Chytridiomykóza je smrtící onemocnění obojživelníků, které vyvolává primitivní houba Batrachochytrium dendrobatidis. Napadá kůži žab, rozvrátí jejich imunitní systém a u většiny druhů žab končí smrtí.

Začala se šířit v průběhu 20. století a už má na svědomí miliony a miliony žab. Vědci se teď snaží chytridiomykózu intenzivně studovat a zjistit, jak bychom mohli zbývající žáby ochránit. Zaměřují se přitom na druhy žab, které chytridiomykózu obvykle přežívají, jako je například rosnička japonská (Hyla japonica).

TIP: Vědci objevili první živočichy, kteří používají jed proti svým rivalům

Udivení badatelé zjistili, že samci těchto rosniček nakažení chytridiomykózou mají během námluv výraznější a déle znějící hlasy. Pro samičky rosniček jsou víc sexy a nemocní samci jsou proto paradoxně při námluvách úspěšnější.

Není vyloučeno, že jde o zákeřnou manipulaci houby se svým hostitelem. Možná je pro chytridiomykózu výhodné, aby si nakažení samečci co nejvíc užívali se svými protějšky. Třeba se přitom chytridiomykóza snadněji přenáší.

Byl tento vztah posvěcen samotnou císařovnou Sissi?  Můžeme jen hádat. Ale je to více než pravděpodobné. A to František Josef Sissi bezmezně miloval! Každá žena jí mohla manžela závidět! Jenže Sissi velice nerada plnila manželské povinnosti a moc dobře si uvědomovala, že je František Josef normální muž. Že si zaslouží rozhodně víc, než mu poskytuje…

TIP: Setkání císaře s Kateřinou Schrattovou

Herečkou odmalička

Nejznámější císařova milenka Kateřina Schrattová byla především skvělá vídeňská herečka, jedna z nejpopulárnějších své doby. Narodila se 11. září 1853 v Badenu, malém lázeňském městečku u Vídně. Své dětské přání, že bude herečkou, si splnila. V osmnácti letech odešla z domova a získala angažmá v Berlíně. A byla tam úspěšná! Po dvou letech se ale vrátila do milovaného města a začala hrát na prknech Stadttheatru. Odtud už vedla cesta do Burgtheatru.

V šestadvaceti letech v roce 1879 se provdala za uherského šlechtice Miklose Kiss de Ittebe. O rok později se jí narodil syn Anton, jediné její dítě. Z manžela se ale vyklubal vášnivý hráč, který měl enormní spotřebu peněz. Nadělal obrovské dluhy, které prý později zaplatil císař. Svazek neměl dlouhého trvání, manželé se brzy rozešli, avšak rozvést se nikdy nedali.

První setkání s císařem

Došlo k němu prý u příležitosti audience, při níž ho na přání svého zadluženého manžela paní Schrattová požádala o restituci majetku rodiny Kissů, který jim byl zabaven v roce 1848.  Mimochodem neuspěla. Teprve o dva roky později se znovu setkali na plese průmyslníků. František Josef se s Kateřinou dal do řeči a po celý večer z ní nespouštěl oči. Od té doby začal navštěvovat Burgtheatr, nevynechal údajně jediné přestavení, kde Kateřina vystupovala. Pokud byla císařovna Sissi ve Vídni, údajně ho do divadla doprovázela. Učinila z Kateřiny rodinnou přítelkyni, aby jí tak umožnila volný přístup ke dvoru a císaři...

Americké ministerstvo obrany, které sídlí ve slavném Pentagonu, potřebuje prověřit bezpečnost svých počítačových sítí. Proto vyhlásili pozoruhodný program „Hack the Pentagon“, v němž vyzvali hackery, aby bez okolků na počítače Pentagonu zaútočili. Pentagon přitom nebude úspěšně hackery postihovat, ale naopak je odmění. Úspěšní hackeři se mohou těšit na finanční odměnu a uznání, které tím nepochybně získají.

