V mládí musel Maxmilián I. Habsburský bojovat o každou minci do státní pokladny stejně jako o územní državy. Když ale císař 12. ledna 1519 umíral, nechával za sebou pevné základy budoucí habsburské monarchie.

Aby také ne, když už v rané dospělosti získal za manželku nejžádanější princeznu Evropy, dědičku Burgundského vévodství Marii Burgundskou. Zlatá princenza ale několik let po svatbě nešťastně zemřela a Maxmilián se rozhodl utopit svůj žal ve vojenských střetnutích. Příležitostí bylo víc než dost - Francie stále nevzdávala boj o bohaté Burgundsko a Vladislav Jagellonský zase nepředstavoval v boji o uherskou korunu silného nepřítele.

TIP: Jagellonské smlouvy Aneb jak král s císařem zasnoubili Evropu

A přece se právě dohoda s českým králem podílela nemalou měrou na budoucí podobě habsburského soustátí. Maxmilián se totiž ukázal jako schopný diplomat, když s Vladislavem domluvil sňatky svých vnoučat s jeho dětmi. Netrvalo dlouho a Habsburkové si prorazili cestu na český a uherský trůn. Toho se už ale Maxmilián nedožil. Zemřel na začátku roku 1519.

Obraz zachycuje rakouskou císařovnu Alžbětu zvanou Sissi, která ve své době platila za nejkrásnější ženu Evropy. Císařovna byla svou krásou přímo posedlá, ačkoliv dávala přednost přirozenosti, takže odmítala líčení a přemíru parfémů. Ideálem krásy pro ni bylo zdravé, štíhlé tělo, hebká pleť a skvostné vlasy. Své tmavě plavé vlasy si barvila na kaštanově hnědé a nechala je narůst až po paty.

Účes jí svou vahou často způsoboval bolesti hlavy, ale o zkrácení vlasů nikdy neuvažovala. Jejich každodenní mytí patřilo k nejsložitějším úkonům, jelikož trvalo tři hodiny. Jednou za tři týdny se věnovala péči o vlasy celý den, služebné je při tom ošetřovaly koňakem, francovkou a žloutky. U dvora všichni věděli, že dobrá nálada „nejvznešenější paní“ se odvíjí od toho, jak dvorní kadeřnice splní svůj úkol.

Američané mají rádi výročí a pečlivě se na ně připravují. Nejinak tomu bude v létě příštího roku, přesněji 25. srpna. Tehdy si připomenou sto let od chvíle, kdy v roce 1916 podepsal prezident Woodrow Wilson zřizovací listiny systému národních parků. Záměr zněl: chránit zvířata i místa, která se mají zachovat pro další generace.

Milionové statistiky

Národní parky ve Spojených státech pokrývají plochu neskutečných 34 milionů hektarů. Pro srovnání: Rozloha České republiky dosahuje necelých osmi milionů hektarů. A zatímco v roce 1920 navštívil americká chráněná území asi milion turistů, dnes se počet zájemců blíží hranici tří set milionů. Veteránem v USA i na světě je Yellowstone National Park, který Kongres ustavil už 1. března 1872. Největší v Americe ovšem zůstává Wrangell-St. Elias National Park s rozlohou 5,3 milionu hektarů, jenž se táhne od vrcholků aljašských velehor až k oceánu.

Čilý turistický ruch

Evropským ochráncům přírody se zdá roční rozpočet zaoceánských parků pohádkový, protože už výrazně překračuje 2,5 miliardy dolarů, tedy asi 62 miliard korun. Investice se ovšem vyplatí. Turisté přinesou – zejména v letní sezóně – dalších 27 miliard dolarů (670 miliard korun), které utratí v okruhu sta kilometrů v okolí chráněných území. Čtvrt milionu lidí tak žije z příjmů spojených s turistickým ruchem v dosahu parků a stejný počet dobrovolníků pomáhá v jejich areálech zdarma. 

