Primárně byl stroj Lightning určen k obraně základen strategických nosičů britských jaderných zbraní (bombardérů Vulcan, Victor, Valiant), ale v případě konfliktu se předpokládalo, že bude provádět hlídkové lety nad Severním mořem a útočit na sovětské bombardéry.

V roce 1958 zahájila firma English Electric stavbu 20 předsériových exemplářů, které nesly bojové jméno Lightning. Jednalo se o pozoruhodně řešené stroje, při jejichž konstrukci se uplatnila řada originálních nápadů. Poháněly je dva motory umístěné v ose trupu nad sebou, což umožňovalo úsporný let na jeden motor, aniž by vznikaly problémy s udržením přímého směru. Neobvyklý tvar měly také nosné plochy – byl to hybrid spojující výhody šípového i trojúhelníkového křídla.

Předsériové letouny posloužily ke zkouškám letových vlastností nového letadla, k otestování zbraní a výcviku pozemního personálu. Poté okamžitě začala výroba první sériové verze označené F.1. Přeškolení pilotů probíhalo neobyčejně hladce, dokonce i při počáteční absenci dvoumístné cvičné verze. Následovala výroba verze F.1A, která dostala nový typ vystřelovací sedačky a pevný nástavec pro doplňování paliva za letu, čímž se vyřešil nedostatečný dolet stroje. První kusy zařadila RAF do výzbroje v prosinci 1960.

Vzlétnout do pěti minut

Vzhledem k tomu, že tankování za letu bylo pro Brity novinkou, vybraní piloti absolvovali stáž u amerického letectva, kde tuto techniku trénovali na letounech F-100C. Její zvládnutí pak demonstrovali v roce 1962 přeletem z Velké Británie na kyperskou základnu Akrotiri. Ochrana vzdušného prostoru nad Kyprem a Maltou patřila ke standardním úkolům perutí vyzbrojených stroji Lightning. Další sériovou verzí se stala F.2 vybavená výkonnějšími motory. Disponovaly jí dvě perutě RAF britských okupačních sil v Německu a obě byly zařazeny do hotovostního systému protivzdušné obrany, což znamenalo, že dva stroje musely vzlétnout do pěti minut.

Následovala verze F.3, u které absentovaly kanóny a výzbroj tvořily řízené střely Red Top. Vrchol vývojové řady představovala varianta F.6, která dostala zpět kanónovou výzbroj a byla vybavena přídavnými nádržemi nad křídly, což opět zvýšilo dolet. Nonstop přelety z Anglie do Singapuru se tak staly téměř rutinou. Jedinými dvěma zahraničními uživateli typu Lightning se staly Saúdská Arábie a Kuvajt.

BAC Lightning F.6

• Délka: 16,84 m
• Rozpětí: 10,62 m
• Vzletová hmotnost: 20,72 t
• Max. rychlost: 2 415 km/h (1,97 Ma)
• Dostup: 16 460 m
• Dolet: 2 040 km
• Pohonná jednotka: 2× Rolls-Royce Avon Mk.301R
• Výzbroj: 2× 30mm kanón ADEN, 2× střely de Havilland Firestreak nebo 2× Hawker Siddeley Red Top
• Osádka: 1 muž

V prosinci 1965 se velení saúdskoarabského letectva rozhodlo posílit svou protivzdušnou obranu v reakci na časté narušování vzdušného prostoru (a občasného bombardování pohraničních osad a měst) egyptskými letouny účastnícími se na straně republikánů občanské války v Jemenu. Výrobce obdržel objednávku na 34 jednomístných a šest dvoumístných strojů Lightning verzí F.53, resp. T.55, které začal dodávat v prosinci 1969.

Kuvajt objednal v prosinci 1966 celkem 12 jednomístných F.53K a dva dvoumístné T.55K, jež odcházely do země určení od prosince 1968. V době irácké invaze do Kuvajtu (1990) nebyly tyto stroje již operačně využívány a většinu z nich zničili Iráčané během útoku na kuvajtské mezinárodní letiště. Saúdskoarabské lightningy se po vyřazení ze služby vrátily v roce 1966 k výrobci, který je neúspěšně nabízel k dalšímu prodeji do Rakouska a Nigérie. Britská RAF vyřadila lightningy v roce 1988.  

Jak známo, Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně, ale pod trochu jiným příjmením, než pod jakým ho známe dnes. Jeho otec byl Slovák a jmenoval se Masárik. Tomáš si na gymnáziu příjmení změnil na Masaryk. Sám o tom později vyprávěl příteli Janu Herbenovi: „Uvědomění národního jsem neměl, až na gymnasiu. Tehdy, asi v kvintě, zašel jsem si do Hodonína pro křestní list a po úradě s páterem Sátorou jsem se rozhodl, se po česku mám psát Masaryk a ne Masarik. To mně studenti, kolegové i učitelé měli za zlé.

