Václav byl synem císaře a krále Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické. Otec svého prvního syna zahrnoval od dětství řadou titulů a hodností. Jako sedmiletý poprvé jmenován vedle pražského arcibiskupa do čela zemské správy, od roku 1372 se účastnil politického života zcela pravidelně. Počátek Václavovy české vlády byl ve znamení kontinuity s obdobím Karlovým a Václav byl celkem aktivním panovníkem.

Nespokojenost doma i v říši

Postupně ale v říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a v roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem, přednesli králi stížnosti na nepořádky ve správě země i říše a krále zajali. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Titul římského krále však Václavovi zůstal. V letech 1402–03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Z vězení utekl a v letech 1403–1405 musel přistupovat na další a další požadavky vyšší šlechty.

Úsvit husitství

Počátek 15. století byl poznamenán rozmachem reformního hnutí. Po počáteční přízni věnované Mistru Janu Husovi se Václav IV. roku 1412 po sporu o odpustky od něho distancoval. Husova smrt v roce 1415 ani naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, už nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji a činnosti. Zpráva o pražské defenestraci krále silně zasáhla. Dostal záchvat mrtvice a 16. srpna 1419 zemřel.

Celkem 160 potvrzených zásahů, s těmi neověřenými by to bylo přes 250 – takové je skóre příslušníka elitních jednotek SEAL Chrise Kylea. On sám se však nikdy nepovažoval za nejlepšího střelce a navíc se nechal slyšet, že ani v kursu pro snipery nebyl nejlepší. Měl prý více štěstí, že se mu dostalo příležitosti se projevit, a své prvenství komentuje následovně: „To číslo není důležité. Přeju si, abych jich zabil víc. Ne kvůli zářezům na pažbě, ale protože věřím, že svět je lepší místo bez divochů, kteří zabíjejí Američany. Každý, koho jsem v Iráku zastřelil, se snažil ublížit Američanům nebo Iráčanům loajálním k nové vládě. Zabíjel jsem nepřátele, kteří se den co noc snažili zabíjet mé druhy. (…) Je mi jedno, co si o mně lidé myslí.“

Bojovníkem v Iráku

Rodák z Texasu Chris Kyle byl vychován ve věřící křesťanské rodině. Odmala se pohyboval v loveckém prostředí, jeho rodina měla pronajatou honitbu a se střelbou se seznámil velice brzy. Sám sebe vždy považoval za kovboje tělem i duší a v mládí se nějakou dobu živil rodeem. Poté, co utrpěl úraz na ruce, s tímto způsobem výdělku skončil a po vyléčení vstoupil do ozbrojených sil, konkrétně do speciálních jednotek námořnictva Navy SEALs. Výcvik u těchto útvarů je po fyzické stránce považován za jeden z nejnáročnějších na světě a jen malé procento uchazečů jej dokončí. Po jeho absolvování si Kyle vybral SEAL Team 3 se základnou v Kalifornii.

V zimě 2002/2003, když se schylovalo k válce v Iráku, byl se svou jednotkou nasazen v Perském zálivu, kde jejich úkol představovalo patrolování a prohledávání lodí. Když v březnu 2003 začal útok na Irák, Chris Kyle zastával post kulometčíka. Při jedné z dovolených v USA prodělal výcvik na odstřelovače. Podle jeho slov to bylo velmi náročné jak fyzicky, tak psychicky.

