27. února 1933 v deset hodin večer se před budovou Říšského sněmu sešli hlavní nacističtí pohlaváři. Žádné veřejné vystoupení se ale nekonalo. Triumvirát ve složení Hitler, Göring a Goebbels pouze přihlížel, jak historickou stavbu pohlcují plameny.

Přestože napáchal požár značné škody, Hitlerovi se hodil. Už dlouho si pohrával s myšlenkou zatočit s komunisty. Když byli ze založení požáru obviněni Nizozemec Marinus van der Lubbe a další čtyři komunisté, držel kancléř ve svých rukou neprůstřelný důkaz, který mu měl pomoci zdiskreditovat a následně zneškodnit opoziční komunistickou stranu.

TIP: Recept na válku: Čím oslovoval Adolf Hitler své voliče a co jim sliboval?

Stále ještě úřadující prezident von Hindenburg vydal ihned po excesu dekret, který výrazně omezil občanská práva a odstartoval vlnu pronásledování komunistických funkcionářů a poslanců. Z pětice obviněných byl však odsouzen pouze van der Lubbe. Přestože za svůj údajný čin zaplatil životem, historikové se dodnes přou, kdo ve skutečnosti za požárem Říšského sněmu stál.

Často se dnes hovoří o gigantické expanzi čínského zbrojního průmyslu a také o tom, že za ní do značné míry stojí ilegální kopírování zahraničních vzorů. Faktem však je, že kdysi se výroba zbraní v Čínské lidové republice rozbíhala především na základě naprosto legálních licencí, které jí poskytl Sovětský svaz. Jedním z klasických příkladů je útočná puška Type 56. Jde o kopii legendární zbraně AK-47, kterou Čína masově produkovala nejen pro domácí potřebu, ale také pro exportní účely.

Vzor a kopie

Vztahy Sovětského svazu a komunistické Číny byly v polovině 50. let stále ještě vřelé (roztržka se dostavila až za několik let), což se samozřejmě týkalo i vojensko-technické oblasti. Čína proto roku 1956 obdržela licenci na produkci dvou sovětských 7,62mm pěchotních střelných zbraní, a sice samonabíjecí pušky SKS (systém Simonov) a slavné automatické pušky AK-47 (systém Kalašnikov).

Záhy zahájila jejich sériovou výrobu s tím, že obě dostaly podle zmíněného roku oficiální označení Type 56, byť v současnosti se pod tímto jménem v naprosté většině případů rozumí právě ona kopie AK-47, o níž pojednává i tento článek. Základní podoba Type 56 byla z hlediska způsobu výroby prakticky identická se sovětským vzorem, ovšem přesto se daly již na první pohled odhalit některé odlišnosti.

Za hlavní rozdíl se obvykle označuje fakt, že puška dostala pevně montovaný jehlový bodák, který byl v přenosné poloze sklopený pod hlavní (na sovětskou zbraň AK-47 se mohl podle potřeby připojit bodák nožového typu), ale u některých pozdějších sérií už tento typický prvek použit nebyl, takže o zcela spolehlivý rozlišovací znak přece jenom nejde. Spolehlivějším rysem, který ovšem vyžaduje detailnější pohled, je odlišný tvar mušky, která má u Type 56 plně uzavřený tvar, kdežto u AK-47 je částečně otevřená. Lze ještě zmínit (mimo jiné) trochu odlišný tlumič záblesku a větší tloušťku materiálu pouzdra závěru, která činí 1,5 mm, kdežto u originálu je to 1 mm.

S tím úzce souvisí i jedna změna, k níž během sériové produkce Type 56 došlo. Zpočátku totiž bylo pouzdro závěru dodáváno (podobně jako u AK-47) jako produkt přesného obrábění, ovšem na přelomu 50. a 60. let došlo k zásadnímu zjednodušení a pouzdro se začalo vyrábět jako prostý výlisek. Stejná změna ostatně proběhla i v SSSR, kde také nastoupila lisovaná verze AKM, ovšem na tu už ČLR licenci nezískala. Část exportních sérií Type 56 postrádala chromování hlavně a závěru, což poté vedlo ke stížnostem na nižší odolnost.

