Přestože se Viktor Lustig narodil v českém městečku Hostinné, kariéru profesionálního podvodníka rozvinul za hranicemi rodné hroudy. Daleko od domoviny, ve zdravotnickém zařízení pro vězně ve Springfieldu, nakonec vynalézavý lhář 11. března 1947 zemřel.

Díky jazykové vybavenosti a hereckému talentu se Lustig zařadil mezi nejvynalézavější hochštaplery všech dob! Jeho nejznámějším kouskem se stal bezesporu prodej Eiffelovy věže. Hrálo mu do karet, že mohutná stavba, postavená u příležitosti Světové výstavy v Paříži, neměla být ve městě umístěna natrvalo. Mezi obyvateli navíc nebyla příliš oblíbená, což se odrazilo na jejím stavu. A tak se český rodák rozhodl, v přestrojení za zástupce ředitele Ministerstva pošty a telegrafů, prodat slavnou věž do šrotu!

TIP: Triky ze staré školy: Seznamte se s pěticí vypečených podvodníků

Zinscenoval falešné výběrové řízení, z něhož vyšel „vítězně“ obchodník André Poisson. Z mistrovského podvodu se ale mediální aféra nestala. Ubohý Poisson se natolik styděl, že případ nenahlásil. Druhý pokus už však oku francouzské policie neunikl. Lustig ale stihnul uprchnout do Ameriky, kde na něj čekaly kšefty s největším mafiánským bossem všech dob, samotným Al Caponem.

Životní příběh Karla Maydla, který se začal psát 10. března 1853, dovedl mladíka z Rokytnice nad Jizerou až na pražské operační sály. Právě zde neváhal uplatnit inovativní metody a položit tak základy moderní chirurgie.

Jeho práce dosáhla ohlasu nejen na domácí půdě, ale také v evropském, ne-li celosvětovém měřítku. Česká chirurgie začala dostávat novou tvář roku 1891, kdy se stal Maydl přednostou pražské chirurgické kliniky. Ihned se jal vytvořit školu budoucích mistrů svého oboru, kteří pokračovali v jeho odkazu ve 20. století.

Lékař současně ukázal svůj smysl pro pořádek, když zavedl nošení bílých plášťů, vedení chorobopisů a operačních knih. Vlastně tak položil základy výkonu lékařské praxe, jak ji známe z dnešní doby. Díky aplikaci pokrokových technologií se navíc mohla na klinice provádět řada nových úkonů, jako byly operace mozku či žlučníku.

Amputace rukou vede ke ztrátě hmatu. Možná to ale není navždy. Vědci nedávno vyvinuli umělý prst, s jehož pomocí lze vnímat dotyk i bez ruky.

Nové zařízení vyzkoušeli u pacienta s amputovanou rukou. S umělým prstem chirurgicky připojeným k nervům v paži byl schopný při dotyku ucítit hladký a drsný povrch.

Dotyčný pacient Dennis Aabo Sørensen prý pomocí bionického prstu cítil vjemy téměř stejně, jako s původní amputovanou rukou. Stále vnímá svoji bývalou ruku jako fantómovou končetinu a teď cítil dotyk bionickým prstem, jakoby se dotkl vlastním ukazováčkem. Sørensen byl během experimentů schopný rozpoznat hladké a drsné povrchy v 96 procentech případů.

Zřejmě nejslavnějším nenalezeným pokladem, který uloupili nacisté, je takzvaná Jantarová komnata, obsahující asi 4,5 tuny jantarové výzdoby.

Z Kateřinského paláce do Kaliningradu a...?

Nacházela se v Carském selu nedaleko Petrohradu, kde ji roku 1941 zastihla německá okupace. Když se pak opět přiblížili Rusové, nechal ji německý velitel oblasti Erich Koch rozebrat a uložit do kovových beden. 27 beden bylo dopraveno do Königsbergu, dnešního Kaliningradu. Poté její stopa mizí. Podle jedné z hypotéz byla zničena při bombardování města v roce 1944. Podle jiných názorů byla rozmontována a odvezena do Gdaňska nebo Duryňska, Hamburku či Litvy. Existují i svědectví, že byla naložena na palubu lodi Wilhelm Gustloff, která se po zásahu sovětským torpédem potopila na dno Baltu. Poválečný průzkum vraku odhalil díru, vyříznutou do vraku lodi autogenem. V devadesátých letech se objevily některé fragmenty Jantarové komnaty na trhu se starožitnostmi, ale jejich původ se nepodařilo vystopovat.

Všechno, co se dovídáme o stáří měsíčních kráterů nebo o sopkách na Marsu, víme jen díky studiu hornin. Jedná se o tzv. radiometrické (někdy též radioaktivní) datování, které nám poskytuje informace o absolutním stáří daných vzorků. A vzorků mají geologové k dispozici opravdu málo. Proto naše znalosti o stáří planetárních útvarů nejsou zatím nijak oslňující.

