Sice měří jen 2,3 metru na šířku, zato má 26metrovou zahradu – jeden z nejužších domů v Británii je na prodej. A cena? Žádná láce – realitní kancelář jej nabízí za 60 tisíc liber, tedy v přepočtu za 2 miliony korun. Originální stavba se nachází v městečku Camborne v britském hrabství Cornwall a postavena byla někdy na počátku 20. století. Původně domek sloužil pro ubytování služebnictva. Od 70. let je ale neobývaný a tak náklady na jeho renovaci dost možná přesáhnou i cenu vlastní stavby.

„Cambornská nudle“ ale není ani zdaleka neužším domem na světě – před několika lety vnikl ve Varšavě domek architekta Jakuba Szczesnyho široký jen 60 palců (1,52 metru) a světovým rekordmanem je v tomto směru domeček ze skotského ostrova Cumbrae, který na šířku měří jen 47 palců, tedy 1,19 metru. 

Pokud půjde vše podle plánu, měl by ještě v první polovině tohoto roku (pravděpodobně na konci dubna) zamířit k ISS první nafukovací modul BEAM (Bigelow Expandable Activity Module) z dílny Bigelow Aerospace. K Mezinárodní vesmírné stanici jej má dopravit Dragon SpaceX v rámci zásobovací mise CRS-8.

Testovací modul má mít po nafouknutí rozměry 4 × 3,2 metru a po dobu dvou let bude připojený k rozšiřujícímu portu Tranquility. Zástupci NASA se již nechali slyšet, že by z něj mohla být pěkná odpočinková místnost pro astronauty na ISS. Současně bude probíhat měření teploty, tlaku a také intenzity záření uvnitř modulu.

Nafukovací obr budoucnosti

Miliardář Robert Bigelow má ale mnohem odvážnější plány – nedávno představil koncept svého nafukovacího obra budoucnosti. Modul s označením BA 2100 (nebo také Olympus) má na délku měřit téměř 18 metrů a v průměru má mít 13 metrů. Celkový objem tohoto 70 tun vážícího monstra je téměř třikrát větší, než vnitřní objem celé ISS.

Vzhledem ke obrovské hmotnosti je zřejmé, že Olympus není určený pro ISS, Robert Bigelow v něm nicméně vidí budoucnost pro cestu lidské posádky k Marsu nebo jako sklad pro lidskou základnu na Měsíci.

Michael Vecchione ze Smithsonovského institutu s podmořským plavidlem odebíral vzorky dna poblíž ostrova Necker v Havajském souostroví. V hloubce 4 290 metrů pod hladinou moře narazil na přízračného tvora, jakého ještě nikdy neviděl.

Byla to chobotnice, podobná těm, co žijí v mělkých vodách. Velmi pravděpodobně jde o úplně nový druh. Na první pohled zaujme svým světlým, až strašidelným zbarvením, díky němuž se jí přezdívá Casper, podle známého animovaného ducha.

Hlavonožci obvykle mají pigmentové buňky zvané chromatofory, které vytvářejí jejich zbarvení. Přízračný Casperův vzhled je pro chobotnice výjimečný. Jak je vidět, moře je stále ještě plné překvapení.

Facebook využívá laboratoř pro výzkum umělé inteligence, kde se vývojáři snaží vytvořit co nejlepší software pro správu a fungování sociálních médií. Snaží se zde naučit umělou inteligenci základním pravidlům fyziky stejným způsobem, jakým se je učí lidé - tedy hrou.

Vývojáři nechali umělou inteligenci „hrát si“ s kostkami podobně, jako si s nimi hrají děti. Nejprve vytvořili celkem 180 tisíc počítačových simulací dvou až čtyř barevných kostek, uspořádaných v různých kombinacích. Rovněž natočili téměř 500 videí zobrazujících stojící a hroutící se věže z kostek.

