Na konci 17. století byla habsburská říše, kde vládl císař Leopold I., zaměstnána především zastavením expanze Francie Ludvíka XIV. na Rýně a byla ochotna na svých východních hranicích k ústupkům výměnou za klid zbraní. Tuto „ochotu“ si ovšem sbor poradců vládnoucího sultána Mehmeda IV. vyložil jako habsburskou slabost. Sultán se rozhodl využít vhodné chvíle a zahájit velké tažení s  cílem dobýt Vídeň, označovanou Turky jako „Zlaté jablko“.

Tažení začalo

Zpráva o tureckém postupu, byť ne zcela nečekaná, vyvolala ve Vídni zděšení. Leopold I. opustil se svým dvorem město a přesunul se do Pasova. K obraně Vídně ponechal 11 000 mužů řadové pěchoty pod velením hraběte von Starhemberga, posílených o 5 000 dobrovolníků z řad měšťanů. Vídeň měla nové opevnění, ale bylo zřejmé, že v konfrontaci s celou osmanskou mocí může odolávat pouze dočasně. 

Klíčovým faktorem se proto stala pomoc zvenčí. Habsburské oddíly, kterým velel vévoda Karel Lotrinský, byly slabé na to, aby se samy pokusily porazit  turecké vojsko, proto čekaly na posily z německých států a také z Polska, s odvoláním na smlouvu o vzájemné pomoci v případě tureckého útoku na Krakov či Vídeň, uzavřenou mezi císařem Leopoldem I. a polským králem Janem III. Sobieskim.  

Obležená Vídeň

Dne 14. července 1683 přitáhli Turci k hlavnímu městu a vyzvali posádku ke kapitulaci, což von Starhemberg odmítl. Ihned po zahájení obléhání začali turečtí minéři hloubit složitý systém zákopů, které je měly územím nikoho dovést k vídeňským hradbám a tam položit podzemní miny. Hradby však nebylo možné tak lehce vyřadit, neboť tehdejší moderní opevnění již s tímto způsobem dobývání počítalo a zesílené pevnostní stěny nešlo při použití tehdejšího střelného prachu rozbít jedním výbuchem.

Škody na opevnění se však již stávaly kritickými. Za výbuchy min následovaly okamžité zteče turecké pěchoty, které se za využití ručně vrhaných zápalných granátů podařilo opakovaně proniknout přes příkopy až na hlavní linii vídeňských hradeb. Všechny útoky však obránci v bojích muže proti muži nakonec odrazili, ovšem za cenu těžkých ztrát. Po osmi týdnech začínala být situace obránců tísnivá... 

Zatím se sice dařilo hasit požáry vzniklé tureckými zápalnými střelami a k přežití zatím stačily omezené zásoby jídla, ale těžkou ránu, která podlomila morálku, jim zasadila epidemie úplavice. Ta kácela i zdravé muže účinněji než turecké šavle a šrapnely, vojáci postižení těžkými vodnatými průjmy nebyli schopni udržet zbraň a řady obránců nebezpečně řídly. Počátkem září již činil počet bojeschopných mužů na hradbách Vídně asi 4 000 a osud města visel na vlásku.

Rozhodující bitva

Na levém břehu Dunaje se mezitím scházela pomoc k vysvobození Vídně. Základ tvořily vlastní císařské oddíly, k tomu se postupně připojovala vojska dalších německých států a nakonec polská armáda pod velením samotného krále Jana III. Sobieského. U Tullnu překročila spojenecká vojska v počtu asi 67 000 mužů Dunaj a pod velením polského krále zahájila postup na pomoc těžce zkoušené Vídni. Vlevo podél řeky postupovali habsburští vojáci, ve středu sestavy jednotky německých spojenců a pravé křídlo tvořila polská vojska. V této chvíli již Kara Mustafa pochopil hrozící nebezpečí, ale stále věřil, že dobude Vídeň před příchodem spojeneckých vojsk.

Polský úspěch

Mezitím spojené armády udeřily. První boje bitvy, která se nazývá u Kahlenbergu, začaly 12. září 1683 na levém křídle sestavy u habsburských vojáků, k útoku se postupně připojily německé jednotky ve středu uskupení a společně pomalu zatlačovaly osmanské voje. Odpoledne se připojily i polské jízdní korouhve, které musely překonat kopcovité převýšení a až na rovině před Vídní se rozvinuly do útoku.

