Již první kroky městem Amritsar v severoindické provincii Paňdžáb naznačují, že se tu obchoduje všude a se vším. Krámky lemují každou hlavní silnici a lákají k nákupům i zástupy poutníků mířících do Zlatého chrámu. Pro vyznavače sikhismu má přitom zmíněný svatostánek stejný význam jako pro muslimy Mekka.

První nádech města

Dějiny Amritsaru se začaly psát až ve druhé polovině 16. století. Roku 1577 zakoupil zdejší pozemky čtvrtý sikhský guru Rám Dás a položil na nich základy města. V místě, kde se dříve nacházely prameny s léčivou vodou, nechal vybudovat nádrž. Jeho následovníci pak uprostřed umělého jezera počátkem 17. století postavili bohatě zdobený chrám.

Rozkvětu svatostánku napomohl především fakt, že město leželo u hlavní silnice Grand Trunk Road, která spojuje afghánský Kábul s indickou Kalkatou. Dnes má metropole více než milion obyvatel a rozkládá se pouhých třicet kilometrů od hranic s Pákistánem a od jediného přechodu mezi oběma zeměmi Wagha–Láhaur.

Krvavý střed světa

Město je nerozlučně spjato se sikhským náboženstvím, jež se zrodilo na přelomu 15. a 16. století. Pro jeho vyznavače se stal Zlatý chrám nejvýznamnějším poutním místem na světě. Jenže i Amritsar se kdysi koupal v krvi. V průběhu staletí například opakovaně čelil nájezdům panovníků Mughalské říše, kteří v 16.–19. století ovládli většinu Indického subkontinentu. Dva vládnoucí guruy v Amritsaru dokonce popravili.

K jednomu z největších krveprolití pak došlo v roce 1919, kdy ještě Indie náležela pod britskou správu. Obyvatelé se 13. dubna shromáždili v zahradách Džallijánvalá k protestním akcím proti koloniální nadvládě, ale generál Reginald Dyer Edward dal příkaz k palbě. Pušky mířily na neozbrojené muže, ženy, děti i starce, přičemž z parku obehnaného zdí pouze s úzkým vchodem neměl nikdo šanci uniknout. Událost vešla do dějin jako Amritsarský masakr, a ačkoliv Britové přiznali asi „jen“ 300 obětí, ve skutečnosti se jednalo o více než tisíc mrtvých.

Zázrak plující na vodě

Srdci celého Amritsaru říkají místní Harmandir Sahib neboli Chrám boha a turisté ho znají jako Zlatý chrám. Jeho původ sahá do počátku 17. století, přičemž pozlacená kopule přibyla o dvě stě let později. Svatostánek prošel mnoha proměnami a dnes představuje vůbec nejnavštěvovanější památku Indie. Pokud jde o počet poutníků, předčí dokonce slavný Tádž Mahal. Přitahuje přitom nejen sikhské věřící, ale také hinduisty, buddhisty, muslimy i běžné turisty z celého světa.

Honosný chrám vypadá, jako by plul na hladině posvátného jezera Amrit, v němž se věřící omývají. Jeho název zní v překladu „nesmrtelný nektar“ a prý jej napájejí podzemní prameny s léčivými účinky. Slavnou stavbu pak obklopuje bludiště uliček a několik opevněných bran. Celý areál staví na kontrastu blyštivého Harmandir Sahibu uprostřed vodní nádrže a menších chrámů, svatyní a odpočíváren z bílého mramoru. Nedaleko hlavního vstupu stojí několik desítek levných hotelů, mnozí poutníci však přespávají přímo v chrámu či u místních obyvatel. Sikhové totiž obětavě poskytují nocleh každému, kdo o to požádá.

Branou ke guruovi

Před vstupem do Zlatého chrámu se musíte zout, uvázat si na hlavu šátek, rituálně si umýt nohy a opláchnout ruce. Teprve pak můžete vkročit na posvátné nádvoří kolem zlaté stavby. Ačkoliv je uvnitř pořádně plno – za týden prý Zlatý chrám navštíví i několik set tisíc lidí –, dýchne tu na vás nebeský klid.

Jeden sympatický sikh začne sám od sebe vyprávět: „Tohle místo nazýváme Gurudwara, což znamená ‚brána ke guruovi‘, kterého uznáváme.“ Jiný ukazuje na poutníky okolo a upozorňuje, že „každý sikh musí mít svoje zvláštní znamení“. K těm nejtypičtějším patří barevný turban, obvykle oranžový: muži pod ním nosí vlasy omotané kolem hlavy, protože si je nesmějí stříhat. K neodmyslitelné výbavě náleží i hřeben zvaný kang, stříbrný náramek, speciální spodky nebo dýka symbolizující, že se sikh postaví za každého slabšího.

