Přes očekávaný bojový klid se 28. prosince krátce po obědě ozvalo z tlampačů na základně RAF East Wretham hlášení svolávající na 14:00 vybrané osádky do operačního sálu. Zde se všichni dozvěděli cíl nočního náletu: tentoktát se jím stal severoněmecký přístav Wilhelmshaven. Ke splnění úkolu byla připravena také osádka Sgt. Aloise Šišky, která se právě vrátila z dovolené. Tvořilo ji šest letců Wellingtonu KX-B (T 2553) přezdívaného „Božena“: 1. pilot Sgt. Alois Šiška, 2. pilot Sgt. Josef Tománek, navigátor F/O Josef Mohr, radiotelegrafista F/O Josef Ščerba, přední střelec Sgt. Pavel Svoboda a zadní střelec Sgt. Rudolf Skalický.

Příběh osádky KX-B začíná

Tucet osádek „třistajedenáctky“ se vydává do jídelny. Poté se jdou muži obléci do teplé zimní výstroje a jako součást výbavy si každý bere věci osobní potřeby pro případ sestřelení nad nepřátelským územím. Takovou možnost si však připouští jen neradi. Po krátké chvíli již rozváží příslušnice ženského pomocného personálu „WAAF“ členy jednotlivých osádek k letounům, kde na ně netrpělivě čekají mechanici. Ti jsou posledními, kteří mohou svým kamarádům popřát vztyčením palce šťastný let. 

Od mokré startovací dráhy základny East Wretham se v krátkém časovém intervalu odlepovala podvozková kola všech dvanácti Wellingtonů, které ihned zamířily v navigátory určeném kursu na Wilhelmshaven. Jedenáct strojů se šťastně vrátilo zpět. Chyběl jen jediný, s imatrikulací KX-B. Ve strohém statistickém vyhodnocení této nebezpečné bojové akce by mohlo být napsáno: ztráta pouze jednoho stroje. V útrobách Wellingtonu však bylo šest mladých mužů plných síly a chuti žít...  

Cíl útoku: doky Wilhelmshaven   

„Jednalo se o poslední operační akci naší třistajedenácté perutě v roce 1941,“ vzpomínal v srpnu 1994 během I. setkání válečných letců v Jindřichově Hradci Alois Šiška. „Letěl jsem jako velitel Wellingtonu Mk. IC KX-B. Naše šestičlenná osádka odstartovala v 17 hodin a 16 minut ze své domovské základny East Wretham.“ Dokumenty ve Vojenském historickém archivu v Praze uvádí, že stroj nesl jednu bombu o hmotnosti 250 liber, 420 čtyřliberních zápalných bomb a 750 galonů benzinu, odstartoval jako třetí v pořadí a zamířil v kurzu 075° nad Severní moře. 

„Dlouho jsme letěli v husté mlze. Teplota v kabině se pohybovala kolem minus 40 stupňů Celsia. Přístav ve Wilhelmshavenu bránila velmi silná protiletadlová obrana podporovaná desítkami světlometů. Jejím výsledkem bylo několik sestřelů spojeneckých bombardérů, které se v plamenech zřítily k zemi. Mezi tím mě navigátor, plnící funkci bombometčíka, naváděl nad cíl. Ubral jsem plyn a letěl hustou sprškou střel flaku, jimž jsem nemohl kvůli požadované přesnosti našich zásahů uhýbat. Cíl jsme úspěšně napadli v čase 19:50. Rychle jsem otevřel plyn naplno a zahájil manévr se snahou vrátit se podruhé nad bombardované místo. Tentokrát jsme museli pořídit kontrolní snímky úspěšnosti našeho náletu. Při následujícím úniku z prostoru nad přístavem jsem prováděl s Wellingtonem téměř akrobatické prvky, abych se vyhnul nepřátelským světlometům a protiletadlové palbě.“ 

