Rozdrtí kámen, ale projde skrz lidskou tkáň i kost bez sebemenšího poškození. Vzniká nejen při jaderném výbuchu, blesku či nadzvukovém pohybu. Může být i uměle vytvořena za účelem léčit. Rázová vlna již tři desetiletí úspěšně pomáhá pacientům po celém.

Raketový vzestup

První účinky rázové vlny na rozbíjení ledvinových kamenů byly publikovány v Německu v sedmdesátých letech minulého století a prvního pacienta s ledvinovými kameny léčili novou metodou rovněž v Německu v roce 1980.

Před třiceti lety tak vznikla metoda, která se posléze ukázala jako zcela revoluční v odstranění kamenů. U jejího zrodu u nás stál také docent Pavel Šunka z Ústavu fyziky plazmatu a profesor Jiří Beneš, přednosta Ústavu biofyziky a informatiky na LF UK Praha. „První myšlenka byla pokusit se urychlit rozpouštění žlučových kamenů. Když jsem roku 1984 přišel na akademii věd, lidé tam tehdy už přes dvacet let používali rázovou vlnu jako vedlejší produkt své činnosti. Díky tomu jsme před mnoha lety vyvinuli ve spolupráci s Ústavem fyziky plazmatu jako jedni z prvních velice dobrý zdroj rázové vlny,“ popisuje historii rázové vlny u nás profesor Jiří Beneš. O úspěchu revolučního zařízení svědčí i čísla: V roce 1984 se rázovou vlnou na světě léčilo asi 400 pacientů, o tři roky později už jich byly tři miliony.

Voda není překážkou

Přístroj na drcení ledvinových a žlučových kamenů vyžaduje výkon menší elektrárny a pro jeho sestavení je zapotřebí vysoký zdroj napětí, elektroda se dvěma hroty, vydávající elektrickou jiskru, a kovový reflektor. V Ústavu fyziky plazmatu akademie sestrojili takový generátor vůbec poprvé.

„První verze byla založena na fyzikálním principu, že tlaková vlna prochází lidským tělem v podstatě bez porušení. Protože lidské tělo je až ze 70 % složeno z vody, tlaková vlna není utlumována. Až když narazí například na ledvinový kámen, dochází ke střetu a drcení ledvinového kamene,“ popisuje účinky zařízení Petr Lukeš, vědecký pracovník Ústavu fyziky plazmatu AV ČR.

Naděje pro léčbu nádorů

Příznaky ledvinových kamenů mohou být různé. Pokud kámen odejde z ledviny a dostane se do močovodu, jedná se o ledvinovou koliku, charakteristickou úpornou bolestí vycházející z bederní oblasti a šířící se krajinou podbřišku. Jedná se o civilizační problém – onemocnění je způsobené nadměrnou konzumací látek bohatých na živočišné bílkoviny nebo cukry v kombinaci s nízkým příjmem tekutin. Krystalické kamínky, které se vytvoří v těle, pak mohou dosahovat až rozměru korunové mince.

Vlnu, která dokáže kameny rozdrtit na mikroskopické částečky, si ovšem oblíbili také ortopedové. Rázovou vlnou léčí například úponové bolesti nebo tenisový loket.

Rázová vlna by mohla být jednou ještě užitečnější. Naši vědci i lékaři nemají malé ambice – chtějí pomocí ní léčit rakovinné nádory a na výzkumu pracují již 15 let. Dosavadní výsledky, kdy se léčba rázovou vlnou kombinovala i s chemoterapií, zatím vypadají příznivě.

Kolotoč putování mezi Vídní a venkovskými sídly se náhle zastavil jednoho červnového dne roku 1732, kdy Eleonora s Josefem Adamem ve slavnostně vyzdobeném Českém Krumlově očekávali návštěvu císařského páru. Ten měl v doprovodu Adama Františka zakrátko dorazit a poctít schwarzenberskou rezidenci několikadenní přítomností.

Předchozí část: Tajemná Eleonora ze Schwarzenberka: Nevěrnice, upírka či oběť klepů? (1.)

Zajímavý nález prezentoval minulou sobotu při zasedání jihočeské pobočky České archeologické společnosti archeolog Ondřej Chvojka. Měděná žebra plnila ve své době roli polotovaru, tzv. ingotu. Právě v této podobě putovala alpská měď také na české území. Až po přetavení a doplnění o cín v místních dílnách z ní byly slévány jednotlivé výrobky.

