Malá Konstancie se 17. února 1180 narodila do vskutku královské rodiny. Nejen její otec byl vladařem Uher, ale na trůn usedli rovněž její bratři a sestra se dokonce stala císařovnou v daleké Byzanci. Také na sličnou princeznu čekala koruna, ale cesta k ní byla více než trnitá.

Český král Přemysl Otakar I. rozhodně nebyl ideálním ženichem. Nejenže byl v době, kdy vyrazil ke Konstancii na námluvy, o více než dvacet let starší, ale navíc také ženatý! To mu ale nedělalo sebemenší problém. Manželku Adlétu zapudil i s četným potomstvem a oženil se s urozenou uherskou princeznou. Co na tom, že sňatek odmítla uznat papežská kurie!

TIP: Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Avšak i na Konstancii mělo dojít... přestože již porodila Přemyslovi několik dětí, musela pražský dvůr opustit a uvolnit místo své předchůdkyni. Netrvalo ale dlouho a tou, kdo opět balil kufry, byla Adléta.

S Přemyslem pak prožila Konstancie v manželství přes dvacet let. Když roku 1230 zemřel, zasvětila svůj život zakladatelské a duchovní činnosti. Na Moravě založila svůj vysněný klášter Porta Coeli, kde také zemřela.

Španělský conquistador, který studoval práva? Zakladatel slavného města Bogota? Tak trochu dobrodruh? Odpovědi na všechny otázky zní „ano“. Svůj život ale Gonzalo Jimenéz de Quesada zasvětil hledání bájného Eldorada. Přesto zemi zlata do své smrti 16. února 1579 nestihl objevit.

TIP: Dramatický osud konvoje conquistadorů: Zajati, obětováni, snědeni

Do Kolumbie připlul Gonzalo coby mladík v nejlepších letech v roce 1535. Na nebezpečnou cestu za zlatem se vydal hned následujícího roku. Výpravná skupina, čítající na osm set mužů, splnila svůj úkol pouze z části. Eldorado sice stále nebylo na obzoru, místo něj ale Gonzalo založil město Bogota. Přestože z území plynulo slušné množství zlata a smaragdů, conquistador byl dále poháněn touhou hledat a najít. Dosáhl sice úctyhodného věku a tajemná zákoutí jihoamerického kontinentu ještě mnohokrát prozkoumal, své hlavní poslání splnit nedokázal.

Vyvinuli jsme sofistikované robotické protézy pro nahrazení končetin i celé exoskelety, které by mohly vrátit pohyb nepohyblivým pacientům. Aby taková zařízení bylo možné ovládat myslí, je nutné je propojit s nervovým systémem.

Řešením by mohl být nový, šikovně malý implantát, zhruba o velikosti kancelářské sponky. Lze ho vložit do mozku jedinou, krátkou a nepříliš nebezpečnou operací. Stačí umístit implantát do mozkové cévy a odtamtud může nahrávat elektrické signály z motorických oblastí mozkové kůry, které řídí pohyby.

Vědci vyzkoušeli implantát na živých ovcích, jejichž motorické oblasti mozku jsou podobné těm lidským. Zařízení fungovalo v ovčím mozku 190 dní. Po to dobu zaznamenávalo elektrické signály v kvalitě srovnatelné se soudobými mozkovými implantáty, které je nutné komplikovaně voperovat do mozku.

Po své smrti budeme žít ve vzpomínkách našich blízkých, pokud vědci nevymyslí ještě nějaký další způsob, jak zachovat existenci člověka po smrti. Uvažuje se o nahrávání lidského vědomí do počítače a lékaři už dlouho zkoumají možnost zmražení umírajících.

Kryogenické zmrazování lidí doposud bylo jenom science-fiction. Poslední dobou jsme ale svědky pokroku. Badatelé nedávno dokázali vzít mozek králíka, zmrazit ho a po dvou dnech opět rozmrazit tak, že buňky mozku a jejich mezibuněčná spojení zůstaly zachovány.

Neznamená to, že by takový mozek byl funkční a že mohl by být voperován do nového těla. Podle odborníků je to ale každopádně první přesvědčivý důkaz, že je možné kryogenicky dlouhodobě uchovat neporušený mozek savce. Klíčem k úspěchu bylo použití chemikálií, které zabraňují růstu krystalů ledu ve zmrazované tkáni.

