Na nejslavnější zvířecí obyvatele zmíněného souostroví – varany – dnes narazíte především na ostrovech Komodo a Rinča, které jsou až na výjimky turistům dobře přístupné. Za uvedené výjimky může velice neklidné moře s mnoha zrádnými proudy a víry. Hlavně kvůli nim zůstávaly ostrovy pro domorodé rybáře i pro Evropany po dlouhou dobu tabu. Ti první se na břeh vstoupit báli, ti druzí nedokázali překonat divoké vlny, zákeřné mělčiny a špičaté útesy.

Přesto oba ostrovy rozhodně stojí za návštěvu. Rinču z velké části pokrývají mangrovové porosty a mezi vysokými kopci s rozlehlými travnatými pláněmi se otevírají malebná zelená údolí s palmovými oázami. Naproti tomu Komodo tvoří převážně hustá džungle, skrz kterou můžete stoupat do strmých svahů. Namísto mangrovů tam však najdete také nádherné pláže s bělostným pískem a azurovým mořem a v pozadí se rýsují tmavá skaliska okolních ostrovů. Škoda jen, že zážitek z výhledu kazí všudypřítomný odpad z lodí, který sem zanesl příliv.

Sto let slávy

Hlavní turistické lákadlo parku však představuje varan komodský, největší žijící ještěr planety. Vedle něj můžete obdivovat i varana skvrnitého a varana Salvadoriova, kteří bývají dokonce delší, nikdy ovšem nedosahují takové mohutnosti a impozantnosti jako jejich slavnější příbuzný.

Vůbec poprvé popsal tohoto veleještěra na počátku minulého století Pieter A. Ouwens, ředitel zoologického muzea a botanické zahrady v Buitenzorgu (dnešním Bogoru) na Jávě. S přispěním profesionálních lovců odchytil několik „draků“, podrobil je důkladnému zkoumání a definitivně tak potvrdil existenci druhu, jenž dostal v roce 1912 latinské jméno Varanus komodoensis Ouwens. 

Rozložitý tvor prehistorického vzhledu, nelítostný predátor s kanoucími slinami, také odpradávna pronikal do domorodých bájí a pověstí. Například mezi starými Malajci se tradovalo vyprávění o obrovském drakovi, který chrlí oheň a síru a dokáže zabít i divoké prase či jelena. Přezdívali mu „buadža darat“, tedy „pozemní krokodýl“.

Krutý predátor

Varan komodský je jediným ještěrem na světě, který ve svém biotopu představuje zároveň vrcholného predátora: na jeho jídelníčku běžně figurují timorští jeleni, divoká prasata či vodní buvoli. Kořist umí tento nelítostný lovec dostihnout rychlostí téměř 20 km/h, načež jí způsobí závažná poranění. Následně ji infi kuje bakteriemi, jichž se v jeho tlamě vyskytuje až 50 kmenů, přičemž některé z nich účinkují jako nebezpečný jed. Oběť poté umírá na následky infekce a ztráty krve i několik dnů, či dokonce týdnů. A jelikož „draci“ zdechlinu vycítí až na vzdálenost 10 km, bez problémů ji později vystopují. 

Celková populace varanů komodských v národním parku Komodo dnes čítá 4 000–5 000 jedinců. Panují však obavy, že chovných samic, které se mohou nadále rozmnožovat, je z uvedeného počtu pouze 350.

V hledáčku fotografů

Při pohledu na bájného tvora vás jako první bezesporu zaujme jeho mohutnost. Na délku měří až 3 m a váží přes 130 kg. Celkově působí dojmem, jako by šlo o kráčející skálu s gigantickým svalnatým krkem a rozeklaným jazykem. Impozantní vzezření tak dělá z varana komodského jednoho z nejvíce fotogenických tvorů naší planety.

Jedinečnou podívanou nabízí indonéský národní park zejména od května do srpna, kdy se odehrávají varaní námluvy a páření. Provází je úchvatné souboje ještěřích samců o samičky, jichž je několikanásobně méně než jejich protějšků. „Draci“ ovšem bývají k vidění i mimo námluvy, někdy dokonce v poměrně velkých skupinách. Na ostrově Rinča se například rozkládá mýtina posetá balvany, kde se prý pravidelně vyhřívá až dvacet ještěřích krasavců.

