Ošizená a poddimenzovaná stavba nevydržela otřesy o síle 6,4 stupně a trosky budovy pohřbily desítky lidí. Tragédie si vyžádala nejméně 41 mrtvých. Záchranáři zachránili 320 lidí - zhruba 100 dalších se ale stále nachází pod sutinami. Podle záchranářů naděje na nalezení dalších přeživších každou hodinou klesá. Tchajwanské úřady již oznámily, že zatkly stavitele zřícené výškové budovy.

Polka Krystyna Skarbek (1915-1952) původem z Varšavy byla velmi dobrodružné povahy. Do začátku války se stihla dvakrát vdát, zúčastnit se soutěže královny krásy a hodně cestovala po světě. Když došlo v roce 1939 k okupaci Polska, Krystyna Skarbek byla pevně rozhodnutá stát se špionkou a v Anglii nabídla své služby SOE. Ještě koncem roku se přes Budapešť dostala do Polska a začala používat jméno Christine Grandville.

Ve Varšavě si vybudovala zpravodajskou síť a dodávala Spojencům přes polské odbojáře řadu informací. Mimo jiné do Anglie poslala na jaře 1941 zprávu o koncentrujících se německých vojskách na sovětské hranici. Plakáty s Krystyniným portrétem nabízející vysokou odměnu za její dopadení visely na každé železniční stanici v okupovaném Polsku. V témže roce ji chytilo gestapo, při výslechu se ale kousla do jazyka tak silně, že jí tekla krev, přičemž předstírala tuberkulózní kašel. Němci se vyděsili a propustili ji.

TIP: Ženy špionky: Půvab ve službách rozvědky

Krystyně se pak podařilo s pomocí britského diplomata dostat do Káhiry. Její přesné informace ohledně chystaného útoku na SSSR udělaly dojem na britského premiéra, a následně získala přezdívku „nejoblíbenější Churchillův špion“. Do další mise vstoupila v roce 1944, kdy byla vyslána do jižní Francie s úkolem pomáhat tamním odbojářům. Po válce se jejím intimním přítelem stal mimo jiné Ian Flemming, kterému posloužila jako vzor pro Bondovu dívku Vesper Lynd v Casinu Royale. Vesper byla přezdívka Krystyny, kterou jí dal v dětství její otec. V roce 1952 ji zastřelil žárlivý milenec.

Dne 28. ledna 1889 odjel korunní princ Rudolf do Mayerlingu, kde se chtěl zúčastnit lovu a prožít několik dní s Mary Vetserovou. Zpět se již nevrátili – 30. ledna v ranních hodinách byli oba nalezeni mrtvi v jednom ze zámeckých pokojů. Rudolfova smrt se stala politickou událostí první třídy. O smrti „malé Vetserové“ se naopak dlouho vůbec nemluvilo.

Sebevražda v pominutí smyslů?

Skon korunního prince Rudolfa a jeho milenky je dodnes obestřen nejasnostmi. Dlouhou dobu se nevědělo ani to, jak Mary Vetserová zemřela. Spekulovalo se o nešťastně provedeném potratu nebo otravě. Služebnictvo mrtvolu mladé baronesy tajně odvezlo na hřbitov – bezduché tělo podpíral smeták, aby se nekácelo – a pochovalo na hřbitově v nedaleké obci Heiligenkreuz. Její nešťastný osud vzrušuje již déle než sto let lidi stejně jako osud Rudolfův. Jeden z Maryiných obdivovatelů, linecký obchodník Helmuth Flatzelsteiner, šel až tak daleko, že její hrob vyloupil, ostatky si odnesl domů a nechal je prozkoumat.

TIP: Nepochopený Rudolf: Bolesti utápěl korunní princ v náručí žen a koňaku 

Lékaři, které si najal, zjistili, že Mary Vetserová zemřela následkem střelné rány v levém spánku. Příčina smrti korunního prince Rudolfa již tak zcela jednoznačná není. Úřední místa se snažila prosadit verzi, že skonal na mrtvici, později, že zahynul nešťastnou náhodou při lovu. Profesoři soudního lékařství vídeňské univerzity však odmítli takovou nepravdu podepsat. Dvoru nezbylo nic jiného, než oznámit, že následník se v přechodném pominutí smyslů zastřelil. Taková byla a je oficiální verze...

