Představte si solární články, které jsou tak tenké, lehké a ohebné, že se dají umístit prakticky na cokoliv. Na čepici, tričko, chytrý telefon, list papíru nebo třeba balónek z pouti.

Právě takové solární články teď vyrobili inženýři MIT z organických materiálů. Jsou to zatím úplně nejtenčí a nejlehčí fotovoltaické články na světě.

Prý uplynou ještě roky, než se takové solární články dostanou na trh. Už teď se ale můžeme těšit na to, jak budou pohánět elektroniku příštích generací.

Praváci a leváci nejsou k vidění jenom u lidí. Našli jsme je u mnoha dalších druhů živočichů, počínaje šimpanzi, přes obojživelníky nebo potkany, až po korýše nebo hmyz.

Vědci nedávno objevili krásný příklad praváků a leváků u ryb, bizarních cichlid Perissodus microlepis. Žijí v africkém jezeře Tanganika a živí se okusováním šupin jiných druhů ryb.

Když jsou cichlidy malé, tak útočí na ryby náhodně z obou stran. Jak dospívají, tak se specializují na požírání šupin z levé nebo z pravé strany ryby. Stávají se z nich praváci nebo leváci a mění se podle toho i tvar jejich těla.

Z kosmického hlediska se zcela nedávno hluboko v hustých oblacích prachu zažehla hrstka hmotných hvězd. Tyto mladé žhavé hvězdy nutí svým zářením svítit okolní oblaka plynu, které jsou na snímku zachyceny jako karmínově červené oblasti. Hvězdy o vysoké hmotnosti vystoupí ve své roli na kosmickém jevišti jen krátce a také proto je jejich původ stále záhadný. Mohutná mlhovina, kde tito obři vznikli, nese označení RCW 106 a nachází asi 12 tisíc světelných let od nás v jižním souhvězdí Pravítka.

TIP: Wolf-Rayetova hvězda uprostřed mladé mlhoviny v souhvězdí Střelce

Na záběru je však zachyceno mnoho dalších zajímavých objektů. Například filamenty vpravo jsou pozůstatky po explozi supernovy SNR G332.4-00.4 (objekt rovněž známý pod označením RCW 103). Filamenty ve spodní části snímku (RCW 104) obklopují neobvyklou a velmi horkou Wolf–Rayetovu hvězdu WR 75. Po celé ploše snímku je také možné nalézt stopy tmavých prachových oblaků.

3. března 1959 vynesla raketa Juno 2 z mysu Canaveral sondu Pioneer 4, první úspěšnou americkou družici k Měsíci. Konstrukčně představoval Pioneer 4 obdobu šestikilogramové družice Pioneer 3, která vzlétla o tři měsíce dřív, k cíli však nedorazila a shořela v zemské atmosféře.

V pořadí čtvrtý průzkumník úkol splnil, i když ne na výbornou: nepříliš vydařená korekce letu způsobila, že sonda prolétla 4. března 1959 kolem Měsíce ve vzdálenosti 59 550 km, tedy zhruba o polovinu více, než bylo v plánu. Poté sonda pokračovala v cestě na sluneční orbitu a stala se druhým umělým satelitem Slunce, po sovětské Luně 1.

Novinkou v chráněném parku v čínském Kuej-jangu je obří měděná mince. Skulptura měří na výšku úctyhodných 27 metrů a v průměru má 24 metrů. Tloušťka mince je 3,8 metru. Podle čínských médií jde o největší „starověkou“ minci na světě. Snad bude mít politicky nekonfliktní mince delší životnost, než obří zlatá socha Velkého kormidelníka Maa. Tu nechaly úřady strhnout jen pár dnů po jejím odhalení.

Ve většině historické literatury je udáván počet pražských barikád souhrnným číslem 1 600. Odhaduje se, že na jejich stavbě během studené deštivé noci z 5. na 6. května 1945 se podílelo přibližně 100 000 Pražanů, kteří rozebrali na 254–300 000 m2 pražské dlažby. Pro představu, to představuje šest metrů širokou dlážděnou cestu dlouhou až 50 kilometrů!

Pouze u 88 barikád nemělo být použito v jejich základech či výplních dlažebního kamene ale jiných materiálů. Mimo to využívali Pražané hojně železničních a tramvajových vozů a někde i pokácených stromů. Existují sice i diference v počtu barikád (1 246–1 583), ty jsou však ovlivněny tím, zda je brán v úvahu rozdíl mezi hájenou barikádou a pouhým silničním zátarasem, či zda jsou některé lokality v tehdejších hranicích tzv. Velké Prahy v přehledu zahrnuty či nikoliv.