Rodákovi z brněnské městské části Juliánov jako mnoha jeho vrstevníkům učarovalo létání, a tak se v roce 1933 přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Školu absolvoval o dva roky později a byl odvelen do Olomouce k 8. pozorovací letce Leteckého pluku 2. Během mobilizace a ještě několik týdnů po ní střežil jih Slovenska před pronikáním maďarských letounů, v listopadu se vrátil zpět na Hanou. Poslední let v rámci čs. předválečného letectva podnikl den před německou okupací.

Odchod z vlasti 

Demobilizovaný četař Otmar Kučera se s nově nastolenými pořádky nesmířil. Obsazenou vlast opustil v srpnu 1939 spolu s Jaroslavem Kotáskem, ale byli zadrženi a odvezeni zpět. „O další přechod hranic jsme se – tentokrát úspěšně – pokusili s Jardou Kotáskem a dalším letcem, pilotem Leteckého pluku 2, četařem Jaroslavem Dohnalem, jehož jsme přibrali s sebou, na Štědrý den roku 1939,“ vzpomínal později. Přes Řecko a Bejrůt se dostali do Marseille, kde se neprodleně hlásili u čs. armády v Agde. „Jarda Dohnal a já jsme se odebrali k letecké skupině, Jarda Kotásek k ženistům,“ uvedl později rodák z Juliánova. Nestihnul však již zasáhnout do bojů a po kapitulaci Francie se museli vydat do Anglie. Záchranu pro ně znamenala uhelná loď, jež je z Bordeaux odvezla do anglického Falmouthu.

Začátky v uniformě RAF

Po pobytu v táboře v Liverpoolu byl přijat do RAF, zaregistrován pod číslem 787 658 a poté převelen do leteckého rekreačního střediska v Bridgorth. Od října 1940 přešel Sgt (Sergeant – četař) O. Kučera k letce A 111. britské stíhací perutě dislokované postupně na skotských základnách Drem a Montrose, odkud vzlétal s úkolem bránit před Luftwaffe vzdušný prostor nad Aberdeenem. 

Dne 13. listopadu 1940 zaznamenal spolu s P/O P. J. Simpsonem a Sgt Miroslavem Mansfeldem první sestřel – do moře „poslali“ bombardér Heinkel He 111. Další úspěch Moravana, nosícího na uniformě již hodnost F/Sgt (Flight Sergeant – rotný), přišel v březnu 1941, kdy „dostal“ bombardér Junkers Ju 88; letoun mu však uznali jen jako poškozený.

Jeho dalším působištěm se stala 312. čs. stíhací peruť, s níž se koncem května 1941 přesunul na základnu Kenley u Londýna. Osmnáctého června 1941 letěla 312. peruť jako doprovod britských bombardérů mířících na cíle ve Francii a při návratu je napadly Messerschmitty Bf 109. F/Sgt Kučera střelami ze zbraní svého hurricanu zlikvidoval jednoho protivníka, protože se mu však ztratil z dohledu, na konto mu přibyl pouze pravděpodobný sestřel. O dva týdny později se dostal opět do křížku se „stodevítkami“, přičemž jednu z nich sestřelil; další pak přemohl 9. července. 

V polovině srpna 1941 se „třistadvanáctka“ přestěhovala na letiště Ayr do Skotska, kde převzala stíhačky Supermarine Spitfire. Osobního ocenění dosáhl v tomto období i O. Kučera, jenž se stal podporučíkem čs. letectva a 26. listopadu 1941 získal „commission“, tedy jmenování do nejnižší britské důstojnické hodnosti P/O. Dne 16. února 1942, kdy již 312. peruť operovala ze základny Angle, hlásil po návratu z akce další sestřel; tentokrát uspěl proti Ju 88.