Ministr obrany USA Ashton Carter doufá, že tímto nekonvenčním přístupem získají pomoc zodpovědných hackerů, kteří sice rádi prolamují obranu počítačů, ale nevadí jim udělat něco pro svou zemi.

Světelné vlny se šíří prostředím rychlostí světla. Vzhledem k tomu, že rychlost šíření světla může být v různých prostředích nebo materiálech různá, dochází na rozhraní dvou prostředí k lomu. Světelné paprsky následují zákony geometrické optiky. Díky tomu vznikly v historii čočky, tvarované kusy optického materiálu (krystalů nebo skla), jež využívají lomu světla ke zvětšování či zmenšování předmětů. Vhodnou kombinací čoček vznikly na začátku 17. století první dalekohledy, které stály za překotným rozvojem našich znalostí o vesmíru.

Nepřehlédněte druhý dál článku Světlo a gravitační iluze: Jak funguje gravitační čočka 

Dalekohled při pozorování vzdálených objektů jednak zvětšuje zorný úhel, tedy přibližuje. Pro astronomy je však mnohem důležitější druhá vlastnost, kdy vstupní čočka dalekohledu – objektiv – shromažďuje svou větší plochou více fotonů přilétajících od vzdáleného zdroje, a na oční sítnici nebo polovodičových elementech detektoru tedy jeho obraz zesiluje. Při pohledu dalekohledem se nám pak objekty na obloze zdají větší a jasnější. 

Ohýbající gravitace

Vlnový charakter světla byl dobře znám na počátku 19. století, kdy Angličan Thomas Young prokázal, že světlo interferuje samo se sebou. Ve stínítku vyřízl dvě štěrbiny, na něž posvítil. Za stínítkem pak uviděl nikoliv obraz dvou štěrbin, ale střídající se tmavé a světlé pruhy – interferenční obrazec. Kdyby bylo světlo částicemi, nemohl by experiment takto probíhat. Vlny nemají hmotnost, a jsou tudíž mimo dosah všeprostupující gravitace.

Youngova měření byla v rozporu s doposud převládajícím náhledem na světlo, pocházejícím z počátku 18. století od samotného Isaaca Newtona. Ten ve svém díle Optika používal pro vysvětlení optických jevů popis světla jako proudu velmi malých částic – korpuskulí. Newton předpokládal, že tyto částečky mají hmotnost, a tudíž je může ovlivnit gravitace. Vlivem gravitace na světlo se však několik desítek let předtím zabýval i Angličan John Mitchell. Z jednoduchých úvah odvodil, že hvězda určité hmotnosti by ve svém okolí měla únikovou rychlost větší než je rychlost světla – a takovou temnou hvězdu bychom nebyli schopni pozorovat. Mitchellova temná hvězda je předchůdcem projevů dnešních černých děr. Mitchell dále uvažoval ztrátu energie světla vlivem gravitace, následný posun jeho energie, a tedy i vlnové délky do červené oblasti spektra. Dávno před moderní érou tedy předpověděl gravitační rudý posuv. 

Gravitace jako prohlubeň

V roce 1916 publikoval Albert Einstein svoji obecnou teorii relativity, geometrickou teorii gravitace. Převedl vzájemné silové působení těles na geometrické deformace (časo)prostoru, v němž se tělesa pohybují po nejkratších spojnicích. Představme si pád kuličky do trychtýřové prohlubně: Pokud má její pohyb nějakou složku rychlosti ve směru podél vrstevnic trychtýřového otvoru, nespadne kulička přímo do otvoru, ale bude do něj spirálově kroužit. Jestliže bychom studovali stejný pohyb v beztížném stavu a mohli bychom zanedbat tření mezi kuličkou a stěnou trychtýře, obíhala by kulička v takovém případě stále kolem středové díry. Podle směru a velikosti vektoru rychlosti původního cvrnknutí by obíhala po některé z kuželoseček – po kružnici, elipse, případně parabole nebo hyperbole; pokud by bylo cvrknutí příliš silné, vymrštilo by kuličku z trychtýře. 

