Jan byl synem lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty českou korunu spolu s rukou přemyslovské princezny Elišky.

Spory s domácí šlechtou

Počátky Janovy vlády byly nejisté a mezi ním a domácími šlechtici se vytvořila bariéra. V letech 1310–19 sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let 1317–18 do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích.

Panovník ve zbroji

Ztroskotání manželství s Eliškou v roce 1319 znamenalo zlhostejnění k Čechám. V druhé polovině života pobýval Jan většinou mimo Čechy, často v Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem – zúčastnil se řady významných válečných konfliktů a ve válkách i politickými sňatky získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho politiky byly vysoké daně v českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Česká šlechta proto roku 1333 krále Jana donutila, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Smrt potkala krále roku 1346 v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Zrovna tam se odehrávala bitva mezi Angličany a Francouzy.

Už od svého narození 26. února 1361 se Václav těšil nebývalé přízni svých rodičů. Aby také ne, vždyť „Otec vlasti“ čekal na mužského dědice, který po něm jednou převezme správu rozsáhlé říše, až do svých pětačtyřiceti let! Přestože si Václav skutečně korunu nasadil, věhlasu svého slavného otce nikdy nedosáhl.

TIP: Václav IV. Lucemburský: Slabý král, který holdoval alkoholu

Na trůn nastoupil mladý Lucemburk v nelehké době. České země byly zmítány morovou epidemií, vrcholilo papežské schizma a v cizině se stejně jako na domácí půdě začaly ozývat hlasy volající po nápravě poměrů. Václavovu autoritu významně podlomilo zajetí panskou jednotou a ztráta titulu římského krále roku 1400. Přestože mu koncil v Pise po devíti letech korunu vrátil, vystoupil proti němu silný soupeř. Nebyl jím nikdo jiný než mladší bratr Zikmund, který nechal Václava jen o několik let dříve internovat ve Vídni.

Hustá mračna, která se nad českým králem již dlouho kupila, se definitivně zatáhla, když husité v roce 1419 zinscenovali pražskou defenestraci. Václav utrpěl srdeční záchvat a zanedlouho zemřel.

„Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal...“. Tato věta, kterou pronesl Klement Gottwald 25. února 1948 na Václavském náměstí, určila další budoucnost Československa, které se mělo nově ubírat po kolejích komunistického režimu.

„Vítězný únor“, jenž katapultoval komunisty na výsluní československé politiky, začal poměrně nenápadně. 13. února požadovali Prokop Drtina s Václavem Majerem vysvětlení, proč byli z funkce odvolání nekomunističtí policejní ředitelé. Spor mezi politiky odstartoval vládní krizi, která vyvrcholila podáním demise ministrů tří demokratických stran. Tajně doufali, že svým činem zabrání postupu komunistů a získají prezidentovu podporu.

TIP: Kdo mohl za Vítězný únor? 75 let od komunistického puče v Československu

Edvard Beneš dlouho váhal. A přece pod nátlakem okolností nakonec demisi přijal a současně doplnil vládu dle Gottwaldových požadavků. 25. února tak mohl hlavní komunistický předák slavnostně oznámit „vítězství pracujícího lidu“, které na několik desetiletí určilo podobu Československa.

O tom, že airacobra v očích amerického armádního letectva neobstála, vypovídá mimo jiné hodnocení typu v oficiální historii USAAF: „Obzvláštním zklamáním byla P-39, jejíž malý dostup, slabá stoupavost a relativní neobratnost přiváděly piloty do rozhodující nevýhody všude, kde bojovali.“ Zklamání dokládají také přezdívky, které P-39 získaly, „Iron Dog“ („kovový pes“) a „Buffalo Vibrator“ („vibrátor z Buffala“). První pravděpodobně souvisela s hmotností a slabými výkony, druhá s nepříjemnými vibracemi přístrojové desky způsobenými dálkovým náhonem vrtule.

Hodnocení USAAF

Vedle nedostatečných výkonů ve středních a velkých výškách vadily rovněž některé záludnosti v letových vlastnostech, byť o tom, zda byla airacobra skutečně tak nebezpečným letounem, jak se někdy uvádí, se vedou spory. Piloti se v každém případě obávali nekontrolovaného pádu v podobě ploché vývrtky, ke kterému mohlo dojít náhle poté, co se po spotřebování paliva a vystřílení munice těžiště posunulo poněkud vzad. Letci zaujímali rezervovaný postoj také k základní koncepci airacobry.