Slavné chvíle u „třistatřináctky“

Po roční službě u 312. perutě převeleli O. Kučeru k 313. stíhací peruti, nacházející se tehdy na letišti Hornchurch. Předcházela jej skvělá pověst, již potvrdil hned 5. května, kdy se po startu ze základny Fairlop pustil při obraně bombardovacího svazu do souboje s obávaným protivníkem – letounem Focke-Wulf Fw 190. Střet dopadl pro českého pilota úspěšně, což popsal po přistání ve svém hlášení: „Stočil jsem doprava, potom doleva a uviděl šest Fw 190 zahajujících útok. Přiblížil jsem se k jednomu z nich zleva, provedl jsem mírnou zatáčku vpravo a vystřelil jsem krátkou dávku od 200 do 100 yardů. Útočil jsem šikmo zezadu a zleva ve výšce 18 000 stop. Vzápětí jsem uviděl, jak nepřátelskému letounu odlétla velká část jednoho křídla a vyrazil z něj nejdříve bílý a potom černý kouř.“ 

Po pouhém měsíci v novém působišti musel Kučera povinně zanechat aktivního létání, neboť měl na svém kontě více než 248 operačních hodin (jeden turnus činil 200 hodin), a až do konce roku 1942 působil jako štábní důstojník na Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Úřednický život mu zpříjemnilo povýšení do hodnosti F/O (Flying Officer – nadporučík) a především udělení vysokého vyznamenání Distinguished Flying Cross (DFC – Záslužný letecký kříž).

Po návratu k peruti pokračoval Kučera v náročné službě, spočívající především v ochraně spojeneckých bombardérů. Na konci srpna se „třistatřináctka“ ocitla na základně Hawkinge, kde se Kučerovi dostalo významného uznání jeho schopností – byl v hodnosti F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) jmenován velitelem letky B 313. perutě. Dne 27. září 1943 si připsal poslední sestřel, když poté, co pozdě odpoledne odstartoval ze základny Ibsley, uspěl u francouzského pobřeží proti Fw 190. 

Na jaře 1944 přibyly čs. stíhačům nové úkoly, očekávala se spojenecká invaze do Evropy, a proto se podíleli nejen na doprovodech bombardérů, ale zapojili se i do útoků na pozemní cíle ve Francii. Otmar Kučera však musel od června 1944 po odlétání více než 215 operačních hodin opět na odpočinek.

Ke „své“ peruti, operující tehdy z letiště North Weald, se vrátil v listopadu v hodnosti S/Ldr (Squadron Leader – major) coby její velitel. Od seržantských „véček“ se vlastní pílí a schopnostmi propracoval až do této funkce! S ostatními stíhači pak pomáhal až do konce války zajišťovat bezpečnou cestu bombardérům mířícím nad Německo či okupovanou Evropu. 

První mírové dny zastihly Kučeru na letišti Manston. Jaká byla jeho celková válečná bilance? Činila 536 hodin strávených při operačních letech s osmi úspěchy v leteckých soubojích, čímž se zařadil mezi stíhací esa a obsadil 10. místo mezi čs. stíhači v období druhé světové války.

Hořký konec slibné kariéry

Otmar Kučera se velmi těšil na návrat do vlasti, stále však nepřicházelo povolení k přistání v Praze. Pro příslušníky čs. stíhacích perutí dlouho očekávaná chvíle nastala až v srpnu 1945, kdy 54 spitfirů dosedlo na ruzyňském letišti; 21. srpna si mohli letci vychutnat pochod Prahou. Tentýž den obdržel nyní již kapitán O. Kučera z rukou prezidenta Edvarda Beneše Čs. válečný kříž 1939. Radost z něho měl o to větší, že tři dny předtím jeho manželka v Londýně porodila dceru Alexandru. 

Pro úspěšného leteckého důstojníka nastala po dnech slávy všední letecká služba. S 313. perutí se přemístil do Brna, stal se vojákem z povolání a vzápětí byl určen zástupcem velitele Leteckého pluku 7 patřícího k 3. letecké divizi, jehož se stal o dva a půl roku později velitelem. 

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 čekaly letce ze Západu zlé časy. Mnozí z nich se rozhodli odejít opět do exilu a ti, kteří zůstali, zažili věznění, šikanování a existenční problémy. Během prosince 1948 a ledna 1949 zadržely bezpečnostní orgány v Praze a v Brně více než 20 důstojníků, bývalých příslušníků RAF. Mezi zatčenými byl i Otmar Kučera. Brněnský státní soud odsoudil některé z obžalovaných k dlouholetým trestům, O. Kučera měl však štěstí, neboť byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Nevyhnul se ovšem vyhazovu z armády, degradaci na vojína a nesměl přijmout jinou než manuální práci.

