Tím byla pravomoc korunovat českého krále přenesena na pražského metropolitu. Do té doby ji vykonával mohučský arcibiskup, který se řídil především římsko-německým pontifikálem. Již Přemyslovci udržovali místní zvyky, ale pravděpodobně nezapsané a jednodušší. Karlův korunovační řád vycházel ze vzorů užívaných jak v Říši, tak ve Francii.

Obřad začíná

První ceremoniál s novou svatováclavskou korunou musel počkat, než se Karel vrátil z Tyrolska. V neděli před svátkem Narození Panny Marie, 2. září 1347, byl s manželkou Blankou a arcibiskupem Arnoštem podle kronikáře Beneše Krabice z Veitmile „s převelikou radostí uvítán, šťastně a slavnostně korunován, on na krále a ona na královnu v Království českém“.

Obřad na počátku připomněl přemyslovskou tradici tím, že Karlovi ukládal v předvečer korunovace vykonat cestu na Vyšehrad, kde doprovázen arcibiskupem, biskupy, klérem a šlechtou zhlédl lýčené střevíce a mošnu Přemysla Oráče a uctil tak památku zakladatele přemyslovského rodu. Z Vyšehradu se průvod vrátil na Hrad, kde se Karel zúčastnil vigilie (večerní bohoslužby) v dosud stojícím chóru románské baziliky svatého Víta (katedrála se teprve stavěla a bazilika jí ustupovala). Ve slavnostním oděvu včetně pláště a střevíců musel i přenocovat.

Buzení krále a průvod

Druhý den ráno přišli preláti vzbudit krále až do ložnice a nesli v průvodu plenář (mešní knihu s ostatky různých světců na desce), meč svatého Václava, korunovační kříž, kadidelnici a kropenku se svěcenou vodou. Arcibiskup krále okouřil kadidlem, pokropil svěcenou vodou a podal mu ruku, aby vstal. 
Pak dva biskupové s relikviáři zavěšenými na prsou krále vzali pod paží zprava i zleva a vedli jej přes královskou síň ven z jeho paláce do kostela za zvuku velkého zvonu a modlitby. První šel arcibiskup, za ním další kněží a šlechtici, nesoucí na poduškách korunovační klenoty a meč, které v chrámu položili na hlavní oltář svatého Víta.  

Uvnitř bylo tolik lidí, že královský komorník mezi nimi musel hůlkou razit cestu. Průběh obřadu pak odpovídal standardu korunovací v Evropě. Při čtení litanií se král s arcibiskupem i biskupy položili před hlavní oltář tváří k zemi a uctili zemské patrony. Následovalo skrutinium: arcibiskup se tázal krále, chce-li zachovávat víru, chránit a bránit kostely a spravovat své království. Přítomného lidu se zeptal, zda si přeje takového panovníka a zda mu chce sloužit. Dav odpověděl aklamací – třikrát jednomyslně zvolal: „Rádi, rádi, rádi.“

Pomazán, oblečen a korunován

Pražský arcibiskup Arnošt pak přijal velký kalich se svěceným olejem a přikročil k vlastní korunovaci. Za zpěvu antifony nejprve pomazal budoucího krále na čele, na prsou, na ramenou a na pažích. Pak posvětil třídílný korunovační ornát, slavnostně pozdvižený před panovníkem, a to dalmatiku, subtile a plášť. Poté, co byl král oblečen, pomazal jej na rukou, posvětil i jednotlivé insignie a vložil králi na hlavu korunu. 

Král dále dostal Svatováclavský korunovační meč jako symbol království. Vlastní meč, jímž přišel opásán, přitom obětoval na oltář. Dále dostal sponu pláště, náramky a prsten, žezlo a jablko. Od oltáře jej pak za zpěvu Te Deum laudamus a Hospodine, pomiluj ny vyprovodili na trůn připravený vedle oltáře pod baldachýnem označeným královskými znaky a barvami. Odtud král přihlížel obdobné korunovaci své ženy Blanky, při níž asistovala abatyše Svatojiřského kláštera. Po závěrečném svěcení praporce pokračovala korunovační mše čtením evangelia.

Hostina

Po obřadu vyjel královský průvod na koních do města a mezi lid byly rozhazovány mince. Pak se na dřevěném lešení pod širým nebem, tentokrát na Havelském tržišti, konala královská hostina, na níž podle tehdejšího obyčeje posluhovali královi dvořané na „krytých ořích“, a následoval rytířský turnaj na koních.  

