16. února 1948 objevil Gerard Kuiper, známý nizozemský astronom, jeden z největších měsíců Uranu: Miranda má zvláštní podobu – jako by byla slepena z několika různých kusů, které oddělují místy až 20 km vysoké srázy.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

Miranda je jedním z pěti měsíců planety Uran a je také jeho nejvnitřnějším měsícem. Jedná se o poměrně malý měsíc s průměrem 471 kilometrů, což je přibližně sedmina našeho Měsíce. Jde ale také o jeden z nejbizarnějších útvarů v naší Sluneční soustavě.

Již v prosinci 1990 začaly irácké okupační síly rozmisťovat demoliční nálože kolem kuvajtských ropných vrtů a důležitých objektů infrastruktury. Když pak v lednu 1991 začaly letecké údery a blížil se pozemní útok stále mohutnějších sil koalice, nařídil Saddám Husajn provádět taktiku spálené země. Vzplálo asi 600–700 ropných zařízení, což představovalo přibližně 85 % hlavních kuvajtských ropných vrtů. Iráčané navíc okolí ropných zařízení silně zaminovali, čímž ztížili hašení požárů. Kuvajt tak i po osvobození denně ztrácel neuvěřitelných 5 milionů barelů ropy. Toto množství postupně klesalo, jak se dařilo požáry likvidovat.

Spálená země

Poslední vrty vyhasly až v listopadu 1991 a Kuvajt přišel celkově o asi jednu miliardu barelů ropy. Obrovské množství požárů vytvořilo rozsáhlý oblak kouře, který částečně bránil koaličním leteckým operacím. Ještě 21. března 1991 havarovalo v hustém kouři saúdské letadlo C-130 Hercules, přičemž nehodu nepřežilo 92 senegalských vojáků a šest příslušníků osádky letadla. Na problémy způsobené hořícími vrty později vzpomínal i jeden z veteránů: „Vypadalo to jako zamračený den a prvně jsme si ani nevšimli, že jde o kouř. Ten byl asi 500 stop (asi 150 m) nad námi, takže jsme nemohli spatřit oblohu. Do dálky jsme ale viděli bez problémů na velké vzdálenosti. Že jde o kouř, jsme si uvědomili, až když jsme zjistili, že obsah našich nosů zčernal.“

Syndrom války v Zálivu 

V průběhu devadesátých let znepokojivě stoupal počet veteránů z Iráku, kteří trpěli nadměrným množstvím různých nemocí. Jednalo se a jedná především o chronickou únavu, deprese, poruchy paměti a soustředění, zažívací a dýchací obtíže, průjmy, vyrážky a další. Vlády Spojených států i Velké Británie se dlouho snažily vše bagatelizovat a tvrdily, že nejde prokázat žádnou příčinnou souvislost mezi těmito nemocemi a nasazením vojáků v Zálivu. Čísla ale hovoří jasně. Veteráni z války proti Iráku mají několikanásobně vyšší pravděpodobnost, že budou trpět některou ze zmíněných nemocí. Jen u Američanů se jedná asi o čtvrt milionu mužů a žen.

V současné době čím dál víc vědců zastává názor, že syndrom války v Zálivu vznikl působením více různých faktorů. Jde mimo jiné o působení nervových plynů ze zasažených skladů iráckých chemických zbraní a z pesticidů používaných proti hmyzu. Často se mluví také o vlivu stresových bojových situací, který se podařilo prokázat již dříve u veteránů předchozích válek. Naopak se povedlo vyvrátit vliv munice s ochuzeným uranem, očkování proti biologickému a chemickému útoku a faktor dlouhodobého vystavení zplodinám z hořících vrtů.

Syndrom měl různorodé příčiny, které na vojáky působily v různé intenzitě. Proto se u jednotlivých veteránů projevují rozdílné symptomy. Americké úřady využívaly právě nejasnosti diagnózy k tomu, aby se bránily žádostem o odškodnění. Pod tíhou faktů ale začínají projevovat více pochopení pro nemocné, kteří v posledních letech dostávají odškodné. Odborná veřejnost očekává, že obdobným syndromem budou pravděpodobně trpět také veteráni z druhé války proti Iráku i z bojů v Afghánistánu.

