Boleslav III. nepatřil mezi oblíbené vládce. Syn Boleslava II. Pobožného, jemuž daly dějiny přízvisko Ryšavý, přispěl svou násilnickou vládou ke krizi českého státu, která odstartovala boje o moc mezi domácí nobilitou i nově vzniklými sousedními státy. Proto když se knížeti podařilo opět získat vládu, neváhal se svými soky 9. února 1003 nelítostně zúčtovat.

Vršovci tvořili významnou protiváhu přemyslovské dynastie. A přece dal jednomu z nich Boleslav III. svou dceru za ženu. Tento záměr ale neměl pouze politický, jako spíš rodinný důvod. Český kníže totiž neměl zrovna ideální vztahy se svými bratry, čemuž nepomohl ani fakt, že mladšího Jaromíra dal vykastrovat a Oldřicha zamýšlel nechat udusit. Protože sám dědice neměl, zeť se mu jevil jako schůdnější varianta. Jenže Vršovci si naběhli, když se léta 1002 pokusili Boleslava svrhnout.

TIP: První vyvraždění Vršovců: Proč se rozhodli Přemyslovci zaútočit?

Když se kníže s pomocí polského krále vrátil o rok později na knížecí stolec, měl prastarý velmožský rod na vlastní kůži pocítit jeho pomstu. Boleslav pozval jeho předáky na masopustní hostinu a ve chvíli, kdy bylo veselí v nejlepším, nařídil jejich popravu. Ale kdo s čím zachází, tím také schází…netrvalo dlouho a Boleslav o vládu znovu přišel. Navíc skončil ve vězení svého dřívějšího spojence Boleslava Chrabrého, který se sám pasoval do role českého knížete.

Astronaut Bruce McCandless, člen posádky raketoplánu Challenger, se jako první člověk odvážil opustit bezpečí raketoplánu a s pomocí manévrovací jednotky MMU (Manned Maneuvering Unit), se proletěl ve volném prostoru dál než kdokoli před ním. Během jeho letu ve vesmíru jej od raketoplánu Challenger dělilo 97 metrů.

Na svůj druhý let do vesmíru čekal McCandless 6 let - v rámci pětidenní mise raketoplánu Discovery na jaře 1990, stál u vypuštění Hubbleova kosmického dalekohledu.

7. února 2008 odstartoval z Kennedyho vesmírného střediska raketoplán Atlantis v rámci mise STS-122. Hlavním cílem této mise bylo dopravit k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) evropský výzkumný modul Columbus a vyměnit člena posádky stanice. Místo vracejícího se Daniela Taniho se novým členem Expedice 16 ISS stal Léopold Eyharts – francouzský astronaut (ESA).

Laboratoř Columbus slouží k fyzikálním, lékařským a biologickým experimentům, k monitorování počasí a lodního provozu na Zemi.

Mimořádnou pravomoc osobně disponovat brannými silami země přiznával zákon králi jen pro situace krajní nouze, pro čas kritického ohrožení země, a to pouze do 11. listopadu, tedy do svatého Martina. Po tomto datu už zemská hotovost nesměla být v poli. 

Počátek revoluce

Ulice a čtvrti Diyarbakıru protínají černé hradby, jež celé staré město svírají, jako by ho chtěly udusit. Dovnitř a ven propouštějí život pouze několika nádhernými branami, které však mírně ohlodal zub času. Charakteristická barva jde na vrub čediči nacházenému v okolí (viz Černý poklad), o jehož použití při stavbě rozhodl Konstantin II. ve 4. století. Císař Valentinián nechal hradby následně zvětšit a rozšířit do dnešní podoby: Na délku měří celé opevnění téměř šest kilometrů a v minulost nad ním bdělo víc než osmdesát věžiček.

Svět v sevření

Hradby oddělují svět moderního Diyarbakıru od toho, v němž se snaží v úzkých špinavých uličkách přežít dávné tradice. Staré město se tak nemá kam rozrůst: Ze tří stran jej lemuje černý „kamenný had“ a volnou část ohraničuje řeka Tigris.