V současnosti kralují filmovým efektům počítače, kterými se do snímků přidává takřka každý detail, jako je třeba jiskra v očích nebo plamen, který vyšlehne z hlavně zbraně po výstřelu. K natočení celovečerní podívané v podstatě nepotřebujete nic více než zelené plátno a herce – takto třeba vznikl komiksový hit 300: Bitva u Thermopyl. Případně vám stačí pár pevných disků a armáda grafiků, aby vznikl animovaný snímek jako je Příběh hraček nebo Shrek.

Marťan (2015): Jordánská poušť v dalekém vesmíru

Jak ale ožil King Kong při své pustošivé cestě New Yorkem v roce 1933 nebo dinosauři v legendární a celosvětově opěvované Cestě do pravěku z roku 1955? Proč střelba působila dříve tak realisticky a dnes máme pocit, jako by na sebe herci mířili hračkami?

Publikum chce krev!

Násilí vždy byla nejprimitivnější, a proto také nejefektivnější forma projevu. Představuje jednoduché sdělení, kterým se dá vyřešit – minimálně ve filmové realitě – takřka každý problém. V nejstarších filmech ze začátku 20. století přitom působilo nevinně: postřeleného herce chytila křeč, popadl se za domnělé místo vniku kulky a skácel se k zemi. S dospíváním filmů však nutně musela přijít změna. Publikum otupovalo vůči násilí a křepčící herci přestali stačit – na scéně se musela objevit uvěřitelnější brutalita.

TIP: Zakázané filmy: 5 filmařských počinů, které neměl nikdo vidět

Bodné a sečné rány obstarala dutá čepel, z níž se po stlačení vyřinula umělá krev. Dokud byly filmy černobílé, mohli herci krvácet třeba čokoládovou polevu, jako tomu bylo v Psychu Alfreda Hitchcocka (1960). S barvou ale musela přijít uvěřitelnější tekutina a napodobení střelných zranění se stalo najednou mnohem náročnějším. Před digitalizací efektů (viz Skleněný rytíř) se totiž střílelo opravdovými zbraněmi a herci obvykle v rámci příprav procházeli výcvikem, jak je ovládat. Používala se také skutečná, i když slepá munice.

Slepá smrt

Tato realističnost však s sebou přinášela řadu nebezpečí: i slepým nábojem se totiž dá zranit nebo zabít. Z hlavně sice střela nevyletí, ale nábojnice musí být ucpané, aby se z nich nesypal střelný prach. Ačkoliv bývají ucpávky plastové nebo třeba papírové, spolu s tlakovou vlnou provázející výstřel dovedou napáchat velké škody.

Zapomínat by se nemělo ani na skutečnost, že slepý výstřel vymrští z hlavně veškeré „usazeniny“, které se v ní během předešlých scén nahromadily. Brandon Lee, který se proslavil hlavní rolí ve filmu Vrána (1994), dokonce zemřel poté, co na něj bylo vystřeleno slepým nábojem: v komoře zbraně totiž zůstala zaklíněna kulka z dřívějšího natáčení a tlaková vlna ji vymrštila, jako by byla zbraň nabita ostře.

Aby ale střelba působila věrohodně, musela ji doprovázet řádná odezva zasaženého – ideálně značně teatrální. Na herce se proto například připevňovaly malé kapsle s umělou krví. Jakmile na jedné straně někdo vystřelil, na druhé praskl váček odpálený technikem nebo jej rozmáčkl samotný umírající.

Tajemství nových světů

Když chtěl v roce 1902 Georges Méliès ve svém filmu Cesta na Měsíc záběry vesmírné lodi nebo Měsíce, nemohl se spolehnout, že mu je na zeleném pozadí přikouzlí grafici. Musel se uchýlit k miniaturám a chytrým hrátkám s perspektivou. Tím položil základy trikové technice, která v kinematografii přežívá dodnes a nevznikly by bez ní ani klasiky, jako jsou Star Trek nebo Hvězdné války.

Scény s miniaturami ale komplikovali herci, vedle nichž vypadaly modely nepoměrně. Bylo třeba přijít s dalším „zlepšovákem“ – kulisami. Chytře zkonstruovaná scéna se osadila malbami tak, aby v záběru navozovaly pocit prostoru. Díky malířům jsme mohli vidět v Planetě opic sochu Svobody nebo některá zvířata v Cestě do pravěku.

Jenže snové prostředí je často třeba obsadit „nelidskými“ postavami. Nově vzniklá poptávka po „nerealističnosti“ se uspokojovala podle dané role a její komplikovanosti. Pokud měla být postava zhruba tvaru a velikosti člověka, řešila se přeměna líčením a různými maskami. Takto vznikl například upír v Upírovi Nosferatu (1922) nebo chlupatý protagonista v komedii Americký vlkodlak v Londýně, která si v roce 1981 za masky a líčení dokonce odnesla cenu Akademie.