Statistici, matematici i vědci se v otázce pravděpodobnosti usmrcení člověka meteoritem shodují – jde o jeden z nejnepravděpodobnějších scénářů a historie jim v tomto ohledu dává spíše za pravdu.

Pravděpodobně nejstarším záznamem, který popisuje usmrcení člověka meteoritem, je událost z přelomu dubna a května v roce 1490. Tehdy měla sprška meteoritů v čínské provincii Šan-s' usmrtit až desítky tisíc lidí. Moderní věda se ale k tomuto tvrzení staví skepticky. Stejně tak vědci pochybují o možném usmrcení františkánského mnicha meteoritem v roce 1633, smrti dvou námořníků v Indickém oceánu v roce 1647 a usmrcení člověka meteoritem v jeho posteli v roce 1879. Všechny tyto události jsou ale velmi staré a jejich potvrzení, nebo naopak vyvrácení, je tudíž takřka nemožné. 

Za nepotvrzené ale vědci považují i zprávy o událostech novějšího data – v roce 1907 měl meteorit v Číně usmrtit celou rodinu farmáře a v roce 1929 zabít svatebčana v Jugoslávii. V roce 1951 měla sprška meteoritů v Teheránu zničit 62 domů a usmrtit 12 lidí a desítky kusů dobytka. Žádnou z těchto událostí se ovšem potvrdit nepodařilo.

Trefa do černého

K několika zásahům vesmírných projektilů ale přesto došlo, žádný ovšem neskončil tragicky – v roce 1911 byl v Egyptě po pádu marťanského meteoritu zraněn chlapec, 30. března 1954 byla meteoritem zraněna Annie Hodgesová z Alabamy a v roce 1992 zranil meteorit chlapce z Ugandy. Tragicky neskončil ani pád Čeljabinského meteoritu z 15. února 2013 - přestože je mu připisováno zhruba 1 500 zraněných, žádné z nich nesouviselo s přímým střetem s vesmírným tělesem.

Jaká je tedy pravděpodobnost zásahu člověka meteoritem? Patrně nejpodrobnější výpočty na toto téma provedl americký astronom Phil Plait. Podle jeho výpočtů je pravděpodobnost, že vás během celého života usmrtí meteorit asi 1:700 000. Jen pro srovnání - šance, že se zabijete na schodech, je zhruba 1:20.

Jerome Friedman je jednou z největších celebrit světa fyziky. Objev kvarků, za který obdržel Nobelovu cenu, odstartoval novou éru této vědy. Začali jsme rozhovor otázkou, zda ho výsledky letošního udílení Nobelovy ceny za fyziku překvapily. Přestože Jerome Friedman kandidáty osobně nezná, o správnosti volby oceněných rozhodně nepochybuje. Neutrina a jejich izolace jsou podle něj nástrojem, který nám dává obrovský vhled do stavby vesmíru.

Proč jsou neutrina tak důležitá? V současnosti jde o jedno z nejžhavějších témat v částicové fyzice. 

Existuje pro to spousta technických důvodů a nejsem si jistý, že by je nefyzik dokázal pochytit. Ale pokusme se: Jednou z hlavních věcí je takzvané narušení CP symetrie (viz Slovníček – pozn. red.), což zjednodušeně řečeno vysvětluje, proč se částice a antičástice hmoty nechovají stejně. Nabízí se jistá možnost, že část této nesrovnalosti pochází z oblasti neutrin, ale zatím jsme to nedokázali potvrdit. To je jeden z těch složitějších aspektů.

Ale neutrina obecně tvoří neskutečně zajímavou složku částicové fyziky. Jde o druhý nejčastější typ částic v kosmu, přesto s ním sotva vcházejí do kontaktu. Třeba při styku se Zemí prostě proletí skrz, aniž by nějak reagovaly. Tím, že jsme je dokázali izolovat, jsme se dozvěděli něco o povaze hmotnosti. Neutrina jsou součástí většího obrazu vesmíru, a pokud jim nebudeme rozumět, nebudeme rozumět ani tomuto vesmíru.

Změní to nějakým způsobem standardní model?

