„Máte u vás řeky? Jíte vy nějaké ryby? U nás máme tilapie,“ křičí na nás asi čtyřicetiletý muž. Jsme v přístavu, kolem nás lidi přenáší náklady sem a tam, zatímco sedíme na schodech kousek od obchodu s cédéčky. Na vrak počítače jsou připojené obrovské reprobedny, a tak se skoro neslyšíme. Cizinec nejprve spustí spršku otázek v místním jazyce lozi. Když vidí, že nerozumíme ani slovo, zkouší jazyk bemba. Sám mluví určitě aspoň deseti řečmi, proto se diví, že se chytáme až na oficiální angličtinu. V Zambii se mluví asi sedmdesáti dialekty. 

Zastavujeme se u mužova stánku, který je obklopený snad milionem much. Majitel tu v klídku kouří tabák a líně odhání černá mračna plácačkou. Zvedá se na pozdrav a představí se jako Kevin. Je chudý rybář, v botách má díry a jeho roztrhaná košile páchne rybinou. Žije odjakživa v Mongu, v hlavním městě stejnojmenné provincie na západě Zambie.

„V období dešťů je tady všude voda. Lodí dojedete až k řece Zambezi. Vozíme odtud náklady do Angoly,“ říká Kevin a rozhlíží se po okolí. Kolem je teď písečná pláň a jen těžko si místo ní představujeme vodní plochu. Tím spíše, že dnes slouží jako silnice. Osobní auta doslova plavou v písku a části provizorní cesty se brzy bortí pod tíhou kol. Asi za dvě hodiny se odtud dá dojet k Zambezi. Paradoxně vedle cesty připomínající písečné rallye roste nová asfaltová silnice na vysokých sloupech, aby i po zatopení planiny zůstala stále nad hladinou. Staví ji Číňané a vědí proč. Povede strategicky až do Angoly, kde se dá těžit například dřevo.

Uprostřed pláně

Povrch jižní Afriky tvoří velká náhorní plošina, která uprostřed poklesla a vznikla tak Kalaharská pánev. Nachází se ve výšce asi 1000 metrů nad mořem a během času sem řeky nanesly sedimenty. Město Mongu a jeho okolí je tak úplně ploché a celé pokryté bílým pískem. Mimo silnici se místní boří nejméně po kotníky. Je to jako by se brodili hlubokým sněhem. Na kole se tu nedá jezdit prakticky vůbec. Stačí, aby mírně zafoukal vítr, a máme plná ústa písku. Písek je všude a ovlivňuje životy místních v mnoha ohledech. Na náročnost chůze už si zvykli. Jsou tu ale i otázky života a smrti.

Kalaharské písky velmi komplikují dopravu a výstavba infrastruktury je tu i proto náročná. „To je problém třeba pro maminky, které mají komplikovaný porod. Vesnická zdravotnická centra nemají auta, a tak volají do nemocnice. Centrála jim vyšle auto se zdravotní sestrou. Jede na místo třeba čtyři hodiny, stejnou dobu zpátky. Spousta z nich umírá na cestě do nemocnice,“ popisuje situaci Tea Tihounová, která vede projekty Charity Česká republika právě v Mongu. 

Spolupracuje s místní nemocnicí Lewanika a zdravotnickými centry v provincii. „Těch tu není dost. Někdy jdou ženy po svých pro pomoc i dvacet kilometrů pěšky, a to ještě pískem. Chybí vyškolení zdravotníci přímo v komunitách. Navíc těhotenství tu není považováno za něco výjimečného, a tak převažuje názor, že těhotné nepotřebují žádnou zvláštní péči,“ vypráví Tea. Zambie je na 26. místě na světě v počtu úmrtí žen u porodu – umírá jich 440 ze 100 000. Dětská úmrtnost v číslech vypadá ještě děsivěji.

Jak se rodí v Africe

Sedíme v nemocničním sále, kolem nás pobíhají zdravotní sestry. Několik žen, které chrání jen závěs, by každou chvíli měly rodit. Většině z nich ještě nebylo 18. „Tuhle přivedla její sestra. Když dorazila k nám, dítě už mělo venku ručičku,“ prohodí zdravotní sestra Aonuola Lubinda, když procházíme centrem poporodní péče. Je jí padesát a v Lewanice pracuje už 15 let. Chodila na školení k českým lékařům, kteří se sem letos znovu chystají. Zastavujeme se u lůžka mladé maminky. Jmenuje se Mubita a je jí 17 let. „Ze zdravotního centra ji převezli k nám kvůli tomu, že u porodu zjistili, že má dvojčata. První dítě vyšlo ven v pořádku, ale s druhým byl problém,“ překládá sestra Aonuola, co říká unavená prvorodička, zabalená v barevných afrických látkách. Tulí se ke dvěma – naštěstí zdravým – novorozencům.

Sestra nás provádí v místnosti, kde jsou předčasně narozená miminka v inkubátorech, na kterých se postupně smývá samolepka „Česká republika pomáhá“. Místní nemocnici totiž podporuje Česká rozvojová agentura za peníze české vlády. Dvě holčičky, jednovaječná dvojčata, se narodila v sedmém měsíci, váží 1, 4 kilogramu a po porodu ještě ubývají na váze. „Brečí, to je dobré znamení,“ směje se Aunuola a malinké tělíčko v inkubátoru hladí svojí mohutnou rukou.

