Kdyby se 4. ledna 1643 v anglickém Lincolnshire nenarodil Isaac Newton, pravděpodobně by dnešní exaktní věda vypadala úplně jinak. Naštěstí ale stihl za svůj úctyhodný čtyřiaosmdesátiletý život položit základy nejdůležitějším fyzikálním zákonům.

Díky podpoře rodiny z matčiny strany získal kvalitní vzdělání, které vyvrcholilo jeho nástupem na Trinity College v Cambridge. Přestože zde hrály prim myšlenky starých myslitelů, neváhal se Newton zajímat o nejnovější poznatky z pera Galilea či Keplera. Ve druhé polovině šedesátých let byla však univerzita kvůli morové epidemii uzavřená a Isaac se vrátil na rodinný statek. A právě zde, v odlehlém kraji východní Anglie, začal rozvíjet své nejdůležitější úvahy.

TIP: Velikáni novověké astronomie: Otec gravitační teorie a pohybových zákonů Isaac Newton

Přestože není jisté, zda mu skutečně spadlo na hlavu ono pověstné jablko, teorie o gravitaci se stala jeho nejznámějším formulovaným zákonem. Ani závěr života nestrávil ve stínu. Jen několik týdnů před svou smrtí předsedal věhlasné Královské společnosti.

Říká se, že byla velmi ambiciózní a schopná. Napoleonova sestra - Elisa Bonaparte poprvé pohlédla na svět 3. ledna 1777. Tehdy před sebou měla poklidných dvacet let, které vzápětí vystřídaly otěže vlády a politické moci.

Přestože byla Elisa o osm let mladší než její slavný bratr Napoleon, v žilách jí kolovala stejně tak cílevědomá a vznětlivá krev. Na rozdíl od svého manžela Felixe Baciocchiho prokazovala už v mládí státnické nadání. Ani Napoleon nemohl zastřít její potenciál a učinil ze své sestry vladařku italských panství. A právě zde došlo k osudovému setkání Elisy s houslovým virtuosem Niccolò Paganinim.

TIP: Rozvedený císař: Proč se Napoleon rozvedl s milovanou Josefínou?

Nadaný hudebník strávil na jejím dvoře čtyři roky, během kterých mezi mladými lidmi vykrystalizoval milostný poměr. Právě ten zapříčinil, že je Napoleonova sestra slavná dodnes. Její aféru, odehrávající se v bouřlivých časech napoleonských válek, zvěčnil rakouský skladatel s maďarskými a moravskými předky Franz Lehár ve své slavné operetě Paganini. 

Když záchranáři řeší situaci při záplavách, tak často mívají nepříjemný problém s vodou. Prakticky vždy je naprosto neprůhledná a záchranáři jsou pak zcela odkázáni na svůj hmat.

Japonští vývojáři z Univerzity v Cukubě jim chtěli usnadnit život a vyvinuli pro záchranáře podvodní rukavice IrukaTact. Jsou vybaveny ultrazvukovým sonarovým senzorem, který nositeli rukavic umožňuje používat echolokaci, podobnou té, kterou používají delfíni. Od delfínů se odvozuje i název samotných rukavic. „Iruka“ v japonštině znamená „delfín“.

Sonarový senzor rukavic má dosah do vzdálenosti 0,6 metru. Posílá data do mikropočítače, který je přepracuje na povely pro mikropumpy, pumpující proudy vody ve třech plastových prstech rukavic. Nositel rukavic díky tomu získá vjem tvarů a objektů, které se nacházejí v naprosto zakalené vodě.

Zatímco v dnešní době patří „péefko“ k tradičními novoročnímu koloritu a málokdo si dokáže představit vstup do nového roku bez toho, aniž by své rodině a nejbližším přátelům zaslal tištěnou či elektronickou kartičku s přáním všeho nejlepšího, v dřívějších dobách lidé preferovali osobní blahopřání.

Přestože se v prostředí českých zemích objevila první latinsky psaná novoročenka už v roce 1605, tradice barevných kartiček se rozšiřovala teprve pozvolna. Její dynamický nástup přišel na počátku 19. století zásluhou mazaného hraběte Karla Chotka z Chotkova a Vojína. Aby se vyhnul povinnosti přijímat k Novému roku návštěvy, raději svým přátelům rozeslal lístky s blahopřáním. Společenskému závazku bylo učiněno za dost a hrabě si nemusel dělat starosti s tím, že se svou absencí na setkáních a oslavách dopustil nevhodného faux-pas. A kde se na kartičkách vzala ona záhadná písmena PF? Byl to právě český výtvarník Viktor Stretti, který opatřil novoroční blahopřání francouzskými slovy „pour féliciter“. Jejich iniciály, doplněné nejčastěji cifrou nového roku, zdobí gratulační lístky dodnes.

