27. ledna 1805 vítal bavorský královský dvůr narození dvojčat. Jednou z děvčátek byla Žofie Frederika, matka budoucího rakouského císaře a železný politik v sukních.

Ambice a ctižádost dostala princezna už do kolébky. Když přišel věk na vdávání, měla jasno. Jejím manželem se měl stát někdo významný a vysoce postavený. Snad díky této touze řekla roku 1824 své „ano“ rakouskému arcivévodovi Františku Karlovi. Habsburk sice neoplýval krásou ani rozhodností, měl však poměrně slušné vyhlídky na císařskou korunu, která se v revolučním roce 1848 ocitla na dosah. V tu chvíli ale v Žofii zvítězily mateřské pudy a namísto vlastní korunovace prosadila na trůn svého nejstaršího syna Františka Josefa.

TIP: Sissi vs. arcivévodkyně Žofie: Tchyně sledovala mladou císařovnu na každém kroku

Titulu císařovny se sice zřekla, ale v politice si podržela hlavní slovo. S nevolí sledovala, že to, čeho se ona sama vzdala, její snacha Alžběta z duše nesnášela. Odlišný vztah k vladařskému úřadu stejně jako rozdílné povahy se staly klínem, který mezi císařovnou-matkou a nespoutanou Sissi visel jako Damoklův meč. Rozhodnost arcivévodkyně vzala za své roku 1867. Poprava jejího syna Maxmiliána I. mexickými povstalci Žofii zlomila a na klidu jí nepřidalo ani rakousko-uherské vyrovnání. Její složitý životní úděl skončil roku 1872.

Srbské městečko Sremski Karlovci se 26. ledna 1699 stalo svědkem velkolepé události. Dlouhá série válečných konfliktů mezi evropskými státy a mocnou Osmanskou říší spěla ke svému konci. Dříve obávaná Vysoká Porta byla nucena sklopit hlavu před zástupci Svaté ligy a přijmout podmínky Karlovického míru.

Osmané podnikali na evropský kontinent výbojná tažení po několik století. S nástupem novověku se ale jejich touha ovládnout místní území znásobila. V oblasti jihovýchodní Evropy však narazili na zájmy zdejších mocipánů. Hlavní konkurent jim v průběhu doby vyrostl zejména v habsburské monarchii, jejíž panovníci pokládali za svou mocenskou i náboženskou povinnost udržet území pod patronátem křesťanské církve.

TIP: Mírová dohoda v Jasech: Úspěch Ruska a počátek rozkladu Osmanské říše

Největší střet, který se mezi oběma zeměmi rozehrál v letech 1683-1699, se nesl ve znamení habsburského vítězství. Zdrcující porážka Osmanské říše v bitvě u srbské Zenty roku 1697 dala protistraně možnost diktovat přísné mírové podmínky. Přestože vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o její definitivní výhru, první polovina 18. století měla korunovaným hlavám rakouského domu ještě ukázat, že se Osmané svých pozic v Evropě nemíní definitivně vzdát.

Hrdinkami subjektivně pojatých knih Virginie Woolfové byly zdánlivě obyčejné ženy, jejichž každodenní rutina tiše zakrývala vnitřní rozpoložení. Přesně taková byla i Virginia, kterou neradostné události z mládí formovaly ve specifickou a komplikovanou osobnost, jež své niterné prožitky svěřovala papíru. Jinak ani nemohla. Když se 25. ledna 1882 narodila, sexuální témata byla tabu.

Psychické problémy se u nadějné spisovatelky projevily již během raných let. Nemalý podíl na jejím stavu mělo zneužívání, kterému byla vystavována ze strany svých dvou bratrů. Ke zlepšení nepřispěla ani smrt bratra Tobyho a otcova autoritářská povaha. Tento vnitřní rozkol následoval roku 1906 první pokus o sebevraždu. Dalších třicet let jejího života však směřovalo jinam, bylo vyplněno podnětnými lidmi a především vlastní tvorbou.

