodobně jedinými obdivovateli památek v okruhu mnoha kilometrů.

Muzeum Bardo

Pokud se však přece jen rozhodnete v Tunisu zůstat, můžete si vybrat z mnoha zajímavých věcí k vidění. Nejlepší je začít v národním muzeu Bardo: na rozdíl od toho českého, jež pokrývá celý vývoj naší země, se tuniská instituce soustředí téměř výhradně na nejslavnější epochu zdejších dějin. Kolekce římských mozaik a soch v expozicích vás ohromí. Už ve vstupní dvoraně budete muset zaklonit hlavu, abyste obsáhli obrovitou, patnáct metrů vysokou mozaiku.

Rozhodně si užijete také půvabnou kolekci bronzových soch zobrazujících boha Hermafrodita, krásného stvoření s dobře vyvinutým poprsím a zcela funkční pánskou výbavou. V římském světě velmi oblíbený motiv uváděl ještě počátkem 20. století mnohé kurátory západních muzeí do rozpaků, a sochy tak často „fasovaly“ na ohanbí cudné fíkové listy. Po ničem takovém není v místním národním muzeu ani památky – další důkaz příjemného tuniského liberalismu. Po památkách Egypta patří zmíněná instituce k tomu nejlepšímu, co lze na severu Afriky vidět.

Z uspěchaného, přecpaného a upoceného hlavního města Colomba je příjemné brzy utéct za mírným klimatem na centrální vrchovině Šrí Lanky. Horké tropy postupně střídají zelené kopce protkané čajovými plantážemi. Při stoupání po trati postavené ještě za doby britského koloniálního impéria vlak neustále zpomaluje, až se v některých místech plouží jen želví rychlostí patnácti kilometrů v hodině.

Turisté si obyčejně kupují lístek do vyhlídkového vagonu první třídy, který je upraven pro sledování úchvatných scenérií za okny, nebo berou alespoň druhou třídu. Dopravní masochisté pak mohou zkusit o pouhých pár rupií levnější cestu ve třetí třídě, kde si však nejspíš vůbec nesednou, přičemž budou mít problém se i jen nepatrně pohnout či protáhnout. Hlavně na začátku čtyřhodinové jízdy se dav v uličce mačká v takovém sevření, že je jakýkoliv pohyb téměř nemožný. A na uvolňování míst starším se tady nehraje: pokud se letitá babička dokázala vyškrábat po vysokých schůdcích do vlaku, vydrží určitě hodinu nebo dvě stát spolu s ostatními nešťastníky v přecpané uličce.

Posvátný Buddhův chrup

Vstupní bránu do šrílanských hor tvoří kulturní centrum Sinhálců, město Kandy. Spočívá v klínu stále zelených kopců a v jeho středu se rozkládá nevelká vodní plocha, i když poetiku procházek kolem klidného jezera poněkud ruší silnice vedená po jeho obvodu. Naštěstí zde šílení šrílanští řidiči alespoň mírně krotí své lehce závodnické a sebevražedné choutky v blízkosti posvátné půdy. Nedaleko jezera se totiž srocují houfy místních ve slavnostním bílém oděvu a nakupují lotosové květy, aby je mohli položit na oltář v chrámu Buddhova zubu.

Náboženskému zápalu neubírá na intenzitě ani fakt, že část chrupu slavného zakladatele buddhismu tady stejně neuvidíte. Nejposvátnější šrílanská relikvie se veřejně vystavuje pouze při zvláštních příležitostech. Navíc zlí jazykové tvrdí, že v chrámu neschovávají zub světce, ale spíš nějakého zvířete, pravděpodobně buvola – je totiž neúměrně velký.

Chlupatá slůňata

Mezi lákadla v okolí Kandy patří botanická zahrada ve městě Peradeniya, čajové plantáže a fabriky, ale hlavně sloní útulek v Pinnawale. Nikde jinde na Šrí Lance neuvidíte tolik slonů pohromadě – žije zde více než osmdesát dospělých jedinců a slůňat. Jedná se v podstatě o sloní zoo, kde se zvířata pohybují volně, ale v případě potřeby je ošetřovatelé (tzv. mahauti) popoženou ostrým bodcem z dosahu návštěvníků.

Toužíte-li hladového chobotnatce nakrmit kusem melounu nebo se projet na jeho hřbetě, musíte si připravit další peníze, neboť tyto doplňkové aktivity nejsou zahrnuty v ceně vstupenky. Můžete však sledovat, jak se malá slůňata (velká jako člověk) cpou listím nebo hltají litry mléka z velkých kojeneckých lahví, jež jim nabízejí mahauti. Při krmení si můžete na slůňátko také sáhnout, přičemž zjistíte, že má malý chobotnatec dlouhé a silné chlupy, které znemožňují dotknout se přímo jeho kůže.