Z hlediska funkčního principu se Type 56 se sovětskou zbraní plně shoduje. K pohonu tedy slouží odběr prachových plynů z hlavně a závěr zbraně tvoří otočný závorník a jeho nosič, jenž je pevně spojen s plynovým pístem.

Široké spektrum variant

Přechod od obrábění k lisování se ovšem nijak neprojevil v názvu pušky a výrobu pořád prováděla Státní továrna č. 66. To trvalo až do roku 1973, kdy došlo k reorganizaci a dodávky pušek začala zajišťovat zbrojní firma NORINCO. Vedle základní podoby Type 56 s dřevěnou pažbou se od konce 50. let vyráběla i obměna se sklopnou kovovou ramenní opěrkou, která se dá považovat za protějšek sovětské zbraně AK-47S a nesla označení Type 56-I. Navíc neměla zmíněný bodák pod hlavní a podobně jako u základní verze u ní následně došlo k přechodu od obrábění k lisování pouzdra závěru (takže se pak fakticky jednalo o ekvivalent sovětské pušky AKMS).

Další verzi, která se ale objevila až na počátku 80. let, představuje Type 56-II, což je opět puška se sklopnou ramenní opěrkou, ale výrazně moderněji řešenou a sklopnou do strany (u předchozí varianty bylo sklápění směrem dolů). Kromě toho existuje varianta, jež se zpravidla označuje jako Type 56-4, ačkoliv o správnosti tohoto jména existují určité pochyby. Každopádně jde o zbraň na munici ráže 5,56×45 mm NATO, která se v samotné Čína nejspíše užívala jen výjimečně a směřovala téměř výhradně do zahraničí.

V roce 1991 začala produkce dalšího provedení, které nese označení Type 56C (tj. Compact). Jde o vysoce kompaktní pušku se zkrácenou hlavní a zásobníkem jen na 20 ran (zatímco u předchozích verzí se užívají klasické zásobníky na 30 nábojů).

Hlavním uživatelem je zřejmě čínské námořnictvo, ale jistý počet získaly i některé armádní speciální jednotky. Na civilní trh pak směřovala varianta Type 56S (tzn. Sporter) schopná střílet pouze jednotlivými ranami. Podobné omezení má také zbraň jménem NHM-91,  která je rovněž určena primárně pro civilní trh, ovšem na pohled připomíná sovětský lehký kulomet RPK.

A třetí civilní odvozeninou je puška Type 84, která střílí municí ráže 5,56×45 mm NATO. K označování zbraně Type 56 lze ještě doplnit, že na světovém trhu byla někdy prodávána také jako AR-56 (tedy Assault Rifle 56) a v soudobém systému značení čínské vojenské techniky jí přísluší kód QBZ-56.

Export a nahrazování

Sériová produkce některých verzí pušky Type 56 kupodivu pokračuje dodnes; odhaduje se, že bylo zhotoveno přinejmenším 10 milionů kusů, ovšem některé zdroje mluví i o dvojnásobném počtu, což by znamenalo, že z čínské produkce pochází zhruba pětina všech kalašnikovů na celém světě. Nespornou skutečností je, že především v některých zemích třetího světa se Type 56 vyskytuje dokonce častěji než sovětský vzor.

Pušky se objevily v řadě konfliktů a jistě nemá smysl zde všechny vyjmenovávat; z těch, v nichž sehrály čínské automaty významnější úlohu, si zaslouží zmínku války v jihovýchodní Asii (tj. ve Vietnamu, Kambodži nebo Laosu), konflikty v Afghánistánu či občanské války v bývalé Jugoslávii. Je velmi příznačné, že se tyto zbraně nejednou objevily v rukou bojovníků na obou stranách, což ukázala například krvavá válka Iráku a Íránu v 80. letech, kdy Číňané bez výčitek dodávali výzbroj oběma státům.

Type 56

Munice: 7,62×39 mm

Zásobník: 30 nábojů

Délka zbraně: 870 mm

Délka hlavně: 415 mm

Hmotnost prázdné zbraně: 4,3 kg

Max. kadence: 600–700 ran/min.

