Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Jak byste si představili muže, který dokázal za jediný den zlikvidovat pětadvacet protivníků? Jistě ne jako poklidného farmáře-záložáka odkudsi z  finsko-sovětského příhraničního zapadákova. Právě to ale charakterizuje nejlepšího odstřelovače všech dob, kterým je Simo Häyhä. Budoucí postrach sovětských vetřelců s těžce vyslovitelným příjmením se narodil 17. prosince 1905 do skromných poměrů, měl sedm sourozenců a již od dětství předváděl fenomenální lovecký um s  ruskými opakovačkami Mosin-Nagant 1891 a jejich nejrůznějšími verzemi. 

Kluk z vesnice

Kdyby nepřišel osudný 30. listopad 1939 a s ním sovětský vpád na území slabšího souseda, možná bychom na Simu dnes vzpomínali třeba v  souvislosti se střeleckými medailemi z olympijských her. Finsko ale potřebovalo na obranu před masou Rudoarmějců každého muže schopného nést zbraň, takže zmobilizovalo nejen klasickou armádu, ale i takzvanou Stráž (Suojeluskunnan), dobrovolné sdružení národní obrany.

Organizace s pevnou hierarchií připomínala svým posláním Národní gardu Spojených států amerických a její členové se považovali za pomocníky pravidelného vojska. Simo Häyhä prošel ve 20. letech jak Stráží, kam se přihlásil jako sedmnáctiletý mladík, tak klasickou povinnou vojenskou službou. Když k tomu připočteme dovednosti „kluka z vesnice“ i milovníka lovu v divočině, dostaneme kombinaci skvělých předpokladů pro službu na pozici samotářského zabijáka-odstřelovače. 

Obrana vlasti

V roce 1939 se Finové rozhodli rázně postavit Stalinově invazi a pomoci jim v tom měl i Simo Häyhä, tehdy zařazený ke 12. pěchotní divizi finské armády. Po celou dobu svého nasazení, tedy od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, působil v  mrazivé Karélii, v oblasti Kollaa. Od počátku sloužil jako odstřelovač, tedy ve funkci, která se ve finské armádě těšila velké vážnosti. Skromná povaha mu pomohla rychle přejít na válečný životní styl a rychle vyvinout účinnou taktiku boje i vlastního přežití.

Jeho bojové hlídky probíhaly vesměs podle následujícího scénáře: vstával ještě za tmy a urychleně vyrážel do terénu, obvykle se zásobou 50 až 60 nábojů do odstřelovačské pušky, nožem, několika granáty a případně samopalem Suomi KP/-31. Vybranou pozici zaujímal před svítáním a opouštěl až po západu slunce, což sice zvyšovalo jeho šance na přežití, avšak také nesmírně vyčerpávalo organismus.

Boje totiž probíhaly na dalekém severu, navíc během jedné z nejkrutějších zim celého 20. století. Häyhä později vzpomínal, že během nejmrazivějšího dne bojů klesla rtuť až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Aby měl celý den dostatek energie, cucal kostkový cukr a přežvykoval kousky chleba. Podchlazení předcházel tak, že si oblékal několik vrstev zimního oblečení. V akci velmi dbal na maskování obličeje, a proto nosil improvizovanou bílou kuklu.

Zrádná optika

Slavný snajpr měřil jen něco přes 160 cm a nepotřeboval si proto budovat zvlášť hluboké úkryty. Volbu místa řešil vesměs prozaicky: usadil se ve vhodné prohlubni a pak už jen trpělivě vyhlížel příchod nepřítele, který mu občas napochodoval doslova před mířidla.

Aby nepřátelům ještě více komplikoval identifikaci svého postavení, před výstřelem čekal na průjezd sovětského vozidla, které svým motorem přehlušilo ránu. Sovětské vojáky, důstojníky i rudé komisaře doslova kosil svou loveckou puškou ruského systému Mosin-Nagant, případně její armádní verzí M28/30 Pystykorva.

Nejvíce asi ale překvapí fakt, že přitom nepoužívat žádné optické puškohledy, ale pouze mechanická mířidla samotné zbraně. Häyhä to zdůvodňoval tím, že čočky přídavného zaměřovače mohly házet odlesky, a tím demaskovat jeho pozici. Pro zacílení skrze klasická mířidla navíc nemusel příliš zvedat hlavu a zbytečně tak riskovat. Ostatně, sám nepatřil ke střelcům na extrémní vzdálenosti – dle vlastních slov vedl palbu na cíle vzdálené do 450 metrů.

Elitní záškodník

Svéráz zimní války i samotného finského snajpra podtrhovala i další zvláštnost – v případě nutnosti odložil opakovačku a bleskově přijal roli jakéhosi elitního diverzanta. Nepřátele pak likvidoval pomocí samopalu Suomi KP/-31 či dokonce lehkého kulometu Lahti-Saloranta M/26. Způsobil tím vrásky na čele nejen potupenému sovětskému velení, ale také vojenským historikům, kteří se dosud přou o Häyhäo odstřelovačské skóre – vítězství získaná pomocí automatických zbraní sem totiž nespadají.

Třeba 21. prosince 1939 zastřelil 25 nepřátel a připsal si tak osobní rekord. Jindy dokázal během pouhých tří dnů poslat na onen svět celkem 51 rudoarmějců. Svými výkony i neokázalým chováním se postupně stal miláčkem finského tisku i celého národa, hltajícího i sebemenší optimistickou zprávu z bojiště. 

Nejlépe, jak jsem mohl

Přízeň válečné štěstěny je ale vrtkavá. Dne 6. března 1940 jeho stanoviště odhalil sovětský odstřelovač, a jelikož se tehdy na mezinárodní úmluvy a  konvence příliš nehledělo, vypálil na Häyhäu zakázaný tříštivý projektil. Zasáhl jej sice do obličeje a rozdrtil mu čelist, ale statečný Fin nezůstal pověsti tvrdého válečníka nic dlužen a svého přemožitele ještě vyřídil. Poté upadl do bezvědomí, ze kterého se probral až o sedm dní později.

TIP: Jak vytvořit lovce: Výcvik snajprů ve světových válkách

Následovala rekonvalescence a dlouhá série chirurgických zákroků. Simo Häyhä proti Sovětům bojoval od 30. listopadu 1939 do 6. března 1940, tedy prakticky po celou dobu trvání zimní války, která nakonec skončila Stalinovým vítězstvím. Během této doby dokázal zlikvidovat více než 700 nepřátel. Svoje neuvěřitelné výkony na sklonku života komentoval lakonicky, slovy: „Dělal jsem, co mi přikazovali; nejlépe, jak jsem mohl.“