Reklama


Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

20.10.2018 - Vladimír Černý

V lednu 1919 byla v Paříži zahájena mírová konference, na níž se mělo rozhodnout o podobě světa po právě skončené válce. Z tehdejších politiků by jistě ani největší pesimista nepředpokládal, jak krátce tento systém vydrží a že už za dvacet let se svět ocitne v novém válečném konfliktu

<p>Delegáti na pařížské mírové konferenci</p>

Delegáti na pařížské mírové konferenci


Reklama

Největší odpor vyvolával Versailleský mírový systém právě u Němců. Milióny jejich soukmenovců se od roku 1919 ocitly na území nově vzniklých a pro ně nepřirozených státních útvarů typu Československa či Polska. Většina jich proto pociťovala mírové uspořádání jako velkou křivdu, kterou mají na svědomí západní mocnosti. Této situace mistrně využil Adolf Hitler, když začal hrát na nacionalistickou strunu a postupnými kroky versailleský systém podkopával, v čemž mu napomohl nedůrazný postoj Británie a Francie.

Mírová smlouva s Německem

Nejdůležitějšími postavami se stali francouzský premiér Georges Clemenceau, britský premiér David Lloyd George, americký prezident Woodrow Wilson a italský premiér Vittorio Orlando. V průběhu jednání se vynořila řada složitých problémů a vůči poraženým státům byl nastolen až příliš tvrdý kurz.

Zřetelně se to projevilo v ustanoveních mírové smlouvy s Německem, která byla podepsána v zrcadlovém sále zámku Versailles 28. června 1919. Německo ztratilo některá území ve prospěch Francie, Belgie, Dánska a Polska, také Československu bylo nuceno odstoupit oblast Hlučínska. Celkem se jednalo zhruba o sedminu předválečné rozlohy a mimo území Německa se tak ocitlo deset procent jeho obyvatelstva.

Německé územní ztráty po 1. světové válce:

Dále se muselo zříct všech svých kolonií v Africe a Tichomoří a tvrdá opatření byla zavedena i v ekonomických záležitostech, zejména co se týkalo placení takzvaných reparací. Německo bylo nuceno poskytovat vítězným státům náhradu válečných škod nejen ve zlatě a cenných papírech, ale dodávat jim i důležité suroviny jako uhlí, železnou rudu a podobně. Ve versailleské smlouvě sice ještě nebyla stanovena přesná výše reparací, ale obsahovala seznam zemí, které je měly obdržet. Téměř likvidační opatření potom postihla německou armádu. Její velikost nesměla překročit počet 100 000 mužů a došlo ke zrušení všeobecné branné povinnosti a vojenských škol. Němci dále nemohli vlastnit moderní zbraně včetně letadel, tanků či ponorek. 

Problém reparací a okupace Porůří 

Pro poražené Německo bylo hlavním problémem splácení reparačních dávek, které byly roku 1921 stanoveny ve výši 132 miliard zlatých marek. Země se nacházela v krizi a její válkou pošramocená ekonomika nebyla schopna závazkům dostát, takže dohodnuté platby vázly. Nyní tedy vyvstala otázka, jak na tuto situaci reagovat.

Británie se chovala rozumně a byla ochotna vyhovět německé žádosti o odklad ve splácení, ale Francie zaujala nesmiřitelný postoj a v lednu 1923 vojensky okupovala významnou průmyslovou oblast Porúří. Němci tím měli být přinuceni k obnovení plateb, odpovědí však byl pasivní odpor obyvatelstva na okupovaném území. Lidé odmítali poslouchat nařízení a příkazy okupační správy, začali také provádět sabotáže a útoky na francouzské posádky. Došlo i k ozbrojeným srážkám mezi okupačními vojáky a horníky, kteří nechtěli nastoupit do práce. Francouzi reagovali až příliš tvrdě a řada zatčených Němců byla postavena před vojenské soudy a zastřelena. 