Čtyři věžičky vyrůstající nad střechu chrámu se v odlescích slunečních paprsků třpytí jako v pohádce. Areálem se rozléhá zpěv a zvuky tradičních nástrojů a mísí se s přednesem textů z posvátné knihy Guru Granth Sahib – nejdůležitějšího spisu sikhského náboženství z 15.–17. století o 1 430 verších. Předčítají se od rána do večera a lidé při tom sedí na zemi a poslouchají nebo se modlí. Posvátná kniha se musí každý večer odnést do skrýše a kolem čtvrté ranní se zase v procesí vrací zpět.

Dobrovolníci v obleku

Než chrám opustíte, můžete se ještě zastavit v tzv. langaru. Za tajemným názvem se skrývá komunální jídelna s kuchyní. Při jídle se sedí v řadách na zemi, dostanete tác a o pár vteřin později už vám někdo velkou lžící nabere čočkový dhál, mléčnou rýži, dušenou zeleninu a podá vám ještě teplé chlebové placky. Venku před jídelnou se pracuje, čistí se zelenina, vaří se a umývá se nádobí. Kuchyně patří k největším na světě a denně nakrmí údajně i šedesát tisíc strávníků.

Sikhové sem přicházejí nejen za jídlem, ale i za prací, kterou vykonávají bez nároku na odměnu. „Jednou týdně přijdu, pomůžu s úklidem a mám pocit, že sem patřím,“ vysvětluje mladý student angličtiny s obrovským koštětem. Narazíte tu však třeba i na pomocníka v obleku a s aktovkou: přijde, sedne si na zem a pustí se do loupání cibule. V jídelně sikhové pohostí každého, aniž by se poutníka ptali, odkud přichází nebo jakou víru vyznává. Všichni jsou si tu zkrátka rovni.

Chrám jako jeskynní bludiště

Ve městě se nachází i tzv. Stříbrný chrám z roku 1908, který dostal jméno podle vzácných vstupních dveří ze stříbra. Jedná se o důležitou hinduistickou svatyni Durgiana zasvěcenou bohyni Durge, jedné z podob Šivovy manželky. Stavitelé se zjevně inspirovali Zlatým chrámem – i tento svatostánek totiž leží uprostřed posvátného jezírka a pyšní se čtyřmi zlatými věžemi, mezi nimiž se vyjímá mohutná kupole. Stěny vykládané mramorem pak krášlí malé polodrahokamy, které připomínají výzdobu Tádž Mahalu.

K hinduistickému chrámu Mata v centru města se zase chodí modlit zástupy žen. Věří totiž, že jim bohyně Lal Deví požehná, aby porodily zdravé děti. Mata patří k nejbizarnějším svatostánkům v celém Paňdžábu, neboť připomíná jeskynní bludiště. Dovnitř vedou tmavé chodby a zpoza rohů se vynořují sochy a modly hinduistického panteonu. Místy jsou přitom chodbičky tak úzké, že sotva projdete. A pokud vás unaví ruch velkoměsta, vraťte se v noci k Harmandir Sahibu, sedněte si na zem a jen se kochejte pohledem na zlatý poklad Indie.

Udělejme si malou inventuru těles Sluneční soustavy. V jejím centru se nachází Slunce – hvězda hlavní posloupnosti, kolem níž obíhá většina těles. Jedná se především o planety: po přesunutí Pluta do nově vytvořené kategorie jich zůstalo osm a je velmi málo pravděpodobné, že by se jejich počet v budoucnu zvýšil.

Kolem převážné části planet krouží měsíce, kterých známe 142. Pro nás je souputník Země zvlášť důležitý: bez jeho přítomnosti by na naší planetě nepanovaly tak příhodné podmínky pro život. Některé z velkých měsíců obřích planet se bohužel nacházejí příliš daleko od Slunce. Například Jupiterův měsíc Ganymed (největší ze všech satelitů, větší než Merkur) je ledové těleso s podpovrchovým oceánem kapalné vody pod ledovým krunýřem. Pokud by kroužil kolem Slunce po samostatné dráze ve vzdálenosti Země, měli bychom zde další planetu – možná obdařenou životem.