Poté tyto simulace a videa předali ke zpracování počítačům. Cílem tréninku je donutit umělou inteligenci odhadnout, jak dopadnou doposud neviděné situace s kostkami. Nejlepší umělá inteligence uspěla v 89 procentech situací s virtuálními kostkami, což je mimochodem lepší výsledek, než jakého se stejnými situacemi dosahují lidé.

9. března 2008 byla z kosmodromu Kourou v jihoamerické džungli vypuštěna raketa Ariane 5 s lodí ATV-1 Jules Verne. Tento průkopník evropského programu zásobovacích plavidel zhruba po měsíčních testech na oběžné dráze dorazil k ISS.

Jelikož šlo o zkušební misi, byl profil letu značně netypický a zahrnoval několik týdnů zkoušek. Už dvě hodiny po startu se přitom objevil první problém: selhala jedna z elektronických jednotek, která řídila čtvrtinu orientačních motorů – přiváděla do nich okysličovadlo a palivo ve špatném poměru. Misi to ovšem neohrožovalo, protože ATV má orientačních motorů přebytek, jako rezervu pro podobné případy. Problém navíc vyřešil restart jednotky.

Největší zásobovací loď pro ISS

Během několikatýdenní cesty k ISS pak pracovníci řídicího střediska odhalili, že některé vyhřívače na ATV pracují více, než se předpokládalo. Jakmile družice dorazila ke stanici, oznámili, že několik kusů tkaniny její tepelné izolace volně vlaje. Zřejmě pod nimi zůstaly vzduchové bubliny, a jak raketa při startu rychle nabírala rychlost, vzduch se rozpínal a tkaninu odtrhl. Pozdější exempláře ATV proto disponovaly větším počtem větracích otvorů.

Než se Jules Verne dostal k ISS, vyzkoušel si několikrát také manévr CAM (Collision Avoidance Manoeuvre). Jde o nouzovou operaci: pokazí-li se úplně všechno, loď se od stanice bleskově vzdálí, aby nedošlo ke kontaktu.

Ve dnech 28. a 31. března se ATV dvakrát zkušebně přiblížila k cíli: poprvé na 3,5 km, podruhé na pouhých 12 m. A 3. dubna bezpečně zakotvila u modulu Zvezda. Na ISS přivezla nejen několik tun zásob, ale i rukopisy spisovatele Julese Verna (které se pak bezpečně vrátily na Zemi raketoplánem). Kosmonauti si přitom evropskou zásobovací loď rychle oblíbili: na rozdíl od ostatních prostor stanice byla totiž velmi tichá, a tak do ní chodili spát.

Dne 27. srpna 2008 předvedla ATV své další schopnosti, když zajistila úhybný manévr celé stanice – ISS se tak vyhnula nebezpečně blízkému průletu úlomku z družice Kosmos 2421. Pátého září se pak loď od stanice odpoutala a po několikatýdenním samostatném letu byla 29. září navedena k řízenému zániku v hustých vrstvách atmosféry. 

Kromě lodi Jules Verne existovaly další 4 verze ATV (Automated Transfer Vehicle):

• ATV-1 Jules Verne (start 2008)
• ATV-2 Johannes Kepler (start 2011)
• ATV-3 Edoardo Amaldi (start 2012)
• ATV-4 Albert Einstein (start 2013)
• ATV-5 Georges Lemaître (start 2014)

V dubnu 2012 ESA oznámila, že pětikusová série ATV se nebude rozšiřovat. Neznamená to ale úplný konec projektu ATV - upravený servisní modul totiž poslouží u nové americké pilotované lodi Orion, která má létat k Měsíci, asteroidům a jednou snad i na Mars.

Nebe nad Hongkongem nabídlo velmi neobvyklou podívanou. Po nebi zde plula hned dvojice vzácných a pospolu málokdy vídaných mraků – na snímku Alfreda Lee je v popředí k vidění dlouhý lentikulární (čočkovitý) mrak. Lentikulární mračna vznikají orograficky, což znamená, že jejich existenci způsobuje nerovnost zemského povrchu. Pokud proudící vzduch narazí například na kopec, je jím vytlačován vzhůru. Při stoupání se vzduch ochlazuje a pak ve výšce mezi dvěma až šesti kilometry dojde ke kondenzaci vodní páry a oblak je na světě.