Kurs zahrnoval mimo jiné ovládání počítačů, kamer a GPS, pozorování, plížení se k cíli a maskování. „Odstřelovači SEALs nejsou jen střelci. Ve skutečnosti je střelba jen malá část této práce. Je důležitá a zásadní, ale není to všechno,“ píše Kyle. „Během přiblížení se k cíli nejste hodnoceni podle prvního výstřelu, ale podle druhého. Jinými slovy jde o to, zda jste po výstřelu vidět. Doufejte, že ne.“

Na lovu

V září 2004 se do Iráku vrátil a zpočátku působil měsíc s polskými speciálními jednotkami GROM v Bagdádu. Posléze byl převelen do Fallúdže, kde námořní pěchota plánovala ofenzivu proti povstalcům a potřebovala odstřelovače. Kyle vzpomíná, že většinou střílel ze střech, a pokud ty nebyly vhodné, pak se usadil v horních patrech u okna. Někdy také svou přesnou palbou kryl americké vojáky. Prvního zastřeleného člověka představovala irácká žena, jež se chystala odpálit na sobě granát. Kyle svůj křest komentuje následovně:

„Mou povinností bylo střílet a nelituju toho. Ta žena už vlastně byla mrtvá. Musel jsem jen zajistit, že někoho z mariňáků nestrhne s sebou. Nejenže evidentně chtěla zabít sebe, ale bylo jí zároveň jedno, že zabije i někoho jiného. Děti na ulici, lidi v domech, možná své dítě. (…) Mé výstřely zachránily několik Američanů, jejichž životy měly větší cenu než zbloudilá duše té ženy. Mohu před Bohem stanout s čistým svědomím. (…) Po prvním zásahu jsou další trefy snadné.“

„Lidé si myslí, že odstřelovači vždy míří na hlavu. Osobně na hlavu nemířím nikdy, pokud si nejsem jistý zásahem. A to se na bitevním poli stává málokdy. Mířím doprostřed těla. To je jistější. A cíl jde k zemi bez ohledu na to, kam ho trefím.“

Ulice sniperů

Koncem roku 2005 se opět ocitl v Bagdádu, který se chystal na první celostátní volby od pádu Saddáma. Kyle byl součástí jednotek, jež měly chránit úředníky, jelikož na členy volebních komisí měli povstalci obzvlášť spadeno. Smutně v tomto ohledu proslula tříkilometrová Haifská ulice, která se stala dějištěm celé řady přestřelek, výbuchů a únosů:

„Jednou jsem pode mnou pozoroval mladíka na zastávce. (…) Obklopila jej skupina mužů, jeden z nich vytáhl pistoli a chytil ho pod krkem. V tom okamžiku jsem začal střílet. Dva nebo tři z jeho únosců jsem trefil, zbytek zmizel. Oblíbeným terčem byli synové členů volebních komisí. Povstalci se je tak snažili přimět, aby odstoupili ze své funkce. (…) Jednou jsme byli v domě v Haifské ulici, kde bylo tolik odstřelovačů, že mi zbylo jen okénko na záchodě. Celou dobu jsem musel stát. Přesto jsem měl dva zásahy.“

Hlava za 80 000 dolarů

V roce 2006 se ocitl na základně v Ramádí, asi 50 km od Fallúdže. Od prvních dnů svého působení si získal velký respekt u spolubojovníků (ale i u nepřátel), jelikož se mu nejednou podařilo zachránit přesnou střelbou životy amerických vojáků před iráckými odstřelovači a minometčíky.

S americkou ofenzivou v Ramádí a následnými boji je spjata i odměna, kterou Iráčané vypsali na Kyleovu hlavu. Američana předcházela pověst fenomenálního střelce a povstalci za něj nabízeli původně 21 000 dolarů, tato částka se však navýšila na celých 80 000. Elitní sniper se k této skutečnosti vyjadřuje následovně:

„Všichni Američané byli vyhledávanými terči, zvlášť odstřelovači. Dali mi i přezdívku – ďábel z Ramádí. Byl jsem na ni hrdý. Chtěli mě dostat a to se mi líbilo. Určitě věděli, kdo jsem, a měli zprávy od Iráčanů, kteří k nám byli údajně loajální – věděli, že mám na ruce vytetovaný červený kříž. Odměnu vypsali ještě na jednoho odstřelovače ze sesterské čety. Ta jeho byla vyšší, takže jsem na něho začal žárlit. Ale to nevadilo, protože když dali vytisknout ty plakáty, zaměnili naše fotografie. Ten omyl mě potěšil. Říkal jsem si, že ta odměna je tak vysoká, že by to proti mně možná zkusila i má žena.“

