Snad nejznámější československý prezident pocházel ze skromných poměrů. Oba rodiče pracovali v panských službách a ani před Tomášem se neotevírala zářivá budoucnost.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že se mladík bude věnovat řemeslu. Ambice ho ale poháněly dál a protože si rodiče nemohli dovolit vydržovat syna na studiích, vydělával si kondicemi v bohatých rodinách. A tak se Masaryk dostal z rodného Slovácka až do Vídně a Lipska, kde došlo k osudovému setkání s Charlottou Garrigue. Jeho další osudy jsou již známé.

TIP: Jaký byl tatíček Masaryk? Svéhlavý a vzpurný mladík

Netrvalo dlouho a stal se výraznou postavou české vědecké scény, přičemž své názory neváhal bránit navzdory odporu veřejnosti. Zásadní zvrat přišel s první světovou válkou. Masaryk opustil myšlenku na možnost reformovat Rakousko-Uhersko a vydal se bojovat o nezávislý stát. O tom, že jeho symbolem zůstal i po své smrti, svědčí přízviska „prezident Osvoboditel“ či „tatíček Masaryk“.

6. března 1986 prolétla sovětská kosmická sonda Vega 1 ve vzdálenosti 8 900 kilometrů kolem Halleyovy komety. Vega 1 byla tříose stabilizovaná sonda. Konstrukce byla odvozena od sond z programu Veněra. Sonda byla vypuštěna 15. prosince 1984 z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. 

TIP: Hallyeova kometa: Jak probíhala cesta za nejznámější kometou?

Sonda Vega 1 začala s výzkumem Halleyovy komety 4. března 1986. O dva dny později prolétla ve vzdálenosti necelých 9 tisíc kilometrů od jádra komety. Poslední měření Halleyovy komety proběhlo o dva dny později. Poté sonda pokračovala ve výzkumu meziplanetárního prostoru.

Příslovečné ptačí mozečky možná nejsou tak zbytečné, jak by napovídala jejich velikost. Nejspíš mají struktury podobné těm, jaké známe v mozku savců, a které dovolují řešit složité úkoly.

Vědci nedávno dospěli k názoru, že velikost mozku není všechno. Některé pokročilé duševní schopnosti podle nich nezávisejí ani tak na velikosti mozku, jako na tom, jak jsou propojené neurony, buňky nervové soustavy v mozku.

Všechno nasvědčuje tomu, že někteří ptáci, jejichž mozky nemají mozkovou kůru, a váží do 20 gramů, se svými intelektuálními schopnostmi vyrovnají chytrým primátům s půlkilovým mozkem a mozkovou kůrou.

Zkuste si chytit havrana, vránu nebo třeba straku. Jsou tak chytří, že se je povede polapit spíš jenom náhodou.

Lunar Prospector byla první americkou misí, týkající se výhradně Měsíce, po ukončení programu Apollo. Hlavním úkolem bylo zjistit, zda se na povrchu Měsíce v oblastech jižního a severního pólu nachází vodní led. Ukončení mise bylo naplánované nezvykle, ale zároveň efektně, totiž jako řízený dopad sondy na povrch Měsíce. Vyvolaná srážka při dopadu měla uvolnit plyny, jejichž rozbor měl prokázat přítomnost vody.

TIP: Příliš drahý šálek lunárního čaje: Existuje voda na Měsíci?

Sondu Lunar Prospector vynesla na oběžnou dráhu Země 7. ledna 1998 v 03:28:44 SEČ raketa Athena II až na druhý pokus. První pokus o start, plánovaný o den dříve, musel být odvolán pro problémy s pozemním sledovacím radarem.

Po osmi týdnech průzkumu z oběžné dráhy ve čtvrtek 5. března oznámil tým vědců pod vedení dr. Alana Bindera: „Je velmi pravděpodobné, že se na povrchu našeho vesmírného souseda, v oblasti jeho jižního a především severního pólu, nachází vodní led.“

Vědci původně odhadovali celkové množství ledu mezi 10 až 300 miliony tun. Po důkladnějším vyhodnocení všech údajů se pozdější odhady celkového množství vodního ledu zvýšily desetinásobně do řádu miliard tun. Existence vodního ledu na Měsíci je i po skončení mise Lunar Prospector „jen“ velmi pravděpodobná, nikoliv stoprocentní.

Když se v roce 1889 nejmladší dcera císařského páru Marie Valerie dozvěděla pravdu o vztahu tatínka a paní Schrattové, byla šokována! Nechápala zejména matku, že mohla nechat dojít události tak daleko. Jenže Sissi právě toto vyhovovalo, mohla alespoň nerušeně a bez výčitek svědomí cestovat. 