Spontánní začátek

Přestože v sobotu 5. května 1945 byly pro stavbu barikád v povstalecké Praze klíčové odpolední a noční výzvy Vojenského velitelství Velké Prahy „Bartoš“ a České národní rady, stejně jako kdysi v červnu 1848 začínali lidé přehrazovat ulice spontánně již během dne. Jedny z prvních barikád tak vyrostly už kolem poledne 5. května na Bělohorské třídě v Břevnově, další na Žižkově na křižovatce dnešních ulic Koněvova a Lukášova. Jiné barikády se začaly stavět kolem třetí hodiny odpoledne v okolí kasáren Jana Roháče z Dubé ve Vršovicích, poblíž Štefánikových kasáren na Smíchově a v pankráckém úseku. Tam totiž hrozil útok německých obrněných jednotek z Benešovska.

Později se se stavbou barikád začalo, úsek od úseku, již systematicky. Povstalecký rozhlas poprvé vysílal výzvu k stavbě barikád v sobotu 5. května 1945 v 19.22 hodin přičemž vyzýval Pražany, aby na silnici Benešov–Praha postavili dostatečné překážky. Mezitím se k výzvám přidal městský pouliční rozhlas. Ve 23.03 hod. se potom v závěru rozhlasového provolání Vojenského velitelství Velké Prahy o nutnosti zastavení německého útoku na Pankráci objevuje věta „Voláme všechny občany, aby stavěli barikády!“.

Tyto výzvy se různě opakovaly a ráno 6. května 1945 v 06.05 hod. povstalecký rozhlas vysílal i obsažnější instrukci ke stavbě zátarasů na ulicích: „Pozor! Pozor! Barikády postavíte takto: Vozidla bez kol naplníte dlažebním kamenem. Vozy elektrické dráhy naplníte dlažebními kostkami, před tím je však uvolníte a vhodně postavíte. Používejte i nádob na popel, nezapomeňte je však uzavřít. Traverzy spojte drátem. Na místech, která nelze objet, ustavte střelecká hnízda, objekty, které nelze obejít ostřelujte.“

Nejednotná koncepce

Taktickou koncepci stavby barikád v jednotlivých úsecích zpravidla určoval lidský instinkt nebo místní velitelé. Vyšší povstalecká velitelství zatím většinou stanovila jen hlavní směry případného německého postupu, který mají zahradit barikády. Přesto někde při úsekových velitelstvích působili přímo ženijní odborníci (například plukovník František Vondrouš v Kobylisích, nebo podplukovník František Malý na Pankráci), kteří přímo v terénu určovali nejvhodnější lokaci zátarasů na důležitých směrech. Barikády – symbol revolucí 19. století – nemohly být zdaleka všelékem v době, kdy nacisté disponovali dělostřelectvem a moderními těžkými tanky.

Měly však svůj ženijní i psychologický význam. Zpomalovaly postup Němců, bránily jim v rychlém a plynulém pohybu po městě, byly morální oporou povstalců i jejich faktickým zákopem. Vysokou hodnotu měly především v husté zástavbě a úzkých uličkách, kde pomalý a omezený postup nacistů umožňoval povstaleckým bojovníkům lepší střelbu z kulometů i pancéřových pěstí.

Největší slabinu představovaly málo zastavěné a otevřené prostory na severovýchodě Prahy, což přiznává ve svých vzpomínkách i velitel povstání generál Karel Kutlvašr: „Bylo naší chybou, že jsme včas neobjevili slabost své obrany na směru Vysočany a Libeň a zavčas neučinili příslušná opatření: dobudování a zhuštění barikád, zasazení posil s četnými pancéřovými pěstmi.“ To dokazuje i pouhých 84 barikád v tehdejší Praze VIII (Bohnice, Troja, Kobylisy, Libeň a Střížkov) a 23 barikád v Praze IX (Vysočany, Prosek, Hloubětín), což bylo v tak rozsáhlém prostoru opravdu nedostatečné. Největšího úspěchu při útoku na povstaleckou Prahu dosáhly německé jednotky právě na tomto severovýchodním směru.

Podle představitelů armády budou američtí vojáci v dohledné době operovat s laserovými zbraněmi. V současnosti probíhají jejich testy a do roku 2023 by už lasery měly být ve výzbroji americké armády.

Nedávno došlo k významnému pokroku v optických technologiích, který umožnil vývoj výkonných laserů o prakticky použitelné velikosti. Na laserových zbraních pracuje americké letectvo i námořnictvo. Testují laserové kanóny na lodích i obrněných vozidlech.

Soudobé lasery zvládnou sestřelovat drony, zapalovat malé čluny anebo třeba odpalovat nevybuchlé miny. Do budoucna jistě můžeme čekat i další vojenské aplikace laserů.

O mnoha různých zvířatech víme, že při jídle vydávají určité zvuky. Zjistili jsme to i o našich nejbližších příbuzných – šimpanzech a bonobech.