Největší, nejvyšší, nejděsivější…

Američany přitahují také prvenství a rekordy. V národních parcích jich přitom najdou dost a dost: Například sekvojovce obrovské rostoucí v kalifornských parcích Sequoia a Kings Canyon představují nejmohutnější organismy na světě a nejvyšší hora Spojených států Denali (dříve Mount McKinley) se nachází ve stejnojmenném národním parku na Aljašce. Nesmíme zapomenout ani na nejníže položené místo Severní Ameriky, nehostinné a téměř děsivé Badwater Basin v obrovském národním parku Death Valley.

Občané USA se na nadcházející sté výročí nedívají s nostalgií: Vnímají ho jako vstup do dalšího století, v němž chtějí nejen chránit přírodu a památky, ale také přispět ke spokojenosti lidí, kteří žijí v jejich okolí. K oslavám zvou všechny, ovšem na prvním místě myslí na mladou generaci. Pokud bude i ona milovat přírodu a ctít historii, stejně jako její rodiče, není třeba se dnes obávat budoucnosti.

Neexistuje žádný přímý důkaz, že by obrazovky televizorů, monitory počítačů nebo mobilních telefonů způsobovaly například krátkozrakost. Nicméně určité problémy dlouhodobá práce u digitálních displejů přinášet může. Oční specialista Mark Rosenfield ze State University of New York provedl na toto téma studii, jíž se zúčastnili administrativní pracovníci z Manhattanu.

Asi 40 % testovaných si stěžovalo, že po práci trpí velkou únavou očí, jež trvá minimálně polovinu doby, kterou předtím strávili u monitoru. Rosenfield zmíněné obtíže nazval „computer vision syndrom“, tedy „syndrom počítačového vidění“.

Problémy však podle něj nepůsobí ani tak samotný monitor, jako spíš malá velikost písma a krátká vzdálenost mezi očima a textem. Naše oko, které navíc při sledování počítačové obrazovky mnohem méně mrká, zkrátka není přizpůsobeno dívat se tak dlouho na něco, co máme těsně před obličejem – v tomto případě 50–70 cm. Chytré telefony a tablety pak mohou kvůli kratší vzdálenosti od tváře unavovat náš zrak ještě víc. 

V Mexiku pěstují spoustu burských oříšků. Je z nich spousta odpadu, který je na první pohled k ničemu, tak maximálně na kompost. Mexické biotechnology ale napadlo, že by z nich mohli vyrobit biologický filtr k čištění vzduchu.

Jejich biofiltr nespoléhá na samotné slupky buráků, ale na houby a bakterie, které na těchto slupkách obvykle rostou. Tyto mikroorganismy si dovedou poradit s toxickými látkami v prostředí a udělat z nich oxid uhličitý a vodu.

Nejde ale jenom o toxické látky. Stejně jako jiné typy filtrů, i biofiltr ze slupek burských oříšků vychytává ze vzduchu pevné částice, které tvoří prach nebo kouř. Vědci doufají, že jejich technologie najde uplatnění v rozmanitých typech vzduchových filtrů.

Astronomové používají dalekohledy již více než 400 let a za tu dobu nastal v konstrukci zmíněných přístrojů obrovský pokrok – od malého kukátka o průměru 3 cm k současným desetimetrovým teleskopům. Za prvního astronoma pozorujícího vesmír pomocí nové techniky se považuje Galileo Galilei, který koncem roku 1609 poprvé namířil na noční oblohu svůj vlastnoručně vyrobený dalekohled.

Sestrojil ho na základě strohých informací o přístroji, který používal nizozemský výrobce brýlí a brusič čoček Hans Lippershey (1570–1619). Právě on je považován za vynálezce dalekohledu, jejž si v roce 1608 nechal patentovat. Možná však nebyl úplně první osobou stojící u zrodu techniky, která nám dnes umožňuje studovat nejvzdálenější oblasti vesmíru a přenést se v čase až k jeho počátkům – do doby před více než třinácti miliardami roků; s vynálezem dalekohledu jsou totiž rovněž spojováni Zacharias Jansen a Jacob Metius. Připomeňme si tedy některé hvězdáře, kteří k rozvoji astronomických dalekohledů výrazně přispěli.