Ačkoliv v cizincích může černý kámen vzbuzovat pocit tísně, místní obyvatelé si s jeho barvou hlavu nelámou. Po večerech vyrážejí do parků pod hradbami na piknik a nebojí se vystoupat ani na temné opevnění.

Nahoru sice vedou pouze polorozpadlá schodiště, mladým to však nevadí: Jejich život svazují přísné společenské normy, které jim dokonce zakazují držet se za ruce, nad městem si ovšem mohou „ukradnout“ chvilku pro sebe.

Nejstarší mešita Turecka

K dominantám starého města patří jedna z nejvýznamnějších islámských staveb celého Turecka, mešita Ulu Camii. V zemi je nejstarší – její kořeny sahají až do roku 639, kdy se regionem přelila arabská expanze přinášející nové náboženství. Někteří o mešitě hovoří jako o pátém nejposvátnějším místě islámu. Kdysi stál údajně v lokalitě kostel, později však podlehl nové víře. Věřící do jeho stěny vysekali mihráb (výklenek) směřující k Mekce a přistavěli minbar (vyvýšený prostor) pro muslimské duchovní – imámy.

V roce 1091 pak seldžucký sultán Melik-šáh I. položil základy stavby, jež se prakticky v nezměněné podobě dochovala dodnes. Vevnitř vás nečeká okázalá krása, třpytivé fresky, mozaiky či přezdobené stěny. Dominuje tam jednoduchost a strohost. Mešita je charakteristická také hranatým minaretem, jaké se vztyčovaly ještě před příchodem Osmanů. Až později tyto symboly víry zeštíhlely a začaly připomínat „ořezané tužky“.

Minaret splněných přání

Jednou z ikon města je i minaret Dört Ayaklı stojící na čtyřech kamenných nohách. Nechal jej vybudovat Kasim Chán z málo známé dynastie Ak Koyunlu, která během 14. a 15. století obsadila území dnešního východního Turecka, Arménie a Ázerbájdžánu. Traduje se, že stačí minaret sedmkrát oběhnout a splní se vám každý sen. Dnes se přímo pod památkou nachází čajovna, kde si můžete dát silný černý čaj a na chvíli uniknout všudypřítomnému chaosu a ruchu.

Starým městem se vine labyrint zchátralých uliček, v němž se snadno ztratíte. Ostré barvy fasád se snoubí se špínou a prachem, domy se střídají s malými obchůdky, čajovnami či autodílnami a před každými dveřmi někdo sedí a povídá si se sousedy. Ve spletité síti pak stačí párkrát zabočit a dostanete se do místního slumu, který je mistrně skrytý před zraky veřejnosti. Nachází se na konci starého města a táhne se až k hradbám a k Tigridu. Raději si jej však prohlédněte z dálky: Dovnitř se doporučuje vcházet pouze na vlastní nebezpečí.

Karavanový hotel

Diyarbakır byl kdysi významnou obchodní křižovatkou, kde spočinula na své pouti každá karavana spojující východní svět se západním. V bazarové části města proto i dnes najdete karavanseráj, kam se na noc uchylovali obchodníci se svým zbožím. Současní majitelé jej sice proměnili na hotel, ale duch staré doby nezmizel. Fasádu zdobí černé a bílé horizontální pruhy a za těžkými dveřmi se skrývá jiný svět. Srdce stavby tvoří kamenné nádvoří se stoly, židlemi a dřevěnými verandami. Okolo se pak nacházejí pokoje, v nichž se můžete ubytovat.

Nedaleko stojí palác Artuklu, rezidence dynastie Artukidů vládnoucí ve 12. a 13. století. Mohamed Nasreddin jej nechal vybudovat v místech, kde žil al-Džazarí – arabský učenec, který vstoupil do historie dílem popisujícím konstrukci i funkci téměř stovky mechanických zařízení. Osmané palác v 16. století používali jako vězení, a když ho opustili, upadl v zapomnění. Archeologové jej znovuobjevili teprve v roce 1961.

