Sepioly kropenaté jsou malí mořští hlavonožci, kteří ve tmě světélkují. Modrozelené světélkování jim obstarávají bakterie Aliivibrio fischeri.

Pařížský startup Glowee se rozhodl využít služeb těchto bakterií a vytvářejí z nich venkovní osvětlení. Namísto žárovek, zářivek či LEDek pro Glowee svítí průhledné nádržky s gelem, který obsahuje dotyčné bakterie a nezbytné živiny.

Když s tím Glowee začínali, tak jim bakteriální osvětlení svítilo jen pár sekund. Po úpravě vlastností gelu docílili toho, že bakteriální osvětlení svítí tři dny. Teď se snaží vyvinout osvětlení, v němž budou bakterie světélkovat nejméně jeden měsíc. Vývojáři se také snaží vylepšit samotné bakterie a zařídit, aby svítily jasně a v širším rozmezí teplot.

Bakteriální osvětlení by se mohlo prosadit na nočních ulicích, například ve výlohách obchodů nebo dopravních značkách a signalizacích. Šetří elektřinu a také omezuje světelné znečištění.

Severní části Pluta dominují hluboké kaňony a ledové pláně pokryté ledem z dusíku a metanu. Severní část tohoto vzdáleného trpaslíka dostala své jméno po zakladateli Lowellovy observatoře Percivalu Lowellovi. Tento americký astronom se intenzivně věnoval studiu Marsu a snažil se prokázat umělý původ marsovkých kanálů. Díky svým výpočtům předpověděl také existenci Pluta, to ale bylo objeveno až 14 let po jeho smrti.

Běžné částice bývají tvořeny dvěma až třemi kvarky. Možné jsou ale i exotičtější kombinace elementárních částic, jak ukazuje nedávný objev.

Vědci v americkém Fermilabu nedávno objevili částici, nazvanou X(5568), která vlastně představuje tetrakvark. Nejde sice o úplně historicky první známí tetrakvark, i tak je to ale velký vědecký úspěch. Hmotnost tetrakvarku X(5568) odpovídá šesti protonům a jde o první objevený tetrakvark, který se skládá ze 4 různých kvarků.

Nový tetrakvark objevili lidé týmu DZero, který zpracovává data z urychlovače částic Tevatronu ve Fermilabu. Tevatron sice odstavili už v roce 2011, vědci ale nadále studují záplavu dat o srážkách částic, které Tevatron zaznamenal.

Edward Vernon Rickenbacker (1890–1973) byl americké letecké eso první světové války a nositel mnoha vojenských ocenění (mezi kterými se výjimala i Medaile cti). První sestřel zazunamenal 29. dubna 1918 a o necelý měsíc později (28. května) si pátým potvrzeným sestřelem vysloužil označení letecké eso. Celkem za rok a půl dlouhé působení na frontě sestřelil 26 nepřátel, když se jeho nejčastějším cílem stal německý Fokker D.VII.

Rickenbacker byl rovněž automobilovým nadšencem a závodníkem. V roce 1920 založil společnost RIckenbacker Motor Company, která se zaměřovala na technologické inovace závodních aut. Tato část kariéry nebyla příliš úspěšná a Edward skončil až po uši v dluzích a zbankrotoval.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Za druhé světové války se vrátil k alespoň nepřímo k válečnému letectvu a působil jako vojenský poradce a snažil se zvyšovat veřejnou podporu amerického válečného úsilí.

Psal se rok 1988 a sedmnáctiletý mladík právě vystoupil z letadla v kanadském Montrealu. Za sebou nechal nepříliš šťastné dětství a domov v jihoafrické Pretorii, který mu nikdy nepřirostl k srdci. S sebou si vezl lásku k programování, několik megalomanských nápadů, nezdolný optimismus a především touhu měnit svět.

