Reklama


Pohlédnout do Tváře nebes: Cestou necestou pod Mount Everest

12.05.2018 - Ivo Petr

O treku pod Mount Everest, nejvyšší horu planety, se říká, že je přelidněný a komerce tady vítězí na celé čáře. Pravdou ale i tak zůstává, že nikde jinde nemůžete pohlédnout do tváře tolika nádherných hor. Málokde zároveň potkáte tak pestrou směsici lidských ras a etnik

<p>Pumori (7 168 m), jeden z vizuálně nejkrásnější vrcholů na treku</p>

Pumori (7 168 m), jeden z vizuálně nejkrásnější vrcholů na treku


Reklama

Od dob, kdy byla celá oblast himálajského Mount Everestu přístupná pouze horolezeckým či vědeckým výpravám, uplynula už hezká řádka let. Pohlédnout do „Tváře nebes“, jak zní překlad nepálského názvu hory „Sagarmatha“, může dnes téměř každý. Na přírodu i na tradiční život lidí v horách to má samozřejmě mnoho negativních vlivů. Přísun financí se projevuje především stavitelským boomem, růstem nových hotelů, ubytoven a restaurací. Na některých místech působí přístupová trasa jako nekontrolovaný chaos. Kdo chce přesto spatřit nejvyšší „krtinec“ Země, musí se obrnit trpělivostí a s batohem nahodit na záda i dostatek shovívavosti.

Park tří osmitisícovek

Působivý a většinou dost dramatický je už transport do výchozího bodu celého treku – šerpské vesnice Lukla (2 840 m). Drtivá většina návštěvníků totiž volí krátký, relativně levný, ale závratný transport malými letadly několika místních leteckých společností. Pokud tedy máte štěstí na dobré počasí, připravte se na neobyčejný adrenalinový zážitek. S dalšími asi dvěma desítkami osob jsme nacpáni do stísněného prostoru „letadélka Káněte“ (většinou kanadské letouny DHC Twin Otter) a v bezprostředním kontaktu s piloty se vydáváme na kličkovanou mezi mraky, turbulencemi a vzdušnými víry. Přistávací plocha letiště v Lukle je dlouhá asi 500 metrů a ubrzdit stroj na takovém kousku dá zabrat.

První část pochodu pod Everest vede stále v zeleni údolí Dudh Koshi, kterou několikrát překonáváme po visutých mostech. Díky popularitě treku a značnému provozu jsou naštěstí všechny mosty v dobrém stavu. Prvním záchytným bodem na trase je velká a horečně se rozvíjející vesnice Namche Bazaar. Za jeden den se až sem dá ale vystoupit jen stěží, a proto se většina poutníků zastavuje v osadě Monjo. Právě zde procházíme pomyslnou branou do národního parku Sagarmatha.

Národní park Sagarmatha byl založen už v roce 1976 a o tři roky později byl zařazen do seznamu Světového děditství UNESCO. V současné době zaujímá plochu 1 148 km² a je jistě zajímavé, že praktickou celou rozlohou leží v nadmořské výšce přesahující 3 000 metrů. Na jeho území jsou tři osmitisícové vrcholy – vedle Mount Everestu ještě Lhotse a Čo Oyu.

Nahoru po kamení dolů

Necháváme za sebou rušný Namche Bazaar a kolem nás se mění nejen ráz krajiny, ale i celková atmosféra pochodu. Opouštíme subalpínské pásmo, lesy borovic a jedlí řidnou a ke slovu se hlásí výrazný alpínský reliéf terénu.

Rovněž ubývá lidí, protože pro mnoho návštěvníků je Namche Bazaar konečnou stanicí, maximálně odtud ještě vyrážejí k několika kratším výletům. Důvodem je určitě především nadmořská výška, která zanedlouho překračuje hranici čtyř kilometrů nad mořem, což není prostředí pro každého.