Během útoku poškodila Wellington KX-B nepřátelská palba, stroj však byl schopen letu a zamířil zpět do Anglie. „Kolem 20:30 jsme konečně dosáhli německého pobřeží a já předal řízení druhému pilotovi Josefu Tománkovi, abych mohl zkontrolovat stav našeho letadla,“ vzpomínal Alois Šiška. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku, ale opak byl pravdou. Nejspíše střepinou protiletadlového granátu poškozený levý motor postupně ztrácel tlak oleje. Nacházeli se nad Severním mořem asi 90 mil východně od břehů Anglie. Sgt. Šiška se vrátil za první „berany“ a poslal Sgt. Tománka ručně pumpovat olej do poškozeného motoru. Vše bylo marné, po chvíli z něj vyšlehly plameny. Když vyhořel benzín v karburátoru, podařilo se pomocí hasicího zařízení požár uhasit. Situace však zůstala více než kritická, proto radiotelegrafista F/O Josef Ščerba odvysílal na britské ostrovy zprávu, v níž uvedl nejen polohu Wellingtonu, ale také informaci o nastalé situaci. „Pak se ozvala velká rána a před našima očima se z poškozeného motoru vylomila vrtule. Ke vší smůle se jeden z jejích listů zasekl do trupu jen stěží ovladatelného stroje a poškodil naši radiostanici i interkomunikační zařízení. Pokoušel jsem se letět na jeden motor, ale má snaha byla bohužel marná.“ 

Další list poničil hydrauliku stroje, který se stal zcela neovladatelným a padal ve spirále dolu. S vypětím všech sil obou pilotů se ale podařilo nouzové přistání na hladinu rozbouřeného Severního moře. Celá tragédie se odehrála krátce před 21:20. „Po nárazu čelem do palubní desky jsem na chvíli ztratil vědomí. Když jsem se probral, byl již skoro celý trup letounu zatopen vodou. Hlavou mi hned prolétla myšlenka: ‚Okamžitě ven z té rakve!‘ Vylezl jsem na křídlo, ale jedna z vysokých vln mě strhla do vody. Měl jsem vyražené přední zuby a z úst mi tekla krev. ,Kde jsou ostatní?´ Vylezl jsem zpět na potápějící se letoun a pohledem hledal své kamarády. Nedaleko mne se v tu chvíli objevil náš nafouknutý záchranný člun ‚dinghy‘. V něm seděly tři vodou promáčené osoby a v astrověži Wellingtonu jsem uviděl hlavu Josefa Ščerby, který se odtud marně pokoušel vylézt. Vytáhl jsem ho ven. S velkým úsilím se nám oběma podařilo opustit potápějící se vrak a dostat se do dinghy. Ale bylo nás v něm jenom pět! Bezvýsledně jsme pátrali po posledním členu osádky, zadním střelci Rudovi Skalickém. Už jsme jej nikdy nespatřili; nejspíše zůstal uvězněn v potápějícím se stroji omráčený po prudkém nárazu letounu na vodní hladinu.“ Severní moře si ho ponechalo navždy.

Šest dnů a šest nocí

Zachránění muži seděli natěsnáni v nafukovacím člunu zmítaném ledovými vlnami. Kvůli potápějícímu se letounu spojenému lankem s člunem jim hrozilo akutní nebezpečí stažení pod hladinu. V poslední chvíli se Aloisi Šiškovi podařilo tuto nebezpečnou „pupeční šňůru“ ukroutit a zachovat tak naději na záchranu alespoň holých životů. Jediným majetkem se kromě dinghy staly dvě signální rakety, dvě plátěná vesla, měchová hustilka na dofouknutí člunu, baterka a krabička s léky, z potravin pak dvě plechovky sucharů, dvě lahve s pitnou vodou a dvě malé lahvičky rumu. Naděje však umírá poslední!

Tmavá noc byla ke všem pěti letcům milosrdná. Jejich pocity při prvním ranním pohledu na nekonečné temné moře si lze těžko představit. „Člun byl neustále pod přívalem ledových vln, také jsme málem narazili na zbloudilé lodní miny,“ pokračoval ve vzpomínkách Alois Šiška. Brzy došla pitná voda, kterou nahrazovali slanou vodou mořskou, zanedlouho už neměli ani jídlo. Ta tam byla snaha veslovat kamsi k pobřeží, tento marný boj letci prohráli. Promáčeni slanou vodou rozhodli se ulevit alespoň svým značně oteklým nohám a přes mrazivé teploty si vyzuli boty. 