Jak se později ukázalo, v případě Elona Muska rozhodně nezůstalo u snů. Své mnohdy bláznivé ideje totiž novodobý génius, jehož mnozí přirovnávají ke Stevu Jobsovi nebo Thomasi Edisonovi, uskutečnil a četné další zřejmě na realizaci teprve čekají. Musk dokázal jako jeden z prvních zpeněžit sílu internetu, spustil výrobu auta na elektrický pohon a pod křídly vlastní společnosti SpaceX zkonstruoval první soukromou raketu, jež úspěšně dopravila na orbitu satelit.

Komiksový hrdina

Vlastně jen naplnil touhy, které měl už coby malý kluk – jako správný komiksový hrdina se snaží zachraňovat svět a měnit jej k lepšímu. Neobvyklé je u Muska jedno: Díky zvláštní kombinaci povahových rysů nepřemýšlí nad sebevětším problémem, jako by byl neřešitelný, ale odstraňuje všechny překážky, jež mu osud při uskutečňování jeho nápadů staví do cesty.

Navíc má dostatečné charisma, aby pro své vize nadchl ty nejlepší odborníky a nějakou záhadou je přinutil pracovat dnem i nocí v téměř nelidských podmínkách. Ti, kteří pod jeho vedením něco vytvářeli, se shodnou na jednom: Musk je jako šéf i kolega nesnesitelný, jako manažer mnohdy necitelný, vyžaduje absolutní nasazení a ze svých lidí doslova sdírá kůži. Zároveň má však něco z génia a jeho senzační vize jednoduše „táhnou“.

Po vzoru dědečka

Podíváme-li se do jeho životopisu, je nabíledni, kde se tento zvláštní mix povahových vlastností vzal. Muskův dědeček z matčiny strany John Elon Haldeman pocházel z Minnesoty a byl vynikající chiropraktik. Když jej pak jednoho dne přestala Amerika bavit, přestěhoval se s manželkou do Jihoafrické republiky, kde se poté věnoval své velké vášni – létání. Elon celé dětství poslouchal matčino vyprávění o dědečkovi, který zemřel po havárii letadla, a rodinný dobrodruh se stal jeho životním vzorem.

Dcera Haldemanových, Elonova matka Maye, zase vynikala krásou a patřila k vyhledávaným modelkám. Za manžela si vzala šikovného, ale poněkud svérázného elektroinženýra. Rozuměl všemu, co se týkalo elektrotechniky, nicméně v oblasti citů už se tak dobře neorientoval.

Elon se narodil roku 1971 a rodiče mu brzy pořídili i další sourozence – bratra Kimbala a sestru Toscu. Zdánlivě bezstarostné dětství však skončilo, když bylo chlapci osm a Muskovi se rozvedli. Malý Elon žil nejprve u matky, ovšem v roce 1980 se s Kimbalem přestěhovali k otci. Mělo to své výhody: Otec měl peníze, takže mohl desetiletému synkovi koupit jeden z prvních počítačů, na němž se pak Elon učil programovat. Přesto na toto období bratři nevzpomínají rádi – zřejmě šlo do jisté míry o psychické týrání. „Jsem přesvědčen, že má otec nějakou psychickou anomálii, kterou jsme určitě s Elonem zdědili,“ uvedl později Kimbal, i když dodal: „Byla to emočně velice náročná výchova, ale udělala z nás to, čím dnes jsme.“

Chvíle vytržení

Už od útlého dětství byl Elon velmi zvídavý. Jakmile se naučil číst, doslova hltal každou knihu, která mu přišla pod ruku. Navíc si všechno téměř dokonale pamatoval a neváhal se o své poznatky dělit s ostatními, takže mu sourozenci brzy začali říkat „náš malý génius“. Mohli bychom dodat – nesnesitelný génius. Elon totiž upřímně věřil, že budou lidé rádi, když je upozorní, že něco dělají špatně nebo si něco špatně myslí. Výsledkem bylo, že si s ním nikdo nechtěl hrát.