Rebelem od školních let

Nebyl to jediný Masarykův konflikt s učiteli. Když v kvintě řešil otázky spojené s vírou v Boha, ohlásil katechetovi, že nebude chodit ke svaté zpovědi. Katecheta si s ním nevěděl rady a ohlásil jeho rozhodnutí řediteli gymnázia. Toho Masarykovy názory rozzlobily do té míry, že ho chtěl uhodit. Student však uskočil ke kamnům, popadl pohrabáč a řediteli se postavil: „Neopovažujte se!“ Ředitel si na pomoc zavolal školníka a uložil mu, aby vzpurného studenta vyvedl. Ten ale obrátil pohrabáč i proti němu. Pak jej s velkým gestem odhodil do uhláku a z místnosti odešel sám.

To bylo něco neslýchaného a Masaryk musel v Brně nedobrovolně skončit. Ba co víc, hrozilo mu, že bude vyloučen ze všech gymnázií v Rakousku. Mladý student si naštěstí přivydělával tím, že doučoval syna brněnského policejního ředitele Le Monniera, který nad ním držel ochrannou ruku. Svým vlivem dosáhl toho, že mohl v Brně dokončit ročník a od nového školního roku začal studovat na prestižním Akademickém gymnáziu ve Vídni. Le Monnier tam byl totiž v listopadu 1869 přeložen a Tomáše vzal s sebou. V důsledku toho složil Masaryk maturitu v hlavním městě monarchie. A byl to zase Le Monnier, kdo svým vlivem zařídil, že nemusel nastoupit na vojnu. 

Krátké radiové záblesky jsou jen milisekundy trvající rádiové vlny. Poprvé je vědci dokázali zachytit v roce 2007, kdy přicházely z oblasti poblíž velkého Magellanova oblaku. Od té doby se podobný signál podařilo zachytit celkem šestnáctkrát. Vždy se ale jednalo o mimořádně krátké, jednorázové signály a vědci je připisovali zkázám vesmírných objektů, například zanikajícím neutronovým hvězdám.

SOS z dalekého vesmíru

Objev Paula Scholze z kanadského Montrealu ale zasadil této teorii vážnou ránu. Pokud by platilo, že tyto záblesky vznikají například při pohlcení neutronové hvězdy černou dírou, nemohly by se opakovat. Scholzovi se přitom podařilo objevit identické radiové záblesky, jaké v minulosti zdokumentovala německá badatelka Laura Spitlerová. Signály navíc podle Paula Scholze s velkou pravděpodobností pocházejí ze stejného místa v souhvězdí Vozky, přibližně 3 miliardy světelných let od Země.

„Signál pochází z velké vzdálenosti, původně tak musel být velmi jasný. Je jen několik známých fyzikálních zdrojů, které jej mohou vysílat, a většinou jsme předpokládali, že jde o neutronové hvězdy v jiných galaxiích,” řekl James Cordes z Cornellovy univerzity v americkém státě New York. To je zřejmě nyní vyloučeno, protože signály podle všeho pocházejí ze stejného místa.

Důkaz mimozemské civilizace?

Přestože se jako vysvětlení nabízí, že za tajemnými signály mohou stát mimozemské civilizace, je to podle většiny vědců velmi nepravděpodobné. Podobné signály podle nich nejsou pro komunikaci příliš efektivní. Přesto se ale i v odborných kruzích možnost „umělého původu“ signálů vážně zvažuje.

TIP: Šokující objev: Největší pulzar s energií 10 milionů Sluncí

Za nejpravděpodobnější vědci stále považují, že zdrojem signálů je mladá, rychle rotující neutronová hvězda. K potvrzení, nebo vyvrácení této teorie je podle nich ale nutná přesnější lokalizace zdroje signálu.

Potřebujete shodit pár přebytečných kilogramů? Podle vědců z univerzity v Illinois je to snazší, než by se mohlo zdát – stačí pít více obyčejné vody. Velká studie stravovacích návyků více než 18 tisíc Američanů prozradila, že pití většího množství pitné vody omezí příjem kalorií, stejně jako spotřebu nasycených tuků, cukru, sodíku a cholesterolu.

Lidé, kteří začali pít o jedno procento vody denně více, následně snížili denní příjem energie o 8,58 kilokalorií. Omezili i příjem nasycených tuků o 0,07 gramu, cukrů o 0,74 gramu, sodíku o 9,8 miligramu a cholesterolu o 0,88 gramu denně.

A jaké množství tekutin považují vědci za optimální? Úplná shoda na přesném množství mezi nimi nepanuje, spotřeba vody závisí především na energetickém příjmu a na vodních ztrátách. Nejčastěji udávanou hodnotou je přibližně 2,5 litru tekutin denně, tedy zhruba 40 až 50 mililitrů na jeden kilogram váhy za den.

V Británii spustili klinické testování vakcíny, která by měla zlikvidovat nádor, když všechno ostatní selže. Jako zbraň poslední záchrany. Během příštích dvou let by mělo tuto vakcínu dostat celkem 30 pacientů s těžkou formou rakoviny.