Dne 30. prosince se trosečníkům nad hlavami objevila dvě spojenecká záchranná letadla pobřežní hlídky. Ve snaze na sebe upozornit se pokusili odpálit obě světlice. První však nefungovala a zbytečný byl také jejich zoufalý křik. Pozornost osádky hlídkového Hudsonu RP-P od 407. kanadské perutě RAF upoutala až ta druhá. Obrátil se a po dobu asi dvaceti minut kroužil v malé výšce nad člunem. „Tak přece! Jsme zachráněni!“ věřili promrzlí muži v dinghy. Z útrob letounu jim byl shozen balík, který dopadl sotva deset metrů od nich. Vysoké mořské vlny však odnesly tolik potřebné potraviny, pitnou vodu a léky z dosahu. Hudson zamířil k anglické pevnině, bezmoc trosečníků byla v tu chvíli zoufalá. „Určitě nás osádka Hudsonu zaměřila a brzy pro nás pošlou záchranné čluny!“ přesvědčoval své spolubojovníky velitel Alois Šiška. Až po válce se dozvěděl, že čluny z Anglie skutečně vypluly, ale narazily na minové pole, a proto se vrátily s nepořízenou zpět. Také další záchranné operace vyšly naprázdno, a tak si na Nový rok 1942 vysílení, hladoví a podchlazení muži vzájemně přáli jediné – záchranu!

Tragický příběh osádky Aloise Šišky vrcholí v jeho následujícím vyprávění: „V noci na 2. ledna 1942 zemřeli kvůli omrzlinám a celkovému vyčerpání organismu Josef Tománek, asi o dvě hodiny později pak Josef Mohr, Josef Ščerba upadl do bezvědomí. Naší dinghy ucházel vzduch, mechanická pumpička byla nefunkční. Seděli jsme po pás v ledové vodě a hrozilo nám, že se člun potopí. To nás přimělo k rozhodnutí pohřbít naše dva mrtvé kamarády do moře. S vypětím posledních sil se nám podařilo tělo Josefa Tománka převalit přes kraj dinghy a spustit jej do vody, na obdobný ,pohřeb‘ Josefa Mohra jsme už neměli sílu.“ Při vědomí zůstali pouze Alois Šiška a Pavel Svoboda. Začali společně nahlas přemýšlet o smrti; ze zoufalství smíchali zbývající léky se slanou vodou a napůl vše vypili. Chtěli to strašné utrpení skončit. Nyní však zasáhla paní Štěstěna v jejich prospěch a oba přežili.

Zachráněni

Moře gumový člun se čtyřmi těly vyvrhlo na nizozemské pobřeží poblíž malé vesničky Petten v sobotu 3. ledna 1942 kolem třetí hodiny odpoledne. Německá hlídka v něm objevila mrtvého Josefa Mohra, téměř mrtvého Josefa Ščerbu a dva muže projevující známky života. Boj o záchranu sváděli na moři tito stateční letci celých šest dnů a nocí! 

Spíše mrtví než živí byli odvezeni do nemocnice v nedalekém Alkmaaru, Josefa Mohra pohřbili v Bergenu. Letci se léčili nejprve ve vojenském lazaretu v Amsterodamu, později se jejich cesty rozdělily. Josef Ščerba byl ze zdravotních důvodů repatriován a prostřednictvím Červeného kříže se v září 1944 dostal zpět do Velké Británie. 

Vyléčený Pavel Svoboda se několikrát pokusil o útěk z německého zajetí, až se na podzim 1944 úspěšně dostal na rodnou Moravu, kde se přidal k partyzánům. V lednu 1945 zajali partyzánský oddíl Němci a téměř všichni členové skupiny byli zastřeleni. Pavel Svoboda zůstal ušetřen díky své britské vojenské pilotní uniformě, do níž byl stále oblečen. Znovu pak uprchnul a konce války se dočkal jako partyzán. 

Třetím zachráněným byl Alois Šiška. Kvůli vážnému zranění a dlouhému působení slané vody dostal do obou nohou gangrénu a německý lékař nařídil amputaci. Od tohoto zákroku ho zachránil až na operačním stole srdeční infarkt a v jeho důsledku klinická smrt, ze níž se však probral. „Je to paradox, ale právě to mě zachránilo. Nakonec jsem byl se zcela zčernalými končetinami převážen po nejrůznějších věznicích, včetně pražského gestapa, až jsem skončil ve známé německé hradní pevnosti Oflag IV C Colditz. Tam mne osvobodili Spojenci. Po válce jsem absolvoval ve Velké Británii řadu náročných operací a dlouhodobé léčení. Nohy mi naštěstí doktoři zachránili. Po únoru 1948 jsem se jako řada dalších vojáků ze západu stal tehdejšímu režimu nepohodlným. Moje rodina byla vystěhována mimo Prahu a dostával jsem jen podřadná zaměstnání. Obrat k lepšímu pro nás nastal v období kolem Pražského jara 1968, definitivní až po listopadu 1989.“

