Astronomé navrhnuli velké množství fyzikálních experimentů s potenciálem pro potvrzení či naopak vyvrácení některých hypotéz o charakteru temné hmoty, mezi něž patří i experimenty na urychlovačích s cílem vyrobit částice temné hmoty v laboratoři. 

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (1.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (3.)

Najdou se rovněž fyzikové zpochybňující přítomnost temné hmoty ve vesmíru coby artefakt fyzikálních zákonů, jež za určitých podmínek nepopisují realitu. Vzhledem k tomu, že drtivá většina pozorovacích důkazů pochází ze sledování pohybů hmotných objektů, snaží se mnozí vysvětlit pozorovací rozpory nedokonalostí gravitačního zákona. Není totiž zřejmé, proč by gravitační síla měla ubývat přesně s druhou mocninou vzdálenosti za všech okolností. Modifikované teorie newtonovské gravitace (známé pod zkratkou MOND) předpokládají, že ve slabém režimu (kdy jsou zrychlení vyvolaná gravitačním působením malá) je gravitace „efektivnější“, hmotné objekty pociťují gravitaci silněji. Okraje spirálních galaxií by odpovídaly gravitačnímu působení ve slabém režimu, tudíž by podivné ploché rotační křivky těchto galaxií představovaly pouhý důsledek zvýšené intenzity gravitace v daných oblastech. Skrytá látka by tedy nebyla nutná. 

Stejně jako temná hmota má také MOND své zaryté zastánce i odpůrce. Gordický uzel tak mohou rozetnout pouze přesné fyzikální experimenty. 

Rozpínající se vesmír

Mnohem složitější je vypořádat se s temnou energií, ještě důležitější komponentou vesmíru podle přijímaného modelu. Samotné základy problému byly položeny na počátku 20. století. Albert Einstein tehdy zformuloval svoji obecnou teorii relativity jako obecnější teorii gravitace, než jakou byla do té doby používaná Newtonova dynamika, která selhávala při vysvětlování některých pozorovacích detailů. Ruský fyzik Alexandr Fridman vyřešil Einsteinovy rovnice při studiu matematické struktury celého vesmíru a ukázal, že v zásadě není možné, aby byl náš vesmír statický. Představa statického vesmíru, který se ani nezvětšuje ani nezmenšuje, byla přitom v té době v myslích vědců, včetně Einsteina, hluboce zakořeněna. 

Statický vesmír definitivně zbořil na konci 20. let americký astronom Edwin Hubble: měřil rychlost vzdalování galaxií prostřednictvím Dopplerova posuvu spektrálních čar hvězd a současně určoval jejich vzdálenost na základě pozorování cefeid, proměnných hvězd, u nichž je známa souvislost mezi celkovým zářivým výkonem a periodou pulzů. Je-li k tomu známa zdánlivá jasnost těchto hvězd při pozorování ze Země, lze nepřímo změřit jejich vzdálenost. Hubble jako první vynesl do grafu závislost rychlosti vzdalování na vzdálenosti a zjistil přímou úměru – vesmír se trvale rozpíná. 

O rozpínání vesmíru jsme získali i další pozorovací důkazy. Jedním z těch nejdůležitějších je reliktní záření, pozůstatek po horké fázi vesmíru, který byl tak hustý, že se stal neprůhledným, a záření a látka koexistovaly v rovnováze, podobně jako dnes v horkých nitrech hvězd. Přibližně 380 tisíc let po Velkém třesku však tato éra skončila, když teplota látky klesla zhruba pod 4 000 K. V ten okamžik se do té doby volné elektrony a protony sloučily (rekombinovaly), vytvořily neutrální vodík a látka vesmíru se rázem stala pro fotony průhlednou. Fotony uvolněné v okamžiku rekombinace přežívají dodnes, jen se jejich energie posouvá vlivem rozpínání do dlouhovlnné oblasti spektra. Nyní je registrujeme jako všudypřítomné mikrovlnné pozadí s efektivní teplotou necelé tři kelviny. Jde o nejstarší světelné fotony vůbec a jejich studium představuje jeden z nejdůležitějších materiálů přinášejících informace o raných fázích existence vesmíru. 