Hmotná tělesa vytvářejí v (časo)prostoru podobné trychtýřové prohlubně. V našem okolí je původcem nejhlubší prohlubně Slunce, proto jej obíhají okolní tělesa včetně planet. Vzhledem k tomu, že jde o geometrický náhled, mělo by se nejkratší možnou trajektorií šířit i světlo, stejně jako se pohybují planety. Avšak vzhledem k jeho velké rychlosti vykazuje v případě běžných objektů jen malé změny trajektorie. Teprve černé díry zakřivují (časo)prostor natolik, že přinutí i světlo obíhat centrální objekt dokola. 

Gravitace tedy způsobuje poruchy v cestě světelných paprsků – gravitační ohyb světla. Záhy po publikaci obecné teorie relativity se ukázalo, že Einsteinovo dovození je testovatelné prakticky. Slunce sice způsobuje jen malé zakřivení (časo)prostoru, přesto by mělo ohýbat světlo vzdálených hvězd ve svém těsném okolí. Sir Arthur Eddington si uvědomil, že předpovědi pocházející z teorie relativity jsou ověřitelné, a zorganizoval v roce 1919 dvě expedice za účelem snímkování slunečního okolí během úplného zatmění Slunce 23. května 1919. Expedice pořídila snímek sluneční koróny a okolo ležících hvězd a o půl roku později stejnými přístroji i snímek stejné oblasti hvězdného nebe (nyní již bez Slunce). Přestože i v měřítkách tehdejší doby měla Eddingtonova pozorování nevalnou kvalitu, určil pečlivým vyměřováním posuny poloh hvězd (jevily se dále od Slunce, než by měly být) a nalezl výbornou shodu s Einsteinovou předpovědí. 

Pokračování článku

Zjevení Janovo mezi evangelia příliš dobře nezapadá a v celém Novém zákoně představuje jedinou prorockou knihu. Dnes se termín „apokalypsa“ vžil jako synonymum pro globální katastrofu, ale jeho původ je zcela jiný. Slovo pochází z řečtiny a znamená „zjevení“. Proto také celý text začíná slovy: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla.“

Podobných spisů líčících konec světa najdeme v různých kulturách nepřeberné množství. Některé se dochovaly celé, z jiných máme k dispozici už jen pouhé zlomky, nicméně všechny – především v židovské tradici – vykazují společné rysy, které charakterizují i Zjevení.

Díla nikdy nevycházejí pod jménem skutečného autora. Naopak, programově se hlásí k některé z velkých biblických postav, jako byli Henoch nebo Mojžíš, což jim má dodávat na váze a věrohodnosti. Pro milovníky historie je však nejdůležitější poslední rys, totiž že se apokalypsy vydávají za starší, než ve skutečnosti jsou. Například kniha Daniel vznikla za vlády dynastie Seleukovců (312–64 př. n. l.), ale tváří se, že je z doby babylonského Nebukadnesara (634–562 př. n. l.).

Zjevení svatého Jana

Biblické Zjevení se kdysi připisovalo Janu Zebedeovi, domnělému autorovi Janova listu. Dnes však již předpokládáme, že tři Janové zmínění v Novém zákoně – apoštol Jan, Jan coby autor biblického listu a Jan jako pisatel Apokalypsy – byli třemi různými osobami.

Samotný tvůrce o sobě uvádí: „Já, Jan, váš bratr, který má s vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo Boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Patmos.“ Zmiňovaný ostrov leží v Egejském moři, což vyvolává představu, že by uvedená osoba mohla v 1. století patřit k pronásledovaným křesťanům. Tehdy se odehrálo velké pronásledování zejména za císaře Nerona (vládl v letech 54–68), který ve středověké literatuře a umění často splývá přímo s Antikristem, a to i kvůli svým zrzavým vlasům.