Kotel náboženství

V Diyarbakıru se dlouhá léta prolínalo křesťanství s islámem, a vedle mešit tak stojí i kostely. Zlom ve vztazích nastal počátkem 20. století, kdy došlo k nepokojům a mnoho křesťanů místo opustilo nebo bylo nuceno odejít. Kostely proto většinou chátrají. Přesto při procházce starým městem natrefíte na několik svatostánků s křížem, kde se sdružují křesťané zejména z chaldejské, arménské, nebo dokonce starobylé asyrské církve. Místní si nestěžují: Podle jejich slov nevraživost za poslední desetiletí vymizela.

Příjemnou atmosférou vás uvítá například nádvoří kostela Meryemana, kde se lidé scházejí, aby si ve stínu vypili čaj. Za dob Římské říše stál v těchto místech pohanský chrám, ale když nad mnohobožstvím zvítězilo křesťanství, vyrostl na jeho ruinách kostel. Dnes má tedy víc než 1 600 let, a přestože prošel mnoha rekonstrukcemi, stále z něj sálá historie. Stará se o něj syrská pravoslavná církev, jejímž příslušníkům se podle významného biskupa Jakuba Baradaje žijícího v 6. století říká jakobité.

Nedaleko se nachází arménský kostel Giragos, rovněž s typicky černými stěnami a sloupy. Dlouhá léta bylo v jeho zdech prázdno, v roce 2011 jej však místní slavnostně znovuotevřeli v rámci sbližování náboženství. Navštěvují ho i Arméni, kteří přijali islám, ale stále cítí pouto k zemi svého původu. 

Nedílnou součást města tvoří také svatyně a hrobky súfismu – esoterické větve islámu. Nejslavnější památkou je přitom hrobka se sarkofágem ležící ve stínu obrovských hradeb. Zdobí ji velký turban a súfisté věří, že pokud ji navštíví, zajistí si štěstí. Každou chvíli tak někdo přistoupí k sarkofágu, položí na něj maličký talisman, zazpívá či zarecituje modlitbu a zase odejde.

Poblíž marockého města Ouarzazate právě spustili první část termosolární elektrárny Noor-Ouarzazate. Až bude hotová, tak se bude rozkládat na ploše větší, než hlavní město Maroka Rabat s 1,7 miliony obyvateli. Po dosažení plného výkonu elektrárny by Maroko rádo vyváželo elektrickou energii do Evropy.

Zrcadla termosolární elektrárny soustřeďují energii Slunce do jediného místa, které se tak ohřeje na vysokou teplotu. Část elektrárny Noor 1, kterou tvoří celkem 500 tisíc zrcadel, a která má výkon 160 megawatt, osobně spustil marocký král Mohammed VI.

Elektrárna Noor 1 by měla zásobovat kolem milionu domácností a díky své technologii zvládne dodávat elektřinu 3 hodiny po západu Slunce. Její stavba doposud stála necelé 4 miliardy dolarů.

Astronomé navrhnuli velké množství fyzikálních experimentů s potenciálem pro potvrzení či naopak vyvrácení některých hypotéz o charakteru temné hmoty, mezi něž patří i experimenty na urychlovačích s cílem vyrobit částice temné hmoty v laboratoři. 

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (1.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (3.)

Najdou se rovněž fyzikové zpochybňující přítomnost temné hmoty ve vesmíru coby artefakt fyzikálních zákonů, jež za určitých podmínek nepopisují realitu. Vzhledem k tomu, že drtivá většina pozorovacích důkazů pochází ze sledování pohybů hmotných objektů, snaží se mnozí vysvětlit pozorovací rozpory nedokonalostí gravitačního zákona. Není totiž zřejmé, proč by gravitační síla měla ubývat přesně s druhou mocninou vzdálenosti za všech okolností. Modifikované teorie newtonovské gravitace (známé pod zkratkou MOND) předpokládají, že ve slabém režimu (kdy jsou zrychlení vyvolaná gravitačním působením malá) je gravitace „efektivnější“, hmotné objekty pociťují gravitaci silněji. Okraje spirálních galaxií by odpovídaly gravitačnímu působení ve slabém režimu, tudíž by podivné ploché rotační křivky těchto galaxií představovaly pouhý důsledek zvýšené intenzity gravitace v daných oblastech. Skrytá látka by tedy nebyla nutná. 