Znečištěné moře

V průběhu války v Zálivu došlo k jednomu z největších úniků ropy do moře v dějinách. Irácké síly chtěly co nejvíce ztížit případné vylodění americké námořní pěchoty a také zničit zásoby strategicky cenné suroviny, které by po jejich stažení z Kuvajtu padly do rukou nepřátel. Odhady množství ropy, která vytekla do moře, se různí. Nejčastěji se objevuje číslo 11 milionů amerických barelů, což je asi 1,3 milionu m³. Američané se pokusili úniku zabránit a přerušili náletem potrubí vedoucí do jedné rafinerie, která se na vypouštění podílela. Zároveň ale jinými nálety poškodili některé tankery a další rafinerie, takže nechtěně k ekologické katastrofě sami přispěli.

Naštěstí však tato akce neměla až tak velký vliv na životní prostředí, jak se v první chvíli očekávalo. Uhynulo sice mnoho ryb a ptáků, ale předseda mezinárodní komise UNESCO pro znečištění moří profesor Chidi Ibe již počátkem roku 1993 prohlásil, že navzdory bezprecedentnímu množství ropy vylitému do Perského zálivu jsou výsledky měření velmi povzbudivé. Korálové útesy zkoumané v roce 1992 se těšily pozoruhodně dobré kondici. Podle tehdy zveřejněných zpráv se asi polovina ropy vypařila, dva až tři miliony barelů se vyplavily na pobřeží (hlavně Saúdské Arábie) a jeden milion se podařilo z moře odebrat. Nejnovější studie však ukazují, že situace přece jen není tak růžová, jak se mohlo zdát v polovině devadesátých let. Podstatná část ropy vyplavená na pobřeží se totiž vsákla několik desítek centimetrů do země a prozatím neexistuje ekonomicky únosný způsob, jak se jí zbavit.

Velikonoční ostrov, čili Rapa Nui ve východní Polynésii, je nejizolovanějším obydleným ostrovem světa. Nejbližší lidské osídlení je na ostrově Pitcairn, který je vzdálený od Velikonočního ostrova 2 075 kilometrů.

Odborníci byli dlouhou dobu přesvědčeni, že kolem roku 1600 tehdejší obyvatelé zničili veškeré lesy na ostrově. Pak měl přijít hladomor, bratrovražedná válka a kanibalismus. Velikonoční ostrov bývá uváděn jako exemplární příklad katastrofálního zhroucení životního prostředí a společnosti.

Někteří odborníci se ale na základě historických záznamů a archeologických nálezů domnívají, že obyvatelé ostrova žili celkem v pohodě až do příchodu evropských mořeplavců, po kterém je vyhubily infekční nemoci.

Podle nového výzkumu se také ukazuje, že obsidiánové hroty, hojně nalézané po celém ostrově, ve skutečnosti nesloužily k boji, ale jako praktické nástroje denní potřeby. Historie Velikonočního ostrova možná nebyla tak dramatická a skličující, jak jsme si dosud mysleli.

Rakovina je tvrdý soupeř. Nevzdáváme se, ale musíme použít všechno, co se dá. Poslední dobou se odborníci snaží využít v boji proti nádorům vlastní imunitní systém pacienta, který sám o sobě nezvládá potlačit růst nádoru.

Vědecký tým z amerického Seattlu zahájil v roce 2013 klinické zkoušky, kterých se zúčastnilo 29 pacientů s akutní lymfoblastickou leukémií v pokročilém stádiu. Nikdo z nich na tom nebyl dobře a některým zbývalo jen pár měsíců života.

Badatelé jim vyjmuli T-lymfocyty, bílé krvinky, které zastávají klíčovou roli v imunitním systému. Vybavili je umělými buněčnými receptory, umožňujícími přesně zacílit na buňky leukémie. Takto geneticky upravené T-lymfocyty vrátili zpět pacientům.

Výsledky byly impozantní. U 27 z 29 pacientů leukémie kompletně ustoupila a zmizela i z jejich kostní dřeně. Někteří z pacientů sice trpěli dramatickými vedlejšími účinky, celkově je ale léčba geneticky upravenými T-lymfocyty velmi slibná.

Roku 1756 pozvedla Marie Terezie ze svého stolu rozsudek smrti vyřčený nad Janem Polákem z Jistebnice. Tamější rolník prý obcoval s ďáblem a díky svým satanským kouskům nakazil místní dobytek. Tím způsobil finanční újmu svým sousedům, kteří neváhali a poukázali na domnělé Polákovy kejkle. Pastýř byl vyslýchán a podroben mučení, při němž se přiznal ke styku s ďáblem a k vykonávání tajných čarodějnických obřadů.

