Vláda Jana Jindřicha coby moravského markraběte začala po Vánocích roku 1349, kdy nechal Karel IV. vydat druhou stvrzující listinu. Její velká část byla opisem dubnového dokumentu, s tím rozdílem, že tentokrát svěřil Moravu přímo do rukou Jana Jindřicha. Se správou země připadla mladšímu bratrovi i všechna panovnická práva, včetně práva horního.

Oddaný bratr

Až do roku 1361, kdy se Karlovi IV. narodil vytoužený syn Václav, figuroval moravský markrabě jako možný nástupce svého dosud bezdětného bratra. Přes Karlovu autoritu panoval mezi oběma muži přátelský vztah. Mladší Jan se velmi často pohyboval na pražském dvoře, kde nejednou řešil diplomatické záležitosti. Český král mu čas od času svěřoval vedení významných akcí. Ať již to byla cesta do Bavor či zamezení bojůvky, která vypukla mezi jihočeskými pány, navzdory nevalné pověsti si Jan Jindřich vždy počínal rozvážně bez špetky zbabělosti.

Jako nejlepší rys Janovy osobnosti bývá zmiňována jeho bezmezná oddanost vůči staršímu bratrovi. Dnes se již nedozvíme, zda se moravský markrabě chtěl jen ukrývat za záda schopného příbuzného, anebo zda se prostě jednalo o čestného člověka, který pomáhal rodinné politické linii. Každopádně si za časů českého krále Karla a moravského markraběte Jana Jindřicha stály obě země věrně bok po boku a jejich harmonické sepjetí mělo nemalý vliv na významnou pozici Českého království ve druhé polovině 14. století.

Ženich na čtvrtou

Po nevydařeném manželství a následném vleklém rozvodu s Markétou Tyrolskou se jeho další manželkou stala její jmenovkyně, dcera Mikuláše II. Opavského, pravnučka slavného Přemysla Otakara II. Manželství bylo velmi plodné, vzešlo z něj hned několik potomků, z nichž někteří dosáhli i vysokých politických postů. Třetí manželkou se stala opět Markéta, tentokrát dědička habsburského rodu. Mladičká novomanželka však brzy zemřela a Jan Jindřich byl přinucen poohlédnout se po další partii. Příští volba směřovala do hraběcí rodiny Albrechta Oettingenského, jehož dcera Alžběta nakonec svého muže o mnoho let přežila.

Kdybyste chtěli jet autem stejnou rychlostí, jakou proudí vzduch při kašli, zcela jistě byste museli překročit limit povolený v obci. Běžná „rychlost kašle“ totiž průměrně dosahuje 100 km/h. A při tom nejprudším kašlání by náš dech předstihl i startující Boeing – jeho rychlost podle vědců šplhá až k závratným 410 km/h.

Zrádné mikromráčky

Před necelými dvěma roky vědci z Massachusetts Institute of Technology (MIT) odhalili, že kapičky vylétávající z úst pacienta při kašli dokážou dorazit mnohem dál, než jsme si dřív mysleli. Jednak se pohybují ve skupinách, a navíc uvnitř každého takového „mikromráčku“ cirkulují, takže se nakonec dostanou až do vzdálenosti 70 cm před ústa.

Zmíněné zjištění by mohlo mít v budoucnu nemalý dopad pro mnoho oblastí společnosti. Například architekti a inženýři by měli znovu zvážit návrhy pracovišť, nemocnic či otázku cirkulace vzduchu v letadlech. Ventilace má v souvislosti s nově odhalenou skutečností mnohem větší vliv na nákazu infekcemi, než jsme se dosud domnívali.

Kašel jako obrana

Kašel samotný není nemocí – jde spíš o obranný mechanismus, který pomáhá odstranit z našeho dýchacího ústrojí vše, co tam být nemá: od prachu přes mikroby až po různé výpary či dýmy. Vykašlávání však může často představovat symptom choroby, ať už se jedná o běžné nachlazení, či o závažnější onemocnění. Navíc běžné nachlazení provází jiný kašle než zánět průdušek nebo záškrt, takže zkušený lékař podle pacientova chrchlání“ pozná chorobu. Akutní kašel u infekčního onemocnění obvykle netrvá déle než tři týdny a odeznívá s vyléčením. Kašel přetrvávající víc než osm týdnů označujeme jako chronický, přičemž může signalizovat vážnější nemoc – třeba astma.

Vědci zjistili o kašli i další zajímavá fakta: Například ženy zřejmě kašlou až dvakrát víc než muži, příčinu však dosud neznáme.

víte, že?

