Jednou z věcí, která vás ihned po příjezdu udeří do očí, je neobvyklé množství koček. Zvířata všech možných podob a barev se zde procházení po verandách hotelů a nádvořích klášterů a zcela samozřejmě se tváří, že jim všechno okolo patří. Mají na to nárok. Od byzantských časů, kdy je podle legendy přivezla svatá Helena, matka byzantského císaře Justiniána, obývají ostrov v neobvyklém množství. Kvůli suchu se zde kdysi přemnožili hadi a bylo potřeba se jich zbavit. A kočky se ukázaly jako ideální způsob vyhubení škůdců. Jsou to shovívaví vládci a nechávají se fotit nebo hladit bez nároku na honorář. 

Ostrov mnoha kultur 

Totéž ovšem zdaleka neplatilo o lidských vládcích ostrova. Pokud pomineme původní kmeny, které vzaly ostrov za svůj už před dvanácti tisíci let, klíčovým se pro něj stala helénská kultura. Řekové Kypr osídlili už v mýtických dobách a řada měst byla podle legend založena hrdiny z trójské války okolo roku 1200 př.n.l.  Něco na tom bude, protože turecké pobřeží a ruiny Tróje skutečně nejsou daleko.

Řekové vtiskli Kypru neopakovatelný ráz své domoviny. Například v Pafosu vyrostla ukázková řecká polis s amfiteátry, stadiony a chrámy zasvěcenými bohyni Afrodítě. Průvodci vám samozřejmě nezapomenou říct, že v jejích svatyních nestály žádné sochy, zato pořádné několikametrové kusy falických kamenů (vytesaných do podoby penisu), což je milý detail.

Kult lásky se tak hluboce vryl do obrazu ostrova, že jej nedokázaly smazat ani následné vlny římské, arabské, byzantské, benátské, turecké a britské kultury, která přicházela společně s postupujícími armádami uchvatitelů. Najdete zde dokonce mohutné skalisko čnící do moře, kde se podle legendy zrodila Afrodíta z mořské pěny. Dnes tam moc mořské pěny neuvidíte, zato keře poseté stužkami lemují široké okolí. Pokud máte sexuální problém, stačí sem něco přivázat a bohyně už to za vás vyřídí. A pokud je vám to málo, můžete si skálu třikrát obeplout dokola, abyste omládli o deset let. Faktem ovšem je, že kvůli zrádným okolním proudům se omlazovací kúra doporučuje jen zdatným plavcům, kteří takové mládnutí nejspíše nepotřebují. 

Ostrov klášterů

Pokud nejste právě typy pro válení se na písku, vyrazte na jih ostrova a pokud možno mimo sezónu. Ta začíná v květnu a končí v září, kdy se teplota v průměrný den vyšplhá na 37 stupňů Celsia a Kypr začne potýkat s nedostatkem vody. Na jaře a na podzim si nejlépe užijete do daleka se valících zelených kopců, olivovníkových hájů a bíle svítících klášterů, vystrčených na ta nejnesmyslnější místa.

Jedním z těch vůbec nejsvatějších je klášter svatého Neofyta. Ten svým  způsobem zosobňuje všechno, co mnišský život obnáší.  Ve 12. století století si mladý farmář Neofytus vymínil, že se nikdy neožení, protože měl k Bohu blíž než ke světských radostem. Rodina se jej přesto pokusila dovléct k oltáři násilím, což skončilo Neofytovým útěkem do kláštera. Po peripetiích s cestou do Svaté země se nakonec utáhl do hor nad Pafosem a rozšířil zde jeskyni na příbytek. Vymaloval ji přesně v duchu byzantské tradice a vysvětil ji. Ve svém „engleistra“ (samotce) zamýšlel strávit zbytek života. Ale jak už to obvykle to chodí, postavil si kostel a chodili mu do něj lidi.

Poustevník Neofytus přitáhl zakrátko celé davy obdivovatelů a žáků a na jeho meditace mu najednou nezbýval čas a klid. Vyhloubil si tedy další jeskyni o pár metrů výš a pro  jistou ji udělal přístupnou pouze po žebříku. Vlna už se ale nedala zastavit a zanedlouho stál na úpatí vedlejší skály klášter. Neofytus už místo neopustil. Klášter dodnes doslova obléhají poutníci a můžete zde potkat autobusy plné ruských věřících, kteří přijeli na ostrov jen a pouze kvůli klášterům. 

Víra v životě

V kostele kláštera Chrysorrogiatissa je přítmí, ticho a odlesky svíček na zlatých rámech ikon. Tady se má udát zázrak a člověk na podobné může zcela náhodou natrefit kdekoli na Kypru. Pětiletý kluk Stanos drží mezi koleny svíčku, která je téměř tak veliká jako on sám a jeho rodiče se žehnají. Pak svíčku zasadí mezi les jiných, menších a hocha vezmou do náručí. Když vycházejí z chrámu, tváří se spokojeně, protože odteď už bude všechno dobré. Co byl za problém? Nehoda na kole a poškozené nervy v dolní části páteře. Teď je ovšem všechno na Bohu a ten to nějak vyřeší.

Víra má v životě Kypřanů obrovskou roli. Svatí tu nejsou vzdálené portréty na ikonách, ale skutečně bdí na lidskými životy. Víra se stala hrází proti kulturnímu tlaku dobyvatelů a hluboce se zaryla do místní mentality. Být Kypřan a být křesťan je na mnoha místech ostrova ještě stále synonymum. Neexistuje zde vesnice, ve které by chyběl kostel nebo alespoň malá kaple. Nové svatostánky stále vznikají a – podobně jako ikony – pouze v přísně tradičním duchu. Na novoty tady nikdo moc nedá.

Postavení církve je zde nejsilnější ze všech zemí Řecké ortodoxie. Při okupaci ostrova roku 1571  totiž zvolili turečtí uchvatitelé chytrou strategii. Aby udrželi Řeky na uzdě, obnovili dominanci ortodoxní církve a potlačili katolicismus. Navíc církvi zaručili nedotknutelnost jejích majetků a pověřili ji výběrem daní. Taková právní ochrana se samozřejmě běžných Kypřanů netýkala a tak mnozí z nich raději svůj majetek věnovali církvi, než si jej nechali zkonfiskovat. Nabyté jmění církev velmi pečlivě obstarávala a dodnes tak tvoří nejbohatší nestátní instituci na ostrově. Patří jí nejvíce pozemků, nejlepší pětihvězdičkové hotely, vlastní Helénskou banku i důlní společnosti. A až do nedávna nemusela zaplatit ani jedné euro na daních. Po dlouhých jednání se nakonec církev počátkem tohoto dubna dobrovolně zavázala státu vypomoci v současné finanční krizi. 

Mozaiky a hrobky

Neofytův klášter není zdaleka jedinou věcí, kterou si milovník historie může užít. Pomiňme teď jednu z perel seznamu UNESCO, deset malovaných kostelů rozesetých v pohoří Trodos. Na Kypru totiž čekají ještě dvě unikátní místa.

Ve městě Larnaka čeká návštěvníky hrob svatého Lazara – toho Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Podle ortodoxní tradice po svém oživení totiž opustil Palestinu kvůli intrikám, které ho mohly stát život. Odešel na Kypr a stal se prvním biskupem Kitionu, což byl starý název Larnaky. Hrob byla nalezen roku 890 s nápisem „Lazarus, přítel Kristův“. Je to skutečný hrob skutečného Lazara? Křesťané v tom nejsou zajedno, protože v Palestině se na Západním břehu nachází ještě jeden v al-Eizarii. Tak či onak, návštěva hrobky je silným zážitkem, protože dovnitř se dostanete pouze shrbení a nebo klečící.

Tím druhým pověstným místem jsou antické mozaiky v Pafosu. Takzvaná Dionýsova vila byla objevena během druhé světové války, kdy Britové hloubili protiletecké kryty. Přitom narazili na archeologický poklad – asi nejlépe dochované antické mozaiky v Evropě a možná na celém světě. Vila je součástí rozsáhlého komplexu staveb města Kourion, které bylo v antice hlavním městem ostrova a v římské době sídlem guvernéra. Na stovkách čtverečních metrů se zjevují mýtičtí hrdinové a bohové, a gladiátoři zápasí s dravými šelmami. Mozaiky přitom vypadají, jako by je jejich tvůrci dokončili jen nedávno. Pro milovníka antiky jde téměř o orgastický zážitek.

Jako vrchol si pak mohou užít pouze čtyři kilometry vzdálené Hrobky králů, které jsou vyřezány do skály a některé pocházejí už období okolo roku 4 000 př.n.l. Typicky helénský výzor se sloupy ale hrobky dostaly až ve třetím století př.n.l. kdy zde bylo pohřbeno na sto významných ptolemaiovských aristokratů. Bohužel, žádný král se mezi nimi nikdy opravdu nenacházel.

Na Kypru se nějaký kus sloupu nebo oltáře prý podaří najít každou chvilku a drobné objevy už vůbec nikoho nevzrušují. Například v Kourionu se po některých poškozených mozaikách, které evidentně nestály za rekonstrukci, můžete dokonce projít. Přesně tak, jako to dělali jejich majitelé před dvěma tisíci lety. No není to země zaslíbená?

„Sionistický holocaust židovského národa. Šedesát tři let vzpoury proti Bohu a Tóře.“ Řečeno jinými slovy – stát Izrael je ohavnost, která musí skončit. Nápisy, jež vyjadřují jasný postoj místních obyvatel, zdobí vývěsní štít houpající se před jedním z domů ve čtvrti Mea Šearim.

Zdejší obyvatelé – charedim – jsou ti „nej z nej“, nejkonzervativnější z ultraortodoxních Židů. Izraelští sekulární Židé jim občas s trochou sarkasmu v hlase říkají „tučňáci“. Pro některé jsou těmi pravými bohabojnými, pro jiné pouze příčinou mnoha sociálních a náboženských problémů. Pro cizince představují těžce proniknutelný jiný svět. Svět, který láká k prozkoumání.   