Celé dílo je psáno „běžnou řečtinou“, názory odborníků na její kvalitu se však diametrálně liší. Například historik John Robinson ji označuje za poměrně ubohou a neumělou. Teolog Robert Henry Charles dokonce vyjádřil názor, že text někdo důsledně editoval poplatně vlastním potřebám. Výsledkem je prý již zmiňovaná nedokončenost jednotlivých obrazů bez snahy dát dílu logický rámec a celkovou koncepci. Snad i proto bylo Zjevení poslední knihou, která se dostala do kánonu.

Jak velká je Boží tvář?

Zřejmě nejznámější pasáž z celého díla zní: „To je třeba pochopit: Kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“ Numerická kombinace se pak vtiskla hluboko do populární kultury jako jistý „kód otevírající bránu pekel“. Dnes zdobí zmíněná cifra trička fanoušků metalových kapel a v názvu ji má víc než třicítka filmů a seriálů. Co však ve skutečnosti vyjadřuje?

Především je důležité zdůraznit, že ve starověku i později ve středověku se číslům přikládal mnohem větší význam než dnes. Zejména před rozšířením arabského systému se na písmena do značné míry nahlíželo jako na čísla. Vždyť římské číslice jsou přece písmeny abecedy a naopak. Podobně je tomu u řecké alfabety: Například písmenu delta odpovídá hodnota 4, omikronu 70, mí 40 atd.

Podobné systémy pak umožňovaly vznik číselných hádanek, jež se těšily značné oblibě. Známý je například politický slogan načmáraný na zdi římského senátu, který zaznamenal historik Suetonius v roce 121. Text zní: „Nero, Orestes, Alkmeon zabili své matky.“ V řečtině se jméno Nero píše Νερων a jeho numerická hodnota činí 50 + 5 + 100 + 800 + 50 = 1 005; totéž číslo přitom dostaneme z věty „zabil svoji matku“, tedy ιδιαν μητερα απεκτεινε: (10 + 4 + 10 + 1 + 50) + (40 + 8 + 300 + 5 + 100 + 1) + (1 + 80 + 5 + 20 + 300 + 5 + 10 + 50 + 5) = 1 005. Závorky samozřejmě ve sčítání nejsou nutné, zde však naznačují začátky a konce jednotlivých slov. Výsledkem je slovní hříčka, v níž Nero „zabil svoji matku“, zatímco samotné jeho jméno říká totéž jinak.

Podobné hrátky umožňovala i hebrejská abeceda, kde má první písmeno aleph hodnotu 1 atd. Popsaný klíč se přitom užíval k interpretaci těch největších mystických pravd. Jakýmsi „vzorcem“ pro skryté čtení textů měl být například Žalm 14, 75: „Velký je náš Pán, je velmi mocný, jeho myšlení obsáhnout nelze.“ Ten některým učencům sloužil k určení samotných rozměrů božství.

Mezisoučtem bylo číslo 236 násobené 10 000 coby počtem nebeských kategorií. Jiné podobné spisy kupříkladu dokazovaly, že velikost Boží tváře je ke špičce nosu „jako pět tisíc ellů“, přičemž ell byla prastará míra pro loket (podle dané kultury může jít o 60–80 cm).

Význam čísla 666

S číselnou symbolikou pracuje i samotné Zjevení: Hovoří například o 3 × 7 katastrofách. Beránek má 7 rohů a 7 očí, a tehdejší čtenář dobře věděl, že kdo má sedm rohů, má dokonalou sílu, a kdo má sedm očí, je vševidoucí. Vyvolených je 12 000 z každého pokolení, starců sedících na trůnech před Bohem je 24. Zajímavé je číslo 144 000, jež stanovuje počet Božích věrných – zahrnuje posvátnou dvanáctku (12 × 12 = 144) jako znamení celku: Rok má 12 měsíců, Izrael tvoří 12 kmenů…

Pokud jde o cifru 666, dnes se nejčastěji setkáme s výkladem, že se jedná o „kód“ pro císaře Nerona, použije-li se pro interpretaci hebrejská abeceda. Problém tkví v tom, že je třeba jméno na číslo „napasovat“, tedy uvést jej v rozvinutém tvaru „Nero císař“ neboli „Neron kesar“.