Největší depot žeber v Čechách

Depot byl objeven při povrchovém sběru u obce Kroclov na Českobudějovicku v květnu loňského roku. Nálezce Michael Chylík okamžitě informoval archeologické oddělení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, jehož pracovníci zahájili podrobný průzkum lokality. Měděný soubor datovali archeologové do let 1 800 - 1 600 př. n. l., tedy do starší doby bronzové. Žebra byla pravděpodobně uložena na soudobém rovinném sídlišti. Tuto verzi podporují nálezy keramických zlomků, mazanice a fragment hliněného závaží, jež se nacházely v orbou narušené kulturní vrstvě. Vědcům se podařilo vypátrat také místo původního uložení žeber, která se, jak prokázala laboratorní analýza, uchovávala ve svazcích po deseti kusech. Výzkum odhalil dohromady 266 celých žeber a zlomků, jejichž celková hmotnost činí úctyhodných 11,5 kilogramu. Jedná se tak nejen o cenný regionální poklad, ale vůbec o největší dochovaný depot žeber v celých Čechách. 

O půlnoci z pondělí na úterý 25. dubna 1967 rozhodil Leonida Brežněva telefon od tajemníka ústředního výboru strany Dmitrije Ustinova. Sovětský vůdce pobýval v Karlových Varech na mezinárodní konferenci komunistických a dělnických stran. Chtěl se ostatním soudruhům pochlubit dalším úspěchem ve vesmíru, proto požádal o přesné načasování startu – a místo toho mu Ustinov oznámil, že kosmonaut Vladimír Komarov během havarijního přistání zahynul. Měl se rozčilovat, zlobit se? Ne, to nešlo, musel zachovat vážnou tvář a vysvětlit ostatním, že lety do vesmíru jsou riskantní a někdy se v tak složitých systémech, jako jsou rakety a kosmické lodě, nepodaří vychytat všechny chyby. 

Členem první dvacítky

Kapitán inženýr Vladimír Michajlovič Komarov patřil do první skupiny dvaceti stíhačů, které komise vybrala začátkem roku 1960 do výcviku na dobyvatele vesmíru. Narodil se 16. března 1927 v Moskvě, bydlel s rodiči v malém suterénním bytě a válku přežil na venkově u příbuzných. Dobře se učil a chtěl být letcem. Rodiče nic nenamítali – věděli, že v uniformě bude nadosmrti zabezpečen. V roce 1949 dokončil Batajské letecké učiliště a stal se stíhačem. Jako jeden z prvních létal na reaktivních strojích. Sloužil na letišti v Grozném, kde si namluvil učitelku Valentinu. Brzy se vzali a narodil se jim syn Žeňa. Komarov dálkově studoval Žukovského vojenskou technickou akademii a v roce 1959 ji dokončil s titulem inženýra.

Do trojice, z níž měl vzejít první kosmonaut, se Komarov nedostal – zranil se a musel výcvik opustit. Složil sice státní zkoušky na astronauta v termínu s ostatními, 3. dubna 1961, zařadil se však až mezi kandidáty na druhý skupinový let v létě 1963 – spolu s Valerijem Bykovským a Borisem Volynovem. Měl velet Vostoku 7 při desetidenní cestě do Van Allenových pásů, nicméně začátkem roku 1964 nejvyšší šéf Kremlu Nikita Chruščov program zrušil – potřeboval totiž protipól k dvoumístné americké lodi Gemini.

Kapitánem tříčlenné posádky

Na větším plavidle pracoval tým hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova od roku 1959, ale tak rychle ho poslat do vesmíru nemohl. Šlo o stroj, který měl létat na Měsíc, a později dostal název Sojuz. Koroljov tedy musel improvizovat. Nakonec se rozhodl nainstalovat do vostokovské koule tři sedadla, přičemž kosmonauti měli letět bez skafandrů. Samozřejmě se jednalo o riziko, ale hlavní konstruktér riskovat uměl – intuitivně totiž tušil, kdy si to může dovolit.

Do lodi Voschod, jak ji nazvali, prosadil Koroljov tři muže: velitele kapitána inženýra Vladimira Komarova a dva civilisty – šéfprojektanta Konstantina Petroviče Feoktistova a lékaře Borise Borisoviče Jegorova. Hlavní posádka přiletěla do města Leninsk u kosmodromu Bajkonur 5. října 1964. Druhý den přihlížela startu Voschodu v bezpilotní verzi pod hlavičkou Kosmos 47. Teprve když se tento stroj po čtyřiadvaceti hodinách v pořádku vrátil, potvrdila státní komise, že trojice odstartuje 10. října.

