16. března 1966 odstartovali v lodi Gemini 8 astronauti Neil Armstrong a David Scott. První jmenovaný se později stal prvním člověkem, který vstoupil na povrch Měsíce. Astronauti zvládli při letu Gemini 8 spojení s bezpilotním raketovým stupněm Agena i následné nekontrolovatelné roztočení lodi a nouzové přistání u Japonska.

Start lodě proběhl z mysu Canaveral na Floridě ze startovací rampy LC-19. Posádka během čtyř obletů Země provedla devět řídících manévrů. Ve výšce 285-298 km nad pobřežím Brazílie došlo k prvnímu spojení dvou kosmických těles na oběžné dráze, loď Gemini 8 se spojila s bezpilotním raketovým stupněm Agena TV-8.

V důsledku závady na orientačním systému lodi Gemini (zasekl se ventil v trysce č. 8) došlo k nekontrolovatelnému roztočení obou těles. Po odpojení lodi od stupně Agena došlo k ještě rychlejší rotaci, kterou se posádce nakonec podařilo zvládnout.

TIP: 10 největších dramat ve vesmíru i na rampě

Řídící středisko v Houstonu nařídilo předčasné ukončení letu, při zastavení rotace bylo vyčerpáno příliš velké množství paliva. Další plánovaný úkol letu, jímž měl být Scottův dvouhodinový výstup do vesmíru, musel být zrušen. K prvnímu nouzovému přistání v americké historii kosmických letů došlo po 10 letových hodinách 800 km východně od ostrova Okinawy.

Slavný T. rex byl sedmitunový a třináctimetrový superpredátor mezi dinosaury. Jak ale evoluce vytvořila takového tvora? Napověděl to nový dinosaurus.

Paleontologové nedávno popsali nový druh dinosaura z příbuzenstva T. rexe, jehož kosti posbírali na expedicích k uzbekistánské poušti Kyzylkum. Pojmenovali ho Timurlengia, podle turkického vojevůdce Tamerlána, který ve 14. století vytvořil obrovskou říši se sídlem v uzbekistánském Samarkandu.

Timurlengia byla velká asi jako kůň a žila před 90 miliony let. Jde o prvního objeveného dinosaura příbuzného T. rexovi z období střední křídy. Timurlengia je někde na půl cesty mezi nejstaršími tyranosauridy a ohromnými dravci, jako byl právě T. rex. 

Odborníci na zemědělství začali brát vážně Mars. Jako by tam kolonisté vyráželi už za pár let. Poslední dobou jsme svědky hned několika experimentů, v nichž vědecké týmy ověřují schopnost pozemských rostlin růst a plodit v podmínkách, které se blíží rudé planetě.

Jeden z těchto experimentů nedávno uskutečnili Nizozemci. Napodobili zeminu na povrchu rudé planety tak, že získali od kolegů v NASA půdu z okolí vulkánů na Havaji. Tato půda se svým složením blíží tomu, co očekáváme na povrchu Marsu.

Vědci uspěli a v simulované půdě Marsu se jim povedlo vypěstovat hned 10 plodin: rajčata, žito, ředkev, hrášek, pórek, špenát, roketu, řeřichu, merlík a pažitku. Stačilo jen půdu pořádně připravit a zavlažit.

Vypěstované plodiny zatím obsahují příliš mnoho těžkých kovů, jako je olovo nebo arzén. Nizozemci na tom ale pracují a chtějí co nejdříve v simulované půdě Marsu vypěstovat plodiny, které by bylo možné bez problémů sníst.

Oběma je osmnáct. Ona ještě není královnou, jeho kariéra je v úplných počátcích. Rytířský a krásný mladý muž ji neskutečně přitahuje! Zdá se, že i Fersen mladou šlechtičnu miluje.

Hnízdečko lásky

Ludvík se stává králem a věnuje své půvabné manželce roztomilý třípatrový „domeček“ u Versailles známý jako Malý Trianon. Antoinetta je nadšením bez sebe a čile buduje. Postupně nedaleko honosného královského sídla vystaví celou vesnici, kde si s oblibou hraje na prostou venkovanku. Dvořané považují za čest, pokud právě sem, do Le Hameau dostanou pozvání. Ludvík sem jezdívá většinou jen na návštěvu – třeba při premiérách, ve kterých sama královna účinkuje. Častějším návštěvníkem je ale Axel Fersen. Jeho komnaty jsou přímo proti Antoinettiným. Z jejich korespondence je nad slunce jasnější, že vztah měli víc než blízký.

