Zimní obloha je bohatá na řadu hvězdokup - jen v souhvězdí Vozky je několik výrazných otevřených hvězdokup. Mezi ty známější patří M37, M36 a M38, k vidění jsou zde ale i další. Další otevřená hvězdokupa vhodná pro triedr je například M35, která se nachází v Blížencích, nebo NGC 2244 v Jednorožci. Ta je navíc spojena s difuzní mlhovinou Roseta.

Další výraznou hvězdokupou najdeme v souhvězdí Velkého psa a nese označení M41. O něco níž, v souhvězdí Lodní zádě, se nachází otevřená hvězdokupa M47, která je rovněž jasná i když chudší na hvězdy. Nedaleko od ní se nachází otevřená hvězdokupa M46, která má hvězd podstatně více a navíc se do ní promítá i nádherná planetární mlhovina NGC 2438.

Výskytem planet viditelných pouhým okem večerní únorová obloha rozhodně neplýtvá -  v podvečer je k vidění Jupiter, večer pak nad západním obzorem slabý Uran. Další planety se objeví až v průběhu noci - po půlnoci to budou Mars a Saturn, k ránu pak velmi nízko nad obzorem Venuše a Merkur.

Východy a západy Slunce

19. února Slunce vstoupí do znamení Ryb

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety

Merkur - nepozorovatelný

Venuše - viditelná nad jihovýchodem

Mars - viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem

Jupiter - viditelný po celou noc kromě večera

Saturn - viditelný ráno nad jihovýchodem 

Uran - pozorovatelný večer nad západem

Neptun - nepozorovatelný

Úkazy na nebi

19. února – setkání Měsíce a hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze

23. února – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze

29. února – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Velkolepá světelná instalace přilákala na svátek svatého Valentýna do centra Hongkongu tisíce zamilovaných párů. Instalace nazvaná „Zářící růžová zahrada“ je dílem moderního umělce Jung Yong Jina ze Soulu a kromě Hongkongu ji budou moci spatřit i lidé v dalších koutech světa. Na konci února by se měla představit v Singapuru. Každá z 25 tisíc růží je opatřena LED diodou a během noci vytváří nevšední romantickou podívanou.

Paleontologové potvrdili, že vzácné fosilní nálezy z kanadské Arktidy dokazují přítomnost obrovských nelétavých gastornisů.Tito ptáći dosahovali až 2 metrové výšky.

Není to zase tak šokující. Gastornisové žili na kanadském ostrově Ellesmere za polárním kruhem ve starších třetihorách, před 53 miliony let. Tehdy tam ale nebyla zmrzlá pustina, nýbrž prostředí a podnebí podobné bažinám na Floridě.

Dneska by se tam ale gastornisům nelíbilo. Ostrov Ellesmere je jedním z nejchladnějších, a také nejsušších míst na Zemi, kde teploty v zimě padají na mínus 40 stupňů Celsia.

Pokud jde o gastornise, odborníci si dlouho mysleli, že to byli obávaní masožravci. Dneska je považujeme za zdatné býložravce, kteří svými úctyhodnými zobany drtili tak maximálně listí nebo plody.

Granátomety patří do výzbroje armád již dlouhou dobu. Obecně se dá říci, že jde o zbraně, jež vystřelují výbušné projektily s účinkem srovnatelným s ručními granáty, avšak podstatně dále a přesněji. Mívají obvykle ráži mezi 20 a 40 mm, tedy podobnou jako malorážové kanóny, ale značně se od nich liší řešením munice a nižší úsťovou rychlostí. Každopádně se z nich nejvíce střílejí granáty tříštivo-trhavé, díky nimž jsou velmi efektivními prostředky ničení „měkkých“ a plošných cílů. Kromě lehkých ručních granátometů existují i těžší zbraně, jež jsou umístěny na lafetách a pálí automaticky. Velice známý typ tohoto druhu představuje americký Mk 19, avšak zdatnou konkurencí je mu ruský AGS-17 Plamja.