Expedice proběhla bez velkých obtíží, i když oba civilisté trpěli nevolností způsobenou stavem beztíže. Kosmonauti ale nemohli dělat žádné experimenty, nanejvýš si vzájemně odebrali vzorky krve. Západní odborníky, politiky a novináře přitom tato výprava překvapila. V domnění, že jde o zbrusu nový stroj pro tři lidi, mluvili někteří dokonce o „sovětském Apollu“. Ve skutečnosti se jednalo o pouhý propagandistický trik – ve stísněném prostoru Voschodu mohli astronauti přebývat jen hodiny, nikoliv dny.

Nicméně Koroljov byl spokojen – Feoktistov zkušeným zrakem inženýra stroj prohlédl a doporučil pár zlepšení. Komarova přeřadili jako instruktora k vojenským kosmonautům. Ministerstvo obrany počítalo s vysíláním ozbrojených kosmických plavidel, která měla v případě války zaútočit na Američany. Když se ukázalo, že střetnutí ve vesmíru jako kopírování pozemských bojů je nesmysl, vojenský oddíl tiše rozpustili.

Univerzální Sojuz

Sověti nikdy nedali najevo, že soupeří s Američany o vysazení prvních lidí na Měsíci, nicméně tento závod probíhal. Když v lednu 1967 shořela loď Apollo se třemi kosmonauty na základně během tréninku, bylo jasné, že se americký program zdrží nejméně o rok. Moskva si začala dělat naděje, že jí tato tragédie umožní zaoceánskou konkurenci předehnat.

Sověti chystali nové plavidlo Sojuz. Hned při první expedici chtěli předvést velkolepé divadlo: jedna loď se měla spojit s druhou a mezi nimi by v prostoru přeručkovali dva kosmonauti. Generální tajemník Leonid Brežněv požádal Vasilije Mišina, šéfa Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (jak přejmenovali hlavní pracoviště sovětského raketového a kosmického výzkumu), aby vypuštění urychlil. Mišin nahradil Koroljova po jeho smrti v lednu 1966. Koncem dubna 1967 měla v Karlových Varech probíhat mezinárodní konference komunistických a dělnických stran z celého světa – a takový triumf by myšlenky socialismu jenom posvětil.

Tým Konstantina Feoktistova dokončil zmíněný projekt v létě 1959. Loď se skládala ze tří dílů: orbitálního obytného úseku, přistávacího modulu a přístrojové sekce. Startovat a přistávat měli kosmonauti v menším modulu kuželovitého tvaru s mírně vypouklým dnem připomínajícím reflektor automobilu a na oběžné dráze pak měli trávit čas i v orbitální sekci. Plavidlo bylo plánováno jako univerzální – pro lety posádek okolo Země i k Měsíci a rovněž coby automatický průzkumník.

Drony se stávají běžnou součástí našeho života. Nosí poštu, hlídají velryby nebo třeba zachraňují životy při požárech a v divočině. Jejich použitelnost ale zásadně omezuje doba, po jakou se udrží ve vzduchu. Doba letu dronu je přitom kriticky závislá na baterii.

Korejští vědci se proto snaží vytvořit nový typ miniaturního palivového článku. Jde o palivové články třetí generace s tuhými oxidy (SOFC), které jsou založené na využití nerezové oceli.

Zatím jde sice jen o prototypy, pokud se ale dostanou na trh, mohly by nové palivové články udržet běžné drony hodinu ve vzduchu, stejně jako by mobilní telefony mohly fungovat týden na jedno nabití. Podobné palivové články by mohly být zajímavé i pro elektromobily a řadu dalších strojů či přístrojů.

Pokud se miniaturní palivové články s tuhými oxidy prosadí, mohly by se stát zajímavou alternativou k současným lithium-iontovým a lithium-polymerovým akumulátorům.

Jak ovlivňuje klima rostliny? Američtí vědci to chtějí zjistit v dlouhodobém projektu Project Baseline. Pro jeho účely si zamrazili více než 5 milionů semen rostlin z celých USA. Během příštích 50 let je hodlají postupně rozmrazovat, pěstovat a porovnávat se stejnými rostlinami v přírodě.