Pomyšlení, že mají masu pohonné jednotky přímo za svými zády, jim pochopitelně nebylo nijak příjemné. Neobvyklé řešení kryté kabiny s automobilovými dvířky neposkytovalo tolik výhod, kolik předpokládali konstruktéři. Výhled poskytovala bezpochyby dobrý, ale větším pilotům činil problémy nástup i výstup a opuštění stroje ve vzduchu se pro ně stalo noční můrou.

Při seskoku padákem totiž poměrně často docházelo ke zranění pilota kvůli nárazu do ocasních ploch. Řada pilotů USAAF hodnotila smíšenou střeleckou výzbroj airacober  (u P-39D 37mm kanón pálící dutou hřídelí vrtule, dva synchronizované 12,7mm trupové kulomety a čtyři volně mimo okruh vrtule pálící 7,62mm křídelní kulomety) jako méně účinnou než baterie 12,7mm kulometů umístěných do křídla P-40, P-51 i P-47.

Při palbě ve vzduchu vedené zejména proti vzdálenému cíli letcům vadily rozdílné balistické charakteristiky tří druhů užitých zbraní (u P-39Q jen dvou – kulomety byly standardizovány na ráži 12,7 mm). Účinek 37mm  kanónu v cíli byl nicméně smrtící: ke zničení nepřátelského letounu mohl stačit jediný zásah. Mnoho pilotů jej ovšem kvůli obtížnosti střelby, malé kadenci a častému zasekávání považovalo za pouhou mrtvou váhu. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že úspěšnost ve střelbě se 37mm kanónem zcela závisela na úrovni výcviku.

V rudém letectvu

P-39 představovaly nejpočetnější a také nejvýznamnější stíhací typ dodávaný do SSSR na základě zákona o půjčce a pronájmu. Stalinův Sovětský svaz získal z USA 4 719 až 4 746 (údaje se liší) P-39 různých verzí. Dalších 212 poskytla Velká Británie (na místo určení ovšem dorazilo jen 158 strojů). Sověti pak podle svých dokumentů převzali do stavu celkem 4 952 airacober.

Dodávky P-39 do SSSR začaly již koncem roku 1941 a první jednotkou, která s nimi na východě zasáhla do bojů, se stal v květnu 1942 19. gardový stíhací letecký pluk (19. GIAP). Od následujícího roku počet jednotek vybavených těmito letouny kontinuálně rostl a nebe nad východní frontou se stalo hlavní oblastí působení airacober. V letech 1942 a 1943 bylo na frontě nasazeno na 25 stíhacích leteckých pluků sovětského vojenského letectva (VVS RKKA) vyzbrojených P-39. Letouny používalo také sovětské námořní letectvo.

Stále větší počet airacober sloužil rovněž u jednotek protivzdušné obrany státu (na konci války osm pluků). Dohromady na sovětské straně za války létalo více než 50 pluků P-39. Výsledky airacober u VVS RKKA byly skutečně vynikající: ze čtyř nejúspěšnějších sovětských stíhačů druhé světové války vybojovali tři z nich podstatnou část svých sestřelů právě v jejich kabinách!

Kolem stovky pilotů získalo za bojovou činnost na P-39 Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR a z celkem 27 sovětských stíhačů, kteří byli takto vyznamenáni dvakrát, jich na airacobře létalo 11. Alexandr Ivanovič Pokryškin, který 20 ze svých celkových 56 sestřelů docílil právě na P-39, byl hrdinou SSSR dokonce trojnásobným.

Mezi nejvýznamnější sovětské uživatele airacober patřila elitní 9. gardová stíhací letecká divize (9. GIAD), která je nasazovala až do závěru války. Velení jí přiznalo 1 147 vítězství získaných z velké části letci bojujícími právě na airacobrách. Dohromady 56 jejích pilotů získalo titul Hrdina Sovětského svazu. U 9. GIAD vedle Pokryškina (dříve velitel 16. GIAP, od dubna 1944 velitel celé divize) exceloval s 61 sestřely (55 samostatnými a šesti dosaženými ve spolupráci) Grigorij Andrejevič Rečkalov, který se stal vůbec nejúspěšnějším pilotem airacobry: zbraněmi americké stíhačky vybojoval plných 50 sestřelů.