Švédská policie dostala hlášení, že se ve zřícenině nejmenovaného hradu shromáždila skupinka teroristů a vyvěšují tam vlajku Islámského státu. Zčásti bylo udání pravdivé: Vlajka na scéně skutečně byla, dokonce i černé barvy a se zkříženými meči – jednalo se však o znak klubu vousomilů, kteří si říkají Bearded Villains neboli „vousatí zloduši“. Vousáči ji s sebou přinesli kvůli plánovanému focení. Jakmile tedy policisté zjistili, že před nimi místo krvežíznivých hrdlořezů stojí pouze stylově oblečení vousatí muži, zasmáli se s nimi nad bizarností situace a šli si zase po svých.

První, co vás při srpnové návštěvě rezervace Central Kalahari překvapí, bude chlad. Na jihu Afriky totiž tou dobou končí zima a teploty klesají až k šesti stupňům – naštěstí však pouze ráno a v noci. Přes den je naopak teplo, pro Středoevropana spíš vedro, a rtuť šplhá k třicítce. I chladná noc ovšem nabízí neopakovatelné kouzlo: Jelikož se nacházíte stovky kilometrů od nejbližšího zdroje světla, nic vás neruší při pozorování nebe doslova posetého hvězdami.

Ani s hlavou otočenou vzhůru však není radno zapomínat na bezpečnost. Tábořiště nemají oplocení, tudíž je dobré si navečer rozdělat oheň, který navíc příjemně zahřeje. Jakmile se slunce schová za obzor, začne se ozývat hmyz, volají ještě někteří ptáci a sem tam „zazpívají“ i šakali. Nad ránem pak zaslechnete kalaharské lvy, kteří se zjevují náhle, jako duchové: Vyloupnou se ze tmy a tiše se skloní k napajedlu. Poté co uhasí žízeň, s kratšími či delšími přestávkami řvou a mručí, a děsí tak všechny kolem.

Auto je základ

Auto, stan, nůž a sirky patří k věcem, bez nichž se v rezervaci neobejdete. Auto přitom představuje základ vaší existence, neboť lokalita je nesmírně rozlehlá a kempy dělí značné vzdálenosti. Vůz vám poskytne i cenné zázemí v nebezpečných situacích a funguje také jako zdroj energie: Pomocí měniče napětí v něm dobijete všechna elektrická zařízení. Kromě toho pak vozidlo poslouží coby improvizovaný stativ nebo třeba prostor pro stolování – stačí otevřít dveře kufru, a vykouzlíte jídelní stůl. Navíc je auto jediným bezpečným místem, kde se lze vyspat, pokud okolo krouží pouštní predátoři.

Stan kromě pár hodin spánku vlastně nevyužijete, jednu velkou výhodu však nabízí – uvnitř naprosto zřetelně uslyšíte, co se děje kolem. Bez nože zase neotevřete láhev či konzervu, neukrojíte chleba, nepřipravíte dřevo na oheň. Pilkou v jeho výbavě pak bez problémů odříznete i silnější suchou větev. Zlomit byste ji nedokázali, protože dřevo v poušti je tvrdé jako kámen. A co se týče sirek – pokud neumíte jiskru vykřesat jinak, nezapálíte bez nich ani vařič.

Luxus jménem sprcha

I drsný cestovatel si čistí zuby a občas se potřebuje umýt. Pro první případ máte vodu v zásobním barelu, a i když je ráno jen pár stupňů nad nulou, statečně plivete pastu do důlku v písku. Pokud však po několika dnech zatoužíte po sprše, nabízejí se pouze dvě možnosti: buď volání divočiny odolat, nebo obětovat zásoby vody a vyzkoušet pravou kalaharskou verzi. Podobně jako toaleta je obehnána dřevěnou ohradou a uvnitř visí na kovové hrazdě obyčejný kbelík, který má na dně přivařený kohout a sprchovou hlavici. Naplňte ho vodou, vytáhněte do výšky – a hotovo.

