Biotechnologický startup Memphis Meats ze San Francisca se netají úmyslem prosadit maso pěstované v laboratoři. Podle nich výroba takového masa vytváří v porovnání s tradiční živočišnou výrobou o 90 procent méně emisí skleníkových plynů. Není to prý ale jejich jediná výhoda.

Memphis Meats sehnali potřebné investice a doufají, že během pěti let dostanou na trh rozmanité produkty z biotechnologického masa. Prý můžeme čekat hot dogy, párky, burgery i masové kuličky.

V dnešní době je pro výrobu jedné kalorie hovězího masa nutné dodat 23 kalorií potravy pro dobytek. Na jednu kalorii masa z laboratoře ale stačí pouhé tři kalorie energie. Pěstování masa v laboratoři je tedy mnohem energeticky úspornější.

Nezanedbatelné plus představuje i to, že biotechnologické maso neobsahuje antibiotika, kontaminace z fekálií, patogeny, a další možné věci z klasického masa, o které příliš nestojíme.

Není to tak dlouho, co v CERNu ulovili Higgsův boson. Teď si dělají zálusk na další, momentálně ještě hypotetickou částici. Rádi by ulovili sterilní neutrina.

Za 10 let, tedy v roce 2016, chtějí v CERNu spustit experiment SHiP (Search for Hidden Particles), česky Pátrání po skrytých částicích. Pokud ho schválí všechny členské státy, tak by měl stát kolem 200 milionů dolarů.

Neutrina jsou stabilní částice o nesmírně malé hmotnosti. V současné době známe tři typy neutrin: elektronové, mionové a tauonové. Existují ale náznaky, že by mohlo existovat i čtvrté, takzvané sterilní neutrino, na které působí jedině gravitace.

Pokud by vyšlo najevo, že sterilní neutrina doopravdy existují, tak by se stala vážnými kandidáty na vysvětlení podstaty temného hmoty ve vesmíru.

Koncem června 1322 se Jan vrátil z Lucemburska do Prahy a čekala ho překvapivá zpráva o narození dalšího syna. Malý Jan Jindřich se narodil na mělnickém hradě a pravděpodobně byl příčinou obnovení vztahu mezi Eliškou a Janem. Bohužel ne nadlouho. 

Krutý trest

Královna neodolala pokušení využít smířlivosti svého manžela, aby opakovaným pokusem na sebe strhla rozhodující moc v zemi. Jan za to královně odňal devítiletou dceru Markétu a dal ji odvézt do bavorského Landshutu, kde se měl co nejdřív uskutečnit její sňatek s dolnobavorským Jindřichem. Ve skutečnosti šlo o to zbavit Elišku vlivu na její výchovu. Na jaře téhož roku odejmul Jan Elišce dceru Jitku a dal ji na vychování na hrad Wartburg. Královně tedy zůstal jen půlroční Jan Jindřich, protože její prvorozený syn Václav zůstával trvale uzavřen na hradě Křivoklátě. Eliška se ze dne na den ocitla zcela izolovaná, opuštěná a stále víc pronásledovaná představou, že se sama stane obětí šlechtické nenávisti a úkladné vraždy. 

Eliščino vyhnanství

Z domovských Čech doslova utekla. „Královna Eliška se odebrala za svou dcerou Markétou, kterou velmi něžně miluje, do Bavor a až dodnes se zdržuje se zetěm a dcerou v Landshutu,“ líčil aktuální  situaci kronikář Petr Žitavský. Svým odchodem dala odpůrcům z řad šlechty nový „důkaz“ svého nepřátelství vůči  Janovi a jeho šlechtickým oblíbencům. A její manžel tomu s ochotou uvěřil. Přijal všechna nepodložená tvrzení o královnině zradě a odňal jí všechny důchody z věnných měst a statků.

Eliška tak zůstala zcela bez prostředků a žila jen z milosti svých příbuzných. O velikonocích následujícího roku porodila Elišla v bavorské Koubě dvě dcery, dvojčata Annu a Elišku, které se staly posledním svědectvím přechodného sblížení jejich rodičů. Byly to poslední děti Jana a Elišky, narozené v jejich manželství. V nuceném bavorském vyhnanství zůstala Eliška další tři roky. Finanční nouze ji nakonec donutila k návratu do Čech. Po boku svého manžela Jana vystupovala jako česká královna jen sporadicky. Většinu času trávila na Mělníku a časem jí byli odebrány i ostatní děti, většinou za účelem sňatku nebo zasnoubení. 

Stephane Guilloteau a jeho mezinárodní tým měřili teplotu velkých prachových částic u hvězdy s označením 2MASS J16281370-2431391, která leží ve vzdálenosti 400 světelných let od nás v oblasti s probíhající hvězdotvorbou v okolí hvězdy Rho Ophiuchi. 