Zahalit se a ctít šabat 

U všech vchodů do Mea Šearim visí cedule žádající turisty o dodržování alespoň základních lokálních tradic. „Prosíme vás celým svým srdcem, nechoďte skrze naši čtvrť nevhodně oblečení.“ Jedná se především o ženský oděv – zahalená musí být kolena, výstřih i ramena. Stejně důležité je ovšem také dodržování pravidel šabatu. 

V Jeruzalémě mají všichni turisté ve zvyku ulovit obrázek nějakého toho „pána v černém a divném klobouku“. Nejčastějším místem těchto lovů se stává Zeď nářků nebo právě ultraortodoxní čtvrtě. Turisté přitom bohužel velice často zapomínají, kde jsou, a narušují tamní poklidnou atmosféru. Občas tak dochází k incidentům, které mohou vyústit až v házení kamením a následná zranění. 

O sto let zpátky 

Počátek výstavby čtvrti Mea Šearim lze datovat do roku 1874. Podnětem k jejímu vzniku se stala především reakce na špatné hygienické podmínky v centru Jeruzaléma. Již po šesti letech zde žilo přes sto domácností, jejichž počet se do konce století ztrojnásobil, a přibyla ještě pekárna či mlýn. Čtvrť střežila vysoká zeď s několika branami. Možná i ona, ale především touha místních udržovat tradice a sloužit Bohu dala tomuto místu jeho atmosféru. 

„Vždy se tu cítím jako o pár desítek let zpátky v minulosti,“ psala mi k informacím o Mea Šearim tamní fotografka Rotem Itzhari. Není se čemu divit – starožitné rolety obchodů, košer řeznictví a lidé oblečení jako ze starých filmů opravdu představují kouzlo počátku 20. století. „Mnoho lidí nemá ultraortodoxní Židy v lásce, myslí si, že jsou pro Izrael přítěží a způsobují jen potíže,“ píše Rotem k vysvětlení problematiky této izraelské minority. „Já se spíš domnívám, že je prostě nikdo pořádně nezná a všichni se jich tak trochu bojí. Oni dokážou být dost tajemní a nepřístupní.“ Skutečně, mnohé místní komunity do svého středu nikoho zvenčí nepustí a je nutné se v nich přímo narodit. Většina charedim nepracuje, věnují se studiu náboženských textů a žijí ze sociálních příspěvků státu či ze zahraničních darů.  

Jiný původ, jiné tradice 

Ultraortodoxní Židé nejsou jednolitou skupinou, jak by se mohlo na první pohled zdát – liší se původem, některými tradicemi či politickými názory. První část charedim se hlásí k aškenázským kořenům ze střední a východní Evropy. Ti se pak dále dělí na chasidim a mitnagdim. Některé chasidské skupiny izraelská veřejnost dobře zná, například Lubavické chasidy, kteří se dostali do povědomí svou „misijní“ činností mezi sekulárními i ortodoxními Židy. Braclavské chasidy naopak proslavila jejich veselost, pořádání koncertů nebo účast některých z nich na takových akcích, jako jsou techno párty. K charedim například patří i americký zpěvák reggae a alternativní hudby Matisyahu. Druhou skupinu tvoří Sefardé původem převážně ze Španělska, z Asie a Afriky.         

Populační síla

Přestože jsou charedim z větší části závislí na „darech“ majoritní společnosti a na svých zahraničních donátorech, k turistům i sekulárním Izraelcům se mnohdy chovají hrubě a odmítavě. Pořádně rozohnit se dokážou hlavně při zasahování světské moci do jejich vnitřních záležitostí nebo kvůli nedodržování pravidel šabatu. Se vší vervou se pouští dokonce do potyček s policií, které mnohdy končí zatčením či zraněnými na obou stranách. Občas se terčem útoků stávají také automobily projíždějící po jedné z hlavních jeruzalémských ulic Heit HaHandasa, jež se Mea Šearim těsně dotýká. 

Silně netolerantní chování charedim se stává pro sekulární Izraelce stále větším problémem. Jestliže v době založení státu Izrael bylo procento ultraortodoxních Židů zanedbatelné, v dnešní době se jejich počet v populaci pohybuje kolem deseti procent. A tato čísla se budou nadále zvyšovat. Sekulární židovské rodiny totiž přijaly spíše západní trend, a mívají tak jedno až dvě děti. Průměrná rodina charedim má ovšem kolem osmi potomků, přičemž výjimkou nejsou ani rodiny dvanácti- či čtrnáctičlenné. Ekonom jeruzalémské univerzity Omer Moav odhaduje, že do roku 2030 by charedim měli tvořit dvacet procent společnosti. 

Hrozba pro Izrael? 

Uzavřený prostor ultraortodoxních Židů se tedy rozšiřuje, ale neotvírá. Stále častěji se objevují incidenty, při kterých ultraortodoxní muži slovně napadají ženy a požadují od nich například, aby si přesedly do zadní části autobusu, kde je „jejich místo“. Stejně tak se stále více upravují kupříkladu pravidla reklamy na billboardech: zatímco v sekulární čtvrti Jeruzaléma se na plakátě z reklamy na telefon směje krásná dívka, v ortodoxní části města uvidíte na billboardu jenom mobil. 

Přestože to není na první pohled patrné, charedim mají silné zastoupení v izraelské politice, a tak dochází k ohrožení samotného demokratického systému židovského státu. Tento střet různých náboženských rovin jedné víry v posledních volbách dokonce zapříčinil krizi, díky níž letos premiér Neumin Netanjahu sestavil vládu na poslední chvíli a teprve poté, co do ní nepřijal náboženské strany. 

Pokud byste se na Libyi dívali shora, uvidíte obrovskou plochu rozdělenou dvěma barvami. Sever země tvoří uzoučký zelený pruh táhnoucí se po celé délce pobřeží, který představuje jediné místo s dostatkem vody. Zde se nachází téměř všechna města a žije tu většina obyvatel země. Zbytek celého území má žlutou barvu, barvu písku. Proto se Libyi někdy přezdívá Žlutá země. 

Zeptáte-li se Libyjců ze severu, jestli někdy navštívili jih země, budou vás mít za blázny. Do vyprahlé pouště se nikdo nevydá, pokud k tomu nemá pádný důvod: jako ti, kteří pracují v ropných vrtech a jsou nuceni strávit v poušti dlouhé měsíce, než vydělají dostatek peněz, aby se mohli vrátit do měst u moře. Podle obyvatel severu je na jihu země jen prázdno a smrt. Ačkoliv nejsou daleko od pravdy, na některých místech Sahary je paradoxně mnoho života díky vydatným zásobám podzemní vody. Oázy v poušti nejsou jen bídné chatrče postavené okolo jedné studny – může jít rovněž o velká města s datlovými plantážemi a letištěm. 

Perla pouště

Vydáte-li se do pouště, první zastávkou by rozhodně měla být oáza Gadameš u tuniských hranic, která je pro svou jedinečnou architekturu zapsána také na seznamu UNESCO. V úzkých uličkách této „Perly pouště“ pocítíte mezi domy z nepálené hlíny příjemný chládek i přesto, že je venku 40 ˚C. Uvnitř se pak můžete kochat tradičními berberskými dekoracemi. Střechy všech domů jsou rovné ve stylu teras a propojené, aby ženy mohly nerušeně přecházet a navštěvovat sousedky, aniž by je spatřily zvědavé pohledy mužů. 

Aby libyjská vláda ochránila oázu před zničením či pomalou degradací, přesunula její obyvatele do nově postavené čtvrti hned vedle. Tady mají lidé k dispozici moderní domy, obchody, asfaltové silnice a prostornou mešitu. Zažité zvyky se ale jen těžko vytěsňují, a tak každé léto utíkají lidé zpět do svých starých hliněných domů, aby tam přečkali úmorné horko. 

Dávná koryta řek

Cesta na jih je pro Evropany vzrušujícím zážitkem. Kdo si myslí, že poušť tvoří jen nekonečné hromady písku, toho různorodá Sahara velmi rychle vyvede z omylu. Nejen ráz krajiny, ale i její barvy se mění s každým kilometrem. Rozsáhlé plošiny poseté kamením střídají zlaté duny přecházející v hornaté území hnědé nebo černé barvy. Tu a tam se povalují zkamenělé kmeny stromů, které zůstaly po miliony let ležet na místech zaniklých tropických lesů. 

Pro Saharu jsou typická koryta dávno vyschlých řek a na mnoha místech uvidíte znatelné stopy po pradávných jezerech, kde lze najít i pozůstatky sladkovodních mušlí. I dnes se v této vyprahlé krajině nachází vodní plochy, i když jen velmi vzácně. Například v oblasti Ubari narazíte přímo mezi dunami na několik slaných jezer obklopených palmami a divokým obilím.

Sahara plná života

Jednou z nejzajímavějších oblastí libyjské Sahary je její jižní část u alžírských hranic. Zde se nachází pohoří Akákus, měsíční krajina fantastických skalních útvarů připomínajících lidské a zvířecí postavy či obrovské mosty. Akákus je však jedinečný i pro svá archeologická naleziště světového významu.

Před deseti tisíci lety, kdy na Sahaře panovalo vlhké období s dostatkem dešťů po celý rok, obývali tyto hory lovci s tmavou pletí. Žili ve skalních přístřešcích, které si pohodlně „zařizovali“ v pravěkém stylu – zídky z kamení je chránily před větrem, matrace ze suché trávy sloužily jako postele a jámy vydlabané do kamenné podlahy jako zásobníky na vodu či potraviny. Kultura těchto lovců byla na vysoké úrovni, jak dokazují jejich malby a rytiny na skalních stěnách. Zachycovali především zvířata, avšak pouze ta, která hrála důležitou roli v jejich duchovním životě. Malby a rytiny těchto druhů, jako například žiraf, slonů či muflonů, se proto opakují stále dokola, zatímco ostatní zvířata byla v umění zcela ignorována. 