Přítel ve chvílích nejtěžších

Když je královská rodina na počátku Velké francouzské revoluce v roce 1791 uvězněna, statečný Fersen udělá všechno, aby jim pomohl k útěku. Zastaví i vlastní dům, aby získal potřebné prostředky! Objedná obrovský kočár a prchající rodinu velkou část cesty doprovází. Jenže v městečku Varennes, pár kilometrů od rakouských hranic, jsou utečenci odhaleni poštmistrem! Okamžitě je vrací zpět do Paříže. Pod gilotinu. Král Ludvík je popraven v lednu 1793. Marie Antoinetta o devět měsíců později… A Fersen? Svou milovanou královničku přežije o téměř 20 let. Nikdy se však neožení. Dne 20. června 1810 jej ve Stockholmu ubije rozvášněný dav. Podezřívají ho totiž z účasti na smrti švédského korunního prince.

Zatímco v Česku je slovo „sluníčkář“ považováno přinejmenším za nadávku, Británie je na své „sluníčkáře“ pyšná. Poštovní společnost Royal Mail vydala šestici známek s portréty nejznámějších britských morálních elit. Kromě i v Česku dobře známého sira Nicholase Wintona, se na pamětních známkách objevila baronka Sue Ryderová, držitel Nobelovy ceny míru John Boyd Orr, zakladatelka první anglické organizace za práva dětí Eglantyne Jebbová, sociální reformátor a majitel čokoládovny Joseph Rowntree a Josephine Butlerová - britská aktivistka, feministka a bojovnice proti vykořisťování žen.

Britský institut zaměřený na výzkum veřejného mínění Ipsos MORI se rozhodl prozkoumat, jak přesně lidé dokáží posoudit některé důležité otázky týkající se společnosti a jejich okolí. Výzkumníci absolvovali více než 25 tisíc rozhovorů v 33 různých zemích světa, aby respondetům položili 13 otázek.

V průzkumu, který nazvali Nebezpečné dojmy 2015, se ptali například na to: „Kolik je podle vás ve vaší zemi obézních lidí starších dvaceti let?“, nebo „Kolik si myslíte, že je ve vaší zemi nevěřících v určité náboženství?“

Zájem o věci veřejné

A jak celý výzkum dopadl? Lidé z většiny zemí mají mimo jiné sklon silně podceňovat procento obézních lidí, a neméně silně přeceňují počet nevěřících. Obyvatelé Číny a Indie mají sklon přeceňovat počty lidí, kteří mají v jejich zemích přístup k internetu. Rusové a Kolumbijci zase přeceňují počty žen ve vrcholné politice svých zemí.

TIP: Život v mamahotelu: Nejdříve z hnízda vylétají Dánové, nejpozději Černohorci

Žebříček „Index of Ignorance“ pochopitelně není možné zužovat na otázku vzdělanosti, nevědomosti nebo dokonce inteligence, svým způsobem ale vypovídá mnohé o povědomí lidí o jejich okolí a jejich orientaci ve společenských otázkách.

Úplně nejhorší odhad mají lidé v Mexiku, následovaném Indií, Brazílií, Peru a Novým Zélandem. Nejpřesnější úsudek naopak prokázali obyvatelé Jižní Koreje, Irska, Polska, Číny a Spojených států. V České republice výzkum neprobíhal.

16. března 1926 se uskutečnil první start rakety na kapalné palivo. Robert Goddard se svou raketou „Nell“ změnil jednou pro vždy budoucnost vesmírného výzkumu. Prvnímu úspěšnému startu předcházelo 17 let vývoje a testování. Během prvního startu vystoupala raketa spalující benzín s příměsí kapalného kyslíku za 2,5 sekundy do výšky 12,5 metru a skončila v zelném poli 56 metrů od místa vypuštění.

Vizionář z Auburnu

Robert Goddard se narodil roku 1882 ve státě Massachusetts a od dětství ho fascinovala fyzika, přičemž k zájmu o kosmické lety jej přivedla četba sci-fi. Údajně trpěl silným strachem, že mu jeho nápady někdo ukradne, a tak si nechal spoustu z nich patentovat. Z jeho více než 90 let starých nápadů těží vesmírný průmysl do dneška. Kromě konceptu kapalinového paliva dokázal Goddard zvýšit účinnost trysek raketových motorů ze 2 % na rovných 64 % a jím vytvořené rakety jako první překročily sedminásobně rychlost zvuku.

