Říkalo se jí Maultasch (česky doslova pytlová huba). Prý proto, že měla velké otylé rty. I tak se vdala. A to hned dvakrát. Jenže se před druhou svatbou jaksi nestačila rozvést a několik let tak měla muže dva! Na středověk to byla silná káva. Tenhle skandál zasáhl i české země. Aby ne, vždyť jejím prvním manželem byl Jan Jindřich Lucemburský (1322–1375), nejmladší bratr našeho Otce vlasti.

Dětské námluvy

Jan se s Markétou poprvé setkal v roce 1327 v paláci tyrolských hrabat poblíž Merana (dnes sever Itálie), neměli si ale co říct. Doslova. Ona neuměla česky a Jan neznal němčinu. Přesto se vzali 16. září 1330. Výhodný obchod jejich rodičů byl uzavřen.

Už v roce 1335 ale zemřel Jindřich Korutanský, tyrolský hrabě a Markétin otec. Markéta převzala jeho povinnosti a Jan si spíš užíval mládí. Jezdil na hony, škádlil místní děvčata a na svoji ženu ani nepomyslel. Mladá hraběnka možná nebyla pěkná, rozhodně ale byla dost chytrá na to, aby si poradila s mužem, kterého nesnášela. Když Jan v listopadu 1341 vyjel na lov, vyhnala ze svého hradu české služebnictvo a zavřela brány. Marně se snažil dostat dovnitř. Nakonec se musel vrátit do Čech, kde se později stal moravským markrabětem.

Pořádný skandál

Žádná žena, jakkoliv odvážná, se nemohla sama postavit tak mocnému rodu, jako byli Lucemburkové. Jenže Markéta našla spojence v římském císaři Ludvíku Bavorovi, který jí nabídl za manžela svého syna, braniborského markraběte Ludvíka. Pár ale nezískal svolení církve a šlo tedy o první civilní sňatek v historii. Když se to dozvěděl papež, vyloučil oba manžele z církve! 

Markéta se samozřejmě chtěla s Janem rozvést. Manželství podle jejich zastánců neplatilo, protože nikdy nebylo konzumováno. Hraběnka tvrdila, že se Jan nevzmůže na potomka, čímž ho veřejně zostudila. Církev byla ale neoblomná a spory se vlekly několik let. Karel IV. dokonce vytáhl do Tyrol s vojskem. Jana s Markétou nakonec rozvedl až v roce 1359 papež Inocenc VI., který zrušil i jejich vyloučení z církve. 

Mezi studenty humanitních věd tvoří muži menšinu, přesto asi nikoho nenapadne zdůvodňovat zmíněný fakt tím, že vykazují horší schopnost porozumět psanému textu a že na humanitní vědy zkrátka „nemají buňky“. Přijde-li však řeč na technické obory, má řada lidí jasno – ženy se pro ně od přírody nehodí. Snad je to i tím, že už od školních lavic slýcháme slova jako „kluci to pochopí, holky se to naučí zpaměti“.

Nejnovější psychologické studie však ukazují, že za malou úspěšností žen v technických oborech není ani tak rozdílnost v myšlení, jako spíš přístup učitelů a rodiny. Dívky jsou vedeny k opatrnosti, bojí se riskovat a mají také větší strach ze selhání a neúspěchu. Pokud se ovšem změní jejich výchova, změní se i výkonnost – například v matematice.

Ve Spojených státech procházejí zájemci o studium na vysokých školách standardizovaným testem SAT. Za špičku se považují ti, kteří překonají hranici 700 bodů. Ještě v roce 1970 panoval v této skupině poměr mužů a žen 13 : 1, zatímco nyní jde o méně než 3 : 1. V roce 1960 získalo v USA doktorát z matematiky pouze 5 % žen, dnes už je jich 30 %.

TIP: Edisonové v sukních: Ženy které předběhly svou dobu

Snad nejlépe dokumentuje popsaný obrat loňské udílení Fieldsovy medaile – tzv. Nobelovy ceny pro matematiky: obdržela ji Íránka Maryam Mirzachaniová, která přednáší na Stanford University.

Únor je na zajímavé úkazy poměrně skoupý a platí to i pro většinu planet. Merkur se přesunul na ranní oblohu, kde se bude ukazovat především ve společnosti Venuše. Mars je pozorovatelný ve druhé polovině noci a nad ránem kulminuje. Jupiter se blíží do opozice se Sluncem a je tudíž na obloze téměř celou noc kromě večera. Podmínky k jeho pozorování jsou ideální a i malý dalekohled ukáže podrobnosti v jeho atmosféře. Saturn se svým široce rozevřeným prstencem bude k vidění rovněž na ranní obloze a kulminuje za svítání. Uran můžeme jako jedinou planetu vyhledat večer v souhvězdí Ryb. Neptun se blíží ke Slunci a v únoru tak bude nepozorovatelný.

