Ostrov Capri je možné navštívit z mnoha důvodů. Tím zřejmě nejhorším je podlehnout svodům cestovní kanceláře a objednat si tam jednodenní výlet uprostřed turistické sezóny. Nešťastník unášený dravou řekou ostatních turistů uličkami rozžhaveného, přecpaného a předraženého městečka Capri pak cestou zpátky na trajektu do Neapole či Sorrenta usilovně přemýšlí, co je na tom kusu skály v Tyrhénském moři až tak skvělého.

Že by proslulá modř jeskyně Grotta Azzurra? Zážitek z efektu slunečních paprsků, odrážejících se od mořského dna v jeskyni, do které se lze dostat jen úzkým otvorem z moře, je ohromující. Pár minut úžasu, přesně odměřený lodníkův popěvek a už už zase ven, aby mohly dovnitř další a další čluny. Ano, hlavní turistická atrakce ostrova Capri určitě za vidění stojí, ale to skutečně podstatné ostrov ukrývá někde úplně jinde. Vlastně neukrývá, stačí se jen pořádně dívat.

Pěšky či lanovkou

Capri je mýtus, symbol zašlé slávy, cíl lovců ozvěn Dolce vita – zmizelých časů sladkého života z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Celebrity, kabriolety s kráskami v šátcích, superelegantní motorové čluny Riva z mahagonového dřeva, to vše ke Capri kdysi patřilo – a dnes je povětšinou pryč. Capri ovšem za objevení pořád stojí, protože pod pouťovou fasádou stále ukrývá lecos z toho, co sem už od pradávna přitahovalo vladaře, boháče i nevyléčitelné romantiky.

Možná budete mít štěstí a vykročíte na ostrov z paluby vlastní jachty. Ale spíš vás na betonové molo přístavu Marina Grande vyplivne ze svých útrob trajekt z Neapole či rychlý dopravní katamarán z nedalekého ostrova Ischia. Tváří v tvář impozantním bílým skálám, jež ostrovní krajině dominují, pak máte dvě možnosti. Buď se nechat až skoro na náměstí v centru městečka Capri vyvézt lanovkou, která tak trochu připomíná tu pražskou na Petřín. Nebo jít pěšky.

Stoupání po Via Don Giobbe Ruocco vám možná po chvíli přestane připadat jako dobrý nápad. Jméno té ulice sice zní honosně, ale ve skutečnosti jde o úzkou asfaltku, vinoucí se v serpentinách mezi zahradami, kde se chodec necítí zrovna nejlépe. S projektováním chodníku se tu očividně nikdo nezdržoval a řidiči žlutých ostrovních autobusů řežou ostré zatáčky s temperamentem vskutku italským...

Trocha nepohody je ale vykoupena zdánlivě banálním, přesto docela důležitým poznatkem. Zahrady se záhony rajčat, sušící se prádlo, poštěkávající psi za plotem a otřískané fiaty připomínají, že na ostrově bydlí také „normální“ lidé. A že všechny ty hotely, kavárny či butiky na přeplněných promenádách živí spoustu ostrovanů, pro které je ohromující výhled na neapolský záliv se siluetou Vesuvu součástí každodenního ranního espressa. Úlevné zjištění, že Capri skutečně nejsou nějaké bizarní kulisy z Felliniho filmu, pak člověku přece jen usnadní ten zbývající kus cesty vzhůru do centra městečka.

Capri a Anacapri

Ostrov Capri není velký. Délka necelých sedm a šířka zhruba tři kilometry umožní zdatnějšímu chodci pohybovat se v jeho uličkách i po strmých srázech pěšky, přestože je tam poměrně hustá síť autobusové dopravy. Tu lze jen doporučit, protože je poměrně levná, její systém je přehledný a na zastávku dřív nebo později vždycky narazíte. Na povalování se na pláži není ostrov tím pravým místem, i když přinejmenším v přístavu Marina Piccola pláž najdete.

Mnohem snadněji než azurovému moři lze však propadnout kouzlu z všudypřítomného doteku dějin. Stopami dávné i novodobé historie je ostrov doslova prosáklý. Nenabízí však žádné klasické turistické trasy po památkách. Abyste si jeho inspirativní atmosféru skutečně užili, je třeba alespoň pár věcí vědět předem.