Období námluv má každopádně svá specifika: plazi jsou roztroušeni po celém ostrově a jejich stopování v zalesněných kopcích a v džungli bývá náročné, nemluvě o zvýšené agresivitě zvířat. Přesto možnost vyfotit páření nebo jen zahlédnout legendární „souboje titánů“ obvykle zmíněné riziko převáží. Návštěva národního parku Komodo a fotografování unikátních varanů totiž představují nezapomenutelný zážitek. Nezbývá než doufat, že podobné štěstí budou mít i další generace a že po komodském drakovi nezůstanou jen děsivé báchorky pro malé děti.

K Plutu sonda New Horizons putovala téměř 9 a půl roku. Z floridského kosmodromu odstartovala 19. ledna 2006 na palubě nosné rakety Atlas V, její příběh se ale začal psát o mnoho let dříve. První konkrétní plány na misi New Horizons se datují k počátku nového tisíciletí.

Cesta na konec Sluneční soustavy

Během své cesty sonda pořídila několik snímků malé planetky s označením APL. Snímky ze vzdálenosti 100 tisíce kilometrů zároveň vědcům posloužili jako praktický test systémů sondy. Během dalších měsíců sonda pořídila snímky Jupiterových měsíců Io, Europy a Ganymedu, mezi nimiž jsou i snímky zachycující erupci vulkánu Tvashtar na měsíci Io.

V průběhu přeletu mezi Jupiterem a Plutem byla většina systémů sondy a veškeré vědecké přístroje hibernovány. Na konci roku 2014 se sonda probudila a započala své přípravy na setkání s Plutem a jeho měsíci.

Ahoj Pluto!

Včerejší maximální přiblížení proběhlo krátce před 14. hodinou odpolední, ve vzdálenosti 12 500 kilometrů od povrchu Pluta. Měsíc Charon sonda minula ve vzdálenosti 27 tisíc kilometrů. Během svého průletu sonda pořídila množství snímků a vědeckých měření, vedle stovek snímků samotného Pluta sonda vyfotila i všech 5 jeho měsíců.

Kdy budou k vidění nové snímky?

Během průletu sonda komunikovala s řídícím centrem jen ve velmi omezeném režimu. Důvodem byla především zaneprázdněnost sondy vědeckými úkoly. Veškerá data sonda shromáždila na datových discích a nyní je bude postupně odesílat na Zemi.

První snímky v nízkém rozlišení lze očekávat pravděpodobně již během dneška či zítřka. Na opravdové snímky ve vysokém rozlišení si ale budeme muset ještě několik dnů počkat. Důvodem je především obrovská vzdálenost.

New Horizons totiž odesílá data na Zemi rychlostí 1 kilobit za sekundu, snímky pořízené kamerou LORRI mají po úpravě bezztrátovou kompresí zhruba 2,5 megabitu. Jeden snímek tak k Zemi putuje přibližně 40 minut.

TIP: Co skrývá trpasličí planeta: Může být na vzdáleném Plutu život?

Fotografie pochopitelně nejsou jediným výstupem a pro samotné vědce představují spíše o okrajový výstup. Více je zajímají údaje z dalších vědeckých přístrojů a palubních systémů. Důležitou roli také hraje délka komunikačního okna, která je nastavena jen na několik hodin denně (obvykle osm).

Během následujícího týdne sonda odešle základní část dat (přibližně 1%) s tím, že další data začnou proudit až v průběhu září. Veškerá data shromážděná během včerejšího dne mají být doručena během následujících 16 měsíců. Zdá se to sice dlouho, sondě New Horizons ale cesta k Plutu trvala téměř 10 let.

