Když vyjely během první světové války britské tanky na bitevní pole, způsobily německým obráncům naprostý šok. Tehdejší Mk I a konečně i celá plejáda jejich následovníků (Mk IV, Mk V a dalších) ale představovaly ohromné neforemné krabice velké hmotnosti, které se jen s obtížemi a pomalu prodíraly rozbitým terénem. Neměly ani otočnou věž a jejich stěny se doslova ježily hlavněmi kanónů a kulometů. Pro rychlé manévrové operace a především obchvaty a obkličování protivníka se naprosto nehodily.

Naopak malé a poměrně obratné francouzské Renaulty FT nenabízely dostatečnou pancéřovou ochranu a potřebnou palebnou sílu. Již v době nasazení prvních obrněnců ve Francii i Velké Británii pracovali na typech stojících mezi oběma velikostními protiklady a výsledkem se stal tank střední kategorie. Britskou školu reprezentoval Mk. I Whippet, francouzskou Schneider 1917 a oba se dočkaly sériové výroby a nasazení na frontě. Jak Whippet tak Schneider ještě ale viditelně představovaly produkty první světové války, jelikož jejich výzbroj byla rozmístěna v kasematech ve stěnách.

Průchodivost terénem a rychlost byly u těchto strojů sice lepší než u tehdejších těžkých obrněnců, přesto se jednalo o poměrně neohrabaná a pomalá vozidla. Je tedy až s podivem, že několik dávno překonaných Schneiderů vydrželo ve výzbroji španělské armády až do období občanské války.

Hledání ideálu

Rozdělení na lehké, střední a těžké tanky již zůstalo zažité a vydrželo po desítky let, až do vyřazení posledních těžkých strojů z výzbroje v osmdesátých letech. Během dvaceti let mezi světovými válkami však dostal střední tank základní rysy, které si v základní podobě udržel dodnes. Stal se obrněným pásovým vozidlem s plně otočnou věží, nesoucí hlavní výzbroj. Tu dodnes tvoří kanón a kulomety, případně doplňkové zbraně.

V průběhu následujících desetiletí se objevovaly pokusy umístit kanón do přídě trupu nebo boční kasematy, později vznikaly bezvěžové obrněnce a další spíše experimentální konstrukce. Tradiční výše popsaná konfigurace však určovala zásadní směry vývoje po celou dobu. Střední tanky byly v meziválečném období ve většině armád výrazně přečísleny lehkými tanky a tančíky, což způsobila zejména jejich pořizovací cena.

Už první střetnutí druhé světové války však ukázala, že dominantním prvkem výzbroje pozemních sil je stroj střední kategorie, dostatečně pancéřovaný a silně vyzbrojený, aby dokázal ničit nepřátelskou  techniku a vytvářet obrněné klíny, schopné prorážet průlomy v liniích nepřátelské obrany. 

Válečné změny

Během válečných let docházelo k zesilování pancéřování, zvyšování výkonu motorů i ráže hlavních zbraní. Zatímco na počátku války střední tank vážil kolem dvaceti tun a disponoval 37mm kanónem, generace z konce konfliktu měla hmotnost až padesát tun a kanón ráže i 90 milimetrů. Většina typů ještě používala benzinové motory, naftové se montovaly především do modernějších sovětských strojů a dále do některých italských nebo amerických.

Diesel zcela vytlačil benzinový motor v poválečné éře. Přestože otázka, který z tanků druhé světové války byl nejlepší, je z mnoha ohledů nesmyslná, lze říci, že k nejdokonalejším patřil sovětský T-34/85, německý Panther či americký M26 Pershing. V poválečných desetiletích se vývoj středních tanků nejdříve soustředil na zdokonalování posledních konstrukcí ještě z let války, potom však přišla nová generace, reprezentovaná sovětským T-54 nebo americkým M48 Patton.

Střední stroj se stal nejvýznamnějším prvkem obrněné techniky, postupně se pro něj ujalo i označení MBT (Main Battle Tank – Hlavní bojový tank). Na obrněncích se aplikovaly nové technologické poznatky, pancíř se měnil z homogenního na vrstvený, navíc doplněný prvky reaktivní ochrany, neuvěřitelným způsobem se zdokonalovala elektronika, výzbroj i munice.

Nová generace

Současné tanky jsou schopny boje za jakýchkoliv klimatických podmínek, ve dne i v noci, jejich kanóny ráží 120 či 125 milimetrů jsou plně stabilizované a dovolují vedení přesné střelby i za rychlé jízdy v terénu. Nedílnou součástí vybavení se staly střelecké počítače, laserové dálkoměry a další systémy pro vedení boje.

