Nebyly známy žádné antiseptické prostředky, takže rodičkám hrozily smrtící nákazy, zejména obávaná horečka omladnic. Bylo bezpečnější rodit doma, protože v porodnicích (což byla novota z josefínských dob) se houfně umíralo na infekce.

Nejistá budoucnost matky i dítěte

Děti, pokud přežily, přicházely na svět často přidušené, s mozky poškozenými nedostatkem kyslíku, zhmožděním nebo vnitřním krvácením, ať už k němu došlo v důsledku těžkého porodu nebo po záchranném zásahu kleštěmi. Rutinní obsluhu rodiček zabezpečovaly praxí protřelé porodní báby, jejichž asistence byla důležitější než přítomnost lékaře.

Ten nemohl dělat prakticky nic. Neměl ještě ani fonendoskop, kterým by poslouchal srdeční odezvy plodu. Nesměl vyšetřit ženu zevnitř, pokud k tomu nezískal písemný souhlas manžela, a ten vydal muž jenom zřídka. Porodník zasahoval pouze kleštěmi, hákem a kranioskopem až při situacích, kdy život dítěte či matky visel na vlásku. 

„Dámy a pánové, detekovali jsme gravitační vlny. Dokázali jsme to,“ slova pronesená Davidem Reitzem, vědeckým pracovníkem projektu LIGO, znamenají mnohé – v první řadě jde o potvrzení 100 let staré Einsteinovy obecné teorie relativity. Nový objev ale především znamená vědeckou revoluci.

Gravitační vlny byly předpovězeny obecnou teorií relativity Alberta Einsteina již v roce 1916. Teorie říká, že velmi hmotné objekty vytváří ve svém okolí vlny, které narušují časoprostor, jako kámen vhozený do vody narušuje hladinu. Čím je objekt hmotnější, tím více je časoprostor narušen.

Vědci předpokládají, že silné gravitační vlny vznikají ve chvíli, kdy dva velmi hmotné objekty, například dvě neutronové hvězdy nebo neutronová hvězda a černá díra, obíhají v páru okolo sebe. Vzájemná interakce těchto supertěžkých vah narušuje časoprostor a vytváří tak vlnění, které je možno měřit velmi přesnými nástroji.

Jak se loví gravitační vlny

Pátrání po gravitačních vlnách odstartoval již v 60. letech americký fyzik Joseph Weber. Jeho zařízení pracovalo na principu zavěšených hliníkových válců a detekce vibrací způsobených procházející gravitační vlnou. Ostatně na podobném principu funguje i nedávno spuštěný testovací projekt LISA Pathfinder. Přestože Weber v roce 1968 oznámil detekci gravitačních vln, nepodařilo se mu vědeckou obec o svém objevu dostatečně přesvědčit.

Nejpřesnější zařízení pro detekci gravitačních vln dnes představují laserové interferometry – jejich vlajkovou lodí pak obří detektor LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory). Detektor LIGO je tvořen dvojicí observatoří, nacházejících se v americkém Hanfordu a Livingstonu. Každá je tvořena dvěma rameny svírajícími pravý úhel o délce 4 kilometrů. Uvnitř těchto ramen se ve vakuu pohybuje svazek laserových paprsků - pokud dojde k průchodu gravitační vlny paprskem, detektor zaznamená změnu.

Projekt LIGO, který odstartoval již před 24 lety, prošel v loňském roce nákladnou rekonstrukcí, která si vyžádala náklady ve výši 200 milionů dolarů (celkové náklady na projekt se pohybují okolo 620 milionů dolarů). Cílem rekonstrukce bylo zvýšení citlivosti detektoru – uvádí se, že po přestavbě stoupla citlivost detektoru čtyřnásobně.

K oficiálnímu restartu došlo 18. září 2015, již čtyři dny před oficiálním znovuspuštěním se ale vědcům podařil husarský kousek. Testovací provoz zachytil gravitační vlny způsobené srážkou dvou černých děr vzdálených 1,3 miliardy světelných let od Země. 

Čím je detekce gravitačních vln tak výjimečná?

