20. února 1986 vynesla sovětská raketa Proton na oběžnou dráhu první blok stanice Mir, jež poté fungovala ve vesmíru dlouhých 15 let. Létaly k ní i raketoplány a Rusům poskytla důležité zkušenosti pro dnešní provoz ISS. 

Mir byla sovětská (později ruská) vesmírná stanice, první dlouhodobě obydlená vědecká stanice ve vesmíru na oběžné dráze kolem Země. Mir byl velký asi jako šest autobusů a obsahoval množství vědeckých přístrojů i věci denní potřeby kosmonautů. Běžně v něm žili tři lidé, ale byl schopen pojmout až šest osob.

Vesmírná stavebnice

Až na tři krátká období byl Mir nepřetržitě obydlen do října 1999. Na palubě Miru se vystřídalo celkem 104 kosmonautů, z toho 62 jiné než ruské národnosti. Řídící středisko Miru, CUP (Centr upravlenija poljotom), sídlilo v Kaliningradu u Moskvy (dnešní Koroljov).

Obytný a řídící modul, první modul stanice, vypuštěn 19. února 1986. Konstrukčně se skládal ze čtyř základních částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přístrojového úseku a z přechodové komory. Byl dlouhý 13,13 m. Jeho maximální průměr byl 4,15 m a při startu vážil asi 21 tun.

Největší zkouškou pro kosmickou stanici byla srážka nákladní lodě Progress M-34 s modulem Spektr 25. června 1997. Byly poškozeny sluneční panely a porušena hermetičnost pláště. Stanici se podařilo uvést do provozu po několika týdnech.

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Po 15 letech provozu 23. března 2001 byl Mir záměrně naveden do zemské atmosféry, z větší části v ní shořel a jeho zbytky dopadly poblíž Nadi (Fidži) do Tichého oceánu. Na konci jeho životnosti existovaly plány prodat jej soukromým společnostem jako první mimozemské vesmírné televizní a filmové studio, ale vybavení se chovalo příliš nespolehlivě a nebylo již dále použitelné.

20. února 1962 obletěl John Glenn v lodi Mercury Friendship 7 jako první Američan Zemi. Kosmická loď Mercury, s kabinou a volacím znakem Friendship 7, odstartovala po mnoha odkladech díky nosné raketě Atlas ze startovací rampy LC-14 na vojenské základně Cape Canaveral 20. února 1962. Na její palubě byl 40letý Američan plukovník John Glenn. Protože absolvoval let po orbitální dráze, kdežto jeho američtí předchůdci Alan Shepard a Virgil Grissom jen lety balistické, je Glenn považován za skutečně prvního amerického kosmonauta, po Gagarinovi a Titovovi třetího ve světě.

Opožděnost kalendáře vůči rovnodennosti a slunovratu dělala římskokatolické církvi těžkou hlavu. Vždyť Velikonoční neděle, nejdůležitější liturgický svátek všech křesťanů, rozhodně nebyla první nedělí po prvním jarním úplňku. Tento nedostatek bylo třeba neprodleně odstranit. A tak 24. února 1582 vydal papež Řehoř VIII. slavnostně bulu, která měla nahradit dosud platný juliánský kalendář novým, jenž vešel ve známost jako kalendář gregoriánský.

Diference juliánského kalendáře oproti tropickému roku nebyla zpočátku nijak patrná. V pozdním středověku ale nabyla odchylka výraznějších rozměrů. Ve druhé polovině 16. století už činila dokonce 9,8 dne! Příprava nového kalendáře, o níž se hovořilo od 14. století, tak získala na intenzitě.

TIP: Kde se vzal gregoriánský kalendář?

Přijatá reforma počítala s vynecháním rovných deseti dní, k němuž mělo dojít na podzim roku 1582. Po 4. říjnu tak rovnou následovalo 15. října. Tato inovace sice nesoulad mezi kalendářním a tropickým rokem srovnala, nicméně na přijetí všemi evropskými zeměmi si musela ještě nějakou tu chvíli počkat.

Narodily se do krajek, ale ani jedna z dcer vévody Maxe Bavorského a jeho ženy Ludoviky neměla šťastný osud. Přestože nejslavnější Alžbětu zvanou Sissi připravila o život ruka atentátníka, nejkrutější osud čekal na nejmladší Žofii, která se narodila 23. února 1847. V padesáti letech uhořela během dobročinného bazaru.

