Únor je na zajímavé úkazy poměrně skoupý a platí to i pro většinu planet. Merkur se přesunul na ranní oblohu, kde se bude ukazovat především ve společnosti Venuše. Mars je pozorovatelný ve druhé polovině noci a nad ránem kulminuje. Jupiter se blíží do opozice se Sluncem a je tudíž na obloze téměř celou noc kromě večera. Podmínky k jeho pozorování jsou ideální a i malý dalekohled ukáže podrobnosti v jeho atmosféře. Saturn se svým široce rozevřeným prstencem bude k vidění rovněž na ranní obloze a kulminuje za svítání. Uran můžeme jako jedinou planetu vyhledat večer v souhvězdí Ryb. Neptun se blíží ke Slunci a v únoru tak bude nepozorovatelný.

Ozdobou únorové oblohy bude i nadále jasná kometa C/2013 US10 Catalina. Po celý leden byla dobře vidět i v malých triedrech a v únoru to bude podobné. V únoru se bude pohybovat nevýrazným souhvězdím Žirafy a dobře pozorovatelná bude již zvečera. 

Východy a západy Slunce

V první polovině února se Slunce nachází ve znamení Vodnáře

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety

Merkur - nepozorovatelný

Venuše - viditelná nad jihovýchodem

Mars - viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem

Jupiter - viditelný po celou noc kromě večera

Saturn - viditelný ráno nad jihovýchodem 

Uran - pozorovatelný večer nad západem

Neptun - nepozorovatelný

Úkazy na nebi

1. února – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze

3. a 4. února – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze

6. února – setkání Měsíce a Venuše na ranní obloze 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Evropští badatelé před pár lety podnikli výpravu do antarktických Suchých údolí McMurdo, která jsou považována za prostředí nejpodobnější povrchu Marsu. Nasbírali tam vzorky doopravdy drsných hub rodu Cryomyces, které rostou pod povrchem a ve štěrbinách antarktických skal.

Houby poslali na oběžnou dráhu, kde je v rámci experimentu EXPOSE-E umístili na vnější stranu modulu Columbus Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Pro houby tam vytvořili napodobeninu povrchu Marsu, kde houby strávily 18 měsíců.

Po uplynutí 18 měsíců se ukázalo, že sice jen necelých 10 procent vzorků hub bylo po vystavení podmínkám podobných Marsu schopno růst a tvořit kolonie, ale celých 60 procent buněk těchto hub zůstalo netknutých a jejich DNA rovněž vydržela. Výsledky experimentu potvrzují, že by na Marsu případně mohly fungovat organismy podobné pozemským.

Pokud bychom hledali kandidáta na titul „nejbizarnější mlhovina“, pak by struktura označovaná jako Červený čtverec byla rozhodně velkým favoritem. Její podivný tvar je podle vědců dán působením centrální žhavé hvězdy MWC 922. Ta pravděpodobně ve svém závěrečném vývojovém stupni vyvrhla kužely plynu, které se na snímku Keckova dalekohledu kříží téměř v pravých úhlech. Tyto kužely patrně vidíme ze stran, a proto se mlhovina jeví jako čtvercového tvaru. Jde tak s největší pravděpodobností o pouhý optický klam. Pokud bychom se na mlhovinu dokázali podívat z jiného úhlu, mohly by se podle vědců tyto kužely podobat obřím prstencům, jaké známe například v okolí supernovy 1987A.

Genoyornis newtoni byl obří nelétavý pták, který žil v Austrálii. Více než dvoumetrový a čtvrttunový genyornis, který byl blízkým příbuzným dnešních kachen, se živil jako mrchožrout a možná i dravec. Vymřel záhy poté, co do Austrálii dorazili první lidé.

Role člověka ve vymření velkých zvířat, k nimž došlo na sklonku poslední doby ledové, bývá neustále zpochybňována. Zvláště v Austrálii je obtížné doložit vliv člověka na místní zvířata, protože sem lidé dorazili velmi brzy, už před 50 tisíci lety.

Vědci proto pečlivě prozkoumali skořápky dvou a půl kilových vajec genyornise, které pocházejí z více než dvou tisíc lokalit po celé Austrálii.

Pomocí radiokarbonového datování zjistili, že žádné z objevených skořápek nejsou mladší než 45 tisíc let. Skořápky z více než 200 lokalit nesly stopy ožehnutí ohněm, které odpovídají vaření, a nikoliv přírodním požárům. Vše nasvědčuje tomu, že genyornisy, i další velká australská zvířata, opravdu vyhubili lidé.

