Po silné vládě Vratislava II. nastupovali Přemyslovci jeden po druhém, přičemž rychlý vzestup zpravidla následoval strmý pád. Stabilita pražské vlády byla velice pochybná a o to důležitější roli hrálo moravské biskupství se sídlem v Olomouci. Jindřich Zdík měl o svém programu zcela jasnou představu, která vycházela z neochvějné víry v papežství a touhy vymanit církev z vlivu laiků.

Z Čech do země zaslíbené

První problémy nastaly, když se rozhodl vybudovat kostel v Blansku. Ostře proti se totiž postavil nejen brněnský kníže Vratislav, ale i Konrád Znojemský, který byl Zdíkovým někdejším dobrodincem. To biskup nedokázal pochopit. Jeho raněná duše potřebovala lék, který mohla dostat na jediném místě na světě. V Jeruzalémě. Zdík putoval po souši klasickou trasou Dunaj-Balkán-Cařihrad. Plavební sezóna ve Středomoří totiž trvala od dubna do října, zatímco mezi desátým listopadem a desátým březnem plavba nepřipadala v úvahu. Cesta po souši však téměř vždy předznamenávala komplikace, a ani Zdíkově výpravě neubíhala hladce. Poutníci nabrali velké zpoždění a do cíle nestihli dojít za plánovaných třináct týdnů, ale až na Bílou sobotu. Zmeškali tak značnou část jeruzalémských velikonočních oslav včetně mší na Velký pátek, tedy den ukřižování Krista, který je pro křesťany velmi důležitý. Biskupovi souputníci toho sice litovali, ale museli se s tím smířit. Poklonili se svatým místům a začali chystat odjezd.

Další cesta 

Jindřich však zůstal v Jeruzalémě a zdejší pobyt ho hluboce a všestranně ovlivnil. Z rukou jeruzalémského patriarchy přijal částečku Svatého Kříže, se kterou ten kdysi vyrážel do boje proti nevěřícím. V blízkosti svatých míst prošel hlubokou vnitřní proměnou, když poznal řeholi svatého Augustina a podrobil se jí. Biskup se úspěšně vrátil v polovině roku 1138, ale ještě téhož roku se vydal na další cestu, která ho tentokrát zavedla do Říma. Nezastavilo ho ani pět křížků na jeho hřbetě, ani náročná cesta, ani drastická dieta spojená se vstupem do řádu augustiniánů. Muže jeho energie nemohlo zastavit nic, vždyť ho ještě čekal velký kus práce.

O existenci další planety v naší Soustavě se spekuluje již takřka 100 let. Objekt, přibližně 10× hmotnější než Země, by se měl pohybovat za oběžnou drahou Pluta, po velmi výstřední eliptické dráze. Doba jednoho oběhu této Planety X, jak bývá nejčastěji označována, kolem Slunce se pohybuje v rozpětí od 10 do 20 tisíc let. Od Slunce ji má dělit obrovská vzdálenost – v nejbližším bodě se k naší mateřské hvězdě „přiblíží“ na vzdálenost 200 AU (pro srovnání vzdálenost Pluta od Slunce je 30 až 49 AU).

Objev, nebo důkaz existence?

Z uvedených údajů je patrné, že přímé pozorování takovéto planety je takřka nemožné – pokud jsme ji doposud nespatřili a ona opravdu existuje, znamená to, že se nyní nachází vůči Zemi v defacto nepozorovatelné pozici. Jak tedy vlastně astronomové svůj „objev“ vysvětlují?

Profesoři z CalTechu, Mike Brown a Konstantin Batygin, se zaměřili na objekty v Kuiperově pásu, tedy oblasti Sluneční soustavy rozprostírající se od oběžné dráhy Neptunu (asi 30 AU) až do vzdálenosti přibližně 55 AU od Slunce. V ní si všimli, že pohyb šestice malých objektů se pohybuje v nápadně pravidelné formaci a po pravidelných drahách. Podle profesora Browna jsou jako „šest hodinových ručiček“.