Ozdobou únorové oblohy bude i nadále jasná kometa C/2013 US10 Catalina. Po celý leden byla dobře vidět i v malých triedrech a v únoru to bude podobné. V únoru se bude pohybovat nevýrazným souhvězdím Žirafy a dobře pozorovatelná bude již zvečera. 

Východy a západy Slunce

V první polovině února se Slunce nachází ve znamení Vodnáře

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety

Merkur - nepozorovatelný

Venuše - viditelná nad jihovýchodem

Mars - viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem

Jupiter - viditelný po celou noc kromě večera

Saturn - viditelný ráno nad jihovýchodem 

Uran - pozorovatelný večer nad západem

Neptun - nepozorovatelný

Úkazy na nebi

1. února – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze

3. a 4. února – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze

6. února – setkání Měsíce a Venuše na ranní obloze 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Evropští badatelé před pár lety podnikli výpravu do antarktických Suchých údolí McMurdo, která jsou považována za prostředí nejpodobnější povrchu Marsu. Nasbírali tam vzorky doopravdy drsných hub rodu Cryomyces, které rostou pod povrchem a ve štěrbinách antarktických skal.

Houby poslali na oběžnou dráhu, kde je v rámci experimentu EXPOSE-E umístili na vnější stranu modulu Columbus Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Pro houby tam vytvořili napodobeninu povrchu Marsu, kde houby strávily 18 měsíců.

Po uplynutí 18 měsíců se ukázalo, že sice jen necelých 10 procent vzorků hub bylo po vystavení podmínkám podobných Marsu schopno růst a tvořit kolonie, ale celých 60 procent buněk těchto hub zůstalo netknutých a jejich DNA rovněž vydržela. Výsledky experimentu potvrzují, že by na Marsu případně mohly fungovat organismy podobné pozemským.

Pokud bychom hledali kandidáta na titul „nejbizarnější mlhovina“, pak by struktura označovaná jako Červený čtverec byla rozhodně velkým favoritem. Její podivný tvar je podle vědců dán působením centrální žhavé hvězdy MWC 922. Ta pravděpodobně ve svém závěrečném vývojovém stupni vyvrhla kužely plynu, které se na snímku Keckova dalekohledu kříží téměř v pravých úhlech. Tyto kužely patrně vidíme ze stran, a proto se mlhovina jeví jako čtvercového tvaru. Jde tak s největší pravděpodobností o pouhý optický klam. Pokud bychom se na mlhovinu dokázali podívat z jiného úhlu, mohly by se podle vědců tyto kužely podobat obřím prstencům, jaké známe například v okolí supernovy 1987A.

Genoyornis newtoni byl obří nelétavý pták, který žil v Austrálii. Více než dvoumetrový a čtvrttunový genyornis, který byl blízkým příbuzným dnešních kachen, se živil jako mrchožrout a možná i dravec. Vymřel záhy poté, co do Austrálii dorazili první lidé.

Role člověka ve vymření velkých zvířat, k nimž došlo na sklonku poslední doby ledové, bývá neustále zpochybňována. Zvláště v Austrálii je obtížné doložit vliv člověka na místní zvířata, protože sem lidé dorazili velmi brzy, už před 50 tisíci lety.

Vědci proto pečlivě prozkoumali skořápky dvou a půl kilových vajec genyornise, které pocházejí z více než dvou tisíc lokalit po celé Austrálii.

Pomocí radiokarbonového datování zjistili, že žádné z objevených skořápek nejsou mladší než 45 tisíc let. Skořápky z více než 200 lokalit nesly stopy ožehnutí ohněm, které odpovídají vaření, a nikoliv přírodním požárům. Vše nasvědčuje tomu, že genyornisy, i další velká australská zvířata, opravdu vyhubili lidé.

Kariéra moravského šlechtice zažila strmý vzestup, který byl korunován ziskem knížecího titulu. K nejvyšším úřadům měl ale Václav Antonín Kounic ty nejlepší předpoklady. Když se 2. února 1711 narodil, dostal rodinným dědictvím do kolébky otevřené dveře k diplomatickým úkolům.

Syn moravského zemského hejtmana se vydal ve stopách svého otce i děda a odstartoval svou politickou dráhu studiem práv a historie, které korunoval na tehdejší dobu typickou, ne-li společensky nutnou kavalírskou cestou.

TIP: Diplomatická revoluce: Kníže Kounic a změna aliancí

Od dvorního rady a velvyslance v císařských službách pak vedla přímá linie k funkci státního kancléře, ve které věrně sloužil hned čtyřem mocnářům habsburského soustátí. Až na začátku vlády Františka II. se Kounicova cesta s dalším osudem monarchie, které zasvětil celý život, rozešla. Ne ale docela. Muž, který se stal v pozdějších letech jeho nástupcem v úřadu, pojal za manželku kancléřovu vnučku. Novým příbuzným nebyl nikdo jiný než slavný Klemens Václav Metternich.