To ne – ale výrazně ho to obohatí. Standardní model (viz Slovníček – pozn. red.) donedávna nepracoval s tím, že by měla neutrina hmotnost. Kvůli tomu ho však nemusíte fundamentálně měnit, jen k němu přidáte další kousek – i když extrémně důležitý. Neutrin totiž existuje několik typů a nyní víme, že se mohou proměňovat, což představuje nesmírně zajímavý fenomén. Během své cesty prostorem se prostě transformují.

Dala se taková schopnost proměny očekávat?

Ne v těch dávných dobách, kdy se nepředpokládalo, že by měla neutrina nějakou hmotnost. Vlastně celá idea, že mají hmotnost, přišla až v důsledku pozorování jejich proměn.

Říká se, že právě nyní je nejlepší čas v historii být fyzikem. Souhlasíte s tím?

Ano i ne. To se asi nedá jen tak zhodnotit. Ale řekněme to jinak – žijeme v úžasné době. Když jsem dělal fyziku aktivně, zhruba mezi lety 1950 a 2000, byl jsem u jednoho z největších skoků ve znalostech vesmíru. Šlo o dobu, kdy jsme vyvinuli standardní model. Byla to obrovsky silná etapa ve vývoji.

Jaké to je být součástí tak přelomové generace? Pocit být u toho…

Ano, byl jsem tam a bylo to úžasné. Ale nerad bych mluvil jen o sobě, protože ještě důležitější je skupina lidí, s nimiž jsem pracoval – bez dobrého týmu nedokážete nic. Společně jsme přišli na existenci kvarků a to následně vedlo k vytvoření kvantové mechaniky, což je důležitý pilíř standardního modelu. Kvarky se totiž objevují v každé interakci a díky tomu jsme odhalili i nový typ interakce, takzvanou kvantovou chromodynamiku – což znamená, že se kvarky chovají zcela odlišným způsobem, než jsme očekávali.

Dokázal byste odhadnout, jaké objevy nás čekají v příštích deseti nebo dvaceti letech?

Jediné věci, které si umím představit, jsou ty, které si představit neumím (směje se). To je moje odpověď, lepší ze mě nedostanete. Ale vážně: Je možné, že se podaří potvrdit supersymetrii (viz Slovníček – pozn. red.), což by bylo nesmírně vzrušující. A je možné, že objevíme nové dimenze. Možností existuje spousta.

Mnoho objevů v posledních dvaceti letech umožnila konstrukce velkých experimentálních laboratoří, jako je Velký hadronový urychlovač v CERN nebo japonský Super-Kamiokande lab. Bude trend významných objevů akcelerovat?

Ne, nemyslím. Naopak, objevy nových věcí se stávají stále těžšími a těžšími. Vždycky, když do pokusného zařízení pustíte víc energie, abyste dokázali částice rozložit na menší kousky, dostanete také mnohem víc nechtěných procesů, které se dějí simultánně. A je to jako hledat jehlu v kupce sena, jenomže pokaždé, když zvýšíte energii, zvětšíte také tu kupku. Jehla tam pořád někde je, ale její hledání je mnohem těžší. Když jsem s pokusy začínal já, nepředstavovalo takový problém věci najít, protože kolem nebylo tolik šumu – to, čemu se říká procesy v pozadí. Třeba kdysi ve Fermilabu objevili částici nazvanou top kvark. Šlo o obrovský úspěch. Ale teď? Teď je top kvark jen šumem v pozadí, který vám práci komplikuje.

Nicméně laboratoře dnes mají mnohem větší výpočetní sílu.

Ano, to mají. Ale nejde jen o sílu počítačů nutných k analýze. Jde o to rozeznat nový fenomén. Rozplést v té změti nový signál. Tak trochu k tomu potřebujete i intuici, něco vás musí nečekaně zaujmout.

Nakonec osobní otázka – existuje ještě něco, co jste za svou kariéru nedokázal, a rád byste si to splnil?