Stejně jako temná hmota má také MOND své zaryté zastánce i odpůrce. Gordický uzel tak mohou rozetnout pouze přesné fyzikální experimenty. 

Rozpínající se vesmír

Mnohem složitější je vypořádat se s temnou energií, ještě důležitější komponentou vesmíru podle přijímaného modelu. Samotné základy problému byly položeny na počátku 20. století. Albert Einstein tehdy zformuloval svoji obecnou teorii relativity jako obecnější teorii gravitace, než jakou byla do té doby používaná Newtonova dynamika, která selhávala při vysvětlování některých pozorovacích detailů. Ruský fyzik Alexandr Fridman vyřešil Einsteinovy rovnice při studiu matematické struktury celého vesmíru a ukázal, že v zásadě není možné, aby byl náš vesmír statický. Představa statického vesmíru, který se ani nezvětšuje ani nezmenšuje, byla přitom v té době v myslích vědců, včetně Einsteina, hluboce zakořeněna. 

Statický vesmír definitivně zbořil na konci 20. let americký astronom Edwin Hubble: měřil rychlost vzdalování galaxií prostřednictvím Dopplerova posuvu spektrálních čar hvězd a současně určoval jejich vzdálenost na základě pozorování cefeid, proměnných hvězd, u nichž je známa souvislost mezi celkovým zářivým výkonem a periodou pulzů. Je-li k tomu známa zdánlivá jasnost těchto hvězd při pozorování ze Země, lze nepřímo změřit jejich vzdálenost. Hubble jako první vynesl do grafu závislost rychlosti vzdalování na vzdálenosti a zjistil přímou úměru – vesmír se trvale rozpíná. 

O rozpínání vesmíru jsme získali i další pozorovací důkazy. Jedním z těch nejdůležitějších je reliktní záření, pozůstatek po horké fázi vesmíru, který byl tak hustý, že se stal neprůhledným, a záření a látka koexistovaly v rovnováze, podobně jako dnes v horkých nitrech hvězd. Přibližně 380 tisíc let po Velkém třesku však tato éra skončila, když teplota látky klesla zhruba pod 4 000 K. V ten okamžik se do té doby volné elektrony a protony sloučily (rekombinovaly), vytvořily neutrální vodík a látka vesmíru se rázem stala pro fotony průhlednou. Fotony uvolněné v okamžiku rekombinace přežívají dodnes, jen se jejich energie posouvá vlivem rozpínání do dlouhovlnné oblasti spektra. Nyní je registrujeme jako všudypřítomné mikrovlnné pozadí s efektivní teplotou necelé tři kelviny. Jde o nejstarší světelné fotony vůbec a jejich studium představuje jeden z nejdůležitějších materiálů přinášejících informace o raných fázích existence vesmíru. 

Trvale, a navíc stále rychleji

Nedávné výzkumy ukazují, že vesmír se rozpíná nejen trvale, ale i stále rychleji. Dva nezávislé týmy si počínaly podobně jako Hubble v 20. letech 20. století: Vědci studovali závislost rychlosti vzdalování galaxií na jejich vzdálenosti; nevyužívali však cefeidy, jejichž zářivý výkon omezuje jejich použitelnost coby indikátoru vzdálenosti pouze na relativně blízké galaktické okolí, ale vzali si na pomoc supernovy typu Ia. 