Vědecké přístroje sondy New Horizons

• ALICE - spektrometr operující ve vzdálených pásmech ultrafialového záření se spektrálním rozsahem 50 – 180 nm a 1024 kanály.
• LORRI – dlouhofokální monochromatická kamera LORRI je patrně nejznámějším přístrojem sondy. Černobílé snímky pořízené kamerou LORRI budou následně „dobarveny“ pomocí dat z kamerového systému RALPH. Kamera LORRI je schopna pořizovat snímky s rozlišením 50 metrů ze vzdálenosti 10 tisíc kilometrů. Při pohledu na Zemi bychom tak byli schopni rozpoznat detaily na úroveň jednotlivých domů.
• RALPH - sestava kamer RALPH je tvořena multispektrální kamerou MVIC snímající ve viditelném spektru, třemi panchromatickými kamerami a čtyřmi barevnými kamerami. Rozlišení sestavy je nižší než v případě LORRI - na vzdálenost 10 tisíce kilometrů má RALPH rozlišení 250 metrů. Součástí přístroje RALPH je i infračervený spektrometr LEISA, jehož hlavním úkolem je detekovat sloučeniny metanu, oxidu uhelnatého, vody a organických látek.
• REX - rádiový experiment, s jehož pomocí se zkoumá velmi tenká atmosféra Pluta během zákrytu sondy za trpasličí planetou. Celý proces je založený na zkoumání odrazivosti a ohýbání radiových vln. Kromě toho má měřit rádiové záření samotného Pluta.
• SDC - detektor prachových částic. Mohl by prozradit zajímavé informace o vzniku Pluta i o podmínkách při jeho tvorbě.
• SWAP - studuje interakci mezi nabitými částicemi slunečního větru a trpasličí planetou, případně její atmosférou. Tvoří jej dvě části: RPA – analyzátor plasmatu a ESA – elektrostatický analyzátor nabitých částic.
• PEPPSI - úkolem je analyzovat nabité částice v okolí Pluta a jejich interakci se slunečním větrem. PEPPSI umožňuje detekovat částice s mnohem vyšší energií než SWAP. Společně tak tvoří silné vědecké duo.

Do malé obce Ivalo na severu Finska se dostanete přímým leteckým spojem z Helsinek. Nečekejte však žádné vrtulové letadýlko pro pár lidí. V březnu míří za polární kruh stovky turistů a sehnat letenku je skoro nemožné.

Co je na místě s necelými čtyřmi tisíci obyvatel kromě panenské severské přírody tak zajímavé, že tu dokonce postavili letiště pro velká dopravní letadla? Za nevšedními zážitky odtud totiž vyrážejí lovci polární záře. Světelný úkaz, který fascinoval již Vikingy, se zde nejčastěji objevuje v březnu a v říjnu. 

Magnet na turisty

Na „lov“ je nejlepší se vydat mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci, když je jasná obloha. O tom, že se záře nejspíš objeví, informuje finská webová stránka Auroras Now!. Najdete na ní graf o vývoji magnetického pole Země a můžete se zaregistrovat pro zasílání upozornění, že je čas vyrazit na čekanou. 

V severní části Finska sice uvidíte polární záři takřka odevšad, ale jednou z nejvyhledávanějších turistických pozorovatelen je Saariselkä, malá vesnička, kde přes rok žije zhruba dvě stě lidí. Nachází se však pouhých třicet kilometrů od letiště v Ivalu a nedaleko leží i lyžařské středisko. A tato kombinace funguje na turisty jako magnet – každoročně přijíždějí po tisících.

Tisíce a tisíce jezer

Vedle fantastické světelné podívané však Finsko nabízí také spoustu dalších neobvyklých zážitků. Má se za to, že název země ve finštině – Suomi – vznikl ze slova „suo“, což v uralských jazycích znamená „vodní plocha“ nebo „bažina“. A zmíněné pojmy přesně odrážejí to, co zahlédnete už z okénka letadla. Více než 188 tisíc jezer zabírá deset procent území státu, jelikož se však třetina Finska rozkládá za polárním kruhem, zůstávají po velkou část roku zamrzlá.

Jih země je relativně mírný, ovšem na drsném severu vládnou kruté zimy. Ani letiště v Ivalu není výjimkou: radu „pozor, ať neuklouznete“ zde dostanete místo uvítání. Na rozhlížení se po krajině zpočátku raději zapomeňte a vyrazte do hotelu, aby vás nepřekvapila noc. Může totiž přijít zcela znenadání klidně po šesti hodinách denního světla. V lednu a v únoru tu dokonce panuje arktická či polární noc a slunce neuvidíte vůbec.

Ostře střežená hranice

Laponsko – největší, ale nejméně osídlená oblast země – se rozkládá na severu, na třetině finského území. Žijí zde asi tři procenta celkové populace a z toho pouze malou část tvoří původní etnická skupina, Sámové. Je jich zhruba šest a půl tisíce a už jen necelá polovina z nich mluví vlastním ugrofinským jazykem. 

Hlavním městem Laponska je Rovaniemi a turisty láká především moderní architekturou, protože bylo téměř celé zničeno za druhé světové války, kdy se Finsko hned dvakrát muselo postavit svému mocnému sousedovi – Sovětskému svazu. Od roku 1995 patří země do Evropské unie, přesto – nebo právě proto – si hranici s Ruskem i nadále bedlivě hlídá. Pokud by vás tedy na letišti v Ivalu zaskočily například vojenské vrtulníky, vězte, že hraniční přechody odtud leží pouhých dvacet kilometrů.