Donedávna ale nebylo jasno, jak je tomu u goril. Mezi odborníky se povídalo, že takové zvuky slyšeli goril v zoologických zahradách, důkazy ale chyběly.

Až teď se to povedlo německým vědcům, kteří pozorovali dvě skupiny goril nížinných ve volné přírodě v africkém Kongu. Zjistili, že gorily vydávají během jídla dva různé zvuky – jeden podobný hučení a druhý připomínající zpěv.

Gorily těmito zvuky vyjadřují spokojenost s jídlem. V zoologických zahradách při jídle zpívají zřejmě všechny gorily, v přírodě pouze dominantní samci se stříbrným hřebetem, kteří tím dávají najevo svoji autoritu a postavení šéfa celé gorilí tlupy.

Šestnáctiletá španělská infantka Johana zírá na osmnáctiletého Habsburka Filipa I. Kastilského a on zírá na ni. Ani jeden z nich teď nemyslí na politiku! Kněz je sotva stačí oddat, a oni se už vášnivě vrhají do plnění manželských povinností… Takhle romanticky to začalo! Pak už bylo jen hůř.

Sličná a šílená láska

Píše se rok 1496 a Španělsko válčí s Francií. A rakouští Habsburkové jsou na tom stejně. Na pořádnou svatbu není čas ani peníze! Musí stačit bohatý doprovod a srdceryvný list španělské královny Isabely adresovaný budoucímu zeti: „Dávám Vám, milý synu, k dispozici vše, co mám…“ Ve skutečnosti tím myslela něco jiného: prodávám svou psychicky labilní dceru Johanu za vaše spojenectví!

První Habsburk na španělském trůně stojí za hřích. Atraktivní playboy Filip I. Sličný nezískal své přízvisko náhodou. Zatímco půvabná princezna Johana planula vášní jako každá Španělka. Jenomže on byl sličný až příliš a ona až příliš vášnivá! Přímo nezkrotně. Prý i poněkud sexuálně náruživá. Kam se poděla ta veliká láska? Proměnila se v posedlost! Královna Johana se mohla užárlit k smrti nad jeho zálety. Oprávněně? Prý ano! Každopádně jí proto začali říkat Šílená.

Hrob lásky

Peklo trvá deset let a postupně do něj přibylo pět dětí. Po smrti své mocné tchýně ale Filip s nenáviděnou manželkou přestává žít. Jenže pak nečekaně umírá na tyfovou horečku. Teď Johana doopravdy téměř zešílí. Cestuje s rakví svého muže domů do Španělska. Ale jedině v noci. „Ztratila jsem přece slunce své duše“, vzdychá. A čas od času nechává otevřít rakev v hrůze, že tělo někdo ukradl.

TIP: Žárlila i na mrtvolu: Stala se Jana Kastilská pouhou obětí lásky a intrik?

Nakonec Filipa pohřbí v královské kryptě v Grenadě. Vlastní otec pak Johanu definitivně odstraní ze scény. Celých padesát let ji drží v ústraní v klášteře v Tordesillasu. Teprve po smrti spočine po boku svého muže v královské kryptě.

V závislosti na tom, kde na Zemi stojíte, je nejjasnější hvězdou noční oblohy dvojhvězda Sirius ze souhvězdí Velkého psa. Pokud ale vyjdou plány ruských nadšenců, mohlo by se to brzy změnit. Na crowdfundingovém portálu Boomstarter aktuálně probíhá sbírka, která má za cíl vybrat peníze na satelit, který by se po vynesení na oběžnou dráhu stal nejzářivější hvězdou noční oblohy.

Zářící maják na nočním nebi

Projekt, který podporuje i Roskosmos, je amatérským počinem a kromě „záření“ nemá mít žádné další vědecké využití. Satelit, pojmenovaný příznačně Maják (Маяк) je velký jen jako bochník chleba, po dosažení oběžné dráhy se ale má rozvinout do podoby tříbokého jehlanu. Povrch jehlanu má tvořit speciální 16 metrů čtverečních velká plachta vyrobená z polymeru a ke „svícení“ má využívat světlo ze Slunce. Podle předběžných informací by mohl mít Maják na nočním nebi dokonce vyšší jasnost, než má Měsíc.

Ruská Federální kosmická agentura Roskosmos již předběžně přislíbila, že by Maják mohla do vesmíru vynést již letos v červnu raketa Sojuz-2. Stále ale probíhá vývoj satelitu a není tak zdaleka jasné, zda se smělý plán uskuteční.

Naopak nedostatkem financí projekt zjevně netrpí, v současné době se prostřednictvím sbírky podařilo shromáždit již 1,8 milionu rublů, což je o 300 tisíc více, než kolik vývojáři na projekt původně vyžadovali.