Vzorky jako rodné listy

Nejvíc vzorků hornin mají geologové samozřejmě z naší Země, takže jim nečiní žádné problémy určit, kdy explodovala nějaká konkrétní sopka nebo kdy například došlo k vrásnění Alp. V případě Měsíce už je to mnohem horší. Geologové totiž mají k dispozici jen 382 kilogramů vzorků, které na Zem dopravily posádky mise Apollo a sovětské automatické sondy Luna. K tomu můžeme ještě připočítat ještě asi 137 kilogramů lunárních meteoritů. U těchto „poslů z nebes” ale bohužel nevíme, odkud přesně pocházejí (na rozdíl od vzorků z misí Apollo), takže je nemůžeme se stoprocentní jistotou přiřadit ke konkrétním událostem – např. impaktům nebo výlevům lávy. 

Doba vzniku lunárních útvarů, ze kterých nemáme vzorky, se proto musí odvodit jen na základě tzv. relativního datování. Pokud například díky radiometrickému datování víme, že kráter Koperník vznikl před 810 miliony roky, pak krátery, které jej překrývají, musejí být zákonitě mladší (vznikly až po něm). Relativní stáří se dá odvodit i od hustoty kráterů na dané části povrchu. Je to jako bychom vystrčili na déšť list papíru a počítali kapky. Čím déle by byl papír dešti vystaven, tím více kapek by se na něm rozpilo. A podobné je to i s kráterováním měsíčního povrchu.

Jak starý je vlastně Mars?

U Marsu je situace ještě o něco zoufalejší než u Měsíce. Dosud žádné sondě se totiž odtud nepodařilo dopravit vzorky do pozemských laboratoří. Většinu představ o stáří útvarů na Marsu proto víme jen ze studia asi 115 kilogramů marsovských meteoritů. Rudou planetu sice navštívila flotila sond, které její povrch zkoumaly svými robotickými laboratořemi, ale určení přesného stáří hornin byl pro ně příliš náročný úkol. Tedy až donedávna. Na palubě pojízdné laboratoře Curiosity je totiž nainstalován i hmotnostní spektrometr, pomocí kterého radiometrické datování uskutečnit lze. 

V pondělí 5. srpna roku 2013 se tak sondě Curiosity podařilo zjistit absolutní stáří usazené horniny ze dna kráteru Gale na 4,21 miliardy roků. Chyba v měření se sice vzhledem k použité metodě pohybuje kolem 350 milionů roků, ale i tak jde s ohledem na první radiometrické datování uskutečněné mimo pozemské laboratoře o skvělý výsledek! 

A jak je to s ostatními tělesy Sluneční soustavy? Kromě Měsíce, Marsu a planetky Vesta, ze které máme k dispozici slušnou porci meteoritů, zatím nedokážeme jiné vzorky identifikovat. Dokud tedy geologové nezískají vzorky například z Merkuru nebo z Venuše, mohou stáří jednotlivých planetárních útvarů hádat s jen velkou mírou chyby.

Sice měří jen 2,3 metru na šířku, zato má 26metrovou zahradu – jeden z nejužších domů v Británii je na prodej. A cena? Žádná láce – realitní kancelář jej nabízí za 60 tisíc liber, tedy v přepočtu za 2 miliony korun. Originální stavba se nachází v městečku Camborne v britském hrabství Cornwall a postavena byla někdy na počátku 20. století. Původně domek sloužil pro ubytování služebnictva. Od 70. let je ale neobývaný a tak náklady na jeho renovaci dost možná přesáhnou i cenu vlastní stavby.

„Cambornská nudle“ ale není ani zdaleka neužším domem na světě – před několika lety vnikl ve Varšavě domek architekta Jakuba Szczesnyho široký jen 60 palců (1,52 metru) a světovým rekordmanem je v tomto směru domeček ze skotského ostrova Cumbrae, který na šířku měří jen 47 palců, tedy 1,19 metru. 

Pokud půjde vše podle plánu, měl by ještě v první polovině tohoto roku (pravděpodobně na konci dubna) zamířit k ISS první nafukovací modul BEAM (Bigelow Expandable Activity Module) z dílny Bigelow Aerospace. K Mezinárodní vesmírné stanici jej má dopravit Dragon SpaceX v rámci zásobovací mise CRS-8.

Testovací modul má mít po nafouknutí rozměry 4 × 3,2 metru a po dobu dvou let bude připojený k rozšiřujícímu portu Tranquility. Zástupci NASA se již nechali slyšet, že by z něj mohla být pěkná odpočinková místnost pro astronauty na ISS. Současně bude probíhat měření teploty, tlaku a také intenzity záření uvnitř modulu.

Nafukovací obr budoucnosti

Miliardář Robert Bigelow má ale mnohem odvážnější plány – nedávno představil koncept svého nafukovacího obra budoucnosti. Modul s označením BA 2100 (nebo také Olympus) má na délku měřit téměř 18 metrů a v průměru má mít 13 metrů. Celkový objem tohoto 70 tun vážícího monstra je téměř třikrát větší, než vnitřní objem celé ISS.

Vzhledem ke obrovské hmotnosti je zřejmé, že Olympus není určený pro ISS, Robert Bigelow v něm nicméně vidí budoucnost pro cestu lidské posádky k Marsu nebo jako sklad pro lidskou základnu na Měsíci.

