Každý, kdo někdy zkoušel vyfotit kometu vám potvrdí, že to rozhodně není snadný úkol. Chce to odpovídající výbavu a také potřebnou dávku cviku. Vyfotit dvě komety najednou, jak se to na počátku roku podařilo Fritzi Hemmerichovi, to už je přímo fotografický majstrštyk. Ve střední části Fritzova úžasného snímku je k vidění krátkoperiodická kometa Borrelly (P/19) s oběžnou dráhou 6,86 let. Borrelly je zajímavá tím, že odráží pouhá 3 % dopadajícího slunečního záření, a má proto nejtmavší známý povrch z komet ve vnitřní části Sluneční soustavy.

V pravé části snímku je pak dlouhoperiodická kometa C/2013 US10 (Catalina), přilétnuvší k nám z Oortova oblaku. Catalina se k Zemi přiblíží již za pár dnů - 17. ledna 2016 ji bude od Země dělit vzdálenost asi 0,72 AU.

Vedle komety Cataliny září nejjasnější hvězda souhvězdí Pastýře – Arcturus. Tento oranžový obr se nachází ve vzdálenosti 36 světelných let od Země a je přibližně 114× svítivější než Slunce. Pomyslnou třešničku na fotografickém dortu Fritze Hemmericha je letící meteor, jehož stopa míří od Arctura vzůru.

Italské městečko Castelluccio di Norcia, ležící v národním parku Monti Sibillini, se pomalu ale jistě stává městem duchů. V tomto na pohled romantickém městečku v srdci italských Apenin ještě v roce 2001 trvale žilo okolo 150 obyvatel. O sedm let později to podle statistik bylo již jen 8 stálých obyvatel.

Historie Castelluccio di Norcia je přitom velmi stará, archeologické nálezy dokládají, že lidé v této oblasti žili již 3 tisíce let před naším letopočtem. Malebné místo dnes láká především milovníky přírody a zimních radovánek, na své si zde ale přijdou i milovníci čočky. Luštěnina, které místní říkají „Lénta“, totiž patří mezi vyhlášené lahůdky.

Život generála Sergeje Kuzmiče Buňačenka (1902–1946) byl plný zvratů, úspěchů, ale i pádů a také balancování mezi dvěma totalitními režimy, které se mu nakonec stalo osudným. Narodil se 5. října 1902 na Ukrajině v Kurské gubernii v rodině chudého rolníka ze vsi Korovjakovka. Svoji vojenskou kariéru zahájil již v dubnu 1918, kdy vstoupil do řad Rudé armády a o rok později také do komunistické strany. Jako rudoarmějec se Buňačenko v rámci občanské války účastnil bojů proti útvarům atamana Petljury a Machnovovu povstaleckému vojsku, usilujícím o samostatnou Ukrajinu. Stejně tak i proti armádám generála Krasnova a generálplukovníka Děnikina bojujím za carský režim.

Kritika se nevyplácí

V letech 1921–1923 absolvoval Vyšší vojenskou školu v Kyjevě. O rok později nastoupil službu ve Střední Asii, kde se postupně stal pomocníkem velitele pluku, velitelem roty a zástupcem velitele baterie. Od října 1930 pak sám plnil funkci velitele pluku. Od května 1932 studoval Vojenskou akademii M. V. Frunzeho, po jejímž absolvování nastoupil do funkce náčelníka štábu samostatného pluku. Za kritiku kolektivizace však Buňačenka vyškrtli roku 1937 z komunistické strany, i když mu posléze stranická organizace zmírnila trest na přísnou důtku. V roce 1938 se u jezera Chasan účastnil bojů s Japonci.

V březnu 1940 se stal náčelníkem štábu 26. střeleckého sboru a 30. března 1942 velitelem 389. střelecké divize. Dne 2. září se ale znovu dostal do potíží, když jej vojenský tribunál Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu odsoudil pro údajné nesplnění bojového úkolu k zastřelení. O tři týdny později došlo ke změně trestu na 10 let nápravně pracovních táborů s nástupem po skončení války. Počátkem října 1942 se stal velitelem 59. samostatné střelecké brigády.

Bez ohledu na rozkazy

V prosinci 1942 zajala Buňačenka u města Ordžonikidze průzkumná skupina 2. rumunské pěší divize. Období od ledna do června 1943 strávil v zajateckých táborech, kde se seznámil s protisovětskými názory generála Vlasova, a rozhodl se vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Poté působil v důstojnické škole pro přípravu kádrů východních dobrovolníků. V září 1943 se stal spojovacím důstojníkem ROA u německé 7. armády ve francouzském Le Mans.

Když se Spojenci vylodili v Normandii, podařilo se mu z rozbitých východních dobrovoleckých praporů sestavit kombinovaný pluk. S ním se ve dnech od 26. června do 7. července 1944 úspěšně střetl v prostoru Saint-Lô s postupujícími spojeneckými vojsky, za což byl vyznamenán Železným křížem II. stupně. Počátkem srpna byl představen generálu Vlasovovi a 10. listopadu 1944 jmenován velitelem 1. pěší divize ROA, kterou se mu podařilo sestavit a plně vystrojit a vyzbrojit.