U chlapce se pak projevovala ještě jedna zvláštnost. Čas od času se jej zmocňoval podivný stav, kdy se zahleděl do prázdna a úplně přestal vnímat okolí. Rodiče si mysleli, že špatně slyší, a tak mu nechali odstranit krční mandle. Jenže se nic nezměnilo. Jeho matka k tomu jednou poznamenala: „Dělá to dodnes. Teď už ho prostě nechám, protože vím, že vymýšlí novou raketu nebo tak něco.“

A nelze opomenout ještě jeden rys, který byl zjevný už od mládí: Muskovy vynikající obchodní a propagační schopnosti. Například když ve dvanácti letech naprogramoval svoji první hru s názvem Blastar, dotáhl celý projekt úspěšně do konce: Prodal hru místnímu magazínu za pět set dolarů, tedy ekvivalent dnešních třiceti tisíc korun.

První firma

Hned jak to bylo možné, přesídlil Musk do vysněných Spojených států a přihlásil se na University of Pennsylvania, kde mohl studovat ekonomii a věnovat se fyzice. Na vysoké škole pak získaly jeho vize jasnější obrysy. Zajímal se o solární energii i o cesty do vesmíru, nakonec však u něj zvítězila tehdejší novinka – internet.

Po škole se vrhl rovnýma nohama do byznysu: S bratrem Kimbalem založili svoji první společnost jménem Zip2, která se zabývala vytvářením elektronických databází, jež poté prodávala telekomunikačním firmám i médiím. V podstatě šlo o internetové Zlaté stránky spojené s mapami. Mladíci neměli téměř žádné peníze, to je však od jejich podnikatelského plánu neodradilo. Elon tehdy dřel dnem i nocí a do kanceláře firmy se prakticky přestěhoval. Své pozdější kolegy požádal, aby jej vždycky ráno vzbudili kopancem, aby mohl v práci pokračovat.

Zrození nového Muska

V roce 1996 se bratři s projektem Zip2 a plánem dobýt svět vydali do Kalifornie. Díky usilovné snaze a nezdolnému optimismu se jim brzy podařilo sehnat investory a rozrůstající se firma prosperovala. Musk zastával post výkonného ředitele a změnil se z nesmělého chlapce v mladého sebevědomého muže.

Zároveň se však naplno projevily i jeho další – už méně pozitivní – vlastnosti. Sám byl workoholik a obrovské nároky kladl také na svůj tým. Nutil lidi pracovat i sto hodin týdně, bez možnosti odpočinku. Říkal, že dovolenou si užijí, až společnost zkrachuje. Své manažery „týral“ především přehnaně optimistickými termíny dokončení projektů. A v neposlední řadě si při jednáních rozhodně nebral servítky a často svými drzými výroky bez mrknutí oka urážel podstatně starší kolegy.

I když se firmě Zip2 dařilo, Muskovi zároveň přinesla hořkosladké vítězství. Ještě než ji spolumajitelé v roce 1999 prodali, odvolali jej v době jeho nepřítomnosti z funkce.

Sám sobě rizikem

Na druhou stranu je třeba dodat, že Elon Musk neváhal v podnikání extrémně riskovat. Po prodeji Zip2 většinu vydělaných peněz obratem investoval do své další společnosti X.com, jež se specializovala na tehdy teprve startující internetové bankovnictví a mailové platby.

Ačkoliv projektu nikdo příliš nevěřil, o rok později už se X.com spojovala s firmou Confinity, která vytvořila platební portál PayPal. I v tomto případě Muska nakonec z čelní pozice odvolali, přesto byl podnik opět nebývale úspěšný: V červenci roku 2002 nabídla společnost eBay za PayPal 1,5 miliardy dolarů (ekvivalent dnešních 50 miliard korun) a Musk získal z prodeje asi 250 milionů dolarů (8,1 miliardy korun). Stal se z něj skutečný boháč a mohl si začít plnit své nejdivočejší sny.

Vzhůru k rudé planetě!

Když v roce 2001 přišel se svou další vizí, mnozí měli jasno: Musk se zbláznil. Mohla za to snad malárie, kterou se nakazil o rok dřív a která ho téměř zabila? Nový plán totiž zněl založit společnost pro vesmírné lety, jež by se v budoucnu podílela na misích k Marsu a později i na jeho kolonizaci. Příznačné bylo, že Musk tehdy o kosmickém průmyslu nevěděl prakticky nic.