Jeho myšlenky bývaly bohužel často chybně interpretovány nebo rovnou zesměšňovány. Po jednom jinak úspěšném pokusu s raketou jisté lokální noviny v roce 1929 uštěpačně informovaly, že „lunární raketa minula Měsíc o pouhých 238 799,5 míle“ – jenže dosažená výška letu rakety byla 0,5 míle, což bylo mimochodem více, než Goddard vůbec očekával. Dlužno dodat, že o 40 let později přinesl deník New York Times „tiskovou opravu“ svého článku, kterým v roce 1920 napadal práci Roberta Goddarda.

TIP: Rakety, co změnily svět: Goddardova raketa, první s kapalinovým pohonem

Zejména z těchto důvodů zanevřel Goddard na veřejná vystoupení a rozhovory s novináři a největšího ocenění své práce se dočkal až po smrti. Dnes je po něm pojmenováno jedno z nejdůležitějších výzkumných středisek NASA.

Experimenty Roberta Goddarda (1926-1945)

První experimentální proudový letoun z dílny Alexandra Sergejeviče Jakovleva nebyl původní konstrukcí, ale využil osvědčeného draku vrtulového stroje Jak-3A, na který Sověti namontovali německý proudový motor Jumo 004. V říjnu 1945 byl první prototyp připraven k pozemním testům a 24. dubna 1946 poprvé vzlétl. Jelikož se jednalo o klasický vrtulový stroj včetně řízení a vybavení, pilotům netrvalo zaškolení dlouho.

Stálý zdroj potíží představoval podvozek s ostruhovým kolečkem a motor s životností okolo pouhých 20 hodin. Palivové nádrže umožňovaly asi 20–25 minut letu, což bylo pro stíhačku nedostatečné. U Jak-15 sice probíhala sériová výroba, ale stroj sloužil pouze k výcviku pilotů a k bojovým jednotkám se nedostal. Celkem do roku 1948 vzniklo 280 letounů.

Následovník

Konstruktéři se snažili odstranit nedostatky v konstrukci Jak-15, ovšem úpravy byly tak rozsáhlé, že v roce 1947 vznikl téměř nový letoun, který dostal označení Jak-17. Stíhačka měla zcela nová křídla a příďový podvozek, ale letové výkony se oproti Jak-15 nijak nezlepšily. Větší úspěch zaznamenala dvoumístná verze Jak-17UTI, sloužící k výcviku pilotů.

Výroba sice začala v roce 1948, ale Jak-17 se nemohl svými výkony rovnat MiG-9. Proto sloužil pouze k výcviku osádek na vylepšené stroje Jak-23, které už měly parametry umožňující operační nasazení. Do roku 1950 bylo postaveno 430 kusů  a jejich kariéra byla velmi krátká, protože začátkem 50. let přišly do výzbroje letouny MiG-15 s nesrovnatelně vyšší bojovou hodnotou. 

Když vloni v září zazářil na islandském nebi bájný Fénix, nebylo mnoho těch, kteří jej viděli na vlastní oči. Většina lidí, kteří té noci obdivovali nádheru polární záře, totiž již odešla spokojeně spát. V tu chvíli ale dorazila druhá vlna protonů, elektronů a alfa částic ze Slunce a vytvořila nádherný obrazec připomínající známý antický symbol znovuzrození. Hory v pozadí patří pohoří Helgafell, řeka nese jméno Kaldá. Snímek byl pořízen během loňského září přibližně 30 kilometrů od Reykjavíku.

Náboženský neklid, který zavládl v českých končinách na počátku 17. století, nepřivedl zemi pouze na práh třicetileté války. Vzájemné boje mezi katolíky a protestanty zasáhly také osoby, které byly ve špatný čas na špatném místě. Takový byl i osud holešovského kněze Jana Sarkandera, který 17. března 1620 podlehl následkům mučení za zradu, které se nedopustil.

O tom, že se jednalo o pravověrného katolíka, není pochyb. Právě víra ho ale přivedla do olomouckého vězení. Aby ochránil Holešov před drancováním polských vojsk, která měla za úkol moravské nekatolické stavy a jejich počínání „srovnat“, ve chvíli, kdy se blížila k městu, vyšel jim za zpěvu náboženských písní v ústrety. Když kozáci procesí uviděli, seskákali ze svých koní, knězi se poklonili a odjeli pryč.

Moravští protestantští direktoři ale vnímali tento krok jako zradu, za kterou měl Sarkander tvrdě zaplatit. Kněz byl zatčen, uvězněn v Olomouci a vyslýchán útrpným právem. K domnělému selhání se i přes všechnu katovu snahu nepřiznal. Mučení mu ale způsobilo vážná zranění, která ho stála život.