Živoucí tradice Afriky

Zhruba před sedmi tisíci lety zažila Sahara událost, která navždy změnila její dějiny. Z dnešního Egypta sem přišli pastevci s domácím skotem a ekonomika založená na lovu tím byla odsouzena k rychlému zániku. Většina obyvatel přijala domestikaci za svůj nový styl života, což je patrné ze skalního umění, které znázorňuje lidi s jejich stády.

Období hojnosti skončilo na Sahaře asi před třemi tisíci lety, kdy území definitivně pokryla poušť. Někteří lidé se stáhli do míst s podzemní vodou, ze kterých postupně vznikly oázy; jiní emigrovali na jih do Subsaharské Afriky nebo k pobřeží na sever a na východ kontinentu. Jejich kultura ovšem nezmizela, naopak – tradice a některé rituály dnešních Afričanů jsou hluboce zakořeněny v pravěké době, kdy se formovaly u jejich saharských předků.

Ačkoliv mají obyvatelé pouštních oáz archeologické skvosty přímo po ruce, nejeví o ně žádný zájem. Do hor se vydávají pouze muži, kteří jsou najímáni jako průvodci zahraničních turistů, nebo ti, kdo sem jezdí za nelegálním lovem chráněných antilop a muflonů. Ostatní žijí ve světě pevně ohraničeném oázou, kde se většinou odehrává celý jejich život.

Manželka nad zlato 

Tradiční kultura se v poušti stále dědí z generace na generaci a jediný dosud akceptovaný vzor života mladých lidí je sňatek, pořízení vlastního domu a pak co nejvíce potomků. Není ničím výjimečným, když dceři vyberou ženicha rodiče, přičemž se často jedná o jejího bratrance nebo vzdáleného příbuzného. Budoucí manžel však musí dokázat, že je nevěsty hoden, a to tak, že jí věnem přinese zlato. Hodně zlata. A to je jeden z největších problémů mladé generace, neboť mnoho mladých mužů nemůže najít práci a nároky na svatební věno jsou stále velmi vysoké. Věk, kdy se muži žení, se tak neustále zvyšuje a mnozí si mohou dovolit manželku až dlouho po svých čtyřicátých narozeninách.

Sňatky z lásky nejsou příliš časté, a pokud muž nenabídne dostatek zlata, svatba se nekoná. Dívky věno vyžadují, protože je pro ně často jediným vlastním majetkem. Velmi málo pracovních míst, která jsou v oázách k mání, totiž obsadí muži. Navíc je pro ženy nevhodné pracovat na veřejnosti, a některá povolání jsou dokonce nepřípustná – jako například dělat servírku v restauraci.

Pod taktovkou islámu

Životní styl lidí ve městech se více podobá tomu našemu, i když některé věci jsou pro nás těžko pochopitelné. Jste-li například pozváni k Libyjcům domů a jste muž, hostitel vám nepředstaví ani neukáže svoji manželku a dospělé dcery, i když jsou v domě. Musíte se spokojit jen s mužskou společností a dívky uvidíte maximálně desetileté, to znamená ty, které jsou ještě dětmi a nemusí se zahalovat. 

Tyto zvyky jsou typické hlavně pro starší generaci, která důsledně dbá na zásady islámu. Mladí lidé, byť též muslimové, jsou již ovlivněni moderní kulturou ze Západu. Mnozí chlapci odjíždějí studovat do Evropy nebo do Ameriky, kde poznají věci v Libyi dosud nepředstavitelné, třeba volný přístup k alkoholu, polonahé dívky v minisukních či obecně volnost tamních žen. V Libyi jsou však nezahalené ženy výjimkou a po setmění smí vyjít z domu pouze v doprovodu manžela nebo pokrevního příbuzného. Libye je jednoduše zemí s téměř neposkvrněnou islámskou kulturou.

Moderní mezinárodní letiště v hlavním městě Teheránu je pro cestovatele první ukázkou toho, jak Írán poměrně rychle přebírá všechny technické vynálezy. Ani v oblasti lidských práv ale tato země nezaspala. V období vlády Šácha Rézy Pahlavího v 70. letech 20. století byl Írán v mnohém srovnatelný s tehdejším Československem. A možná, že v problematice zastoupení žen ve veřejném životě byl tehdy ještě pokrokovější. Pak ale přišel převrat roku 1979 a s ním i mnohá zákonná přikázání, která se snesla na hlavy žen. Některá jsou dokonce vymáhána veřejnými hlídkami mužů, zejména „nová povinnost“ nosit zahalené vlasy. Tomuto zvyku totiž předchozí generace již odvykla a vynucené zahalování tak některé ženy dodnes vnímají jako omezení svobody oblékání. Zejména v ulicích měst je dnes proto často vidět velmi symbolicky umístěný šátek halící jen polovinu havraních vlasů – jen aby se neřeklo a naplnila se litera zákona, jehož respektování je bez výjimky vyžadováno i po všech cizinkách.

Pikniky u posvátných hrobů

Zřejmě nikdo z návštěvníků nezapochybuje, že Írán je zemí náboženských tradic. Moderní zástavba velkých měst kontrastuje s posvátnou a starobylou úctou k mrtvým a jejich hrobkám a prakticky každé město je posvátné. Největší úctě se těší Mashhad s monumentální hrobkou mučedníka Immáma Rézy a město Quom s hrobkou jeho sestry. Nádherné mešity nebo monumentální památníky nad hroby jsou však i na dalších místech a všechna jezdí navštěvovat davy Íránců.

Zcela běžně se rodiny vydávají na víkend do některého vybraného posvátného místa, opatřeny moderními stany a kempinkovým vybavením. Na vhodných místech okolo mešit nebo na předměstích se tak člověk setkává s pestrobarevnými stanovými městečky, kde lidé debatují o všedních věcech během přípravy a konzumování pokrmů. Ve správný okamžik pak celá rodinka navštíví i posvátný hrob nebo mešitu. A může u té příležitosti vzpomenout na básníky Háfezu a Sa´adího v Šírázu, na starozákonního proroka Daniela v dnešním Šůš (starověké Sůzy) nebo na učence a lékaře Abu Ali ibn Sína (Avicenna) v Hamadánu, kam míří i Židé celého světa k hrobce královny Ester a jejího strýce Mordechaje. Poněkud megalomanským poutním místem se již dnes stala rozestavěná hrobka-mešita Immáma Chomejního na pokraji Teheránu, kde končí jedna z linek místního metra.

Ceny pro cizince?

Cestou k hrobkám a mešitám lidé často procházejí kilometry dlouhými krytými bazary. Například v pohádkovém městě Esfahan je síť krytých bazarů rozhodně větší a velkolepější než slavný Velký bazar v Istanbulu. Tato centra obchodu mají v zemi dodnes funkci obchodních domů. Kupující a prohlížející zde naleznou vše, co se vyskytuje v obchodních centrech u Prahy. Všechno vlastně ne, protože zejména styl oblečení je odlišný. Muži již sice běžně chodí „po evropsku“, ale ženy si na evropský styl oděvu přehazují delší kabát nebo tmavý hábit. Mnoho lidí je také asi o hlavu menší než je běžné v Evropě a tomu odpovídá i nabídka velikostí.

Neznalému návštěvníkovi může pěkně zamotat hlavu podivný systém cen. V zemi se platí íránskými riály. Cenovky s místními perskými číslicemi (naše „arabské“ číslice se v této zemi neužívají) ovšem obchodníci obvykle doprovodí slovy, že částka je napsána v tzv. tomanech, tedy hodnotě desetkrát vyšší. Cena je tedy většinou 10× vyšší než zájemce na první pohled předpokládá. Tento systém platí po celé zemi, kde tištěné bankovky tomanů samozřejmě neexistují. Ani po opakovaném pozorování různých obchodních jednání si nejsem jistá, zda je systém tomanů určen jen pro těch několik málo cizinců, nebo je pravidlem i pro místní.

Země dávných učenců

Setkání s cizincem, natož s cizinkou, bývá pro Íránce mimořádná událost, zejména mimo velká města. Mnohokrát mě nějaká rodina požádala, zda bych se s nimi mohla vyfotit na památku. Mé napůl evropské a napůl místní oblečení jim muselo připadat mimořádně exotické a určitě zkreslilo jejich představy o evropských ženách. Íránci totiž obvykle nemají šanci dostat se za hranice země. O zahraničí se však živě zajímají a přestože mají do určité míry cenzurovaný internet (jak jsem se přesvědčila), relativně vysoká vzdělanost a zvídavost z nich činí slušně informované partnery do diskuze.

Vzdělání má v Íránu vysokou společenskou hodnotu. Vždyť Írán, po staletí známý spíše jako Persie, umožnil vyrůst významným matematikům, lékařům, architektům i filosofům dávno před tím, než v Evropě vznikly první školy.

Menší platy žen? K smíchu ...

Velmi mě zaujalo, že ze všech studujících na místních univerzitách je dle mezinárodně prezentovaných statistik 66 % žen. Místní dívka mi to vysvětlovala tím, že muži jsou mnohem více tlačeni k tomu, aby si brzy našli práci a vydělávali peníze. To se od žen příliš neočekává a tak je jim paradoxně v mládí povoleno studovat. A pozor – vzdělaná žena je považována za velmi vhodnou manželku!

Širší rodina však do značné míry také určuje, zda žena bude moci jít po vystudování univerzity také do zaměstnání. V posledních letech však ženy údajně prosazují úmysl mít placené zaměstnání stále více, třeba i přes určitý odpor rodiny. Pokud pracují, tak dostávají za stejnou práci naprosto stejný plat jako kolegové, což prý je zcela samozřejmé a má otázka na rozdílnost platů vyvolala jen údiv. Ženy, které znají smutné výkazy Českého statistického úřadu ohledně vztahu výše mzdy, pohlaví a vzdělání v ČR, by tedy mohly v několika věcech íránským ženám závidět.