Objekty jsou dokonce nakloněné v téměř totožném úhlu - 30 stupňů. Vědci tento pohyb připisují působení gravitace Planety X, přičemž pravděpodobnost, že by mohlo jít o náhodný pohyb, vědci odhadují na 0,007 %.

Vědci poukazují také na skutečnost, že by to nebylo poprvé, co byla planeta objevena díky matematickým výpočtům gravitačních odchylek okolních těles. Stejným způsobem byl totiž v roce 1846 objeven i Neptun.

Podle profesora Batygina jsou důkazy mimořádně přesvědčivé. „Jsme blízko, ale na doutník to ještě není,“ okomentoval Batygin výsledky jejich práce a dodal: „Přestože jsem byl vždy velmi skeptický, nikdy jsem ještě něco podobného v nebeské mechanice nespatřil. Jsme si poměrně jistí, že tam v dálce ještě jedna je".

Během letu z Rakouska do Londýna se Nicku O'Donoghuenovi naskytla nevšední podívaná - z okna letadla zahlédl objekt, který připomínal lidskou postavu procházející se po mracích. Užaslý Nick nejprve upozornil na postavu vedle sedící pasažéry a poté ji duchapřítomně vyfotil mobilním telefonem. Na internetu se po zveřejnění snímků rozhořela vášnivá debata, pátrající po tom, co se vlastně Nickovi podařilo vyfotit. Přestože jde nejspíš o mračno a tím pádem „jen“ o zajímavý optický klam, část komentujících upozorňovala na nápadnou podobnost postavy s Železným obrem, kreslenou postavičkou ze stejnojmenného filmu. Sám Nick prohlásil, že mu postava ze všeho nejvíce připomínala známého maskota výrobce pneumatik - Michelin Mana.

O krásná, huňatá zvířátka se pečlivě staral, živil je, venčil a hrál si s nimi. Nicméně jak rostla a prospívala, začal si Wang všímat jistých nesrovnalostí.

Jeho miláčci se totiž vzhledem ani chováním psům zrovna nepodobali. Jakmile pak vesničan spatřil leták místních ochránců přírody, konečně mu došlo, že chová pár ohrožených medvědů ušatých. Záhy proto kontaktoval úřady, jež zvířata převezly do záchranného centra v Jün-nanu. Medvědi jsou tedy v bezpečí – a Wang pravděpodobně také.

Ve druhohorách nežili jenom dinosauři, ale také spousta dalších podivuhodných živočichů. Například, moře období jury brázdili asi dvaceticentimetroví korýši druhu Dollocaris ingens, jaké dneska už zaručeně nikde nenajdete.

Paleontologové nedávno objevili jejich fosilie se skvěle zachovalýma obrovskýma očima, které tvoří podstatnou část těla těchto korýšů. Oči dolokarisů byly složené, tak je běžné i u dnešních korýšů. Každé z obou gigantických očí se přitom skládalo z 18 tisíc jednotlivých oček. Větší počet mají jenom dnešní vážky.

Dolokarisové s obrovskýma očima pluli v moři před 160 miliony let, na území dnešní Francie. Byli draví. Jejich vzhled prozrazuje, že svou kořist pozorovně sledovali očima a útočili na ni ze zálohy. Na konci druhohor tito korýši vymřeli společně s dinosaury.

Dnešní oceán je pod stále větším tlakem civilizace. Jedno z největších nebezpečí představuje stále rostoucí množství plastu. Plastové materiály používáme každý den v hojném počtu, a také jich spoustu vyhodíme do odpadu.

Jednou z vlastností, které si na plastech ceníme, je i jejich trvanlivost. Jakmile se ale dostanou do odpadu, tak je jejich trvanlivost na obtíž. Do oceánu se dostává stále větší množství plastů. Jestli se něco zásadního nezmění, tak by kolem roku 2050 měl plastový odpad v oceánech mít větší hmotnost, nežli ryby, které v něm žijí.