Vzorně upravená široká cesta vede širokým obloukem vysoko nad údolím řeky, míjí malou osadu Kyangjuma (velmi vhodné místo pro nocleh mimo prostor Namche Bazaaru) a bohužel klesá dolů k řece. Pracně nabrané metry jsou ty tam a my opět padáme pod hranici 3 300 metrů. Hned vzápětí se ale opět drápeme vzhůru ke známému klášteru Tengboche (3 860 m). Toto místo je velmi intenzivně navštěvované, ale prohlídka kláštera rozhodně stojí za to. Cílem dalšího dne v horách pak může být vesnice Pangboche, případně o kousek výš ležící osada Shomare.

Pod gigantickým majákem

Himálajská rána patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze v horách zažít. Prakticky každé odpoledne jsou hřebeny zachumlány do peřiny oblačnosti, ale rána jsou chladná s viditelností ostrou jako čepel samurajského meče. V potemnělé šedi krajiny slunce nejprve nesměle olízne vršky hor. Pak nabere odvahu a pomalu zalije vše životodárným teplem a světlem. Svítání v Pangboche pod famózním štítem Thamserku (6 608 m) patří k vizuálně mimořádným zážitkům. Vrchol po ránu nabízí skvostný světelný efekt, kdy všechny hroty a ostré hrany jeho hřebene ještě tonou ve stínu, zatímco impozantní severní stěna září do dáli jakýmsi podivným „vnitřním“ světlem. Připomíná tak gigantický maják.

Silueta Thamserku nás ostatně bude pronásledovat ještě nějakou dobu a pro další průběh trasy je skutečně výrazným orientačním bodem. Výška v této části treku se trvale pohybuje kolem čtyř kilometrů a tělo začíná nedostatku kyslíku jednoznačně pociťovat. I vegetace podél cesty je výrazně jiná než v nižších polohách. Převládají keře dřišťálu (rod Berberis) s nádherně červenými bobulemi plodů nebo stejně vybarvené keříčky skalníků (rod Cotoneaster).

Cílem třetí etapy může být velká a po všech stránkách na turisty dobře připravená vesnice Pheriche (4 270 m). Tento úsek cesty není příliš dlouhý a určitě se vyplatí vyrazit na nějakou krátkou aklimatizaci. Ideálním cílem je hřeben vypínající se východně nad osadou. Případně je možné vystoupit až k vrcholu Nangkar Tshang, který je s výškou 5 080 metrů a perfektní polohou v ledovém dechu hory Ama Dablan vynikajícím rozhledovým bodem.

K ledovému toku

Úsek mezi osadou Pheriche a Labuche patří mezi nejkrásnější vůbec. Rozmáchlé horské louky s meandrujícími potoky jsou obklopeny majestátními horskými štíty, zeleň pastvin soutěží s oslnivou bělostí horských ledovců a strohou šedí skal. Především od nádherné architektury vznešeného štítu Ama Dablan, který celé té kráse dominuje, jednoduše nelze odtrhnout zrak. Na konci první pláně nás opět čeká delší stoupání do lokality Dughla, která plní především občerstvovací funkci, ačkoli je zde možné i přespat. Ze sedla Thokla Pass ve výšce 4 830 metrů se otevírá nádherný výhled na vrcholy Ama Dablan, Arakam Tse a další kolosy.

Další postup už je docela v režii velké nadmořské výšky, což se projevuje především absencí vegetace. Kolem jsou jen trsy bylin, zakrslé keříky rododendronů, z trav pak na nás blikají lampičky něžně modrých hořců. Na obzoru se poprvé objevuje jedna z nejkrásnějších hor nejen regionu Khumbu – oslnivě bílá pyramida sedmitisícovky Pumori by v pomyslné celosvětové soutěži krásy rozhodně měla velkou šanci na přední umístění. Cílem dne je pak osada Lobuche. I přes nevelkou rozlohu vesnice je tady dostatečná ubytovací kapacita, včetně dražšího, ale určitě ne luxusnějšího hotelu. Nadmořská výška je bez osmdesáti metrů plných pět kilometrů. Při dostatečné časové rezervě se pak vyplatí krátký výlet na morénu ledovce Khumbu, který leží doslova za humny a odkud jsou velmi zajímavé pohledy na rozeklaný „tok“ ledového gigantu.