Trvale, a navíc stále rychleji

Nedávné výzkumy ukazují, že vesmír se rozpíná nejen trvale, ale i stále rychleji. Dva nezávislé týmy si počínaly podobně jako Hubble v 20. letech 20. století: Vědci studovali závislost rychlosti vzdalování galaxií na jejich vzdálenosti; nevyužívali však cefeidy, jejichž zářivý výkon omezuje jejich použitelnost coby indikátoru vzdálenosti pouze na relativně blízké galaktické okolí, ale vzali si na pomoc supernovy typu Ia. 

Všechny zmíněné supernovy totiž vznikají za stejných podmínek, a vědci tedy předpokládají, že jsou více méně jedna jako druhá, a mají tudíž shodný zářivý výkon. Díky tomu můžeme celkem snadno změřit, jak daleko se nacházejí (viz Jak měřit vzdálenost?). Astronomové označují supernovy typu Ia jako standardní svíčky. Dva již zmíněné týmy hledaly výbuchy supernov Ia ve vzdálených galaxiích (monitorovali jich tolik, že zaregistrovali v průměru jeden výbuch každý den) a vynášely je do podobného grafu jako Edwin Hubble na počátku 20. století. Z grafu velmi překvapivě vyplývalo, že se vesmír nejen neustále rozpíná, ale zřejmě se rozpíná zrychleně. Vědci nejprve učinili vše pro vyloučení hrubých chyb, nicméně nakonec jim nezbylo než výsledky zveřejnit. Tři z nich pak byli za tento objev v roce 2011 odměněni Nobelovou cenou za fyziku. 

Jak je však možné, že se rozpínání vesmíru zrychluje? Vždyť vzájemné gravitační působení těles by muselo dříve nebo později rozpínání zpomalit, zastavit a přeměnit ve smršťování – ledaže by se ve vesmíru nalézala další substance s odpudivými účinky (dostala nic neříkající název temná energie). 

8. února 1807 v devět hodin ráno se u Pruského Jílového rozezněla ruská kanonáda. Jejím cílem nebyl nikdo menší než vojenské sbory věhlasného Napoleona Bonaparta. Když padla tma, byl sníh zborcen krví tisíců vojáků, aniž by bitva skončila s jasným výsledkem.

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Ruská armáda byla Napoleonovi trnem v oku. V chladném únoru roku 1807 se naskytla příležitost ukázat, kdo je v Evropě pánem. Podcenil však nejen odhodlání sibiřského medvěda, ale také bojeschopnost vlastních vojáků. Dlouhé pochody a boje si vybraly svou daň. Drobné úspěchy ruské i francouzské strany se střídaly po celý den, až okolo osmé hodiny večer rachot zbraní utichl. I za cenu 30 tisíc mrtvých a raněných na ruské a 20 tisíc vojáků na francouzské straně nepřinesl střet vítězství ani jedné straně. Přesto výrazně podlomil Napoleonovu pověst neporazitelného vojevůdce, která měla v budoucích letech získat další trhliny.

V době, kdy se Anna narodila, se ve střední Evropě loučila pozdní gotika a do kulturního i společenského života začala promlouvat elegantní renesance. Na českém a uherském trůně seděl Vladislav Jagellonský, který se usídlil v Budíně. Právě tam mu jeho třetí manželka Anna z Foix, porodila 13. července 1503 dceru Annu.

Psal se rok 1521, když princeznu konečně čekala svatba. S Ferdinandem Habsburským se setkala již o rok dříve a mladý Habsburk se do své nevěsty zamiloval téměř na první pohled. Ve stejný rok, kdy porodila prvorozenou dceru Alžbětu, se stal Ferdinand náhle dědicem českého a uherského království. Mladý Ludvík Jagellonský totiž roku 1526 nešťastně utonul v bitvě u Moháče a manžel jeho sestry musel přebrat vládu nad dvěma velmi odlišnými národy.