Dvě motivace vývoje

Práce na automatickém granátometu se v Sovětském svazu rozběhly ve druhé polovině 60. let, a to ze dvou důvodů. Prvním byly zprávy o vysoké účinnosti těchto zbraní, jež nasadila vojska USA ve Vietnamu, a druhým byl předpokládaný konflikt s Čínou, ve kterém se s granátomety počítalo k zastavení útoků „lidských vln“ čínských vojáků. Oficiálně vývoj typu AGS-17 (avtomatičeskij granatomjot stankovyj) začal v roce 1967 v konstrukční kanceláři OKB-16, což je dnešní zbrojovka KBP (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija) ve městě Tula. Vývoj prováděl tým vedený A. F. Koňarkovem a V. J. Němerovem. V roce 1968 jim byl na konstrukci nové zbraně udělen patent.

V následujícím roce vznikly první prototypy, které postoupily do vojskových zkoušek. Očekávalo se, že zbraň se bude používat pro palebnou podporu pěšáků na krátké a střední vzdálenosti a bude ničit zejména nepřátelskou pěchotu a nepancéřované cíle, mj. nákladní automobily. Vedle základní přenosné verze na trojnožce se počítalo s instalací na vozidla, plavidla či vrtulníky. Testy dopadly úspěšně, a tudíž AGS-17 oficiálně vstoupil do standardní výzbroje sovětské armády. Roku 1971 začala sériová produkce zbraně v podniku VPMZ (Vjatsko-Poljanskij mašinostrojitěľnyj zavod), známém též pod jménem „Molot“. Samotný granátomet nese průmyslový index 6G11 a v „úplné“ podobě s trojnožkou má označení 6G10. Vlastní trojnožka pak nese armádní název SAG-17, zatímco její průmyslový index zní 6T8.

Technický popis zbraně

Granátomet AGS-17 Plamja („Plamen“) je samočinná zbraň ráže 30 mm, jež pro pohon svého mechanismu používá energii zpětného rázu. Střílí z otevřeného závěru a mezi charakteristické rysy patří vroubkovaná hlaveň (v zájmu zvětšení plochy pro lepší chlazení) a hydraulické tlumiče, které jsou vzhledem ke značnému zpětnému rázu vhodné pro usnadnění obsluhy. Zbraň má na levém boku páčku pro ovládání kadence; maximální teoretická rychlost střelby činí cca 400 ran za minutu. K pravému boku je připojen bubnový zásobník se svinutým nerozpadavým pásem, jenž standardně obsahuje 29 nábojů. V základní pěchotní podobě se k ovládání zbraně používají dvě rukojeti na zadní části těla, mezi nimiž se nalézá samotná spoušť. U trojnožky SAG-17 lze sedět či klečet. Důležitou součást systému tvoří také optický zaměřovač PAG-17, připojený k levé zadní straně těla zbraně a umožňující 2,7násobné zvětšení. Největší balistický dostřel granátometu činí asi 1 700 m, ale v praxi se střílí na vzdálenosti do 1 000 m. Skutečně přesnou palbu zbraň dovoluje přibližně na 400 m, kdy se dosahuje rozptylu něco přes jedno procento, konkrétně zhruba 4,3 m. Pokud jde o munici, standardním typem je tříštivo-trhavý granát VOG-17, jehož střepiny jsou smrtící do vzdálenosti kolem sedmi metrů od místa exploze. Vznikl i zdokonalený granát VOG-17M a pro cvičné účely slouží typ VUS-17. K obsluze zbraně stačí dva muži, ale pro přenášení jsou ideální tři; první nese samotnou zbraň, druhý trojnožku a třetí střelivo. Oproti americkému typu Mk 19 je AGS-17 sice méně ničivý, ale podstatně lehčí a jednodušší.