Kariéra moravského šlechtice zažila strmý vzestup, který byl korunován ziskem knížecího titulu. K nejvyšším úřadům měl ale Václav Antonín Kounic ty nejlepší předpoklady. Když se 2. února 1711 narodil, dostal rodinným dědictvím do kolébky otevřené dveře k diplomatickým úkolům.

Syn moravského zemského hejtmana se vydal ve stopách svého otce i děda a odstartoval svou politickou dráhu studiem práv a historie, které korunoval na tehdejší dobu typickou, ne-li společensky nutnou kavalírskou cestou.

TIP: Diplomatická revoluce: Kníže Kounic a změna aliancí

Od dvorního rady a velvyslance v císařských službách pak vedla přímá linie k funkci státního kancléře, ve které věrně sloužil hned čtyřem mocnářům habsburského soustátí. Až na začátku vlády Františka II. se Kounicova cesta s dalším osudem monarchie, které zasvětil celý život, rozešla. Ne ale docela. Muž, který se stal v pozdějších letech jeho nástupcem v úřadu, pojal za manželku kancléřovu vnučku. Novým příbuzným nebyl nikdo jiný než slavný Klemens Václav Metternich.

Únava, vyčerpání, hlad a konec války v nedohlednu. Rok 1918 provázely nejen výstřely na frontě, ale také série stávek a protestů. Své „ne“ řekli Rakousku-Uhersku také námořníci na lodích kotvících v Boce Kotorské. Psalo se 1. února 1918 a vzpoura právě začala.

V černohorské Boce fungoval velký přístav válečného loďstva, který se stal hlavním dějištěm třídenní rebelie. Drama odstartovalo na pancéřovém křižníku Sankt Georg, kde se pohybovala posádka o 608 námořnících, z nichž 67 tvořili Češi.

Přísná pravidla v kontrastu se špatnými životními podmínkami podnítily akci, která odstartovala 1. února v 10 hodin dopoledne. Velitel křižníkové flotily Alexander Hansa byl uvězněn na palubě, odkud mohl jen trpně sledovat, jak se ke vzpouře přidávají další lodě. Tím to ale nekončilo. Plamen odboje vzplál i v loděnicích a na ponorkové a hydroplánové základně. Právě zde působil František Rasch, přerovský rodák, který se vyšvihl mezi nejvýraznější vzbouřence. Spolu s mluvčím povstalců Antonem Grabarem a dalšími dvěma rebely za svou angažovanost zaplatil o pár dní později životem. Jakmile bylo povstání pod kontrolou, byli muži popraveni zastřelením.

Nejstarší „lyže“, které se podařilo archeologům nalézt, se datují asi do roku 6000 př. n. l. a pocházejí z území dnešního severního Ruska. Ve spojení s lovem však tento vynález zažil největší rozkvět v dávné Skandinávii.

Vikingové se klaněli bohu lyžování a lovu Ullrovi a jeho manželce Skadi. Požehnání této dvojice bylo svého času životně důležité, protože zasněžený a špatně schůdný terén značně komplikoval lov zvěře, a tedy i obživu.

Zahnutá ohoblovaná prkna lze najít v mnoha severských ságách a příbězích, například o legendárním králi Olafu Trigvessonovi. Lov na lyžích později mírně změnil podobu a stal se především doménou armády, jež tak díky patřičnému výcviku dokázala v obtížném terénu snadno přelstít a porazit nepřítele.

První zdokumentované „biatlonové“ bojové jednotky nasadila norská strana v tzv. skanské válce (1674–1679) se Švédskem, kdy prý vojáci vybavení mušketami takto denně zdolávali téměř sto kilometrů. Lyže našly uplatnění také v následujícím století, během velké severní války, v níž se střetlo pro změnu Švédsko s Ruskem. Ani ve 20. století však vojska na užitečné náčiní nezanevřela. Například vysoce mobilní finské jednotky zatápěly na lyžích sovětské Rudé armádě během tzv. zimní války (1939–1940), ačkoliv to na vítězství nakonec nestačilo.

Z armády do klubu

První biatlonový závod se zřejmě odehrál již roku 1767 mezi hraničními strážemi Švédska a Norska. Vojáci si biatlonem nejen udržovali kondici, ale také se jím bavili – a jejich záliba posléze „nakazila“ i obyčejné lidi. V roce 1861 byly v Norsku založeny první kluby, Trysil Rifle a Ski Club.

Jako ukázková disciplína měl biatlon premiéru už na první zimní olympiádě ve francouzském Chamonix v roce 1924, načež se představil roku 1928 ve švýcarském Svatém Mořici, o osm let později v německém Garmisch-Partenkirchenu a po válce v roce 1948 opět ve Svatém Mořici.