Úsťová rychlost střely: 735 m/s 

Max. účinný dostřel: 400 m 

Později ale přece jen převládlo spojenectví s Íránem (které se dá zjednodušeně popsat schématem „čínské zbraně za íránskou ropu“), což se projevilo mj. tím, že se pušky Type 56 v současnosti v Íránu vyrábějí pod jménem KL-7,62. Od sovětských i čínských provedení se liší především tím, že se místo dřeva na pažbu a rukojeť používá plast. Další zahraniční kopii představuje zbraň MAZ, kterou vyrábí súdánský zbrojní průmysl.

Pokud jde o ozbrojené síly samotné Číny, tam dnes najdeme pušky Type 56 už jen u útvarů zálohy a druhého sledu, případně u pořádkových sil (tedy pokud se nepočítají zvláštní verze jako Type 56C), jelikož od začátku 80. let je nahrazovala puška Type 81. Ta při zběžném pohledu stále vypadá jako kalašnikov, mechanismus už se ovšem liší a spojuje prvky systémů Kalašnikov, Simonov a Dragunov.

Zbraň je celkově zmodernizována a existuje také ve zkrácené modifikaci a jako lehký kulomet. Od 90. let jsou do čínské armády zaváděny i koncepčně zcela nové pušky jako Type 95 (alias QBZ-95), ovšem celková náhrada zbraní založených na systému Kalašnikov bude nejspíše trvat ještě řadu let. Navíc je evidentní, že se čínské verze legendárního AK-47 budou ještě dlouho objevovat v zemích třetího světa, kde se nejlépe zužitkuje jejich jednoduchost a nízká cena. 

Když císař vyjádří své city, mladinká Sissi si jen povzdechne: „Kdo by ho dokázal nemilovat… Jenom kdyby nebyl císařem.“ Ano, na tom její manželství jednou ztroskotá. Manžela jí neodvede jiná žena, on ji nikdy nepřestane milovat, ale nedokáže neplnit své povinnosti vůči státu. A Sissi začne hledat nejrůznější formy útěku. Jednou z nich se stane téměř posedlost vlastním vzhledem.

Vlasy, koruna krásy

Je až neuvěřitelně krásná, ale stojí ji to také nemalé úsilí. „Jsem otrokyní svých vlasů,“ povzdechne si jednou… Ano, ty jsou její skutečnou korunou. Husté a vlnité, sahají až ke kolenům. Kadeřnice Franziska Feifaliková je její nejbližší důvěrnicí. Každodenní česání je obřad! Kadeřnice Sissi každý den musí na stříbrném podnose ukázat vyčesané vlasy. Pokud je jich moc, dostane políček. Vymyslí si proto fintu s lepící páskou na lemu spodničky, kde obratně skrývá většinu té vypadané nádhery… Dvakrát měsíčně pak Alžbětiny vlasy myje syrovými vejci a vývarem z vlašských ořechů. Tento rituál trvá celé dopoledne a nikdo při něm nesmí Alžbětu rušit. Ani samotný císař!

50 kilo a dost!

Když skončí péče o vlasy, následuje každodenní vážení a měření pasu, lýtek a stehen – míry jsou pečlivě zapisovány do zvláštní knihy. Váhu – maximálně 50 kilo - si hlídá přímo úzkostlivě. Cvičí, šermuje, chodí na procházky tak ostrou chůzí, že je to spíš běh, zkouší i gymnastiku, jezdí na koni. Dokonce podstoupí trénink u cirkusové umělkyně, u které se vyučí ve velmi schopnou jezdkyni. Pro tyto účely nechá ve dvorských stájích vybudovat malou manéž… A zásadně omezí i příjem kalorií. Zatímco v mládí jídlo milovala – vydatnou bavorskou stravu hojně zapíjela pivem, coby císařovna své porce radikálně zmenšuje. Později se živí už jen mlékem, ovocnými šťávami a nakonec pije i speciální šťávu vymačkanou z hovězího masa nebo ze špenátu. Císař si často ve svých dopisech manželce povzdychne, že by byl šťastný, kdyby se zase uměla z jídla radovat. Jenže ty doby jsou navždy pryč.

Půl roku, tak dlouho by v současné době trvala cesta k Marsu. Pochopitelně nejde jen o čas samotný, delší cesta znamená také vyšší náklady a nelze pominout ani možné negativní dopady dlouhodobého pobytu lidí v prostředí mikrogravitace na jejich zdraví. Ostatně NASA již zdravotní rizika pečlivě sleduje v rámci roční mise astronautů Scotta Kellyho a Michaila Kornijenka na Mezinárodní vesmírné stanici.