Parametry granátometu AGS-17

Délka zbraně: 840 mm

Délka hlavně: 305 mm

Hmotnost vlastní zbraně: 18 kg

Hmotnost zásobníku: 14,5 kg

Hmotnost trojnožky: 12,1 kg

Max. kadence: 400 ran/min

Úsťová rychlost: 185 m/s

Max. dostřel: 1 700 m

Odvozené zvláštní verze

Kromě instalace na trojnožce se AGS-17 objevuje rovněž v jiných podobách, nejčastěji na vojenských vozidlech, jako jsou obrněné transportéry série BTR, bojová vozidla pěchoty řady BMP, obojživelný terénní automobil LuAZ-967 či vojenské motocykly značky Ural (poslední dvě montáže granátometu jsou oblíbené u výsadkářů a zvláštních jednotek Specnaz). Objevily se též montáže v bočních dveřích víceúčelových vrtulníků Mi-8. Již prvotní zadání vývoje granátometu ale obsahovalo i požadavek na variantu určenou speciálně pro výzbroj bitevních vrtulníků. Výsledkem této části projektu byl granátomet AG-17 Plamja-A, známý rovněž jako AP-30, podle průmyslového indexu výrobek 9A800 a v letectvu značený 213PA. Od pěchotní verze se odlišuje zkrácenou hlavní, zvýšenou úsťovou rychlostí a zvýšenou kadencí, která činí až 500 ran za minutu. Do výzbroje vstoupil v roce 1980 a nejobvyklejší aplikací je montáž v univerzálním pouzdru 9A699, které pojme navíc zásobu 300 granátů a zavěšuje se nejčastěji pod křídlo bitevního vrtulníku Mi-24. (Kromě granátometu se do pouzdra dají zamontovat též čtyřhlavňové kulomety.) 

Dále vznikla varianta AG-17M pro námořnictvo, vyznačující se odlišným chlazením hlavně a větší odolností vůči korozi. Objevuje se na některých lehkých plavidlech a někdy i na námořním bojovém vozidle pěchoty BMP-3F. Zatím poslední obměnu automatického granátometu AGS-17 představuje verze AG-17D, konstruovaná speciálně jako prvek arzenálu bojového vozidla pro palebnou podporu BMPT, jež se ale i navzdory značným očekáváním nakonec neprosadilo do řadové služby.

Nástupce a rozšíření

V polovině 90. let představila zbrojovka KBP nástupce AGS-17, a to zbraň AGS-30. Jedná se opět o automatický granátomet ráže 30 mm, ale velmi zdokonalený. Především je daleko lehčí (celý komplet včetně munice váží asi 30 kg), má i vyšší kadenci a s novým střelivem VOG-30 může pálit na vzdálenost až 2 300 m, a to s větším smrtícím účinkem. Zatím ale vzniklo jen několik stovek kusů, takže základním typem pěchotního granátometu ruské armády zůstává AGS-17. Ten se dočkal rozsáhlého nasazení v Afghánistánu, kde se osvědčil jako jedna z nejlepších zbraní proti islámským partyzánům v horách. 

Kromě služby v sovětské armádě se zbraň pochopitelně také vyvážela do spojeneckých a satelitních zemí. V současnosti najdeme AGS-17 ve výzbroji více než dvaceti států, mezi nimiž je sedm nástupnických republik někdejšího SSSR. Několik zemí vyrábí i licenční či bezlicenční kopie nebo modernizované verze granátometu; jedná se hlavně o Bulharsko (místní označení AGL-30M), Srbsko (název Zastava M93), Čínu nebo Írán. Dále je známo, že se automatické granátomety AGS-17 uplatnily i v několika lokálních konfliktech v arabském a africkém světě. Granátomety svého času získala též armáda Československa, po níž je „zdědily“ armády České i Slovenské republiky. Velkou oblibu si u nás získala instalace granátometu AGS-17 na terénní čtyřkolku značky Bombardier. Zvláštní jednotky Armády ČR tuto kombinaci úspěšně nasadily v Afghánistánu.

Vláda Jana Jindřicha coby moravského markraběte začala po Vánocích roku 1349, kdy nechal Karel IV. vydat druhou stvrzující listinu. Její velká část byla opisem dubnového dokumentu, s tím rozdílem, že tentokrát svěřil Moravu přímo do rukou Jana Jindřicha. Se správou země připadla mladšímu bratrovi i všechna panovnická práva, včetně práva horního.

Oddaný bratr

Až do roku 1361, kdy se Karlovi IV. narodil vytoužený syn Václav, figuroval moravský markrabě jako možný nástupce svého dosud bezdětného bratra. Přes Karlovu autoritu panoval mezi oběma muži přátelský vztah. Mladší Jan se velmi často pohyboval na pražském dvoře, kde nejednou řešil diplomatické záležitosti. Český král mu čas od času svěřoval vedení významných akcí. Ať již to byla cesta do Bavor či zamezení bojůvky, která vypukla mezi jihočeskými pány, navzdory nevalné pověsti si Jan Jindřich vždy počínal rozvážně bez špetky zbabělosti.