Všechny zmíněné supernovy totiž vznikají za stejných podmínek, a vědci tedy předpokládají, že jsou více méně jedna jako druhá, a mají tudíž shodný zářivý výkon. Díky tomu můžeme celkem snadno změřit, jak daleko se nacházejí (viz Jak měřit vzdálenost?). Astronomové označují supernovy typu Ia jako standardní svíčky. Dva již zmíněné týmy hledaly výbuchy supernov Ia ve vzdálených galaxiích (monitorovali jich tolik, že zaregistrovali v průměru jeden výbuch každý den) a vynášely je do podobného grafu jako Edwin Hubble na počátku 20. století. Z grafu velmi překvapivě vyplývalo, že se vesmír nejen neustále rozpíná, ale zřejmě se rozpíná zrychleně. Vědci nejprve učinili vše pro vyloučení hrubých chyb, nicméně nakonec jim nezbylo než výsledky zveřejnit. Tři z nich pak byli za tento objev v roce 2011 odměněni Nobelovou cenou za fyziku. 

Jak je však možné, že se rozpínání vesmíru zrychluje? Vždyť vzájemné gravitační působení těles by muselo dříve nebo později rozpínání zpomalit, zastavit a přeměnit ve smršťování – ledaže by se ve vesmíru nalézala další substance s odpudivými účinky (dostala nic neříkající název temná energie). 

8. února 1807 v devět hodin ráno se u Pruského Jílového rozezněla ruská kanonáda. Jejím cílem nebyl nikdo menší než vojenské sbory věhlasného Napoleona Bonaparta. Když padla tma, byl sníh zborcen krví tisíců vojáků, aniž by bitva skončila s jasným výsledkem.

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Ruská armáda byla Napoleonovi trnem v oku. V chladném únoru roku 1807 se naskytla příležitost ukázat, kdo je v Evropě pánem. Podcenil však nejen odhodlání sibiřského medvěda, ale také bojeschopnost vlastních vojáků. Dlouhé pochody a boje si vybraly svou daň. Drobné úspěchy ruské i francouzské strany se střídaly po celý den, až okolo osmé hodiny večer rachot zbraní utichl. I za cenu 30 tisíc mrtvých a raněných na ruské a 20 tisíc vojáků na francouzské straně nepřinesl střet vítězství ani jedné straně. Přesto výrazně podlomil Napoleonovu pověst neporazitelného vojevůdce, která měla v budoucích letech získat další trhliny.

V době, kdy se Anna narodila, se ve střední Evropě loučila pozdní gotika a do kulturního i společenského života začala promlouvat elegantní renesance. Na českém a uherském trůně seděl Vladislav Jagellonský, který se usídlil v Budíně. Právě tam mu jeho třetí manželka Anna z Foix, porodila 13. července 1503 dceru Annu.

Psal se rok 1521, když princeznu konečně čekala svatba. S Ferdinandem Habsburským se setkala již o rok dříve a mladý Habsburk se do své nevěsty zamiloval téměř na první pohled. Ve stejný rok, kdy porodila prvorozenou dceru Alžbětu, se stal Ferdinand náhle dědicem českého a uherského království. Mladý Ludvík Jagellonský totiž roku 1526 nešťastně utonul v bitvě u Moháče a manžel jeho sestry musel přebrat vládu nad dvěma velmi odlišnými národy.

Anna si české země nesmírně zamilovala – zvláště Prahu. Pro zdejší lid měla pochopení a Ferdinand k tomu nebyl slepý. Když jeho žena nemohla cestovat s ním, nechával ji vládnout a rozhodovat v menších státnických záležitostech, zatímco spravoval zbytek habsburské říše. Zpočátku to bylo pro Annu těžké, ale usnadnění našla v tom, že čeští stavové uznali její dědičné právo na vládu po otci a bratrovi, zatímco Ferdinanda přijali až po řádné volbě. Když ho 25. února 1527 zvolili, stala se Anna českou královnou vlastně již podruhé. I díky ní se Praha stala Ferdinandovým oblíbeným místem.

TIP: Nevěrnice Anna: Krále Vladislava podváděla se dvěma muži zároveň

Anna porodila Ferdinandovi celkem patnáct děti, z nichž se pouze tři nedožily dospělého věku. Urození manželé tvořili harmonický pár a tuto harmonii přenesli i do výchovy. Královna, která vždy stála za svým mužem, opustila tento svět v těžkých dobách prvního stavovského povstání. Zemřela 27. ledna 1547 po porodu dcery Johany.