Hvězdu obklopuje disk plynu a prachu, který označujeme jako protoplanetární, neboť tyto disky jsou považovány za raná stádia vývoje planetárních systémů. Tento konkrétní disk pozorujeme téměř přesně zboku a díky svému vzhledu ve viditelném světle dostal přezdívku Létající talíř.

Zmrzlý Létající talíř

Astronomové použili radioteleskop ALMA k pozorování záření emitovaného molekulami oxidu uhelnatého v disku kolem hvězdy. Byli tak schopni získat jeho velmi detailní záběry a objevili něco zvláštního – v některých případech pozorovali záporný signál! Za normálních okolností je negativní signál fyzikálně nemožný, ale v tomto případě existuje vysvětlení.

„Tento disk nepozorujeme proti tmavému pozadí oblohy, ale vidíme v podstatě jeho siluetu na pozadí zářící mlhoviny kolem hvězdy Rho Ophiuchi. Tato difúzní záře je příliš rozptýlená, než aby bylo možné ji detekovat pomocí ALMA, ale protoplanetární disk toto záření absorbuje. Výsledný negativní signál tak znamená, že části tohoto disku jsou chladnější než mlhovina v pozadí. Výsledek je podobný, jako kdyby Země ležela ve stínu tohoto útvaru,“ vysvětluje Stephane Guilloteau.

Vědci zkombinovali měření s daty o záření mlhoviny v pozadí a spočítali, že teplota prachových zrn ve vzdálenosti asi 15 miliard kilometrů od hvězdy se pohybuje kolem -266 °C (nebo chcete-li 7 K, tedy jen 7 stupňů nad absolutní nulou).

TIP: Nejdetailnější snímek protoplanetárního disku zachycuje vývoj planet

Naměřená teplota je o 15 až 20 K nižší, než hodnoty, které předpovídá většina současných modelů (v rozmezí -258°C až -253° C). Aby bylo možné tento nesoulad odstranit, musejí mít velké prachové částice jiné vlastnosti, než se v současnosti předpokládá, což by jim umožnilo ochladnout na takto nízkou teplotu.

Pokud se ukáže, že takto nízká teplota prachových částic se v protoplanetárních discích vyskytuje běžně, mohlo by to mít závažné důsledky pro chápání jejich vzniku a vývoje. Nízká teplota například značně ovlivní děje, ke kterým dochází při srážkách těchto částic. A to má zásadní dopady na jejich úlohu při vzniku zárodečných těles pro formování planet.

Když v roce 1803 izoloval německý lékárenský učeň Friedrich Sertürner novou látku patrně vůbec netušil, že stojí na prahu jednoho z největších objevů lékařské vědy. Dvacetiletý sirotek a nedouk Sertürner si všiml, že tehdy proti bolesti běžně podávané opium nelze jednoduše dávkovat. Účinnost sušeného opia se značně lišila a lidé často umírali na předávkování.

Své experimenty s opiem prováděl potají. Po smrti svého otce zůstal zcela bez prostředků a bylo vlastně štěstím, že se vyučil lékárenským pomocníkem. Úspěch se dostavil v roce 1803, kdy se mu ze sušené opiové pryskyřice podařilo izolovat bílou krystalickou látku tlumící bolest a vyvolávající stavy blaženého snění. Podle starořeckého boha spánku Morphea ji pojmenoval morfium.

Skvělý sluha, zlý pán

Než jeho objev vzala lékařská obec vůbec na vědomí, uběhlo dalších 14 let. Sertürner byl obviňován z amatérismu a jeho postupy byly označovány za pavědecké. Studie popisující účinky morfia, které se pokoušel psát, nikoho nezajímaly. Vědeckého uznání se Sertürner dočkal až v roce 1817, následně získal řadu čestných doktorátů z univerzit v Jeně, Berlíně, Petrohradu, Paříži a Lisabonu.

I po více než 200 letech je morfium a jeho deriváty důležitým lékem. Používá se k tlumení silných bolestí a také jako surovina pro výrobu dalších léků morfinového typu (například kodeinu, ethylmorfinu, hydromorfonu, diamorfinu – známého spíše jako heroin). Je prototypem silných analgetik a je také referenční látkou, k níž se vztahuje účinnost ostatních opioidů. Lze tak bez nadsázky říct, že objevem Friedricha Sertürnera se dodnes měří účinnost nových léčiv.