V současné době obývá ostrov asi patnáct tisíc stálých obyvatel, soustředěných především do městeček Capri a Anacapri. Centrem ostrova a nejnavštěvovanějším místem je právě Capri, jehož domy začínají nad Marinou Grande a jehož centrum se přelévá přes vrchol ostrova na druhou stranu k Marina Piccola. A cestou k ní je možné pokochat se na některé z vyhlídkových teras pohledem na faraglioni, malebnou trojici skalních útesů, vyrůstajících z moře.

V zákrutách uliček v centru Capri se můžete toulat třeba několik hodin. Klidně zapomeňte na všechny krámky se suvenýry, kavárny či pizzerie, do nichž vás budou posílat cedule či prospekty cestovních kanceláří. Mnohem zajímavější je nahlížet přes zídky domů, procházet uličkami mezi hotely a představovat si, kdo slavný a známý v nich kdy bydlel, propadat nostalgii ošlapaných schodišť, vedoucích do zarostlých zahrad a snažit se rozluštit nápisy na zašlých pamětních deskách.

Slavné domy

Obliba ostrova coby luxusního letoviska se datuje už od dob starého Říma. Ostatně ruiny římských vil patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem ostrova. Na to, proč se ostrov jmenuje Capri, existují přinejmenším dvě možná vysvětlení. Jedno z nich vidí kořeny názvu v řeckém slově kapros, které znamená divoké prase. Podle druhé teorie, obecně považované za pravděpodobnější, je původ názvu ostrova ve slově capreae, což je latinský výraz pro kozy. Pro první hovoří poměrně bohaté nálezy kosterních pozůstatků divokých prasat na ostrově, pro druhé zas to, že Kozím ostrovem Capri nazývali už staří Římané. Dávnou historii ostrova potvrzují už záznamy z dob císaře Augusta, které popisují nálezy kamenných zbraní a údajných kostí obra při hloubení základů pro císařovu ostrovní vilu. Moderní archeologické výzkumy pak datují počátky osídlení na Capri do neolitu a doby bronzové. Císař Tiberius, který na ostrově vystavěl řadu vil, se na Capri dokonce trvale odstěhoval. Zůstaly tam po něm ruiny proslulé Villa Jovis na severovýchodním výběžku ostrova.
Po pádu římského impéria trpěl ostrov několik set let nájezdy pirátů či osmanských dobyvatelů a za napoleonských válek se proměnil v dobře opevněnou námořní základnu. Při jejím budování ovšem značně utrpěly tamní památky z dob římské říše.
Ještě předtím však propadl okouzlení z ostrova francouzský starožitník Jean Jacques Bouchard. Ten pobýval na ostrově v 17. století, ale až publikování jeho zápisků o Capri v roce 1850 přitáhly k ostrovu značnou pozornost.

Seznam slavných umělců či bohatých průmyslníků, kteří si ostrov oblíbili a strávili tam několik měsíců či let svého života, zahrnuje například Clauda Debussyho, Maxima Gorkého či Grahama Greena. Svůj dům měl na Capri německý průmyslník Krupp a svého času i Benito Mussollini. Na ostrově pobývala švédská královna Viktorie a nějakou dobu i Vladimír Iljič Lenin. Už v devatenáctém století považovali Capri za relativně bezpečné a svobodné místo i lesby a gayové, kteří tam založili malou komunitu. Jedním z nich byl i spisovatel Norman Douglas, který vytvořil jeden z mála existujících popisů života obyvatel ostrova v románu Jižní vítr. Dnes jednu z vil na Capri údajně vlastní zpěvačka Mariah Carey.

Slavným obyvatelem Capri, jehož zpřístupněný dům je dodnes cílem mnoha návštěvníků, byl svého času Axel Munthe, autor proslulé Knihy o životě a smrti. Švédský lékař a humanista byl pro novodobou historii ostrova doslova požehnáním. Ve své knize, která je vlastně beletrizovaným životopisem, popisuje svůj mimořádně zajímavý a dramatický život, který měl už od mládí spojen s Capri. Zamiloval se do ostrova doslova na první pohled, koupil tam pozemek a na něm víceméně vlastníma rukama postavil dům, slavnou Villu San Michele, částečně vystavěnou z fragmentů římských staveb a postupně vybavenou uměleckými díly i archeologickými nálezy. Dům stojí v Anacapri, druhém z ostrovních městeček a vyhledávají ho především lidé, které Muntheho kniha okouzlila a kteří našli v jeho prosté a pozitivní životní filosofii inspiraci. Smutným paradoxem je, že Axel Munthe musel ve stáří svůj milovaný dům i ostrov opustit, protože středomořské slunečné počasí neprospívalo jeho zhoršující se oční chorobě.