V březnu 1945, již v hodnosti generálmajora, obdržel rozkaz přesunout divizi na východní frontu, kde byla 13. dubna nasazena proti oderskému předmostí 33. armády 1. běloruského frontu u Erlenhofu. Již druhý den ale vydal pokyn k ústupu z fronty a bez ohledu na německé rozkazy rozhodl o přesunu jižním směrem – do Čech. I přes nátlak polního maršála Ferdinanda Schörnera pak odmítl nasazení své divize na frontě u Brna.

Neúspěšný pokus o přechod na západ

Stejně tak proti vůli generála Vlasova rozhodl z 5. na 6. května 1945 o pomoci povstalcům, když nařídil své divizi zaútočit na německé jednotky v Praze a okolí. S ohledem na negativní reakci České národní rady, postup Rudé armády i zastavení postupu americké armády v západních Čechách se však z Prahy záhy stáhl. Povstalcům ponechal ku pomoci jeden dělostřelecký oddíl, který aktivně proti skupinám SS bojoval až do 9. května 1945. Jeho jednotkám se přes Příbram podařilo ustoupit až k americkým liniím, nicméně jednání s Američany o přechodu do jejich zajetí nevedlo k úspěchu.

TIP: Česká stopa v akci Voron: Pokus o likvidaci generála Vlasova

V poledne 12. května 1945 proto rozpustil divizi a vyzval své vojáky k útěku do západní zóny. O tři dny později jej ve vsi Dvorec nedaleko od Nepomuku Američané předali zástupcům velitelství sovětského 25. tankového sboru. Po prvních výsleších u kontrarozvědky „SMERŠ“ byl přepraven do Moskvy, kde ho ještě 30. května 1945 obvinili z vlastizrady. Po vyhlášení rozsudku vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR byl Sergej Kuzmič Buňačenko v noci na 1. srpna 1946 oběšen na dvoře moskevské Butyrské věznice. 

Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii IUPAC, která je nejvyšší autoritou v chemickém názvosloví, nedávno potvrdila existenci hned čtyř nových supertěžkých prvků. Prvky mají protonová čísla 113, 115, 117 a 118, a teď je už mohou zobrazovat v Mendělejevově periodické tabulce prvků.

Jejich objevy si na konto připsaly laboratoře japonského institutu RIKEN, ruský Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně, a americké laboratoře LLNL (Lawrence Livermore National Laboratory) a ORNL (Oak Ridge National Laboratory).

V přírodě tyto prvky neexistují. Prozatím jsme o nich vůbec nic nevěděli, jen to, na které místo periodické tabulky patří. Chemici pro ně měli provizorní jména ununtrium (Uut), ununpentium (Uup), ununseptium (Uus) a ununoctium (Uuo).

Atomy všech čtyř nových prvků jsou nestabilní a existují jen velice krátký okamžik po svém vzniku. Jejich potvrzení Mezinárodní unií IUPAC teď ale otevírá cestu k jejich platnému pojmenování a dalšímu výzkumu.

V městské zástavbě nebo v podobně náročném prostředí bývá velmi obtížné přistát a zase odstartovat. Platí to i pro vrtulníky, protože čepele rotoru jsou zranitelné. Izraelská společnost Tactical Robotics Ltd proto vyvíjí autonomní dron AirMule, který by se měl pohybovat právě v takovém prostředí. Před pár dny v Izraeli prototyp AirMule vůbec poprvé samostatně vzlétl.

AirMule je bezpilotní stroj, který může být řízený na dálku nebo létat nezávisle pomocí autonomního řídícího systému. Pohání ho dvě dmychadla a hodí se k evakuaci zraněných z bojových zón pod palbou, kde je hustá městská zástavba, lesní porost nebo něco podobného.

Jeden dron AirMule unese náklad až 500 kg, rychlostí až 185 km/h, do vzdálenosti 300 km a maximální výšky cca 5500 metrů. Jednotka 10 až 12 dronů AirMule by prý mohla zásobovat až 3 tisice bojovníků, a přitom odvážet zpět z bojové linie zraněné a padlé. Stejně dobře by se ale měly osvědčit i při rozsáhlých katastrofách.

Britská organizace Heritage Daily vyhlašuje každoročně deset nejdůležitějších archeologických objevů za uplynulý rok. V seznamu zveřejněném 28. prosince 2015 zaujal třetí příčku objev hrobky královny Chentkaus v Abúsíru, který je zásluhou Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jenž v lokalitě vede vykopávky již několik desetiletí.

Více na: http://www.ff.cuni.cz/2015/12/cesti-egyptologove-opet-bodovali-prestiznim-odbornem-zebricku-objevu/

Přestože byla téměř každoročně těhotná, neváhala se spolu se svým chotěm vydávat na cesty po říši. Na uštěpačné poznámky o vysokých nákladech na manželčin doprovodný dvůr Ferdinand odpovídal ryze pragmaticky. „Je lepší vynakládat peníze na svou manželku, než abych je utrácel na zálety.“ V tom měla Anna nesmírné štěstí. Ferdinand dokonce odmítal i předmanželské zálety. Byl to věrný a oddaný manžel a nakonec i otec. 