Lenním pánem Šumperka byl jeden z nejmocnějších šlechticů v českých zemích, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Ten z počátku vůbec nebyl nadšený myšlenkou, že by na jeho panství měl působit inkviziční tribunál. Když ho však Boblig přesvědčil, že ho soudní výlohy nebudou stát ani haléř a naopak mu z procesů bude plynout slušný zisk, svůj názor změnil. A tak byl na přelomu let 1679 a 1680 inkviziční tribunál zřízen i v Šumperku.

Předchozí část: Hranice v plamenech (1): Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

„Útok“ na Šumperk

Velké Losiny se tak pro Bobliga staly vedlejším pracovištěm, kam zajížděl jen nepravidelně. To ale neznamenalo, že tam mučení nepokračovalo se stejnou intenzitou. Šumperský tribunál nechal ihned po svém založení zatknout Marii Sattlerovou, manželku zámožného šumperského barvíře látek a bývalého městského konšele a purkmistra Kašpara Sattlera, a odvézt ji do Losin na konfrontaci s jejími udavačkami. Mučením zlomené nešťastnice ji označily za členku svého čarodějnického společenstva a její protesty jí nijak nepomohly. Mezitím již Boblig chystal obvinění i na jejího manžela Kašpara. Strubenvohlová, Koppová a další odsouzené byly sťaty a jejich těla spálena v dubnu 1680.

Tehdy do příběhu vstoupila snad nejslavnější postava celého tragického dramatu, farář a děkan Kryštof Alois Lautner. Tento vzdělaný a vážený muž patřil k těm, kteří opakovaně protestovali proti zatčení Sattlerové a sestavení inkvizičního tribunálu a nelichotivě se vyjadřoval i o samotném Bobligovi. Nemohl tušit, že i on byl obviněn. Biskup, který Lautnera pro jeho toleranci k projevům skrývaného luteránství neměl příliš v lásce, a který byl navíc o reálnosti čarodějnického nebezpečí hluboce přesvědčen, dal nakonec povolení k děkanovu zatčení. Přestože Lautnera mučili, stále se odmítal přiznat. Na Bobligův příkaz byl opakovaně mučen další dva týdny, než ho konečně zlomili. Nakonec byl upálen 18. září 1685 v Mohelnici.

Záchrana panství

Procesy naplno běžely až do počátku devadesátých let. Mezi Bobligovými oběťmi byli významní a bohatí šumperští měšťané a úředníci z okolí a celkově dosáhl počet obětí do roku 1696 sto dvanácti osob. Dlouhé trvání procesů začalo být pro panství hospodářsky škodlivé. Bratři Jáchym a Maxmilián, kteří po dosažení plnoletosti převzali žerotínské panství, žádali jejich zastavení. Sám Boblig navíc přestřelil, když začal podsouvat svým mučeným obětem jména významných měšťanů markraběcího města Olomouce. Měšťané okamžitě sepsali protestní dopis a poslali ho císaři. Pokus o útok na význačné moravské město, které formálně podléhalo pouze panovníkovi, bylo i na císaře Leopolda I. příliš. Působení šumperského i losinského tribunálu dal okamžitě zastavit.

TIP: Oponent inkvizitora Bobliga: Tomáš König se neváhal postavit i biskupovi

Psal se rok 1696 a Bobligovi bylo něco přes osmdesát let. Nikdo proti němu nezvedl hlas a nikdo jej neobvinil ze zneužívání pravomoci. Zůstal váženým občanem, žijícím v klidu a blahobytu. Jediné, co ho až do jeho smrti roku 1698 trápilo, byla pakostnice. S jeho smrtí symbolicky skončilo i nejzuřivější období čarodějnických procesů v našich zemích.

Vraťme se na samotný počátek 20. století k Einsteinově zásadní práci, obecné teorii relativity. Již víme, že Einstein měl problém s přijetím Fridmanova řešení svých rovnic, proto do nich přidal odpudivý člen – kosmologickou konstantu –, čímž existenci stacionárního vesmíru umožnil. Traduje se, že po nezpochybnitelném Hubbleově objevu označil Einstein kosmologickou konstantu za největší omyl svého života. Není zcela zřejmé, zda génius tuto větu skutečně pronesl, v současnosti je to však irelevantní. S objevem zrychleného rozpínání vesmíru totiž kosmologická konstanta opět získala na ceně. 

Nepřehlédněte:

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (1.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (2.)

Povaha temné energie je zcela neznámá, zato však z moderních měření (prováděných například sondou Planck) plyne, že tato energie představuje 68,3 % celkové hmotnosti vesmíru. Více než dvě třetiny kosmu tedy tvoří substance, o níž víme jen to, že existuje!