Oficiální disciplínou, i když pouze pro muže, se stal v roce 1960 v americkém Squaw Valley. Dámy na lyžích a se zbraněmi vyjely na svůj první mezinárodní závod v roce 1981. O tři roky později se začala pro ženy psát i historie mistrovství světa, které se jinak koná už od roku 1958.

Hlad po obnovitelné energii stále roste a nové technologie pro získávávání sluneční, přílivové nebo větrné energie se objevují jedna za druhou. Vývojáři Sandia National Laboratories z Albuquerque nedávno zveřejnili koncept extrémních větrných farem na volném moři s novými větrnými turbínami.

Na těchto farmách by měly fungovat větrné turbíny SUMR (Segmented Ultralight Morphing Roror), které jsou navržené tak, aby ustály i hurikány. Jejich design inspirovaly palmy, které si dovedou poradit i s prudkými bouřemi. Rotory extrémních turbín se v prudkém větru složí a je klid.

V současné době mají největší větrné turbíny v USA výkon 8 megawattů a čepele jejich rotorů měří 80 metrů. Postavit větší turbíny bylo až doposud velmi komplikované. S novým designem od Sandie by se to ale mělo povést. Inženýři se těší na větrné turbíny o výkonu 50 megawattů a s rotory o délce přes 200 metrů.

První známky skutečnosti, že vesmír nemusí být tvořen jen tím, co mohou astronomové pozorovat – byť v nejrůznějších spektrálních oborech –, pocházejí z 30. let 20. století. Švýcarský astronom Fritz Zwicky (pracující převážně ve Spojených státech a narozený v Bulharsku české matce) studoval pohyby galaxií v kupě v souhvězdí Vlasů Bereniky (čítající více než tisíc členů) a porovnával je s předpovědí dynamiky vyplývající z pohybových zákonů. Využil při tom viriálový teorém, fyzikální poučku, jež platí pro stabilní systémy interagujících těles a dává do rovnováhy pohybovou a potenciální energii těchto objektů. 

Nepřehlédněte:

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (2.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (3.)

Pomocí zmíněné rovnováhy stanovil Zwicky celkovou hmotnost vzdálených galaxií v kupě. Stejnou fyzikální veličinu určil nezávisle na základě odhadu z jasnosti vzdálených galaxií, přičemž dospěl ke sporu: celková hmotnost kupy stanovená z pohybů jejích členů mu vyšla čtyřistakrát větší než hmotnost odhadnutá z celkové svítivosti galaxií. Zwicky jako první postuloval, že galaxie musí být plné gravitačně interagujícího materiálu, který nejsme schopni pozorovat, a nazval jej „temná hmota“. (V češtině se občas používá alternativní termín skrytá látka, který lépe vystihuje problém, s nímž astronomové zápasí. Uvedený pojem však není příliš rozšířen a my se přidržíme používanějšího označení.)

Temná hmota v trpaslících

Podivné pohyby galaxií i hvězd v jejich nitru představují dodnes hlavní pozorovací důkazy temné hmoty. K dalším patří rotační křivky spirálních galaxií. Z pohybů jednotlivých hvězd, případně mezihvězdných oblaků pozorovaných rádiově, měříme závislost průměrné rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Kdyby byly galaxie tvořeny pouze svítící hmotou, musela by rychlost rotace se vzdáleností od středu k okraji galaxie v souladu s pohybovými zákony klesat. To se však zjevně neděje – rotační křivky mají naopak tendenci ke konstantní rotační rychlosti bez ohledu na vzdálenost od středu, což by bylo možné, pokud by byla hustota gravitačně interagující látky větší, než odpovídá hustotě látky pozorovatelné. 

V některých galaxiích, zejména trpasličích, v nichž dožívají velmi staré hvězdy, dominuje podle měření rychlostí jednotlivých hvězd temná hmota. Příkladem je trpasličí sféroidální galaxie nesoucí označení Segue 1, jejíž rozměr nepřesahuje několik desítek parseků, přičemž obsahuje méně než sto hvězd starších dvanácti miliard let. Z jejich pohybů je zřejmé, že celková hmotnost zmíněného trpaslíka musí převyšovat půl milionu hmotností Slunce. Drtivá většina této hmotnosti je pak tvořena nepozorovatelnou temnou hmotou. 