Rodinný život

Anna porodila Ferdinandovi celkem patnáct děti, z nichž se pouze tři nedožily dospělého věku. Urození manželé tvořili harmonický pár a tuto harmonii přenesli i do výchovy. Anna byla velmi skromná žena. Přestože nádherně vyšívala zlatem a stříbrem a svou zručností byla vyhlášená, odívala se prostě, alespoň ve srovnání s jinými královnami. Ferdinand ji v tom podporoval. Svou energii vkládala hlavně do péče o rodinu. Místo vychovatelů tak měly jejich děti kolem sebe lásku a podporu přímo od svých rodičů. Královna kladla důraz na jazyky a vzdělanost, ale svým dětem nedala soukromé učitele a místo toho chodily do školy v Innsbrucku. Tehdejší letopisci se nezapomněli udivovat této harmonii a Anna s Ferdinandem byli dáváni za vzor příkladného panovnického života.

TIP: Nevěrnice Anna: Krále Vladislava podváděla se dvěma muži zároveň

Královna, která vždy stála za svým mužem, opustila tento svět v těžkých dobách prvního stavovského povstání. Zemřela 27. ledna 1547 po porodu dcera Johany. Tělo uložili do její milované Svatovítské katedrály, kde se k ní roku 1564 přidal i její manžel. Těsně před smrtí si nechal přinést její portrét, ale políbit už ho nestihl.

Rok 2015 byl, co se týče letů do vesmíru, opět mimořádně bohatý. Celkem se do vesmíru vydalo 87 raket, přičemž pouze 5 misí skončilo úplným, nebo částečným nezdarem. Více raket odstartovalo v historii dobývání vesmíru jen v roce 2014 - 92 starty, z toho 4 neúspěšné. Kromě raket, které překonaly hranici vesmíru, úspěšně odstartovalo ze Země také 18 suborbitálních letů.

Nejčastějším startovacím místem je s 18 starty kazachstánský Bajkonur, následovaný floridským mysem Canaveral se 17 starty a 11 raket odstartovalo také z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně.

Nejvytěžovanějším nosičem se stal čínský Long March s 19 starty, následovaný ruským Sojuzem s 17 starty a Atlasem s 9 starty.

Statistice zemí kraluje Rusko s 27 starty (z toho 3 skončily neúspěchem), následované Čínou 19 (0) a Spojenými státy 20 (2 neúspěšné). Evropa zaznamenala v loňském roce 9 úspěšných startů, Indie 5, Japonsko 4, Ukrajina 2 a Írán jeden úspěšný start.

86 rocket launches of 2015 [updated] from StartyRakiet.pl on Vimeo.

Jak vměstnat známý vesmír do jediného obrazu? Pablo Carlos Budassi si vzal na pomoc logaritmické mapy vesmíru sestavené na Princetonské univerzitě a snímky NASA a vytvořil z nich úžasný obraz doposud známého vesmíru.

Slunce v něm umístil do samého středu vesmíru, přidal Zemi a další planety naší soustavy a pokračoval dál - Kuiperovým pásem, přes Oortův oblak, nejbližší hvězdu Alfa Centauri a dál k Mléčné dráze s logaritmickými spirálami ramen Persea, přes blízkou Galaxii v Andromedě a další okolní galaxie, až po reliktní záření – nejstarší pozůstatek po velkém třesku.

A jak vlastně nápad sestavit obraz známého vesmíru vzniknul? Carlos Budassi prostě jen přemýšlel nad originálním dárkem pro svého syna k narozeninám. Ano, geniální věci často vznikají náhodou.

Originální obraz v plném rozlišení je k vidění například na Wikipedii.

Demokratický svět jej považuje za diktátora a masového vraha, Číňané jej milují. Podle průzkumů veřejného mínění z roku 2013 si 85 % Číňanů myslí, že Maovy zásluhy převažují nad jeho chybami. Čtyřicet let po smrti tohoto Velkého kormidelníka, jak zní jedna z přezdívek Mao Ce-tunga, vyrostla v okrese Tchung-sü, v provincii Che-nan, jeho 37 metrů vysoká pozlacená socha. Místní si od nové monstrózní stavby slibují, že přinese příliv turistů.

Provincie Che-nan přitom patřila k nepostiženějším oblastem hladomoru, děsivého následku kolektivizace zemědělství označované jako „velký skok kupředu“. Plán, jehož hlavním projektantem byl právě Mao, se opíral o klamné informace o agrárních výnosech a stavěl na zcela devastujících rozhodnutích, kvůli nimž se úrodné čajové plantáže měnily v rýžová pole. Podle některých odhadů zemřelo na následky hladomoru mezi roky 1959 a 1962 až 40 milionů obyvatel země.