TIP: Předchozí část příběhu o vztahu císaře a vídeňské herečky

Intriky Marie Valerie

Po sebevraždě jediného syna, korunního prince Rudolfa, ale hlavně po zavraždění Sissi  v roce 1898 pomáhala Kateřina císaři snášet ty nejhorší rány osudu. Tehdy se však ukázalo, jak chyběla ochranná ruka císařovny nad „milostivou přítelkyní“. Intriky vůči Kateřině, při nichž se vyznamenala právě dcera Marie Valerie, neměl kdo odrážet.

Po ovdovění paní Schrattové se povídalo, že císař uvažoval o sňatku. Ba dokonce, že k němu tajně došlo! Důkazy o tom však neexistují. Je to ale velice nepravděpodobné, když si uvědomíme, jaký cirkus dělal František Josef kolem morganatických – nerovnorodých sňatků svých příbuzných.  I když – možné je všechno, uvážíme-li, že už mu bylo přes osmdesát…

Život v ústraní

Když František Josef I. v listopadu 1916 zemřel, byla k jeho loži přizvána i Kateřina Schrattová, aby se s ním rozloučila. Jako jedna z mála smrt starého mocnáře oplakala. K ostatkům ji přivedl mladý císař Karel I. a ona na hruď mrtvého přítele položila bílé růže. Krásné gesto! Na pohřeb jít ovšem nesměla!

V ústraní žila ve svém vídeňském bytě na Kärntnerringu až do roku 1940, kdy ve věku osmdesáti sedmi let zemřela. O své lásce sama nikdy nic neprozradila, tajemství o tomto vztahu dvou osamělých lidí si odnesla do hrobu. Takovou diskrétní spřízněnou duši nezbývá než císaři tak trochu závidět. Byla jí nejenom za jeho života, ale i po smrti …

4. března 2011 odstartovala z kalifornského kosmodromu Vandenberg raketa Taurus-XL společnosti Orbital Sciences Corp. s nákladem vědeckých družic. Ani jedna se však nedostala na plánovanou dráhu, protože se od nosiče neoddělil aerodynamický kryt nákladu, a start skončil nezdarem.

Einstein, povzbuzen výsledkem Eddingtonovy expedice a také požadavkem Rudiho W. Mandla, inženýra a amatérského astronoma z Československa, který jej navštívil v roce 1936 v Princetonu, publikoval v témže roce v časopise Science krátkou zprávu: zmínil v ní výpočty hypotetického jevu vycházejícího z ohybu světla kolem hmotných objektů, které provedl již v Berlíně v roce 1912, avšak vrátil se k nim až na Mandlův popud.

Nepřehledněte první díl článku: Dvojí povaha světla a gravitační ohyb světla

Představme si situaci, kdy se v přímce nachází vzdálená hvězda, blízká hvězda a pozorovatel. Bude-li vzdálenost pozorovatele od bližší z hvězd velká, bude její gravitace ohýbat světlo vzdálené hvězdy ve všech směrech. Einstein odvodil, že světlo vzdálené hvězdy by se rozplizlo do prstence okolo blízké hvězdy. V následujícím odstavci své zprávy však Einstein připustil, že rozměr zmíněného prstence by byl zcela mimo rozlišovací schopnosti soudobých dalekohledů, a pro pozorovatele by tedy prstenec zdegeneroval na pouhý bod, jehož jas by však byl větší než původní jas vzdálené hvězdy. Hvězda na spojnici by se chovala jako čočka – zesilovala by světlo vzdálených objektů. Avšak i to považoval Einstein za nepozorovatelné.

Mandlova myšlenka i Einsteinovo řešení se dostaly mimo jiné do rukou Fritze Zwickyho, známého švýcarsko-amerického astronoma s českými kořeny. Zwicky si na rozdíl od Einsteina uvědomil, že čočkování vzdálenými hvězdami je sice zanedbatelné, ale stejně by se měly chovat vzdálené galaxie, které mají mnohem větší hmotnost, a tudíž i větší vliv na světlo vzdálených objektů. Až do konce života vyzýval Zwicky k hledání gravitačních čoček. 