Jak se uživit?

Kalaharské písky přinášejí problémy nejen ve zdravotnictví, ale těžkou hlavu dělají i zemědělcům. A to jsou v Zambii téměř všichni. V Mongu pole slušně vynáší jen v záplavových oblastech. Často chybí výživná půda i voda na zavlažování. „Když už se komunitě podaří vypěstovat i něco na prodej, nosí koše rajčat nebo zelí i několik desítek kilometrů na trh. Hodně žen prodává svoje produkty u silnice, kde jezdí jen pár aut a autobusů denně,“ říká Nangana Simwinji, která pracuje pro irskou neziskovou organizaci CONCERN. Ta spolupracuje s českým Člověkem v tísni. Společně se snaží dostat do školy sirotky a najít jejich opatrovníkům obživu, aby je mohli finančně podporovat. V Zambii je asi 15 % lidí HIV pozitivních, takže spousta dětí přichází o rodiče v důsledku této nemoci. 

Mezi stovkami lidí, které česká neziskovka podpořila, byla i pětašedesátiletá paní Namakau Mukelabai. Stará se o vnoučata sama, je pro ni těžké vydělat na jídlo, natož pak na školní uniformy a učebnice. Dnes prodává v Mongu na trhu zeleninu, rýži, sušené ryby a koření – nic z toho ale nepěstuje, jen překupuje zboží. „Otevřela jsem si v bance účet a ukládám si tam něco každý měsíc. Až nebudeme získávat žádnou finanční podporu, budou tu tyhle peníze,“ říká Namakau.

Uživit se ve „městě písku“ mohou zejména ti, co dobře umí nějaké řemeslo. Česká nezisková organizace Njovu díky podpoře české vlády otevřela učiliště, kde dává šanci mladým lidem z okolí. „Asi 80 % obyvatel Mongu žije pod hranicí chudoby. Většina lidí nemá práci, mladí se jen tak poflakují po ulicích. Škola je tu strašně drahá. Já sama bych si v Zambii určitě nemohla dovolit jít na univerzitu,“ vysvětluje Lucie Hrabcová z Njovu a dodává: „U nás v Katongu se mohou vyučit elektrikářem, máme tu třídy pro pekaře, kuchaře a švadleny. Neplatí žádné poplatky.“ Provází nás zděnou budovou o třech třídách. Zastavujeme se v té, kde zrovna voní koláče. Pekaři se učí, jak připravit dobrou snídani. Hned vedle rachotí šicí stroje. Třiadvacetiletá Tionenji Chilambo nám ukazuje nápadité šaty a vypráví, že se chce stát nejlepší designérkou nejen v Mongu, ale v celé zemi.„Vybíráme takové studenty, kteří mají nějaké znevýhodnění – nemají třeba rodiče, jsou opravdu chudí a mají velkou motivaci něco se svým životem udělat,“ vysvětluje Lucie.

Šanghaj leží na březích řeky Chuang-pchu na východě země a s více než 24 miliony obyvatel představuje nejlidnatější a největší čínskou metropoli. Současně jde také o největší světový přístav, kde se ročně přeloží přibližně 380 milionů tun nákladu. 

První zmínka o osídlení lokality zvané Chua-tching pochází z roku 960 z éry vlády dynastie Sung. Teprve v 11. století však byla původní vesnice povýšena na město, rozvinul se samostatný přístav a došlo i ke zřízení berního úřadu. V 16. století vybudovali místní lidé městskou zeď, jež je měla chránit před častými nájezdy pirátů. Až do 19. století ovšem Šanghaj představovala okresní město nevelkého významu. Zlom přišel v roce 1842, kdy Čína uzavřela s Británií po prohrané opiové válce (viz První opiová válka) tzv. nankingskou smlouvu. Vítězná evropská mocnost ustanovila město jedním z pěti přístavů, které se měly otevřít mezinárodnímu obchodu. Z Šanghaje tak brzy vyrostlo významné mezinárodní obchodní centrum. 

Na průsečíku Východu a Západu

Američané, Britové, Francouzi i Rusové zakládali v přístavech určených smlouvou své čtvrti s vlastní policií a soudními pravomocemi. Disponovali tam tzv. exteritorialitou, což znamenalo, že podléhali zákonům své domovské země. V Šanghaji se brzy zahraniční koncerny rozšířily tak, že – kromě staré části města obehnané zdí – „spolkly“ značnou část prostoru. Vyrostlo zde množství obchodů, luxusních hotelů a honosných tanečních sálů. Běžní občané však z blahobytu cizinců mnoho neměli. Nespokojenost a narůstající korupce i nerovná práva našla odezvu v myšlenkách marxistického hnutí. Právě v Šanghaji vznikla v roce 1921 Komunistická strana Číny. 

Město postupně získalo status samostatné provincie s 2,7 miliony obyvatel. Za druhé světové války jej okupovali Japonci a později se do metropole vrátila rudá moc, což znamenalo útlum rozkvětu na dlouhá desetiletí. Obrození nastalo až v roce 1990, kdy byla čtvrť Pchu-tung (ležící na opačném břehu řeky než samotné centrum) vyhlášena zvláštní hospodářskou zónou. Světlo světa spatřily nové mrakodrapy, hotely i mezinárodní letiště, do města začaly znovu proudit investice, vznikaly nové linky metra a kanceláře. V roce 2010 se v Šanghaji konala Světová výstava Expo 2010 s mottem „Lepší město – lepší život“.