Pozdní uznání zásluh

Zaměstnání našel u Pozemních staveb Brno v „písečňáku“ v Juliánově a už nikdy se nedostal k létání, jež tolik miloval. Těžkosti pronásledovaly O. Kučeru a jeho blízké celá 50. léta i počátkem 60. let; vystřídal různá povolání (vedoucí kuchyně, závozník, izolatér, garážmistr), měl potíže s obstaráním bytu. Až doba politického „tání“ v 60. letech umožnila jeho rehabilitaci a následné povýšení na podplukovníka.

Po listopadu 1989 se konečně s dalšími bývalými příslušníky RAF dožil morální satisfakce. Ale čas neměl slitování, 6. června 1995 Otmar Kučera – mimo jiné držitel pěti Čs. válečných křížů 1939 a tří Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem – zemřel. Čestným občanem svého rodného města se stal usnesením brněnského zastupitelstva až 1. září 1998.

V pátrání po potenciálně obyvatelných světech vědcům pomáhá tzv. index obyvatelnosti. Jde o komplexní souhrn předpokladů, které umožňují vznik a trvale udržitelný život. Pokud byste čekali, že základní jednotkou tohoto žebříčku je Země, budete nejspíš překvapeni - naše domovská planeta získala v indexu obyvatelnosti jen 82 %.

Příliš horká pro život

Index obyvatelnosti planet hodnotí celou řadu aspektů – atmosférický tlak, přítomnost vody, geologii a pochopitelně také vzdálenost planety od její mateřské hvězdy. Právě poslední kritérium je v případě Země takříkajíc „na hraně“. Pokud bychom podle stávajících měřítek posuzovali vzdálenou zemi, považovali bychom ji vzhledem k malé vzdálenosti od hvězdy za příliš horkou pro život. Podle Roryho Barnese z Washingtonské univerzity se naše planeta nachází na vnitřním okraji obyvatelné zóny.

Lepší než Země

Relativně nízké hodnocení Země ale není jediným překvapením nového žebříčku – ve skutečnosti existují minimálně dva světy, které jsou na tom z pohledu obyvatelnosti lépe, než naše planeta. Konkrétně jde o exoplanetu Kepler-442b (KOI-4742.01) a (prozatím) kandidátskou planetu KOI 3456.02. Prvně jmenovaná extrasolární planeta se nachází zhruba 1 120 světelných let od Země, od druhé nás pak dělí dokonce 1 460 světelných let. 

Ve svém důsledku jde ale vlastně o dobrou zprávu. Pokud víme, že život může existovat i na planetách, které se nacházejí na okrajích obyvatelných zón, rozšiřuje se tím i náš seznam světů, které můžeme považovat za potenciálně obyvatelné. Stávající počet planet, které považujeme za skutečně obyvatelné je poměrně nízký. Zdá se tedy, že svůj pohled budeme muset poněkud přehodnotit.

Představa dne stráveného bez očisty ve sprše je alespoň pro většinu Čechů nepředstavitelná. Američan David Whitlock je ale jiného názoru – tento chemik z Bostonu se 12 let nekoupal a nesprchoval. O svou hygienu pečuje dávkami bakterií, které rozkládají v potu obsažené látky.

Na svůj nápad přišel David pozorováním koně válejícího se v prachu. Přemýšlel proč to dělá a přišel na to, že jde o způsob jakým si zvířata vytvářejí ochranný film z bakterií obsažených v tělech obratlovců a bezobratlých. Další pátrání po „hodných“ bakteriích přineslo Davidovi překvapivé zjištění – jediné zvíře, které ze svého těla cíleně odstraňuje bakterie čeledi nitrosomonas je člověk.

Sprcha ve spreji

Nitritační bakterie nitrosomonas umí rozkládat nejrůznější látky - patří mezi ně i čpavek vylučovaný v potu člověka. Během přeměny čpavku a dalších tělem vylučovaných látek navíc vzniká antibakteriální oxid dusnatý. Mýdla a sprchové gely ale tyto bakterie spolehlivě ničí. Za běžných okolností trvá lidskému tělu i několik měsíců, než si vytvoří dostatečné množství těchto hodných bakterií, David proto přišel s nápadem dodávat je tělu uměle.