Galilei: měsíce Jupitera objeveny

Italský experimentátor Galileo Galilei (1564–1642), profesor na univerzitě v Padově, sestavil svůj dalekohled (podobně jako Hans Lippershey) ze dvou optických skel: větší spojná čočka představovala objektiv, do kterého vstupuje světlo vzdálených objektů, a tzv. rozptylka (o menším průměru) posloužila jako okulár – tedy část dalekohledu, k níž se při pozorování přikládá oko. Zaostřování prováděl Galilei přibližováním nebo vzdalováním rozptylky od objektivu. 

Dalekohledem bylo možné spatřit slabší vesmírné objekty než při pohledu pouhým okem a s lepším rozlišením. To Galileimu mimo jiné umožnilo pozorovat pohoří a krátery na povrchu Měsíce, rozlišit jednotlivé hvězdy v Mléčné dráze, pozorovat fáze Venuše či čtyři největší měsíce Jupitera, a dokonce i sluneční skvrny (což značně přispělo k jeho pozdější slepotě). A zatímco Lippersheyův dalekohled přibližoval třikrát, Galilei své dalekohledy postupně vylepšoval, až ke konci roku 1609 dosáhl třicetinásobného přiblížení.

Kepler: obrácený obraz

Dalekohled složený ze dvou spojných čoček navrhl Johannes Kepler (1571–1630). Konstrukce označovaná jako Keplerův dalekohled poskytovala sice obrácený obraz (v astronomii to příliš nevadí), ale zato ostřejší. Dalekohled měl větší zorné pole a umožňoval výraznější zvětšení. Kepler jím chtěl pozorovat mj. tajemné skvrny na povrchu Slunce, a protože k těmto pozorováním použil tmavé sklo, neoslepl jako Galilei.

Dalekohled podle Keplerova návrhu zkonstruoval Christopher Scheiner v roce 1611. Ve snaze dosáhnout co největšího přiblížení nabývaly přístroje této konstrukce neobvyklých rozměrů: koncem 70. let 17. století postavil například Johannes Hevelius dalekohled dlouhý 42 m (!) – sestával z čoček o průměru 20 cm a visel na konstrukci z provazů, a proto se prohýbal i ve slabém větru.

Huygens: vzdušný dalekohled

Od typického Galileova dalekohledu o délce 1,5 m postupovali výrobci dál a v polovině 17. století se dostali k rozměrům 4,5–6 m. V roce 1656 zkonstruoval nizozemský astronom a matematik Christiaan Huygens (1629–1695) spolu se svým bratrem Constantinem dalekohled dlouhý 7 m, který zvětšoval přibližně stokrát a Huygens s ním pozoroval mj. Velkou mlhovinu v souhvězdí Oriona.

Constantin Huygens rovněž vyvinul jakýsi „vzdušný“ dalekohled, jehož objektiv umístil do kovové trubky na vrcholu vysokého sloupu. Okulár připevněný na malém stojanu se snažil namířit tak, aby mohl pozorovat obraz vytvořený objektivem. Pozorovaný objekt přitom hledal metodou „pokus–omyl“, protože hlavní části dalekohledu – objektiv a okulár – nespojoval tubus, ale byly samostatné a nacházely se daleko od sebe.

Zlaté české ručičky se zkrátka nezapřou, ať už pečujete o zahradu, nebo třeba stavíte skulptury z písku. Vyprávět by o tom mohla skupina českých sochařů, kterou její výtvory dostaly až do španělské televize.

Čeští umělci žijící ve Španělsku si říkají La Fabrica de Arena a unikátní sochy z písku, ze sněhu či z ledu stavějí už přes deset let. Není proto divu, že si jich všiml televizní kanál Antena 3 a vymyslel s nimi netradiční show: Během osmi dnů měl tým tří sochařů na počest zpěváka Justina Biebera vymodelovat ve studiu ze sto dvaceti tun písku skulpturu vysokou pět metrů – největší pískovou sochu vytvořenou v TV studiu. A aby se podtrhlo, kolik úsilí si světový rekord vyžádal (umělci pracovali 14 hodin denně), rozmetali dílo v přímém přenosu najatí pyrotechnici zhruba pěti kilogramy výbušniny.