Pro čínské komunisty

Jiným proslulým ostrovanem, jehož dům na Capri dodnes přitahuje pozornost, byl italský spisovatel Curzio Malaparte. Ten si v roce 1938 nechal na mysu Massullo postavit dům, který je dodnes považován za jedno z nejskvělejších architektonických děl a nechybí v žádné učebnici architektonických stylů ani v žebříčcích nejdůležitějších staveb v dějinách architektury.

Historie domu je přitom poněkud tragikomická. Ač to zní podivně, koupil Malaparte pozemek na Cap Massullo v době, kdy ho Mussolini nechal zatknout a internovat na ostrově Lipari. Malaparte se rozhodl na Massullo stavět i přesto, že celá oblast Matromania na jižním pobřeží Capri byla už od roku 1922 přírodní rezervací s absolutní stavební uzávěrou. Spisovatel však i přesto požádal o stavební povolení, k němuž přiložil projekt architekta Adalberta Libery. Tento představitel italského racionalismu patřil v oněch letech k oficiálním, Mussoliniho režimem oblíbeným architektům, a zřejmě právě proto Malaparte stavební povolení bez potíží získal. Při samotné stavbě však Liberovu studii výrazně pozměnil a navrhl dominantní prvek stavby, jímž je dvaatřicetistupňové schodiště na terasu. Ať už ho k tomuto zásahu do architektových plánů inspiroval kostel Santa Annunziata na Liparech, jak se traduje mezi historiky architektury, či cokoli jiného, vtiskl Malaparte svému domu zcela jedinečnou podobu. A Casa Malaparte proslavila svého majitele víc než jeho literární dílo.

Spisovatel s výrazně levicovým politickým přesvědčení pak odkázal své ostrovní sídlo čínské komunistické straně. Ta o ně však zájem neprojevila, takže dům nakonec získali Malapartovi příbuzní, kteří vilu nikdy nezpřístupnili a před nájezdy milovníků architektury se brání ploty z ostnatého drátu. Jednu z mála možností, jak nahlédnout dovnitř, tak poskytuje Godardův film Pohrdání z roku 1963. Část této adaptace románu Alberta Moravii s Brigitte Bardotovou a Michelem Piccolim se totiž odehrává právě v interiérech a na terase Casa Malaparte. Slavný červený dům na mysu Massulo je možné obdivovat z moře a každý z mnoha vyhlídkových člunů, které si lze najmout v místních marínách, tam zájemce rád odveze.

Je neděle a většina mužů s náruživým zaujetím sleduje místní fotbalový zápas. Atmosféra na stadionu se nijak zvlášť neliší od nedělních obrázků našich vesnic, v osadě to ale na naše poměry žije přece jen víc. Vesnice je plná lidí, kteří zapáleně diskutují před svými příbytky. Poslední den týdne je určen odpočinku, ale i setkáním a přátelským rozhovorům. Jediný, kdo zřejmě neodpočívá vůbec, jsou prodavači. Rušno je především podél hlavní cesty. Obchodníci vykřikují názvy nejrůznějších dobrot a děti se mne snaží přemluvit, abych si něco koupila.

Kilometry na farmu, kilometry za vodou

V zahradách a na farmách není v neděli nikdo, ačkoli právě zemědělstvím se v regionu živí až 80 % obyvatel. Ugandská vláda podporuje farmáře v tom, aby pěstovali více druhů plodin, protože třeba sezóna ananasů není celý rok. Je výhodné pěstovat ještě například banány, aby lidé mohli mít jistotu, že nezůstanou několik měsíců bez příjmu nebo jídla.

Také učitel Arnold má svůj kousek země, kde pěstuje ovoce a zeleninu. A patří mu i malý hliněný domeček, kde z černých plastových tašek, plných pilin, zbytků kukuřice nebo čiroku, jakoby zázračně vyrůstají jedlé houby. „Na farmu jezdím na kole, jelikož bydlím asi šest kilometrů daleko, a musím tady být každý den,“ říká Arnold. To ale není jediná cesta, kterou musí opakovaně absolvovat. V okolí je totiž nedostatek vody a přehrada je také vzdálená několik kilometrů. Téměř pořád u ní najdete někoho, kdo vodu nabírá do žlutých kanystrů, a pak ji se vším vypětím nese pěšky domů. Na prašné cestě tak potkáte maminy s dětmi uvázanými šátkem na zádech, skupiny dětí s košíky, nebo mladé kluky pohánějící kozy a krávy.