Na rozdíl od elektromagnetického vlnění způsobeného rádiovými vlnami, světlem nebo gama zářením, nepodléhají gravitační vlny žádnému rušení. Jsou tak dokonalou sondou, které vědcům umožní zkoumat mnohem vzdálenější objekty a objekty, které nejsou současnými technologiemi viditelné – černé díry a možná i temnou hmotu. Nejde tedy jen o potvrzení Einsteinovy obecné teorie relativity, jde doslova o revoluci v astronomii.

Tým vědců podílejících se na projektu LIGO sbírá jeden kompliment za druhým, podle odborníků je detekce gravitačních vln největším vědeckým počinem od objevu Higgsovy částice, nebo stanovení struktury DNA a zcela otevřeně se hovoří o Nobelově ceně.

Pluto nepřestává překvapovat - uprostřed jeho velké pláně, pojmenované Sputnik Planum, vědci objevili masivní plující ledové hory. Tyto masivy, tvořené pravděpodobně vodním ledem, připomínají obří pozemské ledovce. Vědci mají za to, že jde o jakési miniatury velkých hor, které ohraničují zmrzlou pláň na západní straně.

Vodní led má nižší hustotu než led obsahující velké množství dusíku. Vědci proto věří, že objevené ledovce plují v zamrzlém dusíkatém oceánu, podobně jako ledovce v chladných mořích na Zemi. Největší koncentrace těchto obřích ker se nachází v severní části pojmenované na počest posádky raketoplánu Challenger – Challenger Colles. 

Malá Konstancie se 17. února 1180 narodila do vskutku královské rodiny. Nejen její otec byl vladařem Uher, ale na trůn usedli rovněž její bratři a sestra se dokonce stala císařovnou v daleké Byzanci. Také na sličnou princeznu čekala koruna, ale cesta k ní byla více než trnitá.

Český král Přemysl Otakar I. rozhodně nebyl ideálním ženichem. Nejenže byl v době, kdy vyrazil ke Konstancii na námluvy, o více než dvacet let starší, ale navíc také ženatý! To mu ale nedělalo sebemenší problém. Manželku Adlétu zapudil i s četným potomstvem a oženil se s urozenou uherskou princeznou. Co na tom, že sňatek odmítla uznat papežská kurie!

TIP: Zapuzená královna: Neštěstí první ženy Přemysla Otakara I.

Avšak i na Konstancii mělo dojít... přestože již porodila Přemyslovi několik dětí, musela pražský dvůr opustit a uvolnit místo své předchůdkyni. Netrvalo ale dlouho a tou, kdo opět balil kufry, byla Adléta.

S Přemyslem pak prožila Konstancie v manželství přes dvacet let. Když roku 1230 zemřel, zasvětila svůj život zakladatelské a duchovní činnosti. Na Moravě založila svůj vysněný klášter Porta Coeli, kde také zemřela.

Španělský conquistador, který studoval práva? Zakladatel slavného města Bogota? Tak trochu dobrodruh? Odpovědi na všechny otázky zní „ano“. Svůj život ale Gonzalo Jimenéz de Quesada zasvětil hledání bájného Eldorada. Přesto zemi zlata do své smrti 16. února 1579 nestihl objevit.

TIP: Dramatický osud konvoje conquistadorů: Zajati, obětováni, snědeni

Do Kolumbie připlul Gonzalo coby mladík v nejlepších letech v roce 1535. Na nebezpečnou cestu za zlatem se vydal hned následujícího roku. Výpravná skupina, čítající na osm set mužů, splnila svůj úkol pouze z části. Eldorado sice stále nebylo na obzoru, místo něj ale Gonzalo založil město Bogota. Přestože z území plynulo slušné množství zlata a smaragdů, conquistador byl dále poháněn touhou hledat a najít. Dosáhl sice úctyhodného věku a tajemná zákoutí jihoamerického kontinentu ještě mnohokrát prozkoumal, své hlavní poslání splnit nedokázal.

Vyvinuli jsme sofistikované robotické protézy pro nahrazení končetin i celé exoskelety, které by mohly vrátit pohyb nepohyblivým pacientům. Aby taková zařízení bylo možné ovládat myslí, je nutné je propojit s nervovým systémem.

Řešením by mohl být nový, šikovně malý implantát, zhruba o velikosti kancelářské sponky. Lze ho vložit do mozku jedinou, krátkou a nepříliš nebezpečnou operací. Stačí umístit implantát do mozkové cévy a odtamtud může nahrávat elektrické signály z motorických oblastí mozkové kůry, které řídí pohyby.