Popravdě není ani zřejmé, zda temná energie přímo souvisí s Einsteinovou kosmologickou konstantou. O ní se totiž předpokládá, že by byla známkou záporné síly homogenně vyplňující prostor, nezávisle na místě i čase. Ekvivalentní formulace téhož mluví o energii vakua, důsledku kvantových jevů. Pro smrtelníka je to těžké pochopit, avšak kvantoví fyzici nás přesvědčují, že energie vakua by se projevovala záporným tlakem, tedy skutečně potřebnou odpudivou silou řídící expanzi vesmíru. Vzhledem k tomu, že energie vakua nezávisí na místě ani čase, v rozpínajícím se vesmíru její důležitost postupně převažuje, neboť se na rozdíl od baryonické nebo temné hmoty neředí. Gravitační síla by už nikdy nedostala možnost převážit a zastavit expanzi vesmíru. 

Kosmologická konstanta nepředstavuje jedinou hypotézu vysvětlující temnou energii. Jiní fyzikové se domnívají, že jde o demonstraci páté interakce, dynamické veličiny, jež může v principu záviset na místě i čase. Teoretičtí fyzici jsou schopni dát určitá omezení vlastností této páté síly, avšak konkrétní představy se zatím poněkud ztrácejí v mlhách. 

Mezi oběma alternativami může být jen velmi těžké rozhodnout, neboť proměny páté interakce mohou být velmi pomalé, tudíž by se mohlo zdát, že jde o konstantní jev, tedy o kosmologickou konstantu. V každém případě je třeba si uvědomit, že účinky temné energie jsou v současnosti na lokálních škálách převáženy ostatními čtyřmi interakcemi. Představíme-li si vesmír jako prádelní šňůru a například galaxie nahradíme kolíčky, pak budeme-li šňůru natahovat (náš model vesmíru se rozpíná), nedojde k natahování kolíčků, neboť ty drží pohromadě jiné síly (elektromagnetická a silná v tomto případě). S rozpínáním vesmíru se tedy rozhodně nerozpíná ani Galaxie ani Země, a dokonce ani vy nebo vaše sousedka. Ve velmi daleké budoucnosti se to však může změnit, pokud temná energie totálně převáží ostatní interakce. Tím se ale dostáváme do oblasti čistě teoretických úvah. 

Je temno opravdu temné?

Jestliže je pro některé fyziky hypotéza temné hmoty těžce stravitelná, pak temná energie vyvolává u mnohých přímo pocity na zvracení. Kdo kdy viděl odpudivou sílu pocházející od substance se záporným (sic!) tlakem vznikající z vakua (tedy z ničeho), jejíž prostorová hustota se navíc nemění, i když se prostor zvětšuje? 

Nejjednodušší je napadnout napozorovaná data. Objevily se práce zpochybňující nikoliv měření zrychlené expanze, ale jeho interpretaci. Podle nich by zrychlené rozpínání vesmíru mohlo být pouhou iluzí způsobenou naším pohybem vůči zbytku vesmíru. Z některých pozorovacích dat se zdá, že se jakási lokální bublina okolního vesmíru s rozměrem 2,5 miliardy světelných let pohybuje velmi rychle vůči vzdálenějšímu pozadí. To by sice mohlo vysvětlit pozorovanou závislost rychlosti vzdalování supernov na jejich vzdálenosti, není však již zřejmé, jak by se bylo možné vyrovnat s měřeným rozložením reliktního záření a velkorozměrovou strukturou vesmíru, přičemž i tato pozorování svědčí o přítomnosti temné energie. Podobně se objevila tvrzení, že měřená zrychlená expanze se týká pouze našeho pozorovatelného okolí, tzv. Hubbleovy bubliny, které má navíc nižší průměrnou hustotu látky než vzdálenější části vesmíru. Obojí by bylo hypoteticky možné zaměnit za zdánlivou zrychlenou expanzi. 

Druhou možností je pokusit se o alternativní vysvětlení bez potřeby temné energie. Někteří vědci považují zrychlenou expanzi vesmíru za první experimentální důkaz nesprávnosti obecné teorie relativity. Gravitace by se tedy mohla na obřích škálách chovat jinak, než předpověděl Einstein. Dostatečně přesně by obecná relativita popisovala makrosvět na škálách menších, než jsou nadkupy galaxií, podobně jako si při popisu pádu kamene vystačíme s Newtonovou teorií gravitace a nepotřebujeme používat obecnou relativitu, přestože tomu v principu nic nebrání. Jiní spojují jak temnou energii, tak temnou hmotu jako důkazy pro nutnost modifikovat zákony gravitace. 

