Zázrak krásy, obdivované dítě i rozmazlovaná kráska. Těmito a mnoha dalšími přívlastky byla popisována novorozená arcivévodkyně a princezna Alžběta, které v císařské rodině neřekl nikdo jinak než Ella. Přestože před sebou měla pohádkový život, 29. ledna 1930 podlehla sotva osmatřicetiletá žena zápalu plic.

Již od svého narození požívalo děvčátko všechna privilegia, která si jen mohlo představit. Vždyť jejími prarodiči nebyl nikdo jiný než rakouský císařský pár! Dokonce i rezervovaná Sissi našla ve své malé jmenovkyni velké zalíbení. Aby také ne, jednalo se přece o prvního potomka jejího „jedináčka“ Marie Valerie.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Štěstí se zdálo úplné, když se Ella zamilovala do hraběte Jiřího Waldbursko-Zeilského, kterého si se souhlasem rodiny také vzala. Rodinná idylka ale trvala pouze osmnáct let. Poté milovanou císařskou vnučku vyrvala ze života smrt. Zoufalému Jiřímu se stala oporou Ellina mladší sestra Getruda, se kterou se v roce 1931 oženil.

28. ledna 1919 se splnil sen české veřejnosti i čerstvého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Československý zákon zamířil svůj prst do centra jihomoravské metropole a zřídil v Brně druhou českou univerzitu, která na počest svého významného stoupence dostala jméno Masarykova.

Budoucí hlava státu zdůrazňovala již od počátku svého působení ve vědeckém životě nutnost široké vědecké konkurence. Pražskému vzdělávacímu ústavu měl vzniknout přiměřený rival, která by podnítil odborné diskuze a posouval českou vědu kupředu.

Až do vzniku samostatného Československa ale zůstala otázka nové akademické půdy pouze v hávu teorie. Až rozpad habsburské monarchie přinesl zesílené požadavky na rozvoj vzdělání, vědy a kultury, které byly záhy vyslyšeny a již na konci ledna roku 1919 byly ustanoveny čtyři fakulty - filozofická, právnická, lékařská a přírodovědecká. Stačilo jen pár let a mladá univerzita se díky působení předních odborníků katapultovala mezi nejprestižnější vědecké instituce.

Protože princip automatické střelby za pomoci zpětného rázu chránil Maximův patent, musel se John Browning zaměřit na ovládání závěru pomocí odběru plynů z hlavňového vývrtu. Zvolený konstrukční postup ovšem způsobil, že v pozici těsně nad terénem musela obsluha vykopat pod zbraní menší brázdu, v níž se při střelbě pohybovala páka ovládající závěr.

Kulomet Colt-Browning vzor 1895 si tak vysloužil přezdívku „vyorávač brambor“. Prvotně použité náboje 7,62 Krag-Jörgensen brzy nahradilo střelivo .30-06 Springfield, ládované do pásů po 300 kusech. V době vstupu USA do války považovala armáda kulomety za zastaralé a ponechala si je pouze k výcviku, načež se vydala cestou nákupu britských a francouzských zbraní. Výjimku představovalo letectvo, jež jimi narychlo vyzbrojilo některé stíhací stroje. Naopak do Belgie i carského Ruska exportované kusy bojovaly po celou válku. Navíc je Rusové v ojedinělých případech vytáhli ze svých skladů ještě na podzim 1941. 

Americká společnost Orbital ATK úspěšně otestovala náporový hypersonický motor, jehož spalovací komoru vytiskli na 3D tiskárně. Takový motor by jednou mohl pohánět hyperzvukové letouny – scramjety, které snad dosáhnou rychlostí nad Mach 5, tedy více než pětinásobku rychlosti zvuku.

K tisku spalovací komory v Orbital ATK použili technologii zvanou „powder bed fusion“ (PBF), která spočívá v natavování vrstev kovového prachu laserem. 3D tištěnou spalovací komoru testovali 20 dní v podmínkách, které odpovídaly hypersonickému letu.

Zatím není jasné, jestli scramjety vůbec někdy odstartují. Technologie 3D tisku by ale každopádně mohla snížit náklady a zkrátit čas potřebný pro jejich výrobu.

Naši pavouci obvykle žijí životem osamělých lovců. Když se spolu dva pavouci setkají, tak to nemusí dopadnout úplně dobře. V peruánských pralesích ale žijí pavouci druhu Anelosimus eximius, kteří vyznávají společenský život.

