19. června 1867 zazněly v Mexiku výstřely, které ukončily život dvou lidí. Zatímco se mexický císař Maxmilán Habsburský zhroutil poté, co mu kulky vnikly do těla, jeho žena Charlotta Belgická necítila nic. Propadla šílenství, které de facto uhasilo její další existenci, přestože jí bylo na pozemském světě dopřáno ještě dlouhých šedesát let. Z nevědomosti ji 19. ledna 1927 vysvobodila až smrt.

Jako by se opakovala smutná habsburská historie! Když roku 1506 zemřel Filip Sličný, podlehla jeho manželka Johana naplno svým démonům a zbytek života strávila v izolaci. Charlottě ale Maxmiliána nevyrval z náručí náhlý skon, nýbrž povstalci. Rakouský arcivévoda stál vždy tak trochu ve stínu staršího bratra Františka Josefa. Jeho ambice ho ale poháněly dál a spolu se svou neméně ctižádostivou ženou se neváhal ucházet o „horkou“ mexickou korunu. Brzy se začlo ukazovat, že její zisk byl jen Pyrrhovým vítězstvím.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Charlotta se vydala získat pro svého manžela pomoc do Evropy, na francouzském dvoře však neuspěla a se stejným výsledkem dopadlo její počínání ve Vatikánu. A právě zde ji dostihlo zoufalství, které přerostlo v duševní chorobu. Popravu manžela republikánskou opozicí téměř nezaregistrovala. Zoufalá Charlotta strávila svá zbývající dlouhá léta na zámcích Miramare a Bouchout, kde také zemřela.

Majitelé psů odjakživa tuší, že psi vnímají nejen psí, ale lidské emoce. A teď to mají potvrzené černé na bílém. Vědci totiž zjistili, že psi rozeznávají lidské emoce kombinováním informací z různých smyslů. Něco takového jsme u jiného druhu zatím nepozorovali.

Badatelé studovali celkem 17 psů a detailně sledovali jejich reakce na fotografie a zvukové záznamy neznámých osob. Za nějaký čas si všimli, že když psi slyší záznam zvuku, odpovídající emoci výrazu tváře, jak u psů, tak i u lidí, tak pak na snímky hledí na o něco delší dobu. To podle vědců prokazuje, že chápou jejich emoce.

Dlouhé debaty tom, jestli psi rozumí lidským emocím, teď podle všeho mohou skončit.

Včerejší poslední start Falconu 9 v1.1 proběhl zcela dle plánu. Krátce po půl osmé našeho času raketa odstartovala z Vandenbergovy základny, aby do vesmíru vynesla oceánografický satelit Jason-3. Start i vypuštění satelitu byl naprosto rutinní - přibližně hodinu po startu se  Jason-3 oddělil na správné dráze od druhého stupně, čímž byla primární část mise splněna.

Mnohem větší očekávání ovšem slibovala sekundární část mise – další pokus o řízené přistání prvního stupně rakety na autonomní mořské plošině. Stejně jako dva předchozí pokusy ale ani ten včerejší neskončil úspěšně. Vinou závady na jedné z přistávacích nožiček (její neuzamčení ve vyklopené poloze a následné zlomení nohy) se navrátivší první stupeň po dosednutí na plošině převrátil.

I cesta může být cíl

SpaceX zatím nezveřejnila video z přistání, její šéf ale na Twitteru potvrdil, že rychlost i trajektorie dosednutí byla zcela dle očekávání a odpovídala plánu. Zdůraznil, že přistání na moři je technicky výrazně náročnější, než přistání na souši a srovnal je s přistáním stíhaček na letadlové lodi. Včerejší neúspěch ale podle Muska rozhodně neznamená, že by SpaceX další pokusy odpískala.

Důvodů, proč SpaceX usiluje o zvládnutí tohoto typu přistání je více – je výrazně levnější než přistání na souši a nabízí také větší míru flexibility.

Včerejší pokus byl zároveň posledním startem staré verze Falconu 1.1. Všechny další už budou týkat verze 1.2, označované též jako FT (Full Thrust). Tento novější model rakety má prodloužený 1. stupeň, je zhruba o 30% výkonnější, má větší nádrže a používá přechlazené palivo.