Všichni, kdo si myslí, že už stihli udělat všechno, co udělat měli, si lžou do kapsy. Na světě jsou spousty míst, jež jsem nenavštívil a která bych navštívit chtěl. Existují spousty lidí, které bych rád potkal, a spousty knih, jež jsem nečetl a chtěl bych si je přečíst. Chtěl bych slyšet každý kousek muziky, který kdy napsal Mozart. Mám doma obrovskou bednu se všemi jeho nahrávkami, a nemůžu se k nim pořád dostat. Zvlášť pokud si chci ještě někdy poslechnout nějaké jiné kusy od Bacha a Beethovena. Čili hlavní poučení o životě zní, že nikdy nemůžete zažít všechno. Prostě si musíte užívat to, co děláte, a nikdy nelitovat toho, co stihnout nedokážete.

Rozhovor vznikl díky laskavé podpoře společnosti Honeywell v rámci přednášky Jeroma Friedmana na Vysoké škole báňské v Ostravě.

Obrovské přední končetiny neznámého dinosaura objevili 9. července 1965 polští paleontologové, kteří prováděli vykopávky v pustině na jihu Mongolska, v dnes již proslulé provincii Jihogobijský ajmag, v lokalitě známé jako Altan Ula III. Nálezkyni Zofii Kielan-Jaworowské tehdy údajně nechtěl nikdo věřit: „Drápy dlouhé třicet centimetrů? Taková zvířata přece neexistují!“

Fosilii nazvanou Deinocheirus mirificus neboli „podivuhodná strašná paže“ popsaly o pět let později její kolegyně Halszka Osmólska a Ewa Roniewiczová. Celá „ruka“ neznámého živočicha totiž měřila zhruba 2,5 metru, z toho pažní kost měla 94 centimetrů, loketní kost 69 centimetrů a přední část končetiny dosahovala délky 77 centimetrů, přičemž jen na obří zahnuté drápy připadalo 32 centimetrů. Obě kosti lopatkového pletence pak měřily dalších 153 centimetrů.

Paleontologové byli překvapeni už proto, že největší známý teropod z uvedené lokality – Tarbosaurus bataar, který vzhledem i velikostí připomíná svého slavnějšího bratrance tyranosaura – měl přední končetiny charakteristicky krátké a nepříliš výrazné. V tomto případě se tedy muselo jednat o zcela jiného a dosud neznámého dinosaura.

Devítitunové monstrum

Vědcům se honily hlavou divoké představy. Jak asi onen zabiják s masivními zahnutými drápy vypadal? Mnoho vodítek však k dispozici neměli, protože kromě předních končetin se na místě žádné další kosterní pozůstatky nenašly.

Už duo Osmólska a Roniewiczová dospělo k závěru, že se možná jednalo o obřího ornitomimosaura, tedy zástupce tzv. pštrosích dinosaurů. Představoval by tak nejen největšího zástupce své skupiny, ale i jednoho z „nejurostlejších“ teropodů vůbec. Původní odhady přisuzovaly deinocheirovi velikost největších tyranosaurů. Americký badatel Gregory S. Paul v roce 1988 odhadoval hmotnost zmíněného obra na 6–12 tun, později ji upřesnil na 9 tun. Veškeré úvahy se však odehrávaly v teoretické rovině a nález postupně upadal v zapomnění.

Teprve duben roku 2012 přinesl v tomto směru nová, fascinující odhalení. Paleontologové Phil Bell, Philip Currie a Yuong-Nam Lee odtajnili ve své studii objev z roku 2008, kdy se z původní lokality podařilo vyzdvihnout další části těla podivného živočicha, tentokrát především z oblasti břicha. Dosud jediný známý exemplář deinocheira nám pak poskytl alespoň jednu novou informaci: Víme už totiž, proč se dochovaly jen některé části jeho tělesné schránky a proč šlo o pouhé fragmenty.

Pradávná oběť

Odpověď souvisí s již zmiňovaným dravcem tarbosaurem. Dvě z tenkých zahnutých kostí, jež tvořily jakýsi vyztužovací koš pod hrudníkem deinocheira, totiž nesou neklamné stopy zubů tohoto velkého tyranosaurida. Paleontologové se domnívají, že dravec svou masivní hlavou pronikl do břišní dutiny mrtvého dinosaura a pochutnal si na jeho vnitřnostech. Otázkou zůstává, zda jej predátor sám ulovil, nebo jen dorazil ke zdechlině, kterou pak ohlodal.

