Pomineme-li dnes již historiky obecně přijímané vikingské návštěvy v předkolumbovské éře, vůbec první možnosti trvalého osídlení území dnešních USA se naskytly koncem 15. století portugalským průzkumníkům, kteří zmapovali východní pobřeží od budoucího New Yorku až po Floridu. Své objevy však drželi v tajnosti, nepokoušeli se v zemi ani usadit, a to z prostého důvodu: Oblast měla totiž podle Tordesillaské smlouvy o rozdělení Nového světa z roku 1494 připadnout Španělsku. O detailních znalostech Portugalců ovšem není pochyb – dochovaly se nám prostřednictvím mapy světa zvané Cantino planisphere.

Evropské dělení

Kolonizace Severní Ameriky probíhala později pod taktovkou několika zemí: Španělsko postupně získalo Floridu a teritoria západně od Mississippi; Nizozemsko si přisvojilo části východního pobřeží; Francie rozšířila své zahraniční državy o povodí Mississippi a oblasti sousedící s budoucí Kanadou; a Švédsko získalo území tzv. Nového Švédska na dolním toku řeky Delaware.

Zásadní úlohu však při obsazování Nového světa sehrála Anglie, která se zmocnila pobřeží Atlantiku a později ovládla i část původně nizozemských a francouzských osad. Čtvrtého července 1776 pak právě 13 anglických kolonií – Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pensylvánie, Delaware, Virginie, Maryland, Severní a Jižní Karolína a Georgie – vyhlásilo nezávislost a stanulo u zrodu USA.

Nemoci, hladomory a boje

Začátky kolonizace probíhající od 16. století se ovšem rozhodně neodvíjely hladce a první osady zanikaly téměř ihned poté, co byly založeny. Mnozí jejich obyvatelé totiž podléhali nejrůznějším nemocem a umírali v důsledku hladomorů i v bojích s domorodci či s dalšími Evropany.

Zřejmě nejpozoruhodnějším příkladem se v tomto ohledu stala anglická „ztracená kolonie Roanoke“ existující v letech 1587–1590 v dnešní Severní Karolíně. Právě tam se mělo narodit vůbec první anglické dítě na území Ameriky. Dívenka se jmenovala Virginia Dareová a její další osud bohužel neznáme – zmizela spolu s desítkami původních osadníků prakticky beze stopy. Objevilo se přitom hned několik teorií: Všichni mohli padnout v boji s indiány, jimž předtím vypálili jednu z osad, možná však s domorodci postupně asimilovali či prostě zemřeli na jiném místě v důsledku hladomoru či nemocí.

Za svobodou vyznání

Evropští osadníci přicházeli z různých společenských i náboženských kruhů a rekrutovali se převážně z řad dobrodruhů, řemeslníků, vojáků a zemědělců. Mimo vyhlídku na lepší život a levnou půdu představovala silnou motivaci ke stěhování za oceán také svoboda náboženského vyznání.

Evropská reformace v 16. století nevratně rozbila jednotu západního křesťanství a podnítila vznik řady sekt, často ovšem krvavě potlačovaných. Do konce 16. století například řada Angličanů přešla k protestantství a jednu z prvních odnoží zmíněného vyznání představovali puritáni, kteří se snažili „očistit“ (z anglického „pure“) víru od veškerých katolických obřadů, jež nevycházely z Bible. Jejich myšlenky však nenašly pochopení především za vlády Karla I. Stuarta, jenž puritány tvrdě pronásledoval. Jen mezi lety 1629 a 1642 tak na dvacet tisíc z nich odplulo do Nové Anglie. 

Pensylvánie založená roku 1682 se zase stala útočištěm kvakerů (z anglického „quakers“), kteří se stavěli proti dogmatickým výkladům Bible a věřili, že Bůh působí v člověku skrz vnitřní osvícení. V souladu s kvakerstvím byli proto v zemi vítáni i vyznavači jiné víry, například baptisté a němečtí a švýcarští protestanti. Do Nového světa však proudili rovněž katolíci a z velké části se usazovali v Marylandu založeném roku 1632 a pojmenovaném po manželce tehdejšího krále Karla I. Henriettě Marii.

Kolonizátoři nakonec vytvořili pestrou směsici vyznání, v níž figurovali protestanti, katolíci, skotští presbyteriáni, francouzští hugenoti a švédští luteráni, stejně jako kvakeři, židé či amišové – odnož novokřtěnců.