Jako nejlepší rys Janovy osobnosti bývá zmiňována jeho bezmezná oddanost vůči staršímu bratrovi. Dnes se již nedozvíme, zda se moravský markrabě chtěl jen ukrývat za záda schopného příbuzného, anebo zda se prostě jednalo o čestného člověka, který pomáhal rodinné politické linii. Každopádně si za časů českého krále Karla a moravského markraběte Jana Jindřicha stály obě země věrně bok po boku a jejich harmonické sepjetí mělo nemalý vliv na významnou pozici Českého království ve druhé polovině 14. století.

Ženich na čtvrtou

Po nevydařeném manželství a následném vleklém rozvodu s Markétou Tyrolskou se jeho další manželkou stala její jmenovkyně, dcera Mikuláše II. Opavského, pravnučka slavného Přemysla Otakara II. Manželství bylo velmi plodné, vzešlo z něj hned několik potomků, z nichž někteří dosáhli i vysokých politických postů. Třetí manželkou se stala opět Markéta, tentokrát dědička habsburského rodu. Mladičká novomanželka však brzy zemřela a Jan Jindřich byl přinucen poohlédnout se po další partii. Příští volba směřovala do hraběcí rodiny Albrechta Oettingenského, jehož dcera Alžběta nakonec svého muže o mnoho let přežila.

Kdybyste chtěli jet autem stejnou rychlostí, jakou proudí vzduch při kašli, zcela jistě byste museli překročit limit povolený v obci. Běžná „rychlost kašle“ totiž průměrně dosahuje 100 km/h. A při tom nejprudším kašlání by náš dech předstihl i startující Boeing – jeho rychlost podle vědců šplhá až k závratným 410 km/h.

Zrádné mikromráčky

Před necelými dvěma roky vědci z Massachusetts Institute of Technology (MIT) odhalili, že kapičky vylétávající z úst pacienta při kašli dokážou dorazit mnohem dál, než jsme si dřív mysleli. Jednak se pohybují ve skupinách, a navíc uvnitř každého takového „mikromráčku“ cirkulují, takže se nakonec dostanou až do vzdálenosti 70 cm před ústa.

Zmíněné zjištění by mohlo mít v budoucnu nemalý dopad pro mnoho oblastí společnosti. Například architekti a inženýři by měli znovu zvážit návrhy pracovišť, nemocnic či otázku cirkulace vzduchu v letadlech. Ventilace má v souvislosti s nově odhalenou skutečností mnohem větší vliv na nákazu infekcemi, než jsme se dosud domnívali.

Kašel jako obrana

Kašel samotný není nemocí – jde spíš o obranný mechanismus, který pomáhá odstranit z našeho dýchacího ústrojí vše, co tam být nemá: od prachu přes mikroby až po různé výpary či dýmy. Vykašlávání však může často představovat symptom choroby, ať už se jedná o běžné nachlazení, či o závažnější onemocnění. Navíc běžné nachlazení provází jiný kašle než zánět průdušek nebo záškrt, takže zkušený lékař podle pacientova chrchlání“ pozná chorobu. Akutní kašel u infekčního onemocnění obvykle netrvá déle než tři týdny a odeznívá s vyléčením. Kašel přetrvávající víc než osm týdnů označujeme jako chronický, přičemž může signalizovat vážnější nemoc – třeba astma.

Vědci zjistili o kašli i další zajímavá fakta: Například ženy zřejmě kašlou až dvakrát víc než muži, příčinu však dosud neznáme.

víte, že?

Lenním pánem Šumperka byl jeden z nejmocnějších šlechticů v českých zemích, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Ten z počátku vůbec nebyl nadšený myšlenkou, že by na jeho panství měl působit inkviziční tribunál. Když ho však Boblig přesvědčil, že ho soudní výlohy nebudou stát ani haléř a naopak mu z procesů bude plynout slušný zisk, svůj názor změnil. A tak byl na přelomu let 1679 a 1680 inkviziční tribunál zřízen i v Šumperku.

Předchozí část: Hranice v plamenech (1): Čarodějnické procesy ve Velkých Losinách a v Šumperku

„Útok“ na Šumperk

Velké Losiny se tak pro Bobliga staly vedlejším pracovištěm, kam zajížděl jen nepravidelně. To ale neznamenalo, že tam mučení nepokračovalo se stejnou intenzitou. Šumperský tribunál nechal ihned po svém založení zatknout Marii Sattlerovou, manželku zámožného šumperského barvíře látek a bývalého městského konšele a purkmistra Kašpara Sattlera, a odvézt ji do Losin na konfrontaci s jejími udavačkami. Mučením zlomené nešťastnice ji označily za členku svého čarodějnického společenstva a její protesty jí nijak nepomohly. Mezitím již Boblig chystal obvinění i na jejího manžela Kašpara. Strubenvohlová, Koppová a další odsouzené byly sťaty a jejich těla spálena v dubnu 1680.