TIP: Šťastné dětství v Possenhofenu: Rodinné zázemí císařovny Sissi

Když přišla Žofie do věku na vdávání, byla již velmi žádanou nevěstou. Vždyť se jednalo o sestru rakouské císařovny! A stejně jako ona měla blízko k bratranci Ludvíku II. „Pohádkový“ bavorský král sice se svým vyjádřením otálel, ale nakonec Žofii přece jen požádal o ruku. Idylka ale netrvala dlouho. Démony sžíraný Ludvík zasnoubení brzy odvolal a rodiče, aby předešli ještě většímu skandálu, provdali svou nejmladší dceru za vévodu z Alençonu. Svazek se ukázal být nešťastným, proto Žofie zasvětila svůj život dobročinnosti. A právě ta se jí stala osudnou. Na charitativním bazaru v Paříži roku 1897 došlo k požáru, který stál vévodkyni život.

Baron Prášil, vlastním jménem Karl Friedrich Hieronymus von Münchhausen, pocházel z nenápadné německé vsi Bodenwerder, která neskýtala mnoho příležitostí pro věhlas a slávu. A tak mladý šlechtic vstoupil do služeb ruské armády…

Ani dvě bitvy proti Turkům, kterých se zúčastnil, mu však oslňující zážitky nepřinesly. Domů se ale nemohl vrátit „s prázdnou“. Neuvěřitelná dobrodružství si proto vymyslel! Své sousedy poté bavil smyšlenými příhodami o cestě na Měsíc nebo letu na dělové kouli.

TIP: Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Jeho vyprávění oslovilo knihovníka Rudolfa Ericha Raspeho, který neváhal vzít pero do ruky a fantastické příhody zapsat. Odtud vedla jejich cesta přímo na stůl spisovateli Gottfriedu Augustu Bürgerovi, který je přepracoval do slavné knihy Podivuhodné cesty po vodě i souši, polní tažení a veselá dobrodružství Barona Prášila. Přestože jejich hrdina zemřel již 22. února 1797, jeho příběhy bavily společnost po následující léta dál.

V době triumfu masové výroby potravin vyvinuli pěstitelé „dokonalé“ supermarketové rajče, jež se může pochlubit tlustou slupkou a velmi dlouhou skladovou životností. Pro dopravce i prodejce představuje tento rostlinný zázrak požehnání, nicméně spotřebitelé – včetně těch, kteří nepatří k žádným gurmánům – už tak nadšení nejsou. Načervenalé koule sice vypadají jako rajčata, ale chutnají jako navlhlý karton a také se již staly námětem mnoha vtipů.

Každopádně, supermarketová „kvalita“ způsobila zmrtvýchvstání tradičního rajčete, jemuž se v Americe přezdívá „heirloom“ neboli „dědictví“. Jedná se o staré a nehybridizované odrůdy, které v sobě nesou chutě jednotlivých krajů, a dokonce i „hřejivost léta“. Hvězdou je zatím mosazně zbarvený druh Brandywine, ale díky rajčatové renesanci se podařilo zachránit tisíce dalších odrůd. 

Kam zmizela chuť?

Zatímco tedy jedna generace vědců dokázala „vyrobit“ téměř synteticky dokonalé rajče druhu Cannonball, jejich nástupci se nyní ptají: „Kam zmizela chuť a jak ji rajčatům vrátíme?“ Zmíněné otázky pak stály u počátku průkopnických pěstitelských programů, jež si kladou za cíl produkovat odrůdy, které by si zachovaly veškerou chuť i nutriční hodnoty tradičních „heirloom“ rajčat, a zároveň by přinášely výhody moderních hybridů.

Vědci z University of Florida už představili dvě odrůdy, jež slaví v křížení úspěch. První, zvaná Garden Gem, plodí množství malých oválných rajčátek, která lze snadno konzumovat vcelku a jež se často přidávají do salátů nebo omáček. Jedním z „rodičů“ této odrůdy se stal druh Maglia Rosa: nepatří sice přímo k „heirloomům“, ale podařilo se jej vyšlechtit coby stabilní kříženec z gourmetských cherry rajčátek.

Odrůda Garden Treasure má zase větší plody, jež už se musejí krájet, a odvozuje se z tradičních velkých rajčat German Queen, která bohužel krátce po utržení ztrácejí pevnost. „Hybrid chutná lépe než heirloom – rodič –, protože je trochu pevnější,“ vysvětluje vedoucí univerzitního šlechtitelského programu Harry Klee. V porovnání s rodičem má prý navíc tato odrůda „pětinásobný výnos a skladovou životnost pár týdnů“.

Tanec cukrů, kyselin a čichu

Chuť je pochopitelně subjektivní: některé jazyky upřednostňují sladkou, jiné kyselou, a tento poměr se navíc může v průběhu života měnit. V případě rajčat se ovšem ukazuje, že mnohé chuťové zážitky z jejich konzumace lze vyčíslit a chemicky popsat.