Čínská Paříž 

Ještě v 30. letech minulého století představovala Šanghaj město lesku a přepychu a byla nazývána Královnou orientu či Paříží Východu. V té době také představovala třetí největší finanční centrum na světě. Na nábřeží vyrostly koloniální budovy, v nichž si zařídili kanceláře všichni velcí hráči mezinárodního trhu. Vznikla tak osobitá silueta staveb podél řeky, která návštěvníky města uchvacuje dodnes. 

K hlavní náplni společenského života patřily tehdy návštěvy dostihové dráhy, přičemž zdejší klub patřil k nejvíce prosperujícím společnostem ve městě a disponoval i kriketovým hřištěm a bazénem. Po definitivním převzetí moci v roce 1949 však komunisté dráhu jako symbol západní dekadence zavřeli a přebudovali ji na park a náměstí. V současné době najdete v těchto místech Šanghajské muzeum. 

Vzpomínky na koloniální éru 

Nábřežní promenádu Bund – srdce někdejší koloniální Šanghaje – lemují světoznámé hotely, banky a kluby. I dnes ji každý večer zaplní stovky lidí, kteří se kochají úžasným osvětlením modernistického panoramatu. Do poloviny 20. století však tato oblast patřila k nejchudším ve městě. Žili zde hlavně gangsteři a čtvrť byla doslova poseta nevěstinci a opiovými doupaty. Zákaz pěstování máku a veškerého dovozu opia ze zahraničí platil sice již od roku 1799, jenže o to více vzrostl místní ilegální obchod s drogami, který se soustředil právě tady. 

Z nejproslulejších staveb Bundu jmenujme například Shanghai Pudong Development Bank postavenou v roce 1921, jež svého času platila za jednu z nejkrásnějších budov Asie. K architektonickým skvostům patří také Fairmont Peace Hotel, který s oblibou navštěvoval třeba slavný herec Charlie Chaplin. Mezi šanghajskými mrakodrapy proslula televizní věž zvaná Perla orientu, tyčící se do výšky 457 metrů. Návštěvníky ohromí rovněž výhled z Shanghai World Financial Centre, které je v provozu od roku 2008 a se svými 492 metry se stalo nejvyšší čínskou budovou (a pátou nejvyšší na světě). V roce 2014 se má slavnostně otevřít nový nebeský gigant – věž Shanghai Tower Pudong, jež dosáhne výšky úctyhodných 632 metrů.

Magnetický vlak 

V Šanghaji můžete narazit i na jeden technický unikát: jedná se o nejrychlejší vlak na světě – Maglev (název vznikl zkrácením slov „magnetická levitace“). Pohybuje se 5–10 cm nad kolejnicí na magnetickém poli, které vytváří soustava supravodivých magnetů umístěných ve vlaku i na trati. Systém je navíc velmi úsporný: ke vznášení potřebuje vlak méně energie než na provoz vnitřní klimatizace. 

Velice nákladné je naopak budování linek, jež se z bezpečnostních důvodů nestavějí na zemi – koleje vedou přes mosty nebo skrz tunely. Trať míří z města na mezinárodní letiště Pchu-tung (Pudong), přičemž trasu dlouhou třicet kilometrů zvládne vlak za osm minut, a to průměrnou rychlostí přes 220 km/h. Maximální rychlost soupravy pak činí 431 km/h. 

Jak dnes na začátku 21. století vypadají místa, která byla dějištěm dramatických příběhů Jacka Londona? Je ještě dnes možné najít oblasti, které ve svém mocném chřtánu nepohltila civilizace a které evokují atmosféru dobrodružných cestopisů? Právě takové otázky stály na počátku našeho rozhodnutí vydat se do kanadského teritoria Yukon.

Moře vody i lesů

Už během krátké cesty taxíkem z letiště do kempu poblíž Whitehorse, hlavního města Yukonu, jsme začali chápat, že tady na severu se stále žije poněkud jinak. Utvrdil nás v tom i rozhovor se svérázným taxikářem Billem. V Evropě prý navštívil krásná místa, ale tady je to lepší. Méně lidí, víc místa, víc svobody. 

Yukon a krajina kolem něj nás na první pohled uchvátily. Tady ve Whitehorse je řeka ještě čistá, nezakalená bahnem. Na evropské poměry je zároveň velmi mohutná. Hladina se třpytí ve večerním světle a v dálce na druhém břehu se donekonečna rozprostírá zelené moře lesů. Nad vrcholky stromů pak jako útesy vyčnívají skalnaté vrcholky kopců, tu a tam se zbytky sněhu.