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

V intelektuální skupině Bloomsbury Group navíc potkala svého manžela, s nímž dokonce založila vlastní nakladatelství. A přesto pod povrchem stále číhala duševní nevyrovnanost. Virginia byla několikrát hospotalizována, vnitřní krizi se ale vyléčit nepodařilo. S postupujícími léty druhé světové války padal na její osobu stín stále tíživěji, až ji roku 1941 dohnal docela. Co se jí nepovedlo před pětatřiceti lety, dokončila řeka Ouse poblíž jejího domova.

V meziválečném období se v Sovětském svazu prosadila řada talentovaných konstruktérů a jejich působení se přirozeně odrazilo i ve vývoji a výrobě zbraní. Tank T-34, bitevní letoun Il-2 nebo samopal PPŠ-41, to je jen malá výseč legendárních konstrukcí, které dopomohly Sovětskému svazu k vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce a staly se opravdovými pojmy v rámci světové vojenské historie.

Předchůdci PPŠ

První prototyp samopalu zkonstruoval v Sovětském svazu roku 1927 jako PPT-27 slavný Fjodor Tokarev. Použil při tom jednoduchý neuzamčený dynamický závěr. K takovému řešení potřeboval náboj o menších rozměrech a výkonu, tedy nejlépe pistolový. S výkonným puškovým nábojem by totiž musel řešit problematiku složitějšího uzamčeného závěru. Vzhledem k problémům s dosažitelností munice použil rozšířené náboje do zavedeného revolveru Nagant o rozměrech 7,62×38 mm. Už jen zkonstruovat fungující automatickou zbraň pro tak atypický náboj bylo mistrovské dílo, do výzbroje se však nedostalo.

Další konstrukcí byl moderně řešený samopal PPD-34 konstruktéra Vasilije Děgťarjova. Ten již využil „nový“ náboj vyvinutý Tokarevem pro samonabíjecí pistoli vz. 30. PPD se pak stal vítězem soutěží či výběrových řízení z let 1934 a 1935, popud k jejich konání dalo velení Rudé armády ve snaze získat do výzbroje automatickou zbraň jednotlivce. 

Pravděpodobně se jednalo o vliv maršála Michaila Tuchačevského a jeho, moderně řečeno, týmu, který se pokoušel vizionářsky modernizovat technologicky zaostalou armádu. PPT sice znamenal zklamání, ale Tokarevův náboj vzor 30 projekt oživil. Se svými konstrukcemi se zmíněných soutěží zúčastnili V. A. Děgťarjov, S. A. Korovin, S. A. Priluckij a I. N. Kolesnikov s celkem 14 různými typy samopalů. Děgťarjov zvítězil proto, že jeho samopal byl výrobně nejjednodušší a měl nízkou kadenci (rychlost střelby). Do výzbroje jej oficiálně zavedli 9. července 1935, ale s označením PPD-34, a nelze přehlédnout, že PPD-34 se již na první pohled podobal budoucímu PPŠ-41.

Léčba šokem

Na přelomu let 1939 a 1940 eskalovalo napětí mezi SSSR a Finskem v zimní válku. Finové bránící vlast byli neuvěřitelně stateční i bojově úspěšní ve střetu s nesrovnatelně silnějším nepřítelem. K tomu jim napomáhala rovněž družstva samopalníků na lyžích, která prováděla v nepřehledném terénu krátké palebné přepady a bleskově mizela v lese. Jejich výzbroj tvořily samopaly Suomi m/31, velmi podobné PPD, avšak starší. Boj se vedl na krátké vzdálenosti, takže samopaly s pistolovou municí bohatě stačily.

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Opakovačky Rudé armády neposkytovaly odpovídající palebnou clonu, kulometů DP nebylo vždy a všude dostatek a bojová pohotovost těžkých kulometů Maxim nebyla ani iluzorní. Rudí velitelé se rázem probudili a zoufale žádali Stalina o přidělení dříve opovrhovaných samopalů PPD v počtech pro aspoň jedno družstvo na každou střeleckou rotu. Samopaly tak urychleně mizely ze skladů, stahovány od jednotek pohraničníků a letecky dopravovány na frontu. Okamžitě se také rozběhla výroba, a to na tři směny, takže v roce 1940 vychrlila 81 118 samopalů PPD několika verzí. Nejrozšířenější byla PPD-40 jako poslední modernizace. 