Šikovné ruce a svéhlavá elektřina

Kabale je nejvýše položeným městem země a zároveň je i centrem veškerého dění v regionu. Rána jsou zde ovšem velice pokojná a teprve přes den se v ulicích objeví auta a desítky kol. V Ugandě slouží jako taxíky víc motorky než auta. V Kabale jsou ovšem i tyto stroje z velké části nahrazeny koly, do jejichž pedálů šlapou mladí kluci. Když kráčíte kolem cesty, pokřikují na vás a nabízejí vám odvoz, jako by nechápali, že se chcete projít. A když už pak nějakému zaplatíte za odvoz, povozíte se poměrně dlouho jen proto, aby se vám ta suma nezdála moc přehnaná. Jedinou, vcelku pochopitelnou nevýhodou, je nutnost na úpatí kopce sesednout a nahoru šlapat po svých.

Částečně vezena a z části po vlastních jsem se takto dostala do malinkého, ale velmi půvabného domu paní Phobes. Je jí už 68 let, ale nikdy byste jí tolik nehádali. I v tomto věku pracuje jako učitelka na místní průmyslovce, kde vyučuje šití, batikování a další ruční práce. Cokoli, co dětem pomůže, aby se později samy uživily. I když v tomto oboru je konkurence velká – když projdete hlavní ulicí Kabale, napočítáte víc než 50 švadlen a krejčích. Phobes také vyrábí krásné šperky: „Chodíme se synem do lesa, nasbíráme semínka různých rostlin a pak z nich vyrábíme náušnice nebo náramky,“ usmívá se. Je oblečena do vlastnoručně vyrobených šatů, ozdobena svými šperky. Přes dvě hodiny mi vypráví o tom, co ji v životě potkalo. Manžel jí umřel a později adoptovala Edwina, chlapce, jehož rodiče zemřeli na AIDS. V Ugandě jsou podobných případů tisíce. „Ráda bych vám alespoň udělala sójový čaj, už jste ho někdy měla?“ ptá se Phobes. Brzy ale zjišťuje, že nejde elektřina. Situace velice běžná v celé zemi, pořád ale dokáže Uganďany zarmoutit, když chtějí pohostit návštěvu.

Večerní ruch malého města

V podvečer je město dost živé. Hodně lidí je u zdejší mešity. Islám je v Ugandě hned po křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím, ale náznaky ortodoxního chování budete hledat dost těžko. Po modlitbě hrají kluci fotbal s malým balónem z banánové vlákniny, zatímco podél hlavní silnice se stále obchoduje. Mladý muž s kolem naloženým snad padesátkou ananasů dokáže zákazníkům sladké plody očistit speciální technikou během několika vteřin. Pak už se můžete s chutí zakousnout. Vedle sedí na malém stolečku další mladík se spoustou špinavých a potrhaných bot. Obuvník. Ukazuji mu svůj potrhaný batoh: „Dokážeš to spravit?“ „Určitě, počkej vteřinu,“ odpovídá a ztrácí se v obchodě naproti. Za chvíli je zpátky i s vyspraveným zavazadlem. „Kolik placek denně prodáš?“ ptám se místního pouličního pekaře, který vyrábí čapátí – jednoduché placky jen z mouky a vody. „Asi dvě stě. Ale jsem tady jen večer,“ vysvětluje. Na malé pánvičce otáčí za pomoci papíru horkou placku ve směru hodinových ručiček. Když je do zlatova, zabalí ji do novinového papíru a máte báječnou večeři v přepočtu jen za tři koruny.

Na ploše před největší bankou se kolem šesté shromažďují ti, kteří do města přišli nakoupit a teď se potřebují dostat domů do okolních vesnic. Sbírají je malé bíle dodávky, na které se navěsí všichni, kteří jedou stejným směrem. Podobně vytížená je doprava, kterou většinou mezi městy zabezpečují bílé minibusy. Na jejich dveřích sice je nápis „Schváleno pro 14 osob“, ale řidiči klidně vezmou dalších sedm a pak spolu závodí na silnici, která je široká právě tak pro jedno auto. Evidentně tady platí pravidlo: Raději první v nemocnici, než druhý na silnici.