První byla nalezena až v roce 1979, pět let po Zwickyho smrti – jedná se o „Dvojitý kvazar“ v souhvězdí Velké medvědice. Pečlivá pozorování ukazovala, že světla dvou kvazarů, které se na obloze jeví neobvykle blízko, jsou si neuvěřitelně podobná – mírou gravitačního rudého posuvu i spektrem. Po více než třiceti letech pozorování se ukazuje, že jde skutečně o dva obrazy téhož vzdáleného kvazaru, ležícího ve vzdálenosti 8,7 miliardy světelných let, čočkované eliptickou galaxií ležící ve vzdálenosti 3,7 světelného roku mezi námi a reálným kvazarem. Bez zajímavosti nezůstává, že světelné změny jednoho z obrazů se odehrávají se čtrnáctiměsíčním zpožděním. Světlo druhého obrazu cestuje po ohnuté trajektorii o více než světelný rok delší dobu, což způsobuje tento měřitelný fázový posun. 

Gravitačně-čočková polévka

Dnešní dalekohledy mají mnohem lepší prostorové rozlišení než přístroje Einsteinovy éry. Pozorují tedy hned několik režimů gravitačních čoček. Silné gravitační čočky vytvářejí dobře pozorovatelné, Einsteinem předpovězené prstence, které jsou natolik symetrické, že je vědci v dřívějších dobách považovali za artefakty na fotografických deskách. Silné gravitační čočky mohou zesílit světlo a zvětšit obraz vzdálených galaxií do té míry, že se z nedosažitelného bodového zdroje stane jasný plošný objekt, u nějž lze studovat strukturu. 

Pokud je však čočkující objekt méně hmotný nebo v nevhodné geometrii, vzdálený objekt se nezobrazí jako plný prstenec, ale jako jeho úseky nebo pouhé vícečetné obrazy. Efekty slabého gravitačního čočkování se mezi gravitačními čočkami vyskytují přirozeně nejčastěji. Světlo vzdálených galaxií při své cestě k pozorovateli podléhá gravitačnímu vlivu kup galaxií ležících na dané trase a ve výsledku končí v deformovaných a protažených obrazech. Rozložení těchto porušených obrazů v prostoru lze naopak využít ke studiu čočkujících objektů. Když byl v roce 1990 vypuštěn Hubbleův vesmírný dalekohled, spatřil efekty gravitačního čočkování v každé kupě galaxií, do které se podíval. Dlouhé expozice s tímto dalekohledem (v projektech hlubokých polí) umožnily odhalit velmi vzdálené galaxie přinášející informaci z období jen velmi krátce po Velkém třesku, z nichž mnohé bylo možné spatřit výhradně díky efektům gravitačních čoček. 

Citlivost dnešních detektorů umožňuje všímat si i čočkování méně hmotnými objekty, než jsou galaxie, hvězdami, nebo dokonce extrasolárními planetami. Gravitační mikročočky se však projevují pouze v souladu s Einsteinovým článkem z roku 1936, tedy zjasněním. Vzhledem k tomu, že čočkující objekt se obvykle vůči spojnici vzdálený objekt – pozorovatel pohybuje, jsou efekty gravitačních mikročoček na rozdíl od těch klasických pouze jednorázové. Nárůst jasnosti (světelná křivka, která svým tvarem připomíná zvon, je bez zaváhání rozlišitelná od jiných druhů hvězdné proměnnosti) pozorujeme pouze v případě, že mikročočka přechází přes zornou přímku.

Nicméně i mikročočky poskytují jakési informace o prostorovém rozlišení, avšak právě čočkujících objektů. Jde-li o objekt složitější, vícehvězdu nebo hvězdu obklopenou planetární soustavou, je i světelná křivka jevu složitější a z jejího tvaru lze usoudit na vlastnosti objektů, které čočkování způsobují. Z 1 039 extrasolárních planet známých k letošnímu Svatému Martinu se jich 24 podařilo odhalit prostřednictvím gravitačního mikročočkování. 

Jak mapovat neviditelné

Zjevná hračička v rukou šikovných astronomů má však i překvapivé využití. Slabým gravitačním čočkováním se totiž projevuje veškerá látka podléhající gravitační interakci, tedy i temná hmota. Tajemná entita ohýbá světla vzdálených galaxií, což umožnilo využít snímky galaktických kup pořizovaných Hubbleovým dalekohledem k rekonstrukci třírozměrných map rozložení temné hmoty ve vesmíru. Je zajímavé, že stejnou metodu navrhoval již zmíněný Fritz Zwicky, objevitel temného hmoty, desítky let předtím, než se tato metoda stala realizovatelnou. 