S postupem času však bylo stále více jasné, že situace se dostala do slepé uličky a je nutné ji nějakým způsobem vyřešit. Okupace Porúří měla katastrofální vliv na i beztoho špatnou německou ekonomiku, takže německá vláda oficiálně vyhlásila ukončení pasivního odporu 26. září 1923. Pro Francii to však žádné velké vítězství nebylo. Jednak za něj zaplatila zhoršením vztahů s Británií a nakonec stejně musela ustoupit anglo-americkému nátlaku v reparační otázce. Na podzim roku 1923 totiž byla hospodářská situace v Německu natolik zoufalá, že mu hrozilo celkové ekonomické i politické zhroucení. Závratným tempem rostla inflace a v listopadu se už za jeden americký dolar platilo neuvěřitelných 4,6 biliónu marek.

Úplné zničení Německa si však mocnosti z důvodů udržení klidu a míru nepřály, takže se řešením problémů s reparacemi začala zabývat mezinárodní komise odborníků v čele s americkým finančníkem Charlesem Dawesem, která vypracovala plán. Po jeho schválení v srpnu 1924 došlo ke snížení celkové reparační částky a prodlužovala se doba její splatnosti. Zároveň dostali Němci od Američanů půjčku na zotavení hospodářství, což skutečně přineslo své ovoce a německá ekonomika se koncem roku 1924 začala vzpamatovávat.

Reparační splátky pak byly znovu sníženy tzv. Youngovým plánem v roce 1929 a jejich definitivní ukončení vzhledem k probíhající světové hospodářské krizi schválily mocnosti na konferenci v Lausanne v červenci 1932. Německo tak celkem zaplatilo pouze necelých 23 miliard zlatých marek z původně sjednaných 132 miliard. 

Nástup nacismu a hroucení systému

Dvacátá léta minulého století se nesla ve znamení pokusů o sbližování mezi zeměmi a udržení míru. Vrchol představovala konference v Locarnu zahájená 5. října 1925, jejímž iniciátorem byl tehdejší německý kancléř Gustav Stresemann. Západním státům nabídl řešení bezpečnostní problematiky, což bylo důležité zejména pro Francii. V Locarnu potom mocnosti garantovaly jeho návrh, aby byly stávající francouzsko-německé a belgicko-německé hranice vyhlášeny za nezměnitelné. Německo tedy tímto aktem konečně uznalo své západní hranice v té podobě, jak byly stanovena ve Versailles a vstoupilo do Společnosti národů, což byla v podstatě předchůdkyně dnešní OSN. 

Naděje na pozitivní vývoj v mezinárodních vztazích však postupně vzaly za své poté, co se „vůdce“ nacistické strany Adolf Hitler stal v lednu 1933 německým kancléřem. V zahraniční politice se nacisté zaměřili na demontáž versailleského systému a laxní postoj mocností jim v tom silně napomáhal.

Už v říjnu 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a prvním úspěchem na mezinárodním poli se potom stalo opětovné připojení Sárska. Tato průmyslově významná oblast na hranicích s Francií byla dána počátkem roku 1920 na 15 let pod správu Společnosti národů. Po jejich uplynutí v lednu 1935 se v Sársku konalo referendum, kdy si místní obyvatelé mohli vybrat, jestli chtějí být připojeni k Německu nebo k Francii, případně zda požadují trvalé zachování mezinárodního statutu. Německo rozjelo před konáním referenda mohutnou propagandistickou kampaň, která přinesla své ovoce a 90 procent obyvatel se vyslovilo pro návrat k říši. 

TIP: Adolf Hitler: Jak vypadala cesta nacistického vůdce k moci

V průběhu roku 1935 pak Němci také poprvé výrazně porušili ustanovení versailleské smlouvy zavedením všeobecné branné povinnosti. Západní mocnosti nijak výrazně neprotestovaly a Velká Británie navíc uzavřela s Německem námořní dohodu, na základě které bylo německé straně povoleno vybudovat válečné námořnictvo ve velikosti až 35 % stavu britských námořních sil. Přísloví „s jídlem roste chuť“ platí zjevně také v oblasti zahraniční politiky a nejinak tomu bylo i v případě Adolfa Hitlera, jehož dosavadní vývoj povzbudil k tomu, aby dal v březnu 1936 příkaz k vojenskému obsazení Porýní.