Pár civilizačních ran

Whitehorse má zhruba 20 000 obyvatel, kteří tvoří přibližně dvě třetiny celé populace Yukonského teritoria. Tato oblast je přitom asi šestkrát větší než rozloha České republiky. Už z tohoto je zřejmě jasné, že tyto končiny si v mnoha ohledech stále zachovávají svůj původní ráz. I tady ovšem civilizační chřtán tu a tam zaťal zuby… 

Strávili jsme ve Whitehorse dva dny obstaráváním potravin a dalších nezbytností na další týden, který strávíme na řece. Díky tomu jsme zde prvního července zažili oslavy Dne Kanady. Na travnatém plácku u řeky se sešla pestrá směsice převážně místních obyvatel, kteří si chtěli připomenout výročí vzniku kanadské federace. Poněkud paradoxně tento den vehementně oslavovali také příslušníci původních yukonských národů. S papírovou kanadskou vlaječkou v jedné a s lahví whisky v druhé ruce schované pod bundou. Pití na veřejnosti je tady zakázané, ale přesto mnozí lidé kolem nás zjevně překročili míru, kdy se dá ještě mluvit o podnapilosti. Potlačení tradičního způsobu života a další osudy původních obyvatel jsou jednou z nejzřetelnějších ran po zubech civilizace.

Na dosah Pěti prstů

Další den se přesunujeme do osady Carmacks, která leží asi o 180 km níž po proudu Yukonu. Teprve tady se plně svěříme vodě. Zabalili jsme na dvě kanoe všechny své věci a vydáváme se vstříc snům o kanadské divočině.

Sedím s kamarády na břehu legendární řeky daleko od civilizace a dívám se na západ slunce. Za dva dny jsme urazili 130 kilometrů. Hned první den jsme přejížděli peřeje Five Fingers (Pět prstů), které ukončily naděje i životy mnoha lidí ženoucích se za vidinou pohádkového bohatství na Klondiku. Dnes už nejsou tak nebezpečné, protože na začátku 20. století došlo k odstřelu některých skal, aby byl usnadněn průjezd kolesových parníků. Přesto peřeje stále vzbuzují respekt, zvlášť, když je zvýšená hladina vody, jakou tu máme my. 

Křest Yukonem

Peřeje se najednou objevují za zatáčkou. Nečekali jsme je tak brzo a naše překvapení je zřetelné v různých reakcích. Skály rozdělují řeku na několik ramen a nejbezpečněji se dá proplout nejvíc vpravo. To se povede dvěma z nás, kteří zvládnou přepádlovat na správnou stranu řeky. Já a můj parťák na háčku takové štěstí nemáme a strhává nás hlavní proud. Nejsem zkušený vodák, ale zpočátku se držíme dobře. Vyhýbáme se skále a začíná rodeo na vlnách. Neudržím správný směr, i když háček dělá, co může. Do naší otevřené kánoe začíná natékat a za chvilku jsme ve vodě. Ještě, že máme vesty. 

Držíme se lodě i v rychlém proudu pod peřejemi. Otáčíme ji, házíme do ní pádla a snažíme se dostat ke břehu. Proud je tady tak rychlý, že než se nám to povede, jsme už přinejmenším kilometr pod „bílou vodou“. Zachytáváme se větví na břehu a tak tak se ve dvou dokážeme udržet. Nakonec se nám daří vylít vodu z lodi a máme vyhráno. Až teď si uvědomuju, jak je voda studená. Nasedáme a hledáme místo, kde bychom se mohli převléct. 

Půlnoční idyla

Další blízké peřeje Ring Rapids už zvládáme bez problémů, i když se nám je opět nepodařilo objet zprava, jak doporučuje většina znalých vodáků. Nejrizikovější místa plavby ale tím pádem už máme za sebou. Našli jsem si krásné místo na táboření, na vysokém břehu s úchvatným rozhledem. Nad rozdělaným ohněm sušíme mokré a zvlhlé věci.

Dnes ráno jsme vyráželi za deště, ale počasí se k večeru zlepšilo. Teď před půlnocí je tu krásně a my vaříme večeři. Vodu jsme nabrali v ústí potoku Wiliams Creek, protože včerejší čaj ze stále více kalných vod Yukonu už byl téměř nepoživatelný. Než půjdeme spát, musíme ještě pečlivě zabalit všechny potraviny do vodotěsných barelů a odnést je dál od stanů. O noční návštěvu medvěda nestojíme.

Věk nových dobrodruhů

Ráno plujeme dál a dorážíme k Fort Selkirk. Svého času důležitá obchodní stanice na soutoku s Pelly River je dnes jakýmsi skanzenem. Když procházíme mezi sruby, vkrádají se nám opět do hlavy myšlenky na tisíce lidí, kteří v dobách zlaté horečky spojili svůj osud s Yukonem. Přemýšlíme nejen o těch „obyčejných“ usedlících, ale také o lovcích a prospektorech, průkopnících, pro něž se tento drsný, ale krásný kraj stal domovem. V mých romantických představách plných obdivu a úcty se mi zdá, že takoví drsní a houževnatí chlapi se dnes snad už nerodí. 

Jak se ale můžeme brzy přesvědčit, tento kraj i dnes láká lidi, kteří poznání přírody a svých vlastních limitů staví vysoko nad pohodlí civilizace. Na dalším tábořišti poblíž rozpadlých srubů poštovní a telegrafní stanice z dob zlaté horečky u řeky Selwin se setkáváme s Jürgenem. Dáváme se s tímto německým chlapíkem v kánoi plné bagáže do řeči a dozvídáme se, že sem přijel úplně sám. Chce si splnit sen – tak jako snad všichni už od dob prvních průkopníků, kteří sem zavítali. Na řeku Jürgen vyrazil ve Whitehorse a plánuje dojet až do městečka Eagle na Aljašce. To je skoro 1 000 kilometrů, které ve věku 71 let hodlá uprostřed divočiny zdolat úplně sám!