Rekonstrukce rozložení temné hmoty v kupách galaxií poukázala na zajímavé souvislosti. V kupách, které jsou v relativním klidu, spolu temná a svítící hmota koexistují, zřejmě kvůli vzájemnému gravitačnímu přitahování. Naproti tomu v kupách, které vznikly srážkou menších kup, dochází často k oddělení temné a svítící hmoty. Na obřích vesmírných škálách vytváří temná hmota vláknitou strukturu, přičemž v místě styku více vláken se koncentruje svítící hmota a nacházejí se tam kupy a nadkupy galaxií. 

Kosmologické modely nás přesvědčují, že chladná temná hmota je pro následnou hierarchickou kondenzaci „horké“ svítící hmoty nutná, jinak by se nikdy hierarchicky nevytvořily galaxie ani hvězdy. Užitečné informace o tomto dění získáváme i prostřednictvím světla podléhajícího vlivu gravitačních polí. 

V roce 1998 začalo v oblasti východního Středomoří období výrazného sucha. Podle nové studie NASA je pravděpodobně nejhorším za posledních devět století.

Vědci NASA se snaží vylepšit počítačové modely klimatu a jejich schopnost předpovědět budoucí vývoj. V rámci tohoto výzkumu rekonstruovali historii sucha ve Středomoří pomocí letokruhů zdejších stromů. Tenčí letokruhy odpovídají suchým rokům, kdežto silnější letokruhy dokládají roky, kdy bylo vody dostatek.

V analýze byly použity letokruhy z živých stromů i ze vzorků dřeva, které pocházely ze severní Afriky, Řecka, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Turecka. Badatelé je zkombinovali se známými údaji ze Španělska, jižní Francie a Itálie, a rekonstruovali historii klimatu ve východním Středomoří za poslední tisíciletí.

Podle badatelů je chování klimatu ve východním Středomoří během tohoto období sucha jiné, než během minulých období sucha. V podezření je vliv globálního oteplování. Závěry studie bude možné využít k vylepšení počítačových modelů pro předpovídání rizik spojených se suchem v nadcházejícím století.

Přistání prvního stupně nosné rakety Falcon 9, která byla vypuštěna z floridského mysu Canaveral, bylo znovu neúspěšné. Oznámil to na Twitteru šéf společnosti SpaceX Elon Musk.

„Raketa uskutečnila tvrdé přistání na plovoucí rampu“, napsal Musk. Podotkl, že tentokrát s úspěchem nepočítal, a vyjádřil jistotu v tom, že příští let „bude dobrou šancí“. 

Nosná raketa Falcon 9 s komunikační družicí SES-9 odstartovala po několika neúspěšných pokusech v sobotu 5. března v sobotu v 0:35 středoevropského času. Družice SES-9, kterou vyrobila společnost Boeing Satellite Systems, je určena k posílení kapacity pro videoslužby v Asii a v Pacifiku. Navržena je pro provoz po dobu patnácti let na geostacionární oběžné dráze.

2. března 2004 v 8:17 středoevropského času odstartovala z kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guyaně raketa Ariane-5 G+, která do vesmíru vynesla sondu Rosettu. Původním cílem sondy byla kometa 46P/Wirtanen. Start se měl uskutečnit v lednu 2003, ale měsíc před plánovaným startem došlo k havárii rakety Ariane 5. Start sondy byl proto pozastaven do vyšetření příčin havárie.

Po skončení vyšetřování už ale kometa a Země nebyly ve vzájemně vhodné poloze, proto se v květnu 2003 přistoupilo k náhradnímu řešení – novým cílem Rosetty se stala kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko.

10 let a miliardy kilometrů

Přestože výchozí vzdálenost Země a komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko byla v době startu Rosetty pouhých 450 milionů kilometrů, musela sonda před svým setkáním s kometou urazit desetkrát větší vzdálenost – 6,4 miliardy kilometrů, což je téměř 44× vzdálenost Země – Slunce.

Na své cestě Rosetta několikrát obletěla Slunce, Zemi a Mars. V roce 2008 Rosetta proletěla jen 803 km od planetky Šteins, v roce 2010 pak 3 162 km od planetky Lutetia. 

Rosetta více než tři roky své cesty strávila v klidovém stavu hibernace. Poprvé „usnula“ v březnu 2008 a „probudila se“ o čtyři měsíce později, aby pořídila snímky planety Šteins. Podstatně delšího „spánku“ si sonda užila po průletu kolem planetky Lutetia v červenci 2010. Druhá hibernace Rosetty trvala zhruba tři roky – do ledna 2014. Na oběžnou dráhu komety sonda vstoupila na počátku srpna 2014.