Císařovna proti pověrám

Jan Polák byl rovněž přezkoumán fyzicky, zda na svém těle nenosí důkaz spříznění s mocnostmi zla. Ďáblovo znamení se však nenašlo a ani vybavení chalupy nenasvědčovalo, že by se zde po nocích konaly tajné rituální obřady. Odsouzenému Polákovi však tato zjevná fakta nepomohla a jeho případ se dostal až před Marii Terezii. Naštěstí. Ta nebohého poddaného osvobodila a příkře se obořila na církev, která prý proti pověrám a báchorkám dostatečně nebojuje a nechává tak negramotné obyvatelstvo žít v bludu.

Přesná pravidla mučení

Neutěšený byl rovněž stav justice. Marie Terezie proto přistoupila k vydání nového trestního řádu, kterým upravovala a zjednodušovala dosavadní nařízení. Zákoník z roku 1768 nesl název Nemesis Theresiana, později Constitutio Criminalis Theresiana, který mimo jiné ukotvil přesná pravidla pro torturu. Přesně ustanovené byly rovněž časové mezníky, během nichž mohlo být tělo odsouzeného podrobeno mučení. Celá procedura mohla trvat jen jednu hodinu, přičemž každému ze stupňů bylo věnováno patnáct minut.

Přestože Nemesis Theresiana přesně definovala způsoby a techniky tortury, Marie Terezie vnímala mučení jako přežitek z dob dávno minulých, a není proto divu, že již v roce 1776 byla tortura definitivně zrušena. 

14. března má ruská raketa Proton s horním stupněm Briz-M vystřelit k Marsu první část evropsko-ruského programu ExoMars 2016. Jde o zkušební přistávací pouzdro Schiaparelli, které ověří technologie měkkého přistávání na Marsu a družici TGO (Trace Gas Orbiter), která bude v rámci pětileté mise studovat atmosférické plyny potenciálně spojené s dnešní biologickou či geologickou aktivitou.

Průběh mise

Šestisetkilogramový modul Schiaparelli poletí k Marsu společně s mateřskou sondou TGO, která vstoupí 19. října na oběžnou dráhu rudé planety. Modul se oddělí od mateřské sondy tři dny před příletem k Marsu, do jehož atmosféry pak vstoupí rychlostí 21 tisíc kilometrů v hodině. Po brzdění o horní vrstvy atmosféry a následném sestupu na padáku bude aktivován systém brzdicích motorů využívajících kapalné pohonné látky. Jeho úkolem bude snížit sestupovou rychlost modulu na 5 kilometrů za hodinu ve výšce dva metry nad povrchem.

V tomto okamžiku dojde k vypnutí motorů a modul dosedne na povrch, kde bude jeho dopadová energie absorbována deformovatelnou strukturou vestavěnou přímo do něj. Uplyne přitom méně než osm minut mezi okamžikem, kdy modul Schiaparelli vstoupí do atmosféry, do chvíle, kdy dosedne na povrch Marsu do oblasti známé jako Meridiani Planum.

Cílem deskové hry s názvem Wir Kampfen gegen den Feind (Bojujeme proti nepříteli) bylo zvítězit v bitvě o Anglii a vylodit německá vojska v anglickém Scarborough. Hra měla kromě zábavy i svůj propagandistický podtext – dobové materiály uvádí, že pokud hráči dodrželi pravidla, německá vojska vždy uspěla.

Originál deskové hry jde nyní do dražby. Vyvolávací cenu tohoto historického artefaktu stanovila aukční síň Mullock's na 280 liber (přibližně 9 500 Kč).

S pětidenním zpožděním proti původnímu plánu odstartovala ve středu 17. února japonská raketa H-2A nesoucí zbrusu nový rentgenový teleskop. Hlavním úkolem nové observatoře Astro-H (Hitomi) bude studovat astrofyzikální objekty včetně černých děr a neutronových hvězd, výzkum netermického vesmíru a pozorování rozměrných vesmírných struktur.

Šestý japonský lovec

Mise JAXA Astro-H je šestou z řady úspěšné série observatoří pracujících v rentgenovém záření. První družicí byla v roce 1979 mise Hakucho, posledním pokračovatelem pak Suzaku, která ukončila svůj provoz v loňském roce. Proti svému předchůdci nabídne Astro-H až 10× vyšší citlivost.

Astro-H bude zkoumat fyziku vysokoenergetických částic ve vesmíru pořizováním map ve vysokém rozlišení, které budou pokrývat energetické spektrum 0,3 až 600 keV. Satelit ponese sérii unikátních přístrojů:

• zobrazovače SXI a HXI (Soft and Hard X-ray Imagers) k měření v rozsahu 0,4 až 80 keV;
• detektor SGD (Soft Gamma-ray Detector) pro pozorování v rozsahu 40 až 600 keV;
• spektrometr SXS-XCS k velmi přesným pozorováním ve spektru 0,3 až 12 keV.