Výše na obloze a dále v pozadí zase září barevný perleťový mrak. Perleťová oblaka vznikají tak, že nakupením studeného vzduchu před pohořím a jeho postupným přetékáním se atmosféra rozkmitá až do výšek, kde se perleťové oblaky vyskytují. Jejich vznik by se pak dal připodobnit ke vzniku oblaků Altocumulus lenticularis vznikajících v troposféře. Tvoří je vodní kapičky podobné velikosti, které pak lámou barvy ve slunečním světle různým způsobem, čímž vzniká jejich charakteristické perleťové zabarvení.

Václav byl synem císaře a krále Karla IV. a jeho třetí ženy Anny Svídnické. Otec svého prvního syna zahrnoval od dětství řadou titulů a hodností. Jako sedmiletý poprvé jmenován vedle pražského arcibiskupa do čela zemské správy, od roku 1372 se účastnil politického života zcela pravidelně. Počátek Václavovy české vlády byl ve znamení kontinuity s obdobím Karlovým a Václav byl celkem aktivním panovníkem.

Nespokojenost doma i v říši

Postupně ale v říši rostla nespokojenost s nečinností římskoněmeckého krále a v roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem, přednesli králi stížnosti na nepořádky ve správě země i říše a krále zajali. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z německého trůnu s odůvodněním, že jde o krále „nepotřebného a nečinného i nedbalého“. Titul římského krále však Václavovi zůstal. V letech 1402–03 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Z vězení utekl a v letech 1403–1405 musel přistupovat na další a další požadavky vyšší šlechty.

Úsvit husitství

Počátek 15. století byl poznamenán rozmachem reformního hnutí. Po počáteční přízni věnované Mistru Janu Husovi se Václav IV. roku 1412 po sporu o odpustky od něho distancoval. Husova smrt v roce 1415 ani naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti „sílícímu kacířství“ v Českém království, už nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji a činnosti. Zpráva o pražské defenestraci krále silně zasáhla. Dostal záchvat mrtvice a 16. srpna 1419 zemřel.

Celkem 160 potvrzených zásahů, s těmi neověřenými by to bylo přes 250 – takové je skóre příslušníka elitních jednotek SEAL Chrise Kylea. On sám se však nikdy nepovažoval za nejlepšího střelce a navíc se nechal slyšet, že ani v kursu pro snipery nebyl nejlepší. Měl prý více štěstí, že se mu dostalo příležitosti se projevit, a své prvenství komentuje následovně: „To číslo není důležité. Přeju si, abych jich zabil víc. Ne kvůli zářezům na pažbě, ale protože věřím, že svět je lepší místo bez divochů, kteří zabíjejí Američany. Každý, koho jsem v Iráku zastřelil, se snažil ublížit Američanům nebo Iráčanům loajálním k nové vládě. Zabíjel jsem nepřátele, kteří se den co noc snažili zabíjet mé druhy. (…) Je mi jedno, co si o mně lidé myslí.“

Bojovníkem v Iráku

Rodák z Texasu Chris Kyle byl vychován ve věřící křesťanské rodině. Odmala se pohyboval v loveckém prostředí, jeho rodina měla pronajatou honitbu a se střelbou se seznámil velice brzy. Sám sebe vždy považoval za kovboje tělem i duší a v mládí se nějakou dobu živil rodeem. Poté, co utrpěl úraz na ruce, s tímto způsobem výdělku skončil a po vyléčení vstoupil do ozbrojených sil, konkrétně do speciálních jednotek námořnictva Navy SEALs. Výcvik u těchto útvarů je po fyzické stránce považován za jeden z nejnáročnějších na světě a jen malé procento uchazečů jej dokončí. Po jeho absolvování si Kyle vybral SEAL Team 3 se základnou v Kalifornii.