Anna si české země nesmírně zamilovala – zvláště Prahu. Pro zdejší lid měla pochopení a Ferdinand k tomu nebyl slepý. Když jeho žena nemohla cestovat s ním, nechával ji vládnout a rozhodovat v menších státnických záležitostech, zatímco spravoval zbytek habsburské říše. Zpočátku to bylo pro Annu těžké, ale usnadnění našla v tom, že čeští stavové uznali její dědičné právo na vládu po otci a bratrovi, zatímco Ferdinanda přijali až po řádné volbě. Když ho 25. února 1527 zvolili, stala se Anna českou královnou vlastně již podruhé. I díky ní se Praha stala Ferdinandovým oblíbeným místem.

TIP: Nevěrnice Anna: Krále Vladislava podváděla se dvěma muži zároveň

Anna porodila Ferdinandovi celkem patnáct děti, z nichž se pouze tři nedožily dospělého věku. Urození manželé tvořili harmonický pár a tuto harmonii přenesli i do výchovy. Královna, která vždy stála za svým mužem, opustila tento svět v těžkých dobách prvního stavovského povstání. Zemřela 27. ledna 1547 po porodu dcery Johany. 

Zemětřesení o síle 6,4 stupně Richterovy škály zasáhlo včera jižní část ostrova Tchaj-wan. „Situace zatím není příliš přehledná. Uděláme maximum pro záchranu přeživších,“ uvedl tchajwanský prezident Ma Jing-ťiou. Záchranné práce se podle hasičů soustředí na zřícený 17patrový bytový komplex, z jehož trosek již bylo zachráněno více než 220 lidí. Podle BBC si zemětřesení zatím vyžádalo nejméně 5 obětí. Tchajwanský zpravodajský server ET Today uvedl, že v městě Tchaj-nan se zřítily dvě budovy. Zemětřesení na některých místech poškodilo rovněž vodovodní a plynové potrubí.

Vědci už s kmenovými buňkami spravovali všechno možné – od oční rohovky až po srdce. Na obzoru se rýsuje i zalátování poškozených plic. A teď objevili kmenové buňky, které dovedou spravit kosti lebky i obličeje.

Na Univerzitě v Rochesteru řeší vývojové poškození lebky, známé jako kraniosynostóza. Jde o to, že se předčasně uzavře jeden nebo více švů lebky nenarozeného dítěte, což způsobí její deformaci. Postižené děti se vyvíjejí pomaleji a předčasně zpevněná lebka jim stlačuje mozek, což může vést i ke smrti dítěte. Řešením by mohly být kmenové buňky.

Kosti lebky se vyvíjejí jinak, než kosti ve zbytku těla. Mají to na starost jiné kmenové buňky. A až teď se rochesterskému týmu povedlo objevit ty správné kmenové buňky, které jsou zodpovědné za růst lebečních kostí. Za nějaký čas a po nezbytném výzkumu bychom těmito kmenovými buňkami mohli spravovat poškozené lebky.

V té době zasedl v Českém království zemský sněm, který měl podle králova očekávání schválit mimořádnou válečnou berni. Ferdinand byl za hranicemi a naši domácí páni se postarali o to, aby jednání o takové nepříjemné věci, jakou válečná berně bezpochyby byla, ztroskotala ještě dřív, než pořádně začala.

Válka mimo sezónu?

Na podzim roku 1546 potřeboval Ferdinand uskutečnit podpůrnou vojenskou akci z Čech do Saska. Povolal proto hotovost ke Kadani a pokoušel se ji přimět, aby se vydala do pole. Většina oddílů však odmítla. Zbytek vojska, který zůstal v Sasku, toho moc nepořídil a operoval jen v oblasti tamějších českých lén. A když se v kalendáři objevilo magické datum 11. 11., ohlásili Češi „padla“ a vojsko se Ferdinandovi doslova rozložilo pod rukama. Všichni ti původním povoláním sedláci a měšťané, narukovaní do stavovských oddílů, využili to, nač měli právo. Co taky v zimě? Přece nebudou bojovat mimo sezónu?