Vědci vyzkoušeli implantát na živých ovcích, jejichž motorické oblasti mozku jsou podobné těm lidským. Zařízení fungovalo v ovčím mozku 190 dní. Po to dobu zaznamenávalo elektrické signály v kvalitě srovnatelné se soudobými mozkovými implantáty, které je nutné komplikovaně voperovat do mozku.

Po své smrti budeme žít ve vzpomínkách našich blízkých, pokud vědci nevymyslí ještě nějaký další způsob, jak zachovat existenci člověka po smrti. Uvažuje se o nahrávání lidského vědomí do počítače a lékaři už dlouho zkoumají možnost zmražení umírajících.

Kryogenické zmrazování lidí doposud bylo jenom science-fiction. Poslední dobou jsme ale svědky pokroku. Badatelé nedávno dokázali vzít mozek králíka, zmrazit ho a po dvou dnech opět rozmrazit tak, že buňky mozku a jejich mezibuněčná spojení zůstaly zachovány.

Neznamená to, že by takový mozek byl funkční a že mohl by být voperován do nového těla. Podle odborníků je to ale každopádně první přesvědčivý důkaz, že je možné kryogenicky dlouhodobě uchovat neporušený mozek savce. Klíčem k úspěchu bylo použití chemikálií, které zabraňují růstu krystalů ledu ve zmrazované tkáni.

Rodákovi z brněnské městské části Juliánov jako mnoha jeho vrstevníkům učarovalo létání, a tak se v roce 1933 přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Školu absolvoval o dva roky později a byl odvelen do Olomouce k 8. pozorovací letce Leteckého pluku 2. Během mobilizace a ještě několik týdnů po ní střežil jih Slovenska před pronikáním maďarských letounů, v listopadu se vrátil zpět na Hanou. Poslední let v rámci čs. předválečného letectva podnikl den před německou okupací.

Odchod z vlasti 

Demobilizovaný četař Otmar Kučera se s nově nastolenými pořádky nesmířil. Obsazenou vlast opustil v srpnu 1939 spolu s Jaroslavem Kotáskem, ale byli zadrženi a odvezeni zpět. „O další přechod hranic jsme se – tentokrát úspěšně – pokusili s Jardou Kotáskem a dalším letcem, pilotem Leteckého pluku 2, četařem Jaroslavem Dohnalem, jehož jsme přibrali s sebou, na Štědrý den roku 1939,“ vzpomínal později. Přes Řecko a Bejrůt se dostali do Marseille, kde se neprodleně hlásili u čs. armády v Agde. „Jarda Dohnal a já jsme se odebrali k letecké skupině, Jarda Kotásek k ženistům,“ uvedl později rodák z Juliánova. Nestihnul však již zasáhnout do bojů a po kapitulaci Francie se museli vydat do Anglie. Záchranu pro ně znamenala uhelná loď, jež je z Bordeaux odvezla do anglického Falmouthu.

Začátky v uniformě RAF

Po pobytu v táboře v Liverpoolu byl přijat do RAF, zaregistrován pod číslem 787 658 a poté převelen do leteckého rekreačního střediska v Bridgorth. Od října 1940 přešel Sgt (Sergeant – četař) O. Kučera k letce A 111. britské stíhací perutě dislokované postupně na skotských základnách Drem a Montrose, odkud vzlétal s úkolem bránit před Luftwaffe vzdušný prostor nad Aberdeenem. 

Dne 13. listopadu 1940 zaznamenal spolu s P/O P. J. Simpsonem a Sgt Miroslavem Mansfeldem první sestřel – do moře „poslali“ bombardér Heinkel He 111. Další úspěch Moravana, nosícího na uniformě již hodnost F/Sgt (Flight Sergeant – rotný), přišel v březnu 1941, kdy „dostal“ bombardér Junkers Ju 88; letoun mu však uznali jen jako poškozený.