Panorama z ledu a kamene

Cílem většiny turistických výprav je základní tábor pod Everestem. Zde však kromě spousty stanů a bezesporu působivého ledovce Khumbu až tak moc neuvidíte. Nenápadná, až nudně vyhlížející kamenitá výšina jménem Kala Patthar je už ale jiná káva. Přestože je s výškou 5 550 metrů v porovnání s impozantním okolím jen nepatrnou hrudkou, výhledově se jedná o unikátní místo. Osada Lobuche je ideálním výchozím místem pro tento jednodenní výstup. Naše malá skupinka si proto nastavuje budíček na pátou hodinu a po krátké snídani vyrážíme.

Krajina je zatím sevřená mrazem a stínem, ale jasná obloha napovídá, že dnes vizuálně určitě nepřijdeme zkrátka. V poslední turistické osadě Gorak Shep jsme za necelé dvě hodiny a než slunce dokonale probudí všechny spící kolosy, zbývá čas na hrnek čaje.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri: Přes nejvyšší jezero světa

Od vrcholu Kala Pattharu nás dělí už jen asi hodinový poměrně mírný výstup. Hodinka se ovšem o něco protáhne, protože kolem nás se odvíjí skutečná vysokohorská nirvána a my nevíme, kam koukat dřív. Bez zaváhání je patrné, že černý trojúhelník Everestu je jasně nejvyšším vrcholem, ale vzhledem nás nijak neoslňuje. To už se nedá říct o jeho sousedu, nedostižně bílém a nebezpečně ostrém vrcholu Nuptse (7 861 m) nebo skutečné krasavici Lingtren (6 749). Vrcholek Kala Pattharu, z nějž nakonec sledujeme celé panorama, je jen skromná ostrá špička a najít tady kousek místa pro své pozadí není kvůli množství lidí nic snadného. Dokonalý rozhled ale stísněné podmínky bohatě vyvažuje. Navzdory mnoha výhradám je tato oblast světa stále korunou všech horských výšlapů a hmatatelným důkazem o nepomíjivé kráse nejvyšších štítů.

Jak se neztratit pod Everestem

Jak se tam dostat

Leteckých spojení s Nepálem existuje celá řada a různé jsou i ceny. Přímý let z ČR neexistuje, většinou se přestupuje v Dillí, odkud se pokračuje do Káthmándú. Pod Everest se dostanete buď po jízdě autobusem do města Jiri a následně během 5–6 dní dlouhého pěšího pochodu přes několik údolí a hřebenů, nebo snadno přímým letem z Káthmándú do Lukly. (Cena zpáteční letenky kolem 300 eur, tedy 7 500 Kč.)

Kdy se vydat na cestu

Pro návštěvu nepálských Himálají lze využít dvou sezon – před monzunem (květen–červen), kdy sice krajina hýří barvami kvetoucích rododendronů, ale počasí nemusí být příliš stabilní a může často pršet, nebo pomonzunové období (od poloviny září do konce listopadu). Obecně platí, že čím později po monzunu se do hor vydáte, tím větší máte šanci na stabilní, typické podzimní počasí (osobně bych doporučil říjen, v listopadu je již dost zima).