Od roku 2012 sbírali semena více než 60 druhů rostlin, na více než 250 místech kontinentálních USA. Záměrně sbírali semena z různých typů rostlin, které rostou v různých prostředích.

Semena skladují v Národním centru USDA pro uchovávání genetických zdrojů ve státu Colorado, při teplotě mínus 18 stupňů Celsia. Projekt je výjimečný tím, že se řada vědců, kteří jej zahájili, zřejmě nedožije výsledků projektu.

Walter Marty Schirra byl americký zkušební pilot a astronaut, jeden z původní sedmičky astronautů vybraných v rámci prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Byl jediným Američanem, který absolvoval lety v kosmických lodích programů Mercury, Gemini a Apollo. Během tří letů strávil 295 hodin a 15 minut na oběžné dráze Země.

Lety do vesmíru

S kosmickou lodí Sigma 7 při misi odstartoval s kosmodromu na mysu Canaveral k devítihodinovému letu v říjnu 1962. Jednalo se o sedmý let člověka do vesmíru v rámci programu Mercury s nosnou raketou Atlas. Přistál na hladině Tichého oceánu.

O tři roky později letěl ze stejného kosmodromu v kosmické lodi Gemini 6A. Kolegou mu byl Thomas Stafford. Jednalo se o skupinový let, protože společně s nimi byla na orbitě loď Gemini 7. Po jednom dni a 16 obletech Země přistáli v Tichém oceánu.

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

O další tři roky vzlétl potřetí do kosmu a bylo to naposled. V rámci programu Apollo řídil loď Apollo 7 na oběžné dráze Země. Spolu s ním letěli Donn Eisele a Walter Cunningham. Během letu vykonali celou řadu zkoušek jako nutnou podmínku pokračování programu lety k Měsíci. Po 11 letových dnech přistáli v Atlantickém oceánu.

12. března 1965 byla vypuštěna sovětská sonda Kosmos 60, která měla přistát na Měsíci. Ke svému cíli nedoletěla. V důsledku závady na transformátoru zdrojové jednotky řídicího systému 3. stupně rakety nedošlo k restartu a celá sestava zůstala na parkovací dráze.

Eleonora Amálie Magdalena z Lobkovic, nejstarší dcera Ferdinanda Augusta knížete z Lobkovic a vévody Zaháňského, se o svou budoucnost nemusela příliš strachovat. Naděje lobkovické rodiny nebyly zklamány a Eleonora se 13. prosince 1701 stala manželkou Adama Františka ze Schwarzenberka. Všechno ale neprobíhalo tak, jak si mladá nevěsta představovala. 

Ženich z donucení

V den svatby uplynuly sotva tři měsíce od doby, kdy Eleonora pochovala svou matku, ve stejném roce ztratila i nejmladšího bratra a ženich ke všemu přicházel před oltář s největším sebezapřením, neboť miloval jinou ženu. Novému páru hvězdy příliš nakloněny nebyly. Trvalo pět let, než se dočkal prvního potomka a bohužel se jednalo o dceru. Schwarzenberkové přitom nutně potřebovali dědice, který by nesl rodové jméno, jelikož Adam František byl v té době již jediným žijícím mužským členem rodu. Jak roky ubíhaly, nervozita ve schwarzenberské domácnosti narůstala. Další Eleonořino těhotenství v roce 1709 skončilo potratem a o rok později se manželé ke všeobecnému překvapení rozešli.

Zapuzená „nevěrnice“

Oficiálním důvodem byla podle Adama Františka Eleonořina nevěra, jíž se dopustila s jedním francouzským důstojníkem během návštěvy u svého otce. O nevěře se údajně dozvěděl od sloužících, kteří ji k otci doprovázeli. Ať už se udání zakládalo na pravdě či nikoliv, Eleonora byla nucena okamžitě opustit schwarzenberské statky. Uchýlila se k otci a mezi Lobkovici a Schwarzenberky se rozpoutala korespondenční válka. Přes veškerou snahu trvalo celý rok, než Adam František svolil k Eleonořině návratu. 