Co kdyby ale existoval levný a přitom dostatečně výkonný pohonný systém, který by dokázal dlouhou cestu výrazně zkrátit? Kromě možné cesty k rudé planetě by se nám otevřely takřka netušené možnosti vesmírného cestovatelství.

Světlo místo paliva

Philip Lubin, vědecký pracovník NASA, je přesvědčen, že takový systém (alespoň v teoretické rovině) existuje. Je jím fotonový pohon, který využívají například solární plachetnice. Ty využívají ke svému pohonu energii slunečního světla. V případě kosmických raket by ale využití slunečního svitu nestačilo, podle Lubina bychom ale mohli využít obří směrové lasery, které by v pulzech dodávaly několikanásobně vyšší energii a tím také potřebný tah.

„Neexistuje žádný důkaz, že by podobný pohon nefungoval,“ tvrdí Philip Lubin. „Pomocí fotonovo-laserového pohonu by plavidlo o hmotnosti 100 kilogramů bylo schopné zvládnout cestu k Marsu v pouhých 72 hodinách. V případě kosmické lodě s posádkou by to pak mohlo být zhruba za měsíc.“

Podle Lubina by největší výhodou nového pohonu byla jeho mimořádně nízká finanční náročnost a možnost jej používat opakovaně. Samotná kosmická loď by potřebovala jen zcela minimální množství vlastního paliva. To by podstatným způsobem snížilo její hmotnost a tím také cenu vesmírné mise.

Když v roce 1844 pracoval ve Všeobecné vídeňské nemocnici šestadvacetiletý maďarský lékař Ignác Filip Semmelweis všiml si, že porodní oddělení vykazuje vyšší úmrtnost, než jiná oddělení nemocnice. Mladý lékař to přisuzoval přenosu bakterií na nemytých rukou a přikázal svým studentům, aby si ruce oplachovali v roztoku chlornanu vápenatého. 

Přestože byl efekt nového pravidla okamžitý a mladých rodiček začalo umírat mnohem méně, nestačilo to. O pět let později byl Semmelweis z nemocnice propuštěn a úmrtnost na porodním oddělení opět vzrostla.

Nesnesitelný pionýr hygieny

Z Vídně zamířil Semmelweis do nemocnice sv. Rocha v Pešti. Ihned zde zavedl svá hygienická opatření, čímž okamžitě srazil výskyt horečky omladnic na minimum – v období let 1851 až 1855 zaznamenal pouze 8 úmrtí. Roku 1855 se stal profesorem porodnictví na pešťské univerzitě, a také zde úspěšně aplikoval své zásady. Ani tyto úspěchy ale nepřesvědčily jeho kolegy o správnosti jeho postupu. 

Nekončící zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek se odrazily na zhoršování jeho psychického stavu. Od roku 1861 Semmelweis trpěl depresemi, viditelně chřadnul a psal zahořklé, agresivní otevřené dopisy svým oponentům. Roku 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu. Tam za dva týdny zemřel, patrně na následky hrubého zacházení. Bylo mu 47 let.

Semmelweisem formulované zásady asepse začaly být obecně přijímány teprve o dekádu později s Pasteurovým objevem mikroskopických původců infekce.

TIP: Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

Spravedlivě dodejme, že k Semmelweisovu neúspěchu ohledně přijetí jeho inovace kromě konzervativismu a domýšlivosti jeho kolegů přispěla i jeho popudlivá, vztahovačná povaha a neschopnost zpracovat svá přesná pozorování a experimenty do vědecky přijatelné podoby. I tak byl Ignác Semmelweis významným pionýrem své doby a dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších lékařů 19. století.

Slavnostní představení lodě se uskutečnilo na kosmodromu v Mohavské poušti v Kalifornii, který zde firma Virgin Galactic vybudovala. Nový raketoplán firma představila jen 16 měsíců poté, co se předchozí verze SpaceShipTwo během testu zřítila. Při nehodě zahynul zkušený 39letý pilot Michael Alsbury a druhý pilot Peter Siebold při pádu utrpěl vážná zranění.