Moderní tank je na rozdíl od svých předchůdců schopen zasáhnout cíl na několikakilometrovou vzdálenost. Dokonalá filtroventilační zařízení nabízejí osádce ochranu před účinky jaderných, chemických i biologických zbraní. Pohonné jednotky prošly rovněž složitým vývojem a dnes je lze v podstatě řadit do dvou kategorií – plynové turbíny a vícepalivové diesely. Systémy přenosu dat a napojení na GPS umožňují veliteli výměnu informací s velením i průzkumnými prostředky v reálném čase.

Negativum u nejmodernější vojenské techniky představuje astronomický nárůst pořizovacích i provozních nákladů, takže vlastní vývoj tanků třídy MBT si v současné době může dovolit fi nancovat jen několik států. Nejvýznamnějšími zástupci této kategorie jsou v současné době americký M1A2 Abrams, německý Leopard 2A7, ruský T-90, izraelský Merkava IV, britský Challenger či francouzský Leclerc.

Přestože řada teoretiků po léta předvídala středním tankům konec jejich kariéry a zobrazovala je jako bezmocné terče bitevních vrtulníků a dalších pokročilých zbraní, praxe ukazuje, že jejich role je a ještě dlouho bude nezastupitelná. Arabsko-izraelské války, první válka v Perském zálivu i porážka armády Saddáma Husajna v roce 2003 dokazují, že bez nasazení strojů MBT lze těžko zničit silně vyzbrojená nepřátelská vojska. I přes pesimistické předpovědi má tento druh zbraně před sebou zřejmě dlouhou budoucnost.  

Uprostřed minulého týdně měli obyvatelé Indonésie a dalších částí světa možnost pozorovat úplné zatmění Slunce. Díky videu Mika Kentrianakise víme, jak tato událost vypadala z paluby letadla pohybujícího se ve výšce 11 kilometrů nad Zemí. Jak ale zatmění Slunce vypadá při pohledu z hlubin vesmíru? Odpověď na tuto otázku přináší snímek kamery EPIC (Earth Polychromatic Imaging Camera) umístěné na družici DSCOVR (Deep Space Climate Observatory), nacházející se v prostoru mezi Sluncem Zemí.

Planetu Uran objevil v roce 1781 pomocí dalekohledu vlastní výroby anglický astronom německého původu William Herschel. Uran byl první objevenou planetou, která nebyla známa již od dávných časů, a ačkoliv byl při mnoha příležitostech pozorován již dříve, vždy byl mylně považován za další hvězdu. Nejstarší zaznamenané pozorování se datuje do roku 1690, když jej anglický astronom John Flamsteed katalogizoval jako 34. hvězdu souhvězdí Tauri.

TIP: Historie hledání planet: Uran byl nalezen náhodou, považovali jej za kometu

Herschel nově objevenou planetu pojmenoval původně Georgium Sidus (Hvězda krále Jiřího) na počest anglického krále Jiřího III. Toto jméno se však mimo Británii neujalo. Na návrh Jeromeho Lalanda jej francouzští astronomové začali nazývat Herschel, zatímco Němec Johann Bode prosadil jméno Uran po řeckém bohu.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

15. březen 1917 se stal významným mezníkem v ruských dějinách. Třísetletá vláda Romanovců byla u konce. Car Mikuláš II. složil korunu i žezlo a stáhl se z ruské politické scény.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Rok 1917 nezačal pro stabilitu ruského impéria dobře. V Evropě zuřila první světová válka a boje na frontě Rusko značně vyčerpávaly. Vládnímu kabinetu se nevedlo lépe ani na domácí půdě. Sílila nespokojenost a čím dál tím hlasitěji se ozývaly hlasy radikálů. Mikuláš začal ztrácet hlavu a nakonec se rozhodl abdikovat. Nemohl tušit, že tím neochrání Rusko ani sebe před revolucí, která vynesla do čela země bolševiky. A právě ti se rozhodli zbavit symbolu starého režimu jednou provždy.

Jen co Československo oslavilo výročí pěti let od „Vítězného února“, zahalilo se do nuceného smutku. Zemřel přece komunistický učitel pracujícího lidu soudruh Stalin! Za pár dní se černé prapory rozvlnily naplno. Svůj vzor následoval 14. března 1953 na druhý břeh sám prezident Klement Gottwald!