Klíčovou roli hrála těžká polská jízda v kyrysech a s vlajícími péry na zádech. Úder 14 000 mužů polské kavalerie představoval jeden z největších jízdních útoků v dějinách válek a jeho dopad byl pro Turky zdrcující. Osmanské obranné linie byly prolomeny a polská jízda v jediném náporu vnikla přímo do tureckého ležení a tím i do zad vojsk obléhajících Vídeň. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

V táboře vypukl zmatek, který nezvládly ani útvary elitních janičářů, otočené náhle od hradeb města proti novému útočníkovi. Jejich odpor však umožnil velkovezírovi vydat rozkaz ke zrušení obléhání a k ústupu. Jádro osmanské armády se ve zmatku, ne však v panice, stáhlo. Bitva o Vídeň byla rozhodnuta během několika hodin a polský král se stal hrdinou dne. 

Severní Korea provádí své jaderné testy a irituje tím celý svět. Kromě geopolitických otřesů prý ale mohou způsobit i něco horšího. Geologové varují, že by otřesy z jaderných explozí mohly odpálit erupci nebezpečného vulkánu na severokorejsko-čínských hranicích.

Zatím všechny čtyři severokorejské jaderné testy se odehrály v Punggye-ri, tedy na místě, které je vzdálené 116 kilometrů vzdušnou čarou od Pektusanu, nejvyšší hory Severní Koreje. Pektusan, ale není jenom hora na hranicích mezi Severní Koreou a Čínou, nýbrž dřímající stratovulkán, nebezpečná aktivní sopka.

Pektusan naposledy soptil v roce 1903. To ale nebylo skoro nic proti roku 946 našeho letopočtu, kdy Pektusan v zuřivé erupci, přezdívané Erupce tisíciletí, vysoptil 100 kilometrů krychlových lávy, popela a vulkanických pum. Tehdejší erupce byla tisíckrát silnější než výbuch sopky St. Helens v roce 1980 a vyrovnala se 100 milionům atomových bomb, jako byla ta svržená na Hirošimu v roce 1945. Popel tehdy pokryl Japonské moře a severní Japonsko.

Na Pektusanu se množí známky narůstající aktivity magmatického krbu, který se připravuje na další erupci. Je to asi jenom otázkou času. Podle odborníků by erupci Pektusanu doprovázenou mezinárodní katastrofou mohl spustit už příští jaderný test nebo některý z následujících.

Jedním z velkých průkopníků kosmických letů v USA se stal Robert Goddard, jehož jméno dnes nese středisko NASA ve státě Maryland, odkud je řízen Hubbleův dalekohled. Když Českou republiku v září 2013 navštívil planetární geolog z NASA dr. James Rice s cílem popularizovat meziplanetární výzkum a inspirovat mládež, uváděl Goddarda coby příklad člověka, kterému to ve škole příliš nešlo, ale přesto se vydal za svými sny.

Experimentální rakety

Robert Goddard se narodil roku 1882 ve státě Massachusetts a od dětství ho fascinovala fyzika, přičemž k zájmu o kosmické lety jej přivedla četba sci-fi. Údajně trpěl silným strachem, že mu jeho nápady někdo ukradne, a tak si nechal spoustu z nich patentovat: roku 1914 to bylo například dodnes velmi aktuální řešení kosmických raket – vícestupňové nosiče a kapalné palivo. Jako pohonnou látku volil Goddard při experimentech benzin a jako okysličovadlo kapalný oxid dusný (opět jde o stále aktuální nápad: ruské rakety Sojuz či americké komerční Falcony létají na leteckou naftu a kapalný kyslík). 

Se vstupem USA do první světové války začala Goddarda podporovat armáda, jež v raketách přirozeně viděla zbraně. Během této doby přišel nadaný inženýr mimo jiné s návrhem dnešní bazuky, nicméně válka (a podpora ze strany armády) pro něj skončila příliš brzy. Souhrn jeho nápadů, publikovaný po první světové válce, se setkal spíše s nepochopením a posměchem. Jak rádi ale mnozí svá jízlivá slova později odvolávali…

Goddard se nenechal odradit a nedaleko svého rodného Worcesteru začal v 20. letech vypouštět experimentální rakety na kapalné palivo, jejichž prostřednictvím si potvrzoval správnost své koncepce nosiče. Později přesídlil do Roswellu v Novém Mexiku, kde pokračoval v práci (nejen) pro armádu až do své smrti v létě 1945. Jeho tým byl tak dobrý, že musel čelit špionážním pokusům nacistů. 