Jeho dalším působištěm se stala 312. čs. stíhací peruť, s níž se koncem května 1941 přesunul na základnu Kenley u Londýna. Osmnáctého června 1941 letěla 312. peruť jako doprovod britských bombardérů mířících na cíle ve Francii a při návratu je napadly Messerschmitty Bf 109. F/Sgt Kučera střelami ze zbraní svého hurricanu zlikvidoval jednoho protivníka, protože se mu však ztratil z dohledu, na konto mu přibyl pouze pravděpodobný sestřel. O dva týdny později se dostal opět do křížku se „stodevítkami“, přičemž jednu z nich sestřelil; další pak přemohl 9. července. 

V polovině srpna 1941 se „třistadvanáctka“ přestěhovala na letiště Ayr do Skotska, kde převzala stíhačky Supermarine Spitfire. Osobního ocenění dosáhl v tomto období i O. Kučera, jenž se stal podporučíkem čs. letectva a 26. listopadu 1941 získal „commission“, tedy jmenování do nejnižší britské důstojnické hodnosti P/O. Dne 16. února 1942, kdy již 312. peruť operovala ze základny Angle, hlásil po návratu z akce další sestřel; tentokrát uspěl proti Ju 88.

Slavné chvíle u „třistatřináctky“

Po roční službě u 312. perutě převeleli O. Kučeru k 313. stíhací peruti, nacházející se tehdy na letišti Hornchurch. Předcházela jej skvělá pověst, již potvrdil hned 5. května, kdy se po startu ze základny Fairlop pustil při obraně bombardovacího svazu do souboje s obávaným protivníkem – letounem Focke-Wulf Fw 190. Střet dopadl pro českého pilota úspěšně, což popsal po přistání ve svém hlášení: „Stočil jsem doprava, potom doleva a uviděl šest Fw 190 zahajujících útok. Přiblížil jsem se k jednomu z nich zleva, provedl jsem mírnou zatáčku vpravo a vystřelil jsem krátkou dávku od 200 do 100 yardů. Útočil jsem šikmo zezadu a zleva ve výšce 18 000 stop. Vzápětí jsem uviděl, jak nepřátelskému letounu odlétla velká část jednoho křídla a vyrazil z něj nejdříve bílý a potom černý kouř.“ 

Po pouhém měsíci v novém působišti musel Kučera povinně zanechat aktivního létání, neboť měl na svém kontě více než 248 operačních hodin (jeden turnus činil 200 hodin), a až do konce roku 1942 působil jako štábní důstojník na Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Úřednický život mu zpříjemnilo povýšení do hodnosti F/O (Flying Officer – nadporučík) a především udělení vysokého vyznamenání Distinguished Flying Cross (DFC – Záslužný letecký kříž).

Po návratu k peruti pokračoval Kučera v náročné službě, spočívající především v ochraně spojeneckých bombardérů. Na konci srpna se „třistatřináctka“ ocitla na základně Hawkinge, kde se Kučerovi dostalo významného uznání jeho schopností – byl v hodnosti F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) jmenován velitelem letky B 313. perutě. Dne 27. září 1943 si připsal poslední sestřel, když poté, co pozdě odpoledne odstartoval ze základny Ibsley, uspěl u francouzského pobřeží proti Fw 190. 

Na jaře 1944 přibyly čs. stíhačům nové úkoly, očekávala se spojenecká invaze do Evropy, a proto se podíleli nejen na doprovodech bombardérů, ale zapojili se i do útoků na pozemní cíle ve Francii. Otmar Kučera však musel od června 1944 po odlétání více než 215 operačních hodin opět na odpočinek.

Ke „své“ peruti, operující tehdy z letiště North Weald, se vrátil v listopadu v hodnosti S/Ldr (Squadron Leader – major) coby její velitel. Od seržantských „véček“ se vlastní pílí a schopnostmi propracoval až do této funkce! S ostatními stíhači pak pomáhal až do konce války zajišťovat bezpečnou cestu bombardérům mířícím nad Německo či okupovanou Evropu. 

První mírové dny zastihly Kučeru na letišti Manston. Jaká byla jeho celková válečná bilance? Činila 536 hodin strávených při operačních letech s osmi úspěchy v leteckých soubojích, čímž se zařadil mezi stíhací esa a obsadil 10. místo mezi čs. stíhači v období druhé světové války.