Zákon jménem peníze

Kolonizátoři pocházeli z evropských mocností, jež disponovaly vysoce rozvinutou armádou, námořnictvem i dobře fungujícím obchodem. Osadníci ze Španělska a Portugalska měli navíc bohaté zkušenosti s dobýváním, které získali během tzv. reconquisty, tedy vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova. Osídlování Nového světa jim usnadňovaly i technické novinky používané při stavbě lodí a námořní navigaci.

Rovněž Británie, Francie a Nizozemsko se pyšnily silnou zaoceánskou flotilou, neměly však takovou praxi v kolonizaci cizích území. Britské državy ovšem vznikaly spíš na obchodním základě a vládní podporu tolik nepotřebovaly. Britové je budovali od roku 1660 v souladu se zásadami merkantilismu. Vláda a obchodníci v Anglii se stávali partnery kolonií s cílem zvýšit svoji politickou moc a rozšířit své jmění, přičemž byl zcela vyloučen majetkový podíl či vliv ostatních impérií, a dokonce i obchodníků sídlících v samotných koloniích.

Vláda v Londýně uplatňovala řadu nařízení a bariér s cílem minimalizovat dovoz do Nového světa a naopak maximalizovat tamní vývoz. V praxi to znamenalo, že do ostrovní metropole proudily zpoza oceánu zásoby zlata a stříbra, z nichž si stát bral část na poplatcích a daních a zbytek putoval do kapes britských obchodníků. Většina vládních příjmů se následně přelévala do budování námořnictva, které sloužilo hlavně k ochraně stávajících kolonií v Americe i v dalších zemích.

Ve znamení otroctví

Kolonizaci si nerozlučně spojujeme s otroctvím, jež ovšem za oceánem existovalo již před příchodem Evropanů. Indiáni si často podmaňovali členy jiných kmenů a využívali je jako otroky, kteří se v krajních případech stávali lidskými oběťmi. Evropští novousedlíci se zpočátku snažili původní obyvatele zotročit, domorodci ovšem rychle vymírali v důsledku zavlečených chorob i špatného zacházení, tudíž je brzy nahradili Afričané. Levnou pracovní sílu z černého kontinentu měnili kolonizátoři zejména za střelný prach, zbraně, rum a další výrobky.

Většina afrických otroků nicméně putovala do oblastí cukrových plantáží v Karibiku a do Brazílie. Na území dnešních USA se jich tak dostalo „pouze“ asi 600 tisíc z celkových dvanácti milionů. Pokud zvládli nesmírně strastiplnou plavbu, mohli v Novém světě očekávat trochu lepší stravu a zdravotní péči – přesto se tam okolo roku 1860 dožíval padesáti let jen každý desátý otrok. V té době se počet Afroameričanů na území dnešních Spojených států pohyboval kolem čtyř milionů.

Kolem Jupitera obíhá 67 známých měsíců a zřejmě stovky těles, jež prozatím unikají naší pozornosti. Čtyři největší měsíce – Io, Europa, Ganymed a Kallisto – známe již od počátku 17. století, kdy si jich svým novým dalekohledem povšiml Galileo Galilei. Po něm se jim dodnes říká galileovské měsíce. Šlo o první známá tělesa, která neobíhala ani Zemi ani Slunce, a představovala tak objekt zásadních pochybností pro tehdy platný geocentrický model vesmíru. 

Nepřehlédněte: 

• Král všech planet, Jupiter: Plynný obr s kamenným jádrem
• Král všech planet, Jupiter: Bouře, které svými rozměry předčí celou Zemi

Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě, velikostí přesahuje i planetu Merkur. Zmíněné čtyři měsíce dobře zachytíte již v malých dalekohledech. Náhoda tomu chtěla, že jejich oběžná rovina přibližně prochází Zemí, a díváme se tak na ně „z boku“. Můžeme tedy sledovat divadlo satelitů přecházejících přes disk planety. Úkazy Jupiterových měsíců, které nejsou při pozorování ze Země zcela pravidelné, byly pro Ole Rømera v 17. století vodítkem k hypotéze o konečné rychlosti šíření světla a k jejímu změření. 