Už ve chvíli, kdy se vypravil do Moskvy na Stalinův pohřeb, se necítil zcela ve své kůži. Holdování alkoholu stejně jako syfilis, se kterou se už nějaký ten pátek potýkal, udělaly se zdravím své. Povinnost ale zavelela a Gottwald i přes námitky lékařů nasedl na letadlo. Změny atmosférického tlaku ale negativně zapůsobily na výduť na aortě, která přetížení nevydržela. Krátce po návratu domů si už nevěděli rady českoslovenští ani sovětští odborníci.

TIP: Konec Gottwaldova lékaře: Zakazoval mu alkohol a skončil ve vězení

Když Gottwald zemřel, objevily se dokonce spekulace, že byl v Moskvě otráven! Ty ale prezidentova pitva vyvrátila. Čelního komunistu zkrátka zradilo zdraví, kterému svým nestřídmým životním stylem nijak nepomohl.

Rozdrtí kámen, ale projde skrz lidskou tkáň i kost bez sebemenšího poškození. Vzniká nejen při jaderném výbuchu, blesku či nadzvukovém pohybu. Může být i uměle vytvořena za účelem léčit. Rázová vlna již tři desetiletí úspěšně pomáhá pacientům po celém.

Raketový vzestup

První účinky rázové vlny na rozbíjení ledvinových kamenů byly publikovány v Německu v sedmdesátých letech minulého století a prvního pacienta s ledvinovými kameny léčili novou metodou rovněž v Německu v roce 1980.

Před třiceti lety tak vznikla metoda, která se posléze ukázala jako zcela revoluční v odstranění kamenů. U jejího zrodu u nás stál také docent Pavel Šunka z Ústavu fyziky plazmatu a profesor Jiří Beneš, přednosta Ústavu biofyziky a informatiky na LF UK Praha. „První myšlenka byla pokusit se urychlit rozpouštění žlučových kamenů. Když jsem roku 1984 přišel na akademii věd, lidé tam tehdy už přes dvacet let používali rázovou vlnu jako vedlejší produkt své činnosti. Díky tomu jsme před mnoha lety vyvinuli ve spolupráci s Ústavem fyziky plazmatu jako jedni z prvních velice dobrý zdroj rázové vlny,“ popisuje historii rázové vlny u nás profesor Jiří Beneš. O úspěchu revolučního zařízení svědčí i čísla: V roce 1984 se rázovou vlnou na světě léčilo asi 400 pacientů, o tři roky později už jich byly tři miliony.

Voda není překážkou

Přístroj na drcení ledvinových a žlučových kamenů vyžaduje výkon menší elektrárny a pro jeho sestavení je zapotřebí vysoký zdroj napětí, elektroda se dvěma hroty, vydávající elektrickou jiskru, a kovový reflektor. V Ústavu fyziky plazmatu akademie sestrojili takový generátor vůbec poprvé.

„První verze byla založena na fyzikálním principu, že tlaková vlna prochází lidským tělem v podstatě bez porušení. Protože lidské tělo je až ze 70 % složeno z vody, tlaková vlna není utlumována. Až když narazí například na ledvinový kámen, dochází ke střetu a drcení ledvinového kamene,“ popisuje účinky zařízení Petr Lukeš, vědecký pracovník Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Naděje pro léčbu nádorů

Příznaky ledvinových kamenů mohou být různé. Pokud kámen odejde z ledviny a dostane se do močovodu, jedná se o ledvinovou koliku, charakteristickou úpornou bolestí vycházející z bederní oblasti a šířící se krajinou podbřišku. Jedná se o civilizační problém – onemocnění je způsobené nadměrnou konzumací látek bohatých na živočišné bílkoviny nebo cukry v kombinaci s nízkým příjmem tekutin. Krystalické kamínky, které se vytvoří v těle, pak mohou dosahovat až rozměru korunové mince.

Vlnu, která dokáže kameny rozdrtit na mikroskopické částečky, si ovšem oblíbili také ortopedové. Rázovou vlnou léčí například úponové bolesti nebo tenisový loket.

Rázová vlna by mohla být jednou ještě užitečnější. Naši vědci i lékaři nemají malé ambice – chtějí pomocí ní léčit rakovinné nádory a na výzkumu pracují již 15 let. Dosavadní výsledky, kdy se léčba rázovou vlnou kombinovala i s chemoterapií, zatím vypadají příznivě.

Kolotoč putování mezi Vídní a venkovskými sídly se náhle zastavil jednoho červnového dne roku 1732, kdy Eleonora s Josefem Adamem ve slavnostně vyzdobeném Českém Krumlově očekávali návštěvu císařského páru. Ten měl v doprovodu Adama Františka zakrátko dorazit a poctít schwarzenberskou rezidenci několikadenní přítomností.