Braun prchá na Západ

Během druhé světové války již nepředstavovaly raketové technologie až takovou novinku a jejich využití ve zbrojení bylo více než logické. Německý konstruktér Wernher von Braun, který spolupracoval s nacistickým režimem, sestrojil se svým týmem díky rychlému pokroku technologicky velmi vyspělou střelu V-2, schopnou dosahovat velkých výšek a vzdáleností. K nasazení zmíněných střel došlo příliš pozdě, než aby mohly nějak výrazně změnit výsledek války, ale i tak se staly na konci světového konfliktu obávaným strašákem nepřátel Německa. 

Proto byla pochopitelná snaha USA i SSSR zjistit o německém raketovém programu co nejvíce. Například v únoru 1945 dorazil do Evropy ze Spojených států kapitán Robert Staver, jehož úkolem bylo identifikovat co nejvíce vědeckých osobností spojených s V-2 a zajistit, aby padly do amerického zajetí. Von Braun však Staverovi práci usnadnil. Se svým týmem se jednak přemístil blíže k americkým jednotkám, načež v březnu 1945 neuposlechl příkaz Berlína ke zničení dokumentace o německém raketovém programu a ukryl ji. Dostat se k Američanům bylo totiž jeho záměrem: 2. května se on i jeho tým vzdali 44. pěší divizi v Bavorsku. Dodatečně se Američanům povedlo odvézt ještě další jeho spolupracovníky a součásti pro V-2 z oblastí, které se brzy poté dostaly pod okupační správu Sovětského svazu. 

Staré nacisty novým kouskům (ne)naučíš

Starý tým von Brauna se znovu pustil do práce roku 1946 – v USA. Jeho nacistická minulost dodnes trošku vrhá stín na počátky americké kosmonautiky. On sám ale tvrdil, že nacistickým ideálům nikdy nevěřil a vstup do strany a později do SS představoval jen účelový tah, aby mohl pokračovat ve svých výzkumech (uniformu SS si na sebe vzal jen jednou). Jeho odpůrci mu však nemohou zapomenout ani fakt, že výsledky jeho výzkumu v Německu se staly základem zbraní použitých za války proti civilistům. Trest za účast v nacistickém zbrojení nicméně von Brauna nikdy nepostihl. 

Po jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki se Američané obávali, že Sověti začnou připravovat vlastní jaderné zbraně. A co kdyby postavili mezikontinentální raketu schopnou dopravit jadernou bombu až na americká města? Bylo tedy třeba začít konstruovat rakety. Von Braunův tým trávil čas na pouštní střelnici v Novém Mexiku, přičemž se účastnil rekonstrukce a testování ukořistěných V-2. Program však komplikovaly obavy (nejen) FBI, která v německých vědcích nepřestala vidět nacisty. Nicméně sami Němci posunovali výzkum z vojenské na odbornou úroveň a navrhovali třeba vypuštění vědeckých přístrojů, myší či malých opic na palubě V-2 na hranici kosmického prostoru. Von Brauna cesty do vesmíru zajímaly vždy. Prosazováním mírového kosmického programu tak postupně získával v USA příznivce. 

Američané v závěsu

Malinko nyní časově poskočme – o deset let: píše se říjen 1957 a zaskočeným Američanům začala nad hlavami létat první kosmická družice vypuštěná Sovětským svazem. Aby prezident Dwight Eisenhower uklidnil veřejnost, prohlašoval, že jej nezajímá nějaký kus železa létající po obloze, přestože pravdou byl samozřejmě opak. Jednak USA díky kosmickému prvenství SSSR začínaly zaostávat ve studené válce a demonstracích síly, jednak panovaly obavy, aby Sověti nevyužili další družici ke shození jaderných náloží na americké území z oběžné dráhy.

Mezinárodní pozorovatelé říkají, že start Sputniku „probudil Ameriku ze snu“ – někteří označovali družici dokonce za technologický Pearl Harbor. Sovětský svaz navíc vydával úspěch Sputniku za přímý důsledek komunistického režimu a uspořádání společnosti. Wernhera von Brauna to tehdy rozladilo: kdyby měl větší politickou a finanční podporu, mohl pod vlajkou USA vypustit družici již před rokem. Pouhý měsíc po Sputniku dostali Američané další ránu – SSSR měl na orbitě živého tvora a oni se tam ještě vůbec nedostali!