Univerzální sobi

Kdyby se vám náhodou nepodařilo ulovit polární záři, nevěšte hlavu – zcela jistě totiž uvidíte alespoň soby. Už dávno nežijí jen v divokých stádech a patří ke zdejším domácím zvířatům podobně jako u nás krávy. Sobí maso připomíná hovězí a také se tu na talíři objevuje nejčastěji.

Finská i laponská kuchyně vás celkově překvapí svou jednoduchostí. Kromě sobů se do omrzení konzumují lososi na několik způsobů. A když místní zatouží po změně, udělají si třeba špíz… z obou mas. Dále se ve Finsku rozhodně nevyhnete borůvkám, a pokud tyto lesní plody milujete, našli jste kulinářský ráj. Borůvkový džus se tu pije stejně jako u nás pomerančový a dezerty se téměř nezdobí ničím jiným než modrými bobulkami.

Osm ročních období

Chtějí-li Finové prchnout ze zajetí moderní doby, vyrazí na chaty, které si stavějí na jezerních ostrůvcích. Zapomeňte však na chatařskou kulturu po česku: žádná elektřina, televize ani koupelny – místní si pod pojmem „chata“ představují jednoduchý dřevěný srub, v němž stráví pár týdnů v osamění. Jediné spojení se světem přitom představuje loď, v níž jezdí rybařit. Občas se prý stane, že na ostrově uvízne pár sobů, kteří nestihli přeběhnout po ledě, než roztál. Ti pak dělají majiteli chaty společnost až do zimy – pokud tedy náhodou neskončí na talíři.

Specialita Laponska tkví v tom, že se zdejší rok nedělí na čtyři roční období, ale rovnou na osm – jejich názvy pak přesně vyjadřují charakter počasí. Střídá se mrazivá zima, jaro pod sněhem, jaro s pukajícími ledy, půlnoční slunce, čas sklizně, zlatý podzim, první sníh a vánoční tma. Teplotní rozdíly jsou dost velké, ani v létě tu však nebývá víc než patnáct stupňů. Nicméně, ať už je zima, nebo ještě větší zima, příroda vždy nabízí něco krásného k pozorování.

Sauny, led a rallye

K Finsku také neodmyslitelně patří sauna a rallye. Správná finská sauna je vyhřátá nejlépe na 90 °C, k ochlazení pak poslouží ledová voda jezera, do níž se ponoříte dírou v ledu. Pro auta tu zase panují jedny z nejdrsnějších podmínek na trénování, a finská jména proto najdete na předních příčkách světového seriálu v rallye. Právě v Ivalu se nachází obrovský testovací areál, kam přijíždějí týmy automobilek z celého světa, aby tu na 700 hektarech a 20 jízdních trasách vyzkoušely schopnosti svých vozů v extrémních situacích.

Rychlá jízda na sněhu se ovšem neupírá ani turistům. Chcete-li, můžete se přidat ke skupině jezdců v rámci tzv. laponského safari a vydat se za přírodními krásami na sněžných skútrech. Výpravu vede instruktor, který se o vás postará, pokud se vám například „podaří“ stroj převrhnout nebo s ním zajet do hlubokého sněhu. V rámci safari si také můžete zarybařit na zamrzlém jezeře a případný úlovek vám průvodce připraví přímo v přírodě na ohni. Ačkoliv zde sněžný skútr představuje základní dopravní prostředek, na přání lze vyzkoušet i psí spřežení.

Spokojit se s málem

Kultura, kterou můžete ve Finsku a v Laponsku poznávat, je velmi specifická. Rekrutují se odtud nejlepší metalové skupiny, zkrátka však nepřijdou ani milovníci vážné hudby. V roce 1865 se ve městě Hämeenlinna narodil později světově proslulý skladatel Jean Sibelius, který původně dostal při křtu jméno Johan Julius Christian. Jeho zhudebnění finského eposu Kalevala se považuje za jedno z nejvýznamnějších děl národní kultury, stejně jako pozdější symfonická báseň Finlandia.

Nezapomeňte ani na spisovatele Miku Waltariho, v jehož nejslavnějším románu Egypťan Sinuhet se píše: „Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojí s málem.“ A pokud v tomto tvrzení dokážete nalézt krásu, přivítá vás Finsko s otevřenou náručí.