V Iráku zůstal Kyle do roku 2009. Po návratu opustil US NAVY a sepsal mimo jiné i své memoáry, jež se staly úspěšným celosvětovým bestsellerem. Americký sniper zemřel zcela nečekaně 2. února 2013 na jedné střelnici v Texasu. Dle sdělení policie jej a jeho přítele zastřelil bývalý příslušník USMC, kterému údajně měl Kyle pomáhat s vypořádáním se s posttraumatickou stresovou poruchou. Chris Kyle byl držitelem celé řady vojenských vyznamenání, mezi kterými nechybí dvě Stříbrné a pět Bronzových hvězd. „Jsem na svou službu hrdý, ale nedělal jsem to kvůli vyznamenáním. Ta ze mne nedělají lepšího člověka,“ vyjádřil se k jejich udělení. 

Při testování nových léků a léčebných postupů poskytnou nejzajímavější informace miniaturní tkáně a orgány. A také stojí na počátku cesty k náhradním orgánům. Jak si je ale co nejlépe napěstovat?

Tkáňoví inženýři postavili struktury připomínající čipy AngioChip z polymeru POMaC, který je biologicky rozložitelný a toleruje ho lidský organismus. Dotyčné čipy velmi připomínají vnitřní prostředí lidského těla. Obsahují soustavu miniaturních kanálků, které fungují jako umělé krevní řečiště.

Když tuhle konstrukci nabídli lidským buňkám, tak je s chutí osídlily. Badatelé pak použili čipy AngioChip k vytvoření srdeční a jaterní tkáně, které fungovaly podobně, jako jejich přírodní předlohy. AngioChip je možné implantovat do zvířete a napojit na jeho krevní oběh.

Čipy AngioChip mají ohromný potenciál na poli testování nových léků. Předčí jak klasické buněčné kultury, tak i testování na zvířatech. Realističtější varianty takových tkání by se zase měly prosadit i při studiu nežádoucích účinků léků a jejich kombinací.

Dronů neustále přibývá a spolu s létajícími stroji se objevují problémy. Poslední dobou se proto objevují stále nové technologie, které lze použít jako zbraň proti vlezlým dronům.

Britská společnost OpenWorks vyvinula speciální raketomet na stlačený plyn, který vystřeluje projektily, vybavené velkou sítí. S takovým raketometem lze polapit neposlušný dron na vzdálenost 100 metrů. Zbraň je vůči dronům vcelku přívětivá. Ulovený dron se snese k Zemi v síti na padáku.

Raketomet SkyWall sice na první pohled vypadá velmi sofistikovaně, přitom ho ale lze používat jen s minimálním výcvikem. Váží kolem 10 kilogramů a lze ho znovu nabít za osm sekund. Pokud se operátor náhodou netrefí, klidně může sebrat projektil a použít ho znovu. Dronům určitě zmrzne smích na rtech.

Je s podivem jak snadno dokáží vědci překlenout politické nesváry. Zatímco politické napětí mezi Ukrajinou a Ruskem by se dalo krájet, spolupráce obou zemí v oblasti výzkumu na Mezinárodní vesmírné stanici funguje (alespoň navenek) na jedničku. Do „klubu spolupracujících“ se nyní připojila i Indie.

Rok a půl na oběžné dráze

Indická sonda MOM (Mars Orbiter Mission), která operuje na oběžné dráze Marsu již rok a půl, pořídila obrovské množství mimořádně zajímavých snímků. Kromě fotografií ale Indická vesmírná agentura (ISRO) zveřejnila jen naprosté minimum skutečných vědeckých dat. Tedy až doposud.