Pojmy „planeta“ a „trpasličí planeta“ definuje rezoluce 5B Mezinárodní astronomické unie, jež byla přijata na valném shromáždění v roce 2006 v Praze. Podle ní je daný objekt planetou Sluneční soustavy, pokud obíhá kolem Slunce, má dostatečnou hmotnost k dosažení stavu hydrostatické rovnováhy (nabývá tedy přibližně kulového tvaru) a představuje na své dráze kolem naší centrální hvězdy unikátní těleso (vyčistilo okolí své trajektorie). 

Jako trpasličí planetu označujeme těleso, které krouží kolem Slunce, spočívá v hydrostatické rovnováze, není unikátní na své dráze a nepatří mezi měsíce. Ostatní objekty obíhající naši centrální hvězdu se souhrnně označují jako malá tělesa Sluneční soustavy a patří mezi ně zejména planetky a komety, jež se liší především aktivitou při průletu kolem Slunce: zatímco kolem komet se vytváří koma a ohon, kolem planetek nikoliv. Známe však několik objektů na pomezí zmíněných dvou skupin. 

Uvedené definice se vztahují pouze na tělesa Sluneční soustavy. Pro objekty obíhající jiné hvězdy přesné definice neexistují a využívají se jejich analogie s naším solárním systémem.

Bitva u Verdunu vešla do dějin pod děsivým označením „verdunský mlýnek na maso“. Právem. Za deset měsíců bojů, které vypukly 21. února 1916, jim padlo za oběť 700 tisíc vojáků.

Německý předpoklad bleskové války se ukázal být klamný a hranice západní fronty se měnily jen pozvolna. Ve snaze zvrátit tuto situaci přišel náčelník německého generálního štábu Erich von Falkenheyn s nápadem dobýt pásmo okolo francouzské pevnosti Verdun. A tak ve třetí únorové dekádě roku 1916 odstartoval masivní německý útok, na které nečekaně odpověděla francouzská strana.

TIP: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu

Vleklé boje vykoupené tisíci mrtvými se přeměnily v zákopovou válku, která se protáhla na dlouhých deset měsíců. Ještě dnes si lze domyslet, jaké hrůzy válečný střet provázely. Reliéf krajiny okolo Verdunu je i s odstupem sta let pozměněn krátery, které po sobě zanechaly vybuchlé granáty.

Když odpočítával císař Josef II. své poslední dny, kolovala údajně po Vídni říkanka:

Der Bauer Gott, der Berger Not, des Adels Spott, liegt auf den Tod 

Umírá bůh sedláků, bída měšťáků, výsměch šlechticů.

Ať už lid vnímal svého monarchu jakkoli, jisté je, že 20. února 1790 ztratil habsburský dům jednu ze svých nejvýraznějších osobností.

Svoji vladařskou dráhu zahájil Josef coby nejstarší syn Marie Terezie po smrti svého otce roku 1765. Energický reformátor se okažitě dostal do sporů se svou matkou, jež se změnám, které s sebou přinášelo nastupující osvícenství, otevírala jen pozvolna.

TIP: Matka se synem i věční rivalové: Spoluvláda Marie Terezie a Josefa II.

Plně prosadit své plány mohl Josef až po její smrti v roce 1780, kdy se stal jedinou hlavou rozsáhlé monarchie. Svými ráznými, mnohdy až šokujícími inovacemi ve všech oblastech života si vytvořil řadu více i méně mocných odpůrců. Když bezdětný císař vydechl naposledy, bylo na jeho mladším bratru Leopoldovi, aby rychle urovnal poměry, které jeho předchůdce svou reformační politikou rozvířil.

Američtí historikové ji označují za jednoho z nejlepších špionů občanské války (1861– 1865). Jistě k její úspěšnosti přispěl fakt, že tehdejší společnost nepovažovala ženu za dostatečně mentálně schopnou takové činnosti, a proto na ni nepadl ani stín podezření.

Rozsáhlá špionážní síť

Přestože žila Elisabeth Van Lew (1818–1900) ve Virginii, tedy na území Konfederace, její rodina pocházela ze Severu a ona sama byla zavilou odpůrkyní otroctví. Avšak při svých špionážních aktivitách dokázala předstírat absolutní loajalitu Konfederaci. Informace dodávala Severu již od roku 1861, kdy pomohla uprchnout unionistickým zajatcům, které vybavila vedle jídla též tajnými zprávami pro jejich velení.

Když se podobný případ opakoval o dva roky později, unionistické velení poslalo tajně do Virginie agenty, kteří ji měli oficiálně naverbovat. Van Lew vytvořila v Richmondu, hlavním městě Konfederace, rozsáhlou špionážní síť, která opatřovala informace zcela zásadního charakteru, a zapisovala je pro seveřany neviditelným inkoustem. Údajně se při jejich přenášení maskovala za slabomyslnou žebračku, což jí vyneslo přezdívku Šílená Betty.