Dodavatelé vody pro Zemi

Další dvě skupiny těles v solárním systému představují planetky (někdy označované jako asteroidy) a komety. V počátečním období vývoje Sluneční soustavy docházelo k četným srážkám, které se nevyhnuly žádné planetě, tudíž ani Zemi. Ta byla doslova bombardována jak planetkami, tak kometami. Obě tyto početné skupiny těles přitom obsahují značné množství vody, která se při střetnutích s naší planetou stala její součástí, což představovalo jednu z podmínek pro vznik a rozvoj života.

Téma, zda byly zdrojem vody na Zemi komety, nebo planetky, tvořilo dlouhou dobu námět debat astronomů. Nyní došlo na základě analýzy složení meteoritů k vyslovení názoru, že pozemská voda nemá původ ve vnějších oblastech Sluneční soustavy (kde se nachází domov komet), ale zdá se být pravděpodobnější, že ji na Zemi dopravily asteroidy. Nicméně výzkum komety Hartley 2 vede naopak k závěru, že voda se na Zemi dostala s kometami z Kuiperova pásu, které v počátcích vývoje našeho solárního systému – v období tzv. pozdního velkého bombardování – dopadaly na Zemi a přispěly zde k vytvoření zásob vody. Zdá se tedy, že půjde nejspíš o zásluhu obou typů těles.

První trpasličí planeta

Pluto, objevené americkým astronomem Clydem W. Tombaughem 18. února 1930, bylo zařazeno mezi planety. Předpokládalo se totiž, že jeho velikost odpovídá Neptunu. Později se však zjistilo, že je podstatně menší – podle současných měření má dokonce menší průměr než pozemský Měsíc. 

Pluto kolem Slunce krouží po velmi eliptické dráze a jeho oběžná doba činí 248 let. V roce 1978 astronomové zjistili, že kolem Pluta obíhá poměrně velký měsíc, který dostal jméno Charon. Obě tělesa kolem sebe krouží ve vzájemné vzdálenosti 19 640 km s periodou 6,4 dne. Za stejnou dobu se také Pluto i Charon otočí kolem své rotační osy, což znamená, že k sobě přivracejí stále stejné polokoule. Kromě Charonu obíhají kolem Pluta ještě další čtyři malé měsíce: Nix, Hydra, Kerberos a Styx.

Největší mezi planetkami

Od roku 1992 se astronomům daří objevovat za dráhou Neptunu další tělesa. Patří do předpokládaného Kuiperova-Edgeworthova pásu (což je jakási obdoba hlavního pásu planetek nacházející se na periferii Sluneční soustavy), přičemž doposud bylo v této vzdálené oblasti objeveno přes 1 300 těles, z nichž některá se svým průměrem blíží velikosti Pluta a některá jej možná i převyšují. To také představovalo jeden z důvodů, proč astronomové vyřadili Pluto z kategorie planet.

Když astronomové v roce 2006 sestavili definici trpasličí planety, zjistili, že jejím požadavkům vyhovuje také Ceres, do té doby největší planetka hlavního pásu asteroidů mezi drahami planet Mars a Jupiter. S průměrem necelých tisíc kilometrů je sice menší než Pluto, avšak má kulový tvar, což představuje jednu z vlastností charakterizujících nejen planety, ale i trpasličí planety.

Osud Ceres je bezesporu zajímavý. Po objevu v roce 1801 byla považována za chybějící planetu, později se z ní stala největší planetka v hlavním pásu asteroidů. V roce 2006 následovala další změna – přesun do kategorie trpasličích planet. Aktuální výzkumy naznačují, že má diferencované nitro. „Ceres je planetární embryo,“ říká Lucy McFaddenová z Univerzity v Marylandu, „a gravitační poruchy způsobované Jupiterem před miliardami roků jí zabránily nabalit na sebe více hmoty a dorůst do podoby dospělé planety.“

Makemake

Další trpasličí planeta se nachází v oblasti Kuiperova pásu, za dráhou Neptunu. Byla objevena v roce 2005, obdržela předběžné označení 2005 FY9 a později byla pojmenována Makemake. Představuje druhý nejjasnější objekt Kuiperova pásu po Plutu. V době, kdy se na své dráze dostane nejblíže Slunci, a tudíž je více zahřívána, se kolem ní vytváří velmi řídká atmosféra. Načervenalé zbarvení Makemake naznačuje, že její povrch možná pokrývá zmrzlý metan, etan či dusík. Nebyla u ní zjištěna přítomnost žádného měsíce.

Makemake se v polynéské mytologii, zejména na ostrově Rapa Nui (Velikonoční ostrov), považuje za stvořitele lidstva a boha plodnosti. Je nejvyšším bohem Tangata manu kultu a uctívá se v podobě mořských ptáků, kteří představovali jeho inkarnaci. Jeho symbolem je muž s ptačí hlavou.

