Člověk luzonský: Kdo byl hobitův bratranec z Filipín

08.10.2020 - Jaroslav Petr

Před více než 60 tisíci roky obýval Filipíny člověk luzonský, který byl podobně malého vzrůstu jako slavný „hobití“ člověk floréský!

<p>Rekonstrukce tváře „hobitího“ druhu <em>Homo floresiensis</em> z ostrova Flores v souostroví Malé Sundy – vypadal nějak podobně i <em>Homo luzonensis</em>?</p>

Rekonstrukce tváře „hobitího“ druhu Homo floresiensis z ostrova Flores v souostroví Malé Sundy – vypadal nějak podobně i Homo luzonensis?


Reklama

Ještě před patnácti lety považovali archeologové za hloupost pátrat na Filipínách po pravěkém osídlení ve vrstvách starších než 25 tisíc let. Ostrovy byly od asijské pevniny vždy odděleny mořem a zdolání téhle překážky mělo být v silách pouze našich přímých předků z řad pravěkých lidí Homo sapiens. Kopat ve starších usazeninách v naději na nález pozůstatků evolučně starších lidí mohl tedy jen bláhový snílek. Jenže pak přišel jako blesk z čistého nebe objev pravěkého „hobita“ na indonéském ostrově Flores. Člověk vysoký nejvýše 120 centimetrů obdařený mozkem velikosti pomeranče tam žil před 80 tisíci roky. 

Hobití cestovatel

O Homo floresiensis čili člověka floréského se strhla sveřepá bitva. Jedni v něm viděli nový druh pravěkého člověka, kterého život v izolaci tropického ostrova evolučně zformoval v trpaslíka. Druzí tento názor vehementně odmítali a považovali „hobita“ z ostrova Flores za člověka postiženého těžkou poruchou růstu. Podle nich nešlo o nový lidský druh, ale o populaci Homo sapiens, která v izolaci zdegenerovala. 

Filipínský archeolog Armand Mijares si vzal z objevu „hobita“ na Floresu poučení. Zatím kopal v jeskyni Callao na ostrově Luzon nejvýš do hloubky dva a půl metru, protože stejně jako ostatní neočekával na Filipínách osídlení starší než 25 tisíc let. Jenže „hobit“ – ať už to byl trpasličí druh pravěkého člověka nebo postižený jedinec s podlomeným zdravím – žil na Floresu mnohem dříve. A ani na Flores se nedalo dojít suchou nohou. Také tam vedla cesta pouze přes široké průlivy, jimiž se valily silné mořské proudy. Hobit je zjevně dokázal překonat. Mijaresovi se honila hlavou „šílená“ představa: Možná se i na Filipíny dostal nějaký pravěký člověk! Pokud k něčemu takovému skutečně došlo, pak je třeba hledat jeho ostatky ve starších, a tedy hlubších vrstvách usazenin.

Návrat do Callaa

V roce 2007 se Mijares vrací do jeskyně Callao a vrstvičku po vrstvičce se propracovává hlouběji a hlouběji, dál a dál do minulosti. Ve čtyřech a půl metrech narazí na kosti. Nejprve se archeologové domnívají, že jde výhradně o kosti pravěkých zvířat. Jedna kůstka však vypadá jako lidská. Může pocházet z nártu dávného člověka, který žil na Filipínách zhruba před 67 tisíci roky. Mojares si je skoro jist. Ale hlodá v něm skrytý červík pochybností. Není tu přání otcem myšlenky? A tak putují kosti z jeskyně Callao do Austrálie k paleontologovi Philipu Piperovi. Netrvá to dlouho a Mojaresovi zvoní mobil.

„Ahoj, tady Philip! Člověče, našel jsi člověka!“

„Tak to abych si na oslavu otevřel pivo!“ jásá Mijares. 

V roce 2010 publikují Mijares, Piper a jejich spolupracovníci studii o kosti nalezené v jeskyni Callao. Popisují ji jako kost z nártu pravěkého Homo sapiens nápadně malé postavy. Vzhledem ke stáří nálezu jde o důkaz nejstaršího známého osídlení Filipín.