Náhrada za morfium

Přes nesporné výhody morfia jako léku má Sertürnerův objev i své stinné stránky. Při jeho užívání se rychle rozvíjí tolerance, což znamená, že k dosažení stejné účinnosti je třeba podávat stále vyšší dávky. S tím souvisí i jeho silná návykovost. Desítky let se proto vědci snaží vyvinout léky, které by morfium nahradily. Několikrát se zdálo, že bezpečná náhrada je na dosah, zcela nahradit morfim se ale zatím nepodařilo.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Změna je ale možná velmi blízko – výzkumníci z lékařské fakulty v New Orleans nyní oznámili, že se jim podařilo vyvinout zcela nový preparát. Podle vedoucího týmu neurologa Jamese Zadiny je novinka stejně silná jako morfium, na rozdíl od něj ale nevykazuje žádné (nebo zcela zanedbatelné) vedlejší účinky. Testy zatím probíhají pouze na potkanech, vědci si jsou ale poměrně jisti, že jejich endomorphin je tím pravým preparátem, který důstojně naváže na pionýrskou práci Friedricha Sertürnera.

Odborníci se pro úložiště vyhořelého paliva snaží vytipovat lokality, které jsou obtížně přístupné a zároveň stabilní v případě zemětřesení. Přesto nelze zcela vyloučit, že archeologové v budoucnosti do těchto míst zavítají a nevědomky spustí zkázu. Radioaktivní záření totiž nedokážeme postihnout smysly a naše dnešní značení nemusejí budoucí generace pochopit. Zmíněný materiál přitom zůstane nebezpečný ještě dlouho: Například poločas rozpadu odpadního plutonia dosahuje 24 tisíc let. 

Problém značení úložišť se řeší už od 80. let minulého století. V roce 1981 dostal Američan Thomas A. Sebeok za úkol navrhnout pro skládky jaderného odpadu symbol, jenž by byl srozumitelný i v roce 11981. Jeho řešení však příliš neoslnila: Ať už se jednalo o varovný obelisk s obrázky poukazujícími na následky záření, nebo dokonce o ideu založit jakousi „kněžskou kastu odborníků“, která by varování předávala z generace na generaci.

S dalším netradičním nápadem přišli Françoise Bastide a Paolo Fabbri koncem 80. let: Chtěli do příslušných lokalit vysadit geneticky modifikované „zářící“ kočky, jejichž srst při kontaktu s radioaktivitou změní barvu.

Novější vizi představil také švýcarský jaderný fyzik Marcos Buser, který by varovné signály sestavil z hliněných střepů – jsou trvanlivé, a přitom levné. Každopádně, na konkrétní řešení zatím stále čekáme.

Na konci roku 2013 se Čína zapsala do historie zlatým písmem - její sonda Čchang-e 3 úspěšně přistála na Měsíci a po USA a Rusku se tak „říše středu“ stala třetí zemí, která dokázala na Měsíci úspěšně přistát. Nyní CNSA (Čínská národní vesmírná agentura) zveřejnila stovky nikdy dříve nepublikovaných fotografií, které pořídilo robotické vozítko Jutu, vysazené sondou na Měsíci. Další zveřejněné fotografie jsou k dispozici na adrese moon.bao.ac.cn. Vybrané fotografie pak najdete ve přehlednějším výběru Emily Lakdawalla zde a zde.

Již v roce 2006 vzniklo jeho první podmořské dílo pod hladinou zátoky Molinere, o tři roky později pak v Národním mořském parku Punta v mexickém Cancúnu vzniklo první podvodní muzeum na světě. V loňském roce Jason umístil přímo do koryta řeky Temže čtveřici jezdců, představující novodobé jezdce apokalypsy. Po Grenadě, Mexiku, Bahamách a Londýnu se „svého Taylora“ dočkají i Kanárské ostrovy.

Patnáct metrů pod hladinou moře zde vznikne první evropské podvodní muzeum. Stejně jako v předchozích případech i nejnovější Jasonova práce poukazuje na společenské problémy a fenomény dneška. Celá podvodní instalace má na ploše 250 metrů čtverečních čítat 300 soch a skulptur. Instalace soch již započala, první návštěvníky ale podvodní galerie přivítá až v příštím roce.

Lunar Orbiter 3 byla umělá družice Měsíce, která měla za úkol provést podrobnou fotodokumentaci povrchu Měsíce. Sonda s raketou Atlas Agena D odstartovala 5. února 1967. Byla navedena na orbitální dráhu Měsíce z původně parkovací dráhy u Země. Stalo se tak 8. února a sonda se tím dostala na oběžnou dráhu kolem Měsíce s dobou oběhu 215 minut ve výši 210 až 1 795 km.

O čtyři dny později došlo k další korekci na 54 – 1 840 km. Pak bylo zahájeno snímkování povrchu, zejména oblastí vhodných pro plánované přistání kosmonautů v rámci programu Apollo.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Sondy, které objevovaly Měsíc

Snímkování bylo předčasně ukončeno pro technickou závadu mechanismu posouvajícího film, ale i tak byl zadaný úkol splněn - na Zem se dostalo 211 snímků. Na jedné fotografii se podařilo zachytit sondu Surveyor 1, která zde přistála v předchozím roce. Dne 9. října 1967 byla sonda s pomocí brzdícího motoru navedena na povrch Měsíce, kde se roztříštila.