Ještě v minulém století se o masturbaci vůbec nehovořilo, respektive byla považována za cosi velmi hříšného. Toto povědomí se velmi zlepšilo a se sexuální revolucí se otevřeněji mluví o všech formách sexuálního chování. 

Přesto se až do šedesátých let dvacátého století objevovala lékařská doporučení, která považovala masturbaci za nevyzrálou formu sexuality, a lékaři svým pacientům radili, aby se jí všemožně vyhýbali.

V současnosti se odborníci shodnou na zcela jiném, výrazně pozitivnějším pohledu na masturbaci. Masturbace je podle lékařů nejen přirozená, ale jde také o velmi bezpečný a rychlý způsob, jak dosáhnout sexuálního uvolnění. Během masturbace se člověk naučí znát dobře své tělo a pozná, co mu dělá dobře, což může vést k lepší sexuální komunikaci s partnerem. Podle australských vědců masturbace snižuje pravděpodobnost rakoviny děložního čípku i zánětu močových cest. Rovněž snižuje riziko cukrovky-2 typu, působí proti nespavosti a snižuje riziko výskytu rakoviny prostaty.

Větší než malé množství sebelásky

Nová studie vědců ze skotské University of Paisley jde zdánlivě proti současnému proudu lékařské vědy. Závěry doktora Stuarta Brodyho a Tillmana Krugera hovoří o možném „otupování“ mozku a dalších zdravotních rizicích spojených s masturbací. Na první pohled to vypadá, jako návrat o století zpět. Máme se začít bát?

Brody a Kruger se soustředili na funkci hormonů uvolňovaných během orgasmu. Množství a složení těchto hormonů se podle nich liší v závislosti, zda k orgasmu dojde během sexu s partnerem, nebo při masturbaci. Klíčovou roli přitom hraje trojice hormonů – prolaktin, oxytocin a dopamin.

Zdivočelé hormony

Prolaktin je hormon peptidové povahy tvořený předním lalokem hypofýzy. Mimo jiné stimuluje růst mléčné žlázy a ovlivňuje tvorbu mateřského mléka. Během orgasmu hraje tento hormon klíčovou roli v otázce sexuální sytosti – zjednodušeně řečeno, po dosažení orgasmu přispívá prolaktin k celkovému zklidnění a uvolnění. Studie obou vědců ukázala, že při sexu s partnerem vyplaví tělo až o 400 % více prolaktinu než při masturbaci. 

Druhým důležitým hormonem je oxytocin. Tento hormon je zodpovědný za vznik příjemných pocitů a navozuje pečovatelské a ochranitelské chování u mužů i u žen. Často je proto označován jako „hormon lásky“. Oxytocin hraje klíčovou roli jako protiváha třetího důležitého hormonu – dopaminu.

Dopamin má v nervové soustavě poměrně rozmanité spektrum funkcí, tou patrně nejznámější je ale jeho funkce nositele pocitů potěšení a odměn. Účinky dopaminu proto bývají často spojovány s užíváním drog. Samotný dopamin není pro tělo škodlivý, problém ale může nastat v okamžiku, kdy je ho příliš – mozek (podobně jako u drogově závislých) v takovém případě přestane na účinky dopaminu reagovat. K navození stejných pocitů je poté třeba vyšších dávek tohoto hormonu a zde se všechny tři hormony střetávají v začarovaném kruhu – nižší produkce prolaktinu a oxytocinu vedou k nadprodukci (respektive pomalejšímu odbourávání) dopaminu. Vysoké dávky dopaminu zase „otupují“, nebo alespoň mohou „otupovat“ mozek.

Brody a Kruger ve své studii upozorňují i na další úskalí dopaminu – ten totiž zároveň funguje jako prekurzor (spouštěč) produkce stresových hormonů adrenalinu – zejména epinefrinu, norepinefrinu a kortizolu, které mohou ve vyšších dávkách představovat nebezpečnou zátěž pro lidské srdce. Vyšší dávky dopaminu tak znamenají i vyšší produkci stresových hormonů. Myslete na to, až si večer pustíte lechtivý film.