Už dlouho víme, že ve výsledné chuti má zásadní význam poměr mezi cukry, respektive fruktózou a glukózou, a kyselinou citronovou, případně dalšími kyselinami – například jablečnou či glutamovou. Podle Kleeho je však zmíněný poměr pouhým chuťovým základem. Neméně důležitý faktor totiž představuje složitý „tanec“ mezi našimi čichovými receptory a až dvaceti organickými těkavými látkami, jež v rajčeti najdeme a které hrají při vnímání červených plodů nezanedbatelnou roli: některé voní po trávě, jiné po květech a další třeba po ořeších. Po deseti letech strávených s týmem v laboratoři tak může Harry Klee říct: „Víme, kolik by se všech těchto látek mělo nacházet v ideálním rajčeti.“ Zbývá odpovědět na otázku, jak onu dokonalou dužnatou bobuli vyprodukovat.

Pokrok hraje do karet

Harry Klee odhaduje, že splnění zmíněného úkolu zabere dalších deset let, vědecký pokrok mu však nahrává do karet. Genom prvního rajčete se podařilo přečíst již před třemi roky a od té doby tým z Floridy spolupracuje s čínskými vědci na zmapování genomu dalších 250 tradičních odrůd. Nabyté znalosti by jim pak mohly pomoct dát dohromady kýžené vlastnosti rajčete pomocí genetiky (nikoliv genetického inženýrství).

Další plus pro Kleeho skupinu představují data z testování chutí, jež odborníci shromáždili během posledních čtyř let: dvakrát ročně totiž osloví stovku ochutnávačů z řad studentů, pedagogů a dalších zaměstnanců univerzity, kteří pak hodnotí přibližně 25 rajčatových odrůd, jež badatelé zasadili. Od roku 2012 už se tak podařilo sestavit chuťová hodnocení u 150 odrůd.

Jakkoliv se testování chuti s pomocí dobrovolníků může zdát subjektivní, má značný význam – na to, jak bude ve skutečnosti konzumentům červená bobule chutnat, je totiž věda sama krátká. Jako příklad můžeme uvést laboratorní analýzu tradiční odrůdy Marmande. „Chemie nám říká, že by lidem měla tato rajčata opravdu chutnat, ve skutečnosti je však nesnášejí, protože jsou moc jemná a příliš rozměklá,“ vysvětluje Klee.

Rajčatová nostalgie

Kromě správného povrchu musí optimální rajče oplývat ještě určitou neměřitelnou charakteristikou: prvkem nostalgie. A právě ta se stala hnacím motorem programu šlechtění rajčat v New Jersey, kde červený plod představuje bezmála národní ikonu. V rámci zemědělského výzkumu na Rutgers University v Pittstownu se Tom Orton snaží vzkřísit ztracenou chuť staré odrůdy pojmenované jednoduše Rutgers. Na trh byla uvedena již v roce 1930 a jednalo se o univerzální kulaté rajče, jež uspokojilo jak národní konzervárenský průmysl, tak farmáře obchodující na trzích i domácí zahrádkáře. Plody bylo možné krájet, odšťavňovat i konzervovat – na rozdíl od dnešních komerčních druhů, jejichž využití je o poznání menší.

V katalozích lze sice semena Rutgers najít dodnes, nejde však samozřejmě o původní osivo: genetický posun napříč generacemi dal vzniknout odrůdě, která se od prvního hybridu nepochybně liší. Orton ovšem ke znovuvzkříšení slavného rajčete přistoupil jinak: zkřížil rodiče Rutgers zvané Marglobe s patentovanou odrůdou společnosti Campbell Soup – a stvořil tak potomky, kteří se chuti originálu blíží mnohem víc než jakákoliv jiná rajčata.

S úmyslem vypěstovat geneticky stabilní rostliny Tom Orton za posledních pět let vybral a zkřížil přes pět rostlinných generací. Dospěl tak ke třem finalistům, kteří splňují veškeré vysoké nároky – imunitou vůči škůdcům a nemocem počínaje, fyzickými vlastnostmi konče. Ty přitom zahrnují kromě chuti především barvu, tvar, odolnost proti prasknutí a puknutí, stavbu vnitřních stěn a pevnost dužiny.

Superrajče pro každého

Výtečná chuť souvisí rovněž s obsahem minerálů, antioxidantů a vitaminů. A Harry Klee si jako jeden z cílů vytyčil vyšlechtění komerční odrůdy, která by zlepšila veřejné stravování a výživu. Klíčem je podle něj vytvoření „superrajčete“, jež lze produkovat masově a které bude cenově dostupné pro každého. Cesta k lepšímu zboží v supermarketech ovšem vede přes domácí zahrádku. Malí pěstitelé se totiž obvykle smíří i s vlastnostmi, které ti komerční vnímají jako vady – což je také důvod, proč šlechtitelé raději nabízejí semena zahrádkářům než jejich kolegům z velkoobchodu.