Technický div stále v provozu

Výsledkem poměrně dobrého vzdělání je také povědomí o historii země a rozšířená znalost angličtiny u mladých lidí. Tedy více u žen a dívek. Přesvědčila jsem se během cesty, že oslovené ženy obvykle na angličtinu reagovaly. Kamarád, který oslovil muže, nepochodil mnohem častěji. Rodiny i skupinky Íránců jsme potkávali na všemožných památných místech země. To minimum zahraničních turistů se zcela ztratilo mezi zástupy Íránců na pohádkově modrém Immámově náměstí a přilehlých mešitách v Esfahanu, na majestátné terase starověké Persepole, pod Behistůnským nápisem krále Dareia i před nesčetnými starověkými skalními reliéfy po celé zemi. O něco méně bylo návštěvníků u mohutné hrobky staroperského krále Kýra Velikého v troskách jeho sídelního města Pasargada.

Potkávali jsme lidi i v muzeu vodovodu v prastarém pouštním městě Yazd, což byl technický div údajně několik tisíc let starý. Zde podzemní kanály přivádí dodnes vodu ze vzdálených hor do ulic a domů ve městě. Podzemní bazény a nádrže ochlazují domy a jsou spojeny i s nadzemními věžemi, které dodnes zvlhčují a ochlazují vzduch v ulicích a na náměstích na snesitelnou úroveň. Bez elektrické energie.

Atrakce mimo ohnisko zájmu

Íránci se do zahraničí téměř nedostanou, ale po vlastní zemi cestují opravdu hodně – třeba i do vybraných horských vesnic. Například do hliněné vísky Abyaneh při úpatí hory Karkas (3 899 m), kde vesničané dávají všem návštěvníkům na odiv své pestrobarevné oblečení žen a přeširoké tradiční kalhoty mužů. A íránští turisté rádi nakupují na památku místní výrobky. Připomnělo mi to náš rožnovský skanzen… 

Na některých opravdu pozoruhodných místech jsme ovšem turisty-Íránce nepotkali. Jednalo se například o nejzachovalejší zikkurat na světě, dnes nazývaný Choqua Zambil poblíž biblických Sůs. Cihlová stavba v mezopotámské nížině je 3 500 let stará a na půdorysu 100×100 metrů se dodnes tyčí do výšky asi 20 metrů. Takhle podobně vypadala Babylónská věž, po níž zbyly jen základy. Po bývalém městě se pak zachovaly jen zbytky rozsáhlého vodovodního systému. Ani hradní zříceniny zřejmě Íránci neshledávají jako hodny pozornosti. Zcela osamocení jsme tak mohli prolézat vrcholky skal v pohoří Alborz, kde se ve středověku zabydlela asketická sekta Assassinů.

Doprava skvělá i podivná

Neustálé cestování Íránců je umožněno rozsáhlým a propracovaným systémem veřejné dopravy vlaků, autobusů a státních i soukromých taxíků, které jezdí na pravidelných i nepravidelných linkách. Dostat se dá do každé vesničky, jen je někdy nutné počkat. Soukromá auta jezdí ve všech městech ve stále větším množství, což dělá z moderních velkoměst v Íránu i po celé Asii zamořená, zaprášená a hlučná neobyvatelná sídla. Pohybovat se po takových ulicích je opravdu za trest. Mimo ulice zamořené auty jsou však v Íránu veřejná prostranství udržovaná a čistá. A pokud to jen trochu jde, jsou zkrášlena zelení, v ideálním případě doplněná kašnou. Parky lidé milují a velmi rádi na trávě pořádají rodinné pikniky.

Systém veřejné dopravy bohužel bývá pro cizince stěží proniknutelný, protože jen někde se objevují plánky nebo tištěné informace. Kromě metra. Teheránské metro je prakticky stejné jako to pražské. Vypadá zhruba stejně a má několik „barevných“ tras. Jen má každá souprava vagón určený výhradně pro ženy. Ale ouha, některé stanice vyznačené na pláncích ještě ve skutečnosti neexistují! Místní to samozřejmě vědí, ale cizinec nemá šanci. Je tak vehnán do náruče lupičů taxikářského cechu.

Osamocený obr

Naštěstí se nám dařilo vyhýbat se taxikářům. Pomohla i angličtina a komunikativnost místních žen. Jen oprava silnice při cestě k moři nás dostala a museli jsme bohužel využít taxislužeb. Alespoň se nám tak na severu země naskytl neobyčejný zážitek – jízda rychlými auty horskými sedly pohoří Alborz ve výšce asi 3 000 metrů nad mořem. Odtud jsme pak sjížděli hustě zalesněnými svahy do turistického letoviska Chalus při Kaspickém moři.

Podle naší zkušenosti na tomto místě u největšího jezera světa téměř pořád prší. Ale procházka v dešti po černých plážích je pro místní mládež potěšením. Rozhodně z ní mají větší radost než ze současné politické situace, kterou v naší přítomnosti někteří mladí lidé beze strachu kritizovali. Jejich snem se zdá být demokracie, konzumní život, možnost vydělat si peníze a žít s přáteli a s rodinou. Rozhodně odmítali jakékoliv násilí. Zdálo se mi, že se tito mladí Íránci cítí tak trochu v pasti. Připadali mi během hovoru spíše smutní než bojovní. Budoucnost země vidí skepticky, do zahraničí nemohou a nemuslimský svět je asi ani nechce.

Dalším paradoxem je, že i v rámci muslimského světa je Írán tak trochu osamocený. Devadesátiprocentní většina zdejších muslimů jsou totiž šíité – takové majoritní zastoupení nemají v žádném jiném státě světa. A ten muslimský svět – to jsou v naprosté většině případů sunnité. Jaká je tedy budoucnost této ohromné země, která rozlohou převyšuje například Mongolsko a má více obyvatel než Francie? To zatím nikdo neví, ale člověku, který alespoň částečně Írán poznal, se nechce věřit, že by v jejím určování mělo hlavní roli hrát násilí a náboženská nesnášenlivost.

Přes Horní Rakousko vede jedna z nejznámějších evropských cyklostezek – Dunajská. Ročně si její kouzlo užije na 660 tisíc cyklistů. Osmdesát procent její trasy je bez aut, zbývající část vede po málo frekventovaných silnicích. Příjemná projížďka s mírným sklonem nabízí v Horním Rakousku řadu zajímavostí. Příznivce historie upoutá klášter Engelszell založený ve 13. století. Ten je jediným trapistickým klášterem v Rakousku a proslul díky výrobě svých likérů. Za návštěvu určitě stojí i vrcholně barokní klášter sv. Floriana, nejstarší město celého Rakouska Enns a vorařské městečko Grein. Krásu Podunají lze navíc od roku 2010 objevovat nejen na kole, ale i pěšky. Dunajská turistická stezka spojující Pasov a Grein měří 450 kma vine se po obou březích veletoku.

Od průmyslu ke kultuře 

Jedním z největších lákadel na Dunajské cyklostezce je hlavní město Horního Rakouska Linec (Linz). Místo, kde žije téměř dvě stě tisíc obyvatel, se v roce 2009 stalo hlavním kulturním městem Evropy. Průmysl, který byl v minulosti jediným zdejším tahounem, se tak propojuje s kulturou, architekturou a vědou. S moderní tvorbou se lze seznámit v Muzeu umění Lentos a ve Veřejném kulturním domě Rakouska OK. Svět techniky a přírody odhaluje zámecké muzeum a Ars Electronica Center. Toto muzeum budoucnosti bylo otevřeno v roce 1996 a jeho průvodkyně Renata Aigner prozrazuje: „Podnětem k založení byl stejnojmenný festival elektronického umění, který se v Linci každoročně koná.“

Lidské oko v e-mailu

V roce 2009 bylo netradiční Ars Electronica Center za dvacet milionů eur podstatně rozšířeno. Na ploše 3 000 m² (přičemž část nově vybudovaných expozic se nachází pod hladinou Dunaje) si lze „zabádat“ ve čtyřech laboratořích. BrainLab poskytne pohled do anatomie lidského těla – můžete si třeba nechat poslat e-mailem sítnici svého oka. BioLab slouží k výzkumu mikrokosmu a genetických technologií. Ve FabLabu si zase vytvoříte svůj vlastní umělecký 3D objekt. A laboratoř RoboLab prezentuje využití robotů, ať se jedná o hračky, pomocníky v domácnosti, nebo nejvyspělejší technologie v oblasti protéz.

Jedinečný zážitek na vás čeká také v místnosti nazvané Deep Space. „Promítáme na velké plátno i podlahu a s pomocí 3D brýlí si lidé mohou trojrozměrně prohlédnout vesmír nebo si sjet prudkou sjezdovku,“ přibližuje průvodkyně. Unikátní muzeum si můžete projít sami nebo při organizovaných prohlídkách, které jsou možné i v češtině.

A také skvosty Šumavy…

Dalším místem jako dělaným pro cyklisty je příhraniční oblast Šumavy. Dobrý výchozí bod pro cyklotoulky představuje městečko Aigen, od něhož budete mít jen kousek k premonstrátskému klášteru Schlägl (Drkolná). Byl založen na začátku 13. století, uchovává cennou novobarokní knihovnu, kryptu, klenotnici a také rozsáhlou sbírku obrazů a dodnes je tak duchovním a kulturním centrem oblasti. Klášter zaměstnává kolem dvou set lidí a už více než čtyři sta let vaří pivo.

Nedaleko Aigenu vede cyklostezka kolem Schwarzenberského plavebního kanálu, který na konci 18. století vytvořil Joseph Rosenauer, lesní inženýr ve službách knížete Schwarzenberga. Celé dílo měří 44 km a bylo vybudováno pro splavování polenového dříví z nepřístupných šumavských hvozdů na české straně hranice k řece Grosse Mühl, odkud putovalo po Dunaji až do císařského hlavního města. V letech 1793–1891 tak bylo do Vídně splaveno téměř osm milionů metrů krychlových dřeva.