Nenechal se však odradit a v červnu roku 2002 již zakládal firmu Space Exploration Technologies Corporation neboli SpaceX s jasnými cíli – vlastní rakety, vesmírné lodě a nakonec i výprava k rudé planetě! Zrození nosiče Falcon ovšem provázely nepředstavitelné obtíže, které Muskovi málem způsobily finanční i psychický kolaps.

Jeho kapse také nijak neprospělo, že byl současně jedním z hlavních investorů a ředitelem firmy Tesla Motors, která se zaměřuje na výrobu elektromobilů. Skandály světových automobilek s dieselovými motory byly ještě daleko a po ekologickém druhu dopravy nepanovala zdaleka taková poptávka jako dnes. Navíc udeřila finanční krize a na investice do nových technologií nikdo nepomýšlel.

Rok 2008 byl pro Muska snad nejtěžší v životě. Rozváděl se a obě jeho společnosti – Tesla i SpaceX – se ocitly v přímém ohrožení. Citově i finančně zdecimovaný vynálezce, který do nich investoval téměř celé své jmění, si najednou musel půjčovat od přátel, aby měl vůbec na výplaty zaměstnanců. Z domu, jejž přenechal manželce, se přestěhoval do jiného, který mu půjčil jistý movitý přítel. Místo soukromého tryskáče létal běžnými aerolinkami. Z piedestalu miliardáře spadl mezi obyčejné lidi. Reálně hrozilo, že o obě své firmy přijde.

Záchrana se objevila téměř v poslední minutě: 22. prosince 2008 se Musk dozvěděl, že získal zakázku NASA na dvanáct zásobovacích letů k Mezinárodní vesmírné stanici, což znamenalo finanční injekci ve výši 1,6 miliardy dolarů (dnešních téměř 44 miliard korun). Jako zázrakem se nakonec podařilo zachránit i Teslu a nejhorší rok Muskova života se zdál být konečně minulostí. Mnozí považovali za zázrak, že takový psychický nápor ustál.

Kam dál?

Teprve 44letý Musk nezahálí ani dnes a ve svých odvážných plánech pokračuje dál. Jeho poslední novinku představuje tzv. Powerwall, který nedávno představila Tesla. Jde o speciální baterie napájené ze solárních panelů, jež domácnostem i firmám zajistí energetickou soběstačnost v případě výpadku dodávek proudu. Pokud se vynález uchytí, mohlo by jeho rozšíření podle Muskových nadšených slov znamenat energetickou revoluci.

Můžeme se jen těšit, s jakou novinkou přijde excentrický génius příště. Možná se vrhne na pole umělé inteligence, kterou má již delší dobu v hledáčku. Ve hře samozřejmě zůstává i vysněné přistání na Marsu: V jednom z rozhovorů podnikatel uvedl, že by chtěl do roku 2040 vybudovat na rudé planetě kolonii minimálně pro osmdesát tisíc lidí. A jelikož jde o Elona Muska, není vyloučeno, že se mu to podaří.

Ještě večer po startu prvního Sputniku odpověděl von Braunův tým na otázku ministra obrany, že je schopen vypustit americkou družici do tří měsíců. Washington však o tom začal vážně uvažovat teprve po startu Lajky, když se ukázalo, že sovětský kosmický program bude pokračovat. Snaha trumfnout Rusy alespoň v něčem vedla k rozhodnutí, že první americká družice ponese výbavu pro vědeckou práci – Sputnik totiž pouze pípal.

Image

Čtěte také

Počátky americké kosmonautiky (1): Američané těsně druzí

Zatímco se Braunovi lidé soustředili na přípravu nosné rakety (přičemž vybrali upravenou verzi armádní střely Jupiter C), zkonstruování družice bylo svěřeno týmu v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, odkud se dnes řídí rovery na Marsu či výzkum blízkozemních asteroidů. První americká družice, vzápětí překřtěná na Explorer 1, vznikla v Kalifornii předěláním malé raketky na pevné palivo nazvané Baby Sergeant. 