Jak se koupe stádo slonů

Hygiena se nesmí podceňovat, a proto se sloni z Pinnawaly chodí dvakrát denně koupat do blízké říčky Ma Oya. Mahauti nejdříve shromáždí celé stádo a vedou jej přes vesnici k vodě. Pro zdejší obyvatele to znamená malé zemětřesení, následované houfem dychtivých turistů s fotoaparáty, kteří by mohli snadno konkurovat kdejakému paparazzimu. I přes všetečné objektivy kamer si však chobotnatci svou koupel náležitě užívají: někteří si lehají na bok, aby se mohli co nejvíce ponořit do chladivého proudu, jiní nasávají chobotem vodu, načež se sami postříkají.

Pokud toužíte pozorovat slony v opravdové divočině, můžete navštívit některý z přírodních parků či rezervací, jako je například Yala, Udawalawe (v zimě) nebo Minneriya (v létě). Možná ani nebudete muset platit vstupné, a poštěstí se vám zahlédnout divoká zvířata i podél silnice. Pojedete-li tuk-tukem (tedy motorizovanou tříkolkou, která se obvykle používá jako taxi), řidič vám určitě rád na chvíli zastaví, abyste mohli tlustokožce z úctyhodné vzdálenosti obdivovat.

Kdo nám pošlapal horu?

Z Kandy se můžete vydat také na „šrílanský Říp“, tedy na Adamovu horu. S významným poutním místem všech čtyř hlavních náboženství ostrova se pojí množství legend a pověstí. Příběhy se točí především kolem podivného skalního útvaru na vrcholku, který připomíná otisk nohy. Podle buddhistů patří posvátná šlépěj Buddhovi, jenž na horu vkročil předtím, než dosáhl nirvány. Hinduisté pro změnu tvrdí, že jde o stopu boha Šivy, ovšem podle muslimů ji zde zanechal Adam po vyhnání z ráje a křesťané přidávají svou trošku do mlýna verzí o šlápotě svatého Tomáše.

Proto na vrcholek každoročně směřují zástupy věřících, přičemž se tradičně vydávají na cestu v noci, aby k cíli dorazili za svítání. Kromě východu slunce a posvátné šlépěje pak mohou obdivovat i magický stín, který hora vrhá: má podobu trojúhelníku, přestože kopec samotný je spíš nepravidelného tvaru. Po ránu pak halí uchvacující výhled mraky. V poutní sezóně od prosince do května zabere zdolání tisíců schodů na vrchol i sedm hodin, neboť je třeba se neustále proplétat mezi ostatními poutníky. Zácpu při stoupání však kompenzují stovky světel podél stezky a stánky s čajem, jež lákají k malé zastávce.

Pět tisíc schodů na vrchol

Pokud se nahoru vydáte mimo sezónu, budou vám při výšlapu dělat společnost pouze místní psi. Nepotřebujete tak službu průvodců – zdejší oříšci budou štěstím bez sebe, budou-li vás moct doprovodit až na vrchol. Kromě toho se budete se psí stráží cítit bezpečněji, až půjdete po nekonečných schodech vzhůru obklopeni absolutní tmou a zvuky džungle. Na pusté noční stezce nejspíš narazíte na jedno či dvě stanoviště, kde bude čekat buddhistický mnich, aby vám požehnal na cestu. Nezapomeňte, že za to očekává nějaký menší obolos.

Nám cesta na Adamovu horu netrvala mimo sezónu ani tři hodiny, takže už před rozbřeskem kolem páté ranní mrzneme na vrcholku. Mrholí, a kvůli mrakům tudíž nejspíš neuvidíme tajemný stín ani úchvatné panoráma. Jakmile první paprsky zaženou tmu, naskýtá se nám skutečně neopakovatelný pohled na spoustu mlhy. Jasné počasí zde totiž mimo poutní období představuje malý zázrak.

Jako Brad Pitt

Kromě přírodních a historických skvostů na vás na Šrí Lance čekají i velmi přátelští obyvatelé. Lidé mimo uspěchané hlavní město Colombo se na cizince usmívají a často vyzvídají, odkud přijeli a kam se v jejich zemi chystají. Přestože se mnoho místních dává s turisty do řeči cíleně, aby jim pak vnutili vlastní služby či inkasovali provizi za doporučení služeb svých známých, spousta Šrílančanů si chce skutečně jen popovídat. Drobotina ožije při pohledu na světlé vlasy nebo modrou či zelenou barvu očí zahraničních cestovatelů, protože domorodci mají až na výjimky vlasy tmavé a oči černé nebo kaštanově hnědé. Jistý světlovlasý turista z Nizozemí prohlásil, že se prý na Šrí Lance cítí jako Brad Pitt…