Poněkud komplikovanější bylo oživení postav buďto příliš malých, nebo naopak nadměrně vysokých. Jako příklad nám poslouží celosvětově milovaná série Hvězdné války, konkrétně původní trilogie (první díl: Nová naděje, 1977). Pro potřeby scénáře vznikly například dvě verze roztomilého robota R2D2: jedna byla dálkově ovládaná, v druhé se krčil herec Kenny Baker, který narostl do výšky pouhých 112 cm. Naopak Chewbacca, chlupatý přítel Hana Sola, ožil díky kostýmu a 221 cm Petera Mayhewa.

Svět loutek

Pokud se ale postavy filmu na hony vzdálily lidskosti, musela přijít pomoc ze zákulisí. S myšlenkou na rozhýbání modelů vyrukoval jako první již zmíněný režisér Georges Méliès v roce 1912. Pro svůj film Dobytí pólu nechal postavit sedmimetrového ledového obra, kterému vdechli život loutkáři a promyšlená soustava kladek. V legendární scéně s mamutem z Cesty do pravěku ožívá toto zvíře rovněž coby loutka. A když ještě zůstaneme u dinosaurů, sluší se zmínit, že ti ze Spielbergova Jurského parku z roku 1993 se opět hýbali vnější pomocí nebo v sobě ukrývali herce. V tomto případě už je sice místy přikrášlovala počítačová grafika, nicméně ne všechny. Hrůzostrašný tyranosaurus například skutečně vznikl jako model, který byl vysoký šest metrů a vážil bezmála sedm tun.

Nezřídka ale měly přejít na filmové plátno bytosti, jejichž pohyb byl příliš komplikovaný na to, aby ho zvládly kladky a struny. V takových případech přišla na řadu animace – konkrétně stop motion. To znamená, že se vytvoří model, jehož každý pohyb se zaznamenává pro každé políčko filmu zvlášť. Mezi jednotlivými snímky se postupně upravuje rozložení končetin, výraz v obličeji a podobně. Výsledný pohyb pak vznikne tak, že se za sebe složí záběry v dostatečně rychlém sledu, aby působily plynule.

Vznik celovečerního filmu touto metodou je nesmírně náročný – například výroba komedie Wallace a Gromit britského filmaře Nicka Parka, ve které provádějí ztřeštěné kusy postavy vymodelované z plastelíny, trvala pět let. Každou postavičkou se totiž pro jedinou sekundu záběru musí pohnout dvanáctkrát. Zavrtění ocasem hlavního psího hrdiny tak zabere animátorům celý den.

Kdo tahá za nitky

Stop motion se zrodila v 90. letech 19. století a jde tedy o jednu z nejranějších forem filmové animace. Obecenstvo ale skutečně uhranula až v průběhu století dvacátého, když vdechla život například King Kongovi (1933) nebo skupině kostlivců ve filmu Jáson a Argonauti (1963). V současnosti je jí proslulý především režisér Tim Burton. Podobně jako Nicku Parkovi i jeho týmu animátorů zabralo tvoření hitu Ukradené Vánoce (1993) kus života – tým 120 lidí pracoval po dobu tří let s více než dvěma stovkami loutek.

V oddělených částech studia vznikalo najednou až dvacet různých scén a jen hlavní hrdina filmu, kostlivec Jack, měl přes 400 vyměnitelných hlav, které zachycovaly každou jeho emoci nebo pohyb obličejových částí. Výsledek byl ohromující a film dokonce získal oscarovou nominaci za speciální efekty.

Vtomto případě se nejednalo přímo o známku s vyraženými údaji, nýbrž o jakýsi medailonek či prostě kovovou otvíratelnou kapsli s pantíkem, opatřenou vnitřní sponkou a papírovým identifikačním štítkem. Zavřená držela pomocí výstupku horního provlékacího kolečka. Původně ji vojáci měli nosit všitou v kalhotové kapse, přidržovanou provlékacím provázkem. Známky se posléze začaly nosit také na krku. I v prosté otázce vzhledu této ryze praktické pomůcky se projevoval konzervativismus a prvky jistého elitářství, tolik typické pro rak.-uh. armádu.