Jon Ritzheimer vyzývá ve videu na YouTube: „Jsem zcela odhodlaný položit život v boji proti tyranii, která vládne v téhle zemi, a vy byste měli taky. Potřebujeme opravdové chlapy s pořádnýma koulema, kteří se nebudou bát dát vládě najevo, že už mají po krk jejího útlaku!“ Jon je členem militantní skupiny, jež 2. ledna založila „nezávislý stát“ tak, že obsadila správní středisko přírodní rezervace Malheur – tedy federální budovu – poblíž oregonského městečka Burns.

Akce se obešla bez krveprolití – zaměstnanci centra byli v té době na dovolené. Ozbrojenci se následně nechali slyšet, že hodlají na místě zůstat klidně i roky, mají zajištěno zásobování a jejich malá armáda bez váhání položí život kvůli přesvědčení, že je centrální vláda ve Washingtonu utlačuje. Zároveň vyzvali všechny americké patrioty, aby vzali své zbraně a přidali se na jejich stranu.

Boží bojovníci

„Ubytujeme vás v teple a začleníme vás do společnosti, jež je ochotná se obětovat pro správnou věc,“ vysvětlují sourozenci Ammon a Ryan Bundyové, kteří celou rebelii proti vládě vedou. Jejich přesvědčení přichází shůry: Jejich otec Cliven proslul tvrzením, že mu samotný bůh přikázal vzdorovat vládnímu systému a zasadit se o práva poctivých rančerů. V případě Bundyových ovšem nejde jen o „telefonát s nebesy“, nýbrž i o to, že za pasení dobytka na federální půdě se musí platit, což rodině není právě po chuti.

Svou misí si Cliven získal v roce 2014 sympatie stovek ozbrojených stoupenců, z nichž někteří dokonce přijeli na jeho ranč, aby ho chránili proti „policejní zvůli“. Jeho tažení schvalovala i řada republikánských politiků. Nicméně jakmile se boží posel nechal slyšet, že „negři jsou tu od toho, aby nám sloužili jako otroci“, média se od něj distancovala. Vláda však nakonec přestala dlužnou částku vymáhat, tudíž Cliven v podstatě vyhrál.

Vaši pomoc nechceme

Bundyho syny vyprovokoval k jejich rebelii osud Stevena a Dwighta Hammondových, kteří žijí na ranči nedaleko městečka Burns a v roce 2012 skončili ve vězení za vypalování vládních pozemků. Zastánci Hammondových tvrdí, že se rančeři ohněm zbavovali plevele, podle soudce se však snažili zahladit stopy po pytláctví. Každopádně, plameny se vymkly kontrole, zachvátily plochu o rozloze 526 tisíc metrů čtverečních a jejich zkrocení nakonec vládu vyšlo v přepočtu na 15,3 milionu korun.

Podle zákona měl soud pachatelům udělit minimálně pětiletý trest – jenže tak neučinil. Dwight vyšel z vězení po třech měsících, Steven po roce. Na základě zjevného rozporu se zákonem padlo nakonec loni rozhodnutí, že se oba Hammondové musejí za mříže vrátit a odsedět si trest v plné výši. To se však nelíbilo bratrům Bundyovým: Podle jejich verze totiž nejsou jádrem sporu plameny, ale fakt, že Hammondovi odmítli prodat svou půdu vládě.

Ačkoliv by ovšem odsouzení rančeři měli být rádi, že někdo stojí na jejich straně, jednání ozbrojenců neschvalují a jakékoliv spojení s nimi odmítají. Jejich právník Alan Schroeder pro jistotu přispěchal s oznámením, že „Ammon Bundy ani kdokoliv z jeho skupiny nemluví za rodinu Hammondových“. 

Dejte nám půdu!