Nosič Jupiter C nakonec dostal jméno Juno, aby se mise alespoň trochu „zcivilnila“, a na kosmodrom na mysu Canaveral na Floridě dorazil napůl v utajení pár dnů před Štědrým večerem 1957. Po instalaci Exploreru 1 na špičku 21metrové rakety a po dvou chystaných startech zrušených kvůli silné vichřici se poštěstilo: 31. ledna 1958 krátce před 23. hodinou místního času sledovaly na východním pobřeží USA tisíce diváků „tajný“ start první americké družice. 

Explorer 1 se dostal dokonce na vyšší než plánovanou oběžnou dráhu (stal se nejvzdálenějším umělým předmětem od Země s apogeem ve výšce přes 2 500 km). Vědecké úkoly splnil na jedničku, přičemž ze zaslaných dat se podařilo vyčíst existenci Van Allenových radiačních pásů kolem Země, které chrání život modré planety před kosmickou radiací. Představitele mise včetně von Brauna přivítali na tiskovce časně ráno 1. února jako hrdiny. 

A jak to dopadlo s Explorerem? Spojení s ním bylo ztraceno asi čtyři měsíce po startu, nicméně v zemské atmosféře zanikl až roku 1970. 

Chystá se oddíl astronautů

Ještě než Američané vypustili do kosmu prvního astronauta, stihli poslat na oběžnou dráhu i do vesmírných dálav řadu družic. Když se zaměříme na úspěšné mise, narazíme například na sondu Pioneer 5, vypuštěnou 11. března 1960. Zkoumala prostředí mezi oběžnými drahami Země a Venuše a během zhruba měsíční mise sledovala projevy slunečního větru v meziplanetárním prostoru. Po několika neúspěších vypustily USA v březnu 1959 k Měsíci „částečně úspěšnou“ sondu Pioneer 4, která okolo našeho souputníka proletěla a poté se stala první umělou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Slunce. Měsíc však družice minula bezmála o šedesát tisíc kilometrů a nic zvláštního o něm nezjistila.

První oddíl astronautů sestavila Amerika na jaře 1959, více než rok po startu své první družice. Paradoxní je, že astronauty-pionýry se nestali ti nejlepší z nejlepších, jak se často uvádí. Takoví se kosmickému programu vyhýbali, protože jej považovali za obdobu cirkusového vystřelování člověka z děla do sítě. Jeden z tehdejších špičkových amerických pilotů prohlásil, že si nesedne do kabiny, z jejíhož sedadla by předtím musel utřít opičí (slušně přetlumočeno) trus. Jednalo se o narážku na testovací let opičáka Hama v lodi Mercury, připravované pro první astronauty. Dokonce již tehdy odsuzoval vynikající pilot Neil Armstrong program Mercury jako nesmysl a možnost proniknout do kosmu spatřoval spíše v experimentálních letounech s extravysokým doletem. 

Členy „té první sedmičky“ se tedy stali Alan Shepard, Virgil Grissom, Donald Slayton, Walter Schirra, Gordon Cooper, John Glenn a Scott Carpenter. Létali v rámci programů Mercury, Gemini, Apollo, a dokonce i na raketoplánech (vzpomeňme si na legendární misi nejstaršího astronauta ve vesmíru Johna Glenna – v jeho 77 letech). Výraznou figurku představoval právě Donald „Deke“ Slayton, kterému lékaři velmi brzy kosmický let zakázali kvůli drobné srdeční vadě. Poté se stal nekompromisním šéfem oddílu astronautů a sestavoval posádky pro měsíční mise Apollo. Do vesmíru se ale nakonec stejně dostal – v roce 1975 se účastnil mise Sojuz-Apollo. 