Špaginova balalajka

Slavný PPŠ je vlastně jen pokračováním vývoje PPD, který vyřešil většinu konstrukčních, ale i taktických problémů výroby a použití samopalů v Rudé armádě. Tyto zbraně nebyly špatné, ale měly jednu zásadní nevýhodu, a sice složitou výrobu. Špagin se proto rozhodl zkonstruovat nový samopal, který by uvedený problém odstranil.

Vzhled i konstrukční řešení se od PPD-40 lišilo pouze v detailech. Jednalo se především o nový tvar pouzdra závěru. Zmizel šroubový uzávěr vzadu a celé pouzdro se stalo přístupným shora vyklopením příklopu, který pokračoval ochranným pláštěm hlavně. Na konci tohoto lisovaného dílu se před ústím hlavně nacházela šikmá plocha, která směřovala část vyletujících plynů při střelbě vzhůru, čímž plnila funkci kompenzátoru (snižovače). Přeřaďovač střelby jednotlivými ranami nebo dávkami se zvětšil a nabyl tvaru páčky před spouští pod společným lučíkem. Mířidla se postupně vyráběla ve dvou provedeních jako u PPD. Důležitá byla technologie výroby, při níž velkou část soustružení a frézování nahradilo lisování a svařování dílů.

Na výrobu 95 dílů PPD bylo třeba 13,7 hodiny, zatímco na 87 dílů PPŠ pouze 7,3 hodiny. Jednalo se o úsporu času i materiálu, což umožňovalo v době napjaté bezpečnostní situace vyrobit více zbraní. Dne 21. prosince 1940 byl samopal zaveden do výzbroje s označením Pistolet-pulemjot Špagina obrazca 1941 goda. Jako zajímavost lze uvést, že samopaly prvních výrobních sérií z roku 1941 neměly přeřaďovač, takže střílely pouze dávkou. Bubnový zásobník byl převzat z PPD-40. Až od prvních měsíců roku 1944 dostávaly samopaly segmentové zásobníky na 35 nábojů.

Samopaly PPŠ se dostaly rovněž do výzbroje našich a polských vojáků bojujících na východní frontě. Jako zajímavost lze uvést, že je používali rovněž příslušníci německých ozbrojených sil jako MP 717(r). Ve srovnání například s německými MP 38 a MP 40 se PPŠ vyznačovaly sice nižší přesností střelby, ale zato vyšší spolehlivostí v polních podmínkách. Obecně vzato v Rudé armádě PPŠ-41 tvořily výzbroj specializovaných jednotek samopalníků určených především k boji ve městech, dále průzkumníků, výsadkářů, osádek různé techniky, některých spojařů a velitelů.

TIP: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět

Masovost výroby průběžně umožnila vyzbrojit jimi družstvo u každé střelecké roty a rotu u každého pluku. Voják se samopalem PPŠ-41 se stal symbolem Rudé armády druhé světové války. Možná pro svoji spolehlivost si PPŠ vysloužily u nás málo známou přezdívku balalajka. A zahrát nepřátelům uměly opravdu dobře.

Na Východním pobřeží se již nějaký čas schylovalo k veliké sněhové bouři. Meteorologové ji předvídali už nejméně týden. Guvernéři států Delaware, Georgie, Kentucky, Marylandu New Yorku, New Jersey, Severní Karolíny, Virginie, Pensylvánie, Tennessee, Západní Virginie, a spolu s nimi starosta Washingtonu, D.C., vyhlásili 21. ledna stav ohrožení.

V tentýž den se zformovala oblast bouře a od té doby řádně testuje Východní pobřeží. Zatím bylo zrušeno na přes 10 tisíc letů, což se dotklo více než 100 tisíc cestujících, další tisíce letů byly zpožděny.

Nejvíce nasněžilo v Glengary, Západní Virginie, kde za krátkou dobu napadl 1 metr sněhu. Na Reaganově letišti ve Washingtonu, D.C. nasněžilo přes půl metru sněhu, což je druhá nejvyšší hodnota v historii. Na newyorském letišti LaGuardia mají 42 centimetrů sněhu. Na mořském pobřeží v Delaware a New Jersey jsou rekordní záplavy.