Sny o návratu k přírodě

Za šest dní, které jsme strávili na řece, jsme překonali vzdálenost 400 kilometrů a dorazili až do Dawson City na soutoku s řekou Klondike. Za tu dobu jsme kromě Jürgena nepotkali žádné další turisty a na velkou dálku jsme zahlédli další tři nebo čtyři kajaky. Černé představy, že Yukon bude na počátku 21. století jednou velkou turistickou atrakcí, se naštěstí nevyplnily…

TIP: Dawson City: Návrat do časů zlaté horečky

Ležím na kánoi, kolem šplouchá voda. Jsem v kraji, který vybízí ke snění. Jaké by to bylo tady zůstat? Žít uprostřed divočiny jednoduchý život plný svobody a fyzické námahy? Vím, že pro mě by nebyl, ale myslím na ty, kteří to dokázali. Myslím na legendu Aljašky jménem Dick Proenneke, který v 51 letech odešel do divočiny. Tam si vlastnoručně postavil srub a žil v něm sám dalších 30 let. Myslím na všechny lovce, trapery a jiné dobrodruhy, kteří zde žili a ještě dnes žijí. Patří mezi ně původem česká trampská legenda Kennedy i Leoš Šimánek, který tady v severní Kanadě zažil množství neuvěřitelných věcí. Přání plavit se po velkém Yukonu se splnilo i nám. Doba je možná jiná, ale sny zůstávají…

Jedno čínské úsloví říká: „Pokud jste viděli pět posvátných hor, tedy Tchaj-šan, Chua-šan, Sung-šan, Cheng-šan-nan a Cheng-šan-pej, už se nemusíte hnát za žádnými jinými vrcholky na světě. A pokud jste byli ve Žlutých horách, nemusíte vidět ani onu posvátnou pětici.“ Zmíněná slova jasně vypovídají o jedinečnosti tohoto neobvyklého místa.

Žluté hory neboli posvátné pohoří Chuang-šan leží v provincii An-chuej a patří k nejkrásnějším lokalitám Číny. Celkem 72 vrcholů – z nichž tři přesahují nadmořskou výšku 1 800 metrů a ostatní 1 000 metrů – pojmenovali čínští básníci a malíři, kteří zde už před dvanácti stoletími hledali inspiraci pro svou tvorbu. Můžeme se tak setkat s názvy jako Nejvyšší nebeský vrchol, Duch ukazující cestu nebo Vrchol lotosového květu.

Nejvyšším velikánem celého pohoří je Chua-šan s 2 610 metry. Zvedá se jihozápadně od Žluté řeky a má pět vrcholů – Severní, Jižní, Východní, Střední a Západní. Taoisté věří, že v hoře přebývá bůh ovládající podsvětí, proto na ní vyrostlo mnoho svatyní a chrámů, z nichž se několik dochovalo dodnes. Nejznámější je Chrám nefritového jara na úpatí, který představuje první bránu Chua-šanu. Hora po staletí přitahovala poutníky, kteří usilovali o dosažení nesmrtelnosti, protože na jejích svazích rostlo mnoho vzácných rostlin používaných v tradiční čínské medicíně a v alchymii.

Zamilovaní sebevrazi 

Poblíž samotného vrcholu uvidíte na řetězech svazky visacích zámků – milenecké dvojice si do nich podle tradice nechávají vyrýt svá jména a pak je sem připevňují navždy. Jedna z legend totiž vypráví o chudém vesnickém chlapci, který se zamiloval do dívky z bohaté rodiny. Její otec ji však chtěl provdat za majetného nápadníka, a tak milenci v den vynucené svatby utekli na Chua-šan a vrhli se společně ze skály. Proto Číňané věří, že pokud na horu vystoupáte se svým partnerem, pověsíte na řetěz zámek a klíč hodíte do hlubin pod sebou, bude vaše láska trvat věčně. V posledních třiceti letech se stal čínský velikán zejména cílem studentů, kteří sem jezdí otestovat svou odvahu a fyzickou zdatnost, načež se jim dostává velkého uznání spolužáků.

Horské lázně

Ve Žlutých horách narazíte na velmi rozmanité přírodní podmínky. Udržely se zde vysokohorské mokřiny, louky a více než polovinu celkové rozlohy pokrývá les. Rostou tu jedinečné květiny (například orchideje Huangshan magnolias) a více než 300 druhů léčivých bylin (kupříkladu ženšen čínský). Žije tady rovněž pestrá fauna: mezi horské obyvatele patří kozy, jeleni, veverky, opice, velké množství obojživelníků a obrovská populace ptáků.

Klima bývá v Chuang-šanu relativně drsné: zataženo je více než 200 dní v roce, sněží celkem 160 dní a vrcholky hor většinou halí mraky. Všude v okolí pak uvidíte typické pokroucené borovice (Pinus hwangshanensis) nejrůznějších tvarů, z nichž některé dosahují stáří až 1 500 let. Dokázaly se dokonale přizpůsobit náročným podmínkám velkých nadmořských výšek i skalnatých svahů. Ke zdejším lákadlům patří rovněž četné horké prameny (s celoroční teplotou kolem 42°), z nichž některé se vyžívají k léčbě kožních a revmatických problémů. 