„Vojáci byli přemlouváni od emisarů protestantských: Ferdinand neohrožuje Sasko, nýbrž Čechy; zda Čechové vlastníma rukama zahubí svobody své vlasti? Některé voje ani nechtěly opustit Kadaň; jiné zase odpíraly překročit hranici. Vzhledem k této obecné neochotě král konečně toto neužitečné vojsko rozpustil [...]. Nikdo z Čechů už nechtěl táhnout proti kurfiřtovi saskému [vůdci šmalkaldského spolku], „proti tomu kurfiřtovi, který s poddanými svými pod obojí způsobou přijímal a tudíž s Čechy v náboženství nemálo se srovnával a toho učení obhajoval.“ To napsal Sixt z Ottersdorfu pražský měšťan a kancléř Starého Města pražského, vzděláním právník.

Nezákonný mandát

V lednu 1547 vydal Ferdinand I. mandát a znovu svolal českou vojenskou hotovost. Byl v tísni, spěchal a nemohl riskovat prodlení. Nečekal proto na povolení zemského sněmu a vydal rozkaz k mobilizaci sám formou královského mandátu. Aby tento jinak protiústavní krok ospravedlnil, kryl se záminkou, že vojsko saského kurfiřta vtrhlo do Lužice, tedy na území české koruny. Sasové do Lužice skutečně vtrhli, avšak Ferdinand velkoryse přehlédl jednu věc. Vůbec se neobtěžoval svoláním zemského sněmu, a ten v tomto případě svolat prostě musel, protože jenom zemský sněm mohl vyslovit souhlas s užitím domácího vojska.

Co vlastně Turínské plátno zobrazuje? Na pruhu lněné látky s příměsí bavlny o rozměrech 4,36 × 1,10 m je otisk podoby mužského těla. Nejlépe je viditelný zhruba ze vzdálenosti pěti metrů. Čím blíž k plátnu, tím hůř se obraz rozeznává, a z jednoho metru je téměř nemožné ho rozlišit.

Podle znaleckých posudků je na látce neznámou technikou zachyceno tělo dospělého vousatého muže s vlasy po ramena, vysokého 170–180 cm, vážícího 75–81 kg, s dobře vyvinutým svalstvem. Jeho věk autoři expertiz odhadují na 30–45 roků. Podoba se zobrazuje v negativu, od počátku se tedy jevilo jako nejpravděpodobnější, že vznikla coby otisk mrtvého těla se stopami krve.

Ztracené a nalezené

První zprávy o plátně, později nazvaném Turínské, se objevily v letech 527–565 v Edesse – dnešní turecké Şanlıurfě. Roku 525 totiž město zničila povodeň, a když jej nechal císař Justinián I. obnovit, našlo se v jedné zdi plátno, které bylo označeno za pohřební rubáš Ježíše Krista s jeho otiskem. Když se pak Edessa roku 943 ocitla v rukou Arabů, dostali dobyvatelé od měšťanů vzácnou relikvii za to, že obec nevyplenili. Arabové si daru velmi považovali a s úctou ho uložili v tehdejší Konstantinopoli. V letech 1203–1204, během čtvrté křížové výpravy, byla však metropole vyrabována a stopa plátna se na sto padesát let ztratila.

„Našlo se“ až v roce 1353, kdy jej šlechtic Geoffrey de Charny ukázal v městečku Lirey tamním církevním hodnostářům, aniž by jim ovšem prozradil, kde k němu přišel. Už roku 1390 označil biskup Pierre d’Arcise relikvii za padělek. V roce 1532 pak plátno málem zničil požár v Chambéry ve východní Francii, ale na poslední chvíli se ho podařilo zachránit. Dodnes však nese stopy po ohni a právě vliv žáru na jeho složení se stal základem argumentace zastánců jeho pravosti (viz Stopy plamenů).

Od roku 1578 se relikvie nachází v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, kam ji přinesli členové rodu Savojských. Roku 1983 odkázal poslední italský král Umberto II. plátno papeži Janu Pavlovi II. Dnes látka spočívá ve speciální nádobě naplněné argonem.

Proti uhlíkové metodě

Po staletí tradovanou legendu o pravosti posmrtného otisku tváře a těla Ježíše Krista poprvé zásadně zpochybnil výzkum z roku 1978. Týmy vědců z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tucsonu podrobily vzorek látky zkoušce tzv. uhlíkovou metodou – a následoval průlom: Podle výsledku testu vznikla tkanina mezi roky 1260 a 1390. Uhlíkové určení stáří se přitom považuje za spolehlivé a vědecké kruhy jej obecně respektují. Rezultát zkoušky se proto stal hlavním argumentačním „střelivem“ pro skeptiky.