Do Thajska jsme odjížděli bez iluzí, ale s cílem dostat se od turisticky přeplněných míst co nejdále. Své předsevzetí jsme si jen potvrdili v okamžiku, kdy jsme se probíjeli davy naháněčů z cestovek a taxislužeb na přístaviště v Phuketu, jednom z největších letovisek thajského pobřeží Andamanského moře. Naším prvním cílem byl ostrov Ko Yao Noi, ležící zhruba na půli cesty mezi Phuketem a pevninskou šíjí. 

Zrod pohádkové krajiny

Podle průvodců mají být ostrovy – větší, ale méně obydlený Ko Yao Yai i menší Ko Yao Noi – oázou klidu v této části Thajska, která patří vůbec k nejoblíbenějším. Ostrovy mají opravdu poněkud ospalou atmosféru a o nepříliš velké návštěvnosti svědčí i chabá angličtina lodníků, s nimiž si domlouváme celodenní výlet do národního parku Ao Phang Nga, zátoky poseté snad tisíci skalních útvarů. Nakonec se ale povedlo a ráno naskakujeme do tradiční lodi, nazývané long-tail neboli „dlouhoocasá“. Jméno je inspirované lodním šroubem na dlouhé tyči, což umožňuje snadné manévrování. Za typického rachotu motoru, který spíš než loď připomíná letadlo, vyplouváme.

Národní park Ao Phang Nga leží v mělké zátoce mezi Phuketem a Krabi a z jihu je ohraničen právě dvojicí ostrovů Ko Yao. Zhruba 80 % z jeho celkové plochy 400 km² zabírá moře, zbytek připadá na ostrovy, ostrůvky a skaliska obrostlé mangrovovými porosty. Spolu s vietnamskou zátokou Halong Bay jde zřejmě o světově nejznámější lokalitu tzv. kuželového krasu – mořské krajiny plné skalních věží. Tyto oblasti se vyskytují převážně v tropických krajích, kde mohly vzniknout díky dlouhodobému teplu a vlhku, které umožňují intenzivní krasovění. Vápenec vzniká ukládáním vápnitých schránek živočichů, které za mnoho milionů let vytvoří až několik kilometrů mocné vrstvy, jež mohou být později rozlámány a posunuty. Podstatný je pak charakteristický proces rozpouštění vápence za vniku jeskyní, krápníků, škrapů či závrtů, jaké známe i z naší krajiny. Původně rovná plocha vápencové desky je postupně rozčleněna závrty, zřícenými jeskyněmi i propastmi. Nakonec zůstanou jen nejodolnější části, odborně nazývané mogoty, laicky homole či kužely.

James Bond a zelený ostrovní porost

Vápenec thajské zátoky vznikl před zhruba 300 miliony let, během nichž hladina moře několikrát stoupla a klesla. Před deseti tisíci let se z Phuketu do Krabi dalo přejít suchou nohou, o čemž svědčí malby na stěnách mnohých jeskyní, dnes zatopených vodou. Naopak mořským příbojem vymodelované útvary vysunuté několik desítek metrů nad současnou hladinu dokazují i posuny hladiny opačným směrem. 

Typické kužely a skaliska, která často připomínají různá zvířata, lemují obzor během celé plavby k naší první zastávce – ostrůvku Ko Du. Tady si vychutnáváme první plavání v moři, které je téměř 30 °C teplé. Malá zátoka s písčitou pláží je uzavřena skálou, jež připomíná známou scénu z jednoho filmu o Jamesi Bondovi. Přestože je zde takových útesů nepočítaně, největší davy míří právě na ostrov Ko Phing Kan, kde se film natáčel. Pochopitelně, že dnes vápencové krásy prakticky zastiňují stánky se suvenýry.

Z Ko Du míříme na o něco větší ostrov, kde se i na chvíli vydáváme do džungle. Na ostrovech máme možnost rozlišit dva základní typy lesa – na menších ostrůvcích s mělčími půdami rostou spíše křoviny, zatímco velké ostrovy pokrývá stálezelený les. V něm nás nejvíc přitahují stromy s obrovskými deskovými kořeny, které z kmene vyrůstají i několik metrů nad zemí. Pravděpodobně vznikly jako adaptace na velký obsah vody v půdě. Z jiných druhů se zase jako provazce spouštějí vzdušné kořeny, které umožňují zachytávat vlhkost z ovzduší. 

Mangrove a dům z vápníku

Na třetím ostrově poznáváme mangrovy – poslední z důležitých ekosystémů parku. Tato společenstva se přizpůsobila těžkým podmínkám na rozhraní moře a pevniny. Mangrovníky, jimž se také říká kořenovníky, umí například dýchat kořeny a dokáží vylučovat sůl.

V celosvětovém měřítku jde o jeden z nepestřejších ekosystémů a bohužel také jeden z nejohroženějších. Za to mohou jak tuny odpadků, zejména PET lahví, tak chov krevet právě v těchto oblastech. Při brodění podél kořenů se snažíme zahlédnout až dvoumetrového varana skvrnitého (Varanus salvator), který se zde vyskytuje. Obří ještěr se nám však vyhýbá. Zato nad námi na obloze krouží bělohlavý luňák brahmínský (Haliastur indus), jeden z mnoha dravců, který ve zdejším moři loví ryby.

Nedílnou součástí krasu jsou jeskyně. Na každém ostrovu je aspoň jedna, takže při procházení mezi mohutnými krápníky se nemusíme prodírat davem turistů. Charakteristickým útvarem zátoky jsou někdejší jeskyně s propadlým stropem, které dnes tvoří jakési propasti nazývané hong, což thajsky znamená „dům“. Do jedné z jeskyň se jdeme podívat zhruba stovku metrů dlouhou jeskynní chodbou, která je přístupná pouze za odlivu. Po několika minutách chůze za svitu čelovek se před námi objevuje světlo a za chvíli již stojíme na dně velké propasti, plné mohutných mangrovníků. Jejich kmeny začínají asi dva metry nad bahnitým povrchem propasti. Vysoko dosahující kořeny naznačují, kam až sahá voda za přílivu. Krásné přírody si užíváme jen chvíli, dokud na místo nedorazí velká skupina dalších turistů a my dáváme nádherným scenériím zátoky Ao Phang Nga sbohem.

Z ptačí perspektivy

Našim dalším cílem je poloostrov Railay nedaleko města Krabi. Jeho západní okraj je díky okolním scenériím se skalními věžemi považován za jednu z vůbec nejkrásnějších thajských pláží. Celou oblast mají v mimořádné oblibě lezci, na které zde čeká několik stovek vertikálních cest různé obtížnosti. V dnešní době je ale poloostrov zaplněn množstvím resortů a jeho pláž je přelidněná. Přitom je region dostupný pouze po moři.

Ještě než se vydáme dál na jih, míříme k jedné z vyhlídek, kam se turisté mohou dostat i bez lezeckého vybavení. Prudkou odbočku k přírodní rozhledně napoprvé míjíme. Na druhý pokus se již červeně zbarvenou půdou šplháme za pomoci fixních lan a kořenů prudce vzhůru. Námaha spojená s výstupem v tropickém klimatu se vyplácí. Nahoře je mezi stromy malé okýnko, z nějž máme úzkou šíji poloostrova, okolní skály i obě pláže jako na dlani.

Konečně klid?

Opět se snažíme uniknout davům, a proto nasedáme do autobusu, jehož cílem je provincie Satun na úplném jihu Thajska. Z malého přístaviště Pak Bara, které ožívá pouze v dopoledních hodinách, vyplouváme na cestu do národního parku Tarutao. Ten byl založen v roce 1974 a je tvořen sedmi relativně velkými a více než čtyřmi desítkami menších ostrovů na celkové ploše 1 490 km². Největším a zároveň pevnině nejbližším ostrovem je Ko Tarutao, jenž se rozkládá pouhých pět kilometrů od malajského Langkawi. Hornatý povrch ostrova (nejvyšší bod dosahuje 713 m n. m.) je prakticky všude pokryt džunglí, v níž žijí například makaci jávští (Macaca fascicularis) či hulmani tmaví, jejichž latinské jméno Presbytis obscura vystihuje jejich zvláštní obličej. Kromě zvířat a přírody jsou velkou zdejší atrakcí také pozůstatky věznice z 2. světové války. 

Míříme ještě dál, směrem k ostrovům Ko Adang a Rawi. Na cestě nás čeká ještě jedna zastávka, a to skalní brána na ostrůvku Ko Khai, který patří k souostroví Muu Ko Klang. Má sice na výšku jen asi dva metry, ale díky neuvěřitelně čistému moři okolo ostrova je oblíbeným turistickým cílem a dokonce se dostal na jednu z thajských poštovních známek. Po asi dvou hodinách plavby nás loď vysazuje na Ko Lipe, nejznámějším z ostrovů národního parku. Malý ostrov (jen 4 km²), byl svým způsobem obětován turismu a podle toho také vypadá. Na plážích je hlava na hlavě a jeden bungalov střídá druhý. Přestupujeme proto na další long-tail a plujeme ještě ke kilometr vzdálenému Ko Adang. Na tomto ostrově, stejně jako na Ko Tarutao, funguje pouze ubytování a služby provozované správou národního parku. Na jednom místě je tak zhruba dvacítka bungalovů, pár ubytovacích domů, kemp a jedna restaurace, které – mimo rančerské stanice v několika dalších zátokách – tvoří jedinou infrastrukturu ostrova. Tím je počet návštěvníků omezen, a i když se zde občas zastavují lodní výlety z Lipe, po většinu dne jsou zdejší pláže příjemně prázdné.

Ráj s ručením omezeným

Ko Adang má sice rozlohu plných 30 km², ale bez lodi se dostanete jen na pár míst. Skrze džungli plnou zajímavých zvuků i rostlin se dá dojít k Pirátským vodopádům (v období sucha poněkud vyschlým) nebo na vyhlídku na útes Chado cliff, odkud je vidět i Ko Tarutao. Na odlehlejších plážích, přístupných jen lodí, je možné potkat i mořské želvy a pozorovat, jak kladou svá vejce do písku. Ostrov obklopuje pás korálových útesů, kde jsme při šnorchlování pozorovali klauny, růžové i modré hvězdice a v písku několikrát zahlédli i rejnokovitou trnuchu vanicorskou (Dasyatis kuhlii).