Během září sestoupila MOM se své obvyklé 400 kilometrové oběžné dráhy na mnohem nižší úroveň. Od povrchu rudé planety ji dělilo jen 260 kilometrů. Tento manévr umožnil jednomu z šestice vědeckých přístrojů na palubě sondy detailně analyzovat atmosféru Marsu. Indická agentura nyní zveřejnila data z přístroje MENCA (Mars Exospheric Neutral Composition Analyzer) - detektoru kyslíku, dusíku a oxidu uhličitého v různých úrovních marsovské atmosféry.

Dalším důležitým přístrojem MOM je přístroj MSM (Methane Sensor for Mars), který dokáže detekovat v atmosféře metan. Ten je důležitým (i když ne absolutním) indikátorem možného života. Přestože byl metan detekován v atmosféře již dříve, je jeho nové zjištění pro vědce velmi důležité – opakovaně zjištěné poznatky jsou totiž základem každého vědeckého bádání.

Když se 7. března 1916 spojily dvě německé firmy, Rapp Motorenwerke a Gustav Otto Flugzeugwerke, vznikla Bayerische Flugzeugwerke. O rok později si firma změnila jméno na Bayerische Motoren Werke (Bavorské Motorové Závody), tedy BMW. Málokdo tehdy tušil, že se rodí skutečná legenda.

Letadla a motorky

Počátky BMW jsou spojeny s leteckými motory. S jedním z nich dokonce firma získala světový rekord, když v roce 1919 Franz Diemer dosáhl s letadlem poháněným motorem BMW IV rekordní výšky 9 759 metrů. Po první světové válce přišly na řadu motocykly a v roce 1928 první automobil. Skutečný průlom v automobilovém průmyslu přinesl až model BMW 303, se kterým přišel i dnes charakteristický „ledvinový“ design přední masky vozu.

Nevydařené nákupy na ostrovech

Stylově i technicky vyspělé vozy se zpočátku prodávaly jen ve velmi omezených sériích. BMW to dávalo punc luxusu a solidnosti. Vzestup značky pokračoval až do 90. Let, kdy firma poprvé překročila metu půl milionu prodaných vozů za jediný rok. V roce 1994 ale přišlo klopýtnutí – nákup churavějícího britského koncernu Rover Group (Rover, MG a Land Rover) byl pro BMW doslova katastrofou. Šest let po nákladné a nevydařené akvizici se mnichovská automobilka většiny z portfolia Roveru zbavila, aby se již o dva roky později opět vyhoupla nad magickou hranici milionu prodaných vozů ročně.

Od roku 2000 pokračuje automobilka v setrvalém růstu prodejů. I přes rozšiřující se portfolio vozů si BMW zachovává i po 100 letech punc luxusu a exkluzivity. Firma úspěšně přestála i pokles prodejů v důsledku finanční krize a v roce 2012 se její prodeje přehouply přes 2 miliony vozů ročně.

Konkurence v automobilové branži je ale tvrdá - z velké německé trojky se na ni postupně tlačí Daimler AG (Mercedes-Benz), který by BMW mohl již letos předstihnout v počtu prodaných vozů. Prémiové vozy navíc nabízí i velké automobilky orientované především na masovou produkci. V posledních letech navíc BMW ztrácí zejména na největším trhu světa v Číně. I přesto se zdá, že mnichovská legenda je i po 100 letech ve skvělé kondici.

První světová válka pohřbila starý svět a s ním strhla do propasti i některé z evropských monarchií. Členové přeživších panovnických domů se pozvolna vyrovnávali s nově vzniklou situací, přičemž jednou z jejich jistot bylo setrvávání na starých osvědčených hodnotách. V podmínkách sílícího sociálního hnutí by si jen málokdo dovolil provokovat svým výstředním životem, a tak se i rozvod stal na dlouhá desetiletí nevyřčeným přáním několika trpících.