Podle zprávy nadace Ellen MacArthur Foundation, kterou představili na letošním Světovém ekonomickém fóru v Davosu, se každým rokem do odpadu dostane celých 95 procent všech vyrobených plastových obalů. Jde přitom často o plasty vyhozené po jednom použití, a jejich souhrnnou cenu odborníci odhadují na 80 až 120 miliard dolarů. V oceánech každoročně skončí zhruba třetina plastového odpadu civilizace.

Americkému astronautovi Scottu Kellymu se opět podařilo vyfotit fantastickou polární záři. Tentokrát se do jeho hledáčku dostala pestrobarevná hra světel nad severozápadním Pacifikem. Polární záře vznikají v důsledku srážky slunečního větru s magnetickým polem Země. Aktuální snímek pochází z 20. ledna 2016.

Američan Scott Kelly a jeho ruský kolega Michail Kornijenko působí na Mezinárodní vesmírné stanici v rámci experimentální roční mise zaměřené na dopady dlouhého pobytu lidí v prostředí snížené gravitace. Právě na dnešní den připadá malé výročí - oba muži dnes završí 300 dnů nepřetržitého pobytu na ISS. 

Ohrožení Turky, vojenská služba ve jménu strýce Karla V., účast ve šmalkaldské válce. To vše byly důležité momenty, které formovaly osobnost a politický akcent rakouského arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského. Přestože byla velká část jeho života spojena s českými zeměmi, 24. ledna 1595 spočinul v rodných Rakousích.

Pomoc otci Ferdinandovi I. v potlačení vzdoru českých stavů mu otevřela cestu k politické kariéře. Za svou loajalitu získal titul místodržitele, jehož úkolem bylo dohlížet na situaci v odbojných Čechách. V hledáčku jeho zájmu se ocitli v první řadě nekatolíci. Na arcivévodův protireformační postup doplatil především český bratr Jan Augusta. Poté, co byl mučen, strávil dlouhá léta ve vězení na hradě Křivoklátě a následně v Praze.

TIP: Miláček dam: Ferdinandu Tyrolskému svítila celý život šťastná hvězda

Ani Ferdinand ale nebyl pouze poslušným habsburským synkem. Tichý vzdor se projevil hned roku 1557, kdy se tajně oženil s bankéřskou dcerou Filipínou Welserovou. Láska k ní byla natolik silná, že Ferdinand dokonce odmítl polskou korunu. Aby totiž mohl usednout na královský trůn, musel by nechat manželství zrušit. A tak se raději spokojil s vládou v Předním Rakousku a Tyrolsku, kde také došel konce svých dní.

Nikdo z aragonského panovnického domu zřejmě nepředpokládal, že jeho příslušník Ferdinand vstoupí do dějin jako nejvýznamnější člen rodu. Netušil to zřejmě ani sám Aragonec. A přesto byl v den své smrti 23. ledna 1516 považován za jednoho z největších vladařů své doby.

Základní kámen k úspěchu byl položen roku 1469, když se mladý princ oženil s dědičkou Kastilie Isabelou. Spojení dvou království sice položilo základ pro sjednocené Španělsko, nejdřív ale bylo třeba zúčtovat s odvěkými samozvanci, kteří dlouhá léta drželi významná území na Pyrenejském poloostrově.

TIP: Byl mocný rod Borgiů opravdu tak nemravný, jak nám líčí romanopisci?

Společnými silami tak manželé pokračovali v reconquistě, která měla sjednotit celou zemi pod patronátem křesťanské víry. Tento úkol katolická veličenstva splnila v roce 1492, kdy padla poslední maurská pevnost Granada. Úspěch vládní politiky, který zaznamenal ohlas na celoevropské scéně, dovršili Ferdinand s Isabelou ziskem území v Novém světě, který Španělsko katapultoval mezi přední velmoci. Svým nástupcům přenechal Ferdinand mocnou říši, jejíž věhlas měl v budoucnu zažít nečekaný vzestup.