Vytoužený potomek

Je pravdou, že oba znesváření manželé měli nyní k usmíření víc důvodů než kdy dřív. Dědictvím po své tetě, ovdovělé a bezdětné kněžně Marii Ernestině z Eggenberku, se Adam František stal v roce 1719 prakticky nejzámožnějším šlechticem ve střední Evropě, jenže jeho obří doména stále postrádala dědice. Kníže již v té době překročil čtyřicítku, Eleonoře do ní zbývalo jen pár měsíců. Nakonec ale schwarzenberskou rodinu potkalo štěstí, ve které už nikdo nedoufal. Jednačtyřicetiletá Eleonora týden před Štědrým dnem roku 1722 konečně povila syna – korunního prince Josefa Adama. Rodinné drama tím ale zdaleko nekončilo.

Slovo „diamant“ se odvozuje od řeckého „adamas“, což znamená „nepřemožitelný“ či „nezničitelný“. A svému jménu zůstává tento nerost věrný. Jako součást řezných, brusných či vrtných nástrojů je skutečně nepřekonatelný. A vybroušený do podoby briliantu představuje jeden z nejoblíbenějších a nejdražších kamenů ve šperkařství.

Cesta z hlubin planety

Vývoj až k lesknoucí se ozdobě prstenů či náhrdelníků však rozhodně nebyl krátký – diamanty se zrodily v dávné minulosti, v některých případech před více než třemi miliardami let. Budoucí drahokamy vznikaly v hloubce 100 až 200 km pod povrchem Země, za teplot dosahujících až 1 300 ˚C a při tlaku více než 70 000 kg/cm². Usazovaly se v horninách, které působením hlubokých vulkanických erupcí postupně vystoupaly až k zemskému povrchu v podobě tzv. kimberlitu a lamproitu. Vytvořily se tak mohutné sopouchy – komínovité geologické útvary, jež se směrem dolů zužují. A právě v nich dnes diamanty nalézáme.

Drahokamy lze ze sopouchů dobývat hlubinnou těžbou, jde ovšem o velmi náročný a drahý postup: Na jeden karát (0,2 g) diamantu je potřeba vytěžit asi 250 tun horniny. Existuje však jednodušší způsob. Část diamantů se totiž vlivem erozí dostala i do moří a řek, odkud je můžeme získat odstraňováním písku a půdy, případně výkopy z mořského dna.

Z Indie do Benátek

Příběh lidské fascinace diamanty se začal psát v Indii ve 4. století př. n. l. Jak uvádí dobová daňová kniha, vzácné kameny se tehdy vyskytovaly v náplavech v jihoindické oblasti Golconda a byly velmi ceněné. Z Indie je pak přivážely do Evropy karavany s exotickým zbožím a jedním z prvních šťastných majitelů se stal i Alexandr Veliký.

Opravdový diamantový „boom“ však starý kontinent zasáhl až ve 13. století, kdy byly tyto drahokamy oblíbeným módním doplňkem v tehdejším centru obchodu – v Benátkách. Právě odtam později putovaly do dnešních belgických Brugg, jež se staly střediskem jejich opracovávání. Velkou zásluhu na tom měl tamní rodák Lodewyk van Bercken, který vynalezl diamantové broušení – způsob řezání diamantu jiným diamantem.

Impérium De Beers

Popularita vzácných kamenů si ovšem vybrala svou daň a do konce 18. století se indické zásoby zcela vytěžily. Na řadu přišla Brazílie. Ale ani jihoamerické zdroje nebyly bezedné a od poloviny 19. století se šperkaři i průmyslníci museli začít poohlížet po nových nalezištích – tentokrát v Africe.

Éra moderního obchodu s diamanty se pak začala psát roku 1866, kdy vznikly první doly v Kimberley v dnešní Jihoafrické republice. V roce 1888 tam britský obchodník Cecil Rhodes založil společnost De Beers Consolidated Mines Limited, která už roku 1900 obsáhla neuvěřitelných 90 % světové produkce diamantů. I dnes má De Beers na diamantovém trhu významné slovo a ovládá většinu velkých afrických dolů. Od poloviny minulého století však zamíchali kartami také noví hráči – především Rusko, později i Kanada a Austrálie.

Vykoupeno chudobou

V roce 2015 dosahovala globální produkce diamantů přibližně 135 milionů karátů. Karát měl cenu 103 dolarů, takže v hrubých číslech se v diamantovém průmyslu vydělalo 13,9 miliardy dolarů, v přepočtu 345 miliard korun. Řadoví dělníci především v afrických dolech však toto bohatství nijak nepocítí, právě naopak. Odhaduje se, že jen na černém kontinentu dnes pracuje až milion dělníků za méně než dolar na den, a žijí tudíž hluboko pod hranicí chudoby.