Na skok do vesmíru

V polovině dubna 1961 svět ohromeně sledoval další sovětské kosmické prvenství, když Jurij Gagarin obletěl Zemi a stal se prvním člověkem ve vesmíru. USA musely opět spolknout hořkou pilulku, byť se prezident J. F. Kennedy díky výzvědné službě o letu prvního člověka dozvěděl s předstihem a stihl Gagarinovi ještě pár hodin před startem poslat telegram, v němž mu přál šťastný let. Američany porážka zklamala o to víc, že v té době již v podstatě byli připraveni vyslat do kosmu svého člověka a prohráli doslova o pár neděl. Především americký hrdina – Alan Shepard – se zlobil na přespříliš úzkostlivé vedení, které let zdržovalo.

Start Sheparda byl stanoven na 2. května 1961, nicméně neustále se měnící počasí v okolí mysu Canaveral na břehu Atlantiku odsunulo vzlet kabiny o tři dny, přičemž ještě v den startu, 5. května, došlo k dalšímu zpoždění příprav. Jednalo se tedy o skutečnou zkoušku nervů, kterou však Shepard zvládl (byť kvůli odkladům komandoval do mikrofonu personál letové kontroly): v 9:34 místního času tak zaburácely motory rakety Redstone 3 a vyslaly prvního Američana na trasu Země–vesmír. 

Amerika však Sověty zdaleka nepředstihla v délce kosmického letu: zatímco Gagarin obletěl celou zeměkouli a jeho mise trvala více než sto minut, Alan Shepard provedl pouze tzv. balistický skok – nedosáhl tedy orbitální rychlosti, jen na chvíli vyletěl za hranici atmosféry a pak se zase vrátil zpět. Celá premiérová americká mise trvala něco málo přes patnáct minut a astronaut při ní dosáhl výšky 187 kilometrů nad povrchem Země. Prvním Američanem na oběžné dráze se stal až v únoru 1962 John Glenn, celkově třetí občan USA v kosmu po dvou balistických skocích. 

Až do začátku 20. století býval ostrov Lorda Howea v Tasmanově moři proslulý svou populací obrovských strašilek (Dryococelus australis). Na rozdíl od dnešních domácích mazlíčků dorůstal tamní druh velikosti až 15 cm a měl zároveň velmi silné a mohutné tělo – v Evropě se mu dokonce říkalo „stromový humr“. Jednalo se o nejtěžší nelétající hmyz na světě a místní si jej oblíbili mimo jiné jako návnadu na ryby.

Černí pasažéři

V roce 1918 však poblíž ostrova ztroskotala britská zásobovací loď SS Makambo a její posádka se musela evakuovat do ráje strašilek. Spolu s námořníky se ovšem na souš dostaly i krysy, jež v obrovském hmyzu nalezly vynikající zdroj potravy. Oprava lodi sice trvala jen devět dní, když ale Britové odpluli, zanechali za sebou nechtěné hosty, kteří se následně postarali o vyhubení druhu. V roce 1960 byly strašilky oficiálně prohlášeny za vyhynulé.

Nicméně v roce 2001 objevili australští vědci David Priddel a Nicholas Carlile na nedaleké Ballově pyramidě v Tasmanově moři (viz Víte, že?) trus, který se velmi nápadně podobal tomu strašilčímu. A jelikož je tento hmyz aktivní hlavně v noci, rozhodli se oba muži vrátit se na místo po setmění.

Poslední, kdo přežil

Ke svému velmi milému překvapení posléze zjistili, že ve skaliscích žijí původní strašilky z ostrova Lorda Howea. Ve tmě vědci napočítali celkem 24 jedinců a šťastnou novinu o objevu dávno vymizelého hmyzu adresovali australské vládě. Zároveň si však vytyčili cíl ohrožený druh ochránit a rozšířit zpět do přírody.

Jednání a vypracovávání znaleckých posudků se nicméně táhlo. Pro začátek tedy vláda dovolila vyvézt z ostrůvku alespoň dva páry hmyzu. První byl svěřen do péče soukromého chovatele, ale po dvou týdnech strašilky uhynuly. Druhé dvě dostala melbournská zoo, pojmenovala je Adam a Eva a po počátečních komplikacích s nimi založila prosperující kolonii.

Velký návrat?