Osm měsíců z celé komplikované „jupiterovské“ soustavy lze považovat za regulární, neboť obíhají planetu ve směru její rotace po téměř kruhových drahách s malým sklonem k rovníku. Kromě již zmíněných galileovských jde o měsíce Metis, Adrastea, Amalthea a Thebe. Ostatní jsou neregulární: mnohdy se jedná o nepravidelné kusy skály na vysoce eliptických nebo neuzavřených drahách s velkým sklonem k rovníku planety, přičemž často obíhají proti směru rotace planety. Obecně se soudí, že většina z nich má původ v planetkách zachycených gravitačním polem Jupitera. 

Kosmické sondy objevily slabý prachový prstenec, podobný prstenci Saturnu, ale mnohem méně výrazný. Pravděpodobně jej udržují prachové částice vyražené z některých měsíců. 

Velké stěhování

Vysvětlit současnou strukturu Sluneční soustavy není jednoduché. Podle uznávaných hypotéz sehrál důležitou roli v její dnešní podobě právě Jupiter, který se zformoval ze sluneční mlhoviny blíže Slunci, než se nachází dnes. O něco dále vznikl Saturn, pak Neptun a z velkých planet nakonec Uran. Velmi krátce po vzniku systému se Jupiter a Saturn dostaly do orbitální rezonance a „vystřelily“ Neptun za dráhu Uranu. Společné působení Jupitera a Neptunu pak odsunulo dále do hlubin soustavy tělesa druhého pásu asteroidů. 

Jupiter svým gravitačním polem i dnes zásadně ovlivňuje trajektorie meziplanetárních těles, například komet. Hraje však nejasnou roli při odklánění těchto těles z centrální části Sluneční soustavy. Astronomové se dlouho domnívali, že jeho gravitační působení udržuje množství tělísek pronikajících do centrální části systému a potenciálně hrozících srážkou se Zemí na malé úrovni, a že tedy funguje jako jakýsi asteroidální a kometární deštník. Moderní výzkumy naznačují, že situace nebude tak jednoznačná. Za relativní stabilitu Sluneční soustavy zřejmě vděčíme existenci dvojice Jupiter–Saturn dostatečně daleko od sebe, jež se vzájemně „drží na uzdě“ v orbitální rezonanci. 

Lidský pot obsahuje spoustu zajímavých informací o těle. Získat tyhle informace ale není úplně snadné. Inženýři Kalifornské univerzity v Berkeley vytvořili ohebný senzor ve tvaru náramku, případně čelenky, který měří obsah látek v potu v reálném čase.

Nový senzor potu je možné bez potíží nosit během cvičení nebo jiných aktivit. Náramek nebo čelenka obsahují senzory pro měření glukózy a laktátu, také pro měření iontů sodíku a draslíku, a ještě pro měření teploty kůže. Kromě senzorů je součástí zařízení mikroprocesor a další elektronické prvky, které slouží k analyzování a přenosu dat do chytrého telefonu.

Až doposud bylo obvykle nutné kvůli sledování vlivu cvičení na lidskou fyziologii odebírat vzorky krve. Nový senzor potu představuje neinvazivní technologii, která dokáže získat zajímavé informace bez jehly. Senzory potu teď čeká řada zajímavých uplatnění. 

Sluneční skvrny představují oblasti velmi silného magnetického pole pozorované ve fotosféře naší hvězdy. Vnímáme je jako tmavé, neboť jsou chladnější než okolí, s teplotou v temném jádře – tzv. umbře – kolem 4 500 °C. Magnetické pole totiž omezuje „dodávky“ tepla z horkého nitra. 

Vyvinuté skvrny mají dvě dobře patrné části – umbru a penumbru – a geometricky vytvářejí skutečnou prohlubeň, sníženou ve středu pánve asi o 1 000 km pod úroveň okolní klidné fotosféry. Skvrny dosahují různých velikostí: nejmenší – zvané póry – měří pouhých 1 000 km. Pro definování jejich plochy však fyzikové spíše než jednotky SI používají jednotku miliontiny sluneční polokoule (msh), přičemž platí, že 1 msh = 3 044 000 km². A tak zatímco nejmenší póry mívají kolem 0,2 msh, běžné skvrny zaujímají 300–500 msh. Největší zaznamenaná skvrna v historii se objevila v roce 1947 a přesahovala 6 000 msh. Ze seriózních vědeckých studií přitom vyplývá, že naprostým limitem by mohl být i desetinásobek. Pro srovnání: skvrna o velikosti Země by na Slunci zabrala 42 msh a v případě ekvivalentu Jupitera by se jednalo o 5 044 msh.