Konec první světové války přinesl Německu ponižující porážku, kterou definitivně dokonala mírová jednání ve Versailles. Coby hlavní agresor bylo nuceno čelit tvrdým mírovým podmínkám a ještě tvrdším reparacím, které nezvládalo splácet. Jako daň za nedodržení úmluv vtrhla spojená francouzsko-belgická vojska 11. ledna 1923 do Porúří.

TIP: Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

Nejváženější diplomaté Evropy vyčíslili německou účast na válce na 132 miliard marek. Německo ale nebylo schopné svým závazkům dostát, což i přes nesouhlas Velké Británie podnítilo francouzského prezidenta Poincarého k ráznému kroku. Na počátku ledna 1923 obsadili Francouzi a Belgičané průmyslové Porúří s cílem dohlédnout na produkci tamních závodů. Němci ale neváhali a pod záštitou vlády zahájili pasivní rezistenci, která měla za následek pouze další výrobní ztráty a totální kolaps německé ekonomiky. Otázka dalšího osudu Německa se tak znovu ocitla předním ekonomům na pracovních stolech.

Dnešní ptáci vznikli z teropodních dinosaurů. A dinosauři jsou jim proto v mnoha ohledech podobní. Teropodní dinosauři měli peří, stavěli si hnízda a snášeli do nich vejce. Zřejmě se to týká i tokání, tedy námluvních tanců, jimiž se samci snaží získat pozornost samic.

Vědci to zjistili, když prostudovali soubory stop teropodů z období křídy. Na čtyřech místech lokality Dakota Sanstone v Coloradu objevili desítky škrábanců dinosauřími tlapami, které velmi připomínají škrábance vytvářené během námluv ptáky hnízdící na zemi, například papuchalky nebo pštrosi.

Je to vůbec poprvé, kdy jsme objevili hmatatelné stopy po dinosauřím tokání. Jak se zdá, dávní dinosauři měli pestrý partnerský život

Dne 2. července 1866, tedy den před bitvou u Hradce Králové, psaly Národní listy: „Včerejší den byl pro Prahu jeden z nejtrapnějších, jakých po dlouho dobu již nezažila. Roznášely se nejděsnější pověsti o brzkém vtrhnutí Prusů do města a lidé myslí snadno polekaných o překot utíkali se pryč. Nelze arci toho více tajiti sobě, že Praha na nejhorší musí připravena býti, neboť podle zpráv z válečného dějiště výsledek zbraní rozhodně přízniv není.“ Toto očekávání se mělo už následujícího dne vyplnit.

Kruté ráno

Obvykle 3. července vychází slunce pár minut před pátou hodinou středoevropského času. Onoho rána se však neukázalo. Vše bylo totiž zahaleno v těžko proniknutelné mlze. Nad bojištěm se uzavřelo nebe a vydatný noční déšť přešel v mrholení. „Bylo tak jemné, že když jsme jím pak dlouho kráčeli, ani jsme nepromokli,“ vzpomínal později jeden z místních obyvatel. Boje začaly před půl osmou ráno. Na několika přechodech přes říčku Bystřici došlo k střetnutím předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky předvojů rychle přerostly v rozsáhlejší boje a v průběhu dalších hodin v kolosální bitvu.

Strategicky rozhodující postavení zaujali Rakušané na výšině Chlum nad říčkou Bystřicí, kde v několika výškových úrovních terasovitě rozmístili svoje kvalitní, v celé Evropě obávané dělostřelectvo. To mělo přehradit pruský postup od Jičína přes Hořice na Hradec Králové. Dvě pruské armády ale svíraly voje Rakušanů do kleští na křídlech a pokoušely se kótu Chlum dobýt. Boje byly tvrdé a úporné. 