Sněhovou bouří jsou postiženy desítky milionů lidí. V celém oblasti je spousta dopravních nehod, nejméně 250 tisíc lidí je bez proudu, v terénu jsou tisícovky členů Národní gardy. New York zastavil dopravu ve městě a novináři překřtili sněhovou bouři na Snowzillu.

Albík při složitém úkolu vyléčit krále uspěl a od té chvíle na něho Václav IV. nedal dopustit. Jmenoval jej nejvyšším královským lékařem (tedy šéfem panovníkova lékařského konsilia), udělil mu erb, vyňal ho ze soudní pravomoci všech soudů na území českého státu, takže se na Albíka vztahovala pouze přímá vládcova svrchovanost, a majetek svého oblíbence osvobodil od daňové zátěže. 

Neobyčejné výsady

Marseilleské mýdlo – zaručený recept na skvrny všeho druhu i mýdlo, které nepodráždí ani jemnou pokožku miminek. Zkrátka univerzální voják na poli hygieny. A také suvenýr, který jde na dračku nejen v Marseille.

Žádné tajnosti

Na výrobu pravého marseilleského mýdla nepotřebujete supermoderní techniku, vystačíte si s málem. Důkazem je nejstarší z továren – La Savonnerie Le Fer à Cheval – založená v roce 1856. „Naše značka je zárukou toho, že dodržujeme tradiční výrobní postup. Používáme výhradně rostlinný olej, nepřidáváme žádné parfémy, barviva nebo konzervanty,“ zdůrazňuje ředitel marseilleské továrny Bernard Demeure.

Dnes tady, stejně jako před sto padesáti lety, používají ty samé ingredience: sodu, mořskou vodu, hydroxid sodný a olej, a to buď palmový nebo olivový – podle toho je pak mýdlo bílé nebo zelené. Marseilleské mýdlo proto poznáte i podle barvy – třeba levandulové už není pravé.

Stejně jako suroviny, ani postup výroby není žádné tajemství. Všechny ingredience jednoduše smícháte a vaříte tak dlouho, dokud nevznikne hustá hmota.

„V 19. století museli ubozí dělníci všechno odnosit ručně, dnes máme naštěstí potrubí, kterým suroviny přivádíme. Princip výroby je ale naprosto stejný. Všechno zahříváme, dokud nevznikne pasta, a tu vaříme dál, dokud se sůl a soda zcela nerozpustí,“ vysvětluje vedoucí výroby Michel Benconi. Po deseti dnech zahřívání se hustá směs nalije do forem, kde pozvolna tuhne.

Ochránci mýdla

Postup výroby se nemění už od roku 1688, který byl pro slávu čisticího zázraku zlomový. Francouzský král Ludvík XIV. vyhlásil zákon, kterým výrobu i složení mýdla striktně upravil. Ovšem zatímco v roce 1924 jej vyrábělo 132 podniků, dnes už jsou jen čtyři.

„My čtyři zbývající výrobci jsme založili sdružení, jehož cílem je ochrana marseilleského mýdla. Existuje spousta padělků a my chceme, aby lidé věděli, co je co,“ vysvětluje Daniel Boetto, ředitel jedné z marseilleských továren.

Na rozdíl třeba od šampaňského totiž neexistuje ochranná značka, a pod názvem marseilleské mýdlo se tak mohou prodávat i pestrobarevné varianty. Čtveřice výrobců ctících tradice proto usiluje o zisk certifikátu geografického určení.

Jak podotýká jedna ze zákaznic: „Jestli se vyrábí v Marseille nebo v Číně, to je zkrátka rozdíl.“ Už jen proto, že nezbytnou složkou výroby je voda ze Středozemního moře. Marseilleské mýdlo je zkrátka pokladem Francie, který už po staletí zbavuje domácnosti špíny a Francouzky prý i vrásek. Možná proto ho zbožňoval už sám Král slunce, Ludvík XIV.

Liza Stahlová mi klidně a pravidelně oddychuje v náručí. Její hlava spočívá na mé hrudi a jemně stoupá a zas klesá s mým dechem. Levou rukou si ji přivinu ještě víc. Naše těla jsou propletená v objetí, vtipkujeme a smějeme se. Venku je nádherný den a do jejího newyorského bytu ve východním Harlemu se vkrádají sluneční paprsky. Scéna jako z filmu. V jiném světě bychom byli bláznivě zamilovaní.