Eris – dvojče Pluta

K největším trpasličím planetám patří Eris – její průměr se odhaduje na 2 400 km (Pluto má podle aktuálních dat průměr 2 370 km). Astronomové ji objevili 21. října 2003, avšak vzhledem k enormní vzdálenosti od Země se její přesnou dráhu podařilo určit teprve po nových pozorováních uskutečněných 8.–10. ledna 2005. Kolem Slunce obíhá Eris ve vzdálenosti 38–98 astronomických jednotek (AU; 1 AU = průměrná vzdálenost Země od Slunce) a jeden oběh vykoná za 557 let. Nejdále od Slunce se nacházela naposledy v roce 1977, nyní se k němu přibližuje; v nejmenší vzdálenosti od hvězdy pak prolétne v letech 2256–2258. Doprovází ji měsíc Dysnomia, který kolem ní krouží po kruhové dráze ve vzdálenosti 37 350 km s periodou 15,8 dne.

Na základě pozorování poměrně vzácného úkazu, kdy trpasličí planeta zakryla koncem roku 2010 slabou hvězdičku, bylo zjištěno, že Eris je téměř kulovým tělesem o průměru 2 326 km (podobně jako Pluto). K odhadu její hmotnosti pak vědci použili pohyb zmíněného měsíce Dysnomia. Podle tohoto měření je Eris o 27 % hmotnější než Pluto, což dává v kombinaci se známým průměrem střední hustotu tělesa 2,52 g/cm³.

Poslední pozorování potvrzují, že povrch této trpasličí planety tvoří tuhý metan, který však obsahuje značné množství zmrzlého dusíku. Charakter pořízených spekter naznačuje, že hlubší vrstvy ledové pokrývky obsahují čistší metan, zatímco povrchové vrstvy jsou více znečištěny tuhým dusíkem. Ukazuje se, že povrch Eris odráží až 96 % dopadajícího slunečního záření, tedy dokonce více než čerstvě napadaný sníh na Zemi, což z této trpasličí planety dělá nejbělejší objekt ve Sluneční soustavě (společně se Saturnovým měsícem Enceladem). Podle odhadů dosahuje teplota na polokouli přivrácené ke Slunci maximálně −238 °C; na odvrácené straně je to samozřejmě ještě méně.

Trpasličí planeta Eris byla pojmenována podle stejnojmenné řecké bohyně, která je personifikací sváru. Měsíc Dysnomia dostal jméno podle její dcery, bohyně anarchie.

Zatím poslední: Haumea

Zatím poslední známá trpasličí planeta nese jméno Haumea. Byla objevena v roce 2003, kdy obdržela předběžné označení 2003 EL61. Jméno dostala podle bohyně plodnosti a porodu z havajské mytologie. Jedná se o těleso zajímavého tvaru – připomíná totiž splasklý ragbyový či fotbalový míč. Má podobu elipsoidu o rozměrech 1960 × 1518 × 996 km a kolem své osy rotuje velmi rychle jednou za necelé čtyři hodiny. Předpokládá se, že tato rychlá rotace a eliptický tvar představují důsledek dávné srážky s jiným tělesem. Haumea má pravděpodobně kamenné jádro a tenkou vrstvu ledu na povrchu.

Brzy po jejím objevu bylo zjištěno, že kolem ní obíhají dva malé měsíčky, pojmenované později Hi’iaka a Namaka. První z nich má průměr 310 km a jeden oběh vykoná za 49 hodin; druhý oběhne trpasličí planetu za 35 hodin a jeho průměr činí 170 km. 

Souostroví Fernando de Noronha ležící asi 350 km od brazilského pobřeží tvoří 21 ostrovů a ostrůvků o celkové rozloze 26 km². Jedná se v podstatě o vrcholy sopečného pohoří, jež nebyly nikdy spojeny s pevninou. Omývají je mořské proudy z Afriky, a zdejší voda je tudíž teplá a nebývale průzračná – s viditelností až do hloubky 50 m. Nedaleký Rocas zase představuje jediný atol v jižním Atlantiku a jeho rozloha činí pouhých 0,36 km². Při odlivu pak nastává neobyčejná podívaná – v mělkých lagunách se prohánějí mořské ryby jako v podivuhodném přírodním akváriu.