V zimě 2002/2003, když se schylovalo k válce v Iráku, byl se svou jednotkou nasazen v Perském zálivu, kde jejich úkol představovalo patrolování a prohledávání lodí. Když v březnu 2003 začal útok na Irák, Chris Kyle zastával post kulometčíka. Při jedné z dovolených v USA prodělal výcvik na odstřelovače. Podle jeho slov to bylo velmi náročné jak fyzicky, tak psychicky.

Kurs zahrnoval mimo jiné ovládání počítačů, kamer a GPS, pozorování, plížení se k cíli a maskování. „Odstřelovači SEALs nejsou jen střelci. Ve skutečnosti je střelba jen malá část této práce. Je důležitá a zásadní, ale není to všechno,“ píše Kyle. „Během přiblížení se k cíli nejste hodnoceni podle prvního výstřelu, ale podle druhého. Jinými slovy jde o to, zda jste po výstřelu vidět. Doufejte, že ne.“

Na lovu

V září 2004 se do Iráku vrátil a zpočátku působil měsíc s polskými speciálními jednotkami GROM v Bagdádu. Posléze byl převelen do Fallúdže, kde námořní pěchota plánovala ofenzivu proti povstalcům a potřebovala odstřelovače. Kyle vzpomíná, že většinou střílel ze střech, a pokud ty nebyly vhodné, pak se usadil v horních patrech u okna. Někdy také svou přesnou palbou kryl americké vojáky. Prvního zastřeleného člověka představovala irácká žena, jež se chystala odpálit na sobě granát. Kyle svůj křest komentuje následovně:

„Mou povinností bylo střílet a nelituju toho. Ta žena už vlastně byla mrtvá. Musel jsem jen zajistit, že někoho z mariňáků nestrhne s sebou. Nejenže evidentně chtěla zabít sebe, ale bylo jí zároveň jedno, že zabije i někoho jiného. Děti na ulici, lidi v domech, možná své dítě. (…) Mé výstřely zachránily několik Američanů, jejichž životy měly větší cenu než zbloudilá duše té ženy. Mohu před Bohem stanout s čistým svědomím. (…) Po prvním zásahu jsou další trefy snadné.“

„Lidé si myslí, že odstřelovači vždy míří na hlavu. Osobně na hlavu nemířím nikdy, pokud si nejsem jistý zásahem. A to se na bitevním poli stává málokdy. Mířím doprostřed těla. To je jistější. A cíl jde k zemi bez ohledu na to, kam ho trefím.“

Ulice sniperů

Koncem roku 2005 se opět ocitl v Bagdádu, který se chystal na první celostátní volby od pádu Saddáma. Kyle byl součástí jednotek, jež měly chránit úředníky, jelikož na členy volebních komisí měli povstalci obzvlášť spadeno. Smutně v tomto ohledu proslula tříkilometrová Haifská ulice, která se stala dějištěm celé řady přestřelek, výbuchů a únosů:

„Jednou jsem pode mnou pozoroval mladíka na zastávce. (…) Obklopila jej skupina mužů, jeden z nich vytáhl pistoli a chytil ho pod krkem. V tom okamžiku jsem začal střílet. Dva nebo tři z jeho únosců jsem trefil, zbytek zmizel. Oblíbeným terčem byli synové členů volebních komisí. Povstalci se je tak snažili přimět, aby odstoupili ze své funkce. (…) Jednou jsme byli v domě v Haifské ulici, kde bylo tolik odstřelovačů, že mi zbylo jen okénko na záchodě. Celou dobu jsem musel stát. Přesto jsem měl dva zásahy.“

Hlava za 80 000 dolarů

V roce 2006 se ocitl na základně v Ramádí, asi 50 km od Fallúdže. Od prvních dnů svého působení si získal velký respekt u spolubojovníků (ale i u nepřátel), jelikož se mu nejednou podařilo zachránit přesnou střelbou životy amerických vojáků před iráckými odstřelovači a minometčíky.

