Vědecký modul Philae je první sondou, která dokázala úspěšně přistát na kometě. I přes dramatické okolnosti svého přistání dokázala sonda odeslat 80 % plánovaných vědeckých úkolů. Vědci proto misi, která si vyžádala náklady v odhadované výši 1,3 miliardy eur, považují za mimořádně úspěšnou. 

Zatímco Rosetta stále doprovází kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko, její vědecký modul již 7 měsíců „odpočívá“ na povrchu komety - naposledy se Philae ozvala 9. července 2015 a všechny následující pokusy o spojení skončily neúspěchem. Poslední pokus o navázání spojení vědci podnikli minulý měsíc, ani ten ale neskončil úspěchem.

Podle Stephana Ulamece, projektového manažera z německého střediska pro letectví a kosmonautiku (DLR), je šance na další kontakt s Philae takřka nulová. Vědci se již proto o další navázání spojení s modulem nebudou pokoušet.

Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko se aktuálně nachází ve vzdálenosti 222 milionů kilometrů od Země a Rosetta, která ji již 15 měsíců doprovází, urazila již více než 7,6 miliardy kilometrů. Rosetta bude kometu doprovázet minimálně příštích 6 měsíců. Její veleúspěšná mise by měla skončit v září 2016 řízeným pádem na povrch komety.

Malajsijec Keow Wee Loong ví jak chutná adrenalin. V honbě za ním zdolává tento 27letý fotograf výškové budovy v Dubaji, Kuala Lumpuru nebo třeba v Bombaji. Nyní si ale vyzkoušel něco z jiného soudku. Na snowboardu se pokusil sjet z vrcholku nejznámější sopky Východní Jávy - 2 329 metrů vysoké Mount Bromo. 

Sopka Mount Bromo již od poloviny prosince chrlí mohutné sloupce kouře a popela, které dosahují výšky okolo tří kilometrů. Do oblasti je v současné době přísný zákaz vstupu a platí zde třetí stupeň nebezpečí.

K úpatí sopky se Loong vydal spolu s dvojicí přátel, kteří se měli postarat o focení a natáčení jeho odvážného pokusu. V těsné blízkosti sopky strávili celkem devět dnů, během kterých se pokoušeli proniknout k vrcholku sopky. Dvakrát byli přistiženi správci parku - pokaždé přišli o nafocené snímky a byli vykázáni za hranici povolené zóny. Třetí pokus jim ale vyšel. Jízda, přestože úspěšná, se neobešla zcela bez následků - Keow Wee Loong během ní utrpěl poměrně vážné popáleniny. Na druhou stranu – za tu jízdu to nejspíš stálo…

Podle šéfa Institutu informačních technologií Riceho Univerzity Mošeho Vardiho je umělá inteligence na postupu. Nezotročí prý ale lidstvo, alespoň zatím ne. Invaze robotů bude nenápadnější. V příštích 30 letech ohrozí desítky milionů pracovních míst.

Podle jeho výpočtů je teď v USA deset procent pracovních míst provázaných s řízením vozidel. A všechny je v dohledné době mohou obsadit umělé inteligence, které se už obstojně naučily řídit. Bude to vítězství robotů?

Vardiho pesimismus nesdílí každý. Když došlo k automatizaci výroby během průmyslové revoluce, tak to nevyvolalo trvalou masovou nezaměstnanost. Revoluce umělé inteligence bude asi jiná, ale nedojde k ní přes noc.

Společnost bude mít nějaký čas na to, aby vstřebala šok z robotů a nahradila zaniklá pracovní místa jinými příležitostmi pro lidské zaměstnance.

Když v roce 2003 objevili v jeskyni na indonéském ostrově Flores pozůstatky metr vysokých lidí, pohově pokřtěných na hobity, kteří tam žili ještě před asi 12 tisíci let, vyvolalo to bouři dohadů. Co byli vlastně zač? Někteří odborníci si dodnes myslí, že šlo o zástupce dnešních lidí, kteří se zmenšili v důsledku nemoci.

Nedávná studie struktury lebečních kostí dospěla k závěru, že rozhodně nešlo o deformované příslušníky našeho druhu Homo sapiens. Lebeční kosti hobitů se prý od těch lidských liší natolik, že je na místě je považovat za jiný druh.