Když začnete s místními komunikovat, po chvíli máte pocit, že máte stejnou barvu kůže, jste jakoby jeden z nich. „To je moje dcera,“ říká Beatrice, u které jsem v Kabale bydlela několik dní. Řidič se podíval na její ebenově černou a moji bledou kůži a mile se pousmál. Levnější lístek „pro místní“ mi pak prodal bez mrknutí oka.

Las parrandas de Remedios je možná nejstarší, ale zcela jistě nejdivočejší slavnost ze všech kubánských festivalů. V ničem, ale vůbec v ničem nepřipomíná naše vánoční svátky. K parrandě patří bujarý dav lidí na náměstí, velké množství piva a rumu, bubny, trumpety a vlajky, fantaskní alegorické vozy, barevná světlohra a především ohňostrojné rakety. Stovky či spíše tisíce raket odpalovaných po celou noc v oblacích sirného dýmu přímo na náměstí plném lidí.

O kubánských hrdinech

„Che es dios, Fidel motherfucker,“ rázně zhodnotil obě kubánské ikony Ramón. „Proč je Fidel motherfucker?“ ptám se. „Protože tohle už není žádný socialismus,“ pohrdavým gestem rozhodí rukama.

Sedíme v parčíku na náměstí Santa Clary, provinčního hlavního města, z nějž zítra vyrážím do Remedios. Celý parčík je ozvučen hlasitou hudbou z protějšího baru, nacpaného příslušníky zdejší zlaté mládeže, jíž je Ramón zřejmou součástí. Pestrobarevné minisukně přiopilých snědých krásek opravdu nijak nepřipomínají revoluční tradice Santa Clary, u níž kdysi Che Guevara vybojoval svoji nejslavnější bitvu proti Batistově armádě, za což mu zde postavili ohromný pomník ve stylu vrcholného socialistického realismu – Memorial al Che.

Ramón mi ukáže, abych se přisunul blíž k jeho lavičce, na tu moji si ale nepřisedne. Policejní pochůzkáři jsou na každém rohu a riskoval by nepříjemnosti za podezřelý kontakt s cizincem, nota bene zrádným Čechem. „Pravý Cohiby, krabici jen za čtyřicet dolarů, můj bratr totiž pracuje v továrně, kde se doutníky vyrábějí. Mám je kousek odsud,“ pokračuje náhlým tematickým střihem Ramón. „Ne, díky,“ usměju se, „nekouřím.“ Tu větu už mám dobře nacvičenou. „A taxík do Remedios? Jedeš do Remedios, že?“ nevzdává to Ramón. Zpočátku odmítám i laskavý odvoz soukromým žigulíkem Ramónova „nejlepšího kamaráda“, ale po deseti minutách se dohodneme na rozumné ceně. Pepe, jak se tu turistům poněkud pohrdavě říká, je líný a nechce se mu ráno shánět po autobusu. Není ostatně jisté, že nějaký pojede, a když ano, že se do něj dostane.

San Salvador versus El Carmen

Remedios je malé městečko, ležící asi 300 kilometrů východně od Havany, nedaleko atlantského pobřeží. Docela pohledné a rozlehlé náměstí Plaza Martí s dvěma koloniálně-barokními kostely nesměle upomíná na někdejší historický význam města, dnes ukázkového kubánského zapadákova. Poklidná a velmi chudá nuda se však každoročně s přicházejícími Vánocemi začíná měnit v cílevědomé přípravy na vrcholný okamžik obce – festival Las parrandas. V době konání festivalu má Remedios snad jednou tolik obyvatel, kteří se do města sjedou užít si dionýsovskou noc.

Nejsem tady sice jediným zahraničním turistou, ale víc než deset bělob nenapočítám. Tato fiesta naštěstí dosud nepatří mezi kdysi autentické události, které masový zájem turistů proměnil v pseudofolklór. A to začíná být cenné už i na Kubě.