Poté co vězňové jejich podporu odmítli, zaměřili ozbrojenci své úsilí na zlepšení oregonské ekonomiky: Chtěli by jej dosáhnout tak, že vláda vrátí (či lépe řečeno „daruje“) pozemky „původním majitelům“, tedy rančerům, horníkům a dřevorubcům. Zřejmě si neuvědomují, že „původním majitelem“ je ve skutečnosti indiánský kmen severních Pajutů, jejichž rezervace se na inkriminovaných územích rozkládá již od dob prezidenta Ulyssese Granta stojícího v čele USA v letech 1869–1877.

O pohnutkách ozbrojenců a jejich „ušlechtilém poslání“ má pochybnosti i samotné město Burns: Drtivá většina jeho obyvatel s „okupací“ nesouhlasí a rebely vyzvala, aby zabranou budovu okamžitě vyklidili. Podobný postoj zaujali také lidé po celých USA, kteří se povstalcům vysmívají na internetu, označují je za „břídilský Islámský stát“ a jejich chování popisují jako „vidlácký terorismus“.

Ticho před bouří

Média navíc odhalují trhliny v tvrzeních o počtu rebelů. Zatímco podle bratrů Bundyových se v budově ukrývá až 150 odhodlaných a ozbrojených mužů, na základě pečlivých pozorování se zdá, že je jich přibližně jen desítka.

I přes jisté nesrovnalosti však obyvatelé Burnsu cítí ve vzduchu nebezpečí: Pro jistotu zavřeli a zabednili například obchody a školy, aby je ozbrojenci nemohli také zabrat. Ulicemi města neustále projíždějí vozy oregonské policie, a o situaci se zajímá dokonce FBI. Vláda však jedná opatrně a snaží se vše vyřešit nenásilnou cestou. I zástupci povstalců tvrdí, že palbu nespustí, pokud jim k tomu muži zákona nedají pádný důvod. V době naší uzávěrky zůstávaly jednotky Bundyových stále v obsazené budově.

Dominantu planety tvoří její prstence. Jejich systém dosahuje celkového průměru přes 420 000 km, ale tloušťky jen několika set metrů – jsou tedy poměrně tenčí než list papíru. Prstence nevytvářejí kompaktní útvar, ale jedná se o změť ledových úlomků, kamení a prachu, přičemž velikost jednotlivých „částic“ nepřesahuje desítky metrů. Již dávní pozorovatelé si všimli, že prstenec je rozdělen několika temnými mezerami, které vznikají „vymetáním“ částic z této oblasti působením obíhajících měsíců. Prolétající sondy ukázaly, že velké prstence jsou tvořeny navazujícími menšími prstýnky, a vzhled tedy připomíná drážky na gramofonové desce. Původ prstence Saturnu ani jiných velkých planet není spolehlivě vysvětlen. Souhrnná hmotnost celé soustavy prstenců činí méně než 1 % hmotnosti Měsíce. 

Z pozorování v infračerveném záření vyplývá, že Saturn je i s prstenci obklopen tlustým řídkým prachovým prstencem, který se rozprostírá do vzdálenosti 50 až 100 průměrů planety a dosahuje tloušťky asi 20 průměrů Saturnu.

Šedesátka měsíců

Saturn obíhá více než šedesát známých měsíců a platí pro něj totéž, co již bylo napsáno o soustavě přirozených satelitů Jupitera. Dvacet čtyři z nich se považuje za regulární, ostatní jsou původem z velké části nejspíše zachycenými planetkami. Pouhých třináct z nich dosahuje většího průměru než 50 km. Mnohé ze známých satelitů planety řadíme mezi tzv. pastýřské měsíce, tedy ty, jež obíhají uvnitř prstenců a jsou odpovědné buď za jejich udržení, nebo za pozorovaná temnější dělení. 

Největším měsícem planety a druhým největším ve Sluneční soustavě je Titan. Jako jediný má také hustou atmosféru a mohl by na něm existovat i život. Ale i další měsíce z rozsáhlé Saturnovy rodiny jsou velmi zajímavé. Druhý největší, Rhea, je možná obklopen vlastním řídkým trojitým prstencem, jak naznačují některá měření chování energetických elektronů uvězněných v silném magnetickém poli planety. Přístroje sondy Cassini nejsou dostatečně citlivé, aby mohly v blízké době poskytnout definitivní odpověď – odborníci proto odhadují, že částice tvořící hypotetický prstenec nejsou větší než milimetr, a jde tudíž nejspíš o prach. 