Airacobry vydržely v sovětské prvoliniové výzbroji až do konce války. V květnu 1945 sloužilo ještě 3 078 exemplářů a dalších 691 airacober v téže době létalo u námořního letectva. Vezmeme-li v úvahu celkový počet dodaných P-39, pak tvrdou bojovou službu přečkal neobvykle vysoký počet strojů. Dohromady bylo do 1. května 1945 ztraceno 2 202 sovětských airacober, z toho 887 během roku 1944. Podle statistik na jednu ztracenou P-39 připadalo 122 bojových vzletů a čtyři zničené nepřátelské letouny! P-39 se v prvoliniové výzbroji sovětského vojenského letectva udržely až do začátku 50. let: ze sovětského úhlu pohledu šlo evidentně o neobyčejně úspěšný typ, i když po skončení Velké vlastenecké války byl z ideologických důvodů jejich význam snižován a zatajován a naopak zdůrazňovány technické problémy.

Výhody amerického stroje

U země P-39 (zejména v pozdějších verzích) disponovala vynikajícími výkony. P-39N vystoupala do 4 575 m za 3,8 minuty a ve 2 956 m dosahovala maximální rychlosti 642 km/h, což z airacobry této varianty činilo v nižších výškových hladinách velice nebezpečného protivníka dokonce i pro takové typy, jako byl Messerschmitt Bf 109G-6 a Focke-Wulf Fw 190A.

Američané nedokázali, a vzhledem k charakteru střetnutí ve Středomoří a nad západní Evropou ani plně nemohli, bojové hodnoty P-39N a P-39Q využít. O to více se to podařilo sovětským stíhačům. Vzdušné souboje nad východní frontou totiž probíhaly podstatně níže, právě v oblastech, kde byla airacobra nejhodnotnější. Obliba P-39 mezi sovětskými piloty ovšem neplynula pouze z výkonů, ostatně podle testů sovětského zkušebního ústavu airacobra již roku 1943 parametry nijak nepřekonávala sovětské typy Jak-1b, Jak 7b, Jak-9 a La-5.

Americká stíhačka totiž vedle slušných výkonů a silné výzbroje, které si Sověti na rozdíl od Američanů vysoko cenili, sovětským letcům jako bonus nabízela mnohé další u domácích typů neobvyklé přednosti. V prvé řadě šlo o vysokou úroveň dílenského zpracování, kvalitní a spolehlivé a pro techniky snadno dostupné systémy. Motor sice vyžadoval vyšší kulturu údržby než sovětské pohonné jednotky, ale při jejím zvládnutí vyžadoval generálku po 300 až 350 letových hodinách, což byla podstatně delší lhůta než u domácích protějšků. Například stíhačky Jak všech typů trpěly u svých motorů výrazně nižší životností, způsobenou chronickým přehříváním a neustálými úniky kapalin.

Sovětští piloti si také oblíbili vynikající výhled z „luxusně“ řešené kabiny (jakost organického skla P-39 byla s rychle žloutnoucím sovětským plexisklem zcela nesrovnatelná), kvalitní radiostanici, opět co do hodnoty nesouměřitelnou se sovětskými protějšky, a velmi dobrou pasivní ochranu (vedle pancéřování chránil pilota před palbou zezadu také blok motoru). Díky celokovové konstrukci šlo o stroj bezpečný, mnohem méně náchylný k požárům než sovětské letouny. Jeden ze sovětských pilotů uvedl, že se v airacobře „cítil jako v trezoru“.

Díky pevné konstrukci střední části trupu s ní nouzové přistání přežilo podstatně více sovětských pilotů než s ostatními domácími typy. K její oblibě v sovětském letectvu přispěl i fakt, že na rozdíl od ostatních západních typů nepředstavovala nijak rozměrný stroj. Šlo naopak o nejmenší z angloamerických stíhaček, která svou koncepcí, navzdory své extravagantnosti z typů dodávaných na základě smlouvy Lend-lease, nejvíce připomínala letouny domácí konstrukční školy. Celkově pozitivní dojem a vynikající hodnocení nemohly změnit ani u sovětského válečného letectva zaznamenané problémy s náhlými pády do ploché vývrtky a defekty ocasních ploch. 

Když se Ottavio Piccolomini 27. února 1634 dozvěděl o zdaru „chebské akce“, dostal nápad, jak se ještě více zavděčit panovníkovi. Vydal příkaz týkající se mrtvol, prozatím položených do rakví z hrubých prken v kapli chebského hradu. Těla Valdštejna, Trčky, Kinského, Ilowa a Niemanna měla být převezena do Prahy a potupně vystavena pro odstrašení těch, kteří by snad pomýšleli na zradu císaře.