Zajímalo nás, kolik vody potřebuje běžný člověk k osprchování, a výsledek experimentu nás překvapil: Standardně rostlému a mimořádně vlasatému Evropanovi stačí pět litrů. Holohlavému exempláři pak dokonce trocha vody zbude…

Samota na prodej

Divoká tvář rezervace dnes bohužel dostává trhliny. Jako do každého koutu Afriky i sem dorazil „rozvoj“ a na dvou místech Central Kalahari už vyrostly luxusní stanice, kam turisty dopravuje vrtulník. Celá „lodge“ spočívá na dřevěných podestách půl metru nad pískem, hosté sedí v kožených křeslech, popíjejí ledový drink a užívají si osamělou krásu pouště. O kousek dál stojí kašírovaná křovácká vesnice, kam si mohou jít prohlédnout „opravdové“ domorodce. Za popsané dobrodružství pak denně platí 600 dolarů, tedy asi 15 tisíc korun.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Nabízí se otázka, zda budoucí rozvoj Kalahari úplně nepohltí. Trendem posledních let se stal v Botswaně převod kempů a tábořišť v národních parcích do soukromého vlastnictví. Návštěvník tak platí dvakrát: jednou státní správě, podruhé privátní společnosti. Navíc se v Central Kalahari může brzy objevit další lodge a pak možná benzinová pumpa, elektrický ohradník kolem tábořiště nebo teplá voda. Duše divočiny tak jednou provždy zmizí.

Již v roce 1959 dosáhly sovětské automaty Měsíce a další krok představovala přirozeně výprava k blízkým planetám. Jako první se – možná poněkud paradoxně – podařilo dosáhnout Venuše, nikoliv Marsu: v únoru 1961 odstartovala Veněra 1 s cílem proletět kolem druhého člena našeho solárního systému, bohužel však ještě během cesty selhala, a z blízkosti planety tak neodeslala žádná data. 

První úspěšnou meziplanetární misí se stal o rok později americký Mariner 2, vyslaný též na průletovou dráhu kolem Venuše. K cíli dorazil v prosinci 1962 a provedl několik unikátních pozorování s vědecky cennými výsledky. Ve stejném roce se Sověti opakovaně pokoušeli dosáhnout Marsu, ale i tam uspěli dříve Američané – konkrétně v červenci 1965 s Marinerem 4.

TIP: Japonská sonda Akacuki vstoupila na oběžnou dráhu Venuše

Další planetární prvenství už však čekalo na Sověty. V březnu 1966 dopadla na povrch Venuše sonda Veněra 3, byť s ní pozemní středisko ztratilo spojení ještě před příletem k cílovému tělesu. Měkké přistání na povrchu pekelné planety zvládlo až pouzdro Veněry 7 v roce 1970.  

Matyáš Hunyadi se narodil 22. února roku 1443 v měšťanském domě na náměstí ve městě Kluž, které leží v dnešním Rumunsku. Byl mladším synem uherského vojevůdce Jana Hunyadiho. Jeho rod nepatřil vůbec k starobylým magnátským rodinám v Uherském království. Teprve zásluhou krále Zikmunda Lucemburského byl Janův otec Vajko v roce 1409 povýšen do šlechtického stavu. Matyášovou matkou byla Erzsébet Szilágyi, žena, která pocházela z významného uherského šlechtického rodu. Uvedený hendikep si Matyáš uvědomoval celý život, a tak usiloval o spojení s manželkou z urozeného evropského královského domu. Dokladem je původ obou jeho manželek: Kateřina z Poděbrad (byla jeho ženou v letech 1461–64) a Beatrix Neapolská (1476–90).

Matyáš je znám v evropské historiografii jako Matyáš Korvín. Toto označení není přesné ani správné. Je založeno na výkladu rodové pověsti, kde hraje důležitou roli havran (lat. corvinus). Po smrti Matyášova otce Jana Hunyadiho se dostali jeho synové Ladislav a Matyáš na pražský královský dvůr, kam je pozval Ladislav Pohrobek. Starší Ladislav byl obviněn z vraždy Oldřicha Celského a popraven. Matyáš poté dlouho pobýval v Praze a naučil se tu dobře česky. Uherským králem byl zvolen ve stejném roce jako jeho budoucí tchán a politický rival Jiří z Poděbrad na český trůn, tedy v roce 1458. Kromě toho se mohl v pozdějších letech pyšnit titulem rakouského vévody a českého „vzdorokrále“. 

Právě v boji o svatováclavskou korunu se znovu setkal se svým dřívějším příbuzným. Dostali se spolu do konfliktu, který vyústil až v přímé vojenské střetnutí, ale nejen to, dokonce ve stav, s nímž se v českých dějinách nesetkáváme právě často: jedno České království mělo hned dva panovníky. Problematický stav ukončila až Matyášova smrt roku 1490, kdy česko-uherské dědictví připadlo definitivně Vladislavu Jagellonskému.