A tak se kromě vojskem přidělovaných mosazných známek začaly objevovat soukromě pořizované, secesně elegantní, přesto však typizované známky-kapsle pro důstojníky. Zdobil je vyražený erb císařství na rubu, na líci nesl monogram panovníka. Nejprve „FJI“ (značící Franze Josefa I.), poté „K“ od roku 1917 panujícího císaře Karla. Důstojnické ani klasické známky kapslového typu se nevyznačovaly přílišnou odolností. Všechny potřebné údaje navíc obsahoval lehce poškoditelný papírový štítek, na který si nacionále vypsali sami vojáci. Uvádělo se jméno, rok narození, přesná adresa – politický okres a země, dále číslo pluku a hodnost, rok narukování, osobní přidělené číslo a konečně také náboženské vyznání.

Nouzová výroba

Válečné strádání podunajské monarchie zasáhlo nakonec i do výroby tak malých předmětů, jako byly identifikační známky. Prvotní model v mosazném provedení tak v roce 1915 vystřídala méně vzhledná náhražková varianta ze zinkového plechu, opatřená pojistným klipem. Vzhledově zůstala v podstatě totožná s původním modelem. Její tvůrci současně předcházeli riziku znehodnocení zápisu na papíru ražbou nejnutnějších údajů přímo do plechu zinkové kapsle na její zadní straně, ovšem vložený papírový štítek s podrobnými údaji zůstal.

Ani zinkovou variantu identifikační pomůcky nakonec skomírající průmysl podunajské monarchie nezvládal produkovat v dostatečných počtech. V závěru války (roku 1918) se proto objevila další varianta, tentokrát z velice tenkého náhražkového plechu. Výrazné zjednodušení se podepsalo na absenci pojistného klipu, takže se známka v zavřeném stavu musela pojistit svázáním nití. Nepraktický papírový štítek přetrval, ovšem ražba se pro nevhodné vlastnosti použitého plechu praktikovat nedala. Křehce působících kapslí se tak do dnešních dnů mnoho nedochovalo.  

Dobová fotografie zachycuje monarchu habsburského soustátí Františka Josefa I. během návštěvy naší metropole. A právě tehdy mu měl tisk udělil slavné přízvisko.

Posměšnou přezdívku „starej Procházka“ si měl císař vysloužit právě od Čechů. Proč? V roce 1901 se měl v Praze zúčastnit slavnostního otevření mostu naproti Národnímu divadlu. Z akce vznikla fotografie. Její popisek údajně zněl: „Procházka na mostě“. Pravděpodobně jde ale o legendu, která se nezakládá na pravdě.

TIP: Hanobení císaře i Masaryka: Drzé výroky dostaly Františka Wintera před soud

Někteří historici jsou ale přesvědčeni, že přezdívka císaře je staršího data. Podle nich v 70. letech 19. století ohlašoval příjezd císaře jezdec jménem Procházka. Lidé prý volávali: „Starej Procházka už jede!“ A to se vžilo i pro hlavu státu. Ani tohle vysvětlení ale nelze doložit nezpochybnitelnými důkazy.

Slavně vymřelý blboun nejapný (nebo také dronte mauricijský, Raphus cucullatus) se stal symbolem nepříliš inteligentních zvířat, jimž byl osudný příchod člověka. Tito velcí holubi o váze přes 20 kg žili na ostrově Mauritius v Indickém oceánu, a tam i vymřeli v polovině 17. století.

Vědci teď ale možná blbounům zásadně vylepší reputaci. Zhotovili totiž vůbec první snímek vnitřku lebky blbouna a zjistili tak, jaký měl mozek. Až doposud to nikdo neudělal, protože fosilní pozůstatky blbouna jsou velmi vzácné.

TIP: Vědci varují: Svět hmyzu je na pokraji katastrofálního zhroucení

Vědci použili rentgenovou počítačovou tomografii s vysokým rozlišením a virtuální snímek mozkovny blbouna poté srovnali se snímky osmi druhů holubů, blízce příbuzných blbounovi.

Ukázalo se, že svou velikostí mozek blbouna odpovídal proporcím dvacetikilového holuba. Byl ale větší, než jsme si mysleli a blbouni tak nejspíš žádnými blbouny nebyli.

Postupně se ukazuje, že netopýři jsou významnými přenašeči virů. Přenášejí jich přes 100 druhů, včetně velmi nebezpečných virů, jako jsou například ebola, hendra nebo MERS. Jak je ale možné, že netopýři obvykle neonemocní?

Nedávné závažné epidemie viróz ukazují, že vyvíjet vakcíny nebo léky proti virům pro lidi je nesmírně obtížné, žádá si to čas, a stojí to opravdu hodně peněz. Proto by stálo za to posvítit si na přenašeče těchto virů, což jsou překvapivě často právě netopýři.