Do teleskopu Jamese Webba, jehož spuštění je plánováno na rok 2018, se vkládají velké naděje. NASA ale musí myslet mnohem dál. Dokladem je i aktuálně schválný přesun plánu na vývoj infračerveného teleskopu Wide Field Infrared Survey Telescope (WFIRST) z kategorie „zvažované“ do kategorie „plánované – k realizaci“. Předběžný plán pro nasazení nového infračerveného dalekohledu počítá s rokem 2020.

Repasovaná špionážní družice

Základem pro nový teleskop má být vyřazená špionážní družice, pro kterou neměl úřad pro národní průzkum (NRO) využití a věnoval ji NASA. WFIRST má být přibližně stejně velký jako Hubbleův teleskop, díky své konstrukci ale nabídne větší úhlové rozlišení a tedy detailnější snímky a měření. Měl by se také věnovat hledání planet u cizích hvězd nebo odpovědět na otázky týkající se zatím nejasnostmi opředené temné energie.

WFIRST má disponovat dvěma přístroji – Wide-Field Instrument (WFI) má být kamera s rozlišením 288 megapixelů. Druhou důležitou částí má být koronograf, který má odstínit světlo mateřských hvězd a má také pátrat po známkách života v atmosférách vzdálených planet. Na expozicích dalekého vesmíru, kde HST zachytil tisíce galaxií, jich WFIRST zaznamená miliony.

Formální posun v plánech neznamená, že WFIRST skutečně vznikne. NASA odhaduje, že náklady na jeho přestavbu se vyšplhají na 90 milionů dolarů.

Když se naše planeta dostávala z ledového sevření zatím poslední doby ledové, tak to muselo být pořádně dramatické. Jak se oteplovalo, tak se odlamovaly veliké kusy ledovců a zaplnily oceán široko daleko.

Podle nové studie se asi před 10 tisíci lety, tedy na konci doby ledové, od Antarktického ledovce odlomilo veliké množství ledovců. Každý z nich přitom sahal do výšky stovek metrů. Na tehdejším oceánu to musela být impozantní podívaná.

Podle výzkumníků se tehdy rozpadla ohromná část Rossova šelfového ledovce, který je dnes největším šelfovým ledovcem Antarktidy. Do oceánu prý tehdy vyplulo 280 tisíc čtverečních kilometrů ledu.

Nositelná elektronika je na vzestupu a v budoucnu můžeme očekávat mnoho zajímavých aplikací. Odborníci se snaží, aby taková elektronika byla co nejjednodušší.

Saúdskoarabští inženýři vyvinuli zajímavý senzor, kterému říkají „Papírová kůže“, a který umí měřit tlak, teplotu, vlhkost, kyselost či podobné parametry. Blíží se tím lidské pokožce.

Badatelé se přitom snažili, aby při výrobě senzoru použili levné materiály, jako je hliníková fólie nebo lepící páska. Vyhnuli se nanočásticím zlata a podobným sofistikovaným materiálům. Základ celého senzoru tvoří papír.

Pokud se jejich technologie osvědčí, tak by na jejím základě mohla vzniknout celá řada aplikací, například v medicínských monitorovacích zařízeních. Podobné přístroje by mohly měřit srdeční tep, krevní tlak, dýchání, nebo pohyb pacientů.

Dnešní noc nabídne zajímavou podívanou – Měsíc, který se právě nyní nachází v úplňku, se časně nad ránem setká s Jupiterem. Obě tělesa budou na nočním nebi dělit pouhé 2,4 stupně. Zářivý úplňkový Měsíc, který obvykle nepatří mezi nejvyhledávanější kulisu astronomů, Jupiter svou září „nezastíní“. Obě tělesa by v případě bezmračného nebe měla být pozorovatelná i pouhým okem. 

Kde jinde by mělo platit motto: „Naše představivost je oknem do budoucnosti,“ než v NASA – agentuře, která dokázala dopravit člověka na Měsíc a umožnila nám poodhalit tajemství mnoha vzdálených světů ve vesmíru.

Mnoho let NASA dokazuje, že kromě seriózní vědy si dokáže i hrát – již od první cesty astronautů k ISS se například spolupodílí na přípravě parodujících „vesmírných“ plakátů, které originálním způsobem spojují vědecké mise a filmové trháky. Nově NASA zveřejnila 14 retro plakátů, mapujících nedávnou minulost i budoucnost kosmických letů. Pokud patříte mezi fanoušky vesmíru a uvažujete o originální výzdobě bytu, můžete si plakáty stáhnout v tiskové kvalitě na adrese jpl.nasa.gov.