Janus a Epimetheus se pohybují na prakticky identických oběžných drahách, jejichž poloosy se liší jen o několik málo kilometrů, a kdyby se tedy přiblížily, srazily by se. Složitá gravitační interakce však jejich kolizi brání a oba měsíce si každé čtyři roky vymění oběžné dráhy. 

Enceladus představuje nejmenší těleso Sluneční soustavy, o němž víme, že je geologicky aktivní – slapovým působením od Saturnu jej podélně láme povrchová ledová krusta. Tyto povrchové útvary se nazývají „tygří pruhy“ a z některých tryskají gejzíry ledu a vodní páry, jež svědčí o přítomnosti podpovrchové tekuté vody (mluvíme o kryovulkanismu). 

Vědci se domnívají, že mnohé měsíce a prstence mají původ v katastrofické události v okolí mladé planety, jejíž soustava satelitů se původně podobala systému galileovských měsíců Jupitera. Dva možné scénáře předpokládají, že buď došlo ke slapovému roztrhání dalšího měsíce o velikosti Titanu, přičemž z trosek vznikly prstence a měsíčky střední velikosti, nebo tyto trosky pocházejí ze srážky dvou velkých měsíců, která vedla ke vzniku Titanu.

Co zachytily sondy 

Saturn prozatím navštívily čtyři kosmické sondy, z nichž jedna v jeho okolí operuje dosud. Jako první proletěl v září 1979 kolem planety Pioneer 11 ve vzdálenosti 20 000 km: pořídil snímky tělesa a několika měsíců v nevalné kvalitě, takže na přirozených satelitech nebylo možné rozpoznat žádné povrchové detaily. Snímky planety však ukázaly, že dělení v prstencích se nejeví jako tmavá, pokud je sledujeme pod vysokým úhlem. To znamená, že i zdánlivě prázdná místa obsahují množství jemného materiálu odrážejícího sluneční světlo. 

O pouhý rok později navštívil Saturn Voyager 1, který poskytl vůbec první snímky planety, prstenců a měsíců s vysokým rozlišením. Poprvé tak bylo možné spatřit povrchové detaily některých Saturnových oběžnic. Voyager 1 provedl i těsný průlet kolem největšího měsíce Titanu, přičemž pozorování ukázala, že jeho atmosféra je neproniknutelná pro viditelné vlnové délky. O další rok později pokračoval v započatém úkolu sesterský Voyager 2, jehož snímky prokázaly změny probíhající v atmosféře a také v prstencích planety. Sonda rovněž objevila několik nových měsíců a další mezery v prstencích.

Nejvíce kvalitního materiálu však pochází ze sondy Cassini, pohybující se v okolí Saturnu od roku 2004: nesla pouzdro Huygens určené k měkkému přistání na povrchu Titanu, k němuž došlo 14. ledna 2005. Sestup pouzdra i jeho téměř čtyřhodinový pobyt na povrchu Titanu pak přinesly neuvěřitelné množství detailních informací o tomto pozoruhodném měsíci. Opakované průlety sondy Cassini pak odhalily například gejzíry vody tryskající z průrev v ledové krustě Enceladu; měsíc se tak dostal na první až druhé místo v žebříčku možných těles nesoucích život, takže tuto pozici sdílí s Jupiterovým měsícem Europa. Základní mise Cassini byla sice ukončena v roce 2008, ale vzhledem k dobrému stavu a proudu vědecky cenných dat se dočkala prodloužení do roku 2017. Dlouhodobá systematická pozorování by přitom měla přispět k pochopení sezónních změn v atmosféře planety. 

Mnozí z nás mají v genech kus neandertálce. Podle nového výzkumu má genetické dědictví zmizelých neandertálců nenápadný, ale citelný vliv na mnoho věcí v lidském zdraví, počínaje mozkem, sklonem k depresím, až po imunitu nebo infarkty.

Když se naši předci asi před 60 tisíci let vydali z Afriky do Asie a Evropy, tak tam potkali naše blízké příbuzné, neandertálce. Než jsme je stačili vyhubit, tak jsme se s nimi nejspíš křížili a lidé v Evropě a Asii mají od těch dob ve své DNA až 4 procenta z neandertálců.