Jen pro odvážné 

Místní turistické cesty jsou značeny přehledně, ne všechny však zdoláte snadno. Například na Nejvyšší nebeský vrchol vede 1 300 schodů a Kapří hřbet měří v krátkém úseku na šířku maximálně metr, a navíc jej z obou stran lemují strmé útesy. Značná popularita místa znamená, že zde bývá většinu roku doslova hlava na hlavě – až tisíce turistů denně. Úzké chodníčky jsou nacpané k prasknutí a nízká zábradlí na jistotě také nepřidají. Stezky navíc nikdo neudržuje, a na svazích Chua-šanu tak každoročně dochází k několika úmrtím. Žluté hory jsou protkány desítkami kilometrů kamenných schodišť, chodníků, řetězů a zábradlí vytesaných do skal. Na volný pohyb po krajině můžete v podstatě zapomenout, zato se však lze podívat do míst, kam se dříve dostaly pouze horolezecké výpravy.

TIP: Pohlédnout do Tváře nebes: Cestou necestou pod Mount Everest

V Chuang-šanu se nachází také nejnebezpečnější turistická cesta na světě. Vznikla již v 3. a 4. století jako obchodní trasa – odvážlivcům totiž o poznání zkrátila cestu přes hory. Táhne se až ve výšce 200 metrů a tvoří ji úzké chodníčky ze dvou dřevěných prken, strmé žebříky a řetězy připevněné ke skále. Zábradlí ani jakékoliv jiné bezpečnostní prvky však nečekejte. Kolem skalní stěny fouká silný vítr a často ji bičuje déšť. Rozhodně tedy stezku nezkoušejte projít v zimě – mohlo by jít o váš poslední výstup. 

Díky specifickému geologickému charakteru Panonské pánve, v jejíž západní části se celé Maďarsko rozprostírá, se zde nacházejí bohaté zdroje termálních vod. Zemská kůra je navíc velmi tenká a prameny snáze vystupují k povrchu. Od pradávna je lidé vyhledávali pro jejich léčivé účinky a na místě mnoha vřídel vyrostla celá města (například Eger, Hevíz, Sárvár či Zalakaros), kam stále přijíždějí návštěvníci kvůli odpočinku i rehabilitaci. 

Chcete-li si užít zároveň lázeňskou relaxaci, ruch velkoměsta i historické krásy, nelze než doporučit výlet do Budapešti. Čekají vás tu kryté i venkovní bazény, sauny, parní komory, koupele v umyvadlech a vanách, střiky, solné koupele, fyzioterapie či tradiční i podvodní masáže. Nenechte se však odradit: léčivá voda bývá kalná, má nažloutlou či načervenalou barvu a line se z ní podivná pára i zápach, kterého se možná ani po důkladném osprchování nezbavíte. 

Pod osmanským půlměsícem

V maďarském hlavním městě naleznete téměř padesát lázeňských komplexů, veřejných koupališť, bazénů nebo wellness center. Založení těch nejstarších zařízení a rozmach lázeňství se datují zhruba do roku 1560, kdy zde tento způsob odpočinku ve velkém začali provozovat Turci. Lázně v jejich kultuře sloužily jako místa pro společenská setkání a rituální očistu. 

Hranice Osmanské říše sahaly až do střední Evropy a muslimské dobyvatele uchvátily možnosti, které Budapešť v tomto ohledu nabízela. Ve 2. polovině 16. století tam vyrostly troje proslulé lázně. Király poblíž pravého břehu Dunaje patří k nejmenším, ale zároveň nejstarším. Jejich zřízení přikázal už v roce 1565 paša Aslan. Osmiúhelníkový tvar, masivní kamenné stěny, bazén s odpařující se horkou slanou vodou a krásná kupole, skrz kterou dovnitř pronikají sluneční paprsky, nabízejí neopakovatelnou atmosféru. Nedaleko leží Rudas, pyšnící se podobně úchvatnými prvky osmanské architektury a také šesti vnitřními bazény s vodou různé teploty, bohatou především na vápník a hořčík. 

Lázně Császár (původním názvem Veli Bej) se nacházejí na místě vřídla, které se stalo vyhledávaným cílem již v římských dobách – na místě dnešní Budapešti se tehdy rozkládala osada Aquincum. Turci dokončili lázeňský komplex roku 1570, nicméně v průběhu dalších století se dočkal mnoha úprav a rozšíření. Původní budovu doplnila v letech 1841–1848 rozlehlá klasicistní nemocnice podle návrhu slavného architekta Józsefa Hilda. Poslední rekonstrukce změnila tvář lázní celkem nedávno a navzdory luxusnímu provedení zůstává cena vstupného na rozumné úrovni.  

Směle pod hladinu!

Nic necharakterizuje fenomén budapešťského lázeňství lépe než dva pojmy – Gellért a Széchenyi. Dvojice architektonicky skvostných lázeňských domů se objevuje na předních stránkách všech bedekrů a jejich návštěva by rozhodně neměla chybět na programu dne, stejně jako degustace tradičních pálivých papriček v secesní Velké tržnici (Vásárcsarnok). Na každý pád, až se po pozření této pikantní pochutiny octne vaše dutina ústní v jednom ohni, není nic snazšího než přeběhnout most Svobody (Szabadság híd) na druhý břeh Dunaje a zchladit rozpálené tělo i mysl v proslulém Gellértu. 