Jsou tedy ostrovy národního parku Tarutao oním hledaným rájem? Zatím asi ano, ale nikdo neví, jak dlouho vydrží. I na Ko Adang jsme viděli novou turistickou vesničku s už postavenými chatkami, těsně před otevřením. Nezbývá než doufat, že ostrovy alespoň někde odolají tlaku turistů a zůstanou na nich čisté pláže a původní džungle namísto kaučukovníkových plantáží a rekreačních center.

Jméno Sardinie je antického původu. Protože tvarem připomíná otisk nohy nebo boty, staří Řekové ji nazývali Sandalyon, což znamená sandál. Další řecký název zněl Ichnusa, tedy otisk nohy, avšak toto pojmenování časem zaniklo. Návrat pojem Ichnusa slavil až v roce 1912, když se stal oficiálním názvem značky místního piva, které je dnes populární v celé Itálii.

Dvojí tvář ostrova

Tento druhý největší ostrov ve Středozemním moři se skládá z velice rozdílných světů. Zatímco pobřeží představuje oblast čilého turistického ruchu s hektickým nočním životem, ve vnitrozemí jako bychom se ocitli v minulosti. Horská krajina s vrcholky přes 1800 metrů ukrývá malá městečka a vesnice, v nichž lidé žijí v rytmu předchozích generací. Po staletí je tu hlavním způsobem obživy zemědělství, především pěstování vinné révy. Dlouhou tradici zde má také chov ovcí, z jejichž mléka se vyrábí vynikající sýr. Po několika dekádách hromadného přesunu do měst za prací se v posledních letech mladí lidé stále častěji vracejí do rodných vsí a oživují regionální produkci. 

Vnitrozemí bylo vždy poměrně izolované od pobřežního ruchu a snad právě proto se zde uchovala řada dávných zvyků. Stále je populární nošení tradičních krojů při venkovských slavnostech a v některých horských regionech jsou bohatě vyšívané kroje dosud každodenním oblečením starých žen. Také místní karnevaly jsou proslulé po celé Itálii. Jejich původ sahá do středověku a ty nejstarší se pravděpodobně vyvinuly z tisíce let starých pohanských tradic.

Tajemné megality 

Již od pravěku byla Sardinie terčem dobyvatelů, kteří sem připlouvali po moři. Proto se nejstarší osídlení téměř nikdy nenacházela na pobřeží, ale ve vnitrozemí mezi horami. Právě zde najdeme obrovské množství archeologických památek na období od paleolitu až po středověk. Nejvýznamnější historické unikáty pocházejí z doby bronzové, jsou to tři druhy megalitických staveb: nuraghi, hrobky obrů a dolmeny.

Nuraghi jsou až dvacetimetrové vícepatrové konstrukce kuželovitého tvaru, postavené z obrovských kamenných bloků. Vznikly zhruba 1800–1100 př. n. l. a jsou to největší a nejlépe dochované evropské megality. Dnes jich tu stojí na osm tisíc, ale zbývají z nich jen základy zarostlé vegetací. V dobách svého největšího rozkvětu byly mnohem početnější.  K čemu tyto obrovské stavby sloužily? Protože jsou rozestavěny po celé Sardinii vždy ve vzdálenosti asi tři kilometry čtvereční, sloužily pravděpodobně jako komunikační systém a ke kontrole teritoria. Mohly ovšem plnit i více funkcí, zejména pokud se jich nacházelo více v těsné blízkosti. Pak pravděpodobně sloužily jako chrámy, zásobníky obilí nebo obranné věže a sídlo vládnoucí třídy. Často se kolem jednoho nuraghi nachází menší kruhovité stavby, v nichž pravděpodobně bydleli prostí lidé. Celé tyto vesnické komplexy nezřídka lemovaly masivní kamenné hradby. 

Zrozeni z býka

O existenci prehistorického kultu posmrtného života svědčí také gigantické hroby z kamenných bloků, dnes nazývané hrobky obrů. Jejich vnitřní uspořádání připomíná býčí rohy. V době bronzové totiž lidé věřili, že Býk a matka Příroda se spolu páří, aby dali zemřelým život v záhrobním světě. Proto jsou také Hrobky obrů situovány na vyvýšených místech s úchvatným výhledem do širokého okolí. Tato pohřebiště byla zároveň náboženskými a kultovními místy pro uctívání boha Býka a matky Přírody. 

Hrobky pravděpodobně sloužily jako hromadná pohřebiště pro všechny jedince komunity, bohaté i nemajetné. Jednalo se zejména o úložiště kostí, protože těla mrtvých se nejdříve pohřbívala v obyčejných jámách. Po určité době rozkladu se mrtvoly vyhrabaly a očištěná kostra pak byla přenesena do hrobky. Z některých těl kvůli tomu maso odřezávali, jak je patrné ze zářezů na kostech.

Domov plameňáků

Sardinie nabízí také mnoho pokladů z říše přírody. Opravdovým skvostem jsou zdejší kolonie plameňáků růžových. Ti dříve na ostrov přilétali pouze během migrace do Afriky, ale od devadesátých let minulého století zde sídlí celoročně. Na ostrově se nachází také několik přírodních parků, chránících převážně pobřeží a křehký podmořský svět. Na některých plážích, například v severní oblasti Santa Teresa Gallura, se můžete koupat přímo v archeologickém parku. Rozprostírá se tu totiž antický lom, odkud Římané převáželi na lodích kámen pro své impozantní stavby. S úpadkem impéria náhle skončila i rozsáhlá stavební aktivita, proto mnoho vytesaných bloků a sloupů, před dvěma tisíci let připravených k odvozu, zůstalo ležet v okolí pláže nebo na mořském dně.

Nejdražší přístav

Pro své azurové moře s dlouhými písčitými plážemi je Sardinie již několik desetiletí oblíbeným letoviskem, jež se stalo synonymem luxusní dovolené. Každoročně se zde shromažďují světoví miliardáři, slavné osobnosti italského a světového showbyznysu, sportovci, modelky a významní politici. Obzvláště severní Smaragdové pobřeží je okázalou přehlídkou přepychových lodí, drahých obchodů, restaurací a klubů, kde za jednu kávu zaplatíte v přepočtu 700 korun. Ostatně lokalita Porto Cervo se řadí mezi nejdražší přístavy na světě a zaparkování dvacetimetrové jachty v hlavní sezóně stojí 60 000 korun na jediný den.

Na tvrdých sedadlech otlučeného autobusu, jehož bezchybná klimatizace je zajištěna vytlučenými okny, směřujeme z Tagbilaranu do městečka Carmen v centrální části filipínského ostrova Bohol. Cesta se postupně stáčí do vnitrozemí a v zatáčkách stoupá na vyvýšenou náhorní plošinu. Z okna pozoruji rýžová políčka prostřídaná lesy, ale ráz krajiny se náhle mění. Jsme tady! Vysunuji ruku z okna a několikrát plochou dlaní udeřím do boční stěny autobusu. Zdejší signál pro „zastávku na znamení“ řidič rychle pochopí, bez prodlení stáčí volant k okraji cesty a zastavuje. Před námi se tyčí první ze symetrických vápencových kopců porostlých zelenou vegetací.

Čokoláda na seznamu UNESCO

Ostrov Bohol má oválný půdorys a na délku měří něco přes sto kilometrů. Jedno z bezpochyby nejpůvabnějších míst provincie Central Visayas je vzdušnou čarou vzdáleno zhruba šest stovek kilometrů jižně od filipínského hlavního města Manily. Vnitrozemí Boholu nabízí mnohé zajímavé pohledy, v prvé řadě právě na zvláštní formace více než tisícovky navlas podobných vápencových homolí. 

Tomuto území se říká „Čokoládové vrchy“. Kopečky rozmístěné na ploše zhruba padesáti čtverečních kilometrů vděčí za své jméno barvě, kterou porost získává v sušším období. Tehdy vegetace hnědne a útvary skutečně připomínají obří kapky ztuhlé čokolády. „Chocolate hills“ jsou typickým příkladem kónické krasové topografie. Díky jedinečnosti území je lokalita zapsána na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. 

Slzy, nebo hromady trusu?

Dívat se na zdánlivě nekonečné moře zaoblených vršků, které se v geologické terminologii označují slovem „mogot“, je jedinečný zážitek. Aby si jej člověk mohl vychutnat, je potřeba dostat se na vrchol jednoho z útvarů, zpřístupněného turistům. Ten postrádá neporušenost sousedních vrcholků – do svahů se mu zařezává asfaltová cesta a do temene nejvyšší části je zapuštěné betonové schodiště. Člověk tak nepříliš citlivě zasáhl do přirozeného geologického vývoje, který má zásluhu na vzniku celé oblasti. Před několika miliony let byly vápencové sedimenty tektonicky vyzdvižené a rozlámané. Hornina pak byla rozpuštěna dešťovou i podzemní vodou a na ohlazování kdysi ostrých hran se nejvíce podílela eroze způsobovaná říčkami a potoky. 

Geologové tedy mají o vzniku Čokoládových vrchů jasnou představu, ale místní legendy se s nimi v pohledu na věc rozcházejí. Podle jedné z nich jde o skály, které po sobě vrhali soupeřící obři. Ti se pak sice udobřili, ale nějak po sobě „zapomněli uklidit“. Druhá legenda vypráví o dalším obrovi, ale má mnohem romantičtější podstatu. Popisuje, jak se obr Arogo zamiloval do smrtelné dívky Aloye. Když jeho milovaná zemřela, změnily se obrovy slzy, prolité nad její ztrátou, v kamenné útvary. Třetí legenda je ústupem od jakékoli romantiky a bez rozpaků ji můžeme nazvat „fekální“. Symetrické vyvýšeniny jsou totiž podle ní exkrementy nenažraného vodního buvola, který široko daleko spásl veškerou vegetaci, a na náhorní plošině po něm zůstaly právě jen kopky trusu. 