Vědci se ale na základě lebečních kostí hobitů nemohli rozhodnout, jestli jde v případě hobitů o samostatných druh Homo floresiensis anebo zda je lepší mluvit a miniaturní verzi člověka vzpřímeného Homo erectus.

TIP: Člověk luzonský: Kdo byl hobitův bratranec z Filipín

Pokud je tato představa pravdivá, a skutečně jde o nový druh, tak hobiti nejspíš vznikli takzvaným ostrovním nanismem. Na ostrovech totiž poměrně často během evoluce dochází ke zmenšování původně velkých živočichů, a podle všeho si tím prošli i lidé vzpřímení Homo erectus.

Planetární mlhovina Hen 2-437 je jednou z asi 3 000 známých planetárních mlhovin v naší Mléčné dráze. Nachází v malém a poměrně nenápadném souhvězdí Lišky na severní obloze.

TIP: Jak vznikají planetární mlhoviny?

Planetární mlhoviny jsou produktem stárnoucích hvězd podobných našemu Slunci, které se v závěrečných stádiích svého života mění v rudého obra. Po odhození vnějších vrstev se jádro hvězdy mění v bílého trpaslíka. Na tomto snímku Hubbleova vesmírného teleskopu jsou k vidění její okázale symetrická křídla, podle kterých je Hen 2-437 řazena mezi tzv. bipolární planetární mlhoviny. V astronomických měřítkách je životnost podobné planetární mlhoviny nicotná: horký plyn, který ji vytváří, září jen několik desítek tisíc let.

Firma Bell Aircraft Corporation vznikla v Buffalu (stát New York) 10. července 1935. Jejím zakladatelem a prezidentem byl Lawrence D. Bell a post šéfkonstruktéra zaujal Robert J. Woods. Ten měl zálibu v letounech neortodoxní koncepce, kterou se vyznačovalo již první dítko nové firmy, do výzbroje amerického válečného letectva nepřijatý monstrózní těžký dvoumotorový stíhací letoun XFM-1 Airacuda.

Nezvyklé řešení představoval také následující Woodsův typ, Bell P-39 Airacobra. Woods při jeho vývoji vycházel z nápadu kompenzovat hmotnost v přídi umístěné silné výzbroje pomocí zástavby pohonné jednotky za pilotní kabinu. Motor posazený u těžiště letounu měl stroji zajistit vysokou míru obratnosti a pohyblivosti, trup ve střední části ovšem musel být podstatně masivnější než u letounu klasické koncepce, aby v případě nouzového přistání nedošlo k vytržení motoru z lože a zamáčknutí pilota.

Osudové rozhodnutí

Prototyp XP-39 poprvé vzlétl v dubnu 1939. Celokovový samonosný dolnoplošník měl v trupu za kabinou zabudován vidlicový kapalinou chlazený dvanáctiválec Allison V-1710-17 o výkonu 845 kW opatřený turbokompresorem B-5. Od motoru vedla prodloužená hřídel pod kabinou dopředu k reduktoru za třílistou stavitelnou vrtulí Curtiss Electric.

Další novinku představovalo užití příďového podvozku, který měl oproti klasickému podvozku záďového typu řadu výhod, mimo jiné usnadňoval start, přistání, pojíždění i údržbu stroje na zemi. Po ukončení úvodní série testů prototyp přesunuli na letiště Langley Field ve Virginii, kde sídlil Národní poradní výbor pro letectví (NACA). Jeho pracovníci na základě testů prováděných se skutečným letounem v aerodynamickém tunelu navrhli několik změn. Nejosudovější z nich se týkala pohonné jednotky.

NACA doporučil odstranit turbokompresor z prototypu i celého programu P-39 a stávající motor nahradit pohonnou jednotkou Allison V-1710-39, vybavenou jednostupňovým mechanickým kompresorem. Tato verze motoru byla spolehlivější a snadnější na údržbu, dobrých výkonů však dosahovala pouze v malých a středních výškách (802 kW ve 4 000 m). Posudek výboru postavil vývoj airacobry na rozcestí. Tím, že mateřská firma doporučení akceptovala, totiž došlo k zásadní změně charakteru vyvíjeného typu.