Badatelé použili rozsáhlou databázi eMERGE, která propojuje lékařské záznamy s genetickými daty. Analyzovali celkem asi 28,5 tisíce dospělých evropského původu a porovnávali jejich genetická data s přečtenou DNA neandertálců. To jim umožnilo objevit případy, kdy je zdravotní problém spojený s výskytem neandertálské DNA.

Jako Sluneční soustavu definujeme sféru gravitačního vlivu Slunce. Uvedený pojem přitom nelze zaměňovat s výrazem „heliosféra“. Ten totiž označuje plazmovou bublinu obklopující naši hvězdu a náš solární systém, v níž převažuje látka pocházející od Slunce a kterou formuje neustále se rozpínající sluneční vítr. Hranice heliosféry leží ve vzdálenosti kolem 120 astronomických jednotek (AU) a za ní nalezneme především látku mezihvězdného prostoru. Avšak nejen tuto látku, ale i případná malá tělesa bude při jejich pohybu dominantně ovlivňovat Slunce, půjde proto stále o objekty Sluneční soustavy, byť ponořené v mezihvězdném prostředí. 

Náš solární systém končí v místech, kde se gravitační vliv Slunce vyrovnává s gravitačním vlivem okolních hvězd. Tato nezřetelná hranice se nachází zhruba ve vzdálenosti 125 000 AU, tj. asi dvou světelných let. Na samotné periferii Sluneční soustavy se nejspíš rozkládá kulový oblak převážně ledových těles, zásobárna dlouhoperiodických komet, k nimž patřila mimo jiné i vlasatice Hale-Bopp, která se v roce 1997 stala ozdobou pozemské noční oblohy. 

Tzv. Oortův oblak (též Öpikův-Oortův) představuje stále hypotetický konstrukt, nutný jednak pro fungování vývojových modelů Sluneční soustavy a jednak k vysvětlení periodicity některých komet. Jeho tělesa jsou však nejspíš příliš malá a chladná, než abychom je mohli pozorovat byť pomocí těch největších dalekohledů. Přesto v současnosti u čtyř známých objektů předpokládáme „příslušnost“ k Oortovu oblaku, mimo jiné u planetky č. 90377 (Sedna), jejíž afélium se nachází zhruba ve vzdálenosti 1 000 AU, tedy již ve vnitřním Oortově oblaku.

Dovede si někdo představit budoucnost bez dronů? Vypadá to, že nás drony budou zachraňovat během katastrof a také, když se někdo ztratí na výletě.

Švýcarští vědci vyvíjejí drony vybavené umělou inteligencí, které dovedou stopovat turisty v přírodě. Prý už to zvládají lépe, než lidé.

Stopařské drony ještě nejsou úplně hotové, jejich tvůrci ale doufají, že se brzy stanou součástí záchranných týmů. Jejich nasazení by mohlo značně zrychlit pátrání po ztracených osobách, snížit riziko pro pátrající, a hlavně zachraňovat lidské životy.

Začátky kariéry stíhacího esa Charlese DeBellevuea nebyly příliš slibné. DeBellevue nejprve nezvládl zkoušky na USAF Academy, tak vystudoval univerzitu v Lafayette. Za studií se zapojil do programu pro záložní důstojníky a v roce 1968 vstoupil jako podporučík do letectva. Nepodařilo se mu však dokončit pilotní kurs a rozhodl se absolvovat výcvik pro navigátory.

Prošel tréninkem posádek letounů F-4 a ve funkci zbraňového operátora byl přidělen k 335. taktické stíhací peruti. V říjnu 1971 DeBellevuea převeleli k 555. taktické stíhací peruti a působil v kokpitu F-4D s pilotem Stevem Ritchiem z thajské základny v Udornu. Jejich phantom byl jako jeden z mála vybaven novým systémem APX80 „Combat Tree“, který umožňoval lokalizovat a identifikovat migy i mimo vizuální dohled. Prvního sestřelu DeBellevue dosáhl 10. května 1972 při operaci Linebacker, kdy zničil jeden MiG-21 raketou AIM-7 Sparrow.