Jihozápadní oblast Srí Lanky nikdy nepatřila k nejbohatším koutům světa. Pro mnoho zdejších obyvatel se tak v zemi zmítané nikdy nekončícím bojem mezi Sinhálci a Tamily stal rybolov hlavním zdrojem obživy. Příliš mnoho hladových krků ale donutilo srílanské rybáře k improvizaci – když začalo být na březích příliš těsno, vydali se rybáři za úlovkem do moře na chůdách. 

Neobvyklý způsob rybolovu se zrodil po 2. světové válce, kdy se země po odchodu kolonistů z Britských ostrovů propadla do bídy. Rybáři na chůdách (obvykle pevně ukotvených) poté trávili na moři celé dny, aby nasytili sebe své rodiny.

O šedesát let později ovšem Srí Lanku postihla další rána – již tak bídné výnosy z rybolovu definitivně pohřbila vlna tsunami, která tento ostrov zasáhla v roce 2004. Část rybářů se poté přestěhovala do výše položených oblastí, kde se věnují zemědělství. Dnes je tak tento unikátní způsob rybolovu spíše turistickou atrakcí.

Ačkoliv rakouští agenti hlásili do Vídně, že srbská vláda neměla s atentátem na Františka Ferdinanda žádnou spojitost, ba dokonce jej ihned ostře odsoudila, cílem bylo rozpoutat proti Srbům štvavou kampaň, vykonstruovat obvinění, že kryjí pachatele, a dostat je do slepé uličky. Znění a načasování ultimáta proto musely jít ruku v ruce – podmínky měly být neakceptovatelné a lhůta k projednání neúnosně krátká.

Pandořina skříňka se otevírá

Dokument požadoval zákaz všech srbských organizací a publikací (včetně učebních pomůcek), které podněcují nenávistnou propagandu a opovržení k habsburské monarchii, dále propuštění všech osob s protirakouskými názory ze státních služeb a armády, přičemž rakouská strana si vyhrazovala právo přímo sdělit jména těchto lidí, stejně jako jedinců určených k zatčení. C. a k. orgánům mělo být rovněž umožněno neomezeně provádět vyšetřování atentátu přímo na srbském území. Pakliže by Pašić jménem vlády memorandum podepsal, spáchalo by Srbské království po politické i právní stránce sebevraždu. Ponižující podřízení správních a soudních úřadů cizí mocnosti by znamenalo ztrátu suverenity a nejisté vyhlídky do budoucna. 

Nikola Pašić v termínu odeslal odpověď, v níž Vídeň ujistil, že jí bude maximálně vyhověno. Upozornil však, že plnění některých bodů memoranda musí předcházet legislativní změny, například přijetí nového tiskového zákona. Navrhl rovněž předložit sporné záležitosti smírčímu soudu v Haagu. Jenže adresátovi o smírné vyřešení konfliktu nešlo. Rakousko-uherská armáda se nacházela v plné pohotovosti a mířila k hranicím. 

Jak by měl v praxi vypadat průzkum vzdálených vesmírných objektů a zejména černých děr ukázal test přístroje GRAVITY, který je od loňského léta 2015 součástí Evropské jižní observatoře v Chile. GRAVITY kombinuje světelné paprsky získané více dalekohledy a s pomocí interferometrie vytvoří virtuální teleskop s rozlišením odpovídajícím průměru až 200 metrů. To astronomům umožňuje zkoumat mnohem jemnější detaily vzdálených kosmických objektů, než je možné s běžnými dalekohledy.

„Během testů zařízení GRAVITY bylo poprvé v historii interferometrických experimentů s viditelným světlem na dlouhé základně možné získat expozice o délce až několika minut, tedy 100× delší než bylo dosud možné,“ vysvětluje Frank Eisenhauer.

Nová dvojhvězda v mlhovině v Orionu

Během prvních pozorování členové týmu zaměřili dalekohledy na skupinu jasných mladých hvězd Trapez, nacházející se v samotném srdci oblasti s probíhajícím vývojem hvězd známé jako Velká mlhovina v Orionu (M 42). Již na základě těchto testovacích dat se podařilo učinit první objev: jedna ze složek této skupiny je dvojhvězda.