Moře v australském Novém Jižním Walesu vyplavilo podivuhodné stvoření. Tvor, svým vzhledem připomínající křížence delfína, krokodýla a úhoře, vyděsil místního rybáře Roberta Tyndalla. Zatímco lidé na sociálních sítích spekulovali, zda se jedná o fotomontáž, křížence žraloka a úhoře, či snad prehistorickou příšeru z hlubin oceánu, mořský biolog Dr. Julian Pepperell v podivném stvoření rozpoznal pamurénu ganžskou (Muraenesox bagio). Pamuréna patří mezi poměrně vzácný druh úhoře, obývajícího tropické vody západní a jihozápadní Austrálie. Dospělí jedinci této zvláštní ryby dorůstají délky až 1,8 metru a patří mezi noční lovce – živí se především benetickými rybkami a korýši.

Paulina Karolina Iris d’Arenberg d’Aerschot se narodila 2. září 1774 jako nejstarší dítě vévody Ludvíka Engelberta z Arenberku a Louisy Pauliny rozené vévodkyně de Brancas-Villars, hraběnky z Lauraguais. Dětství a rané mládí prožila na zámku Heverlé na území dnešní Belgie. 

Pavlíně se dostalo klasického vzdělání dcerky ze vznešené rodiny. To sestávalo z výuky cizích jazyků, krasopisu, kreslení, hudby, tance, jízdy na koni a katechismu a obvykle bylo zakončeno cestou po Evropě. V Pavlínině případě byla tato poznávací cesta korunována několikaměsíčním pobytem v raně revoluční Paříži.

Deník, který si mladá Pavlína v této době vedla, dobře dokládá její hluboký zájem o umění a kulturu bydlení, jenž ji pak provázel po celý život. Záliba v dekorativnosti zcela převládla nad zájmem o dějiny a historické monumenty a Pavlína si do svého deníku zapsala: „Pokud se mě týče, zříceniny nemám vůbec ráda. Hezké chaloupky, bublající potoky, ovečky a květiny mi udělají mnohem větší radost a potěší mé srdce více než zříceniny, jezera, sochy a cypřiše.“ 

Šťastné manželství

Během svého dospívání Pavlína pravděpodobně nikdy nepomyslela na to, že by se stala manželkou jednoho z nejbohatších středoevropských magnátů. Od Josefa Jana Nepomuka knížete ze Schwarzenberku (1769–1833), jehož si Pavlína nakonec vzala, se totiž očekával spíše sňatek s některou z příslušnic říšské šlechty, jak bylo v oné době pro šlechtice jeho postavení obvyklé. Ačkoliv se jednalo o klasický sňatek z rozumu, jevil se manželský svazek Pavlíny s Josefem od samého počátku jako šťastný.

Poslední ples

Nečekaná smrt zastihla Pavlínu na plese, jenž v Paříži na počest Napoleonova sňatku s habsburskou princeznou Marií Louisou pořádal rakouský velvyslanec a shodou okolností také Pavlínin švagr Karel Schwarzenberk.

Psalo se datum 1. července 1810, byl krásný den a nikdo netušil, že právě tento honosný bál, který byl jednou z mnoha festivit oslavujících Napoleonovo spojenectví s Rakouskem, skončí tragédií. Během požáru, který vypukl od převržené svíčky a rychle se rozšířil, zahynula Pavlína pod zříceným stropem. Snažila se najít a zachránit své dvě dcery, s nimiž se na ples vypravila. Ironií osudu byly již obě mladé dívky v okamžiku, kdy jejich matka zemřela v plamenech, mimo nebezpečí. Jedna vyvázla nezraněná, druhá sice s popáleninami, ale zcela mimo ohrožení života.

TIP: Tajemná Eleonora ze Schwarzenberka: Nevěrnice, upírka či oběť klepů?

Ovdovělý Josef se už podruhé neoženil, i když svou manželku přežil o více než dvacet let, a výchovy devíti sirotků se ujala jeho sestra Eleonora Žofie. Ta totiž zůstala svobodná a úlohy „náhradní matky“ se mohla zhostit na plný úvazek. Celá rodina Pavlíninu památku pečlivě střežila a její pozůstalost je tak dnes vedle její sebrané korespondence a účetního materiálu tvořena i novinovými výstřižky a dalšími zprávami, které ve výročí jejího úmrtí připomínaly výjimečnou osobnost a tragický konec této šlechtičny.