Hořký konec slibné kariéry

Otmar Kučera se velmi těšil na návrat do vlasti, stále však nepřicházelo povolení k přistání v Praze. Pro příslušníky čs. stíhacích perutí dlouho očekávaná chvíle nastala až v srpnu 1945, kdy 54 spitfirů dosedlo na ruzyňském letišti; 21. srpna si mohli letci vychutnat pochod Prahou. Tentýž den obdržel nyní již kapitán O. Kučera z rukou prezidenta Edvarda Beneše Čs. válečný kříž 1939. Radost z něho měl o to větší, že tři dny předtím jeho manželka v Londýně porodila dceru Alexandru. 

Pro úspěšného leteckého důstojníka nastala po dnech slávy všední letecká služba. S 313. perutí se přemístil do Brna, stal se vojákem z povolání a vzápětí byl určen zástupcem velitele Leteckého pluku 7 patřícího k 3. letecké divizi, jehož se stal o dva a půl roku později velitelem. 

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 čekaly letce ze Západu zlé časy. Mnozí z nich se rozhodli odejít opět do exilu a ti, kteří zůstali, zažili věznění, šikanování a existenční problémy. Během prosince 1948 a ledna 1949 zadržely bezpečnostní orgány v Praze a v Brně více než 20 důstojníků, bývalých příslušníků RAF. Mezi zatčenými byl i Otmar Kučera. Brněnský státní soud odsoudil některé z obžalovaných k dlouholetým trestům, O. Kučera měl však štěstí, neboť byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Nevyhnul se ovšem vyhazovu z armády, degradaci na vojína a nesměl přijmout jinou než manuální práci.

Pozdní uznání zásluh

Zaměstnání našel u Pozemních staveb Brno v „písečňáku“ v Juliánově a už nikdy se nedostal k létání, jež tolik miloval. Těžkosti pronásledovaly O. Kučeru a jeho blízké celá 50. léta i počátkem 60. let; vystřídal různá povolání (vedoucí kuchyně, závozník, izolatér, garážmistr), měl potíže s obstaráním bytu. Až doba politického „tání“ v 60. letech umožnila jeho rehabilitaci a následné povýšení na podplukovníka.

Po listopadu 1989 se konečně s dalšími bývalými příslušníky RAF dožil morální satisfakce. Ale čas neměl slitování, 6. června 1995 Otmar Kučera – mimo jiné držitel pěti Čs. válečných křížů 1939 a tří Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem – zemřel. Čestným občanem svého rodného města se stal usnesením brněnského zastupitelstva až 1. září 1998.

V pátrání po potenciálně obyvatelných světech vědcům pomáhá tzv. index obyvatelnosti. Jde o komplexní souhrn předpokladů, které umožňují vznik a trvale udržitelný život. Pokud byste čekali, že základní jednotkou tohoto žebříčku je Země, budete nejspíš překvapeni - naše domovská planeta získala v indexu obyvatelnosti jen 82 %.

Příliš horká pro život

Index obyvatelnosti planet hodnotí celou řadu aspektů – atmosférický tlak, přítomnost vody, geologii a pochopitelně také vzdálenost planety od její mateřské hvězdy. Právě poslední kritérium je v případě Země takříkajíc „na hraně“. Pokud bychom podle stávajících měřítek posuzovali vzdálenou zemi, považovali bychom ji vzhledem k malé vzdálenosti od hvězdy za příliš horkou pro život. Podle Roryho Barnese z Washingtonské univerzity se naše planeta nachází na vnitřním okraji obyvatelné zóny.

Lepší než Země

Relativně nízké hodnocení Země ale není jediným překvapením nového žebříčku – ve skutečnosti existují minimálně dva světy, které jsou na tom z pohledu obyvatelnosti lépe, než naše planeta. Konkrétně jde o exoplanetu Kepler-442b (KOI-4742.01) a (prozatím) kandidátskou planetu KOI 3456.02. Prvně jmenovaná extrasolární planeta se nachází zhruba 1 120 světelných let od Země, od druhé nás pak dělí dokonce 1 460 světelných let. 

Ve svém důsledku jde ale vlastně o dobrou zprávu. Pokud víme, že život může existovat i na planetách, které se nacházejí na okrajích obyvatelných zón, rozšiřuje se tím i náš seznam světů, které můžeme považovat za potenciálně obyvatelné. Stávající počet planet, které považujeme za skutečně obyvatelné je poměrně nízký. Zdá se tedy, že svůj pohled budeme muset poněkud přehodnotit.