TIP: Čertovské veledílo: Tajemství Codexu Gigas alias Ďáblovy bible

Relativní oblibě se těší i názor, že cifra skrývá jméno Hitlera. Součtem číslic dosazených za písmena můžeme k takovému výsledku opravdu dojít, ovšem jen za předpokladu, že A nahradíme číslem 100, B pak 101 atd. Pokud vynecháme specifické CH a všechna písmena s diakritikou, vyjde nám 107 + 108 + 119 + 111 + 104 + 117 = 666. Neexistuje však žádný zásadní důvod, proč by měl systém začínat právě stovkou. Popsané početní kouzlení spíš připomíná starý vtip se slovem „láska“: Když jedno písmeno vypustíte a čtyři změníte, dostanete „pivo“… Výsledky zkrátka odpovídají přání vykladačů, a spletitá problematika tak na své konečné rozuzlení teprve čeká.

V tuto chvíli je nejbližší hvězdou Slunci Proxima Centauri ve vzdálenosti 4,24 světelného roku. Vzhledem k tomu, že Proxima obíhá kolem dvojhvězdy Alfa Centauri A+B, vyměňuje si přibližně jednou za 500 tisíc let s touto dvojicí pozici. Nemusí však vždy představovat nejbližší hvězdu od Slunce: Proxima Centauri byla nejbližší hvězdou uplynulých 32 tisíc roků; zhruba za 26 700 let se ke Slunci přiblíží na vzdálenost 3,11 světelného roku a začne se od něj vzdalovat. 

Proxima Centauri (anebo dvojhvězda Alfa Centauri A+B) bude nejbližší hvězdou ke Slunci přibližně do roku 33 000, kdy ji vystřídá červený trpaslík Ross 248 ze souhvězdí Andromedy. Ten se v současné době nachází 10,3 světelného roku od Slunce a přibližně za 40 tisíc let kolem něj prolétne kosmická sonda Voyager 2, přičemž se k němu přiblíží na vzdálenost 1,7 světelného roku.

Zhruba za 43 tisíc let se stane nejbližší stálicí hvězda s označením Gliese 445, tedy – jak jinak – červený trpaslík ze souhvězdí Žirafy, známý rovněž jako zdroj rentgenového záření, jehož současná vzdálenost od Slunce činí 17,6 světelného roku. Asi za 40 tisíc let kolem něj ve vzdálenosti 1,6 světelného roku prolétne kosmická sonda Voyager 1, vypuštěná v roce 1977.

Některé další hvězdy se ke Slunci přiblíží, avšak nestanou se přitom nejbližšími hvězdami. Zhruba za 19 900 let to bude Lalande 21185, která se ke Slunci přiblíží na vzdálenost 4,65 světelného roku a následně se od něj začne vzdalovat. Ještě předtím se ke Slunci přiblíží Barnardova šipka: asi za 9 800 let ji bude od naší hvězdy dělit přibližně 3,75 světelného roku. Proxima Centauri se bude v té době nacházet ještě blíže ke Slunci (viz schéma).

Dobová kresba zachycuje první nádražní budovu v Brně v 1. polovině 19. století. Stavba, která v průběhu dalších let prošla řadou rekonstrukcí, tvořila součást Severní dráhy císaře Ferdinanda.

Výstavba tzv. Ferdinandky byla zahájena v dubnu 1836 a postupovala od Vídně na sever. Do Břeclavi dorazila v červnu roku 1839, do Brna o měsíc později a roku 1841 se po ní dalo dojet až do Lipníku nad Bečvou. Práce na železnici se poté zpomalily a hlavní spojení z Lipníku do Bohumína bylo vystavěno až od roku 1845. První vlak poté dorazil do Bohumína 1. května 1847. Následovalo další spojení s ostatními městy a již vystavěnými úseky směrem na Berlín, pruský Annaberg a Krakov.