Pochybovačům nahrál do karet i závěr experimentu z roku 2009, při němž se tým italského výzkumníka Luigiho Garlaschelliho vcelku úspěšně pokusil vyrobit repliku plátna technikou známou v 13. a 14. století: Vědci přehodili odpovídající látku přes dobrovolníka, nanesli na ni pigment, načež ji zahřívali v peci a následně prali.

Vatikán komentoval výsledky popsaných pokusů diplomaticky. Bez ohledu na to, zda lze pravost Turínského plátna skutečně prokázat či vyvrátit, jej prý stále považuje za významný předmět historie křesťanství, který si zaslouží úctu.

Stopy plamenů

Každopádně, zastánci pravosti relikvie často operují nedostatečnou průkazností zmíněného testu uhlíkovou metodou. Poukazují na to, že zásadní vliv na výsledek expertizy mohly mít látky, které se do plátna dostaly při požáru v Chambéry. Objevila se i myšlenka, že se určovalo stáří kusu látky, jímž bylo plátno v 13. či 14. století vyspraveno. Mikrobiolog Leoncio Garza-Valdes na tkanině navíc identifikoval bakteriální složku, jež mohla datování uhlíkem zkreslit.

Ruský vědec Dmitrij Kuzněcov zase zjistil, že stříbro, které při požáru na látku odkapávalo, působilo jako katalyzátor při zuhelnatění celulózy. To vedlo k postupnému obohacování plátna uhlíkem, a stanovování stáří pokusného vzorku bylo tudíž výrazně ovlivněno. Podrobné výzkumy zkrátka podle zastánců pravosti relikvie poskytly dost důvodů se domnívat, že v pruhu lněné látky skutečně mohlo spočinout tělo muže sňatého z kříže.

Rány od hřebů a biče

Analýzy prokázaly, že člověk, jehož podoba se na plátno otiskla, zemřel pár hodin před zabalením do textilie. Tělo zůstalo v kontaktu s látkou minimálně několik hodin, ale ne víc než tři dny: Nikde totiž nelze najít žádné známky rozkladu. Tělo bylo ztuhlé, s extrémně vypnutým hrudníkem, se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem, což je typické pro zavěšení za ruce.

O smrti na kříži svědčí i charakteristické rány na zápěstích a stopy po krvi stékající z ramen. Z chodidel lze usuzovat, že nohy byly přibité jedním hřebem, přičemž levá spočívala přes pravou. Přesný počet ran po bičování není možné určit, neboť některé splývají a jiné jsou nezřetelné. Může jich být 60–120, každá měří přibližně 3,7 cm a pokrývají tělo od ramen až k lýtkům. Mezi pátým a šestým žebrem vpravo se nachází zřetelný oválný otvor velký 4,4 × 1,1 cm, který zřejmě způsobila zbraň. Je přitom prokázáno, že římská kopí zvaná lancea měla stejný průměr.

Mince na očích

Jezuita Francis L. Filas z Loyola University of Chicago odhalil v roce 1979 při zkoumání fotografií plátna zvláštní kulaté stopy. Zanechaly je prý mince, jež podle archeologických výzkumů kladli Židé v 1. století na oči zemřelým. Mikroskop na zřetelnějším otisku z pravého oka rozlišil písmena UCAI, která by mohla odpovídat penízku zvanému lepton. V letech 29 a 30 nechal tyto mince razit římský místodržitel Pilát, přičemž nesly nápis TIBERIOU KAISAROS. V podobě CAISAROS existovalo druhé zmíněné slovo pouze v jediné chybně vyražené emisi z roku 29. Zastánci pravosti plátna poukazují na skutečnost, že falzifikátoři v 13. či 14. století nemohli mít o Pilátových mincích takové znalosti.