Od velké lásky k rozluce

Největší a nejsledovanější rozvodovou kauzou dvacátých let 20. století se proto stal případ vnučky bývalého rakouského císaře Františka Josefa I. (1830–1916), arcivévodkyně Alžběty (1883–1963), která se jako výstřední a egocentrická žena nabažila vynuceného manželství s princem Ottou Windischgraetzem (1873–1952) a na konci 1. světové války se rozhodla rozvést.

Rezervovaný a nekompromisní postoj nového císaře Karla I. ji neodradil od nechutných výstupů a provokací, které řešila policie i političtí představitelé Rakouské republiky. Princ Otto nakonec v rámci klidu rezignoval i na výchovu dětí, ke kterým mu žena zamezila přístup, a po majetkovém vyrovnání souhlasil roku 1924 také s rozvodem. Díky přísným církevním pravidlům a konkordátu bylo manželství uzavřené v roce 1902 pouze rozloučeno od stolu a lože. K definitivnímu rozvodu došlo až v roce 1948. 

Na Zemi žije celá řada zdatných letců, kteří dovedou překonat velké vzdálenosti. Podle nového výzkumu ale ze všech nejdál létá malá vážka Pantala flavescens, která létá  z kontinentu na kontinent a překonává při tom tisíce kilometrů přes oceán.

Důkazy o tom mají v genech. Vědci nalezli vážky, jak žijí na tak navzájem vzdálených místech, jako je Texas, východní Kanada, Japonsko, Korea, Indie a jižní Amerika. Jsou přitom geneticky prakticky stejné, což by za normálních okolností neměly být.

Jediné rozumné vysvětlení spočívá v tom, že tyto vážky létají na takové vzdálenosti, že je to vzhledem k jejich malé velikosti téměř neuvěřitelné. Badatelé je už například přistihli, jak přelétávají přes Indický oceán, z Asie do Afriky.

V tomto případě cestují z Indie, kde je období sucha, do Afriky, kde zase panuje vlhko. Podle všeho vážky tuhle cestu absolvují jednou ročně. Potřebují totiž vlhko ke svému rozmnožení. Hodně jich cestou zahyne, ale část vážek přežije a zajistí pokračování dalších generací.

Solární observatoř SDO zachytila fascinující pohled na mohutnou protuberanci na Slunci. Dramatický výjev pokrývá v reálném čase přibližně 90 minut a odehrál se v únoru 2011.

Protuberance začínají na povrchu Slunce ve fotosféře a vybíhají do koróny. Zatímco koróna obsahuje velmi horké plazma, protuberance se svým složením blíží chromosféře — obsahuje mnohem chladnější plazma. Klidná protuberance trvá typicky asi měsíc a může vyústit ve výron koronální hmoty CME. Energetický mechanismus, který sluneční protuberance vytváří, je stále předmětem výzkumu. Jisté ale je, že jde o jev téměř epických parametrů – do plápolajících chocholů protuberance by se hravě vešla celá naše planeta a to dokonce několikrát. Zatím nejdelší pozorovaná protuberance byla dlouhá 350 000 km, což je asi 28 průměrů Země.

V rámci mise STS-102 zamířil 8. března 2001 k Mezinárodní vesmírné stanici raketoplán Discovery s nákladem zásob a výbavy a umožnil rovněž první střídání dlouhodobé posádky komplexu. Ke spojení s ISS došlo o 2 dny později 10. března 2001 kde zůstal raketoplán téměř 9 dnů ukotven. K přistání raketoplánu došlo 21. března 2001 na přistávací dráze Kennedyho vesmírného střediska.

Posádku raketoplánu tvořili velitel James D. Wetherbee, pilot James McNeal Kelly, a specialisté Andrew S. W. Thomas a Paul William Richards. K ISS dopravili Jurije Usačova, Jamese Vosse a Susan Helmsovou. Domů se naopak vrátili William Shepherd, Jurij Gidzenko a Sergej Krikaljov.