Michael Vecchione ze Smithsonovského institutu s podmořským plavidlem odebíral vzorky dna poblíž ostrova Necker v Havajském souostroví. V hloubce 4 290 metrů pod hladinou moře narazil na přízračného tvora, jakého ještě nikdy neviděl.

Byla to chobotnice, podobná těm, co žijí v mělkých vodách. Velmi pravděpodobně jde o úplně nový druh. Na první pohled zaujme svým světlým, až strašidelným zbarvením, díky němuž se jí přezdívá Casper, podle známého animovaného ducha.

Hlavonožci obvykle mají pigmentové buňky zvané chromatofory, které vytvářejí jejich zbarvení. Přízračný Casperův vzhled je pro chobotnice výjimečný. Jak je vidět, moře je stále ještě plné překvapení.

Facebook využívá laboratoř pro výzkum umělé inteligence, kde se vývojáři snaží vytvořit co nejlepší software pro správu a fungování sociálních médií. Snaží se zde naučit umělou inteligenci základním pravidlům fyziky stejným způsobem, jakým se je učí lidé - tedy hrou.

Vývojáři nechali umělou inteligenci „hrát si“ s kostkami podobně, jako si s nimi hrají děti. Nejprve vytvořili celkem 180 tisíc počítačových simulací dvou až čtyř barevných kostek, uspořádaných v různých kombinacích. Rovněž natočili téměř 500 videí zobrazujících stojící a hroutící se věže z kostek.

Poté tyto simulace a videa předali ke zpracování počítačům. Cílem tréninku je donutit umělou inteligenci odhadnout, jak dopadnou doposud neviděné situace s kostkami. Nejlepší umělá inteligence uspěla v 89 procentech situací s virtuálními kostkami, což je mimochodem lepší výsledek, než jakého se stejnými situacemi dosahují lidé.

9. března 2008 byla z kosmodromu Kourou v jihoamerické džungli vypuštěna raketa Ariane 5 s lodí ATV-1 Jules Verne. Tento průkopník evropského programu zásobovacích plavidel zhruba po měsíčních testech na oběžné dráze dorazil k ISS.

Jelikož šlo o zkušební misi, byl profil letu značně netypický a zahrnoval několik týdnů zkoušek. Už dvě hodiny po startu se přitom objevil první problém: selhala jedna z elektronických jednotek, která řídila čtvrtinu orientačních motorů – přiváděla do nich okysličovadlo a palivo ve špatném poměru. Misi to ovšem neohrožovalo, protože ATV má orientačních motorů přebytek, jako rezervu pro podobné případy. Problém navíc vyřešil restart jednotky.

Největší zásobovací loď pro ISS

Během několikatýdenní cesty k ISS pak pracovníci řídicího střediska odhalili, že některé vyhřívače na ATV pracují více, než se předpokládalo. Jakmile družice dorazila ke stanici, oznámili, že několik kusů tkaniny její tepelné izolace volně vlaje. Zřejmě pod nimi zůstaly vzduchové bubliny, a jak raketa při startu rychle nabírala rychlost, vzduch se rozpínal a tkaninu odtrhl. Pozdější exempláře ATV proto disponovaly větším počtem větracích otvorů.

Než se Jules Verne dostal k ISS, vyzkoušel si několikrát také manévr CAM (Collision Avoidance Manoeuvre). Jde o nouzovou operaci: pokazí-li se úplně všechno, loď se od stanice bleskově vzdálí, aby nedošlo ke kontaktu.

Ve dnech 28. a 31. března se ATV dvakrát zkušebně přiblížila k cíli: poprvé na 3,5 km, podruhé na pouhých 12 m. A 3. dubna bezpečně zakotvila u modulu Zvezda. Na ISS přivezla nejen několik tun zásob, ale i rukopisy spisovatele Julese Verna (které se pak bezpečně vrátily na Zemi raketoplánem). Kosmonauti si přitom evropskou zásobovací loď rychle oblíbili: na rozdíl od ostatních prostor stanice byla totiž velmi tichá, a tak do ní chodili spát.

Dne 27. srpna 2008 předvedla ATV své další schopnosti, když zajistila úhybný manévr celé stanice – ISS se tak vyhnula nebezpečně blízkému průletu úlomku z družice Kosmos 2421. Pátého září se pak loď od stanice odpoutala a po několikatýdenním samostatném letu byla 29. září navedena k řízenému zániku v hustých vrstvách atmosféry. 

Kromě lodi Jules Verne existovaly další 4 verze ATV (Automated Transfer Vehicle):

• ATV-1 Jules Verne (start 2008)
• ATV-2 Johannes Kepler (start 2011)
• ATV-3 Edoardo Amaldi (start 2012)
• ATV-4 Albert Einstein (start 2013)
• ATV-5 Georges Lemaître (start 2014)

V dubnu 2012 ESA oznámila, že pětikusová série ATV se nebude rozšiřovat. Neznamená to ale úplný konec projektu ATV - upravený servisní modul totiž poslouží u nové americké pilotované lodi Orion, která má létat k Měsíci, asteroidům a jednou snad i na Mars.