Celkem 130 m vysoká bájná skála téhož jména se majestátně tyčí nad řekou a z vrcholu nabízí neopakovatelný výhled na město. K léčivému pramenu, který z hory prýští, přicházeli poutníci již v 10. století. O dalších 300 let později tu stál lázeňský dům pro uherskou šlechtu. Přežil mongolskou invazi, nikoliv však tu tureckou: nezvaní návštěvníci s turbany budovu úspěšně rozebrali a materiál použili k výstavbě mešity. Moderní podoba pochází z let 1912–1918, kdy pod skálou vyrostly zbrusu nové lázně, navíc propojené s elegantním hotelem – obojí ve zdobném secesním stylu. 

Přijeďte mimo sezónu

V první chvíli úplně zapomenete na koupání a budete se jen kochat: dekorativní prvky na stěnách, malované klenuté stropy, mramorové sloupy, chrliče vody – to vše vás uchvátí. Dorazíte-li navíc po setmění, hra světel a odrazy barev na hladině vám dozajista vyrazí dech. V letních měsících je samozřejmě otevřen i venkovní bazén a okolní terasy s lehátky, ale předem se připravte na zástupy lidí: ve vodě hlava na hlavě, jekot pobíhajících capartů, blikající spouště fotoaparátů, neustálé hledání odložených pantoflů a ručníku – ne zrovna ideál pro nasávání magické atmosféry. 

Trochu jiná káva je pak návštěva ve všední den odpoledne, během sychravého předjaří, kdy se brzy smráká. Vstup je levnější, lázně poloprázdné, ohřejete se a budete se moct soustředit pouze na vlastní odpočinek. Vedle různých koupelí a proudů nabízí Gellért i solária, speciální mlžnou komoru s kyselinou uhličitou, inhalace a místnosti pro elektroterapii či balneoterapii. 

Starobylou podzemkou do lázní

Městské lázně Széchenyi uprostřed městského parku Városliget jsou neméně zajímavé. Dostanete se sem žlutou linkou metra M1 a samotná cesta nabízí nevšední zážitek. Jedná se totiž o vůbec nejstarší trasu podzemní dráhy v kontinentální Evropě, zprovozněnou již roku 1896 k příležitosti oslav milénia maďarského osídlení. Celá linka byla vyhloubena jako výkop v ulici a každá z jedenácti původních stanic se pyšnila originální výzdobou z bílých kachlů. Jakmile si vychutnáte několikaminutovou jízdu rozkodrcanou soupravou a vystoupáte ze stanice vzhůru po schodech, spatříte rozlehlý žluto-bílý komplex spojených lázeňských budov. 

Széchenyi ostatně patří k největším v Evropě. Na místě nálezu horkého pramene nejprve roku 1881 vzniklo o poznání skromnější zařízení, postupně rozšiřované o plovárnu a křídlo pro vanové koupele do současné podoby. Pramen vyvěrá z hloubky 1 256 m a jeho teplota překračuje 70 °C. Je bohatý na vápník, sodík, síru a hydrogenuhličitan hořečnatý, tudíž se koupání hodí především pro návštěvníky trpící revmatismem, artritidou, poruchami pohybového, dýchacího i zažívacího ústrojí. Venkovní koupání je možné po celý rok, i za podzimních plískanic či sněžení. Bezstarostně se ponořte do hřejivého oparu nad hladinou, sejděte po schůdcích, udělejte pár temp a užívejte si. Pokud však preferujete plavání na zádech, dávejte pozor na cestu, abyste si třeba nezapíchli do ucha královnu či střelce. Ve venkovním bazénu totiž Maďaři hojně provozují svou oblíbenou činnost – hru v šach na speciálních stolcích. 

Disko ve vodě

Neváhejte také využít některou ze saun a místností s párou. Jsou zpravidla společné, přičemž táhlé dřevěné lavice pojmou i dvacet lidí. Nelekněte se, pokud poblíž kamen funí obtloustlý zpocený mužík, který občas vstane a začne divoce mávat prostěradlem. Není to místní blázen, ale zaměstnanec lázní, zodpovědný za udržování odpovídající teploty a páry. Kdo se vypotácí ven, může se osprchovat, skočit do blízkého bazénku nebo se zchladit drceným ledem ve speciálních lavorech. 

Stojí za to udělat si procházku po celém areálu: sály, balkony, schodiště, sochy, mozaiky, skleněné vitráže – na všem zanechali svůj otisk nejslavnější umělci Maďarska. Je to jako prohlídka muzea v plavkách. Až opustíte lázeňské zdi, rozhodně se porozhlédněte po okolí. V parku na vás čeká pouť, galerie, umělé jezírko, novodobý hrad, a dokonce i zoologická zahrada. Po pár minutách chůze se navíc dostanete na proslulé náměstí Hrdinů (Hősök tere). 

Mladší ročníky můžeme na závěr navnadit na lázeňské párty o letních nocích, kdy se bazény mění v jednu velkou diskotéku. Za světelných efektů a taneční hudby se můžete úspěšně propařit až do ranního kuropění. 