Liza však není moje přítelkyně – ve skutečnosti se známe teprve několik minut. Je to profesionální „tulička“ a za dva tisíce korun za hodinu se pomazlí s kýmkoliv, případně utěší kohokoliv, kdo si její služby objedná. „Myslím, že tulení je důležité a že ho v našem světě už dlouhou dobu podceňujeme,“ odtušila, když jsme leželi v objetí. „Podle mě jde o určitou formu terapie.“

Mazlicí impérium

Evan Carp na první pohled nevypadá jako byznysmen. Nenápadný zevnějšek však maskuje výkonného ředitele společnosti The Snuggle Buddies neboli „přátelé na tulení“. Jedná se o internetové mazlicí impérium s placenými profesionálními tuličkami, které pracují v třiceti státech USA, ve federálním distriktu Columbia, ve třech provinciích Kanady a v Londýně. Stejně jako mnoho jiných podnikatelů založil Carp svou firmu na základě vlastní zkušenosti. V životě mu zkrátka chybělo objetí a uvědomil si, že určitě není sám. „Řekl bych, že mám úplně stejnou mentalitu jako náš potenciální zákazník,“ dodává.

Společnost The Snuggle Buddies ofi ciálně funguje od roku 2013, a i když z Carpa milionáře zatím neudělala, její obraty jsou působivé: Měsíční tržby dosahují zhruba 200 tisíc korun, což odpovídá přibližně 2,5 milionu za rok. Polovina zisku jde na webhosting, reklamu na stránkách jako Facebook či Yahoo a na on-line inzerci. Další náklady už jsou takřka zanedbatelné. Carp totiž pracuje z domu a i webové stránky si dělal sám. Firma navíc nemá zaměstnance se stálým platem, ačkoliv se Evan momentálně poohlíží po asistentovi.

Nejlepší v oboru

Carp se s novými tuličkami osobně nestýká – najímá je výhradně na základě telefonické a mailové komunikace. Profil zaměstnankyně pak umístí na firemní web a vybaví ji patentovaným „manuálem k tulení“ spolu s publikací Cuddle Sutra neboli „sutra tulení“. Obvyklá sazba za služby činí v přepočtu dva tisíce korun na hodinu, v některých středozápadních státech jen patnáct set. Z výdělků si Carp nechává polovinu.

Když jsem mu řekl, že bych se chtěl setkat s nejlepší tuličkou v New Yorku, mazlicí magnát mi bez váhání nabídl jediné jméno. Liza Stahlová bydlí v jednom z těch jednotvárných bytových mrakodrapů ze 70. let – tedy z doby, kdy se budova považovala za krásnou, jen když vypadala jako věznice. Vnějšku pak odpovídá i interiér: Prázdné chodby se rýsují ve strohém osvětlení a páchnou po křečcích.

Liza mě uvítala u dveří svého bytu. Měla dlouhé tmavé vlasy a přívětivý úsměv. Zavedla mě k sobě do ložnice a řekla mi, ať si udělám pohodlí. Pak si podle firemních zásad vzala své dva tisíce – v hotovosti a pěkně předem – a nastavila hodiny. Když jsme později leželi v posteli, vyprávěla mi o svých předchozích klientech. Někdy se prý netulí vůbec: „Svůj čas můžete využít, jak chcete – dokud platíte a neděláte nic nevhodného, s čím by mohla mít tulička problém.“ A s úsměvem dodala: „Někteří klienti mě třeba vzali do restaurace na večeři.“

Marný boj s erekcí

S některými zákazníky to ovšem tak jednoduché není. Liza vzpomínala, že už jí prošel náručí i muž, kterému bylo přes sedmdesát, a mezi jejími klienty se objevili také mentálně postižení. V takových chvílích si připomíná, že je profesionálka a jednoduše si musí poradit: „I méně atraktivní lidé mají city a potřeby a touží po něžnosti – stejně jako všichni ostatní.“

Práce tuličky má samozřejmě i stinné stránky. „Občas má klient erekci… Prostě se s ní nedá bojovat. Ani taková situace ale nemusí znamenat konec schůzky,“ vysvětluje Liza. Před začátkem tulení totiž zákazník podepisuje smlouvu, v níž stojí, že „sexuální aktivita není povolena“. Za svou kariéru tak Stahlová ukončila předčasně schůzku kvůli neslušným návrhům jen jednou.