Mizející prales

Zcela zásadní roli však oblast hraje, pokud jde o ochranu biologické rozmanitosti a ohrožených druhů v jižním Atlantiku. V hledáčku se nacházejí zejména mořské želvy, především kriticky ohrožená kareta pravá. Řada živočišných a rostlinných endemitů, včetně mnoha dosud nepopsaných druhů a rodů sinic, pak žije v tzv. Atlantském lese. Zmíněný deštný prales podél jihoamerického pobřeží Atlantiku přitom původně pokrýval plochu 1,2 milionu kilometrů čtverečních, zatímco dnes z něj zbývá necelých 100 000 km².

Sen každého potápěče

Vědci ve zmíněném mořském ráji dosud popsali zhruba 400 druhů cévnatých rostlin. Vhodné podmínky k životu tu našly rovněž tzv. mangrove – společenstva ohrožených a chráněných stromů rostoucích v deltách řek, kde se sladká voda mísí se slanou. Jedná se přitom o jediná mangrove v jižním Atlantiku.

Díky zcela mimořádné podmořské krajině se o ostrovech Fernando de Noronha a Rocas zmiňují snad všechny příručky o potápění, přičemž je označují jako jednu z nejlepších světových destinací, chcete-li se věnovat tomuto sportu. Kvůli křehké ekologické rovnováze se však musí počet návštěvníků oblasti striktně omezovat.

Národní park Durmitor se rozprostírá na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou a jeho součást tvoří i vápencové Dinárské pohoří, jež vzniklo už ve druhohorách. Ráz krajiny určují především kaňony, vrcholy a plošiny. Nynější fascinující krásu parku zformovalo v minulosti zejména působení ledovců, řek a podzemních toků. Vzhledem k nadmořské výšce a zeměpisné šířce ovlivňuje oblast středomořské i alpské mikroklima, tudíž se zde vyskytuje mimořádně pestrá paleta především rostlinných druhů.

Druhý největší na světě

Park doslova překypuje vodou – na ploše okolo 32 000 ha se nachází celkem šestnáct ledovcových jezer, jimž místní říkají „horské oči“, a 748 pramenů. Durmitor však proslul hlavně monumentálními krasovými kaňony. Tvoří je druhohorní skalní masivy z vápence a rozkládají se při řekách Sušica, Draga, Komarnica, Piva a Tara. A právě poslední zmíněný tok lemuje druhý nejhlubší kaňon na světě po americkém Coloradu – dosahuje hloubky 1 300 m.

V sevření dvoutisícovek

Oblast silně poznamenala krasová činnost, jež vytvořila spoustu jeskynních propastí. Kromě toho tu uvidíte řadu příkladů krasové, říční a ledovcové eroze. Mezi rostlinnými druhy dominují borovice, jedle, buk, bříza či jalovec a park ukrývá rovněž jeden z posledních neporušených porostů borovic černých v Evropě. Zmíněné stromy dosahují úctyhodného stáří přes 400 let a dorůstají až do výšky 50 m. V řekách žije množství lososovitých ryb a v hustých lesích narazíte třeba na hnědé medvědy, vlky, kamzíky či divočáky.

Hlavní turistické letovisko Žabljak leží ve výšce 1 450 m a obklopuje ho 48 dvoutisícových vrcholů. Místní středisko zimních sportů patří k nejvyhledávanějším destinacím v celé oblasti.

První zmínky o městě Bosra ležícím na jihu Sýrie nedaleko hranic s Jordánskem nalezneme na hliněných tabulkách z období egyptských faraonů ve 14. století př. n. l. Zlatý věk zde ale vypukl až ve 2. století, kdy se Bosra stala hlavním městem římské provincie Arabia Petraea.

Právě u Římanů má původ také největší zdejší architektonický skvost – rozlehlý amfiteátr. Až do poloviny 20. století byl z velké části ukryt a zakonzervován pod pískem, a představuje tak dnes jednu z nejzachovalejších staveb svého druhu na světě.

Kolos široký 102 m mohl pojmout na patnáct tisíc diváků a také jeviště zdobené korintskými sloupy se pyšnilo velkolepými rozměry – délkou 45 m a šířkou 8,5 m. Nad částí divadla se klenula prostorná dřevěná střecha, zbytek zakrývalo plátno. Traduje se, že během představení se do vzduchu rozprašovala aromatizovaná voda, aby se početným divákům lépe dýchalo.

Amfiteátr však zdaleka nepředstavuje jediný stavitelský unikát na území dnešní Bosry. Ve městě se nalézá také řada dalších památek z doby Římské a později Byzantské říše a najdeme zde rovněž množství upomínek na arabskou nadvládu. Jedná se nejen o zbytky veřejných lázní a fontán, ale i o pozůstatky křesťanských kostelů.