Představa, že by deinocheirus mohl být dravým dinosaurem, tak po podrobnějším výzkumu vzala zasvé. Před několika lety se pak podařilo objevit další fosilie, které potvrdily, že šlo o býložravce: V jeho břišní dutině se totiž nacházelo velké množství trávicích kamenů, tzv. gastrolitů (viz Deinocheirus mirificus). Dinosaurus měl zřejmě i velmi netypickou stavbu těla. Stále však chybělo to hlavní – lebka jako důkaz.

Nenechaví pašeráci

Přesněji řečeno, vědci lebku objevili už spolu s jedním ze dvou nových exemplářů, které pomohly sestavit záhadnou dinosauří skládačku. Než ji však stačili prozkoumat, hlava zmizela – ukradli ji překupníci zkamenělin. O osudu cenné fosilie pak badatelé nějakou dobu vůbec nic nevěděli a hrozilo, že bude pro vědu jednou provždy ztracena.

Naštěstí se ji nedávno podařilo objevit v jedné soukromé evropské sbírce, a majitel ji dokonce bez náhrady na kompenzaci vrátil. Nalezené kosti se tedy opět nacházejí v zemi svého původu a měly by se stát součástí nově budovaného muzea dinosaurů. Lebku momentálně zkoumají odborníci z mongolské akademie věd a jejich studie by na sebe neměla nechat dlouho čekat.

Již nyní je však jasné, že deinocheirus představoval velmi podivného dinosaura: Na zádech měl velký hrb a jeho metrovou lebku zdobil zobák podobný tomu kachnímu. Zmíněný teropod obýval mokřiny a jezera s vodní vegetací, kterou se mohl živit. Jeho životní prostředí možná připomínalo dnešní deltu řeky Okavango. Svými obřími předními končetinami pak mohl ohýbat větve při hledání potravy nebo třeba vytahovat chaluhy. Měl také velmi široké nohy, což svědčí o častém pohybu po měkkém a blátivém podloží. Jak vtipně poznamenávají někteří paleontologové i nadšenci, deinocheirus se do značné míry podobá komicky nemotorné postavě Jar Jar Binkse z Hvězdných válek.

Kulaté výročí

Loni v létě uplynulo od objevu „záhadného přízraku z Gobi“ rovných padesát let. Teprve po dlouhém půlstoletí jsme však dávného obyvatele dnešního Mongolska skutečně pochopili. Z původní představy o démonickém zabijákovi s obříma „rukama“ a drápy se vyklubala monstrózní několikatunová kachna s hrbem. I taková překvapení skýtá paleontologie. Jaké další záhady asi ještě čekají v druhohorních usazeninách?

Někteří alergici se vyhýbají pylu, jiní zvířecích chlupům nebo Slunci. A někteří alergici se mají na pozoru před reprobednami. Zní to zvláštně, ale doopravdy existují rodiny, v nichž je taková alergie běžná.

Vědci přečetli genomy lidí z těchto rodin, kteří trpí touto bizarní alergií, a srovnali je s genomy jejich příbuzných, kterým se alergie na vibrace vyhnula. Nakonec s ukázalo, že alergie na vibrace je důsledkem jediné mutace v genu ADGRE2.

Protein tvořený tímto genem hraje významnou roli v řadě buněk imunity, zejména v žírných buňkách, mastocytech. Mastocyty podporují hojení ran a brání tělo před parazity, ale také se podílejí na rozvoji alergie. Když mastocyt s mutovaným genem ADGRE2 zasáhnou vibrace, tak vypustí své aktivní látky a alergie je na světě.

V myanmarském jantaru objevili fosilního sekáče, tedy příbuzného pavouků, druhu Halitherses grimaldii z období křídy. Před 99 miliony let uvízl ve vznikajícím jantaru v poněkud choulostivé pozici.

Samci sekáčů mají prodloužitelné penisy, čímž se překvapivě podobají savcům. Obvykle je ale mají zatažené. A tenhle samec fosilizoval s očividně vytaženým penisem, i když měří jen půl milimetru.

Zní to jako zpráva z vědeckého bulváru, ve skutečnosti jde ale o velkou vzácnost. Doposud jsme objevili pouhých 38 fosilií sekáčů a tohle je úplně první sekáč zachovalý v jantaru, u něhož lze pozorovat penis.