Když vojska Unie dobyla v dubnu 1865 Richmond, unionistický generál Ulysses Grant jí poděkoval: „Poslala jste mi ty nejcennější informace z Richmondu za celou válku.“ Když se o jejích aktivitách po válce dozvěděli její jižanští spoluobčané, vysloužila si tím opovržení a nenávist. Až do její smrti ji pak finančně podporovali přátelé ze Severu. 

Velký bariérový útes u severovýchodního pobřeží Austrálie měří na délku přes 2000 kilometrů. Je pod ochranou UNESCO a je to největší korálový útes na Zemi. V poslední době ho ale ohrožuje stále poměrně záhadné blednutí korálů, při němž z těla korálů mizejí jejich symbionti.

Nedávno vyšlo najevo, že blednutí korálů souvisí i s výskytem virů. Vědci prozkoumali vzorky korálů větevníků Acropora aspera a zjistili, že obsahují vícero virů – retroviry, velké megaviry a hlavně viry povrchně podobné herpesvirům, proklínaným původcům oparů a podobných nepěkných záležitostí. Těch je tam nejvíc.

Zatím to vypadá, že blednutí korálů oslabuje korálový útes, který pak snadněji infikují nově objevené viry. Pro snahy o zachránění dnešních korálových útesů před blednutím je to každopádně hodně špatná zpráva.

Rozvoj technologií implantátů umožňuje protézám dělat doposud neviděné věci. Neurálním inženýrům americké Univerzity Johnse Hopkinse se povedlo vytvořit nový typ rozhraní mezi mozkem a elektronikou, který dovoluje ovládat pohyb jednotlivých prstů protézy.

Velmi jim v tom pomohl dvacetiletý pacient s epilepsií. Když se lékaři u něj snažili objevit zdroj pacientových záchvatů, tak mu do mozkové kůry implantovali množství elektrod. Při hledání zdroje epilepsie se jim povedlo zmapovat mozkovou aktivitu při pohybu jednotlivých prstů.

Na základě těchto pozorování vědci vyvinuli rozhraní mezi mozkem a elektronikou, tedy implantát, který se je třeba vložit do hlavy pacienta. Ovládání protézy prý ale není složité, a zvládne to i člověk bez předchozí přípravy. Novou protézu detailně ovládající prsty sice zatím vyzkoušeli na jednom jediném pacientovi, vývoj protéz se ale opět ukázal jako velmi slibný.

Na fotografii je zachycen pěchotní srub K-S-14 „U cihelny“, stojící na severovýchodě Pardubického kraje, u silnice, která spojuje město Králíky a vesnici Prostřední Lipka. V tomto úseku se budovalo těžké opevnění už v roce 1936, protože se zde dal očekávat útok ze severu – z tehdy německého území.

Osudy Cihelny

V září 1938 byl K-S-14 až na minomet plně vyzbrojen a vybaven a vojáci budovali drátěné zátarasy a překážkové systémy. Po vyhlášení rozkazu k ústupu vojáci „Cihelnu“ začátkem října 1938 vyklidili. Později objekt kvůli dobré dostupnosti po silnici používala německá armáda pro postřelovací zkoušky zbraní a objekt tak dosti poničila.

Zkoušela se zde také speciální protibetonová podkaliberní střela „Röchling“, která byla schopna při opakovaném zásahu na stejné místo prorazit i betonovou stěnu tvrzových objektů. Tato zbraň se však objevila ve výzbroji pozdě – Spojenci byli už tou dobou v ofenzivě a tak jediný, kdo ještě používal betonové pevnosti, byli sami Němci. Při rekonstrukčních pracích byla tato střela nalezena zaklesnutá v jedné ze stěn objektu. Vzhledem k tomu, že neobsahovala výbušninu, mohla zůstat na místě jako zajímavý exponát. 

Po válce devastace K-S-14 pokračovala, v 50. letech nechala společnost Kovošrot vytrhnout a odvézt oba zvony srubu. Po dobu socialismu objekt i přes pokusy o jeho údržbu a využití jako krytu civilní obrany dále chátral. V roce 1998 začali členové Vojenského historického klubu Erika Brno jeho rekonstrukci. Dnes je K-S-14 uveden vzhledově prakticky do původního stavu a nachází se v něm Muzeum čs. opevnění, expozice Finanční stráže a další doprovodné výstavy.