Další dva migy stejná osádka sestřelila 8. července na F-4E, DeBellevue skóroval opět pomocí AIM-7. Čtvrtý společný sestřel dvojice zaznamenala 28. srpna. Pro Ritchieho šlo o celkově pátý úspěch a stal se tak esem. DeBellevue svého pilota následoval mezi esa 9. září. Tentokrát letěl s kapitánem Johnem Maddenem a v F-4D zničili raketami AIM-9 Sidewinder dva MiG-19. Díky tomu se DeBellevue s 6 vítězstvími stal nejúspěšnějším esem USA ve Vietnamu.

Odlétal celkem 220 misí, jež trvaly 550 hodin. Po návratu do USA v listopadu 1972 konečně zvládl pilotní výcvik, poté létal s phantomem u 49. taktického stíhacího křídla. Později působil ve velitelských funkcích na Aljašce a v Japonsku, v roce 1998 odešel v hodnosti plukovníka do výslužby.

Trávy s ostnitými listy rodu Spinifex milují pobřežní písečné duny. Rostou na nich v Africe, na Blízkém Východě, v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Prý pokrývají skoro třetinu Austrálie.

Tyhle pouštní trávy obsahují množství velmi jemných nanovláken celulózy. Vlákna pomáhají travám udržet vodu a přežít sluneční žár. V Austrálii zjistili, že nanovlákna z trav rodu Spinifex lze snadno a levně získat, a pak je využít při výrobě latexu.

Z latexu obohaceného nanovlákny celulózy se dají udělat kvalitní latexové rukavice, například pro chirurgy, anebo tenčí a pevnější kondomy, které by si mohly získat velkou popularitu.

Fyzici celého světa bouřlivé oslavují. Vědci z MIT, Caltechu a týmu LIGO (Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory) poprvé v historii přímo detekovali gravitační vlny.

Experiment LIGO tvoří dva detektory vzdálené 3000 km, v amerických státech Washington a Louisiana. Každý z detektorů představují dvě ramena o délce 4 km, která svírají pravý úhel. V ramenech probíhá laserový paprsek, jehož nepatrné odchylky měří zařízení detektoru.

TIP: Mýty kolem gravitačních vln: Co jejich existence znamená pro podstatu vesmíru

Dne 14. září 2015 oba dva detektory zachytily gravitační vlnění, které prošlo celou planetou. Toto vlnění vzniklo ve vzdálenosti 1,3 miliardy světelných let, během splynutí dvou černých děr o hmotnosti 29 a 36 Sluncí. Detekce gravitačních vln má pro fyziku dalekosáhlé důsledky. Po čase budou nejspíš následovat další objevy.

Dobová fotografie zachycuje most Františka I., který navázal na Nové aleje (dnešní Národní třídu, u Národního divadla) a spojil je s Újezdem. Vznikl z podnětu nejvyššího českého purkrabího hraběte Karla Chotka.

Nové dílo projektoval Bedřich Schnirch, který stavbám řetězových mostů zasvětil svůj život. Studoval je v Anglii a podle jeho návrhu se roku již 1824 přes rameno Moravy ve Strážnici překlenul vůbec první železný (řetězový) most na evropské pevnině.

Stavbu pražského díla provedl podnik Vojtěcha Lanny, litinu dodaly železárny hraběte Stadiona z Chlumce u Třeboně a závěsné pruty c.k. dvorní kovářský mistr Kozlík v Praze. Pevnost ověřily dvě zatěžovací zkoušky. Při první bylo hnáno „poklusem přes most 150 kusů žírného skotu“, při druhé vjel hrabě Josef Matyáš Thun od Malé Strany kočárem na most v čele povozů tvořených osmispřežím, dvěma šestispřežími, třemi čtyřspřežími a dvěma dvouspřežími.

Po nejsmělejším inženýrském díle doby se přepravovaly i těžké vagóny ze smíchovské továrny barona Ringhoffera a jednoho dne roku 1857 se tudy na valníku taženém koňmi převážel asi desetitunový vůz. Tehdy se prý most pořádně prohnul a rozhoupal, což způsobilo notnou paniku. Od té doby putovaly takové transporty opět přes Karlův most. Po znaleckém posudku z roku 1870 byla zatížitelnost mostu ještě více omezena a vyloučen byl i nával pěších. 

Roku 1897 byl most císaře Františka I. odstraněn a jeho nástupcem se stal kamenný most téhož jména, nyní známý jako most Legií. Řetězová konstrukce tedy sloužila 56 let, což ve srovnání s kamennými mosty není mnoho.