Liza nejdřív ležela na boku vedle mě s hlavou na mé hrudi, což je prý její velmi oblíbená pozice. Později jsme se otočili na bok oba a já jsem ji objímal zezadu – to se jí také líbí. Pasovali jsme do sebe dokonale, jako dva kousky puzzle, a její drobná postava mi pokaždé vklouzla do náručí zcela hladce. Než jsem se nadál, zazvonil budík a schůzka skončila.

Mazlení jako wellness

O svůj titul krále mazlení se nyní bude muset Evan Carp utkat s Adamem Lippinem, tulicím nadšencem a zakladatelem společnosti Atomic Wings. „Vždycky jsem se rád s lidmi objímal, je to intuitivní,“ řekl Lippin magazínu Mic. „Nevím, co jiného bychom měli na Zemi dělat než navazovat mezilidský kontakt.“

Lippin se teď – už jako zavedený podnikatel – zaměřil na tulicí byznys se svým novým projektem nazvaným Cuddlist. Tento magnát kuřecích křidélek dokonce v New Yorku organizuje tulicí večírky. Přiznal však, že si není jistý přesnou velikostí a rozsahem trhu, na který vstupuje. Mazlení pojímá jako součást wellness průmyslu, v němž se podle marketingových společností točí miliardy dolarů. Rovněž uvedl, že by se jeho webové stránky mohly zaměřit i na další široký trh, jemuž se dosud nikdo příliš nevěnoval – na pánské tuliče.

Nezapomínat na muže

„Poptávka po mužích ve skutečnosti neexistuje,“ kontruje Carp, jenž se už v minulosti pokoušel se svou společností vydat i tímto směrem. „Problém je, že spousta mužů, kteří mají zájem o naše služby, se rozhodně nechce tulit ke stejnému pohlaví,“ vysvětluje. Většinu zákazníků přitom tvoří právě muži. 

S tím ovšem Lippin kategoricky nesouhlasí. „Jednou z věcí, které zkusíme, je udržet vyvážený počet tuliček a tuličů. Myslím, že jde o velkou a nepokrytou část trhu. Mimo jiné budeme požadovat, aby byli naši zaměstnanci ochotni pracovat s oběma pohlavími,“ uvedl. Podle Lippina, který je sám homosexuál, se tím otevře velká příležitost pro muže preferující muže.

Přeceňovaná profese

Chtěl jsem vyzkoušet, jaká je mužská náruč, a tak mě Lippin nasměroval ke svému kamarádovi, vztahovému kouči Peterovi Kowalkemu. Dotyčný souhlasil, že jako mužský tulič představuje vzácný exemplář. „Ve Spojených státech není pro nesexuální doteky místo,“ říká. „Pokud jste gay, sklouznete hned k sexu… Pokud gay nejste, tulíte se ke své přítelkyni a hotovo. Dalších možností existuje jen málo.“ Pravidla a doporučení znějí téměř stejně jako u Lizy – sexuální doteky nejsou povoleny, Kowalke však dodává, že jinak mu nevadí nic.

Stejně jako se Stahlovou jsem s ním vyzkoušel několik poloh: na boku, kdy napřed objímal on mě a poté já jeho, a nakonec vleže, tak že jsem měl hlavu na jeho hrudi, což se mi podle něj líbilo nejvíc. Kowalke se se mnou také podělil o myšlenku, že na tulení nejsou potřeba profesionálové: „Můžete se mazlit s kterýmkoliv kamarádem nebo kamarádkou a pravděpodobně vám to bude i příjemnější. Myslím, že po intimitě touží každý, a podle mě jde právě o ni.“

Za peníze ne

Dá se tedy intimita koupit? Odpověď zní „ne“ – alespoň za mě. Během týdne tulení s profesionály obou pohlaví jsem zažil chvíle naprosté relaxace, a dokonce jsem se jednou nebo dvakrát i vzrušil. Ovšem intimita, jakou znám z kontaktu s dobrými přáteli a s lidmi, kteří pro mě znamenali ještě víc, se zkrátka nedostavila.