Tehdy do příběhu vstoupila snad nejslavnější postava celého tragického dramatu, farář a děkan Kryštof Alois Lautner. Tento vzdělaný a vážený muž patřil k těm, kteří opakovaně protestovali proti zatčení Sattlerové a sestavení inkvizičního tribunálu a nelichotivě se vyjadřoval i o samotném Bobligovi. Nemohl tušit, že i on byl obviněn. Biskup, který Lautnera pro jeho toleranci k projevům skrývaného luteránství neměl příliš v lásce, a který byl navíc o reálnosti čarodějnického nebezpečí hluboce přesvědčen, dal nakonec povolení k děkanovu zatčení. Přestože Lautnera mučili, stále se odmítal přiznat. Na Bobligův příkaz byl opakovaně mučen další dva týdny, než ho konečně zlomili. Nakonec byl upálen 18. září 1685 v Mohelnici.

Záchrana panství

Procesy naplno běžely až do počátku devadesátých let. Mezi Bobligovými oběťmi byli významní a bohatí šumperští měšťané a úředníci z okolí a celkově dosáhl počet obětí do roku 1696 sto dvanácti osob. Dlouhé trvání procesů začalo být pro panství hospodářsky škodlivé. Bratři Jáchym a Maxmilián, kteří po dosažení plnoletosti převzali žerotínské panství, žádali jejich zastavení. Sám Boblig navíc přestřelil, když začal podsouvat svým mučeným obětem jména významných měšťanů markraběcího města Olomouce. Měšťané okamžitě sepsali protestní dopis a poslali ho císaři. Pokus o útok na význačné moravské město, které formálně podléhalo pouze panovníkovi, bylo i na císaře Leopolda I. příliš. Působení šumperského i losinského tribunálu dal okamžitě zastavit.

TIP: Oponent inkvizitora Bobliga: Tomáš König se neváhal postavit i biskupovi

Psal se rok 1696 a Bobligovi bylo něco přes osmdesát let. Nikdo proti němu nezvedl hlas a nikdo jej neobvinil ze zneužívání pravomoci. Zůstal váženým občanem, žijícím v klidu a blahobytu. Jediné, co ho až do jeho smrti roku 1698 trápilo, byla pakostnice. S jeho smrtí symbolicky skončilo i nejzuřivější období čarodějnických procesů v našich zemích.

Vraťme se na samotný počátek 20. století k Einsteinově zásadní práci, obecné teorii relativity. Již víme, že Einstein měl problém s přijetím Fridmanova řešení svých rovnic, proto do nich přidal odpudivý člen – kosmologickou konstantu –, čímž existenci stacionárního vesmíru umožnil. Traduje se, že po nezpochybnitelném Hubbleově objevu označil Einstein kosmologickou konstantu za největší omyl svého života. Není zcela zřejmé, zda génius tuto větu skutečně pronesl, v současnosti je to však irelevantní. S objevem zrychleného rozpínání vesmíru totiž kosmologická konstanta opět získala na ceně. 

Nepřehlédněte:

• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (1.)
• Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu? (2.)

Povaha temné energie je zcela neznámá, zato však z moderních měření (prováděných například sondou Planck) plyne, že tato energie představuje 68,3 % celkové hmotnosti vesmíru. Více než dvě třetiny kosmu tedy tvoří substance, o níž víme jen to, že existuje!

Popravdě není ani zřejmé, zda temná energie přímo souvisí s Einsteinovou kosmologickou konstantou. O ní se totiž předpokládá, že by byla známkou záporné síly homogenně vyplňující prostor, nezávisle na místě i čase. Ekvivalentní formulace téhož mluví o energii vakua, důsledku kvantových jevů. Pro smrtelníka je to těžké pochopit, avšak kvantoví fyzici nás přesvědčují, že energie vakua by se projevovala záporným tlakem, tedy skutečně potřebnou odpudivou silou řídící expanzi vesmíru. Vzhledem k tomu, že energie vakua nezávisí na místě ani čase, v rozpínajícím se vesmíru její důležitost postupně převažuje, neboť se na rozdíl od baryonické nebo temné hmoty neředí. Gravitační síla by už nikdy nedostala možnost převážit a zastavit expanzi vesmíru. 