Temná budoucnost vesmíru

V souvislosti s výše uvedeným není možné zodpovědět otázku konečné budoucnosti vesmíru. V závislosti na chování obou temných činitelů, jemuž stále ještě dostatečně nerozumíme, zůstávají otevřeny všechny scénáře – dokonce i budoucí kolaps, Velký křach. To v případě, že se temná energie bude časem ztrácet, nebo dokonce nabude přitažlivých vlastností. Současná pozorování sice tento závěr nepodporují, avšak ani nevylučují. 

Luna 20 (rusky Луна 20) byla automatická meziplanetární sonda ze Sovětského svazu z programu Luna, která v roce 1972 dokázala přistát na Měsíci, odebrat vzorky horniny a vrátit se s nimi na Zemi.

Start nosné rakety Proton K/D se sondou se uskutečnil 14. února 1972 z kosmodromu Bajkonur. Sonda byla nejprve vynesena na nízkou oběžnou dráhu a z ní pomocí nosné rakety pokračovala v letu směrem k Měsíci. Během přeletu byla provedena korekce dráhy a 18. února 1972 se sonda dostala na oběžnou dráhu Měsíce ve výši 100 km nad jejím povrchem.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Sondy, které objevovaly Měsíc

O tři dny později sonda měkce přistála na měsíčním povrchu na okraji Mare Fecunditatis (Moře plodnosti) v kráteru Apollonius C, blízko zálivu Sinus Successus. O další den později sonda s pomocí vrtacího zařízení odebrala velmi tvrdý kousek horniny, dopravila jej svým manipulátorem do svých útrob. Krátce poté ze sondy odstartoval její návratový modul i se vzorkem na zpáteční cestu k Zemi. 

25. února se modul rozpojil na dvě části a samotné pouzdro se vzorkem přistálo na území Kazachstánu asi 40 km od Džezkazganu. Na Zem byl dopraven vzorek 100 gramů horniny, který byl následně zkoumán v laboratořích AV SSSR.

Touha po královské koruně zase jednou povolala přemyslovská knížata do zbraně. 18. února 1126 se ve slavné bitvě u Chlumce střetla vojska Soběslava I. a jeho protikandidáta na knížecí stolec Oty II. Černého.

Celý spor odstartovala smrt knížete Vladislava I., který určil za svého nástupce mladšího bratra Soběslava. To se ale nesetkalo se souhlasem správce olomouckého údělu Oty II. Vždyť právě on byl nejstarším žijícím Přemyslovcem a jako takový měl dle zásady seniorátu právo postavit se do čela českého státu.

TIP: Bitva u Chlumce: Jak kníže Soběslav přelstil římského krále

Svůj nárok neváhal hájit na bitevním poli a s podporou římského krále Lothara III. vytáhl proti Soběslavovi. Ten se naopak spoléhal na podporu předních velmožů a svaté relikvie. Se zdviženým kopím svatého Václava, na němž vlál praporec svatého Vojtěcha, svedla česká strana vítěznou bitvu. Otu II. stály vladařské ambice život, naopak v Lotharovi III. získal Soběslav silného spojence. Inu, i takto vznikala ve středověku spojenectví.

NEAR Shoemaker (Near Earth Asteroid Rendezvous) byla kosmická sonda NASA, která zkoumala planetku Eros a stala se její umělou družicí. Byla to první sonda vypuštěná v rámci programu Discovery. Zároveň to byla první sonda, která přistála na povrchu planetky. Planetka Eros se tak stala po Měsíci, Marsu a Venuši čtvrtým vesmírným tělesem, na kterém přistála kosmická sonda a vykonala měření.

Meteorit Sichote-Aliň získal své jméno podle místa dopadu - pohoří, rozkládající se v odlehlém cípu Ruska. Jev byl zaznamenán z okruhu několika set kilometrů od místa dopadu a zůstala po něm na obloze kouřová stopa o délce přes 30 km, která byla viditelná několik hodin. Protože jen o necelé dva roky dříve Američané svrhli atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, někteří lidé se obávali, že se i v tomto případě jednalo o stejnou zbraň.

TIP: Pozor! Padá kosmické kamení aneb Pády meteoritů v historii

Po vyhodnocení dostupných dat se zjistilo, že jev způsobilo vesmírné těleso o počáteční hmotnosti mezi 200 a 300 tunami, což odpovídá balvanu o průměru zhruba čtyři metry. Po vstupu do zemské atmosféry padalo k zemi pod úhlem asi 41 stupňů a jeho rychlost byla mezi 12 a 14 km/s.