Mohou za to Paulo Magalhães a Ana Camposová z Portugalska, někdejší studenti informatiky, kteří před deseti lety založili internetovou stránku tzv. postcrossingu. A strhli doslova celý svět, aby znovu začal pohlednice posílat. Do projektu se přitom zapojilo i víc než 12 tisíc Čechů.

Trpělivě čekat

Vše začíná registrací na speciální internetové stránce, načež se dostanete do každodenního losování adres z celé planety. Pošlete-li pak svůj první pohled a příjemce potvrdí, že ho obdržel, zařadí se do databáze i vaše adresa. Poté už je jen otázkou času, kdy také k vám dorazí první pohlednice. 

Informace, jež o sobě prozradíte při registraci, mají přitom vliv na styl pohledů, které vám dojdou do schránky. Nezáleží, zda sbíráte historické mapy nebo obrázky automobilů – postcrossingem můžete svoji sbírku podstatně rozšířit o exempláře z celého světa. Každopádně rozdíl oproti způsobu, jakým si obrázkové karty vyměňovaly naše babičky, je zřejmý: Postcrosser si nemůže vybírat, komu pohled pošle ani kdo napíše jemu.

Pozdravy z celého světa

Karel Hladiš se k postcrosserům přidal před dvěma roky a za tu dobu už odeslal víc než sto pohlednic. Stejný počet jich také dostal: „Jeden pohled má překrásný obrázek, druhý zase vyšperkované známky, na třetím vás mile překvapí speciální razítko a čtvrtý vás naopak osloví nějakým osobním vzkazem,“ vysvětluje Hladiš kouzlo pohlednicové mánie. Někdy pošle dva pohledy za měsíc, jindy třeba deset. 

Břetislav Janík zase pracuje na poště v oddělení vývoje známek a postcrosserem se stal z pracovních důvodů – aby věděl, kam směřují světové trendy v daném oboru. Jeho pohledy už dorazily do 65 zemí světa. „Já osobně mám rekord přes osmnáct tisíc kilometrů – z Nového Zélandu. Co se týče druhého protipólu, jde asi o pětačtyřicet kilometrů: To mi došel pohled z Kolína,“ usmívá se Janík.

Česká velmoc pohledů

Češi kouzlu psaní pohlednic propadli – na internetu už se jich zaregistrovalo přes 12 tisíc. Mimochodem, po celém světě je víc než půl milionu podobných nadšenců a Češi zaujímají co do počtu dvanácté místo. Domácí rekord drží Josef Ebr z Kolína, který zatím poslal 5 028 pohledů.

Na tomto poli jsme si připsali i jedno světové prvenství: Břetislav Janík se totiž se svými kolegy rozhodl vydat známku přímo pro postcrossing – a Česká pošta vůbec jako první na světě nechala její návrh na samotných postcrosserech. Zvítězila portugalská výtvarnice Maria Nogueira, která sáhla po zjednodušeném vyobrazení, jak postcrossing funguje. Známka pak vyšla v nákladu 400 tisíc kusů.

Kosmické mračno, svým tvarem připomínající západní pobřeží Spojených Států, se nazývá mlhovina Kalifornie. Tato klasická emisní mlhovina, též známá jako NGC 1499, je dlouhá zhruba 100 světelných let.

Červeně zářící mlhovina se nachází v souhvězdí Persea blízko modře zářící hvězdy Menkib (Xi Persei). Tato hvězda neslouží jen jako vodítko pro nalezení této jinak poměrně obtížně pozorovatelné mlhoviny, ale zároveň mlhovinu nasvěcuje. 

Mlhovinu objevil v roce 1884 Edward Barnard. Ačkoliv je mlhovina tabulkově poměrně jasná (5.0 mag), je vizuálně velmi obtížně pozorovatelná. Může za to její poměrně velká úhlová velikost (160′ × 40′) a z toho vyplývající malá plošná jasnost. Bez mlhovinového (H-beta) filtru a velmi tmavé oblohy obvykle není příliš mnoho šancí rozpoznat mlhovinu Kalifornie mezi dalšími podobně vypadajícími oblaky Mléčné dráhy. Tvar a jemné struktury této krásné mlhoviny tak vyniknou až na fotografii.