Jenže Mijares není s popisem kosti spokojen. Má tušení, že fosilie pochází od někoho úplně jiného než od pravěkého Homo sapiens. Mohla by patřit malému člověku, který měl blíže k „hobitovi“ z ostrova Flores než k lidem Homo sapiens. Mijares ale dobře zná základní vědecké pravidlo: Zásadní objevy je třeba podepřít mimořádně solidními důkazy. Jedna jediná kost z nártu však takovým důkazem rozhodně není. 

Mijares se proto znovu vrací do jeskyně Callao a pátrá dál. A má štěstí. Nachází dvě další kosti nohy, dvě kosti z prstů ruky, sedm zubů a část holeně. Kosti a zuby pocházejí od tří různých jedinců a nesou prapodivnou směsku pokročilých i primitivních evolučních znaků. 

Mijares a Piper nechtějí nic uspěchat. Poslední, co si přejí, je blamáž. Trvá jim roky, než dají dohromady všechny důkazy a argumenty. Teprve  v polovině dubna 2019 mohou na stránkách předního vědeckého časopisu Nature s klidným svědomím vyhlásit do světa: „Objevili jsme nový druh pravěkého člověka! Žil nejspíš před 67 tisíci roky na filipínském ostrově Luzon, a proto jsme mu dali vědecké jméno Homo luzonensis čili člověk luzonský.“

Mozaika znaků

Zatím nemáme představu o tom, jak člověk luzonský vypadal. Vědci nenašli nic z jeho lebky. Nevíme tedy ani to, jak velkou měl mozkovnu. Mnohé by o Homo luzonensis prozradila jeho DNA. Jenže ani ta není k dispozici. Ve vlhkém a teplém tropickém klimatu se DNA v kostech a zubech rychle rozkládá. Za víc než 60 tisíc let z ní nezbylo nic.

Velmi výmluvně promlouvají na paleoantropology zuby člověka luzonského. Na jedné straně vykazují řadu rysů typických pro chrup moderního člověka. Na druhé straně jsou na nich patrné i evolučně velmi staré primitivní znaky. Například třenové zuby nemají jeden kořen, nýbrž hned dva či tři. K dalším primitivním tělesným znakům patří prohnuté kosti prstů. Tento rys známe od živočišných předchůdců prvních lidí, tzv. australopiteků. Těm pomáhaly zakřivené kosti prstů při šplhání po stromech. 

Stoličky měl Homo luzonensis nápadně malé. Postava člověka bývá do jisté míry úměrná velikosti zubů a to znamená, že by byl člověk luzonský zřejmě ještě menší než Homo floresiensis dorůstající výšky nejvýše 120 centimetrů. K přesnějšímu odhadu výšky člověka luzonského by vědci potřebovali kompletněji zachovalé kosti končetin. 

O tom, že člověk luzonský nebyl žádný čahoun, však nemůže být pochyb. Znamená to, že i v jeho případě došlo evolucí k nápadnému zmenšení těla v reakci na životní podmínky v izolaci tropického ostrova? Nelze to vyloučit. Ale nezvratné důkazy pro toto tvrzení zatím chybějí. 

Záhadný původ

Záhadou zůstává původ člověka luzonského. První zástupci rodu Homo se vyvinuli z australopiteků v Africe. Před zhruba 1,8 milionu roků tito pravěcí lidé vycestovali z Afriky a rozšířili se po Evropě a Asii, kde se dál vyvíjeli v samostatné druhy člověka. Na černém kontinentu se zhruba před 300 tisíci roků objevili naši přímí předci Homo sapiens, kteří se zhruba před 200 tisíci roků vydali mimo Afriku. I oni osídlili Evropu a Asii. Z Asie pronikli nejprve do Austrálie a nakonec i do Ameriky. 