TIP: Nový záhadný čínský virus byl poprvé zachycen mimo území Číny

Australští vědci zjistili, že netopýry chrání před viry jejich výkonná imunita. Lidé a mnozí další savci mají 13 proteinů zvaných interferon alfa, které buňky imunity vytvářejí při virové infekci. Netopýři mají jenom tři tyto proteiny, za to je ale produkují ve svých tkáních neustále a intenzivně.

Asi pětatřicetiletá Kunhuta se ocitla v nelehké situaci, kdy po náhlé smrti svého chotě na Moravském poli musela mocensky ukočírovat složité poměry v  českém státě, protože její syn Václav II. byl teprve sedmiletý chlapec.

Kunhuta si našla nového partnera, jímž byl k pohoršení všech člověk, který stál svým původem pod ní. Záviš z Falkenštejna měl sice moc, ale stále byl jen šlechtic z rodu Vítkovců. Nesl si navíc stigma zrádce krále Přemysla, proti němuž coby svému pánu se měl v kritickém okamžiku postavit.

TIP: Těžké dětství Václava II.: Co se dělo po Moravském poli

Tím začal pozoruhodný vztah dvou společensky nerovných a navíc nesezdaných lidí, jehož plodem se stal syn Ješek. To, že jejich poměr nakonec vyústil v manželství, bylo středověkou optikou paradoxně vnímáno jako něco ještě skandálnějšího než předešlý život na hromádce. Mimomanželské vztahy byly celkem běžné, a pokud by se královnin poměr se Závišem ututlal, mohlo být všechno poměrně v pořádku. Veřejná proklamace takové opovážlivosti byla ovšem do nebe volající.

Není divu, že Závišova rostoucí moc poznala po královnině skonu ostrý pád. Kunhutin legitimní syn a nový český král Václav II. nechal zpupného otčíma, představujícího pro něj mocenskou hrozbu, nakonec popravit. 

„Já jsem největší botanik na téhle planetě,“ říká v jedné ze scén filmového trháku Marťan hlavní hrdina Mark Watney (Matt Damon). Kromě titulu „největšího botanika Marsu“ mu nyní náleží i ocenění „Čestný člen Americké botanické společnosti“. Čestný titul se mu asociace botaniků rozhodla udělit za propagaci jejich oboru.

Členství v prestižním vědeckém spolku ale není jediným oceněním. Bývá zvykem, že nové druhy rostlin získávají jména po svých objevitelích. Doktor Chris Martine, který v Austrálii objevil nový druh rajčat se proto rozhodl, že na počest Mark Watneye ponesou nová rajčata jméno Solanum watneyi.

TIP: Jak vypadají místa z románu Marťan ve skutečnosti

Mimochodem, brambory (Solanum tuberosum), které Mark tak usilovně zkoušel na Marsu pěstovat, jsou stejného rodu, jako „jeho“ rajčata. A aby toho nebylo málo, přirozeným domovem rajčat „watneyovek“ je stylově marsovsky načervenalá půda severní Austrálie.

Když se před lety rozhodla čtveřice přátel z MIT, že sestrojí létající automobil, znělo to jako bláhový sen. Dnes jsou Carl Dietrich, Samuel Schweighart, Anna Mracek Dietrich a Alex Min svému snu velmi blízko. Do dvou let chtějí představit funkční prototyp a do osmi až deseti let uvést na trh částečně autonomní létající automobil, který bude moci vzlétat a přistávat vertikálně.

Jejich předpovědi musíme brát vážně – své první létající vozidlo dokončili již v roce 2014. Prvotina sice spíš než auto připomínala malý letoun se skládacími křídly, dokázala ale vyvinout rychlost až 160 kilometrů v hodině a ulétnout až 640 kilometrů.

Z Prahy do Vídně a zpět vzduchem

Nová verze, označovaná jako Terrafugia TF-X, se konceptu létajícího auta blíží více. Na silnici vypadá jako futuristický elektromobil a do vzduchu se má podobně jako helikoptéra vznést ve vertikálním směru. Vývojáři slibují cestovní rychlost 322 kilometrů v hodině a dolet na vzdálenost přes 800 kilometrů. TF-X má pojmout až čtyři pasažéry a jeho let má být částečně řízen počítačem.

Funkční prototyp by společnost Terrafugia ráda představila již za dva roky, do prodeje by se pak létající vůz mohl dostat za dalších 8 až 10 let. Odhadovaná cena létající novinky by se měla pohybovat okolo 6 milionů korun a kromě řidičského oprávnění bude k jeho řízení potřeba i pilotní průkaz.

Předchozí verze létajícího auta Terrafugia