Už v roce 2008 měla zoo víc než 700 dospělých strašilek a v inkubátorech čekaly na svou chvíli tisíce nakladených vajíček. Opětovné „vyhynutí“ tedy již hmyzím gigantům nehrozí. Otázkou zůstává, zda by se měli vrátit do původního prostředí, které by se v první řadě muselo plošně deratizovat. Místní by se sice krys rádi zbavili, nejsou si však jistí, zda je chtějí vyměnit za obrovský hmyz. V současnosti proto zůstávají strašilky výsadou zoologických zahrad – vedle Melbourne plánují založení jejich kolonie také v San Diegu, Torontu a Bristolu.

Víte, že?

Žofie Chotková se 1. března 1868 narodila do nejvyšších aristokratických kruhů. V budoucnu na ni však mělo čekat postavení mnohem zářivější. Vedla k němu ale trnitá cesta.

Počátek jejího vztahu s rakouským následníkem trůnu Františkem Ferdinandem d´Este je dodnes nejasný. Naplno se mohl rozvinout až ve chvíli, kdy Žofie nastoupila jako dvorní dáma u Isabely z Croy, manželky člena habsburského domu arcivévody Bedřicha. Právě u jejího dvora odstartoval slavný skandál.

TIP: Láska i monarchii přenáší: Čím si Žofie Chotková získala srdce následníka trůnu?

Isabela se totiž domnívala, že si František Ferdinand vyhlédl některou z jejích dcer a už se viděla jako matka budoucí císařovny. Jaké bylo zklamání, když objevila medailon se Žofiinou podobiznou! Jakmile bylo všechno venku, postavil mladý arcivévoda před hotovou věc také císaře. A přestože stárnoucí monarcha odmítal zpočátku sňatek povolit, nakonec dostali mladí milenci jeho svolení. Ačkoliv byly jejich děti kvůli morganatickému manželství vyloučeny z následnictví, rodinné štěstí bylo dokonalé až do roku 1914, kdy ho ukončily výstřely v Sarajevu.

Psalo se 29. února 1868, když někdejší bavorský král Ludvík I. vydechl naposledy. O korunu ho však nepřipravila smrt, nýbrž revoluční rok 1848. Nepokojům v Bavorsku ale položil základy sám Ludvík, když otevřel dveře do politiky své milované Lole Montezové!

Milostný poměr mezi králem a irskou tanečnicí vzplál roku 1846. Ludvík měl za sebou již několik milostných avantýr, ale jeho nová vyvolená mu bravurně sekundovala. To mu vůbec nevadilo a svou lásku dokonce povýšil do šlechtického stavu! Přestože držel nad Montezovou, nově hraběnkou Landsfeldovou, ochrannou ruku, veřejnost se proti jejím politickým pletichám stále více bouřila. Studentská demonstrace vedla až k tomu, že král neváhal a nechal uzavřít univerzitu! Přestože své rozhodnutí pod nátlakem lidu odvolal, Montezovou ani svou funkci už zachránit nedokázal. Lola musela opustit Mnichov a král abdikoval ve prospěch svého syna.

Známí vývojáři robotů Boston Dynamics se pochlubili novým robotem jménem Atlas. Je to humanoidní robot o výšce 175 centimetrů, na první pohled zase o něco vyspělejší, než jeho předchůdci.

Atlas má zabudovaný vlastní zdroj energie, funguje v místnosti i v terénu a pyšní se skvěle vylepšenou rovnováhou. Na videu od Boston Dynamics je vidět, že se Atlas vyrovná i s trýzněním lidských kolegů. Je vybaven sofistikovanými senzory, nízko položeným těžištěm a výkonnýma nohama.

V nejvíce dramatické pasáži části videa vývojář dokonce přímo buší do robota Atlas hokejkou a znepříjemňuje mu život. Strká do něj a opakovaně mu vyráží z rukou bednu, kterou se robot snaží zvednout a odnést.

Video ukazuje, jak se robot dokáže adaptovat na nově vzniklou situaci, jak se dokáže pohotově postavit, a že by měli v Boston Dynamics zapracovat na vztazích mezi zaměstnanci a roboty.