Je člověk Homo luzonensis výsledkem první migrační vlny člověka mimo Afriku? Anebo povstal až z druhé migrační vlny, kterou podnikli lidé Homo sapiens?  A jak se na Luzon dostal? Byl to důsledek nehody? Je možné, že se skupinka pravěkých lidí brouzdala při pobřeží, hledala tam něco k snědku a přitom je zaskočila ničivá vlna tsunami. Voda strhla pravěké lidi na širé moře a následně je proudy zanesly až k pobřeží Luzonu. Nebo už byli předci člověka luzonského překvapivě zdatnými mořeplavci, kteří se vydali na moře v touze objevit, co se skrývá za obzorem? 

Evoluce se zamotává

Člověk luzonský nám ještě více zkomplikoval už beztak spletité představy o evoluční historii lidstva. Pouze hrubou rámcovou představu máme stále také o tom, jak všechny dosud známé lidské druhy vedle sebe žily. Víme, že se Homo sapiens křížil s neandertálci i denisovany a že se vzájemně křížili i neandertálci a denisované. Nedávná detailní analýza genomu současných lidí dokonce naznačuje, že se naši předci křížili kromě neandertálců a denisovanů ještě nejméně s jedním dalším lidským druhem. Jeho totožnost však pro nás zůstává tajemstvím.

TIP: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané

Tajemství halí i případné kontakty „hobitů“ z Luzonu a Floresu s jejich současníky Homo sapiens, neandertálci a denisovany. Jedinou jistotou zůstává, že všichni evoluční souputníci pravěkých Homo sapiens nakonec vyhynuli a my jsme zůstali na celém světě sami. Proč zvítězil právě Homo sapiens a proč ostatní lidé podlehli zkáze, zůstává jednou z největších záhad naší dávné historie. 

Pět druhů člověka

Víme, že před 60 tisíci roky žili na Zemi vedle sebe nejen naši přímí předci Homo sapiens, ale i neandertálci, kteří byli potomky první migrační vlny z Afriky. Kromě těchto dvou druhů člověka obýval rozsáhlé prostory Asie i další druh, z kterého se v Denisově jeskyni v ruském Altaji našlo jen pár kostí a zubů. Nevíme sice, jak tito lidé vypadali, ale známe do detailu jejich DNA. Tu se podařilo z kostí a zubů z Denisovy jeskyně izolovat a „přečíst“. Také tito tzv. denisované, pro které paleoantropologové zatím nemají vědecké jméno, byli zřejmě potomky první migrační vlny z Afriky. A pak tu máme dva druhy malých lidí z Floresu a Luzonu: Homo floresiensis a Homo luzonensis. O jejich původu se můžeme zatím jen dohadovat.

Nelze vyloučit, že s pěticí dnes známých druhů člověka žily na naší planetě ještě další lidské druhy, o jejichž existenci zatím nemáme nejmenší tušení. Horkým tipem na domov těchto odsud neobjevených pravěkých lidských druhů je jihovýchodní Asie a především tamější ostrovy.

  • Zdroj textu:

    100+1 Historie

  • Zdroj fotografií: Smithsonian, Wikimedia, Callao Cave Archaeology Project, John Bavaro

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Upír obecný (Desmodus rotundus), někdy nazývaný též upír rudý nebo upír velký, je druh tropických netopýrů žijící ve Střední a Jižní Americe.

Věda

Základna nově nalezeného korálového útesu je široká 1,5 kilometru a jeho vrchol se v nejvyšších bodech nachází 40 metrů pod hladinou moře.

Zajímavosti
Reklama

Příslušníci 101. výsadkové divize během operace Anaconda v březnu 2002.

Válka

Na jednání v Ženevě nemohl chybět Edvard Beneš. Z Prahy přijeli Karel Kramář, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, státoprávní demokrat Antonín Kalina, šéf Maffie Přemysl Šámal, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda. Později dorazil i Mořic Hruban za moravské katolíky.

Historie

Sir John Julius Angerstein na portrétu Thomase Lawrence z roku 1790.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907