Ať už pojedete do Tbilisi z kterékoliv světové strany, krajina, v níž hlavní město leží, vás vždy okouzlí. Mezi korunami stromů se zvedají vysoké stavby a zašpičatělé věže kostelů. Přestože vám budou mnozí místní tvrdit, že opravdové centrum metropole představuje čtvrť Rustaveli, nevěřte jim. Jakmile se ocitnete v uličkách čtvrti Mardžanišvili, pohltí vás spletitý labyrint, v němž pulzuje rušný trh. Pokud byste nad ním rozprostřeli plachtu, získal by nádech orientálních bazarů. 

Babičky posedávají na židlích přímo na ulici pod větvemi stromů a nabízejí vše nepotřebné, co našly doma. „Nám už to neslouží, ale možná tady ještě někdo něco najde,“ vysvětlují v ruštině, kterou starší generace stále dokonale ovládá. Ani mladí se jí nevyhnou, ačkoliv jsou více nacionalističtí a věří všemu gruzínskému. Bleší trh postupně přechází ve stánky s ovocem a zeleninou. Kdo nemá stánek, sedne si na zem, před sebe položí obyčejný karton a doufá, že několik kousků ovoce z vlastní zahrádky prodá. V pekárně právě vykládají čerstvé chačapuri, gruzínskou specialitu. Existuje několik druhů od drahých a velkých, které vám předloží v restauraci, až po jednoduché nabízené ve stáncích na ulici. Nadýchané křupavé listové těsto se naplní domácím slaným tvarohovým sýrem a zapeče se. Zní to jednoduše? V tom tkví celé kouzlo, protože při prvním soustu si chačapuri zamilujete.

Tam, kde se narodil kámen

Náměstí Rustaveli zabrali mladí. Chlapci se snaží zaujmout místní slečny, ale ty si jich „na oko“ nevšímají. Gruzínské dívky a ženy s černýma očima a hustými tmavými vlasy v sobě mají nepopsatelnou jiskru. Mladí tu hledí do budoucnosti a jejich největším snem je, aby se Gruzie dostala do Evropské unie. A přeje si to i starší generace. Zatímco v sousední Arménii se čas zdánlivě zastavil před třiceti lety, v gruzínských městech se všichni snaží jít dopředu. Dokazuje to nejen cílevědomost lidí, ale i evropské vlajky, na něž narazíte na mnoha místech. 

Z Rustaveli vybíhá nejvýznamnější bulvár Tbilisi, který směřuje přímo do srdce starého města. Z hlavní ulice vedou schody do nevelkého parku s kostelem Kašveti. Každý Gruzínec, který projde kolem, se na chviličku zastaví, třikrát se pomodlí a až poté vstoupí dovnitř. Ženy si nezapomenou přehodit přes vlasy šátek, jejž nosí pro tuto příležitost neustále v kabelce. Kdysi se na tomto místě provozovaly pohanské rituály, ale od 6. století zde stojí kostel, který založil proslulý syrský mnich David Garedža. Podle jedné legendy ho jistá jeptiška obvinila, že s ním čeká dítě. „Pokud je to pravda, porodíš dítě, pokud však lžeš, porodíš kámen,“ odvětil jí prý Garedža. Jak to dopadlo, napovídá dnešní název kostela – Kašveti totiž znamená „narozený kámen“.

Ve starém městě

Náměstí Svobody má v Gruzii prominentní postavení. V době sovětského impéria mu nikdo neřekl jinak než Leninovo a právě zde strhli v roce 1990 poslední Leninův pomník v zemi. Jeho místo zaujala zlatá socha patrona Gruzie svatého Jiří, která dnes patří mezi nejvyhledávanější památky metropole. 

Do tajemství starého města vás zasvětí úzká ulička Lesilidri. Čím hlouběji půjdete, tím více se kolem vás bude objevovat malých, útulných kavárniček, podniků, restaurací a barů. Každá zdejší kavárna má přitom vlastní duši a každá vás přitáhne něčím jiným. Některé se utápějí ve stínu stromů, v jiných zase kraluje rytmická hudba či hlučná společnost mladých umělců. 

Nad městem se pak tyčí majestátní kamenná pevnost Narikala, jež už dlouhá staletí ozvláštňuje panoráma starého Tbilisi, kolem kterého postupně vyrostly nové čtvrti. Strmé stoupání vede přes tiché, kamenné ulice. Narikala přitom nese rukopis mocných národů, protože s její stavbou začali už Peršané a o čtyři sta let později z ní Arabové chtěli udělat nedobytnou pevnost. Emirát Tbilisi však vydržel na mapě světa asi jen tři sta let. Na úpatí pevnosti dnes narazíte na minaret, jenž ovšem vznikl až v roce 1895, stejně jako přilehlá mešita. Atmosféru starého Orientu dokreslují ještě sousední lázně Abanotubani, jež se pyšní přímo legendární pověstí od dob, kdy v nich strávili chvíle odpočinku Dumas či Puškin. 

Nad město ovšem neshlíží jen pevnost, ale i obrovská hliníková socha Kartlis Deda. Tato „matka Gruzie,“ jak jí říkají místní obyvatelé, měří dvacet metrů, v pravé ruce svírá meč a v levé misku s vínem. A takoví jsou i Gruzínci: Ty, kteří přicházejí v dobrém, dokážou pohostit třeba poslední kapkou vína. Na ty, kdo mají zlé úmysly, však čeká ostří meče.