Říká se jí Humří mlhovina, nebo také mlhovina Válka a Mír (západní část prý připomíná holubici, východní pak lebku) v oficiálních katalozích ji ale najdete pod fádním označením NGC 6357. Ve skutečnosti nejde o jedinou mlhovinu, ale o komplex menších emisních mlhovin. Spletité tvary této nádherné mlhoviny opracovávají mezihvězdné větry a energetické záře mladých a nově vznikajících hmotných hvězd.

Součástí komplexu je i hvězdokupa Pismis 24 (na snímku poblíž středu), která je domovem nejhmotnějších hvězd, jaké jsou v naší Galaxii k vidění. Některé z nich jsou až 100× hmotnější než Slunce.

Tank KV (Kliment Vorošilov) vznikl ještě před začátkem sovětsko-německého konfliktu roku 1941 a za německého útoku už probíhala produkce sériových vozidel. Tank spočíval na podvozku, zahrnujícím na každém boku šest samostatně zavěšených celoocelových pojezdových kol, hnací a napínací kolo a tři kladky.

Trup byl svařen z válcovaných pancéřových plechů a měl šikmou čelní stěnu. Věž byla rovněž svařovaná a ze silné čelní desky viditelně vystupoval rozměrný štít kanónu. Ten měl ráži 76,2 mm a postupně konstruktéři použili několik typů, u kterých se výkony zvyšovaly. Ve chvíli německého útoku se mělo ve stavu Rudé armády nacházet celkem 639 kusů KV všech verzí.

Nepřekonatelné kolosy

Do roku 1943 pak vzniklo přibližně 1 800 exemplářů zdokonalených a lehčích KV-1s s odlévanou věží. Tyto obrněnce představovaly pro německou armádu po vpádu do SSSR velmi nepříjemné překvapení, protože stávající střední tanky Panzer III a Panzer IV si s nimi nedokázaly ve většině situací poradit. Obrněné mamuty mohly zastavit většinou jenom protiletadlové 88mm kanóny. KV-1s se poprvé objevily za krvavé bitvy o Stalingrad a potom se účastnily prakticky všech operací až do konce války.

Nedílnou součást sovětských obrněných sil od třicátých let tvořily speciální plamenometné tanky, mezi nimi i stroj KV-8. Jeho základem se stal KV-1, u něhož kanón nahradili menším dělem ráže 45 mm. Základní výzbrojí se stal automatický plamenomet ATO-41 a zásoba hořlaviny činila 960 litrů nacházejících se v pěti nádržích. Celkem bylo postaveno 127 exemplářů KV-8 zařazovaných k samostatným praporům plamenometných tanků. KV-8 se dostaly poprvé do boje na volchovské frontě v druhé polovině roku 1942.

Pod označením KV ještě vznikly pokusné prototypy KV-3, KV-6 a KV-7, ty však skončily v ojedinělých exemplářích. Sériový tank KV-85 pak už představuje spíše samostatnou konstrukci.

Podivná konstrukce

V pořadí druhý zástupce široké rodiny těžkých tanků nazvaný KV-2 představoval zcela samorostlou konstrukci, vzniklou za specifických okolností. Zkušenosti z prvních bojů s Finy (1939–1940) vedly k požadavku na vývoj nového typu tanku, vyzbrojeného houfnicí velké ráže,jejíž těžké granáty by dokázaly prorazit i odolné stěny betonových bunkrů. Tak vznikl KV-2, stroj s novou mimořádně velkou věží, který nesl tedy houfnici ráže 152 mm.

Výroba sice běžela pomalu, ale k útvarům postupně přicházely neustále další stroje. Do konce roku 1940 k jednotkám odešlo 102 vozidel a do začátku německého útoku přibližně 200. Produkce probíhala ještě po německém útoku, přičemž celkově vzniklo 340 exemplářů KV-2.

TIP: Skromné začátky plamenometných tanků

Stroje určené primárně k ničení betonových pevnůstek, byly nasazeny v bojích úplně jiného druhu. Jejich mohutné dělo dokázalo likvidovat jakýkoliv německý obrněnec, neboť těžký protibetonový granát probíjel na vzdálenost 1 500 metrů ocelovou desku silnou 70 mm. Proto se často používaly k zastavování nepřátelských tankových úderů.