Únava, vyčerpání, hlad a konec války v nedohlednu. Rok 1918 provázely nejen výstřely na frontě, ale také série stávek a protestů. Své „ne“ řekli Rakousku-Uhersku také námořníci na lodích kotvících v Boce Kotorské. Psalo se 1. února 1918 a vzpoura právě začala.

V černohorské Boce fungoval velký přístav válečného loďstva, který se stal hlavním dějištěm třídenní rebelie. Drama odstartovalo na pancéřovém křižníku Sankt Georg, kde se pohybovala posádka o 608 námořnících, z nichž 67 tvořili Češi.

Přísná pravidla v kontrastu se špatnými životními podmínkami podnítily akci, která odstartovala 1. února v 10 hodin dopoledne. Velitel křižníkové flotily Alexander Hansa byl uvězněn na palubě, odkud mohl jen trpně sledovat, jak se ke vzpouře přidávají další lodě. Tím to ale nekončilo. Plamen odboje vzplál i v loděnicích a na ponorkové a hydroplánové základně. Právě zde působil František Rasch, přerovský rodák, který se vyšvihl mezi nejvýraznější vzbouřence. Spolu s mluvčím povstalců Antonem Grabarem a dalšími dvěma rebely za svou angažovanost zaplatil o pár dní později životem. Jakmile bylo povstání pod kontrolou, byli muži popraveni zastřelením.

Nejstarší „lyže“, které se podařilo archeologům nalézt, se datují asi do roku 6000 př. n. l. a pocházejí z území dnešního severního Ruska. Ve spojení s lovem však tento vynález zažil největší rozkvět v dávné Skandinávii.

Vikingové se klaněli bohu lyžování a lovu Ullrovi a jeho manželce Skadi. Požehnání této dvojice bylo svého času životně důležité, protože zasněžený a špatně schůdný terén značně komplikoval lov zvěře, a tedy i obživu.

Zahnutá ohoblovaná prkna lze najít v mnoha severských ságách a příbězích, například o legendárním králi Olafu Trigvessonovi. Lov na lyžích později mírně změnil podobu a stal se především doménou armády, jež tak díky patřičnému výcviku dokázala v obtížném terénu snadno přelstít a porazit nepřítele.

První zdokumentované „biatlonové“ bojové jednotky nasadila norská strana v tzv. skanské válce (1674–1679) se Švédskem, kdy prý vojáci vybavení mušketami takto denně zdolávali téměř sto kilometrů. Lyže našly uplatnění také v následujícím století, během velké severní války, v níž se střetlo pro změnu Švédsko s Ruskem. Ani ve 20. století však vojska na užitečné náčiní nezanevřela. Například vysoce mobilní finské jednotky zatápěly na lyžích sovětské Rudé armádě během tzv. zimní války (1939–1940), ačkoliv to na vítězství nakonec nestačilo.

Z armády do klubu

První biatlonový závod se zřejmě odehrál již roku 1767 mezi hraničními strážemi Švédska a Norska. Vojáci si biatlonem nejen udržovali kondici, ale také se jím bavili – a jejich záliba posléze „nakazila“ i obyčejné lidi. V roce 1861 byly v Norsku založeny první kluby, Trysil Rifle a Ski Club.

Jako ukázková disciplína měl biatlon premiéru už na první zimní olympiádě ve francouzském Chamonix v roce 1924, načež se představil roku 1928 ve švýcarském Svatém Mořici, o osm let později v německém Garmisch-Partenkirchenu a po válce v roce 1948 opět ve Svatém Mořici.

Oficiální disciplínou, i když pouze pro muže, se stal v roce 1960 v americkém Squaw Valley. Dámy na lyžích a se zbraněmi vyjely na svůj první mezinárodní závod v roce 1981. O tři roky později se začala pro ženy psát i historie mistrovství světa, které se jinak koná už od roku 1958.

Hlad po obnovitelné energii stále roste a nové technologie pro získávávání sluneční, přílivové nebo větrné energie se objevují jedna za druhou. Vývojáři Sandia National Laboratories z Albuquerque nedávno zveřejnili koncept extrémních větrných farem na volném moři s novými větrnými turbínami.

Na těchto farmách by měly fungovat větrné turbíny SUMR (Segmented Ultralight Morphing Roror), které jsou navržené tak, aby ustály i hurikány. Jejich design inspirovaly palmy, které si dovedou poradit i s prudkými bouřemi. Rotory extrémních turbín se v prudkém větru složí a je klid.

V současné době mají největší větrné turbíny v USA výkon 8 megawattů a čepele jejich rotorů měří 80 metrů. Postavit větší turbíny bylo až doposud velmi komplikované. S novým designem od Sandie by se to ale mělo povést. Inženýři se těší na větrné turbíny o výkonu 50 megawattů a s rotory o délce přes 200 metrů.