Nikoho patrně netěší ranní škrábání námrazy na autě, jen málokoho ale potká to co reportéra Matthewa Bova z amerického Buffala. Po práci si Matthew vyrazil s přáteli na skleničku a svůj Mitsubishi Lancer zaparkoval na parkovišti u Erijského jezera. Po skončení večírku se reportér spořádaně dopravil do postele taxíkem. Ráno ho ale čekalo nemilé překvapení - jeho vůz během mrazivé noci zcela pohltil led.

TIP: Levitující ledová maska Jeepu na parkovišti v Severní Karolíně

Ledový sarkofág je dílem větru vanoucího od jezera, v angličtině je tento jev označovaný jako „lake-effect snow“ – chladný vzduch ženoucí se po hladině jezera při něm vyžene vlhkou teplejší vrstvu vzduchu a páry do výšky, kde rychle mrzne a snáší se opět k zemi. Tento meteorologický efekt přitom přímo nesouvisí s běžným venkovním počasím - v Buffalu aktuálně panuje běžné zimní počasí a teploty klesají pod bod mrazu pouze v noci. Pro lake-effect snow jsou také typické lokální srážky a mohutné přívaly sněhu na relativně omezeném území.

První kosmický start absolvovala sovětská loď Progress, bezpilotní odvozenina Sojuzu pro dodávky nákladů a zásob a řízení letu orbitálních stanic. Létala ke komplexům Saljut, Mir a dodnes pomáhá udržovat v chodu stanici ISS.

Z Floridy odstartoval raketoplán Columbia k vědecké misi STS-107. O den později sice technici z NASA objevili na záznamech startu možné poškození letounu, že je sedm astronautů odsouzeno k smrti, ovšem netušili. Jednalo se o vědecký let s laboratoří Spacehab-RDM na palubě. Let skončil 1. února havárií a ztrátou stroje i s celou posádkou během přistávacího manévru.

K Měsíci zamířila na špici rakety Proton sovětská sonda Luna 21. Na lunárním povrchu přistála týden po startu a vysadila zde vozítko Lunochod 2, který dálkově řízen ze Země najezdil mezi krátery 37 kilometrů. Mrtvý rover na povrchu Měsíce v roce 2006 formálně od Rusů zakoupil americký boháč a kosmický turista Richard Garriott.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Sondy, které objevovaly Měsíc

Sicilský astronom Giuseppe Piazzi při pozorování večerní oblohy objevil těleso Ceres, trpasličí planetu o průměru kolem 1 000 kilometrů, která obíhá Slunce mezi Marsem a Jupiterem. 6. března 2015 dorazila na oběžnou dráhu této planetky americká sonda Dawn.

14. ledna 2005 přistála sonda Huygens na Saturnově měsíci Titanu. Sestup atmosférou trval 2 hodiny 32 minut a 15 sekund. Během přistávání a pobytu na povrchu sloužila sonda Cassini jako retranslační stanice pro předávání vědeckých a technických dat ze sondy Huygens na Zemi.

TIP: Triumf jménem Huygens: Před 16 lety přistál na Titanu evropský výsadkový modul

Atmosférická sonda přistála na zmrzlé bažině tvořené směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání vědců přežila přistání o více než 4 hodiny a spojení mezi ní a retranslující sondou Cassini bylo ztraceno až 2 hodiny po přistání, když se jí Cassini ztratila za obzorem. Slabý signál nosné frekvence (bez možnosti získání smysluplných dat) byl přijímán přímo na Zemi ještě další 2 hodiny poté.

V důsledku programátorské chyby došlo ke ztrátě přibližně poloviny dat přijatých na sondě Cassini, která nebyla nahrána do palubní paměti a proto nemohla být později předána na Zemi. Přesto je mise Huygens považována za mimořádný technický a vědecký úspěch.

Deep Impact je americká kometární sonda určená k průzkumu periodické komety Tempel 1 v rámci programu Discovery. Na meziplanetární dráhu směrem ke kometě 9P/Tempel 1 odstartovala 12. ledna 2005 na raketě Delta II Model 7925 z kosmodromu Eastern Test Range na Floridě. Po cestě byla dráha zpřesněna několika drobnými korekcemi a 25. dubna 2005 pořídila první snímky komety. Sonda tvaru pětibokého hranolu má výšku 2,3 metru a průměr přibližně 1,7 metru. Na palubě nese dvojici dalekohledů.