Hanobení císaře i Masaryka: Drzé výroky dostaly Františka Wintera před soud

06.11.2020 - Adam Strašák

Dopustit se zločinu „urážky majestátu“, nebylo za časů Rakouska-Uherska nikterak složité. Trestnost urážky prezidenta ale platila i za tatíčka Masaryka. František Winter z Buchlovic si na vlastní kůži vyzkoušel obojí…

<p>Urážka hlavy státu je problém velmi dávný. Množství urážek se snášelo jak na hlavy habsburských panovníků, tak na legendárního tatíčka Masaryka.</p>

Urážka hlavy státu je problém velmi dávný. Množství urážek se snášelo jak na hlavy habsburských panovníků, tak na legendárního tatíčka Masaryka.


Reklama

Slovní útoky proti císaři se za Rakousko-Uherska soudily podle paragrafu 63 trestního zákona z roku 1852. Podle něj se urážky majestátu dopouštěla osoba, jež veřejně porušila úctu k císaři. Mezi čtyřma očima si tedy každý mohl říkat o císaři, co chtěl, byla to soukromá záležitost. Ovšem hanobit panovníka před dvěma a více lidmi bylo považováno za veřejný akt, jímž mohlo být vyvoláno pobouření, a tedy významně narušen společenský pořádek. Tento přístup se uplatňoval až do zániku habsburské monarchie roku 1918, kdy pochopitelně přestal platit i paragraf na ochranu cti císaře. 

Několik let se případní nactiutrhači nejvyššího představitele nemuseli ničeho obávat, ale roku 1923 byla se zavedením zákona na ochranu republiky aktivována rovněž trestnost urážky prezidenta

Císař a papež

Po nastínění dobového právního kontextu můžeme nahlédnout na konkrétní případy. Zaměříme se na muže, který je zajímavý tím, že se za svého života dostal před soud jak kvůli urážce císaře Františka Josefa I., tak kvůli poznámce pronesené na účet prezidenta Masaryka. Je jím František Winter narozený 4. října 1874 v Kroužku v okrese Slavkov, který byl zednickým mistrem a usadil se v Buchlovicích.

Případ Františka Wintera začal tak nenápadně, že se k četnictvu dostal teprve rok po pronesení urážky. Až 17. dubna 1904 navštívil stavitel Ignác Hromada četnickou stanici v Buchlovicích s udáním, že před rokem v jeho domě v Boršicích Winter urazil císaře a papeže. Uvedl, že jelikož u případu nebyl a věděl o něm pouze prostřednictvím manželky, která si celou záležitost rok nechávala pro sebe, nemohl kauzu předat patřičným místům dříve. Četníci ještě téhož dne vyslechli Hromadovu manželku Annu, která jim vypověděla následující příběh. 

Na počátku roku 1903 byl František Winter zaměstnán u jejího manžela a jednoho dne pozván do jejich domu na oběd. Během něj si Winter povšiml na stole ležícího časopisu Domácí krb, jímž začal listovat. Když dolistoval na poslední stránku, zahleděl se na vyobrazení císaře Františka Josefa I. a zesnulého papeže Lva XIII., mezi nimiž byl kříž. Ukázal na císaře a prohlásil: „To je Francek Procházka!“ Poté se zadíval na papeže a prohlásil: „To je Matys!“ (Význam se nepodařilo dohledat.)

Už tyto výroky by Winterovi mohly způsobit potíže a pravděpodobně jej i na krátkou dobu dostat do kriminálu, protože takto neformálně se prostě o jeho císařském veličenstvu mluvit nesmělo. Jenže Winter byl toho dne k nezastavení: „Potvory, dají mezi sebe kříž a klamou lid!“

Anna Hromadová Winterovi naznačila, aby mlčel, a odvedla ho do kanceláře sousedící s jídelnou. Tam mu přísně vyčinila, což patrně ještě roznítilo jeho hněv. Na kárání totiž reagoval slovy: „Šak je to Franta Procházků a židovský kurvář, kurvil v Kroměříži Procházkovu židovku.“ 

TIP: Starej Procházka: Jak císař rakouský ke své přezdívce přišel

Tyto urážky odrážely dvě tendence tehdejší české mentality, jednak antisemitismus, ale také hysterický odpor k sexu. Zmínky o něm byly v tehdejší společnosti pokládány za nanejvýše nepřípustné. Rebelové se pak o sexu rádi veřejně vyjadřovali, neboť tak spolehlivě pohoršili své spoluobčany.

Winter před soudem

Jako svědky události uvedla Hromadová své dva nezletilé syny, děvečku Apolonii Slezákovou a čeledína Jana Hanáka. Četníci pak vyslechli všechny svědky, kteří výpověď Hromadové potvrdili, neslyšeli už ovšem, co Winter říkal v kanceláři, neboť po odchodu Hromadové a Wintera do kanceláře odešli také „po své práci“. To Wintera patrně zachránilo před mnohem vyšším trestem, protože šlo o rozhovor dvou osob a nedošlo k naplnění skutkové podstaty paragrafu 63 trestního zákona. Četníci samozřejmě vyslechli i obžalovaného, ale ten jim řekl, že si nepamatuje, co někde před víc než rokem vykládal.