Z výškové stíhačky se stal stroj pro boj v malých a středních výškách. Korespondovalo to sice s koncepcí stíhacího letounu USAAC ze třicátých let, ale určilo to budoucí problémy airacober na bojištích v Pacifiku, Africe a Středomoří. Zároveň ovšem změna koncepce paradoxně také přispěla k budoucímu jednoznačnému úspěchu P-39 v řadách sovětských vzdušných sil, neboť na východní frontě vzdušná střetnutí probíhala v nižších výškových hladinách než na západě.

Obě strany zde totiž svá letectva používaly hlavně k podpoře pozemních jednotek. Od zahájení výroby v roce 1940 do jejího ukončení v srpnu 1944 vzniklo úctyhodných 9 547 airacober všech verzí. V amerických barvách Bojovým křtem v amerických barvách prošly airacobry na jaře 1942 v Tichomoří. Stroje verzí P-39D a P-400 (kusy vyrobené pro RAF) na Nové Guineji používala 8. a 31. stíhací skupina. Letouny obou variant od léta bojovaly v rámci 67., 12., 68. a 70. stíhací perutě také nad Guadalcanalem.

Zaostávání za Japonci

Akce v jihozápadním a jižním Tichomoří okamžitě přinesly velké rozčarování. P-39 zde neúspěšně změřily síly s císařskými námořními stíhačkami Mitsubishi A6M2 a A6M3 Zero. Rychle se ukázalo, že P-39D i P-400 za japonskými letouny zaostávají prakticky ve všech podstatných oblastech (ve stoupavosti, akceleraci, dostupu, rychlosti ve větších výškách a pochopitelně v obratnosti).

Slabé výsledky úvodních tichomořských operací významně ovlivnily celou kariéru a hodnocení airacobry v řadách amerického armádního letectva. Typ v původní stíhací roli rozhodně očekávání USAAF nesplnil a výkony airacober byly ve vzdušných soubojích v roce 1942 velmi rozpačité, na čemž se ovšem podepsaly také nižší kvality amerických stíhačů v porovnání s protivníkem.

Od roku 1943 pak rezultáty podstatným způsobem ovlivňovala změněná taktika nasazení. Američané rezignovali na užití airacober v původní stíhací roli a používali je spíše jako stíhací bombardéry či k defenzivním akcím mimo exponované oblasti. Proti Němcům je navíc nasazovali pouze v severní Africe a v prostoru Středomoří, pro službu z Británie je shledali jako málo výkonné. Počet amerických jednotek létajících na P-39 rychle klesal a poslední z bojových oblastí zmizely v létě 1944. Za celou válku mělo USAAF největší počet airacober ve stavu v únoru 1944, kdy využívalo plných 2 105 strojů tohoto typu, z toho velký podíl nejnovější verze P-39Q.

Ve službách USAAF tedy P-39 nesehrály významnější roli a lze říci, že armádní letectvo potřebovalo jak v Tichomoří, tak v Evropě letouny zcela odlišných vlastností, než jaké nabízela airacobra. Střetnutí zde probíhala ve středních a velkých výškách, tedy mimo oblast optimálních výkonů P-39, o kterých se někdy dokonce uvádí, že byly ve výškách nad 5 000 m zcela neužitečné. 

Celkový neúspěch airacobry u USAAF potvrzuje také fakt, že s ní získal za celou válku pět sestřelů, a tedy nárok na titul stíhacího esa, pouze jediný americký pilot: v jižním Tichomoří působící William F. Fiedler Jr. z 67. stíhací squadrony. 

Dokončení za týden 

Nehnala ho jen cestovatelská vášeň, ani zájem osvíceného monarchy. Byl to život na vídeňském dvoře a nadvláda jeho matky Marie Terezie. Následníka trůnu ve Vídni nic nedrželo. K první velké cestě ho podnítila krize v Čechách v roce 1766. Vypukl hladomor, hrozily epidemie a rebelie. Už při této první cestě se jasně začal rýsovat císařův největší talent – byl neobyčejně bystrým pozorovatelem.

Realita na vlastní oči

Sociální poměry, bída venkovského obyvatelstva, nedostatek školního vzdělání a chybějící lékařská péče – to vše viděl císař osobně a přímo na místě. Nikdy před ním neprožíval panovník bídu svého lidu tak bezprostředně. Každý večer Josef diktoval cestovní deník, aby se nevytratil bezprostřední dojem prožitků. Chtěl poznávat zemi a lid, ne šlechtice a vysoké úředníky. Jako panovník to neměl snadné, když se snažil projíždět zemí, aniž by ho na každém rohu čekala přijetí a radostně jásající davy.