Tato hraniční oblast mezi Francií, Belgií a Německem byla totiž na základě článků 42 až 44 versailleské smlouvy demilitarizována, takže Němci zde nesměli mít žádná opevnění ani udržovat vojenské posádky. Jako záminku k vojenskému vpádu si nacisté vybrali francouzsko-sovětskou spojeneckou smlouvu z roku 1935, kterou označili za porušení dohod z Locarna a tím pádem je prý Německo nehodlá dále dodržovat. Západní mocnosti reagovaly pouze  protestní nótou a odsoudily Německo před Radou Společnosti národů, což ale nebylo nic platné. 

Zánik Rakouska a Československa

Jedním z důležitých bodů versailleské smlouvy byl výslovný zákaz spojení Německa s Rakouskem v jeden státní celek, avšak přesto byl tento krok pro mnoho lidí v obou zemích stále lákavou představou. Svou úlohu hrály ekonomické i národnostní důvody, protože Hitler chtěl zvýšit populaci o několik miliónů německy hovořících lidí. Byl to právě snadný průběh vojenského obsazení Porýní, který německého diktátora povzbudil k dalším výbojům.

Od počátku roku 1938 byla vůči Rakousku zesílena kampaň určená k zastrašení jeho politického vedení, což vyvrcholilo v březnu. Tehdejší rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg ustoupil nátlaku, podal demisi a jeho nástupcem se stal předák rakouských nacistů Arthur von Seyss-Inquart. Nová vláda požádala Německo, aby vyslalo do Rakouska armádu k „uklidnění situace“ a 12. března 1938 byla celá země obsazena. Příštího dne pak byl vydán zákon o připojení Rakouska k německé říši

Také v tomto případě mocnosti nacistickému expanzivnímu postupu nijak nebránily, stejně jako v září 1938, kdy bylo v Mnichově rozhodnuto o odtržení československého pohraničí. Oslabení Československa využilo i Maďarsko, které se po Trianonu nechtělo smířit se svými územními ztrátami a nyní vidělo možnost, jak alespoň část ztracených území získat zpět. Jeho požadavky byly projednány počátkem listopadu 1938 ve Vídni a na základě arbitrážního rozhodnutí Německa a Itálie dostalo Maďarsko území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi s nadpolovičním podílem etnických Maďarů na obyvatelstvu.

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Společně s Německem se také Maďaři aktivně podíleli na konečné likvidaci Československa v březnu následujícího roku, což jim vyneslo další územní zisky. Agresivita nacistického Německa v mezinárodní politice potom stále stoupala a jejím dalším cílem se stalo Polsko. Po uzavření paktu o neútočení se Sovětským svazem mělo Německo krytá záda na východě a nic mu už nebránilo v napadení Polska 1. září 1939. Druhá světová válka tak byla zahájena pouhých dvacet let po vytvoření versailleského systému, který měl udržet evropský mír.  

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zrádce od Thermopyl

Píše se rok 480 př. n. l. a u Thermopyl se právě výhodná pozice řeckých obránců mění v mlýnek na maso. Mnohasettisícová armáda Peršanů pod vedením krále Xerxa totiž nenapochodovala do úzké soutěsky v jednom houfu (jak si představovali Sparťané), ale částečně ji obešla skalními pěšinami zezadu. Někdo jim musel dobře poradit! Obvinění padne na bývalého vojáka Epialtese z Trachisu. Důkazy však chybějí. Slavný řecký historik Hérodotos píše, že podezíráni byli i další dva lidé. „Ale jen na život hanebného Epialtese vypsali Řekové odměnu.“ Pravdou zůstává, že tuhle „zkratku přes hory“ hojně využívali při vzájemných přepadech jak Sparťané, tak i lid z Fókidy, který momentálně stál na straně perského krále Xerxa. Dá se tedy předpokládat, že o cestě do týlu nepřítele věděli už dávno i bez našeptávačů.

Zajímavosti

Pletení na prstech bylo snadné, a proto se těšili tkaničkáři menší úctě než tkalci

Historie

Mezi špičkovými senzory nebudou na lodi chybět sonary v ponorných kýlech, vlečené sonarové bóje, hydrofon pro poslech mořských živočichů a zařízení na odběr vzorků vzduchu, vody i mořského dna.

Zajímavosti

Osud vesmíru je stále nejasný

Vesmír

Příště možná poletí na letecké biopalivo

Věda

Tučňáci se poprvé pouští na moře a učí se samostatně lovit. U břehu na ně již čekají tuleni, pro které je mladý tučňák relativně snadnou kořistí

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907