Rezervace velkých očí

Nedaleko Čokoládových vrchů, v rezervaci Tarsier Sanctuary nedaleko vesničky Corella, je možné spatřit mnohem nepatrnější ikonu filipínské přírody – nártouna filipínského (Tarsius syrichta). „Kupal“, jak drobnému savci říkají místní obyvatelé, žije nejen na Boholu, ale také na ostrovech Samar, Leyte a v částech Mindanaa. Západní svět jej poznal až v osmnáctém století.

 „Okatý býložravec je aktivní v noci, ve dne jej proto jen se štěstím můžete uvidět při odpočinku v korunách stromů,“ přibližuje nám život nártounů sympatická mladá průvodkyně. V jejím doprovodu opatrně našlapujeme lesními houštinami a máme možnost uvědomit si, jak těžké by bylo objevit nártouna ve volné přírodě. Proto je rezervace ideálním místem k jeho poznání. Už po několika minutách se na filipínské i zahraniční turisty usměje štěstí – z blízkého keříku na nás obrovskýma očima hledí drobné roztomilé zvířátko. Není příliš plaché, ale stejně se od něj držíme trochu dál, abychom zbytečně nerušili. O pár desítek metrů dál vidíme ještě nártouní samičku a jejího ještě drobnějšího potomka. 

S ohledem na zkušenosti z podobných rezervací je pro mne příjemným zjištěním, že místo vůbec nepůsobí uměle. V podstatě jde o oplocenou část přirozeného pralesa s dvojicí malých budov. Zatímco první slouží jako vstupní areál, ve druhé přitahují pozornost návštěvníků různé exponáty a fakta ze života nártounů. Například si tady můžete prohlédnout skelet drobného savce a v obrazové části si na své přijdou i nejmenší návštěvníci rezervace. 

Podzemní div přírody 

Dalších skoro šest set kilometrů západně od Boholu, za vodami Suluského moře, leží zhruba pět set kilometrů dlouhý ostrov Palawan – kdysi zapomenutý okraj Filipín. Časy se ovšem změnily a Palawan si dnes na nedostatek návštěv rozhodně nemůže stěžovat. Díky podzemní řece Cabayugan patří ostrov k nejvyhledávanějším oblastem země. Původní jméno bylo ovšem nahrazeno chytlavějším a pro západní turisty snadněji zapamatovatelným pojmenováním odvozeným od názvu zdejšího správního centra Puerto Princessa, tedy „Princeznin přístav“. Ačkoli stále platné jméno podzemního toku zní Cabayugan, turisté a většina místních mu dnes neřekne jinak než „Puerto Princessa Underground River“. Bezmála osm kilometrů dlouhá filipínská „Punkva“ byla roku 1999 zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Mnohem výrazněji si jí však svět všimnul poté, co byla v roce 2011 zvolena jedním ze „Sedmi nových divů přírody“. 

Zviditelněním ke zkáze?

Anketa nadace New7Wonders, která vzešla z iniciativy švýcarsko-kanadského filmaře Bernarda Webera, se stejně jako jiné podobné akce setkala se smíšenými reakcemi. Hledání sedmi přírodních NEJ bylo podrobeno tvrdé kritice především kvůli vysokým požadovaným sponzorským a organizačním poplatkům a způsobu hlasování prostřednictvím textových zpráv, jež mnozí považovali za neobjektivní. 

Jeden účel však anketa bezpochyby splnila – přitáhla pozornost se silou obřího magnetu. Jenže právě takový zájem vyvolaný podobnými anketami má na nejvýše vyhodnocená místa dvojsečný dopad. Jedinečná lokalita se na jednu stranu stane mnohem více známou, ale na straně druhé se právě to může podepsat na její postupné devastaci. Jedním z příkladů právě takového účinku může být obdobně kontroverzní žebříček „Stovky nejkrásnějších hor Japonska“. Po jeho zveřejnění musely četné japonské vrcholy čelit extrémnímu náporu turistů, vedoucímu k ničení cest a zvýšené erozi na svazích. 

Přes moře pod zem

Množství návštěvníků podzemní řeky je limitováno, o což se stará úřad v Puerto Princesse. Tady si každý zájemce musí dopředu obstarat povolení k návštěvě. Drobná byrokratická překážka ovšem určitě stojí za zážitek, který nabízejí malé čluny plující pod skalní klenbou. 

Vstupní branou k jednomu z divů „Velké sedmičky“ je vesnička Cabayugan, položená na západním pobřeží ostrova u zátoky svatého Pavla. Turisté tady nasedají do jednoduchých dřevěných lodí, které je vezou přes moře několik kilometrů na sever. Tady začíná u malého přístaviště krátký chodník k místu, kde se do moře vlévá říčka Cabayugan. V hustém lesním porostu vidíme i několik velkých ještěrů a malá procházka nás přivádí k portálu vápencové jeskyně, jíž podzemní řeka končí. 

Nasedáme do dalších lodí a proti proudu plujeme asi dva kilometry do nitra hory. Zážitek je doprovázen zvláštní harmonií šplouchající vody a nárazů dřevěného vesla o hladinu. Paprsky baterek křižují vlhkou tmu a mírně unavený hlas průvodce a lodivoda v jedné osobě minimalisticky komentuje jednotlivá místa jeskyně. Na chvíli je tady možné zapomenout i na realitu moderního světa, který za brány čarovné jeskyně nedosáhne. 

Srdce zvonící skály

Odpoledne opouštím vody Cabayuganu a úzkou betonovou cestou mířím na malém skútru zpět do Puerto Princessy. Na jednom místě se však ještě vyplatí zastavit. Vápencový útvar Ugong rock, tedy „Zvonící skála“ nemá nijak oslnivou krápníkovou výzdobu. Umožňuje však projít naskrz tmavým podzemím, vystoupit až na vrchol a na dvojici kovových lanek sjet zpět dolů. Zajímavé završení dne je pro mne posledním z malých výletů v zemi, kde vás příroda očaruje navzdory přítomnosti dalších návštěvníků a kde se za její skrytou tváří vyplatí putovat až do hlubin ostrovního vnitrozemí. 

Hlavní město Alžírska – Alžír – obsadila v roce 1830 Francie, která jej ihned začala přetvářet v evropském stylu. Výsledkem jsou široké bulváry lemované mnohapatrovými paláci, za kterými se v úzkých klikatých uličkách krčí původní budovy starého města v arabském stylu. Tato dvojí kultura ovlivnila i samotné Alžířany: zatímco jedni pokračovali v tradičním stylu života řízeném islámskými pravidly, druzí převzali vymoženosti moderního světa. Jejich vazby na islámskou kulturu ale zůstaly velmi pevné.

Islám a psi

Ještě před deseti lety převládal v Alžíru znatelně muslimský ráz. I v nejmodernějších čtvrtích chodily ženy zahalené, často i s rouškou přes obličej. Mnoho mužů nosilo tradičně střiženou bradku v arabském stylu a dlouhé košile. V posledních letech se ale udály rychlé změny, a to hlavně u mladé generace. Dívky vyměnily tradiční oděv za přiléhavé kostýmky a elastické džíny a na obdiv vystavují moderní střih vlasů. Ani chlapci se ničím neliší od svých evropských vrstevníků: seprané džíny doplňují trika s anglickými nápisy a vzhled podtrhují nagelované vlasy po vzoru slavných fotbalistů. 

Jedná se přitom o opravdovou změnu v mentalitě, nikoliv jen o módní výstřelky, jak dokazuje i skutečnost, že stále více lidí vlastní psa jako domácího mazlíčka. A to přesto, že islám označuje psy za stejně nečistá zvířata jako třeba prasata, která nemají mít s lidmi nic společného. Podle proroka Mohameda a Koránu je čistým zvířetem hodným sdílet domov s člověkem pouze kočka. 

Zpátky v čase

Čím více postupujeme od pobřeží do středu země, tím méně se projevuje vliv evropské kultury. I zde jsou sice velmi rozšířeny moderní technologie jako satelity, televize a mobilní telefony, ale život dál plyne v rytmu pěti denních modliteb a islámských tradic. Jih země u hranic Nigeru a Mali pak již nemá s moderním severem společného téměř nic. Ačkoliv i tady byly snahy francouzských dobyvatelů o podrobení území velmi intenzivní, z nadvlády nezbylo téměř nic kromě francouzštiny, která je tu úřední řečí. 

Obyvatelé oáz žijí stále velice skromně a ve stejném poklidu jako předchozí generace. Ve většině domácností sice najdete televizi, ale kanály jsou arabské, takže lidé nemají o západním světě žádnou představu. Téměř nikdo nemá doma počítač a připojení k síti tady takřka neexistuje. Najdete zde sice místa s veřejným internetem, ale ten často nefunguje a mnoho stránek blokuje stát.

Za sexem na Saharu 

Také zde, uprostřed pouště, však pomalu dochází ke změnám, a to především díky turismu. Otázkou zůstává, jak moc jsou tyto změny pozitivní. Rozšířila se zde například tzv. sexuální turistika v dunách. V praxi to znamená, že evropské ženy, převážně Francouzky, sem nepřijíždí ani tak za krásami Sahary, jako za mládím místních mužů. Tyto služby jsou jakýmsi veřejným tajemstvím, protože mladíci, kteří se oficiálně nechávají najmout jako průvodci v poušti, musí dopředu souhlasit se všemi požadavky. Za tyto „služby“ si nicméně vydělají mnohem víc peněz než za pouhý dohled nad karavanou. 

Další temnou stránku turistického ruchu představuje i častá necitlivost těchto cizinek vůči místním tradicím. Západní ženy si mnohdy kvůli pohodlí neodpustí šortky nebo tílka, což v místních vzbuzuje pohrdání a automaticky pak vidí ve špatném světle celý západní svět. V oázách se totiž za vzor ctnosti stále považuje celkové zahalení s nezbytným šátkem na hlavě. Ženy jsou také vidět v ulicích jen přes den – po setmění je jejich místo doma a ven smí vyjít jen v doprovodu příbuzného muže či manžela. 