Překvapení u Chlumu

Díky mistrovské palbě svých dělostřelců se však Rakušanům podařilo Prusy přibít na místě, odkud pak nemohli postoupit ani o krok dál. Všechno nasvědčovalo tomu, že nepřátelský útok na střed rakouského postavení ztroskotal. I saští spojenci Prusům odolávali. Že by nastala vhodná doba k rakouskému protiútoku? Vrchní velitel rakouské armády Ludwig von Benedek to cítil, ale váhal, protože riziko se mu zdálo být příliš veliké.

Protože mu ve výhledu bránily cáry mlhy, které se od rána povalovaly nad bojištěm, vyslal ordonančního důstojníka, aby zjistil situaci. „Excelence, když jsem jel kolem Chlumu, bylo na mne odtamtud nepřítelem stříleno!“ Z Chlumu? Ten přece drželi Rakušané! „Ach, nežvaňte, prosím vás!“ zněla Benedekova odpověď. Ale důstojník se nedal a svoji zprávu důrazně zopakoval. „Pánové, pojeďte se tedy se mnou podívat, co je to za nesmysl!“

Sotva se vojenská skupina přiblížila k prvním zahradám u vesnice Chlumu, zaburácela na ni palba z pruských pušek jehlovek. Po takovém přivítání museli všichni, kdo odmítali něčemu takovému uvěřit, vzít na vědomí trpkou skutečnost, že klíčové postavení rakouské armády je v rukou nepřítele.

Slouží ke cti velitelům rakouských jednotek, rozmístěných v okolí Chlumu, že se pokusili Prusy z dobyté vsi vypudit, ale jejich zteče vedly jenom k velkým ztrátám. Boj do úplného sebeobětování vedlo rakouské dělostřelectvo. Pruské pěchotě se postavila odvážně do cesty baterie setníka Groebena. Pálila do Prusů na vzdálenost pouhých tří set kroků, ale ti se rychle vzpamatovali a v několika okamžicích postříleli velitele, dalšího důstojníka, 52 jejich mužů a 68 koní. Z této „baterie mrtvých“ zůstalo naživu jenom několik málo dělostřelců, kteří zachránili jediné dělo.

Marné útoky

Svíb – takové podivné jméno, kdoví, jak vůbec vzniklo. Jmenuje se tak les mezi obcemi Lípou, Čistěvsí, Chlumem, Benátkami a Hořiněvsí. Právě tady se rozhodlo. Rakušané měli na svém pravém křídle početní převahu. Mohli zaútočit dokonce z boku (i když za cenu velkých obětí) na zbývající jednotky pruské první armády. Neučinili to, ale zatím se jim aspoň podařilo vytlačit Prusy ze svíbského lesa. Zazněl jásot, vojenské kapely hrály císařskou hymnu a Radeckého marš. To však trvalo sotva pár minut.

V té době poslal Benedek ke svým jednotkám zvláštního kurýra s rozkazem, aby se nenechaly svést k vážnějším bojům, protože „čas protiútoku ještě nenastal“. Rakouské velení prostě nepředpokládalo, že by mohlo během bojů ve Svíbu získat úspěch, jinak by postupovalo se všemi silami, které byly právě po ruce. Vítězní rakouští vojáci se dozajista nemálo divili, když měli bez slávy odpochodovat z draze vydobytého lesa do původních stanovišť. 

„Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stránkách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky,“ napsal ve své reportáži z 3. července 1866 zpravodaj britského listu The Times:„Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obránců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených pruských vojáků padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky.“

TIP: Naděje i strach: Jak vypadal předvečer Velké války v podunajské monarchii?

Viditelným důkazem tvrdých bojů byl například i hluboký úvoz polní cesty mezi Chlumem a Rozběřicemi, který byl na konci onoho osudného dne zarovnán těly padlých. V sedm hodin večer (bylo ještě světlo) zastavilo jádro pruské armády svůj postup. Když se asi kolem deváté setmělo, dozněly poslední výstřely. Výsledek byl jasný.