Autorem návrhu byl profesor vídeňské polytechniky Franz Xaver Riepl. Ten roku 1829 navrhl trať dlouhou přes 400km, která měla sloužit pro přepravu soli z Haliče, transport dobytka, obilí a dřeva. Na stavbě železnice se podílel i bankovní dům Salomona Rothschilda, který ale toto své privilegium převedl na novou, pro tento účel speciálně vytvořenou, společnost Výhradní privilegovanou Severní dráhu císaře Ferdinanda. 

S postupným šířením autonomních automobilů bude neustále klesat význam řidičů i jejich možnosti zasahovat do řízení. Zároveň se bude zvyšovat význam pneumatik, které představují spojení automobilu s vozovkou.

Společnost Goodyear proto přichází s konceptem Eagle-360. Jde o chytré pneumatiky kulovitého tvaru, které budou na kolech připojených k automobilu pomocí magnetické levitace. Vzhledem ke svému tvaru mohou rotovat podle libovolné osy libovolným směrem.

Pneumatiky Eagle-360 mají zabudované senzory, které pneumatikám umožňují sledovat okolní prostředí, kvalitu vzorku pneumatiky i tlak vzduchu uvnitř. 3D tištěný vzorek pneumatiky napodobuje uspořádání těla korálů rifovníků, což dodává pneumatikám dobré jízdní vlastnosti.

Kunovec tečkovaný (Dasyurus viverrinus) je masožravý vačnatec velikosti menší kočky. Dříve žil i v jihovýchodní Austrálii, dnes se vyskytuje pouze na Tasmánii. Posledního kunovce tečkovaného na australské pevnině přejeli 31. ledna 1963 v Sydney. Možná ale v Austrálii nevymřeli navždy.

Tento týden v Austrálii odstartoval projekt návratu kunovců tečkovaných, který přijde australskou vládu na téměř 1 300 000 dolarů. Badatelé vypustili 14 kunovců v rezervaci Mulligans Flat Woodland Sanctuary na severním předměstí australského hlavního města Canbery.

Během příštích dvou let budou vědci kunovce sledovat pomocí připevněných vysílaček. Pokud se jim bude dařit, přidá se k nim dalších 64 kunovců, polovina z nich z chovu v zajetí a druhá polovina z Tasmánie. Rozšíření kunovce by mělo zabezpečit jeho výhled do budoucna a také pomoct v boji proti králíkům, kteří stále pustoší Austrálii.

Maršál Erwin Rommel (1881–1944), zvaný Pouští liška podlé svého působení v saharské Africe, oficiálně zemřel na srdeční zástavu. Ve skutečnosti si ovšem musel vzít sám život, aby nebyl souzen pro velezradu.

Jeden z nejlepších taktiků německé válečné mašinerie se nejspíše nepřímo zapletl do spiknutí proti vůdci a neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera. Stačilo k tomu obecná rozprava s jedním z konspirátorů a paranoia Hitlera, notně podporována tajemníkem NSDAP Martinem Bormannem.

Hitler usoudil, že Rommel se spiknutí zůčastnil, ale byl si vědom, že veřejný proces s jedním z ikonických hridnů říše by morálce obyvatel neprospěl. Vyslal tedy za Rommelem generálporučíka Wilhelma Burgdorfa a generálmajora Ernsta Maisela, kteří mu dali na vybrat buď soudní řízení pro velezradu nebo spáchání sebevraždy. Aby se vyhnul pohaně své komplikacím rodiny, rozhodl se polní maršál pro sebevraždu a "dobrovolně" si vzal život. Oficiální důvody smrti byly následky zranění, které utrpěl o čtvrt roku dříve.