Parranda je vlastně uměleckým trojbojem obyvatelů města. Protagonisty jsou obyvatelé čtvrtí San Salvador aneb Kohouti (podle svého znaku) a El Carmen čili Orli, bojištěm náměstí rozdělené na dvě poloviny. Disciplíny pak stavba světelných věží, jízda alegorických vozů a ohňostroj. Soutěží se o lepší umělecký dojem, který posuzuje nestranná porota. V souladu s důležitostí festivalu se společenský rytmus života v Remedios dělí na půlrok před Parrandou, který je vyplněn přípravou na utkání, a půlrok po Parrandě, v němž se musí důkladně rozebrat, zda byl verdikt poroty spravedlivý.

První je na řadě světlohra. Během odpoledne vztyčí obě soupeřící skupiny na protilehlých stranách náměstí svoji dřevěnou, asi deset metrů vysokou věž, jejíž čelní strana je pokryta barevnými žárovkami.

Mezitím se střed města plní lidmi, kteří se pilně posilují jídlem a především alkoholem, aby byli v nadcházející noci jaksepatří v ráži. Majetnější oblehli jediný funkční bar na náměstí, kde se hlasitým křikem domáhají pozornosti barmanek. Zmocňuje se mě silné déjà vu z raného mládí: je neuvěřitelné, s jak bohorovným klidem si dovedou dvě barmanky kamarádsky povídat a vůbec nevnímat okolí, když na ně ve stejném okamžiku křičí snad třicet žíznivých hrdel, domáhajíce se svého piva v kelímku.

Ti chudší nebo netrpělivější odcházejí do vedlejší ulice, kde se přímo z pojízdných cisteren prodává podezřelý alkohol, kalně-hnědavým vzhledem připomínající ruský kvas. Stánky s pečeným masem, všemožné cetky a dokonce i trička z Číny dávají na chvíli zapomenout na kubánskou chudobu.

Zapomenout na sebe ale nedá intenzivní tlak v močovém měchýři, když už potřetí obcházím náměstí a hledám veřejné záchody. Jsem naivka, žádné tu nejsou, takové detaily organizátoři neřeší, věnují se světelným věžím. Kubánec je naštěstí rozený improvizátor a snadno si pomůže – postaví se ke kostelu a močí spolu s dalšími dvaceti sousedy přímo na jeho zeď. Stydlín pepe takového rouhačství schopen není a běží aspoň na konec ulice.

Blik! „Uaááá!“ Se soumrakem se rozsvěcuje první věž, po chvíli září i její konkurentka. Na věžích blikají stovky žárovek, světelné plochy mění své barvy a vytvářejí roztodivné obrazce. Jdu nahlédnout na vnitřnosti téhle bizarní podívané: mezi dřevěnými trámy se s jiskřením otáčí „mozek“ světelné věže – veliký válec připomínající obří fonograf s důmyslně rozmístěnými elektrickými kontakty, které během otáčení zapínají jednotlivé žárovky, a vytvářejí tak „naprogramované“ světelné obrazce. Ať žijí kubánští mechanici!

Každý může být pyrotechnikem

Kolem deváté večer na náměstí dorážejí se svým nádobíčkem artilleros – místní pyrotechnici, zajišťující ohňostrojnou show. Označení pyrotechnik, sugerující chladnokrevného profesionála dbajícího především o bezpečnost diváků, ovšem moc nesedí. V průběhu parrandy se může v ohněstrůjce proměnit kterýkoli mužský obyvatel s kladným vztahem k ohni. A bezpečností se tu nezabývá opravdu nikdo.

Netrvá dlouho a začíná ohňostrojné peklo, jaké si našinec dovede těžko představit. Z dlouhých dřevěných nosičů s hvízdáním vyletují stovky malých raket, z trubek připomínajících minomety jsou odpalovány „těžké kusy“, ze země vyletují barvené rotující „žáby“ a na volné místo se aspoň hodí petarda. Všechny tyhle pyrotechnické prostředky jsou vyráběny podomácku a podle toho se chovají: nevyzpytatelně.