Poušť, můj domov

Jižní Alžírsko představuje jednu z nejdůležitějších archeologických oblastí na světě. Ani vzrůstající příliv turistů a vědců však neprobudil v místních obyvatelích zájem o kulturní památky. Pohoří Tassili a Hoggar ukrývají unikátní pravěké malby a rytiny zapsané v seznamu UNESCO, které sem jezdí obdivovat lidé z celého světa, zatímco obyvatelé oáz se do hor nevydávají nikdy. Výjimku tvoří místní průvodci, kteří skalní obrazy dobře znají, ale bohužel k nim nemají žádný vztah. Tyto poklady proto zkoumají vědci z Evropy a Ameriky a veškeré publikace o nich vycházejí paradoxně mimo Afriku.

K čemu mají obyvatelé jihu naopak velmi vřelý vztah a co skutečně milují, to je poušť. Krajina, kde žijí, pro ně představuje nejen domov, ale i živou bytost. Znají každý kámen a skálu, přičemž neobvyklé přírodní útvary mají svoje jména a vztahují se k nim mnohé pověsti. Místní nemají mapy ani jim nerozumějí – v terénu se orientují výhradně na základě vizuální paměti, a to i na obrovské vzdálenosti až několika set kilometrů. 

Voda každý druhý den

Tvrdé podmínky pouště donutily lidi přizpůsobit své zvyky, a všichni zde proto žijí velmi úsporně. Tekoucí voda v domácnostech není žádnou samozřejmostí a je k dispozici jen obden, takže ke koupání musí stačit kbelík vody jen několikrát týdně. I v jídle jsou místní velmi střídmí – o velkých obchodech či dokonce supermarketech si mohou nechat jen zdát. V oázách se nachází pouze několik malých obchůdků a tržnic s omezeným sortimentem. Snad proto se zde nesetkáte s obezitou.  

Vybavení běžné domácnosti představuje matrace pro každého člena rodiny, skříňka s televizorem, lednice a kuchyňský stůl. Veškerý život se odehrává na podlaze. Při obědě a večeři sedí rodina v kruhu na koberci okolo mísy s jídlem, ze které nabírají buď rukama, nebo lžícemi. Pokud je mezi hosty muž, jedí ženy v oddělené místnosti. Večer si každý ustele tam, kde se mu chce zrovna spát. V létě si lidé nosí matrace na dvorek a spí pod širým nebem, v zimě nocují doma, protože teplota může klesnout i pod bod mrazu.

Dnešní Bejrút má s někdejší „Paříží Blízkého východu“, oblíbenou turistickou destinací 60. a 70. let minulého století, společného jen máloco. Pulzující město plné obchodů, hotelů i restaurací se v roce 1975 změnilo na území stínů, kde se bál každý každého. Dlouhých patnáct let pak Libanon a Bejrút sužovala občanská válka, která po sobě zanechala spoušť, tisíce mrtvých a zvětšila propasti mezi jednotlivými náboženstvími. Válečné jizvy jsou ostatně jasně patrné dodnes – i když se obyvatelé Bejrútu znovu postavili na nohy a vdechli svému městu nový život, některá místa ponechali jako památník hrůzných událostí. 

„Výzdoba“ z kulek  

Centrální náměstí Mučedníků, kdysi věčně tepající životem, je dnes téměř opuštěné. Vévodí mu socha provrtaná kulkami, jež shlíží na město z vysokého podstavce. Z okolních domů nespouštějí oči ani vojáci sedící pod ní. Ostatně ozbrojené složky z bejrútských ulic dosud nezmizely a hlídkují téměř na každém kroku. V zemi, kde oficiálně působí osmnáct náboženských sekt, totiž stačí málo a konflikt je na světě. 

Vysoký panelák – skrz naskrz prostřílený – na témže náměstí připomíná tzv. Zelenou linii, která během občanské války dělila znepřátelené strany křesťanů a muslimů. Stejně jako další výškové budovy se i on stal místem, odkud kdysi pálili ostřelovači. Dnes si pod ním hrají malí kluci, kteří svírají v rukou plastové modely samopalů. Snad je jednou nevymění za skutečné zbraně…

„Tohle mělo být obchodní centrum s kinem,“ ukazuje místní dívka na nedaleké torzo kamenné budovy. Zůstalo zde jako památník, ale mnozí by se ho nejraději zbavili – nechtějí, aby bylo válečných připomínek tolik. Jiní ale namítají, že se na válku nesmí zapomenout.

Souboj dominant 

Centru Bejrútu dominuje mešita Al-Amin na náměstí Mučedníků. Kopule a čtyři štíhlé minarety v sobě snoubí prvky moderní i tradiční architektury. Stavbu zahájil bývalý premiér Rafik Harírí v roce 2002. Právě on stál v čele skupiny, která chtěla a nakonec i dokázala postavit Bejrút opět na nohy. Ačkoliv však patřil k nejoblíbenějším politikům v zemi, jeho život ukončil bombový atentát v roce 2005. Neví se, kdo přesně za útokem stál, ale veřejné mínění jej připsalo Sýrii. Následná bouře nevole vedla k nucenému odchodu syrských jednotek, které zemi okupovaly od roku 1976. Dnes leží Harírí pohřben v těsné blízkosti mešity v provizorním stanu a lidé mu přicházejí vzdát úctu.

Mešita Al-Amin se v roce 2005 stala dominantou městského centra, ovšem zástupci křesťanské sekty maronitů působící v sousedním kostele se rozhodli, že nezůstanou pozadu, a nechali vybudovat vysokou zvonici, která konkuruje okolním minaretům. Hned vedle pak najdete vstup na nádvoří mešit. Kříž a půlměsíc zde tak existují bok po boku. 

Odkazy starého Říma 

Hvězdicové náměstí (Place d’Etoile) představuje společenské i kulturní centrum města. Zdobí jej Hodinová věž, jejíž historie je rovněž pohnutá: po válce, kdy byla zničena, ji museli postavit prakticky znova. Ke stejnému náměstí neodmyslitelně patří i malý ortodoxní kostel sv. Jiří, patrona Bejrútu. Většina vnitřních nástěnných fresek se dočkala rekonstrukce, ale některé z těch původních „zdobí“ obrovské díry po kulkách. 

Nedaleko kostela se v rámci poválečné rekonstrukce našly zbytky římského města. V dobách kolem počátku letopočtu se Bejrút nazýval „Šťastným městem“ a jeho knihovna mohla počtem a kvalitou svazků soupeřit s tou v Alexandrii či samotném Římě. 

Ve znamení Hizballáhu 

Některé ulice jižního Bejrútu stále hyzdí ostnatý drát a sem tam se objeví kulometné hnízdo. Naposledy padaly na město bomby v roce 2006 – tehdy jím probleskla tzv. čtyřiatřicetidenní válka, kdy proti sobě stanuly milice šíitského hnutí Hizballáh a jeho odvěký nepřítel Izrael, přičemž konflikt odstartoval únos izraelského vojáka v pásmu Gazy. Válka zachvátila zejména jižní Libanon, avšak ani Bejrút nezůstal ušetřen. Odnesla to především jeho jižní předměstí, stále považovaná za baštu Hizballáhu. 

Mnohé domy jižního Bejrútu jsou sice rozstřílené, ale lidé v nich stále žijí – nic jiného jim ostatně nezbývá. V ulicích se na kolemjdoucí mračí podobizna vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha slibující odvetu a pomstu za prolitou krev. Hizballáh se dnes považuje za politickou stranu, jež má zastoupení dokonce i v parlamentu. Mnozí, zejména šíité, s ní sympatizují, protože jde podle nich o jedinou organizaci, která je v případě konfliktu dokáže ochránit. 

Plnými doušky 

Přestože Bejrút poznamenaly roky konfliktů, o jeho obyvatelích se říká, že milují život. Naučili se užívat si ho plnými doušky, protože – jak sami říkají – nikdy nevědí, kdy na město opět dopadnou bomby. Tento přístup se ukazuje jako aktuální i dnes, kdy se sousední Sýrie zmítá ve vleklé občanské válce a Bejrút dělí od syrského Damašku pouhých sto kilometrů .

Život Libanonců dobře dokumentuje čtvrť Hamra. Kdysi ji obývali převážně křesťané, dnes zde žijí hlavně muslimové. Přesto do místních podniků, klubů, restaurací či luxusních butiků proudí lidé všech vyznání. V barech se nalévá libanonské pivo Almaza a všichni se zatajeným dechem sledují Ligu mistrů. Kousek odtud se pak podél pobřeží vlní několikakilometrová promenáda Corniche, jež patří k nejživějším částem Bejrútu. Od brzkého rána ožívá díky běžcům, bruslařům, prodavačům čaje či mladým lidem, kteří si přijdou jen tak posedět na vyhlídku k Holubím skalám. 

Válka se životem 

Širokou ulici Hamra lemuje množství luxusních restaurací a butiků. Lidé posedávají pod provizorními přístřešky a spokojeně si vychutnávají vodní dýmku, jež zde tvoří neodmyslitelnou součást každodenního života. Po setmění se celá ulice rozzáří světly a rozezní se hlasy lidí i táhlých tónů arabské hudby, jež se linou z reproduktorů. To vše se mísí s vůní specialit libanonské kuchyně a s krásou korzujících mladých dívek, o nichž se říká, že jsou nejhezčí na celém Blízkém východě. 

TIP: Libanon: Korupce, uprchlíci a odpadky

Tady člověka ani nenapadne, že zemi někdy sužovaly krvavé boje. „Válka nedokáže život porazit“ říká Sadiq, mladý student z prestižní Americké univerzity v Bejrútu, která patří na Blízkém východě k nejslavnějším. Město bývá často právem přirovnáváno k bájnému ptáku Fénixovi – v minulosti povstalo z popela již celkem sedmkrát. Doufejme, že tentokrát už naposled.