Duke Cunningham se stal jedním ze dvou es amerického námořnictva ve vietnamské válce. Proslul také jako instruktor ve škole Top Gun i republikánský kongresman. Narodil se v Los Angeles v rodině řidiče kamionu. Absolvoval University of Missouri, kde studoval učitelství tělesné výchovy.  

Krátce působil jako trenér plavání, dva z jeho svěřenců získali v roce 1968 olympijské medaile. O rok dříve Cunningham vstoupil do US Navy, kde absolvoval pilotní výcvik. Za války ve Vietnamu Cunningham působil s F-4 Phantom z letadlové lodi USS Constellation. Se zbraňovým operátorem poručíkem Williamem Driscollem se stali jedinými esy námořnictva v konfliktu. Jejich hvězdný den přišel 10. května 1972. V nejslavnější letecké bitvě války se phantomy po bombardování železničního uzlu utkaly se skupinou migů, která byla vyslána proti bombardérům B-52.

Cunninghamův phantom poškodila raketa SAM, přesto posádka dokázala střelami AIM-9 Sidewinder sestřelit tři MiG-17. Po boji museli oba letci stroj s nefunkční hydraulikou opustit nad Tonkinským zálivem a zachránil je až vrtulník. Celkem si se svým zbraňovým operátorem Dricsollem připsal na konto pět sestřelů. V letech 1990–2005 se třikrát stal členem dolní komory Kongresu. Jeho politická kariéra skončila rezignací kvůli korupci a daňovým podvodům. Byl odsouzen k osmi letům vězení a pokutě 1,8 milionu dolarů.

Skupina odborníků varovala Světovou zdravotnickou organizaci WHO, že komáry přenášený virus zika, který původně pochází z Afriky a teď děsí americké kontinenty, skrývá velice slušný potenciál rozšířit se mezi ohromný počet lidí na mnoha místech planety.

Podle vědců bychom se měli poučit ze stále ještě doznívající epidemie eboly v západní Africe, která byla zatím nejhorší ze všech a tak trochu nás nachytala na švestkách. Zika sice není ebola, ale i tak dokáže děsit svými útoky na nenarozené děti těhotných žen. V Brazílii se v posledních měsících rodí o 2500 procent víc dětí s mikrocefalií, těžkou poruchou růstu mozku a hlavy, kterou má se vší pravděpodobností na svědomí právě virus zika.

Podle toho, co zatím víme, přenášejí ziku komáři rodu Aedes, kteří rovněž rozšiřují horečku dengue, žlutou zimnici a další onemocnění. Zika se díky nim velice rozšíří a podle odhadů letos v severní, střední a jižní Americe infikuje až 4 miliony lidí. Světová zdravotnická organizace svolala na pondělí pohotovostní Zika tým, který se bude radit na dalším postupu.

Vývojáři Google Deep Mind postavili první počítač, který porazil lidské šampiony ve stolní hře go. Proč online gigant investoval miliony dolarů a práci špičkových odborníků na umělou inteligenci do vytvoření počítače pro stolní hru?

Go, to není jenom stolní hra. Je to symbol. Jde o zábavu starou více než 2 tisíce let. V dnešní době hraje go po celém světě asi tak 60 milionů lidí, včetně tisícovek profesionálů.

Pro vědce vyvíjející umělé inteligence se hra go v posledních desetiletích stala jednou z největších výzev. Nejlepší šachisté podlehli strojům už v devadesátých letech, ale hra go vzdorovala. Když tým Google Deep Mind postavil umělého superhráče go, tak tuhle výzvu zvládli. Je to opravdu historická událost.

S koncem roku 2015 zaznamenala česká archeologie další významný nález. Pozornosti skupiny hledačů, spolupracující s několika východočeskými muzei, neušla neobvyklá koncentrace mincí v ornici. Při následném průzkumu terénu, vedeném pod patronátem Muzea východních Čech v Hradci Králové, se podařilo zachránit na 103 mincí, pocházejících z období těsně před začátkem našeho letopočtu.