„Parranda! Parranda!“ křičí na náměstí mladí Kubánci, úplně propadlí ohnivé extázi, a artilleros odpalují další série raket. Ti lidé snad nemají pud sebezáchovy. Já ano a definitivně zavrhuji mladickou touhu stát se válečným reportérem. Přikrčen, s foťákem v ruce pobíhám po náměstí a trhaně se rozhlížím na všechny strany. Au! Chyba! Zapomněl jsem kontrolovat oblohu a na ramena mi spadl hořící zbytek rakety, vlasy naštěstí zachránil široký klobouk. Sotva se bolestivého dárku zbavím – uíííí – prosviští mi kolem hlavy raketa, která z rozvernosti nezvolila vertikální, nýbrž horizontální směr letu. Couvám pryč a prásk! – přímo za zády exploduje masivní petarda. Vzdávám další fotky a klidím se mezi bázlivější diváky na kraj náměstí; ani tam sice není úplně bezpečno, protože i jejich řady občas rozrazí zbloudilá střela, ale přece jen je to lepší než mezi těmi šílenci.

K rachotu ohňostroje se nakonec přidává i hudba, pro parrandu typický el repique. Trumpety, píšťaly a bubny v hypnotickém rytmu vyvádějí špalír dusajících lidí do průvodu náměstím, zástavy se znaky čtvrtí nad hlavami. Najednou i mě někdo bere za ruku. „Jak se máš?“ zubí se na mě mladý transvestita. Vida, toho by člověk na Kubě nečekal. „Skvěle, díky.“ „Já se mám taky skvěle, amigo. Můžu ti říkat amigo?“ Váhavě souhlasím. „Takže mě pozveš na pivo?“ A jsem rázem zpátky na Kubě, jakou už znám – pepeho tu zřídka někdo osloví jen proto, že by si s ním chtěl povídat ...

Kubánské rokoko

Je s podivem, kolik raket mohou obyvatelé jednoho chudého kubánského městečka vyprodukovat a následně odpálit. Kolem desáté večer jsem si myslel, že zhruba stovky. Ve dvě ráno se domnívám, že i několik tisíc. Ve čtyři ráno mi třeští hlava a prosím všechny Fidely, aby už rakety došly. Jak je možné, že lidé, kteří nemají skoro ani na jídlo, mají na tunu střelného prachu? A proč ji musí celou vystřílet dnes v noci? Všechny prosby jsou ale marné a artilleros vedou svoji kanonádu dál, jen s malými přestávkami na přísun munice. Domorodí diváci jsou evidentně v pohodě a radují se dál, turistické tváře jsou však o dost bělejší než obvykle.

Za hodinu jsem přece jen vyslyšen a exploze utichají. Blíží se vrcholný okamžik noci, příjezd alegorických vozů, které byly odpoledne „nenápadně“ smontovány na krajích náměstí. Stavebními prvky jsou podvozek od dlouhého nákladního přívěsu, prkna, hodně škrobu s barvami na kašírované ornamenty a několikaměsíční úsilí soutěžících. Výsledkem je fantaskní kreace ve stylu, jež by měl kunsthistorik problém zařadit.

Kubánské lidové rokoko?

Vozy vjíždějí na náměstí a nikdo nevnímá, že je táhnou poněkud nestylové traktory. Oči jsou upřeny na ty, kteří oblečeni do neméně barvitých kostýmů stojí jako zmraženi v divadelních štronzo polohách na pomalu jedoucích vozech, jen občas důstojně kývnou davu. Lidé pochopitelně bouří; zúčastnění volají chválu na vůz své čtvrti a hanbu na vůz soupeře, ostatní pro jistotu oslavují oba a všichni pokukují po porotě, která má vyhlásit vítěze letošní parrandy.

Napětí stoupá. Ztracen v davu, snažím se napínat uši, které jméno mluvčí poroty vyvolá. Slyšet není nic, ale podle jásotu tam vepředu tuším, že letošní parranda už má vítěze. „Seňore, kdo že vyhrál?“ snažím se informačně vytěžit vedle stojícího staršího pána. Seňor chvíli zaváhá a pak řekne: „Myslím, že vyhrál ... “ – v tom okamžiku vypukne ohromný oslavný ohňostroj.

Později se přece jen dozvídám, že vyhrál El Carmen. V té chvíli mám ale už jiné starosti – moc se toužím dostat zpět do svého pronajatého pokoje v Santa Claře a spát. Bohužel, stejný nápad má několik set dalších lidí, s nimiž následující hodiny u silnice čekám na cokoli, co mě odveze do Santa Clary. Po třech hodinách čekání v ranním dešti se mi podaří vecpat na korbu kamionu mírně upraveného pro osobní dopravu. Tam pak s láskou vzpomínám na české autobusy, které nejsou nikdy, ale vážně nikdy opravdu nacpané.