Neúčinné inkognito

Před zahájením cesty musel vyslat posly s pokyny, aby si ho místní lidé příliš nevšímali a pokud možno ho nechávali na pokoji. Jeho inkognito hraběte z Falkensteinu po nějaké době naprosto ztratilo účinnost. Každý věděl, čí kočár tudy projíždí. Navzdory demonstrativní prostotě byly přípravy na jeho cesty mohutné a trvaly celé měsíce. Úzkou cestovní kolesku s dvojspřežím následovalo čtyři až osm kočárů, mezi nimi vlastní kočár s oblečením, jeden pro dvorní kancelář a jeden pro cestovní kuchyni. 

Nejvíce předčasných úmrtí se vyskytuje v Číně a Indii, vyplývá z nové studie kanadské University of British Columbia. Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje za bezpečnou průměrnou roční hustotu PM2,5 (prachové částice menší než 2,5 mikrometru) deset mikrogramů na metr krychlový. Koncentrace prachových částic v Pekingu či Dillí v den, kdy je znečištěné ovzduší, může být vyšší než 300 mikrogramů na metr krychlový.

Dlouhodobé vystavení vysokým koncentracím polétavého prachu poškozuje dýchací a srdeční ústrojí, zkracuje délku života a zvyšuje kojeneckou úmrtnost. Vdechování těchto částic zvyšuje riziko vzniku srdečních chorob, mrtvice, onemocnění dýchacích cest i rakoviny.

Nebezpečnější než AIDS a drogy

Zatímco rozvinuté země učinily za poslední desítky let velký pokrok v boji se znečištěným ovzduším, počet obyvatel, kteří zemřou kvůli špatné kvalitě vzduchu v rozvojových zemích neustále stoupá. Podle studie způsobuje špatná kvalita ovzduší více úmrtí než jiné rizikové faktory, jako jsou například podvýživa, obezita, konzumace alkoholu, užívání drog či nechráněný sex.

TIP: Kolik automobilů dnes brázdí světové silnice?

Podle údajů z roku 2013 se počet předčasných úmrtí v důsledku špatného ovzduší v Číně pohybuje okolo 1,7 milionů za rok. V Indii je to pak 1,5 milionů ročně. V Číně je hlavním zdrojem prachových částic v ovzduší spalování uhlí, v Indii pak spalování dřeva, hnoje, zbytků obilí či dalších materiálů za účelem vaření či topení.

Solar Dynamics Observatory od roku 2010 nepřetržitě monitoruje aktivitu Slunce, zaznamenává ultrafialové sluneční záření, magnetické pole, změny na slunečním povrchu a ve sluneční koroně. V průběhu celého roku observatoř pořídí jeden snímek každých 12 sekund v 10 různých vlnových délkách. NASA u příležitosti šestých „narozenin“ observatoře SDO, uveřejnila souhrn toho nejzajímavějšího, co se na Slunci za poslední rok odehrálo. Podívejte se fascinující obrazy mohutných erupcí, výtrysky vyvrhovaného materiálu a tanec obřích slunečních skvrn, větších než většina planet naší Soustavy.

Podle všeho se už blíží doba, kdy si lékaři vytisknou potřebné tkáně pro pacienta 3D tiskem. Nedávno se objevila důmyslná 3D tiskárna, která dovede vytisknout živé tkáně. Ty pak mohou nahradit poškozené tkáně nebo tkáně zasažené nemocí.

Badatelé už svou tiskárnu Integrated Tissue and Organ Printing System (ITOP) vyzkoušeli a vytiskli ušní boltec, kostní a svalovou tkáň. Když pak své výtvory implantovali do zvířat, tak tkáně dozrály do provozuschopného stavu a vyvinuly si cévy pro zajištění výživy.

3D tiskárna na tkáně nejprve vytiskne formu z biologicky rozložitelného materiálu. Následně ji pak vyplní hydrogelem, který obsahuje živé buňky. Během procesu tisku se buňkám nic nestane, jinak by to nefungovalo. Tkáňoví inženýři se už jistě na nové 3D tiskárny těší.