Přelíčení u uherskohradišťského soudu 4. července 1904 se neslo ve znamení sporů mezi Winterem a rodinou Hromadových. Jelikož ta jednotně svědčila v jeho neprospěch, rozhodl se napadnout její nezaujatost. Po odchodu z Hromadovy stavební firmy si totiž Winter založil vlastní podnik a Hromadu obvinil ze snahy o likvidaci obchodní konkurence. Jako důkaz pro své tvrzení použil vysvědčení, jež od Hromady dostal, když opouštěl jeho podnik, a které bylo veskrze kladné. Winter argumentoval, že by mu přece Hromada nevystavil kladné vysvědčení, kdyby se v jeho domě vyjadřoval tak vulgárně, jak tvrdí obžaloba.

U soudu se nakonec dokázalo, že vysvědčení nepsal Hromada, nýbrž učitel z Tupes, a podpis na něm patřil Hromadově manželce. Winterovu argumentaci tak soud smetl ze stolu a navíc uvěřil manželům Hromadovým, že Wintera za obchodního konkurenta nepovažují. Dal za pravdu verzi Anny Hromadové a vyměřil obžalovanému trest.

Jako polehčující okolnosti soud vzal dosavadní chování a dobrou víru, že byl čin spáchán z nerozvážnosti a v „jistém rozčilení“. Tribunál pod předsednictvím dr. Webera vynesl nad Winterem ortel dva měsíce žaláře zostřené jedním postem za čtrnáct dní a úhradu nákladů soudního řízení.

Veselá společnost 

Poté, co František Winter opustil zdi uherskohradišťské věznice, na dlouho zmizel z právní historie, aby se opět objevil v nové éře první republiky. Na scéně ho znovu zaznamenáváme roku 1931. Tehdy, přesně 10. května, jako každou neděli trávil dopoledne se svými přáteli v hostinci Záložna v Buchlovicích.

Ve veselé společnosti, jejímiž členy byli i místní starosta a řídící učitel, se jako obvykle žertovalo, ovšem do vtipkování poněkud rušivě zasahoval kritikou dobových poměrů bednář Antonín Lukáš z Velehradu, jenž upozorňoval na vytrácení se úcty k představitelům státu. 

Do chaotického rozhovoru, který byl vedle obvyklého hostinského šumu komplikován ještě hraním kulečníku, se někdo zeptal svých spolustolovníků, zda mají sádlo nebo lůj. Ostatní začali odpovídat podle toho, co doma měli, ale nikdo nechápal význam žertovné otázky. Až po čase vtipálek odpověděl, že kdo má sádlo, je prase, a kdo má lůj, je vůl, na což Winter zasmečoval: „A co má pan prezident?“

Společnost zareagovala znechucením a hned se rozešla, někteří pak ještě Winterovi vytýkali, že si nadarmo pouští pusu „na špacír“. I sám Winter byl údajně nesvůj, z čehož někteří usuzovali, že si byl závažnosti svých slov vědom. Někdo ho ovšem udal...

Zlatá krev a nadčlověk Masaryk

Následovalo četnické vyšetřování a soudní přelíčení u okresního soudu v Uherském Hradišti, z něhož se nám dochoval velmi rozsáhlý zápis. Winter se před soudem hájil tím, že prezidenta Masaryka vždy ctil, a dokonce vynaložil velké peníze, aby jej mohl spatřit při jeho návštěvě Luhačovic. Během ní byl údajně silně rozrušen a plakal a po návratu všem nadšeně o prezidentu vyprávěl. To u soudu potvrdila i jeho manželka a několik dalších lidí. Shodně svědčil také Vincenc Horák, který se snažil výrok obžalovaného omlouvat náhlým hnutím mysli, neboť je jinak dobrým Čechem a Sokolem. 

Winterovo úsilí o obhajobu zacházelo i do poněkud komických výroků, kdy tvrdil, že prezident musí mít zlatou krev, protože je to zlatý člověk, nebo že prezident nemůže mít sádlo, protože to mají lidé a Masaryk je nadčlověk. To patrně a některé náznaky svědků vedly okresní soud k pochybnostem o duševním zdraví obžalovaného. Následující lékařská vyšetření Wintera popisují jako silného alkoholika, který si k snídani dává čaj a čtvrt litru rumu a denně vypije šest až sedm džbánků piva. Důsledkem toho podle přesvědčení lékařů byla neklidnost povahy a neuvážená upovídanost, ostatně i přátelé obžalovaného, kteří s ním byli v době, kdy prezidenta urazil, uváděli, že obvykle vyprávěl chaotické a nesmyslné věci a často i velmi nevhodně vtipkoval.

TIP: Když utichlo volání po svobodě: Porevoluční milníky Rakouského císařství

Informace o Winterově duševním stavu a zvážení jeho poměru k prezidentu přiměly okresní soud, aby ho obžaloby zprostil. Tento rozsudek však obžaloba nepřijala a podala odvolání ke krajskému soudu v Uherském Hradišti. Tam už Winter se svou obhajobou neuspěl a byl odsouzen na čtrnáct dní vězení zostřených jedním postem s dvouletým podmínečným odkladem. Jelikož během této doby nic nezákonného nespáchal, byl mu roku 1934 trest prominut. Winter tak zmizel ze soudních spisů a můžeme oprávněně předpokládat, že se již se zákonem více nezapletl.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kromě roubování se Haji Kalimullah Khan věnuje i šlechtění manga a podařilo se mu vypěstovat vlastní odrůdy.

Zajímavosti
Věda

Jméno zakladatelů podniku dodnes připomínají Fidorky, zatímco jejich tváře neznáme.

Historie

Útok německé armády zastihl Rudou armádu nepřipravenou. Statisíce Sovětů padly do zajetí už v prvních týdnech bojů.

Válka

Největší jedinci zmije gabunské se mohou pochlubit až pěticentimetrovými zuby.

Zajímavosti
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907