Další pozorovací důkazy o existenci temné hmoty poskytují projekty sledující gravitační čočky. Ze systematických pozorování lze zpětně dopočítat prostorové zastoupení temné hmoty a porovnat jej s přítomnosti hmoty svítící (v různých oborech spektra). Z uvedených pozorování vyplývá, že temná hmota není zastoupena rovnoměrně, ale koncentruje se v oblastech svítící hmoty, což není nijak překvapivé vzhledem k faktu, že s baryonickou (normální) hmotou interaguje gravitačně. Nalezneme však oblasti, v nichž je přítomna téměř výhradně temná hmota, vytvářející dokonce prostorové struktury – shluky nebo podlouhlé filamenty. 

Mnoho chutí temné hmoty

Podstata temné hmoty není zřejmá a snahy o její přímé pozorování či zachycení zatím selhávají. Astrofyzikové v součinnosti s teoretickými fyziky mohou tedy spřádat o povaze temné hmoty různé teorie. 

Nikdo nepochybuje, že určitou část temné hmoty může tvořit baryonická látka, která neemituje žádné záření. Kandidáty v tomto ohledu představují například primordinální černé díry, tedy nesmírně kompaktní objekty s hmotností srovnatelnou s hmotností Měsíce nebo menší a s rozměry asi desetiny milimetru a méně, které se vytvořily z náhodných zhustků v raných a hustých fázích vývoje vesmíru. Takové objekty by bylo nesmírně obtížné detekovat, vykazovaly by zřejmě vysoké rychlosti a jen velmi malý účinný průřez interakce s baryonickou hmotou. Jinými slovy by taková černá díra prošla celou Zemí podobně jako neutrina bez nějakého podstatného efektu na planetu, snad s výjimkou rozezvučení určitého typu zemětřesných vln, které by nám poskytly jedinou možnost detekce tohoto průchodu. 

Podobně se objevily studie navrhující, že značná část „chybějící“ hmotnosti galaxií může být tvořena biliardami planet velikosti Země volně plujícími prostorem, v počtu až tisíc planet na každou hvězdu. Takové objekty by byly opět obtížně detekovatelné, přesto však nelze jejich existenci vyloučit. Nicméně těžko říct, zda by bylo možné vysvětlit bludnými planetami chybějící látku v trpasličích galaxiích. 

Teoretické studie vzniku chemických prvků (nukleogeneze) během Velkého třesku však poukazují na to, že převážnou část skryté látky nemůže tvořit baryonická hmota. Zdá se také, že temná hmota nejen nevyzařuje elektromagnetické záření, ale dokonce s ním vůbec neinteraguje. A podle dostupných pozorování není ani nositelem elektrického náboje. Teoretičtí fyzikové tedy navrhli, že nejdůležitější podstatu temné hmoty představuje hmota nebaryonická, tvořená exotickými elementárními částicemi: například velmi hmotnými neutriny nebo zcela novými, slabě interagujícími hmotnými částicemi (weakly interacting massive particle – WIMP). Jejich výskyt ve vesmíru přímo vyplývá z některých částicových teorií popisujících strukturu mikrosvěta. Jak název napovídá, tyto částice by byly imunní vůči elektromagnetické interakci a také vůči silné interakci, takže by zcela volně procházely baryonickou hmotou (například Zemí).

Matyášem Habsburským svolané uherské a rakouské stavy uzavřely konfederaci proti rušitelům míru, a to i proti císaři. Přidala se k nim Morava, zatímco stavy Čech, Slezska a Lužice zůstaly věrné Rudolfovu II. Konflikt ukončila roku 1608 takzvaná libeňská dohoda, podle které získal Matyáš vládu v Uhrách, Rakousech a na Moravě, a Rudolfovi zůstaly zbylé země. Nebylo to však zadarmo, Rudolf musel přislíbit náboženskou svobodu pro České království.

Leopold na scéně

Rudolfovo okolí ovládli oportunisté, kterým šlo jen o vlastní prospěch. Udržovali císaře v domnění, že je stále mocný a jeho boj bude korunován úspěchem. To bylo jediné, co chtěl Rudolf slyšet. Velký vliv měl na císaře především jeho bratranec, pasovský biskup Leopold. Rudolf si Leopolda oblíbil a šel ještě dál – začal uvažovat nad tím, že by se mohl stát jeho následníkem v Čechách i v Říši namísto nenáviděného Matyáše. 

Šance k Leopoldově prosazení se brzy naskytla. Nečekaná smrt bezdětného knížete Jana Viléma Jüllišského uvolnila trůn ve strategicky důležitém knížectví Jüllich-Cleve. Rudolf jmenoval Leopolda císařským správcem knížectví a povolil mu také verbování vojska, aby mohl Jüllich-Cleve vojensky obsadit. Leopold počítal s podporou katolického tábora, ale Španělsko a papež neměli zájem zapojit se do velkého konfliktu. Leopoldův vojenský sbor, naverbovaný původně pro válku o Jüllich, tedy zůstal v Pasově. Tohoto vojska se ale dalo využít i jinak, protože v sázce byla ještě česká koruna.