Rozpad meteoroidu začal ve výšce asi 25 km, a když se dostal přibližně 5,6 km nad zemský povrch, došlo k velké explozi, která rozmetala největší část tělesa na malé kousky.

Astronomové se pokusili vypočítat původní dráhu ve sluneční soustavě a zjistili, že její nejvzdálenější část leží v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Je proto pravděpodobné, že mateřské těleso z něj bylo vymrštěno následkem nějaké srážky.

Raketa Vega je evropská lehká nosná raketa pro náklady s hmotností do 2100 kilogramů. Slouží pro vynášení malých vědeckých družic vypouštěných na nízkou nebo polární dráhu. Jejím provozovatelem je společnost Arianespace, která zajišťuje starty z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně.

První start rakety Vega proběhl z kosmodromu Kourou 13. února 2012. Raketa vynesla devět družic – LARES (LAser RElativity Satellite) italské kosmické agentury ASI, ALMASat-1 Boloňské univerzity a sedm nanosatelitů evropských univerzit – italské e-St@r a UniCubeSat GG, rumunský Goliat, maďarský MaSat-1, polský PW-Sat, francouzský Robusta a španělský Xatcobeo. Maďarská, polská a rumunská družice se staly prvními družicemi dotyčných zemi.

O velikonocích roku 1678 se stará žebračka Marie Shuhová z Vernířovic vydala na velikonoční mši do kostela v nedalekém Sobotíně. Při obřadu přijímání hostie jí však nespolkla, ale potají vyplivla a schovala do modlitební knížky. Když se pokusila z kostela vytratit, dopadla jí na rameno ruka kostelníka Bittnera. Ten vyděšenou ženu odtáhl před faráře Matyáše Eusebia Schmitda, a „bezbožný čin“ knězi udal. Rozzuřený farář jej neprodleně oznámil panskému hejtmanovi Vinarskému, který spěchal s novinou ke své paní.

Rozpoutané peklo

Angelica Anna Sibyla, hraběnka z Galle spravovala velkolosinskou a vimperskou část žerotínského panství po svém zesnulém bratrovi Přemkovi III. do doby plnoletosti Přemkových synů Maxmiliána Františka a Jakuba Jáchyma. Zpráva o možné čarodějnici jí vyděsila a tak okamžitě poručila, aby byl zorganizován inkviziční tribunál, který měl případ vyšetřit. Zámecký hejtman začal hledat vhodného vyšetřovatele a dověděl se, že v Olomouci žije jistý advokát, jenž má ve vyšetřování čarodějnic více než čtyřicetiletou praxi. Oním veteránem čarodějnických honů byl stárnoucí, téměř pětašedesátiletý právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu.

S povolením pražského apelačního soudu byl založen zvláštní inkviziční tribunál. Vedle předsedajícího Bobliga ho tvořilo pět vysokých žerotínských úředníků: zámecký hejtman Vinarský, rytmistr Kristián Mayer, purkrabí František Václav Vraný, správce hamrů Jan Richter a lesmistr Kryštof Seidler. Příšerné divadlo, jež mělo přivést na hranici téměř stovku lidí, mohlo začít. 

Po dobrém i po zlém

Marii Shuhové stačilo, aby jí kat ukázal v mučírně nástroje tortury. Ihned se pod ní podlomila kolena, až ji katovi pacholci – Jakubův bratr Bartoloměj a syn Hans – museli podepřít. V šoku všechno řekla. Krádež posvěcené hostie si u ní „objednala“ losinská porodní bába Dorota Groërová, která jí chtěla podat své nedojící krávě. Věřila totiž v její magické účinky. Po jejím zatčení a výslechu vyšlo najevo, že tak jednala na radu staré Doroty Davidové z Vernířovic. 

Dokončení: Hranice v plamenech (2): Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

Boblig naléhal na hraběnku, aby povolila torturu. Když odmítla, vytáhl na ní svůj nejsilnější triumf: celé panství je prolezlé čarodějnictvím a odhalení celého spiknutí by mohlo vznést světlo do nevyjasněného úmrtí jejího bratra Přemka ze Žerotína. Angelica Anna z Galle svolila. Ačkoliv k zatýkání a prvním výslechům došlo na počátku roku 1679, tortura byla využívána až od května. Čekalo se na formální rozhodnutí pražského apelačního soudu. A stejně tak musel apelační soud potvrdit i rozsudky smrti, které byly nad ženami vyneseny. Proto se hranice pro jejich upálení začaly stavět až v červenci.