Za významný argument se považuje také výsledek analýzy prachu odebraného z plátna. Výzkum s použitím moderních kriminalistických technik totiž odhalil stopy pylu 48 rostlin, přičemž tři čtvrtiny z nich rostou v Palestině. Třináct druhů je charakteristických pro oblast Mrtvého moře, dvacet pro tureckou Anatólii, několik dalších pro okolí dnešního Istanbulu. Prokázala se také přítomnost částic z rostlin arabských, perských a afrických pouští a nechybějí samozřejmě ani „zástupci“ Francie a Itálie. Max Frei, který analýzu prachových a pylových částeček v letech 1973–1975 prováděl, považuje za nepravděpodobné, že by si falzifikátoři ve 14. století dali práci se shromážděním pylů z tak vzdálených lokalit.

Podle výsledků zkoumání plátna se v otisku tváře rovněž vyskytují stopy octa, což by odpovídalo novozákonnímu popisu scény, v níž dává římský voják umírajícímu Ježíšovi napít z houby nasáklé kyselou tekutinou.

Pochybné nápisy

Tím však argumenty zastánců pravosti plátna nekončí. Farmaceut Piero Ugolotti a kněz Aldo Marastoni na něm v roce 1978 nalezli špatně čitelné nápisy, které v roce 1997 dále zkoumali Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Paris Institut d’Optique. Rozluštili přitom několik slov psaných specifickou směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Vědci se domnívají, že jejich autory byli úředníci, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejzřetelnější fragment INNECE by mohl představovat zkratku nebo část výrazu IN NECEM IBIS (tedy „trest smrti“).

Švýcarská archeoložka Maria Grazia Siliatová na látce dále objevila stopy slov „Ježíš Nazaretský“, napsaných zřejmě hned poté, co bylo tělo přikryto. Nápis lze odhalit pouze s využitím speciální techniky, pouhým okem viditelný není. Zakonzervovala jej údajně vrstva lepidla, kterou popravčí zajistil, že se do daného místa nevpijí tělní tekutiny a slova zůstanou čitelná.

Italský historik Antonio Lombatti ovšem všechny uvedené nápisy označuje za výplody představivosti. Tvrdí, že pro Římany byl Ježíš pouhým židovským zločincem, a neměli tudíž důvod tak podrobně zaznamenávat jeho ukřižování. Je proto daleko pravděpodobnější, že pokud jsou nápisy autentické, vznikly jindy, nezávisle na otisku těla.

Kde je pravda?

Žádný ze zmíněných závěrů přímo nedokazuje, že Turínské plátno skutečně zachycuje posmrtnou podobu Ježíše Krista. Je však těžké jej nebrat alespoň v úvahu. V každém případě zůstává jednou z nejpůsobivějších křesťanských relikvií a zároveň artefaktem opředeným záhadami, k němuž se nadále upírá pozornost věřících i skeptiků.

Pouhým okem můžeme Saturn na obloze snadno přehlédnout. Jeho jasnost kolísá od −0,4 magnitudy (jasnější než Vega) až po 1,4 magnitudy, což jsou hodnoty srovnatelné s jasností nejjasnějších hvězd Velkého vozu. Planetu rozpoznáme snad jedině podle toho, že její světlo coby plošného objektu bliká méně než světlo ostatních hvězd. I přesto patří Saturn mezi pětici „bludných hvězd“ známých lidstvu již v pravěku. Nejstarší zaznamenané pozorování této planety se datuje zhruba do roku 650 př. n. l. z Mezopotámie. 

Nepřehlédněte: Saturnovy měsíce a podstata Saturnových prstenců

V roce 1610 namířil k Saturnu svůj nový dalekohled i Galileo Galilei. Jeho přístroje však byly značně nedokonalé, proto na něj Saturn působil dojmem trojité planety. V průběhu času si astronom povšiml, že dvě „oběžnice“ pravidelně mizí a opět se objevují, což až do své smrti nedovedl vysvětlit. Podstatu jevu objasnil v roce 1656 Christian Huygens, který pochopil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem, jehož mizení představuje důsledek měnícího se sklonu prstence vůči Zemi a Slunci. Huygens také objevil největší Saturnův měsíc Titan. 