TIP: Svéráz národní hygieny: Čtvrtina Čechů si před jídlem neumývá ruce

Vytvořil sprej s obsahem bakterií, kterým své tělo chrání před zápachem z rozkládajících se látek vylučovaných v potu. Svůj nápad dokázal už zpeněžit – firma AOBiome prodává Davidův bakteriální sprej AO+ Mist pod názvem Mother Dirt. Pokud je pro vás představa úplného odmítnutí sprchy nepředstavitelná, můžete pro začátek vyzkoušet třeba sprchový gel nebo šampon s obsahem nitritačních bakterií.

Hvězda Lídy Baarové i tak ale stoupá rychle. Natáčí jeden film za druhým. V roce 1938 se během natáčení seznámí s ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Ten patří mezi inteligentní, vzdělané muže, má moc a obrovské osobní kouzlo.

Rychlé vzplanutí a ještě rychlejší konec

Okamžitě se do Baarové zamiluje. A co na to ona? Nejprve neví, ale pak jeho lásku opětuje! Ovšem Goebbels je ženatý. Pořádek ve vztazích musí udělat sám vůdce! I když vztah Baarové s Goebbelsem není nikterak dlouhý, herečka za něj trpí celý život. Po válce je přes rok ve vězení za kolaboraci. Její otec přichází v důsledku stresu o nohu. Matka dostane při výslechu infarkt a zemře. Sestra Zorka, také herečka, spáchá sebevraždu... Nesnese obviňování, že je sestrou kolaborantky. Baarová, kdysi krásná a žádaná, tráví zbytek života v Salcburku. Dvakrát se vdá, nemá žádné děti a umírá v osamění. Je anebo není to příliš velká daň za románek naivní dívky?

Zářící oblast zachycená na tomto snímku pomocí dalekohledu MPG/ESO s primárním zrcadlem o průměru 2,2 m je reflexní mlhovina nesoucí označení IC 2631. Oblaka kosmického prachu odrážejí světlo nedaleké hvězdy a vytvářejí působivou světelnou show.

Mlhovinu ozařuje jedna z nejmladších, nejhmotnějších a nejjasnějších hvězd v okolí – HD 97300. Celá oblast je však doslova naplněna hmotou pro tvorbu nových hvězd, což je dobře patrné i na snímku: nad a pod reflexní mlhovinou IC 2631 je k vidění celá řada tzv. temných mlhovin.

Mlhovina IC 2631 je nejjasnějším objektem svého druhu patřícím do komplexu mlhovin v souhvězdí Chameleona, což je rozsáhlá oblast oblaků plynu a prachu, ve kterých je ukryta celá řada mladých i stále se tvořících hvězd. Celý komplex se nachází ve vzdálenosti asi 500 světelných let od Země.

15. února 1710 se palácem ve Versailles rozléhal dětský křik. V zámku i podzámčí se ozýval jásot. Aby také ne, vždyť Francie vítala dalšího člena královské rodiny. Netrvalo dlouho a z prince se stal sotva pětiletý král.

Přestože měl Ludvík XIV. syna i vnuka, ani jeden z nich se jeho nástupcem nestal. Oba dauphini zemřeli ještě předtím, než stihli nastoupit na trůn. Královská koruna tak putovala na hlavu pravnuka „krále Slunce“ Ludvíka XV. Ten se naplno ujal vlády roku 1723 a krátce na to se oženil s dcerou sesazeného polského krále Marií Leszczyńskou. Přestože se ke své ženě choval s úctou, jeho zájmu si užívaly především královské metresy. Zatímco madame de Pompadour byla králi nejen milenkou, ale také důvernou přítelkyní, dvorem odmítaná madame du Barry zpříjemňovala stárnoucímu Ludvíkovi poslední léta života.

TIP: Frivolnosti na dvoře Krále Slunce: Jak se bavil Ludvík XIV.?

O co víc se králi dařilo na poli milostných dobrodružství, tím hůře si počínal v zahraniční politice. Usmířením s odvěkým rivalem, habsburským domem, dal však francouzským dějinám nezapomenutelnou postavu. Nové spojenectví mělo být posíleno také dynasticky a tak se roku 1770 vydala do Francie Marie Antoinetta.