Příjemné účinky tulení se násobí, pokud se mazlíte s jedinci, kteří vás přitahují. Jako homosexuál musím konstatovat, že jsem si víc „užil“ s Peterem Kowalkem, což však zřejmě způsobila vzájemná sexuální energie. Liza byla velmi příjemná, ale naše hodinové ležení mě emočně naplnilo asi jako objímání se s hroudou hlíny. Navíc mi po schůzce řekla, že většina klientů přijde jen jednou a někteří prý později uvedli, že jim celý zážitek připadal frustrující.

Zajímavé je, že jiné formy platonického doteku – jako například objetí s vlastní babičkou – mohou mít srovnatelný účinek jako tulení s naprosto cizím člověkem. Každopádně intimita nakonec musí vycházet z důvěrně blízkého vtahu.

Alan Stern, hlavní vedoucí vědeckého týmu sondy informoval o deseti nejméně očekávaných objevech, které uskutečnila sonda New Horizons během průletu soustavou trpasličí planety Pluto v červenci 2015.

1) Prvním neočekávaným „objevem“ je podle astronoma fakt, že se přístrojům na palubě sondy nepodařilo objevit žádné další měsíce Pluta, kromě doposud pěti známých měsíců objevených především pomocí Hubbleova kosmického dalekohledu HST (s výjimkou Charona).

2) Druhou kosmickou zvláštností Pluta, která překvapila a dokonce potěšila Alana Sterna, je fakt, že Pluto má o 34 kilometry větší průměr než trpasličí planeta Eris, druhý známý uchazeč o post největšího tělesa v oblasti Kuiperova pásu.

3) Podle slov Alana Sterna vědecký tým neočekával, že spatří na tak malé, studené, a jak se předpokládalo dříve, „mrtvé“ trpasličí planetě jako Pluto, plnohodnotná pohoří o výšce tři až čtyři kilometry, které však nejsou složeny z kamene, ale z vodního ledu.

4) V okolí těchto hor se nacházející „písečné duny“ tvořené zmrzlými uhlovodíky rovněž překvapily vědce. Poskytly jim informace o tom, že atmosféra Pluta byla kdysi mnohem hustější a že se po jeho povrchu proháněly větry přenášející částice z místa na místo.

5) Když sonda proletěla kolem trpasličí planety a začala snímkovat jeho temnou polokouli, čekal na vědce pátý „div“ Pluta – modrá obloha a jasný mlžný opar obklopující siluetu planety, vyvolaný tenkou vrstvou uhlovodíků v atmosféře Pluta.

6) Potom, co vědci získali první vědecká data, uvědomili si, že Pluto není ve skutečnosti zvětšený Triton, s poměrně jednoduchou geologickou strukturou a složením, ale spíše „druhým Marsem“. Podle Alana Sterna vědci neočekávali, že povrch Pluta bude natolik rozmanitý.

7) Sedmým „divem Pluta“ se stalo to, že se sondě New Horizons nepodařilo zaznamenat stopy gejzírů a dalších forem nynější geologické aktivity. Na druhou stranu vědce překvapila planina Sputnik – hladká rovina o šířce tisíce kilometrů, na níž nejsou známky kráterů a která se vytvořila docela nedávno, přibližně před 100 milióny roků.

8) Tato planina je levou polovinou osmého překvapení – obrovské struktury, která obdržela označení „srdce Pluta“ a zatím neoficiální pojmenování Tombaugh Region.

9) Rovněž neočekávaný a zajímavý byl objev toho, že Charon je uspořádán mnohem složitěji, než obdobné měsíce Uranu a Neptunu, a také to, že na jeho povrchu se nacházejí gigantické trhliny hluboké několik kilometrů a dlouhé až stovky km.

10) A nakonec to byly řady dusíkových ledovců, pohybujících se z oblasti planiny Sputnik a zaplňující krátery obklopující její hranice.