Kosmologická konstanta nepředstavuje jedinou hypotézu vysvětlující temnou energii. Jiní fyzikové se domnívají, že jde o demonstraci páté interakce, dynamické veličiny, jež může v principu záviset na místě i čase. Teoretičtí fyzici jsou schopni dát určitá omezení vlastností této páté síly, avšak konkrétní představy se zatím poněkud ztrácejí v mlhách. 

Mezi oběma alternativami může být jen velmi těžké rozhodnout, neboť proměny páté interakce mohou být velmi pomalé, tudíž by se mohlo zdát, že jde o konstantní jev, tedy o kosmologickou konstantu. V každém případě je třeba si uvědomit, že účinky temné energie jsou v současnosti na lokálních škálách převáženy ostatními čtyřmi interakcemi. Představíme-li si vesmír jako prádelní šňůru a například galaxie nahradíme kolíčky, pak budeme-li šňůru natahovat (náš model vesmíru se rozpíná), nedojde k natahování kolíčků, neboť ty drží pohromadě jiné síly (elektromagnetická a silná v tomto případě). S rozpínáním vesmíru se tedy rozhodně nerozpíná ani Galaxie ani Země, a dokonce ani vy nebo vaše sousedka. Ve velmi daleké budoucnosti se to však může změnit, pokud temná energie totálně převáží ostatní interakce. Tím se ale dostáváme do oblasti čistě teoretických úvah. 

Je temno opravdu temné?

Jestliže je pro některé fyziky hypotéza temné hmoty těžce stravitelná, pak temná energie vyvolává u mnohých přímo pocity na zvracení. Kdo kdy viděl odpudivou sílu pocházející od substance se záporným (sic!) tlakem vznikající z vakua (tedy z ničeho), jejíž prostorová hustota se navíc nemění, i když se prostor zvětšuje? 

Nejjednodušší je napadnout napozorovaná data. Objevily se práce zpochybňující nikoliv měření zrychlené expanze, ale jeho interpretaci. Podle nich by zrychlené rozpínání vesmíru mohlo být pouhou iluzí způsobenou naším pohybem vůči zbytku vesmíru. Z některých pozorovacích dat se zdá, že se jakási lokální bublina okolního vesmíru s rozměrem 2,5 miliardy světelných let pohybuje velmi rychle vůči vzdálenějšímu pozadí. To by sice mohlo vysvětlit pozorovanou závislost rychlosti vzdalování supernov na jejich vzdálenosti, není však již zřejmé, jak by se bylo možné vyrovnat s měřeným rozložením reliktního záření a velkorozměrovou strukturou vesmíru, přičemž i tato pozorování svědčí o přítomnosti temné energie. Podobně se objevila tvrzení, že měřená zrychlená expanze se týká pouze našeho pozorovatelného okolí, tzv. Hubbleovy bubliny, které má navíc nižší průměrnou hustotu látky než vzdálenější části vesmíru. Obojí by bylo hypoteticky možné zaměnit za zdánlivou zrychlenou expanzi. 

Druhou možností je pokusit se o alternativní vysvětlení bez potřeby temné energie. Někteří vědci považují zrychlenou expanzi vesmíru za první experimentální důkaz nesprávnosti obecné teorie relativity. Gravitace by se tedy mohla na obřích škálách chovat jinak, než předpověděl Einstein. Dostatečně přesně by obecná relativita popisovala makrosvět na škálách menších, než jsou nadkupy galaxií, podobně jako si při popisu pádu kamene vystačíme s Newtonovou teorií gravitace a nepotřebujeme používat obecnou relativitu, přestože tomu v principu nic nebrání. Jiní spojují jak temnou energii, tak temnou hmotu jako důkazy pro nutnost modifikovat zákony gravitace. 

Temná budoucnost vesmíru

V souvislosti s výše uvedeným není možné zodpovědět otázku konečné budoucnosti vesmíru. V závislosti na chování obou temných činitelů, jemuž stále ještě dostatečně nerozumíme, zůstávají otevřeny všechny scénáře – dokonce i budoucí kolaps, Velký křach. To v případě, že se temná energie bude časem ztrácet, nebo dokonce nabude přitažlivých vlastností. Současná pozorování sice tento závěr nepodporují, avšak ani nevylučují.