Imunitní systém pacienta bývá během růstu nádoru z různých důvodů výrazně potlačena. Nová vakcína se snaží imunitu vrátit do hry a nasměrovat proti smrtícímu nádoru.

Funguje tak, že cílí na enzym hTERT, lidskou telomerázovou reverzní transkriptázu. Tento enzym zajišťuje nepřetržité dělení buněk, které využívají rostoucí nádory. Vědci doufají, že když se jim povede přesvědčit imunitní systém pacienta, aby na enzym hTERT zaútočil, tak to povede k likvidaci jinak nezdolného nádoru.

Inženýři Cornellovy univerzity se inspirovali pružnou kůží chobotnic, která je schopná měnit barvy, a vytvořili vlastní verzi takového materiálu.

Vyrobili umělou kůži, kterou lze roztáhnout více než šestinásobně a přesto stále po zapojení do elektrického proudu svítí. Tuto kůži vyzkoušeli na robotech z měkkých materiálů, a nový materiál se podle všeho osvědčil.

Superpružná kůže by se teď mohla stát klíčovým materiálem pro výrobu nových robotů. Roboti vstupují do našich životů, určitě se prosadí ve zdravotnictví, v dopravě i leckde jinde.

Brzy bude důležité, aby si lidé mohli k robotům vybudovat pozitivní emoční pouto. A právě umělá kůže, která změní barvu třeba podle atmosféry v místnosti, by se v tomto směru mohla úspěšně uplatnit.

Ve Smithsonově institutu – americkém výzkumném a vzdělávacím institutu, odstartovala neobvyklá výstava – na 61 velkoplošných fotografiích zde mohou návštěvníci shlédnout snímky, které během svého téměř sedmiletého působení pořídila z oběžné dráhy Měsíce sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Výstava nese podtitul „A New Moon Rises“ a návštěvníkům nabízí detailní pohled na impaktní krátery a výsledky dávné i méně vzdálené vulkanické činnosti Měsíce. Jednou z vystavených fotografií je i snímek kráteru Giordano Bruno nacházejícího se na odvrácené straně Měsíce.

Haumea, oficiální označení (136108) Haumea, je plutoid v Kuiperově pásu, který dosahuje asi jedné třetiny hmotnosti Pluta a 0,07 % hmotnosti Země. Extrémně protáhlý tvar této trpasličí planety je mezi transneptunickými tělesy (TNO) jedinečný.

Brown, nebo Ortiz

K objevu Haumey se přihlásily dva týmy. Kalifornský tým pod vedením Michaela Browna těleso objevil v prosinci 2004 na fotografiích pořízených 6. května téhož roku. 20. července 2005 publikovali na internetu abstrakt své zprávy pro konferenci konanou v září, na níž zamýšleli objev oficiálně oznámit.

Přibližně v téže době Haumeu nalezl také José-Luis Ortiz Moreno se svým týmem v Instituto de Astrofísica de Andalucía ve Španělsku. Ortiz o tom 27. července 2005 zaslal zprávu e-mailem do Minor Planet Center s tím, že objev byl učiněn 7. března 2003.

Michael Brown se však brzy poté dozvěděl, že si někdo ze španělské observatoře přes internet prohlížel jejich soubory obsahující údaje o tom, kam byly namířeny jejich teleskopy. Tyto soubory obsahovaly dost informací k tomu, aby umožnily nalézt těleso na předobjevových snímcích z roku 2003. Ortiz později připustil, že to byl on, ovšem popřel jakýkoliv zlý úmysl.

TIP: Trpaslíci na oběžné dráze: Malé planety, kam patří i Pluto

Podle pravidel Mezinárodní astronomické unie je objevitelem planetky vždy ten, kdo první podá do Minor Planet Center zprávu s dostatkem pozičních údajů, které umožní určit její oběžnou dráhu. Při jejím pojmenovávání pak má přednost návrh objevitele. Ovšem v oznámení ze 17. září 2008, že Haumea byla uznána jako trpasličí planeta, není žádný objevitel zmíněn. Jako místo objevu je uvedena Observatoř Sierra Nevada (a teady Ortiz), ovšem španělský návrh pojmenovat těleso po iberské bohyni Ataecina nebyl přijat a těleso dostalo jméno podle návrhu kalifornského týmu (Brown).

Tungurahua (česky Krk ohně) je 5023 metrů vysoký stratovulkán ležící uprostřed ekvádorského národního parku Sangay. Během víkendu se Tungurahua opět probudila k životu - nad její kráter stoupá hustý dým do výšky přes 7 kilometrů a po úbočí vulkánu se valí proudy rozžhavené lávy. Ekvádorský geofyzikální ústav zaznamenal o víkendu nejméně 70 výbuchů a odletující balvany dopadají do vzdálenosti jednoho kilometru. Podle vědců jde zatím o středně silnou erupci, nevylučují ale, že může jít jen o předzvěst opravdu masivního výbuchu. Místní jsou na podobnou podívanou zvyklí – vulkán je aktivní nepřetržitě již od roku 1999 a masivní erupce jsou zde k vidění pravidelně.