Stavějí si několikametrová města z pavučin, v nichž může žít přes 50 tisíc pavouků. V těchto komunitách pavouci vzorně spolupracují na opravách sítí, lovení kořisti, a také společně jedí. Pavoučí společenstva jsou podle všeho perfektně zorganizovaná, a zároveň velmi rovnostářská. Nemají žádné královny a pavouci jsou si v nich víceméně rovni.

Pavoučí města obývají převážně samice. Samci pavouků tvoří jenom asi 5 až 20 procent obyvatel těchto ohromných pavučin.

Dvůr krále Václava II. proslul jako středoevropské kulturní centrum. Scházeli se na něm významní básníci z mnoha zemí, aby psali oslavné básně o králi i královně. Sám Václav byl autorem tří básní, které jsou dodnes zachovány v písňovém rukopisu Codex Manesse.

Ctnostné paní a rytířský panovník

V módě byla tehdy rytířská literatura, která popisovala dvorskou kulturu, v níž rytíři slouží vznešeným dámám, aby získali jejich lásku (ovšem čistě platonickou). Netřeba připomínat, že takový ideální vztah byl na hony vzdálen realitě, v níž byly svazky mezi urozenými čistě politickou záležitostí. V literatuře popisují básníci hlavní rytířské ctnosti – čest, štědrost, tělesnou zdatnost a statečnost. Stejně tak je líčen ideální panovník, který má pečovat o vdovy, sirotky a chudé, starat se o své rytíře a podporovat duchovenstvo.

Nejznámějšími minnesängry, jak se básníkům a pěvcům říkalo v německy mluvících oblastech, byli u pražského dvora Jindřich z Míšně zvaný Frauenlob a Ulrich von Etzenbach, autor slavného rytířského románu Alexandreida, který však sepsal ještě pro Přemysla Otakara II.

TIP: Pestré dny hradní osádky: Jak se žilo na středověkém hradě?

Pro Václava pak napsal román Wilhelm von Wenden, v němž můžeme rozeznat v postavě ideálního vládce právě Václava II. a po jeho boku královnu Gutu. Pěvci a básníci různých kvalit byli u dvora posledního velkého přemyslovského krále takřka nepřetržitě a při slavnostech typu korunovace dostali ještě více prostoru, aby bavili hosty. Patřili tedy k takzvaným zábavným služebníkům. 

Dlouho to vypadalo, že planeta s označením 2MASS J2126-8140 je zkrátka bezprizorním tulákem. Nikde v dosahu se totiž nenacházela její mateřská hvězda. Teprve až velkorysejší pohled nabídl nečekané odhalení – mateřskou hvězdou planety 2MASS J2126-8140 je bilion kilometrů vzdálený červený trpaslík s označením TYC 9486-927-1. Vzdálenost planety od mateřské hvězdy odpovídá 6 900 vzdáleností Země-Slunce, nebo chcete-li je 140× větší, než vzdálenost od Slunce k Plutu. Extrémní páreček se tak stal největší známou planetární soustavou ve vesmíru.

Podle Simona Murphyho z Australian National University je planeta plynným obrem přibližně 12 až 15× větším než je Jupiter a doba za kterou obkrouží svou mateřskou hvězdu, trvá zhruba milion pozemských let. Z povrchu planety se mateřská hvězda musí jevit jen jako tečka v nekonečném vesmíru.

Když před 34 lety dokázal Robert Pergl složit Rubikovu kostku za 17,02 sekundy, vysloužil si tím nejen prvenství mezi českými řešiteli tohoto populárního mechanického hlavolamu, jeho výkon se dostal i do celosvětových tabulek přeborníků ve skládání kostky. To dnešní šampion, čtrnáctiletý Lucas Etter, by za stejný čas složil kostku třikrát a ještě by mu půlvteřina zbyla.

Ani Lucas by ale neměl šanci v souboji proti stroji – robot sestrojený Jayem Flatlandem a Paulem Rosem dokáže Rubikovu kostku složit za 1.047 sekundy!

Dosavadní rekord Lucase Ettera z listopadu loňského roku

Ve středu hvězdotvorné oblasti 30 Doradus se nachází množství největších, nejžhavějších a nejhmotnějších známých hvězd. Dohromady se tyto hvězdy nazývají hvězdokupa R136 a na snímku pořízeného kamerou Wide Field Camera 3 z Hubblova kosmického dalekohledu jsou zachyceny ve viditelném spektru.

Plynová a prachová mračna v 30 Doradus, která jsou známá jako mlhovina Tarantule, opracovávají silné větry a ultrafialové záření z kupy těchto žhavých hvězd do podlouhlých útvarů. Mlhovina 30 Doradus se nachází v sousední galaxii známé jako Velké Magellanovo mračno vzdálené zhruba 170 tisíc světelných let od Země.