Bohatý na vodík a helium

Saturn patří stejně jako Jupiter do kategorie plynných obrů, jeho vnitřní stavba se tedy od stavby Jupitera příliš neliší. Ani zde neexistují mezi atmosférou, povrchem, pláštěm nebo jádrem zřetelné hranice – vrstvy přecházejí plynule jedna v druhou. Vzhledem k menší hmotnosti a méně strmé gravitační stratifikaci má Saturn průměrnou hustotu srovnatelnou s hustotou dubového dřeva, menší než hustota vody. Všechny ostatní planety Sluneční soustavy mají větší hustotu než voda. Navíc je Saturn nejvíce zploštělou planetou solárního systému s rovníkovým průměrem o desetinu větším než polárním, což způsobuje kombinace rychlé rotace a tekutosti vnitřních vrstev. 

V samotném středu se pravděpodobně nachází kamenné jádro se značnou příměsí ledu, zasahující do vzdálenosti více než 12 000 km od středu planety. Jádro je obaleno vrstvou tekutého kovového vodíku – zde je nejspíš bohatě zastoupeno kapalné helium. Ještě výše se nachází vrstva kapalného molekulárního vodíku, v němž se s rostoucí výškou vytrácejí kovové vlastnosti.

Tekuté nitro obaluje atmosféra tlustá pouhých 500 km, složená především z plynného molekulárního vodíku s příměsí helia (toho jsou zde jen necelá tři procenta, což se vysvětluje tak, že těžší helium prostupuje ve formě heliového deště vrstvou vodíku blíže k jádru, kde se hromadí) a některých složitějších molekul, například metanu a jeho derivátů, etanu i dalších uhlovodíků. V horních vrstvách atmosféry se vyskytuje krystalický amoniak, hlouběji mraky siřičitanu amonného a nejhlubší vrstva mraků zřejmě obsahuje krystalky vodního ledu. Nejsvrchnější vrstva atmosféry významně absorbuje ultrafialové záření od Slunce a nad polokoulí přivrácenou ke Slunci vzniká sezónně mlžný opar. Pohybová energie kapek heliového deště se přeměňuje na energii tepelnou. Spolu s nepatrným gravitačním smršťováním tedy Saturn vyzařuje více než 1,5násobek energie, kterou získává od Slunce. 

Bouřlivá atmosféra

Atmosféra Saturnu je stejně bouřlivá jako plynný obal Jupitera, jen jsou kvůli chudšímu chemickému složení její útvary méně výrazné. Rovníkové proudění probíhá rychlostmi až 1 800 km/s, což pětkrát přesahuje hodnoty na Jupiteru. Převážná část větrů vane východním směrem a předbíhá rotaci planety. 

Výrazné světlé skvrny, výjimečně pozorovatelné i amatérskými dalekohledy, jsou vytvářeny víry, které pohánějí konvektivní proudy v atmosféře. Rychle mění tvar a intenzitu a po čase se rozplynou. Družice Cassini pozorovala vznik a vývoj velkého bouřkového oblaku, způsobeného proudem přehřátých plynů stoupajících z hlubokých vrstev atmosféry. V roce 2004 přerostla jiná bouře do gigantického hurikánu, v němž probíhaly intenzivní elektrostatické výboje, které byly registrovány na rádiových vlnových délkách. Astronomové jev nazvali Dračí bouře. 

Oblasti polárních čepiček okupují mohutné víry, polární oblasti jsou lemovány zvláštními šestiúhelníkovými mraky. Experimenty v laboratoři na Zemi ukázaly, že podobná struktura může být výsledkem vzájemného dynamického působení rotující atmosféry a dalšího atmosférického proudění; přesto zůstává původ těchto mraků jednou z největších záhad ve Sluneční soustavě. Teplota v polárních vírech dosahuje vyšších hodnot než v okolí, což je důsledkem hromadění částic absorbujících sluneční záření v polárních čepičkách. Venuše, Země, Mars i Jupiter mají polární čepičky naopak trvale chladnější. 