Předchozí část: Tajemná Eleonora ze Schwarzenberka: Nevěrnice, upírka či oběť klepů? (1.)

Zajímavý nález prezentoval minulou sobotu při zasedání jihočeské pobočky České archeologické společnosti archeolog Ondřej Chvojka. Měděná žebra plnila ve své době roli polotovaru, tzv. ingotu. Právě v této podobě putovala alpská měď také na české území. Až po přetavení a doplnění o cín v místních dílnách z ní byly slévány jednotlivé výrobky.

Největší depot žeber v Čechách

Depot byl objeven při povrchovém sběru u obce Kroclov na Českobudějovicku v květnu loňského roku. Nálezce Michael Chylík okamžitě informoval archeologické oddělení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, jehož pracovníci zahájili podrobný průzkum lokality. Měděný soubor datovali archeologové do let 1 800 - 1 600 př. n. l., tedy do starší doby bronzové. Žebra byla pravděpodobně uložena na soudobém rovinném sídlišti. Tuto verzi podporují nálezy keramických zlomků, mazanice a fragment hliněného závaží, jež se nacházely v orbou narušené kulturní vrstvě. Vědcům se podařilo vypátrat také místo původního uložení žeber, která se, jak prokázala laboratorní analýza, uchovávala ve svazcích po deseti kusech. Výzkum odhalil dohromady 266 celých žeber a zlomků, jejichž celková hmotnost činí úctyhodných 11,5 kilogramu. Jedná se tak nejen o cenný regionální poklad, ale vůbec o největší dochovaný depot žeber v celých Čechách. 

O půlnoci z pondělí na úterý 25. dubna 1967 rozhodil Leonida Brežněva telefon od tajemníka ústředního výboru strany Dmitrije Ustinova. Sovětský vůdce pobýval v Karlových Varech na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran. Chtěl se ostatním soudruhům pochlubit dalším úspěchem ve vesmíru, proto požádal o přesné načasování startu – a místo toho mu Ustinov oznámil, že kosmonaut Vladimír Komarov během havarijního přistání zahynul. Měl se rozčilovat, zlobit se? Ne, to nešlo, musel zachovat vážnou tvář a vysvětlit ostatním, že lety do vesmíru jsou riskantní a někdy se v tak složitých systémech, jako jsou rakety a kosmické lodě, nepodaří vychytat všechny chyby. 

Členem první dvacítky

Kapitán inženýr Vladimír Michajlovič Komarov patřil do první skupiny dvaceti stíhačů, které komise vybrala začátkem roku 1960 do výcviku na dobyvatele vesmíru. Narodil se 16. března 1927 v Moskvě, bydlel s rodiči v malém suterénním bytě a válku přežil na venkově u příbuzných. Dobře se učil a chtěl být letcem. Rodiče nic nenamítali – věděli, že v uniformě bude nadosmrti zabezpečen. V roce 1949 dokončil Batajské letecké učiliště a stal se stíhačem. Jako jeden z prvních létal na reaktivních strojích. Sloužil na letišti v Grozném, kde si namluvil učitelku Valentinu. Brzy se vzali a narodil se jim syn Žeňa. Komarov dálkově studoval Žukovského vojenskou technickou akademii a v roce 1959 ji dokončil s titulem inženýra.

Do trojice, z níž měl vzejít první kosmonaut, se Komarov nedostal – zranil se a musel výcvik opustit. Složil sice státní zkoušky na astronauta v termínu s ostatními, 3. dubna 1961, zařadil se však až mezi kandidáty na druhý skupinový let v létě 1963 – spolu s Valerijem Bykovským a Borisem Volynovem. Měl velet Vostoku 7 při desetidenní cestě do Van Allenových pásů, nicméně začátkem roku 1964 nejvyšší šéf Kremlu Nikita Chruščov program zrušil – potřeboval totiž protipól k dvoumístné americké lodi Gemini.

Kapitánem tříčlenné posádky

Na větším plavidle pracoval tým hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova od roku 1959, ale tak rychle ho poslat do vesmíru nemohl. Šlo o stroj, který měl létat na Měsíc, a později dostal název Sojuz. Koroljov tedy musel improvizovat. Nakonec se rozhodl nainstalovat do vostokovské koule tři sedadla, přičemž kosmonauti měli letět bez skafandrů. Samozřejmě se jednalo o riziko, ale hlavní konstruktér riskovat uměl – intuitivně totiž tušil, kdy si to může dovolit.