S americkou ofenzivou v Ramádí a následnými boji je spjata i odměna, kterou Iráčané vypsali na Kyleovu hlavu. Američana předcházela pověst fenomenálního střelce a povstalci za něj nabízeli původně 21 000 dolarů, tato částka se však navýšila na celých 80 000. Elitní sniper se k této skutečnosti vyjadřuje následovně:

„Všichni Američané byli vyhledávanými terči, zvlášť odstřelovači. Dali mi i přezdívku – ďábel z Ramádí. Byl jsem na ni hrdý. Chtěli mě dostat a to se mi líbilo. Určitě věděli, kdo jsem, a měli zprávy od Iráčanů, kteří k nám byli údajně loajální – věděli, že mám na ruce vytetovaný červený kříž. Odměnu vypsali ještě na jednoho odstřelovače ze sesterské čety. Ta jeho byla vyšší, takže jsem na něho začal žárlit. Ale to nevadilo, protože když dali vytisknout ty plakáty, zaměnili naše fotografie. Ten omyl mě potěšil. Říkal jsem si, že ta odměna je tak vysoká, že by to proti mně možná zkusila i má žena.“

V Iráku zůstal Kyle do roku 2009. Po návratu opustil US NAVY a sepsal mimo jiné i své memoáry, jež se staly úspěšným celosvětovým bestsellerem. Americký sniper zemřel zcela nečekaně 2. února 2013 na jedné střelnici v Texasu. Dle sdělení policie jej a jeho přítele zastřelil bývalý příslušník USMC, kterému údajně měl Kyle pomáhat s vypořádáním se s posttraumatickou stresovou poruchou. Chris Kyle byl držitelem celé řady vojenských vyznamenání, mezi kterými nechybí dvě Stříbrné a pět Bronzových hvězd. „Jsem na svou službu hrdý, ale nedělal jsem to kvůli vyznamenáním. Ta ze mne nedělají lepšího člověka,“ vyjádřil se k jejich udělení. 

Při testování nových léků a léčebných postupů poskytnou nejzajímavější informace miniaturní tkáně a orgány. A také stojí na počátku cesty k náhradním orgánům. Jak si je ale co nejlépe napěstovat?

Tkáňoví inženýři postavili struktury připomínající čipy AngioChip z polymeru POMaC, který je biologicky rozložitelný a toleruje ho lidský organismus. Dotyčné čipy velmi připomínají vnitřní prostředí lidského těla. Obsahují soustavu miniaturních kanálků, které fungují jako umělé krevní řečiště.

Když tuhle konstrukci nabídli lidským buňkám, tak je s chutí osídlily. Badatelé pak použili čipy AngioChip k vytvoření srdeční a jaterní tkáně, které fungovaly podobně, jako jejich přírodní předlohy. AngioChip je možné implantovat do zvířete a napojit na jeho krevní oběh.

Čipy AngioChip mají ohromný potenciál na poli testování nových léků. Předčí jak klasické buněčné kultury, tak i testování na zvířatech. Realističtější varianty takových tkání by se zase měly prosadit i při studiu nežádoucích účinků léků a jejich kombinací.

Dronů neustále přibývá a spolu s létajícími stroji se objevují problémy. Poslední dobou se proto objevují stále nové technologie, které lze použít jako zbraň proti vlezlým dronům.

Britská společnost OpenWorks vyvinula speciální raketomet na stlačený plyn, který vystřeluje projektily, vybavené velkou sítí. S takovým raketometem lze polapit neposlušný dron na vzdálenost 100 metrů. Zbraň je vůči dronům vcelku přívětivá. Ulovený dron se snese k Zemi v síti na padáku.

Raketomet SkyWall sice na první pohled vypadá velmi sofistikovaně, přitom ho ale lze používat jen s minimálním výcvikem. Váží kolem 10 kilogramů a lze ho znovu nabít za osm sekund. Pokud se operátor náhodou netrefí, klidně může sebrat projektil a použít ho znovu. Dronům určitě zmrzne smích na rtech.