Převážně stříbrné denáry datují odborníci do doby římské republiky a raného císařství, která byla spojena s vládou mocných mužů Julia Caesara a císaře Augusta. Vědci předpokládají, že ačkoliv se mince u Germánů těšily velké oblibě a mohly být v oběhu delší dobu, byly pravděpodobně uloženy do země na přelomu starého a nového letopočtu. Pro germánské obyvatelstvo představoval soubor mincí, jehož hodnota se odhaduje na přibližný roční žold římského legionáře, nemalý zdroj stříbra. O slušné životní úrovni na sídlišti svědčí také další nálezy, které byly na místě objeveny, zejména bronzové spony a části bronzových nádob. Část objevů lze navíc připsat Keltům, kteří v oblasti sídlili o dvě století dříve.

S pokladem mimořádné hodnoty se bude moci seznámit také široká veřejnost. Po dokončení konzervátorských prací a odborném posouzení bude toto cenné historické svědectví zpřístupněno v rámci výstavy.

Hlavní postní období, takzvaný velký půst byl 40 dní před Velikonocemi. Dále se držel po všechny středy a pátky, v předvečer velkých svátků a o takzvaných suchých dnech, což byly středa, pátek a sobota po třetí neděli adventní, první neděli postní, Letnicích a o zářijovém svátku Povýšení Svatého kříže. 

Půst a odříkání

Půst znamenal v první řadě zákaz požívání masa, takže jídelníčku chudých se příliš nedotkl. Příkaz odříkání si navíc každý mohl vyložit po svém. Jako extrémní příklad uveďme jistého akvilejského patriarchu, jenž pojal postní dobu skutečně originálně – na jejím začátku si nechal servírovat čtyřicet různých chodů a každý den až do Velikonoc vždy jeden ubral.

Typický postní pokrm tvořily ryby. Přestože byly určeny pro dobu odříkání, jednalo se ve skutečnosti o poměrně drahou záležitost, která se až s pokrokem konzervačních technik změnila v běžnější potravinu. I zde platilo, že na bohatých stolech se dostávaly čerstvé, zatímco prostí lidé se museli spokojit s rybami solenými či nakládanými. Dalšími živočichy, povolenými v době půstu, byli raci, žáby a hlemýždi. Zajímavé je, že k rybám se počítal také bobr, žijící u vodních toků. Do zažívacího traktu středověkých lidí nejčastěji putovaly jeho zadní nohy a ocas.

Jak připravit bobra?

Jeden z dobových receptů mluví jasně: vezmi ocas a zadní nohy, opař je a dej do popela, tak se dají dobře očistit. Pak vše uvař ve slané vodě. Na omáčku vezmi krajíček bílého chleba a rozinky, roztluč je v moždíři a rozpusť dobrým vínem. Proceď a propasíruj, vlej do kotlíku, přidej ocas, okořeň pepřem, zázvorem, hřebíčkem, květem a šafránem. Omáčku přislaď medem. Pakli chceš ozdobněji udělati, přidej rozinky a krájené mandle.

Obrázek zachycuje dnešní Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně okolo roku 1895. Tehdy už pacienti nějakou tu dekádu navštěvovali moderní prostory zdravotnické zařízení, jehož titul zněl oficiálně Zemská veřejná nemocnice v Brně.

Na výsledné podobě budovy má zásluhu především architekt František Přerovský, jehož projekt doplnil drobnými úpravami vídeňský kolega Theophil Hansen. Oba muži ale nestavěli takříkajíc na „zelené louce“. Na místě stál už od dob středověku ženský dominikánský klášter, který ale padl za oběť josefínským reformám. Roku 1782 byl svatostánek císařským nařízením zrušen a o čtyři roky později se přeměnil na špitál, který již tehdy nesl jméno patronky sv. Anny. Součást nemocnice tvořily také porodnice, nalezinec, sirotčinec a oddělení pro duševně choré. Polovina 19. století přinesla rozsáhlé změny. Staré prostory byly pokládány za nevyhovující a roku 1859 byla nařízena modernizace budovy. Při budování základů se ale objevila komplikace. V podzemí bylo příliš mnoho kanálů a chodeb, které by ohrozily statiku objektu během rekonstrukce. Přestavba tak byla pozastavena a v areálu kláštera u sv. Anny se začalo s výstavbou nové nemocnice. Ta se prvním pacientům otevřela již roku 1867, přestože kompletně dostavěna byla budova o rok později. S rozšiřováním lékařských obzorů začala vznikat další oddělení a v průběhu let se nemocniční areál rozrostl o několik dalších pavilonů.