Tažení na Prahu

K čemu bude použit onen záhadný sbor čítající dva pěší a dva jízdní pluky, o celkovém počtu asi dvanáct tisíc mužů? Tuto otázku si kladl Matyáš i čeští stavové, kteří se právem cítili ohroženi. Požadovali jeho rozpuštění, ale Rudolf tvrdil, že nemá peníze, aby vojáky vyplatil, a bez dlužného žoldu k abdaňkování, tedy propuštění, dojít nemohlo. Ve skutečnosti je Rudolf a Leopold chtěli použít k ozbrojenému převratu. Pasovský sbor měl okupovat Prahu a dosadit do úřadů Rudolfovy věrné. Po převratu by nebyl problém dosadit na trůn jako následníka Leopolda.

Na konci prosince se dali pasovští do pohybu. Prostí soldáti byli nespokojení, protože velitelé jim zadržovali žold a pasovské biskupství bylo úplně vyjedené. Vojsko vstoupilo do Čech u Vyššího Brodu 30. ledna 1611. 

Do zbraně se hrnula především chudina, tovaryši a studenti, kterým se říkalo „čtveráci“, to podle toho, že se považovali za příslušníky čtvrtého stavu. Na obou stranách Vltavy se rozpoutaly orgie plenění. Pasovští si počínali neurvale a nerozlišovali mezi majetkem katolíků a protestantů. Vraždilo se i na Starém Městě, kde se nenávist chudiny obrátila proti mnichům. Když se o obsazení Malé Strany dozvěděl Rudolf II., propadl až hysterickému veselí. Už dlouho žil v obrovském napětí a nyní měl pocit, že akce uspěla. V tom ho udržoval i Leopold, který ve svých ambicích o úspěchu rovněž nepochyboval.

Konec nadějí

V severním předpolí Hradu se 17. února sešla pasovská vojska a oddíly stavovských žoldnéřů. Vojáci, kteří proti sobě ještě nedávno bojovali, nyní složili společnou přísahu císaři. Měla celou akci legalizovat a vzniklo tím spojené císařské vojsko, alespoň na oko. Ve skutečnosti zůstala mezi oběma stranami nepřekonatelná propast. Rudolfovo zklamání se dostavilo vzápětí. Přes přímý císařův rozkaz Pražané odmítli otevřít brány, ba dokonce zahnali císařské vyslance. Situace pasovských se stala neudržitelnou. Do Prahy spěchala zemská hotovost z okolí, směřovalo sem i moravské vojsko a z Vídně sám Matyáš. Bylo jasné, že je konec. 

První to pochopil vojenský velitel, plukovník Ramée. V noci 8. března tajně opustil své vojáky a se třemi stovkami jezdců zmizel. Nakonec z Prahy tajně odtáhl i zbytek pasovského vojska, ztratil se v noci 10. března. Jeho ústup byl sledován stavovskými oddíly, které ale nezaútočily. To spíše sedláci o své vůli způsobili ustupujícím značné ztráty. S vojskem zmizel i Leopold a Rudolf osaměl. Prohrál vše, i když si to zatím odmítal připustit.

Abdaňkování pasovských

Pasovští se stáhli a rozložili se okolo Budějovic a Krumlova. Drancovali, vyhrožovali vypuštěním třeboňským rybníků a čekali na výplatu dlužného žoldu. K tomu se ale nikdo neměl. Rudolf dával od všeho ruce pryč, tvrdil, že peníze nemá, přestože jich měl dost. Leopold se vrátil do Pasova, aniž by vojákům zaplatil, ovšem ten na to opravdu neměl. Jediný, kdo byl ochoten dluh uhradit, byl Matyáš, jemuž se ale také nedostávalo prostředků. Nakonec si musel vypůjčit od Petra Voka z Rožmberka a teprve potom bylo neblahé vojsko abdaňkováno, tedy rozpuštěno. 

Neúspěšný pokus o puč znamenal Rudolfův politický konec. Matyáš, který vstoupil do Prahy 24. března 1611, byl nadšeně vítán jako budoucí panovník. Abdikaci ovšem podepsal teprve 23. května 1611, v den Matyášovi korunovace. Zbytek života prožil zapomenutý na Pražském Hradě, kde také 20. ledna 1612 zemřel.