Jupiter je nejen nejvyšším z bohů římského bájesloví, ale také opravdovým králem mezi planetami. Vždyť jde o jedinou z planet, která může svojí hmotností alespoň trochu konkurovat Slunci
Na noční obloze je Jupiter nepřehlédnutelný – po Venuši se jedná o nejjasnější těleso. Období dobré pozorovatelnosti největší planety Sluneční soustavy se pomalu posouvá a v současných letech vychází na zimní měsíce. Po celou noc je možné planetu spatřit na přelomu roku, směrem k jarním měsícům se pak přesouvá na večerní oblohu a představuje její dominantu.
Patříte-li k amatérským astronomům, bude pro vás Jupiter vděčným cílem – ve velkých zvětšeních nabízí pohled na překrásnou strukturu oblačných vrstev. Omezit vás tak mohou jen pozorovací podmínky: i za těch horších jsou však ve větších zvětšeních dobře patrné světlejší horizontální pásy severní a jižní cirkulace. Pokud budete mít štěstí, přejde přes viditelnou polokouli Velká rudá skvrna, nepřehlédnutelná tmavší oblast, která je vlastně obří anticyklónou – hurikánem. Už v malém dalekohledu si lze všimnout, že planetu doprovází čtyři měsíčky.
Jupiter je považován za klasického zástupce plynných obrů. Tento typ planet se svým složením podobá spíše hvězdám, chemicky převažuje vodík s heliem. Přesto se v samotném centru planety nachází zřejmě kamenné jádro, o jehož rozměru a chemickém složení se stále vedou vědecké debaty. Gravitační měření z kosmických sond naznačují, že toto jádro má hmotnost 12 až 45 hmotností Země, tedy méně než 15 % hmotnosti celé planety. Existenci kamenného jádra předpokládají i současné hypotézy o vzniku Jupitera – bez počáteční dostatečně hmotné ledově-kamenné protoplanety by totiž nebylo možné zachytit tolik těkavých látek v rozsáhlé obálce.
Oblast jádra zřejmě obklopuje velmi hustý vodík, který má při tlacích a teplotách uvnitř planety (na hranici jádra se předpokládá teplota 36 000 K a tlak 3 000–4 500 GPa) vlastnosti kovů – je například dobrým vodičem tepla i elektrického proudu. V této vrstvě nejspíš vzniká magnetické pole Jupitera. Obal kovového vodíku pravděpodobně zasahuje až do 78 % poloměru planety. Dále k povrchu tato vrstva spojitě přechází do vrstvy tekutého vodíku a následně volně do atmosféry, opět převážně vodíkové, silné asi tisíc kilometrů, na jejíž svrchní hranici se nachází pozorovaná oblačná vrstva. V ní jsou bohatě zastoupeny i další prvky a chemické sloučeniny jako metan, vodní páry, amoniak, uhlík, etan a další. Vědci předpokládají, že struktura svrchních vrstev atmosféry Jupitera odráží složení původní sluneční mlhoviny, z níž se planeta zformovala.
Tajemství vesmíru 5/2013
VědaNorimaki Synthesizer ve variantě pro digitální ochutnávání suši
HistorieElisabeth na autoportrétu