Co byste měli vědět

Za vstup do NP Sagarmatha se platí vstupné ve výši 3 400 rupií (cca 670 Kč). Rovněž vám budou vnucovat pojištění záchranného zásahu za poměrně velké peníze. Rozhodnutí o tom, zda si jej zaplatíte, je ale čistě na vás. Návštěva Nepálu je zatížena poplatkem za vstupní vízum, které činí 25, nebo 40 USD (pro dobu pobytu převyšující 15 dní). Díky bohaté nabídce ubytoven spojených s restaurací odpadá nutnost vláčet stan a další tábornické potřeby, i když vlastní spacák se leckde hodí.

Jak se chodí pod Everest

Trek pod Everest je technicky velmi snadný, jedná se v podstatě o stále jasně viditelnou, široce vyšlapanou cestu, místy dokonce úplnou silnici. Cesta několikrát překračuje řeky po visutých, ale bezpečných mostech. Jediným rizikovým faktorem je tak nadmořská výška, resp. aklimatizace na stále vzrůstající výšku. Nejvyšším bodem cesty je vrchol Kala Pattar (5 550 m, základní tábor Everestu je ve výši 5 364 m). Existuje celá řada doporučení jak se na výšku přizpůsobit, vše je však velmi individuální. Naše skupina nijak zvláště trénovaných lidí zvládla výstup až na Kala Patthar za 6 dní i s návratem do tábora Labuche. V závislosti na počasí vystačíte se 14 dny na celý přechod i s možnostmi kratších výletů.

Jak se dostat zpátky

Návrat do výchozího bodu celého treku – vesnice Lukla – může a nemusí být totožný s výstupovou trasou. Můžete scházet hned několika atraktivními variantami. Např. přes dvě pětitisícová sedla Cho La a Renjo La, což představuje vůbec nejkrásnější a sportovně nejhodnotnější trek v oblasti Everestu. A pokud nemáte ambice ani vybavení na tento náročný okruh, pak si k základnímu treku můžete přidat několik zajímavých výletů. Jedním z nich může být návštěva údolí Bhate Koshi, táhnoucí se severozápadním směrem od Namche Bazaaru. Široká cesta po opuštění „Namče“ přechází přes několik naprosto fantasticky položených vesnic, nad nimiž trůní skvostný „šlehačkový“ hřeben Chamunaparo Danda. Cílem se může stát nádherná a přátelská vesnice Thame. Najdete zde nejen působivě situovaný klášter, ale můžete se vydat na hned několik krásně osamělých výletů – k ledovcovým jezerům Parchemuche nebo třeba na pravidelnou pyramidu hory Sunder Peak (5 361 m). Podobně atraktivních „odskočení“ na trase je celá řada.

A ještě jedno malé upozornění na závěr – Nepál je země, kde „dole“ znamená „na kopci.“ I ty nejdelší sestupy jsou vždy zakončeny výstupy, mnohdy značně drsnými a zdánlivě nekonečnými.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Ivo Petr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mrtvola na břehu

kosticovec

kde: Indonésie | kdy: 2017

Když se na pláži indonéského ostrova Seram objevila obrovská hromada měkké bílé masy, považovali ji domorodci za nový druh gigantické olihně. Fotografie děsivého zvířete obletěla zpravodajské weby celého světa a přitáhla spoustu pozornosti: Zaujala však i biology, kteří poukázali na zbytky lebky zachycené na některých snímcích. Nakonec se zjistilo, že tajemné stvoření je mršinou kytovce kosticovce v posmrtném rozkladu. Mrtvá velryba obvykle klesne na dno, tohoto jedince však nejspíš nadnesly hnilobné plyny, a nakonec tak skončil vyplavený v písku.

Revue

Loni se na lodích převáželo celých 90 % veškerého obchodního zboží světa.

Zajímavosti

Operačních porodů je stále víc, ač odborníci varují před riziky pro matku i dítě.

Věda

Boček měl ve zvyku krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště

Historie

Populární rentgenová observatoř Chandra

Vesmír

Park Kirindy je zřejmě jediným místem, kde lze dobře pozorovat fosu (Cryptoprocta ferox) – velmi opatrné a mrštné zvíře .

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907