Do lodi Voschod, jak ji nazvali, prosadil Koroljov tři muže: velitele kapitána inženýra Vladimira Komarova a dva civilisty – šéfprojektanta Konstantina Petroviče Feoktistova a lékaře Borise Borisoviče Jegorova. Hlavní posádka přiletěla do města Leninsk u kosmodromu Bajkonur 5. října 1964. Druhý den přihlížela startu Voschodu v bezpilotní verzi pod hlavičkou Kosmos 47. Teprve když se tento stroj po čtyřiadvaceti hodinách v pořádku vrátil, potvrdila státní komise, že trojice odstartuje 10. října.

Expedice proběhla bez velkých obtíží, i když oba civilisté trpěli nevolností způsobenou stavem beztíže. Kosmonauti ale nemohli dělat žádné experimenty, nanejvýš si vzájemně odebrali vzorky krve. Západní odborníky, politiky a novináře přitom tato výprava překvapila. V domnění, že jde o zbrusu nový stroj pro tři lidi, mluvili někteří dokonce o „sovětském Apollu“. Ve skutečnosti se jednalo o pouhý propagandistický trik – ve stísněném prostoru Voschodu mohli astronauti přebývat jen hodiny, nikoliv dny.

Nicméně Koroljov byl spokojen – Feoktistov zkušeným zrakem inženýra stroj prohlédl a doporučil pár zlepšení. Komarova přeřadili jako instruktora k vojenským kosmonautům. Ministerstvo obrany počítalo s vysíláním ozbrojených kosmických plavidel, která měla v případě války zaútočit na Američany. Když se ukázalo, že střetnutí ve vesmíru jako kopírování pozemských bojů je nesmysl, vojenský oddíl tiše rozpustili.

Univerzální Sojuz

Sověti nikdy nedali najevo, že soupeří s Američany o vysazení prvních lidí na Měsíci, nicméně tento závod probíhal. Když v lednu 1967 shořela loď Apollo se třemi kosmonauty na základně během tréninku, bylo jasné, že se americký program zdrží nejméně o rok. Moskva si začala dělat naděje, že jí tato tragédie umožní zaoceánskou konkurenci předehnat.

Sověti chystali nové plavidlo Sojuz. Hned při první expedici chtěli předvést velkolepé divadlo: jedna loď se měla spojit s druhou a mezi nimi by v prostoru přeručkovali dva kosmonauti. Generální tajemník Leonid Brežněv požádal Vasilije Mišina, šéfa Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (jak přejmenovali hlavní pracoviště sovětského raketového a kosmického výzkumu), aby vypuštění urychlil. Mišin nahradil Koroljova po jeho smrti v lednu 1966. Koncem dubna 1967 měla v Karlových Varech probíhat mezinárodní konference komunistických a dělnických stran z celého světa – a takový triumf by myšlenky socialismu jenom posvětil.

Tým Konstantina Feoktistova dokončil zmíněný projekt v létě 1959. Loď se skládala ze tří dílů: orbitálního obytného úseku, přistávacího modulu a přístrojové sekce. Startovat a přistávat měli kosmonauti v menším modulu kuželovitého tvaru s mírně vypouklým dnem připomínajícím reflektor automobilu a na oběžné dráze pak měli trávit čas i v orbitální sekci. Plavidlo bylo plánováno jako univerzální – pro lety posádek okolo Země i k Měsíci a rovněž coby automatický průzkumník.

Drony se stávají běžnou součástí našeho života. Nosí poštu, hlídají velryby nebo třeba zachraňují životy při požárech a v divočině. Jejich použitelnost ale zásadně omezuje doba, po jakou se udrží ve vzduchu. Doba letu dronu je přitom kriticky závislá na baterii.

Korejští vědci se proto snaží vytvořit nový typ miniaturního palivového článku. Jde o palivové články třetí generace s tuhými oxidy (SOFC), které jsou založené na využití nerezové oceli.

Zatím jde sice jen o prototypy, pokud se ale dostanou na trh, mohly by nové palivové články udržet běžné drony hodinu ve vzduchu, stejně jako by mobilní telefony mohly fungovat týden na jedno nabití. Podobné palivové články by mohly být zajímavé i pro elektromobily a řadu dalších strojů či přístrojů.

Pokud se miniaturní palivové články s tuhými oxidy prosadí, mohly by se stát zajímavou alternativou k současným lithium-iontovým a lithium-polymerovým akumulátorům.