Klíčem k tomuto úspěchu byla dostatečně dlouhá stabilizace virtuálního teleskopu s použitím světla referenční hvězdy, čímž bylo možné dosáhnout mnohem delší expozice pro zachycení slabšího objektu. A co je ještě důležitější, inženýrům se podařilo stabilizovat světelné paprsky ze všech čtyřech pomocných teleskopů najednou, což se dosud nikdy nepodařilo.

Příprava na průzkum černých děr

Přístroj GRAVITY je schopen měřit pozice astronomických objektů na té nejjemnější úrovni a také provádět interferometrické zobrazování a spektroskopii. Pokud by na povrchu Měsíce stále budova, GRAVITY by byl schopen ji rozeznat. Zobrazování s takto vysokým rozlišením má celou řadu aplikací, ale hlavním cílem do budoucna je studium okolí černých děr.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

GRAVITY se bude podrobněji zaměřovat na děje v extrémně silných gravitačních polích nedaleko horizontu událostí superhmotné černé díry v centru naší Galaxie. Tím se také vysvětluje název celého zařízení. Jedná se o oblast, která je dominantně ovládána zákony Einsteinovy obecné teorie relativity. Dále by přístroj měl být schopen pozorovat akreci hmoty a vznik jetů – tedy procesy, ke kterým dochází jednak v okolí nově vzniklých hvězd a také kolem superhmotných černých děr v centrech galaxií. Bude rovněž mimořádně užitečný při sledování pohybů složek dvojhvězd, exoplanet, disků kolem mladých hvězd a také při zobrazování povrchu jednotlivých hvězd.  

Dosud proběhlo testování přístroje GRAVITY ve spojení se čtveřicí pomocných teleskopů se zrcadly o průměru 1,8 m. První pozorování se čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT s primárními zrcadly o průměru 8,2 m je naplánováno na konec roku 2016.

O želvuškách, blízkých příbuzných členovců, se říkají neuvěřitelné věci. Přežijí nesmírně tvrdé záření, vyschnutí, i dlouhé měsíce v kosmickém prostoru. Nedávno vyšlo najevo, že zvládnou i zamražení do ledu na 30 let.

Vědci našli v listopadu 1983 na antarktické stanici Showa Station dvě želvušky druhu Acutuncus antarcticus. Vzali je do laboratoře v Japonsku a tam je uložili zamrzlé v ledu při teplotě mínus 20 °C.

TIP: Těžký život na hraně extrému: Kdo jsou nejodolnější organismy na Zemi?

V březnu 2014 jednu z želvušek rozmrazili. Po dvou týdnech se dala dohromady, obnovily se jí tělesné funkce a pustila se do pojídání řas. Později tato želvuška nakladla 19 vajíček, přičemž se ze 14 z nich vylíhly nové želvušky. 30 let je výjimečně dlouho, není to ale světový rekord. Ten drží parazitické hlístice Tylenchus polyhypnus, které úspěšně rozmrzly po 39 letech.

Jednou z nejčastějších příčin neplodnosti je dnes nízká kvalita spermií. Ta souvisí jednak s jejich počtem, tvarem a také s jejich pohyblivostí. Problém s hybností spermií by mohl v budoucnu vyřešit revoluční objev německých vědců, kterým se podařilo vyvinout „bionický spermií obleček“. Obleček svým tvarem připomíná šroubovici - její velikost umožňuje navléknout se na bičík spermie a dopomoci jí tak při transportu k ženskému vajíčku. 

Noví spermboti jsou dlouzí přibližně 5 až 8 mikrometrů a v průměru mají jen 50 mikronů (tisíc mikronů = 1 milimetr). Vyrobení jsou z nanočástic železa a titanu a ovládají se pomocí magnetického pole. Jakmile spermbot dopraví svého pasažéra k vajíčku, lékaři jej zase přesměrují ven z těla.

Vědci mají za sebou úspěšné pokusy v laboratorních podmínkách - podařilo se jim tímto způsobem oplodnit samičí vajíčka u dobytka. Nový způsob umělého oplodnění by podle nich mohl být úspěšnější a také levnější než současný in vitro postup.