Lidé si dnes velmi často pěstují rajčata doma, neboť čerstvě otrhané a na stoncích dozrálé bobule představují v podstatě jedinou cestu ke skutečné chuti. Vše ale začíná u kvalitních odrůd a díky šlechtitelům, jako jsou Tom Orton nebo Harry Klee, máme již dnes na dosah skvělé plody, v nichž se spojí to nejlepší z nových i starších odrůd.

Chráněné území ležící na ploše 750 tisíc hektarů se souhrnně označuje jako Sangha Trinational a zasahuje hned do tří afrických států: Tvoří jej národní park Lobéké v Kamerunu, Dzanga-Ndoki ve Středoafrické republice a Nouabalé-Ndoki v Konžské republice. Chráněná území jsou zasazena do mnohem větší oblasti o rozloze přesahující 1,7 milionu hektarů, již většinou pokrývají deštné lesy a které se někdy též říká krajina Sangha Trinational.

Sloni a gorily v ohrožení

V prakticky neporušené krajině druhově bohatých tropických lesů najdeme jedinečný ekosystém, jenž poskytuje útočiště mnoha chráněným a ohroženým druhům. V parku Lobéké žije jedna z největších populací slonů pralesních či goril nížinných, ale i leopardů a dalších velkých predátorů. Dzanga-Ndoki zase nabízí bezpečný domov pro několik druhů antilop, buvoly pralesní nebo papoušky.

Práva domorodců

Samostatnou otázkou zůstávají práva domorodců, k nimž patří například pygmejská skupina Bakaů žijících v pralesích Kamerunu a Konga. Zatímco však v kamerunském parku Lobéké se mohou původní obyvatelé na vymezených místech dál věnovat tradičnímu lovu a sběru, ve zbylých dvou chráněných zónách to možné není.

Zmíněný fakt znamená potenciální hrozbu konfliktu, zároveň se však jedná o výzvu pro všechny zúčastněné země. Především je nutné hledat odpověď na otázku, jak skloubit existenci a správu národních parků s potřebami a právy původních obyvatel pralesa.

Velkoplošná likvidace pralesů bývá považována za důsledek tlaku moderní ekonomiky. Odlesňování tropů je ale ve skutečnosti mnohem starší záležitost. Podle nedávného výzkumu obyvatelé Madagaskaru vypálili kvůli zemědělství veliké plochy pralesů už před 1000 lety.

Prozradila to dvojice dvoumetrových krápníků v jedné madagaskarské jeskyni. Ačkoliv jsou skryté hluboko v podzemí, tak obsahují extrémně přesný záznam o ekosystému nad nimi. Krápníky vyrůstají postupným odkapáváním vody s rozpuštěným uhličitanem vápenatým a uchovávají informace o prostředí v podobě obsahu izotopů některých prvků.

Vědci z krápníků a dalších zdrojů informací, jako jsou dávné usazeniny na dně jezer, vyčetli, že před 1000 let došlo na Madagaskaru k rozsáhlému odlesnění vypalováním, které doprovázelo přechod ze společnosti sběračů na společnost zemědělců a pastevců.

Ve stejné době také na Madagaskaru vymřeli úžasní obří lemuři nebo hrošíci madagaskarští. Jak je vidět, lidé začali drsně ovlivňovat prostředí mnohem dříve, než na počátku průmyslové éry.

Manila Social Club proslula svými jedinečnými koblihami, které se plní pěnou z hlíz smldince křídlatého. V nové luxusní „edici“ však hraje vedle pěny hlavní roli také náplň z želé vyrobeného z šampaňského Cristal, jehož láhev vyjde v přepočtu na víc než čtyři tisíce korun. Aby se podtrhla jedinečnost pečiva, jsou koblihy navíc posypány vločkami 24karátového zlata.

Speciální nabídka vznikla na oslavu nového roku a prodávala se po kusech, přičemž každý stál bezmála dva a půl tisíce korun. Kvůli neutuchajícímu zájmu zákazníků však restaurace nakonec zařadila nezvyklé pečivo do stálé nabídky. 

Lockheed C-130 Hercules je americký vojenský čtyřmotorový transportní letoun, který slouží v letectvu Spojených států již od roku 1957. Vzhledem k jeho versatilitě a širokému spektru možností taktického využití je považován za nejvýznamější transportní letoun světa. Kromě transportu jednotek je využíván prozáchranu osob, předpověď počasí, doplňování paliva jiným letounům, či vědecký výzkum a samozřejmě může být i vyzbrojen. 

Protože byl Hercules postaven pro tvrdé bojové podmínky, je vybavec systém obrany (Airborne Countermeasures Dispenser System), který letoun chrání před radarem či teplem naváděnými střelami. 

A vypadá to prostě skvostně!