Saturn v kostce

• Typ tělesa: plynný obr
• Vzdálenost od Slunce
• v perihéliu: 1 353 572 956 km
• v aféliu: 1 513 325 783 km
• Excentricita dráhy: 0,056
• Oběžná perioda: 29,457 roku
• Sklon dráhy k ekliptice: 2,485°
• Rovníkový poloměr: 60 268 ± 4 km; 9,449 Země
• Zploštění: 0,098
• Hmotnost: 5,6846 × 10²⁶; 95,2 Země
• Průměrná hustota: 687 kg/m³
• Siderická rotační perioda: 10,57 h
• Délka dne: 10 h 32 min 36 s
• Sklon rotační osy: 26,73°
• Povrchová teplota: nemá povrch
• Hlavní prvky atmosféry: H₂, He, CH₄
• Počet měsíců: 62 potvrzených

Podle studií amerických ekonomů hraje právě výška v životě člověka velkou roli a promítne se i v oblastech, kde bychom to možná nečekali: například na výplatní pásce. Za každý centimetr nad průměr přistane prý zaměstnancům v USA ročně na kontě v přepočtu o celých šest tisíc korun víc. 

Inteligentnější děti

Fakt, že v minulosti dostávali pracovníci vyššího vzrůstu víc peněz, má své vysvětlení: Dlouháni bývali obyčejně také silnější, a zastali tudíž víc práce. Jenže proč stejná situace přetrvává i dnes, kdy značná část populace pracuje u počítačového stolu?

Některé studie ukázaly, že vysocí lidé mají rozvinutější sociální dovednosti i vyšší sebevědomí. Již od dětství se jim věnuje větší péče, což jim umožňuje dosáhnout lepší emocionální stability, která je v pracovním procesu nepostradatelná. Proč však blízké okolí upíná k vyšším dětem víc pozornosti než k ostatním?

Podle výzkumu Andrease Schicka a Richarda Steckela z Ohio State University vydělávali muži, kteří byli ve svých 11 letech považováni na základě své výšky za atraktivní, ve 30 letech průměrně o 6,5 % víc než ostatní; u žen to pak bylo o 10 % víc. Výška totiž signalizuje okolí, že má dítě dobrou výživu, jež přímo ovlivňuje jeho inteligenci a další schopnosti. Právě proto možná vysoké lidi podvědomě vnímáme jako vůdce.

Stále vyšší Evropané

Všichni američtí prezidenti od roku 1904 vynikali nadprůměrnou výškou. A v této „tradici“ pokračuje i Barack Obama, který měří 185 cm. Český prezident Miloš Zeman pro změnu dorostl do úctyhodných 192 cm.

Podle nedávné studie jsou Češi šestým nejvyšším národem na světě, hned za Nizozemci, Dány, Nory, Němci a Chorvaty. Čeští muži dnes měří průměrně 180 cm a ženy 167 cm. K „dlouhánům“ jsme se však neřadili vždy. Ještě v 19. století patřili Češi k nejmenším v habsburské monarchii. Odborníci pod vedením Johna Komlose zjistili, že důvody růstu průměrné výšky evropské populace v posledních desetiletích tkví asi ze 70 % v genetice, zatímco zbytek mají na svědomí socioekonomické faktory a kvalitní a pestrá strava.

Větší respekt, větší plat

Ne vždy se ovšem výška pojí s pozitivními záležitostmi. Pro dívku vyšší než 180 cm mohou být například taneční opravdovým utrpením. Na podpatcích měří ještě o několik centimetrů víc a najít vhodného tanečního partnera se stává nelehkým úkolem. „Když jsem šla na svůj první ples Klubu vysokých a mohla jsem se narovnat, protože všichni muži byli vyšší než já, bylo to pro mě něco naprosto neuvěřitelného,“ vzpomíná předsedkyně Klubu vysokých Iva Čvandová.

TIP: Proč mají vyšší lidé i vyšší inteligenci? Svou roli zřejmě hrají narušené geny

Přesto údajně hraje výška nejvýznamnější roli právě v období puberty a dospívání, kdy mají vyšší děti větší šanci prosadit se například v kolektivních sportech a rozvíjet tak své schopnosti. I když si to někteří vysocí lidé nechtějí připustit, mají díky svému fyzickému vzhledu výhodu: U ostatních budí respekt už jen svým vzrůstem a chovají se celkově sebevědoměji. A jelikož si v důsledku cení svých schopností víc, řeknou si i o vyšší plat.