Společnost po nehodě oznámila, že bude v kosmickém vývoji a letech do vesmíru pokračovat. Vyšetřování amerických úřadů ukázalo, že za pádem stojí chyba pilota, který předčasně odjistil zařízení, které zvedá ocasní část lodi a umožňuje její rotaci. Nová verze raketoplánu je již podle Bransona vybavena pojistkou, která podobnou chybu vylučuje. VSS Unity je navržen pro dva piloty a šest cestujících a v následujících měsících jej čeká řada testů v Novém Mexiku.

TIP: Fakta o havárii raketoplánu SpaceShipTwo

S přáním úspěchu se během slavnostního představení připojil i slavný fyzik Stephen Hawking a uvedení se osobně účastnil i herec Harrison Ford a anglická sopranistka Sarah Brightman.

Glyptodonti byli ohromní tvorové, kteří žili ještě před pár tisíci let na území dnešní Jižní Ameriky. Na pohled připomínali gigantické pásovce, s nimiž nebylo radno žertovat. Jak ukázal nový výzkum jejich DNA, zdání nás v tomto případě neklame.

Vědci si připravili molekulární „návnady“ na základě sekvencí dnešních pásovců a s jejich pomocí „lovili“ fosilní DNA glyptodontů ve fosilních zbytcích, které máme k dispozici. Nakonec byli úspěšní a povedlo se jim získat sekvenci DNA těchto vymřelých obrů.

Díky DNA glyptodontů teď víme, že šlo skutečně o pásovce. Předkové glyptodontů byli středně velcí pásovci, kteří se najednou začali v průběhu evoluce rapidně zvětšovat. Z původně 80kg tvorů se v průběhu času stali až dvoutunoví obři.

Na sklonku doby ledové glyptodonti zmizeli. Velmi pravděpodobně to zavinili tehdejší lidé, které se právě v té době dostali do Jižní Ameriky. Glyptodonti nebyli zvyklí na přítomnost lovců a to se jim stalo osudným.

Kryptochromy jsou molekuly citlivé na světlo, které se nalézají u bakterií, rostlin i živočichů. Kromě jiného se ale podílejí i na vnímání magnetického pole a umožňují ptákům orientovat se podle magnetického pole Země.

Ptáci mají v buňkách svých očí kryptochrom 1, který je citlivý na magnetické pole. Němečtí vědci ale nedávno zjistili, že kryptochrom 1 mají v očích i někteří savci, například psi nebo opice. Je tudíž možné, že mohou nějakým způsobem vnímat magnetické pole pomocí zraku.

Jak se zdá, celá řada zvířat se může orientovat pomocí magnetického pole. Magnetický smysl mají některé druhy hmyzu, ryby, plazi, ptáci i savci. Jako lidé máme smůlu, bohužel.

24. února 1987 zaznamenali hvězdáři výbuch supernovy ve Velkém Magellanově mračnu. Supernova s označením 1987A se nacházela ve vzdálenosti pouhých 168 tisíc světelných let od Země a její exploze tak byla na jižní polokouli viditelná i pouhým okem. Jedná se o nejlépe prozkoumanou supernovu v historii pozorování vesmíru.

V honbě za zajímavou fotografií se někteří lidé dopouští těžko pochopitelných činů. V argentinském plážovém letovisku Santa Teresita například skupinka lidí minulý týden vytáhla z moře mládě delfínovce laplatského, aby si s ním pořídili selfie. Nebohé zvíře, které na pláž patrně vyhnal příliv, v důsledku dlouhého pobytu na souši zemřelo. Ani to ale nezabránilo lidem, aby se s napůl mrtvým delfínovcem fotili. Později byl delfínovec nalezen pohozený v písku na pláži.

TIP: Nebezpečná selfie: 5 smrtících autoportrétů

Delfínovec laplatský (Pontoporia blainvillei) je jediný druh rodu Pontoporia z řádu kytovců. Žije v ústí jihoamerické řeky Río de la Plata a je jediným delfínovcem, který zavítá i do brakických vod atlantického pobřeží Jižní Ameriky, kde bývá spatřen v početných skupinách. Delfínovec laplatský patří podle červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) mezi zranitelné živočichy. Tyto druhy čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období. Odhaduje se, že na celém světě zbývá asi 30 tisíc jedinců.